Taky vám utíká?

Zvířecí mláďata následují své rodiče a nejinak je tomu u přírodních národů. Zato u nás, ať už v parku nebo na ulici, vidíte jiný obrázek: rodiče běhají za svými batolaty. Čím to?

Ve známé knize Koncept kontinua líčí Jean Liedloffová jako jeden z důsledků odtržení od

přirozenosti to, že děti utíkají svým rodičům: „Jedním z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v kontinuum je schopnost dospělých přimět děti, aby jim utíkaly,“ píše autorka, která studovala život Venezuelských indiánů žijících jako v době kamenné.Srdci malého kontinuálního (rozuměj zhruba přirozeného, pozn. aut.) dítěte v neznámém prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i ptáci, plazi a dokonce i ryby se chovají podobně. Mládě následuje matku – je to v jeho nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, jestli jde dítě za ní.“

Utíkání dětí je obecnou zkušeností dnešních rodičů. Batolata utíkají rodičům přísným i benevolentním, matkám, otcům, babičkám i všem dalším hlídajícím osobám. Jakmile dítko začne běhat, matky aby se staly přebornicemi ve skoku dalekém, a hlavně rychlém. Představa dítěte pod koly náklaďáku je k tomu donutí.

Proč tomu tak je? Proč malí indiánci svým matkám neutíkají, zatímco malí Evropané, Američánci a pokud vím i třeba Japončíci ano? Jean Liedloffová vidí problém ve společnosti a v nepřirozenosti výchovy – zejména v tom, že matky odložily své děti do kočárků a ztratily své přirozené instinkty, takže je pak ztrácejí i jejich ratolesti. Na tom samozřejmě něco je, nicméně se domnívám, že nejde o klíč k našemu případu. Ten nespočívá ve společenském uspořádání ani ve výchově. Je v uspořádání prostředí.

Na louce to funguje

Udělejte si takový pokus: vyjděte si s vaším dítětem do nějakého bezpečného prostředí, třeba na louku, a nechte je, aby vám utíkalo, jak chce. Chovejte se přitom zcela přirozeně, podle nálady: hrajte si s ním, hoňte je, anebo si třeba natrhejte kytici lučního kvítí. Uvidíte, že vám batole neuteče. Podobně jsou extrémně vzácné případy, kdy dítě uteklo rodiči třeba od neoplocené chalupy.

Pokud není ve výchově nějaký vážný problém, děti rodičům opravdu neutíkají. Přirozeně objevují své možnosti a pomalu se odpoutávají od matky, to ano. Vydávají se na stále delší výpravy, přitom si však matku hlídají, po očku ji sledují a vždy po nějakém čase se k ní vrátí, aby získaly odvahu k dalším průzkumům.

Tak proč ne ve městě?

A jak je to s městským prostředím? V parcích běhají rodiče za dětmi, domnívám se, spíše z ustrašenosti: aby dítko nenašlo psí hovínko, někoho neobtěžovalo… Pokud dokážete takové riziko přijmout, stane se z parku výše popsaná louka. Na ulicích však musejí i neustrašení rodiče dítě buď nějakým způsobem přivázat (nejčastěji v kočárku) nebo používají ony rychlé skoky. Proč? Vysvětlení je prosté: jde o auta. Běžně se pohybujeme v těsné blízkosti rychle jedoucích vozidel, jež mohou způsobit smrt ve zlomku vteřiny, stačí i jediný krok vedle, z chodníku do vozovky.

K přírodním nebezpečím (hadům, velkým šelmám, pavoukům, výškám, divoké vodě…) máme přirozený respekt, udržující nás ve střehu a bezpečné vzdálenosti. K civilizačním nebezpečím (autům, zbraním…) se však takový respekt nestačil vyvinout. Dobře patrné je to na lidském sklonu k fobiím. Fobie z pavouků či hadů je poměrně běžná, o osobě s fobií například ze střelných zbraní jsem se však ještě nedoslechla. Podobně je to s auty.

