Děti jsou mnohem schopnější, než si myslíme. Aby ovšem své schopnosti objevily, projevily a rozvíjely, musejí dostat příležitost. A to v dnešní době moc nedostávají. Proč? Jsme svázaní strachem a máme se příliš dobře – takže nás nic nenutí.

Večeřet s batolaty bývá náročné. Docela nedávno to u nás vypadalo takhle:

Dceru (necelé tři) krmím – jednak to zarputile vyžaduje, a pak: kdybych nekrmila, asi by se sama opravdu nenajedla – cokoli je zajímavějšího než jezení. Na stole žádné hračky, knížky, nic. Televizi nemáme. Ale i se samotným jídlem se dá hrát, a navíc se dá povídat, vymýšlet. Brambůrek je zajíček, jde na procházku po cestičce z mrkviček… Takže krmím. A i při krmení abych pořád připomínala: „Kousej. – Už jsi dokousala? – Otevři pusinku…“ Když toto nedělám, dcera se nenají a čtvrt hodiny po večeři hladová a smutná škemrá čokoládu.

Syn (něco přes rok) jí sám, krmit mi nedovolí. Jenže musí být v dobrém rozpoložení, a to večer není samo sebou. Taky nesmí mít větší hlad. Ten si totiž s prvním soustem uvědomí – a následuje vztek, sápe se na mě. Nejjednodušší cesta k rychlému zasycení, obzvláště při únavě, je – nakojit se. A většinou to tak dopadne, malý je jinak k neutišení, večeře rozvrácená. Jenže u kojení usíná a budí se ve dvě v noci, hladový. Ach jo.

Jak se batolata vzájemně nakrmila

Razantní změna k lepšímu nastává – na první pohled paradoxně – jednoho obzvláště náročného dne. Venku sychravo a děti špatně naložené už od rána. Jedno nebo druhé mrčí, střídáno chvilkami jekotu obou. Celý den utěšuju a smiřuju a k tomu se snažím uvařit večeři. Na jiné domácí práce rezignuju. Konečně hotovo, sedáme ke stolu. A následuje výše popsaná scéna: holčička kňučí, že chce krmit, ke mně na klín a kdesi cosi. A kluk se rozeřve u prvního sousta. Vřeští a sápe se na mě. Cítím, že je toho na mě moc. Vstávám od stolu, posazuju holčičku na židli a malého zajišťuju v židličce. „Dneska se najíte sami,“ oznamuju a odcházím.

Po chvilce si uvědomuju, že vedle je ticho. Pohodové ticho. A za další chvilku slyším holčičku: „Maminkó! My chceme ešťé!“ Jdu tam. Děti všechno snědly. A moje holčička nejen že dlabe sama – ona dokonce krmí brášku! Vlastně se krměj navzájem a smějou se u toho. Chválím, přidávám jídlo, a znovu je opouštím. Dohromady přidávám třikrát! Děti se beze mě najedly v polovičním čase a dvojnásobném množství. Ve výborné náladě.

Pohoda v noci

Ne že by se po této příhodě vše rázem v dobré proměnilo a děti jedly už jen samy. U mě však došlo, nadneseně řečeno, k prozření. Holčička se dokáže najíst sama a malý se umí zklidnit, i když vypadá, že je v amoku. Oba jsou mnohem schopnější, než jsem si myslela.

Abychom na to všichni přišli, museli dostat příležitost. A já, abych jim ji dala, musela jsem se dostat až na hranici psychického vyčerpání. Až nouze mi ukázala schopnosti a ctnosti mých dětí. A jak tak o tom přemýšlím, vlastně se mi nouze vyplatila už víckrát.

Třeba při nočním kojení. To mi dlouho nevadilo: měla jsem dítě u sebe v posteli a často se snad ani úplně neprobudila. Mimi brouklo, já ho přivinula, a bylo. Změnilo se to někdy kolem roku věku. To už dcera spala v u sebe pokojíčku, nicméně jakmile se ozvala, už jsem byla u ní. Najednou se ale nebudila v noci dvakrát-třikrát, ale šestkrát-sedmkrát. A nějak mě to začalo vyčerpávat. Jenže roční dítě nepochopí, že je v noci někdy nakojíte a jindy ne.

