Děti chtějí, abychom si jich všímali. Žijí z naší pozornosti. A když náhodou pozornost chvíli nevyžadují, zaručeně dělají něco, co neschvalujeme. Takže abychom je opravdu raději nespouštěli z očí. Jak jen to ale máme spolu s dalšími nároky zvládnout?

Muž se soustředí na jednu věc, zatímco žena je schopna věnovat pozornost dvěma procesům zároveň, říká zlidovělé psychologické „moudro“. Tak to jsem muž. Z legrace to ilustruji příměrem: „Když vytírám podlahu, vytírám podlahu“. Ani rádio si k tomu nepouštím. ,Jak zvládnu péči o děti?‘ obávala jsem se. Vždyť právě nároky mateřství prý zapříčinily ženskou schopnost pozornost štěpit… ,Ještě štěstí, že můj muž je v tomto ohledu dokonce superžena!‘ utěšovala jsem se. Vždyť přitom, co si se mnou povídá, běžně zvládne ještě večeřet, číst noviny a ťukat cosi do mobilu. ,Na rodičovskou půjde on!‘

Nestalo se. Na RD jsem já a nedávno se moje děti dokonce „potkaly“ v batolecím věku, o němž se říká, že je na pozornost rodičů nejnáročnější. Dcera byla ještě batole, a syn už. Ale nějak to šlo, vlastně docela hladce. Přemýšlím, co mi pomohlo.

Kamkoli ven

Ptala jsem se kamarádky, která cestovala po Indii, čím to, že tamní děti vypadají na všech fotkách tak šťastné. Jejich matky se jim přitom určitě tak nevěnují, jako my: pracují na poli, mají více dětí… Kamarádka chvilku přemýšlela, a pak řekla: „Tamní děti nečekají, že je máma bude bavit.“ – „A ony pozornost nevyžadují?“ pátrám dál a kamarádka kroutí hlavou. „Málo. Na hraní mají jiné děti. Matku vyhledají, když je něco vyvede z rovnováhy – a to je hodně málo kdy!“

Indické, řekněme tříleté, dítě je ovšem řadu hodin denně venku, kde má kamarády. U nás je většinu času samo doma s mámou. Žádní kamarádi, ani stromy ve větru a ptáci, které by bylo možné poslouchat a pozorovat. Dítě pak přirozeně doráží na matku, aby se něco dělo, a má vysoké nároky na její pozornost.

Ťěžko radit matce nezvládající své batole v malém bytě: pořiď si dům, zahradu a dalších pět dětí, a uvidíš, jak to půjde snadno. Něco si však z indické zkušenosti vzít můžeme, a mně se to osvědčilo mnohokrát. Když dítě ,mrčí‘ a nějak nic nepomáhá – jdeme ven! Na hřiště, do parku, kamkoli do přírody. Vlastně je to jedno. Moje společenská dcera si coby kojenec užívala i cestování MHD – viz rámeček.

Dvě děti, dvojí plná pozornost?

Když jsem čekala druhé miminko, dcerka byla ještě malá a vyžadovala pozornost prakticky neustále. „Jak to budu dělat, až se mimi narodí?“ obávala jsem se. Nakonec to vykrystalizovalo nějak samo: Miminko si užívalo mé blízkosti (a pozornosti) fyzické, zatímco holčičce zůstala prakticky veškerá pozornost pohledem a slovem. Při kojení miminka jsem jí pravidelně vyprávěla pohádky. S ní jsem malovala, a malého přitom chovala v náručí. Když jsme se venku honily, mimi bylo v šátku. Výsledkem bylo spokojené miminko a šťastná holčička, která měla (a má) brášku velmi ráda.

