Móda pro neBarbíny

Móda pro neBarbíny

V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem co se týče oblékání: „Do divadla v teniskách a sportovním tričku. Ke zkoušce v kalhotách s rozkrokem u kolen. Na ples v tílku a elastické minisukni. To všechno je dnes nejen možné, ale dokonce běžné,“ hořekuje. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“.

Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce.

První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko a co je zrovna v módě je mi vážně úplně jedno. V denním shonu pak podle článku působím jako buran: nosívám například ponožky do sandál nebo nesladěné barevné kombinace (občas mám prostě čistou jedinou sukni a jediné tričko, jež se k sobě zrovna nehodí).

Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Nebo ve firmě, jež by mě nutila nosit i v letních čtyřicítkách uzavřené boty, kostýmek a punčochy.

Podle článku jsem líná, neznalá a neochotná módu sledovat a následovat. Ano, jsem. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravováni. A na začátku každé sezóny téměř komletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… To pak nastává nekonečné obvolávání kamarádek: „Nemáš prosím tě po holkách nějaký baloňáček? Velikost tak 110…“; „Potřebovala bych kalhoty, cca 74. Ale ne lacláče, malá už je bez plín…“ Cesta přes půl Prahy na vyzkoušení. Práce na pár týdnů. Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, podle módy a snažila bych se „systematicky budovat náš styl“, jak k tomu článek vybízí, asi bych nedělala nic jiného.

Druhý pramen mých negativních emocí při čtení článku je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečná. Shodneme-li se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj přijemnějśí pohled, pak je taky principiálně lepší pracovnicí dvacetiletá sexy slečna, než paní v letech nebo pán s pleší. I na tu mladou je přeci lepší pohled a měla by být ve výběrovém řízení upřednostněna.

Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé z vyšších vrstev měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifikovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují.

I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za níž jsem vděčná. Ať si nosí každý co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí. A věnuje svému šatníku tolik času, peněz a energie, kolik uzná za vhodné.