Důvěřuj mi, miminko

Čarodějnický učeň Harry Potter vyrůstal v slavné pohádkové sáze v nevlídném prostředí pěstounů. Přesto však měl v zásadě pozitivní pohled na svět. Jak to jde dohromady? Tajemství spočívá v prvním roce Harryho života – to totiž ještě žil v láskyplném prostředí u vlastních rodičů.

Právě první rok je podle vývojových psychologů obdobím, kdy se formuje základní postoj ke světu. Snad nejpregnantněji to nazval Erik H. Erikson, který toto období přímo nazval podle základního vývojového „úkolu“: základní důvěra proti základní nedůvěře. Je svět v zásadě pozitivním místem, kde na sebe lidé pozitivně reagují a snaží se vzájemně pomáhat? Nebo místem, kde vaše problémy nikoho nezajímají?

V období, kdy se tento základní postoj formuje, je pro dítě nejdůležitějším prvkem světa matka. Právě ona dítěti představuje, jaký svět je. Vztah, který si dítě s matkou (nebo osobou, jež ji zastupuje) v prvním roce života vytvoří, podstatně ovlivní nejen povahu všech jeho pozdějších vztahů, ale i celkový přístup ke světu. Pokud matka není dosažitelná, reaguje nepřiměřeně či nevypočitatelně, svět se jeví jako nejisté, případně dokonce nebezpečné místo, a dítěti hrozí pesimistické ladění až porucha osobnosti. „Únik do schizoidních a depresivních stavů se stane trvalým sklonem,“ formuloval deficit základní důvěry sám Erikson (Erikson: Dětství a společnost. Argo, 2002).

Je-li matka milující a spolehlivá, dítě se cítí bezpečně a jistě. A to je ideální základ pro vnitřní stabilitu, sebejistotu a optimistické ladění. Takoví lidé bývají schopni hlubokých vztahů. Přitom se podle Eriksona nezdá, že šlo o absolutní množství potravy či projevů lásky, ale spíše o kvalitu mateřského vztahu. O to, zda je matka přítomná, pečující, odhadnutelná.

Abychom ale byli upřímní, nemají to všechny matky stejně jednoduché, ve vztahu jde vždycky o dva, a například u dráždivých a plačtivých dětí je prakticky nemožné reagovat stále pozitivně, vlídně, s důvěrou ve své rodičovské schopnosti. Své by o tom mohla vyprávět moje kamarádka Adéla, matka dvojčat. Její Markétka je spokojené dítě, se kterým je radost komunikovat. Zato s Lukáškem jsou trable: často pláče, všechno ho rozhodí, skoro se neusmívá. Přitom Adéla přistupuje k oběma dětem stejně. „Dokonce Lukáškovi nadržuju, Markétku zdaleka tolik nenosím, nechovám, tak často nekojím,“ říká. „Daleko víc na něj myslím a snažím se mu vyhovět, ale přesto mám pocit, že mu prostě nerozumím. Když zapláče Markétka, většinou vím, co jí je. S Lukáškem tápu.“

Ucpat pusu

Místem, kde lze krásně sledovat různé mody chování českých matek k dětem a vice versa, jsou dětská hřiště, pískoviště, ale i prostředky hromadné dopravy. Možná si uvědomíte řadu podobných situací, jako jsou následující:

Léto vrcholí, jsme na dětském hřišti. Maminka čtyřměsíčního Dalibora si povídá s kamarádkou. Dalibor spí v kočárku. Po chvíli se však probudí a začne plakat. Maminka mu okamžitě strčí do pusy dudlík, a pokračuje v hovoru s kamarádkou. Chvíli to funguje, pak se ozve znovu pláč, a opakuje se trik s dudlíkem, tentokrát neúspěšně. „Asi má hlad,“ sdělí maminka kamarádce a namíchá sunar. Dalibor se však u lahvičky rozkřičí ještě víc. „Tak co je?!“ osopí se na něj matka. Křik sílí. Matka cítí pohledy z okolí a to ji znervózňuje. Začíná prudce houpat kočárkem. „Na, máš už čas, musíš něco vypít,“ podává dítěti lahev…

Na vedlejší lavičce sedí maminka sedmiměsíční Zuzanky a čte si knížku, zatímco dcerka též spí v kočárku. Možná je to Daliborovým křikem, možná sama od sebe, začne se probouzet a fňukat. Maminka odloží knížku, nahne se nad kočárek a pohladí ji po tváři: copak je, Zuzanko? Pomalu ji vyndává z kočárku, dcerka se doprobouzí u ní na klíně. Přitulí se k mámě, a už se usmívá. Mává ručkama a dívá se střídavě na dění na hřišti a na mámu. „Podívej, Zuzanko, jaký má Davídek míč!“ povídá maminka, a dcerka si může očka vykoukat. Zareagoval už i Davídek, a jde se pochlubit blíž. „Ten je krásnej, podívej! A jak je barevnej!“ říká maminka. Čtyřletý klučina se dme pýchou, podává míč blíž, až se ho Zuzanka může dotknout…