Reagujme rychle, vyplatí se to

Že malé miminko nemůžeme nechat čekat, je jasná věc. Už starší kojenec by však podle běžných rad rodičům měl zvládnout určitý odklad uspokojení svých potřeb. No, popravdě řečeno – jak kdy. Když je dítě v pohodě, můžete ho klidně nechat počkat, trénink frustrační tolerance se mu bude časem hodit. Ale když je nevyspalé, nemocné, či mu prostě z jakéhokoli důvodu není dobře, frustrační tolerance prudce klesá. Přimlouvám se za to, abychom měli pochopení.

úterý, 20. února, 18:30: vracím se ze semináře. Zpoza dveří bytu slyším štěbetat tříletou dcerku a „povídat“ jejího mladšího brášku. Zjevně jsou v pohodě. Odemykám. Dcerka radostně vypískne: „Máma! Máma je doma!“ Syn běží ke dveřím, vzpíná ruce a kňourá. Tváří se, že beze mě strašně trpěl. Holčička přibíhá též a vztahuje ruce. Shýbám se, objímám děti. Po chviličce však vstávám, líbám muže a snažím se vyzout a vysvléci. Syn se oběma rukama drží mé nohy, a když se ho muž snaží odtáhnout, srdceryvně pláče. Vyzouvám se, odkládám batoh, myju ruce, svlékám. Kluk brečí, holka kňourá. Převlečená se dávám do utěšování zraněných dušiček. To však nebere konce. Půlhodinu před večeří naplňuje kňučení a pláč. A večeře taky nic moc: syn se vzteká, chce jíst sám. Jen však uchopí lžičku, jídlo letí kamkoli, jen do pusy ne. Dcera se zase chce nechat krmit, sedět na klíně, i tam je však problém otevírat pusu.

úterý, 28. února, 18:30: vracím se ze semináře. Potichoučku odemykám, zouvám, odkládám batoh a bundu – vše, co mohu zvládnout v předsíni. Teprve teď se ukazuju dětem. Dcerka přibíhá se známým výskotem: „Máma! Máma je doma!“ Syn okamžitě běží ke dveřím, vzpíná ruce a kňourá. Beru oba do náručí, líbám muže a s dětmi na klíně usedám do křesla. Věnuju jim pozornost dle přání: syn se na mě nalípnul, holčička ukazuje jakýsi namalovaný výtvor a štěbetá, že tatínek je o kousek větší než maminka a tak došáhne i na tu nejhořejší poličku, a maminka je veliká taky, ale na poličku úplně nahoře nedošáhne – a ona až bude dospělá, tak bude taky tak veliká jako maminka, ale ne jako tatínek… Po chvíli běží pro panenku, která je teď její miminko, protože ona už je maminka teď taky. A synáček? Po pár minutách slézá z klína a radostně běží za dcerkou. Mohu se jít klidně převléci, povídáme si s mužem. Půlhodiny do večeře si děti hrají, a pak s chutí jedí, krmení nikdo nepotřebuje.

Je náročné uspokojovat potřeby dvou dětí, notabene když jsme ještě nestačili uspokojit potřeby svoje (vysvléknutí, toaleta). Na druhou stranu se opravdu vyplatí věnovat jim pozornost hned. Už proto, že o chvíli později musí být té pozornosti mnohem, mnohem víc.

Uvařit s dítětem

Pracovat na rodičovské jde buď s chůvou, nebo když děti spí. Zasednutí k počítači v době, kdy je dítě bdělé, je týrání. Alespoň ono to tak bere. Chybění máminy pozornosti je pro ně ohrožující téměř stejně, jako chybění samotné mámy.

V minulých měsících pro mě bylo obtížné provést i jen krátký pracovní telefonát: Nejlépe venku, na hřišti. Ujistit se, že děti nic nepotřebují a využít chvilky, kdy se zabavily. Radary na rodičovskou pozornost ale ani tehdy nespaly: Jen jsem se dovolala, syn se začal hned domáhat do náruče a i tam kňoural. Zároveň se mě holčička nutně potřebovala na něco zeptat. A rozhodně to nebyly otázky, na které by šlo odpovědět ano nebo ne.