Když už jsem vyčerpáním padala, rozhodla jsem se pro razantní krok: v noci už kojit nebudu. Bála jsem se proplakaných nocí. Nekonalo se. Holčička se v noci ozvala, já nepřišla – a ona prostě znovu usnula! První noc se probudila dvarkát, druhou noc jednou. Od té doby noci prospala. Prospělo nám to oběma. Se synem se to posléze opakovalo podle stejného scénáře.

Opět mě až nouze dohnala k mnohem jednoduššímu a pro všechny lepšímu řešení. Kdybych nebyla tak vyčerpaná a neudělala rázné a v podstatě sobecké rozhodnutí, mohli jsme se v tom všichni plácat ještě dlouho.

Příležitost k samostatnosti

Napadá mě, zda dnešní únava matek a často skloňovaná náročnost péče o malé dítě není do značné míry dána právě tím, že máme na dítě tolik času a kapacity (nemusíme se starat o hospodářství a kupu dalších dětí, máme pračky a myčky atd.). Nic nás proto nenutí dávat dětem příležitost k samostatnosti.

Často dětem v přebírání kompetencí dokonce bráníme. Mnohé matky nenechají své dítě například jíst samotné, protože by musely uklízet nepořádek. Říkají například: „Lžičku mu do ruky nedám, jídlo držím sama. Jinak bych musela uklízet půl kuchyně a Lukáše kompletně převlíknout.“ – „Jednou jsem ho nechala, a měl vajíčka i ve vlasech.“ – „Nepřichází v úvahu, aby jedla sama. Poházený těstoviny a kaši nalepenou na všem fakt nemusim.“

Uznávám, že nechat jíst samotné desetiměsíční dítě je náročné. Lžičku do pusy sice dopraví, ale obsah cestou zpravidla vyklopí. Ještě neumí a nechápe proč držet mističku lžičky vodorovně. Taky rádo plácá: rukama do talíře, lžičkou do polívky (jak krásně stříká!). To vše doplněno fascinací házením a shazováním. Spousta jídla (a lžiček) tak skončí na zemi, zpravidla korunováno celým talířkem se zbytkem obsahu (pokud si ho nenaplácne na hlavu). Mnohem jednodušší a rychlejší je dítě prostě nakrmit.

Jenže jak se má dítě naučit jíst, když nedostane příležitost? Promeškáme-li období, kdy touží jíst samo, zvykne si na to, a my pak můžeme krmit ještě předškoláka.

Když jsem křikla na dítě

,Na své děti nikdy nebudu křičet,‘ malovala jsem si. ,A taky je nebudu trestat mlčením. ‘ Ideály mi vydržely zhruba do poloviny batolecího věku mé prvorozené.

Toho dne je Doubravka obzvláště špatně naložená, venku ošklivo a nepřichází ani žádná návštěva, která by ji obdivovala. A já se navíc snažím udělat nějaké domácí práce. A holčička chce od rána vždy něco jiného, než je možné. K jídlu něco jiného, než je, na sebe něco jiného, než odpovídá teplotě a účelu, k jídlu něco jiného, než jsem uvařila. Atd. atp. Vysvětluju, opakuju, zamezuju útokům na ledničku, na mě…

Vytírám a holčička mi chce pomáhat – jenže svým malým hadříkem vytírá vedle podlahy taky skříň, stůl, boty, mě… Nelíbí se mi to a opět vysvětluju, zabraňuju… Konečně mi dítě dává chvíli klid a já mohu nerušeně vytírat (jaká slast!). Důvod „klidu“ zjišťuju, když si jdu vymáchat hadr do koupelny – na zemi potopa, v kýblu ve vodě na máchání hadru kde co… „Doubravo! Fuj! Cos to provedla?!“ křičím a mračím se. „Ven! Támhle si stoupneš a ani se nehneš!“ Sděluju nekompromisně a mlčky se ujímám likvidace katastrofy.

