Teorie skupin – více

Teoretickým zázemím Skupin pro rodiče je Skupinová analýza. Jednoduše lze říci, že se v průběhu hovorů ve skupině snažíme o lepší porozumění sobě samým a svým vztahům a směřujeme k větší harmonii.

Právě práce ve skupině je v této oblasti velmi účinná:  každý z nás v běžném životě patří do řady různých skupin – rodina, pracovní kolektiv, parta kamarádů, skupina náhodných spolucestujících… Analytická skupina odehrává, zrcadlí, uplatňuje „lidovou moudrost“ svých členů a pracuje tak na několika rovinách.

Lepší samozřejmě je, když na sobě a své rodině chtějí pracovat oba rodiče. Ovšem i jeden má potenciál měnit celek.

Přáním nás rodičů bývá šťastná rodina. Jenže v reálu na své děti často křičíme a partnerovi se za celý den kolikrát ani nepodíváme do očí. Děti považujeme za své největší štěstí, a přesto se na ně někdy zlobíme. A jindy svým dětem či sami sobě prostě nerozumíme. Proč jsme se zachovali právě takto? Co nám děti svým chováním chtějí říct? Co ovlivňuje naše prožívání? Jací rodiče bychom chtěli být, jací si myslíme, že jsme, a jací doopravdy jsme? Co z našeho chování je dáno instinktivně, co je zvyk, a co máme prostě odkoukané?

Řada dětí dnes trpí poruchami učení a chování, stoupá počet dětí s diagnózou poruchy autistického spektra či ADHD (dětí hyperaktivních, s poruchami pozornosti). Běháme pak se svými potomky k psychologům a dokonce psychiatrům, čteme jednu knihu o výchově za druhou. Často bez výsledku.

Domnívám se, že klíč ke šťastným dětem nespočívá v diagnózách a lécích, ba dokonce ani v soustředění se výhradně na děti. I tam, kde je dítě oficiálně diagnostikováno jako problémové – například hyperaktivní – a jeho výchova je náročná, nejde o dítě samo, narušen je celý rodinný systém.

Dítě ve svých problémech velmi často zrcadlí osobnost a chování nás rodičů. Často jde o vlastnosti a rysy, které si sami neuvědomujeme, nechceme uvědomit. Raději řešíme, že je naše miminko plačtivé / batole vzteklé / předškolák ukňouraný / školák lže… než abychom se zamýšleli nad svými partnerskými problémy, nad našimi vlastními hodnotami a motivacemi, nad tím, jakou atmosféru kolem sebe vytváříme… Jenže když řešíme chování dítěte a nikoli jeho příčiny, je to stejné, jako když potíráme symptomy nemoci, a neřešíme její příčinu.

Rodina není „hra s nulovým součtem“, neplatí, že co jeden získá, druhý ztrácí. Není tedy možné, aby byla šťastná například rodina, kde máma dělá služku či kde všechno rozhoduje jen jeden. Z dlouhodobého hlediska je každý jeden tím spokojenější, čím spokojenější jsou ostatní.

Děti nás stojí spoustu energie, fyzických i psychických sil. Dávají nám však i mnoho radosti, pocit smyslu, možnost překročit sebe sama. Spolu s dětmi můžeme růst, osobnostně zrát. Je jen na nás, nakolik této příležitosti využijeme.

Skupinová analýza:

HISTORIE:

Teoretické základy skupinové analýzy položil ve 30. letech 20. století frankfurtský Sociologický institut – a v něm zejména Norbert Elias, německý sociolog židovského původu, který později emigroval do Velké Británie.

Vlastním zakladatelem je pak původně německý psychiatr a psychoanalytik S. H. Foulkes, který též později emigroval do Velké Británie a v roce 1952 v Londýně založil společnost pro skupinovou analýzu – Group Analytic Society.

Institut skupinové analýzy (IGA Praha) vznikl v Praze roku 2005, a o nějaký čas později se stal členem E.G.A.T.I.N (European Group Analytical Training Institutes Network).

ZÁKLADNÍ POJMY:

Teoretickým podkladem skupinové analýzy je psychoanalýza a dále celostní a tvarový psychoterapeutický přístup.

Skupinová analýza se plynule pohybuje mezi jedincem, v hlubinách jeho nevědomí a interpersonálním polem skupiny s jejím společenským nevědomím.

Analytická skupina představuje v jistém smyslu zmenšeninu sociálního světa jedince. Reakce, interakce, komunikaci a vztahy ve skupině je přitom možné pozorovat z vícero úhlů i z nadhledu, a lépe tak s nimi pracovat.

Skupinová analýza chápe jedince jako uzlové body dynamické sítě. Tato síť reaguje jako celek, asociuje jako celek. Veškerá verbální i neverbální komunikace probíhá ve vyvíjející se skupinové matrix, která je operační bází intrapsychických i interpersonálních vztahů.

Terapeut bývá v angličtině nazýván conductor (česky průvodce, konduktor), což naznačuje, že nevystupuje v roli experta, vedoucího, ale spíše pomáhá skupinovým procesům.

ZÁKLADNÍ PRAMENY:

Behr, H. a Hearstová, L. (2007). Skupinově–analytická psychoterapie. Praha/Kroměříž: Triton.