Budu mít dítě. Víte, co cítím?

Už to, jaká slova těhotná žena použije, když se vám se svým stavem svěří, svědčí o jejím prožívání: „Zbouchnul mě, hajzl“ / „jsem v tom“ / „jsem těhotná“ / „očekáváme radostnou událost“ / „nosím v bříšku miminko“ … cítíte ten rozdíl?

V pohádkách králové touží po dědici, a i v reálném životě si děti většinou přejeme. Tím spíš, že strašák neplodnosti obchází blízko a dokud děti nemáte, nevíte, zda je mít budete. Naopak strach z nechtěného otěhotnění v době moderní antikoncepce prakticky vymizel. Logicky vzato se tedy dnes rodí samé chtěné děti a těhotné žena rovná se šťastná žena. Logicky ano, ale život a lidská psychika není jen o logice. Statistika sice skutečně ukazuje, že umělých přerušení těhotenství je dnes výrazně méně, než o generaci dříve, ale s prožíváním „matek v očekávání“ to až tak jednoduché není. Těhotenství je velmi komplexní stav a většina žen zažívá směsici pocitů: od radosti ke starosti, k tomu trocha strachu a různě velké těšení se.

Na začátku

Na první pohled paradoxně je pro řadu žen nejtěžší první trimestr, kdy je zárodek ještě tak maličký, že o něm žena nemusí vůbec vědět. Řadu žen v tomto období trápí únava a nevolnosti.

Většina žen zjistí své těhotenství pomocí jednoduchého papírkového testu, který detekuje hormon choriový gonadotropin v moči. Mnoho romantického na papírku sice nenajdeme, máme nicméně alespoň romantické představy, jak bychom na takové zjištění měli reagovat. Představujeme si, že s pohledem na dvě rozkošné čárečky zavýskneme radostí, přítel nás obejme, objímat se budeme nejmíň hodinu, pak vyrazíme společně na oběd a den zakončíme romantickou procházkou. Skutečnost bývá bledší, šedší a občas i černější. Zuzana Lindová ji popisuje následovně: „Když se na papírku začla ukazovat druhá čárka, myslela jsem, že omdlím. To však nebylo nic proti tomu, jak se na tu novinku tvářil můj přítel. Zorničky se mu zúžily, nosní dírky rozšířily, pohled mu zesklovatěl a schopnost řeči zmizela. V obličeji zbledl, zmodral a zezelenal a já si pomyslela, že jediné, co může následovat je exitus. A tak jsme zjistili, že z nás budou rodiče.“

Řada žen si pak v prvním trimestru stěžuje na únavu, nevolnosti, případně na střídání nálad. Kamarádka Dana se mi svěřila, že v zaměstnání ji přepadají tak silné stavy únavy, že se na záchodě posadí vedle mísy, hlavu položí na kolena a na několik minut usíná. Nemůže jinak. Co se týče psychického prožívání, uvedu pár autentických výroků: „Nic mě nebaví.“ / „Chvíli jsem nesmírně šťastná, a pak propadám starostem.“ / „Na všechno si přijdu sama – tedy na všechno, co se děje uvnitř mě.“ / „Hrozně se za své pocity stydím – jak vůbec můžu takhle uvažovat, když jsem mimi chtěla!?“ / „Bývala jsem naprosto v pohodě, a zrovna teď, kdy bych si to kvůli mimču tak moc přála – mi to prostě nejde!“ Poslední dva výroky ukazují na rozpor mezi skutečností a představou, jak by to mělo být. Tento rozpor pochopitelně přilívá špatné náladě oleje do ohně.

Můžu vás však potěšit, že tyto pocity bývají přechodné a i ženy, které se na počátku těhotenství cítí všelijak, bývají dobrými matkami. A většinou se jejich prožívání zlepší ještě v průběhu těhotenství. Ilustrovat to může třeba příběh Jany Kulhánkové. „Dřív jsem byla flegmatik, který nebere nic vážně, pusu nezavře, pořád se usmívá a pokecá si i s popelnicí na zastávce…“ začíná Jana. „Po otěhotnění se můj stav změnil na: všechno je špatně, já jsem špatně, určitě něco bude špatně. Nic se mi nechce, ze všeho jsem otrávená, vstávat je otrava, cesta do práce je otrava, v práci je to otrava, únava je otrava…“ Popisovaná otrávenost a únava dokonce způsobily, že Jana z práce musela odejít. Její stav se však zlepšoval doslova přímo úměrně k rostoucímu břichu. V druhé půlce těhotenství zvládala dokonce několik brigád a v devátém měsíci už byla vyrovnanou a šťastnou matkou v očekávání.

