Psychogenní zácpa u dětí

Psychické bloky vyprazdňovat se jsou nebezpečné i pro fyzické zdraví dítěte. Navíc zhoršují kvalitu života, často celé rodiny. Co s nimi?

„Náš Davídek má problém s chozením na velkou, hrozně se tomu brání. Podle lékařky je v pořádku, příčina je prý psychická. Ale je to hrozné, trpíme všichni: Vykaká se tak jednou za pět dní, od třetího dne je s ním ale už k nevydržení, jak je protivný. Zlobím se na něj a zároveň je mi ho líto. Poraďte prosím, co s ním.“

Typická zakázka. Psychické příčiny jsou u zácpy v batolecím a předškolním věku výrazně častější, než příčiny fyzické (anatomické, metabolické, farmakologické, onemocnění gastrointestinálního traktu a další). Dítěti se chce na velkou, ví to, ale vědomě zadržuje. Některé děti si sedají, jiné lehají nebo poskakují. Stáhnou půlky, dřepnou si na patu. Potí se. Ale na záchod či nočník „ani za nic“. Některé děti takto dokáží zadržovat třeba týden. Je to však nebezpečné, neboť si na to zvykají a může dojít i k anatomickým změnám tlustého střeva.

Co tedy dělat, pokud byly organické příčiny vyloučeny, a dítě se stále obtížně vyprazdňuje? A jaké jsou vlastně ty psychické příčiny? Kde vznikají a proč?

Jak záchodové utrpení vzniká

Často se tento problém objeví jako by „zničeho nic“, někdy je na začátku léčba průjmu, jenž byl překompenzován až do zácpy. Nebo dietní chyba. Rizikové jsou z tohoto pohledu například vánoční svátky či Mikuláš se spoustou sladkostí. Původně fyzicky vzniklá zácpa se totiž může lehce změnit v psychickou: tvrdou stolici je obtížné vytlačit, může vzniknout bolestivá trhlinka. A dítě dostane z vyprazdňování strach. Jindy je to opruzenina, která to celé spustí. Nebo puchýřky neštovic v blízkosti řitního otvoru. Anebo také odpor rodiče k výkalům. Výsledkem je, že se dítě naučí zadržovat. A to mu krom bolesti přináší i příjemné pocity: „Dokážu ovládat sám sebe.“ Případně: „Dokážu ovládat rodiče: Jak ti kolem mě skáčou, jak se snaží, a nic se mnou nesvedou!“

Co s tím

První a nejdůležitější je samozřejmě prevence. Dobrá, zdravá a pestrá strava s dostatkem vlákniny. Dbát na hygienu a prevenci opruzenin. Pokud již vaše dítě psychogenní zácpou trpí, pak mohou pomoci následující postupy:

Vhodná dieta s dostatečným příjmem tekutin, vlákniny, ovoce (švestky, meruňky). Někdy bílý jogurt či kefír, acidofilní mléko, kysané zelí. Vynechat potraviny, které staví: čokoládu, banány, cukrovinky (lze nahradit právě ovocem, čerstvým či sušeným). Dietní opatření jsou důležitá zejména je-li stolice tuhá. Případně existují i léky ke změkčení.

– Jsou–li v řitním otvoru trhlinky či nacházejí–li se v jeho okolí opruzeniny, je třeba je ošetřovat. Použitím „kouzelné“ mastičky navíc využijete i magické myšlení dítěte.

Bezpečné prostředí: K defekaci je třeba určitého uvolnění. Dětem obecně pomáhá známé, důvěrné prostředí, i když někdy může být užitečné naopak prostředí změnit. Na záchodě by mělo být příjemně. Některé děti potřebují i na cestách svůj nočník nebo  prkénko. Vyzkoušet můžete časpopis či obrázkovou knížku – mysl se zaměstná a tělo uvolní. Někdy malým dětem pomáhá klidná a nenucená přítomnost rodiče. Jindy je to soukromí.

– Vyprazdňování by mělo být vnímáno jako běžná součást života. Mluvte o tom, že se vám chce „na velkou“, nechte dítě nahlížet k vám na záchod. Začleňte vyprazdňování do hry s panenkami či plyšáky. Vyprávějte pohádky, v nichž hrdinové kakají. Někdy s tím mohou mít problém, ale pak jej překonají. V rámci pohádky se můžete třeba zeptat: „Co si myslíš, že by slůňátku (například) mohlo pomoci, aby se vykakalo?“ Všímejte si, jak dělají bobky venčení pejskové a další zvířata.

– Důležitý je váš přístup k dítěti: trpělivost, vlídnost, důvěra v dítě, že to zvládne. Problém nepřehlížejte, ale ani mu nevěnujte přílišnou pozornost.

Výše uvedené platí víceméně všeobecně. Níže uvedu různé zkušenosti rodičů, které u nich doma zabraly. Nebudou se hodit na všechny (každé dítě je jiné, i každý rodič a každá zácpa), ale možná si z nich vyberete.

– Nám pomohlo, že jsme ho prostě zavřeli na záchodě, a nepustili, než se vykakal.

– Nepomohlo nic, až věk. Když mu bylo tři a půl, asi to nějak pochopil, nebo ho přešel vzdor, kdo ví. Prostě si jednou sám sedl na nočník, a šlo to. A od té doby je po problému. Neskutečně se nám ulevilo.

– Slíbili jsme mu velkou tatrovku.

– Nám pomáhala teplá koupel. Přechodně jsme chválili i za hovínko ve vaně. A tak se postupně přestala kakání bát.

– Posadila jsem ho na nočník a pouštěla mu k tomu na youtube různé nahrávky dětí na nočníku. Zabralo to.

– Prostě jsem jí vysvětlil, že jsou to její bobky a její rozhodnutí, jestli je pustí, nebo nepustí. A že když je nepustí, bříško jí prostě bolet nepřestane.

– U nás zebral soucit s hovínky. Řekla jsem jí, že jim už v bříšku není dobře, že se tam tlačej a chtějí ven, zaplavat si v záchodě, radovat se z volnosti a pohybu. Radostně teď hovínkům mává, sama splachuje.

Ještě chci upozornit na důležitost přechodu dítěte od plen k nočníku. Starší kojenci a batolata často kakají do pleny vestoje, případně vleže. Nejde tedy jen o přijetí nočníku či záchodu, ale také faktu, že je třeba při vyprazdňování sedět. Tento přechod proto není dobré zbytečně odkládat. Často pozoruji, že rodiče nedávají dětem možnost chodit na nočník, i když už jsou dostatečně zralé. Většinou je to z pohodlnosti: „Až bude rozumnější, pochopí to hned, a nebudeme mít nehody.“ Ano, starší dítě pravděpodobně rychleji pochopí, co po něm chcete, ale zároveň má zafixovanější zvyky, a také se může nacházet hlouběji ve „stádiu vzdoru“. Takže se může stát, že sice chápe, ale nechce – a třeba proto zadržuje. Přechod k nočníku proto zbytečně neodkládejte.

Přeji spokojené, bez problémů se vyprazdňující děti všem čtenářkám a čtenářům.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2017/1