My dospělí o nebezpečnosti aut víme, a umíme s tím pracovat, takže nám hrozí jen malé nebezpečí. Batole o nebezpečnosti aut neví, a přirozený respekt k nim nemá. Nefunguje bohužel ani přirozený mechanismus rozvoje strachu u dětí – přenášení emocí z matky na dítě. Proč by se dítě mělo aut bát, když se máma denně pohybuje v jejich těsné blízkosti a zůstává přitom klidná?

Malé dítě se tedy teprve musí naučit bezpečnou vzdálenost od aut dodržovat. To ovšem nějakou dobu trvá a vyžaduje jistou úroveň rozumových schopností včetně sebekontroly. Co nám zbývá, než se to naučí? Minimalizovat pohyb v okolí rušné vozovky, a když to jinak nejde, mít dítě zabezpečené i proti jeho vůli. Někdo volí šátek, jiný kočárek, větší dítě třímáme za ruku. Nic lepšího bohužel za současného životního stylu nevymyslíme. Útěchou nám může být, že ač je takové omezení pohybu dítěte nepříjemné, psychické trauma mu nezpůsobí.

Rámeček 1:

Jak se jezdí v Česku

Jedním z důvodů nebezpečnosti našich silnic je styl jízdy českých řidičů. Celkově se u nás jezdí mnohem nebezpečněji než třeba v Americe. Uvedu několik zkrácených ukázek z knihy Karla Havlíka: Osudová střetnutí. Rozhovory s lidmi, kteří přežili dopravní nehodu (Triton 2010).

– Těžké kolo motocyklu Honda katapultovalo tělo chlapce do vzdálenosti dvanácti metrů. Matka odletěla k chodníku. Dítě bylo na místě mrtvé. „Moje mašina burácí, až uši zaléhají. Kdo neslyší a neuhne, má smůlu,“ vyjádřil se motocyklista, který chlapce zabil. Dodejme, že na přechodu pro chodce.

– „Chybovat je lidské a žádný řidič není svatoušek. Každý chvátá a je mu jedno jak a kde. Doba to žádá. Jinak to nejde, než se umět ohánět. Nedivte se, že na to musíte dupnout a na nikoho se neohlížet…“ říká řidič, jehož vinou zahynulo dvacet lidí.

– „Nemohu za to. Byl to mikrospánek,“ ospravedlňuje se profesionální šofér.

Bohužel – i s takovými řidiči se mohou naše děti setkat.

Rámeček 2:

Dítě na vodítku

Zajímavou možností jsou dětské vodící kšíry. Dítě vám neuteče a přitom za ním nemusíte běhat. Někteří je zatracují, je to prý jak vodítko na psa. Jiní na ně ale nedají dopustit:

– Bertovi už aspoň čtyřikrát zachránily život. Je ve svých dvou letech hrozně rychlý, já už ho nedohoním.

– Využili jsme je, Šimon totiž záměrně nechtěl chodit za ruku a u toho vodítka si ani nevšiml, že je veden.

– My ty kšíry využíváme hned dvakrát – jednak nám dítě neuteče, a pak: Maruška pořád padala, a takhle tomu zabráním. Kolikrát mi skončí s nosem pár centimetrů nad zemí.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda jsou kšíry přirozené/zdravé/důstojné. Zda se takto voděné dítě naučí zdravé samostatnosti či zda není lepší, když se malé batole naučí přirozeně padat, než aby se to začne učit o rok později, větší a rychlejší. Osobně kšíry nepoužívám, ale ani nezatracuji. Rozhodně je lepší dítě na „vodítku“ než pod koly náklaďáku. A jak říká jedna kamarádka: „trojčata jinak neuhlídáte“.

Na trhu jsou různé typy, některé mohou vypadat třeba jako opička, která sedí dítěti na zádech a vy ji držíte za dlouhý ocas. Ale posloužit mohou i jen mírně předělané obyčejné kšíry od kočárku.

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2010