V půli cesty

Po prvním návalu emocí dochází v druhém trimestru ke zklidnění. Únava i nevolnosti zpravidla přecházejí, některé těhotné dokonce hovoří o přílivu energie.

V prožívání těhotenství se projevuje i další aspekt – žena již cítí pohyby plodu. Literatura uvádí, že je tomu tak běžně od 20. týdne, u zkušených žen (podruhé či povícté těhotných) od 18. týdne. Osobně jsem přesvědčena, že jsou pohyby zřetelně cítit ještě o pár týdnů dřív. Většina žen vnímá pohyby dítěte pozitivně. Zuzana Lindová říká: „Když jsem ucítila první kopnutí, cítila jsem se jako nejdůležitější člověk na světě. A nejšťastnější.“ Cítíme, že děťátko žije a získáváme pocit, že s ním můžeme hmatově komunikovat. Většina těhotných, když cítí pohyby dítěte, si instinktivně začíná břicho hladit.

Jiné to bývá u žen, jež jsou těhotné „proti své vůli“. Tím přitom nemyslím jen nejdrastičtější případ – ženy znásilněné, ale též ženy donucené, či „přemluvené“ partnerem. Takové těhotné mohou pohyby dítěte vnímat až jako „vetřelce“ ve svém těle. Na druhou stranu se stává, že i takovou ženu postupně „dostane“ příroda v ní, mocná síla života, jenž se s její pomocí klube na svět. Nastupuje vzrušení z tohoto silného procesu a tam někde se pomalu rodí zvědavost, těšení a radost.

K cíli už jen krok

V poslední třetině těhotenství se znovuobjevují fyzické těžkosti – břicho už je těžké, často bolí záda, některé ženy mají potíže s unikáním moči – například při zakašlání či pčíknutí. Řada žen si také stěžuje na nespavost. Neznám sice teorie pozdnětěhotenské nespavosti, ale osobně mi to přišlo, že se psychicky připravuji na porod. Snad abych miminko nezalehla, začala jsem se budit i na pouhé otočení. Objevuje se též strach z porodu – u někdy intenzivnější, jindy míň, ale trochu je ho vždycky.

Na druhé straně dítě koncem těhotenství už zřetelně reaguje na vaše chování, už víte, co má rádo a co ho podráždí. Zřejmě je dokážete například zklidnit pohlazením či slovy, a to prohlubuje váš vztah. Dítě už také projevuje svou individualitu, a tak už můžete uvažovat, zda čekáte divocha či lenocha, fotbalistu, plašanku, ranní ptáče… Zejména maminky, které nejsou těhotné poprvé, srovnávají se svou dřívější zkušeností. Jistě už jste také zvědavé, jak bude miminko vypadat, jak bude vonět a jak se bude chovat.

Jiný stav je opravdu „jiný“

Kromě fyziologických změn, které zejména určují změny prožívání v jednotlivých fázích těhotenství, se do pocitů nastávajících maminek promítají i proměnné zvenčí (zejména sociální okolí), a zevnitř – dítě samo. Trochu zastaralý, leč výstižný výraz nazývá těhotnou ženu samodruhou. Je jedním, a zároveň dvěma. Dítě v jejím břiše je součástí jí samé, a přitom je vlastní individualitou. I ono samo, jeho temperament a povaha, ovlivňuje matku a určuje její těhotenské pocity.

Sociální okolí a situace matky pak velmi ovlivňují to, zda si dítě přeje. Navzdory moderním možnostem antikoncepce občas otěhotní i ženy, které těhotenství neplánovaly, jsou velmi mladé a nacházejí se v neuspokojivé partnerské a materiální situaci. Těhotenstvím jsou zaskočeny a často u nich převažují negativní pocity – starosti a strach, někdy doplněné plánováním umělého přerušení těhotenství.

