Smím pracovat, dítě moje?

Pečujete o malé dítě a potřebujete přivydělat. Nechcete své maličké o nic ochudit, ale rádi byste zůstali v kontaktu s kolegy, sledovali dění v oboru. Lze to vše nějak skloubit? Dobře pečovat a přitom rozumně pracovat? Jak?

Mám rodičovskou na čtyři roky a rozhodně při ní nechci pracovat,“ říká Dana, matka dvojčat. „Chci si to s dětmi pořádně užít, pracovat budu do důchodu.“ „Kdybych nepracovala, zbláznila bych se,“ tvrdí Gábina, matka dvouleté Aničky. „Pracuju na plný úvazek a dceru si dost užiju večer a o víkendu.“ To jsou dva extrémy, většina z nás se pohybuje někde mezi tím.

Potřebu zůstat v kontaktu s pracovním prostředím mají zejména studované ženy se zajímavými povoláními, v profesích, v nichž je nutno sledovat vývoj v oboru, rozvíjet se: vědkyně, lékařky, grafičky, architektky, programátorky… (Čtenářům tatínkům se omlouvám za genderovou nekorektnost – osobně znám mužů na rodičovské minimum, a tak mi do textu automaticky naskakuje ženský rod.)

Jak sladit práci s péčí o dítě? Kdy a jak si na práci najít čas?

Možnost č. 1: Když dítě spí

Varianta vhodná pro ty, které mohou pracovat z domova, třeba překladatelky, a naopak nemyslitelná např. pro lékařky. Zvolíte-li tuto variantu, musíte počítat s tím, že čas na práci se vám bude postupně snižovat. Novorozeně prospí 16 i 18 h denně, potřeba spánku však postupně klesá. Půlroční dítě spí nejčastěji okolo 11 hodin v noci a dvakrát přes den. Batolata postupně opouštějí jeden denní spánek, a ke třem letům některá už přes den vůbec neusnou; poměrně dlouhý noční spánek zatím zůstává. Děti se ovšem v potřebě spánku individuálně velmi liší, celková délka spánku se u dvou stejně starých batolat může lišit i o čtyři hodiny.

Možnost č. 2: Hlídá někdo blízký

Zatímco vy pracujete, vaše maličké tráví čas s tátou, s babičkou či jiným blízkým člověkem. Dítě si tedy užije tatínka (nebo jiné blízké osoby) a vice versa. A vy můžete svobodně odejít třeba na pracovní schůzku a plně se na práci soustředit. Pokud někoho takového máte a vztahy mezi všemi zúčastněnými jsou dobré, je to bezvadná varianta.

Jenom to nepřežeňte – často slýchám stesky dnes dospělých osob, jak je maminka v dětství „odložila k babičce“. Pozor též na to, aby se vám nestalo to, co v rodině Marcely. Marcela zůstala s dcerkou nejprve doma. Původně si myslela, že tak zůstane do tří let, zaměstnavatel ji však začal lákat zpět dříve a ona si přiznala, že se jí do práce vlastně chce. Situace, kdy se její život „točil jen kolem dítěte, největší kratochvílí bylo kolo kolo mlýnský a nejintelektuálnější zábavou vymýšlení říkanek“, ji tak docela neuspokojovala. Nechtěla však dceru „strčit do jeslí“, a tak vymyslela jinou možnost. „Dojednala jsem si poloviční úvazek a na zbytku se dohodla s mužem. Pracuje doma jako překladatel, a tak pro něj není problém pohlídat dítě prakticky v jakoukoli dobu.“ Zní to jako príma nápad, po půl roce se však oba shodli na tom, že se to musí změnit. „Zjistili jsme, že nemáme prakticky žádný čas na sebe. Když muž dopoledne hlídal, musel pak sedět u počítače dlouho do večera, termíny ho tlačily. Potkávali jsme se víceméně mezi dveřmi, jen abychom si předali dítě a řekli si o něm pár slov. Všechno společné jsme dělali ve spěchu. Bylo mi to hrozně líto. Museli jsme to změnit.“

Možnost č. 3: Placená péče

Mnozí dnes placenou péči o dítě zatracují, buď jako přežitek kolektivní výchovy socialismu (jesle), či jako necitlivost konzumně-komerční společnosti (chůvy). Démonizace jesliček však dětem rozhodně neprospívá. Jasně jsem si to uvědomila při slovech jedné matky v mateřském centru. Pracuje na poloviční úvazek, ale dítě by rozhodně „nikomu cizímu nestrčila“. Naštěstí je grafička a práci může vykonávat z domova. Kdo jí ročního Matýska hlídá, když sedí celé dopoledne za počítačem? Prý nikdo, babičky jsou daleko, táta v práci, ale Mates se aspoň naučí hrát si sám. Zatím brečí a vzteká se, ale to se prý změní. Dotyčná maminka je zjevně přesvědčena, že dítě dlouhé hodiny zavřené samotné v ohrádce se má lépe než v jesličkách. Málem jsem brečela, když jsem to poslouchala. Děti jsou od přírody společenští tvorové, a izolace delší než několik minut pro některé bývá neúnosná. Může vést až k syndromu naučené bezmocnosti – jinými slovy k depresi. To, co dělá Matýskova máma, je podle mě týráním dítěte.