Uvažujete, proč se první mamince nepovedlo své nemluvně uklidnit, a druhé ano? Zásadní rozdíl mezi oběma příběhy nespočívá ve věku a pohlaví dětí, ani v tom, co jejich dítě potřebovalo. Dost možná ani ve schopnostech matek. Podstatná byla jejich ochota se dítěti věnovat. První matka si chtěla povídat s kamarádkou, a dítě ji obtěžovalo. Tomu pak odpovídalo i její chování. Druhá matka tam byla primárně pro své dítě, a citlivě reagovala na jeho signály. Probouzející dceru ujistila, že tam pro ni je, že se může pomalu probouzet dle své potřeby. Možná Dalibor nepotřeboval dudlík ani lahvičku, ale stačila by mu třeba i minimální pozornost matky. Ta se však nenamáhala zjišťovat jeho potřeby, a namísto toho se pokusila o ten nejjistější způsob, jak mu „ucpat pusu“. Když to trochu zjednodušíme, pak Zuzanka pak dostala od matky reprezentující okolní svět signál: jsem tu pro tebe, sleduji, co potřebuješ a snažím se ti to dát. Naopak Dalibor dostal zprávu, že jeho problémy nikoho nezajímají, svého však může dosáhnout silou (intenzitou pláče). Jedna taková zkušenost sice povahu člověka nerozhoduje, ale když je to tak dnes a denně, dítě nastaví svá očekávání, i když si své rané zkušenosti nepamatuje. Buď fixuje postoj důvěry ve své blízké a potažmo ve svět, nebo začne světu nedůvěřovat. A to se pak obtížně mění.

Okamžitě, pozitivně a vždy správně

Podstatou základní důvěry je tedy hloubka a kvalita vztahu s takzvanou primární pečující osobou. Tato vazba je v prvním roce velmi silná, a měla by být jistá. Ne vždy se to podaří (viz rámeček). Kojenci, s nimiž si nikdo nepovídá, jejichž problémy často nikdo neřeší, si odnášejí celoživotní následky v podobě nízkého sebevědomí, zhoršené schopnosti navazovat a udržet trvalý vztah. Dítě se uzavírá, je pasivní, psychický vývoj se zpomaluje. Jeho reakce se stávají nečitelnými a nevypočitatelnými stejně, jako jsou pro ně nečitelné a nevypočitatelné reakce okolí. V dospělosti pak pochopitelně má problém citlivě vychovávat vlastní potomky.

To však neznamená, že musíte na dítě reagovat vždy okamžitě, pozitivně a správně. Užitečný je v této souvislosti termín „dost dobrá matka“. Vyjadřuje, že ve vztahu k dítěti není cílem snažit se o dokonalost. Jde spíše o snahu samotnou, o to, že se snažíte. Máte ale i jiné potřeby a povinnosti, a tak třeba o dvě minuty odložíte kojení, když vás potřebuje starší dítě nebo zvoní pošťačka). To je přirozené a není to na závadu. Možná dokonce naopak. Základní důvěra ke světu totiž zahrnuje i schopnost obnovovat pozitivní vztah také po určité frustraci, ta ostatně v životě nutně přichází. Matka chvílemi mizí z dohledu, má různou náladu, chová se někdy ne zcela srozumitelným způsobem – a dítě přes pociťované znejistění a nelibost postupně nabývá poznání, že nic z toho podstatu vztahu neohrožuje. Matka zůstává přístavem bezpečí. Jakmile dítě dozraje na tuto úroveň, je schopné postupné aktivní separace a emancipace od matky. To se může dít již ke konci prvního roku života.

Rámeček:

Matka a dítě – když vazba není jistá

Charakter vazby matky a malého dítěte psychologové zkoumají například při krátké separaci dítěte od matky. Jak se dítě chová, když se za matkou zavřou dveře? A jaká je jeho reakce na ni, když se po pár minutách v místnosti znovu objeví? Je-li vazba jistá, dítě není krátkodobou nepřítomností matky příliš znejistěno. Po návratu na ni reaguje radostně.

Vyhýbavá vazba se projevuje slabým úsilím o kontakt, event. dokonce tendencí se kontaktu s matkou vyhýbat. Takové děti jsou lhostejné k separaci od matky, protože si k ní nevytvořily dostatečně jistý a spolehlivý vztah.

Úzkostná vazba se projevuje nadměrným lpěním na matce a nepřiměřeně silnou úzkostnou reakcí při jakémkoli náznaku separace. Vztah se zde sice vytvořil, ale je zřejmé, že dítěti neposkytuje potřebnou jistotu a bezpečí.

Ambivalentní vazba se projevuje kombinací tendence k těsnému kontaktu a lpění na matce a negativních projevů chování k matce (vzdor, zlost, odmítání), které se jeví jako reakce na nedostatečný projev lásky ze strany matky. Ani tento vztah nelze považovat za uspokojivý, ani on neposkytuje dítěti pocit jistoty a bezpečí.

Marie Vágnerová: Vývojová psychologie. Portál, 2000

vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2009