Mohli bychom se domnívat, že nejšťastnější těhotné jsou ty, které po dítěti roky toužily. Někdy však, když se to „konečně podaří“, jsou vlastně zaskočené. Po letech, kdy dítě nepřicházelo, se v zájmu zachování psychického zdraví začaly soustředit na jiné cíle. A právě to, že se na mateřství přestanou upínat a zklidní se, někdy pomůže. Otěhotní tak často zrovna v době, kdy naplánovaly zahraniční stáž či konečně dostaly vysněné pracovní místo. Směsice pocitů je pak pochopitelná. Navíc jsou takové ženy náchylnější k obavám: aby bylo všechno v pořádku, aby nepotratily atd.

Těhotenství je tedy těžké zejména pro ženy, které je neplánovaly, ale také pro ty, které po něm moc a moc toužily. Na druhou stranu to ale nakonec pro všechny bývá i období plné radosti a těšení. Prakticky všechny ženy pociťují určité vzrušení, i když je nemusejí přiznávat. Vždyť jde o darování nového života, naplnění ženství… Sílu přírody jsem si snad nejsilněji uvědomila při hovorech s nezletilými těhotnými na Lince bezpečí, kde mi i čtrnáctileté dívky občas tvrdily, že „sice nemají dokončenou ani základní školu, rodiče je nejspíš vyhoděj a o partnerovi nemá smysl se zmiňovat, ale dítě moc chtějí, je to přece krásné nosit v bříšku miminko a ony to nějak zvládnou…“

Psychika některých žen se v těhotenství dostane „na houpačku“, jiné naopak tráví toto období vzácně klidné a vyrovnané. Dopředu nelze změny odhadnout. K příznivému prožívání tohoto období však blízkým ženám můžete pomoci. Nejvíce samozřejmě partner: milující pečující muž, o němž je dotyčná přesvědčena, že je schopen ji ochránit a zabezpečit (což navíc udělá s radostí), je pro pozitivní prožívání jiného stavu k nezaplacení. Avšak i širší rodina a kamarádi mohou pomoci. Jejich láska, podpora a spontánní radost při zprávě o očekávání jsou mnohem důležitější než moudré rady. Jednu radu si však na tomto místě dovolím sama: máte-li ve svém okolí ženu, která nastávající mateřství těžce prožívá, nikdy jí to nevyčítejte, přijetí dítěte byste jí tím akorát ztížili. Možná stačí, když ji s účastí vyslechnete. Věřte, že svou cestu k dítěti si najde sama. Mateřská láska totiž není štěstím na povel, ale citem, který se postupně vyvíjí.

Rámeček:

Těhotenské nevolnosti

Původ a důvod těhotenských nevolností byl snad odjakživa předmětem dohadů a spekulací. Snad nejčastěji se lidé domnívali, že se jedná o biologický mechanismus chránící ženu před požitím čehokoli závadného. Psychoanalytici pak v duchu své teorie odvodili, že ženy se silnými nevolnostmi podvědomě své dítě odmítají. Chudinky obviněné maminky.

V 90. letech biologové poukázali na souvislost intenzity těhotenských nevolností s množstvím choriového gonadotropinu (hCG), hormonu vylučovaného embryem. Pouze dostatečně silné a zdravé zárodky dokážou produkovat taková množství hCG, aby nebyly potraceny. (Ovšem s výjimkou trisomie 21 ­– Downův syndrom – taková embrya produkují extrémní množství hCG). Celkově vzato ovšem pokud vás trápí nevolnosti, můžete se utěšovat, že aspoň víte, že je vaše maličké zdravé a silné. Míra nevolností je dále ovlivněna i vaší celkovou labilitou a tělesnou hmotností – lépe jsou na tom matky štíhlejší. Zajímavé je, že nevolnosti ovlivňuje i pohlaví zárodku – u holčiček bývají o něco silnější.

vyšlo v časopise Děti a my, červenec-srpen 2010