S chůvou ani jesličkami přitom žádný problém být nemusí, jak potvrzuje i Marcela: „Jesle pro nás byly vysvobozením a dceři se v nich líbí. Všichni jsme teď šťastnější, celá rodina,“ shrnuje Marcela.

Možnost č. 4: Pracujeme s dítětem

Občas, když se chlubím naší dvouletou, říkám, jak mi pomáhá: pere se mnou plínky, myje nádobí, zametá, vaří. Samozřejmě, že co do účinnosti je to spíše kontraproduktivní, stejně však mám radost: ze společné činnosti, z jejího nadšení pro věc, z toho, že chce být užitečná a taky, že se takto zabaví. Dítě nerozlišuje mezi tím, co je hra a co práce, co zábava a co „opruz“. Baví je vše, co děláte vy, co je pro ně výzvou. A toho lze úžasně využít.

Věřím tomu, že kdyby mou profesí bylo aranžování květin, holčička by mi nadšeně pomáhala a miminko by zvědavě koukalo, co se to děje a poslouchalo, co kolem toho s Doubravkou namluvíme. Jenže když já pracuju, vypadá to z hlediska dětí nepochopitelně: sedím mlčky u počítače a přeskupuju na obrazovce miniaturní černé znaky. Pokud je ovšem vaše profese čitelnější a přitom bezpečná, neváhejte děti zapojit.

Méně je někdy více

Obecná ideální varianta, jak pracovat na rodičovské dovolené neexistuje. Hledáme to nejvhodnější řešení pro sebe a pro své dítě, pro naši rodinu. Záleží na tom, kolik času na práci potřebujeme, na možnostech hlídání, na naší profesi i na věku dítěte (viz tabulka).

V každém případě si ovšem práce neberme moc: první totiž, oč přicházíme, jsou ty nejhezčí chvíle s dítětem: Když půl dne pracuju, na druhý půlden mi zbude jak pobývání s dítětem, tak všechna domácí práce. Na procházku, mazlení a společnou hru zákonitě zůstane málo. A to mi přijde škoda, nechci, aby rodičovská dovolená začala ztrácet své kouzlo.

Raději také neslibujte brzké termíny. I když máte pohodové dítě, zajištěné hlídání a zakázka vypadá zvladatelně do týdne, mějte raději ještě pár dní v záloze. Vždycky se může stát, že vaše maličké např. skolí viróza, a vy budete dva dny a dvě noci konejšit uplakaného drobka, který se vás za nic na světě nebude chtít pustit.

Pracovat na rodičovské dovolené má přitom nesporné výhody: krom peněz a zachovaných kontaktů s oborem i s kolegy též zaměstnáte hlavu jiným způsobem, což je určitá forma relaxu. A pak, když vaše ratolest nastoupí do školky, snadněji seženete práci. Hledat cestu ke sladění práce a péče žádá naši citlivost a flexibilitu, nicméně se domnívám, že stojí za to.

Tabulka:

Na věku záleží

0 – 6 měsíců: U malého miminka můžete pracovat poměrně dobře: děťátko hodně spí. Absolvovat se tu a tam dají i pracovní schůzky: pokud dítě zrovna nespinká, obvykle mu stačí kolébání, koukání, případně kojení. I hlídání se obvykle obejde bez protestů, dítě ještě nemá výraznou obavu z matčiny nepřítomnosti. Dopředu však na toto období mnoho práce neslibujte – kdoví, jestli dokážete od miminka odtrhnout oči?

6 – 12měsíců: Hodně se hovoří o tzv. úzkosti 8. měsíce – separační úzkosti. Starší kojenec nese nepřítomnost maminky (primární vztahové osoby) obzvlášť špatně. Navíc méně spí a jeho nároky na vaši pozornost stoupají. Na pracovní schůzky na čas zapomeňte.

1 – 2 roky: Roční děti by měly mít vedle vazby na matku též vazbu na tzv. sekundární vztahovou osobu – nejčastěji otce. A postupně se přidávají další blízcí lidé. To by vám mělo umožnit účast např. na pracovní poradě, když dítě pohlídá někdo blízký. Malá batolata s dobrou vazbou na matku a vhodnou povahou (extravertní, pohodovou) je možné bez problémů svěřit nakrátko i jesličkám.

2 – 3 roky: Děti si vydrží déle hrát samy. Stále to ale není na to, abyste si sedla za počítač. To spíše, že se vám budou domácí práce dělat o něco pohodověji. Na konci batolecího období se některé děti obejdou bez maminky i několik hodin denně. Jiné však „školkové zralosti“ nedosahují ani ve čtyřech letech. Jak připravit dítě do školky je velké téma, kterému jsme se v Děti a my již věnovali a budeme se k němu opakovaně vracet.

vyšlo v časopise Děti a my, září 2011