Rozeznávám dva druhy rodičovské pozornosti – plnou a bazální. Plná pozornost znamená, že jsme v ten okamžik pro dítě celí: máme pro ně k dispozici všechny smysly, nemyslíme na nic jiného. Takové pozornosti stačí v zásadě docela málo, raději častěji krátké úseky, než jeden dlouhý, a pak zase dlouho nic.

Zato bazální pozornost potřebuje malé dítě prakticky neustále. Co to znamená? Věnujeme se v tu chvíli sice i něčemu jinému než dítěti (třeba vaříme), ale když dítě vykřikne, má jistotu, že přiskočíme. Když nás osloví, zareagujeme:

„Maminko prosím, dáš mi pití?“ – „Jen si osuším ruce, ano?“

„Mami, podívej, já jsem zajíček!“ drží si dcerka lžičky na ouškách. Směju se.

Mnoho činností lze zvládnout s dítětem, věnujeme-li mu bazální pozornost přerušovanou chvilkami pozornosti plné. Takto třeba vařím. Děti si u toho hrají a trochu pomáhají. Trvá to sice třikrát déle, ale je to zábava.

Radost je nakažlivá

„Maminko podívej, co umím!“ – „Maminko!“ – „Koukni se, jak skáču!“ – „Hele!“ Volá na mě dcerka radostně, zatímco skáče na matraci: vyskočí a otočí se. Často spadne. Směje se. Pořád a pořád dokola. Pokukuju po ní, zatímco věším prádlo.

„Mamííí!“ teď zaječela. Aha, pravda – uvědomuju si, že mi právě uletěly myšlenky jinam. Dívala jsem se sice na ni, ale dítě neomylně pozná, kdy se na ně soustředíme a kdy jsme duchem nepřítomni. Napravuju a sleduju. Dcera znovu skáče, padá, směje se. Koupe se v mé pozornosti. A já se usmívám – radost je nakažlivá.

Rámeček:

MHD – super jízda!

Moje dcera coby kojenec milovala jízdu v MHD. Nejdříve si prostě ráda prohlížela lidi. Pak, když se na světě trochu rozkoukala, začala na všechny strany vysílat neodolatelné úsměvy a vynalézala různé hry.

Svedu kohokoli: Oblíbená byla například hra „svedu kohokoli“. A opravdu, na usměvavou holčičku se culily ženy, děti i pánové v oblecích. Grády hra nabírala, když Doubravka narazila na někoho hluboce zabraného do knihy, nebo třeba se sluchátky na uších. Tu se holčička dožadovala pozornosti, jak jen uměla. Dotyčného hypnotizovala pohledem, případně přišly na řadu metody hlasitější. Občas se dokonce pěkně rozčílila, což už většinou zabralo – dotyčný jí věnoval pohled – a: byl odměněn tím nejsladším úsměvem. To už neodolal nikdo.

Královna vozu: Další oblíbenou byla: „jsem královna vozu“. To Doubravce muselo věnovat pozornost širší okolí. Vynalezla pro tento účel řadu technik: prskání, křenění se, „zpěv“, výskání spojené s máváním na všechny strany. Další „špeky“ vynalézali kreativní spolucestující a holčička je s radostí napodobovala. Bavila se půlka tramvaje.

Ty to podej!: V období fascinace házením všeho možného se usměvavá královna změnila na diktátorku. Házela na zem cokoli, co šlo, a ochotní spolucestující zvedali. Časem pak sama přikazovala, kdo jí hozenou čepičku či botičku smí zvednout. Dovolil-li se shýbnout někdo, komu hod nebyl určen, zuřivě protestovala.

Zatímco dříve pro mě bylo cestování metrem, tramvají či autobusem nutnost, a občas i stres, se svou společenskou dcerou jsem si jízdy začala užívat. Doma abych stále vymýšlela nějakou zábavu, v tramvaji to za mě obstarali jiní. Nároky na mou pozornost v tu chvíli klesly téměř na nulu. Pobavila jsem se a odpočinula si.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, květen 2012