A co se stalo s Doubravkou? Pláč? Zaražení? Smutek? Nic takového. Do té doby rozjívená a nespokojená holčička se rázem zklidňuje. Stojí tam, kam jsem ji vykázala, a ani nedutá. Dívá se. Mlčím, lovím kousky toaletního papíru, ždímám ručníky. „Maminko – já sem to ale nemyslela zle,“ slyším líbezný hlásek. Mlčím. „Já sem ti, víš, chtěla pomoct.“ Dál uklízím, neodpovídám. Dcera je chvíli ticho, tuším, že přemýšlí. „Maminko já budu jako kačenka a budu ti dělat radost!“ vymýšlí nakonec, předvádí jakýsi roztomilý kachničkovský taneček a zpívá „Kač kač káč! Kač kač káč!“. Usmívám se. Vše odpuštěno, na obou stranách. To, že mi ujely nervy, že jsem na dceru křičela, jí nezpůsobilo žádné trauma. Proměnilo vztekající se, nepříjemné a nespokojené dítě v  milou a spokojenou holčičku.

Zapomeňme na ideál

Výše uvedenými příklady nechci říct, že je dobré na děti křičet, ze dne na den přestat s nočním utěšováním a vztekající se mrně svěřit staršímu sourozenci. Obecně se mi jeví, že někdy je v obtížné situaci spása na dosah ruky, jen ji nevidíme. A musí přijít skutečná nouze, abychom nahlédli.

Máme možnost dávat dítěti to nejlepší. Snažíme se rozvíjet jeho schopnosti už od miminka – kupujeme nejbezpečnější kočárky, chůvičky, monitory. Platíme kurzy plavání kojenců a batolat, pohybovou výchovu, zpívánky… A mně se občas vkrádá otázka, zda je to opravdu to nejlepší. Zda taková urputná snaha není někdy na škodu a nebyl-li by pro dítě nakonec užitečnější a příjemnější obyčejný trénink se lžičkou a maminka zpívající si při práci. A my bychom přitom mohly využít čas, kdy se naše dítě jídlem zabaví. Zatímco jí samo snídani, my vedle něj třeba oškrábeme brambory k obědu.

Dřívější generace matek dřely na poli, věnovaly se hospodářství a dětí měly spoustu. Dnes jsme tři roky s dítětem doma, máme k dispozici automatickou pračku, jednorázové pleny, jídlo v lahvičkách… Na děti tedy máme relativně hodně času a energie. Tehdy si matky při práci zpívaly, my jsme často vyčerpané a depresivní.

Paradox spočívá dle mého názoru z velké části právě v tom, že nás nouze nenutí objevovat ctnosti našich dětí. Protože máme možnost se potomkům více věnovat, více přizpůsobovat, nepoznáme, že jsou mnohem schopnější a přizpůsobivější, než jak je vnímáme. A dovedou víc, než si myslíme.

Rámeček:

Dítě se potřebuje přizpůsobovat

Vzato z evolučního hlediska, je právě lidská schopnost adaptace (přizpůsobení se DANÝM PODMÍNKÁM), tou významnou charakteristikou, jež umožnila člověku „ovládnutí planety“. Jsme velmi úspěšným biologickým druhem, obývajícím všechny kontinenty, od rovníku po póly, expandujícím na moře a s vesmírnými ambicemi. Jsme pyšní na svůj rozum – ten je ovšem z širšího hlediska vzato pouze dovedností rozšiřující naši adaptabilitu.

Dnešní rodiče se snaží o ideální podmínky pro své děti. Děti se tak učí kde co, vyjma schopnosti adaptovat se. Dítěti nesvědčí, přizpůsobuje-li se vše jemu. Adaptace není jen záležitostí genů, svědčí jí i trénink. Nechme proto děti vklouznout do našeho života, stát se jeho vítanou součástí. Přístup „vše pro dítě“, nikomu nesvědčí.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, červenec-srpen 2012