Výchovné „kuchařky“ nefungují

Moje bývalá redakční kolegyně, psycholožka Pavla Koucká říkávala, že do přelidněného světa snad ani nemusí přivést vlastní potomky. Když čekala svou prvorozenou, byla přesvědčená, že se brzy po porodu zase naplno vrátí do práce. Dnes, po šesti letech, má tři děti, jimž se s láskou plně věnuje, a své zkušenosti zúročila v konceptu uvolněného rodičovství, který představila v knížce Zdravý rozum ve výchově. (V časopiseckých rozhovorech nemívám moc ráda, když si zúčastnění tykají, ale tentokrát mi to vykání prostě nejde – takže se vám tímto, milí čtenáři, omlouvám.)

 Přiznáváš, že jako nastávající matka jsi příliš těhotenské a rodičovské literatury nepřečetla. Co se změnilo, když se narodily děti?

Začala jsem číst o výchově a rodičovství snad všechno, bylo to vlastně jediné, co mě bavilo číst. Zaujala mě dětská vývojová psychologie, dětské potřeby i téma rodičovství. Ve volných chvílích jsme se setkávaly s kamarádkami, hodně jsme diskutovaly, zajímalo mě, jak k tomu kdo přistupuje.

 Existuje na tomto typu literatury něco, co ti vadí?

Rozčiluje mě, když se něco bere do extrémů, autor vidí jen svou optikou a všechno je zkreslené. Domnívám se, že na každé teorii něco je, že někdy může určitému rodiči s určitým dítětem výborně pomoct s konkrétním výchovným problémem. Ale pokud se rodiče snaží za každou cenu dodržovat určitý výchovný styl, může nastat problém. A nemusí jít zdaleka jen o extrémy typu volná výchova, pevné objetí nebo disciplína za každou cenu. Setkala jsem se mnohokrát s rodiči, kteří například tvrdí, že všechno berou intuitivně. Jenže pod intuici se schová leccos. Když jednám spontánně, může to být intuitivní reakce, ale klidně to mohou být moje neuvědomované vzorce chování, které si nesu z dětství, nebo vliv toho, jak se chovají lidi z okolí, či projev mého momentálního vnitřního nastavení. Když zareaguju na dítě tím, že na něj křiknu, jsem-li rovna rozčílená, není to intuitivní. Nebo mám naopak výbornou náladu, všechno se mi daří, a tak chování, které bych v jiné situaci odkázala do patřičných mezí, nechám bez povšimnutí, protože se mi ho teď řešit nechce.

 Nicméně najdeme rodiče, kteří chtějí získat „kuchařku“, podle které při výchově pojedou…

Ano, jsou takoví, ale není to pro rodičovství vhodné. Spíš jde o to najít svoji cestu. Mohu samozřejmě hledat inspiraci, ale není dobré se držet předem daného schématu. Vždycky je na místě reflektovat rady vzhledem k osobnosti dítěte i mé. Nejdůležitější nejsou výchovné styly, ale to, jaký jsem člověk. Jestli jsem upřímná sama k sobě, jestli jsem ochotná na sobě pracovat. Svým způsobem jde o děti, ale cesta vede přes rodiče. V rodině je třeba myslet na všechny členy. Je pravda, že potřeby dítěte jsou neodkladnější, já mohu počkat a svoje potřeby odložit, ale neměla bych na ně zapomínat.

 Kdy jsi vytvořila svoji koncepci? Kolik už jsi měla dětí a zkušeností?

Krystalizovala postupně. Původně vyklíčila jako jakýsi rodičovský minimalismus, protože spoustu věcí z těch dlouhých seznamů, které se rodičům doporučují, jako vanička, kočárek, monitor dechu, chůvička atd, jsem nikdy neměla a nikdy jsem je nepotřebovala. Ale říkala jsem si, že to není jen záležitost věcí, ale mnohem širší. Jako uvolněné rodičovství jsem to pojmenovala asi před dvěma lety. Čerpám částečně z konceptu kontinua, z „líného rodiče“, ale i z čistě praktických doporučení, například ohledně uspávání, disciplíny, stanovení hranic.

Rodiče vnímají jako důležitou hodnotu, aby jejich dítě bylo šťastné, aby si „užilo dětství“…

Jenže snaha, aby děti byly hlavně šťastné, k jejich štěstí nevede. Štěstí přichází jaksi mimochodem, když jsou spokojení rodiče, pomáhají vhodné podmínky pro výchovu. Pokud se na dítě soustředím, všechno pro něj dělám, sama sebe obětuju, ale nejsem přitom v pohodě, nemůže být šťastné ani to dítě.

Co jsou správné podmínky pro výchovu?

To je otázka! Hodně se mluví o výši rodičovského příspěvku a materiálním zajištění. To je samozřejmě důležité. Ale důležitější je sociální prostředí, kam se dítě rodí. Dnešní matky trápí osamocenost. Dřív se spousta věcí dělala komunitně, ženy pracovaly spolu, děti si spolu hrály a byly nablízku. Když je matka doma sama s dítětem a má udělat byť jen nějaké domácí práce, dítě je vlastně samo. Pro mámu je to těžší. Určitá rodičovská nejistota pramení i z toho, že jsme přirozeně neodkoukali obecně vyhovující výchovu v průběhu svého dětství. Jedna, dvě poslední generace vyrůstaly odtržené od rodičů, většinou jsme měli tak jednoho sourozence s věkovým rozdílem dvou tří let, takže jsme jako dospívající neviděli vyrůstat jiné malé děti. O to více ve své rodičovské roli tápeme.

Daniela Kramulová