Komu mám důvěřovat? Jak působit důvěryhodně? A nakolik být důvěřivý/á? Zkusme se zamyslet nad těmito podstatnými otázkami, které si klademe snad všichni. Důvěřivost je jednou ze základních vlastností osobnosti, důvěra zase podmínkou hlubokého vztahu.

Když jsem byla dítě, bylo mi naprosto jasné, jak vypadá nečestný člověk: je mužského pohlaví, na bradě má strniště stejně dlouhé jako vlasy (to proto, že zrovna utekl z vězení, kde jej oholili) a pohybuje se typickou kradmou chůzí, která na něho přes veškerou snahu o nenápadnost jednoznačně upozorňuje. A když se tenhle lump chystá vykrást banku, prozradí se tak, že si navlíkne na hlavu punčochu.

Později mi pochopitelně došlo, že takhle se zloděj nepozná, přesto si ale stále myslím, že čestnost či důvěryhodnost druhé osoby odhadnu. Stejně tak, jako si to myslí skoro všichni lidé. Ostatně, zní to logicky i z evolučního pohledu: schopnost rozpoznat na druhé osobě její čestnost je snad ze všeho nejdůležitější. Přírodní výběr nás tedy zcela jistě formuje k tomu, abychom toho schopni byli.

Čestnost napsaná na čele

A jak to děláme? Automaticky, z větší části nevědomě. Máme-li říci, proč na nás dotyčný člověk působí či nepůsobí důvěryhodně, často nevíme. Anebo se zpětně domýšlíme. Některé mechanismy jsou však přesto vysledovatelné. Daleko více než typologické rysy (tvar hlavy, nosu apod.) jde o fyzické známky získané nedůvěryhodnosti: stopy závislosti na alkoholu, drogách, známky nervozity – a o chování jedince: pokud např. zaznamenáme pozdní příchod a výmluva na nás působí kostrbatě, máme se na pozoru. Více důvěřujeme lidem, kteří jsou nám podobnější, např. příslušníkům vlastního etnika apod., myslíme si totiž, že takové lidi dokážeme snáze číst. A pochopitelně též užíváme své zkušenosti – těžko důvěřovat někomu nápadně podobnému člověku, jenž nás podvedl či zradil.

Jenže stejně tak, jako přírodní výběr formuje naši schopnost poznat lidi čestné od podvodníků, formuje i podvodníky, aby vypadali čestně. Jaký je tedy výsledek těchto dvou trendů? Věčný závod, kdo z koho, stejně jako u lovce a kořisti. Trochu úspěšní asi budeme, ale ne vždy. Podobně hovoří i výzkumy: některé schopnost odhadovat na základě vzhledu čestnost neznámých osob potvrzují, jiné nikoli. Ostatně – vzato logicky – kdybychom podvodníky perfektně poznávali, nemělo by smysl podvádět. A kdybychom nic nepoznali, nemělo by smysl se snažit.

Všichni se pak, z větší části nevědomky, snažíme působit důvěryhodně. Zejména chceme-li někoho o něčem přesvědčit. Cíleně fenomén důvěryhodného dojmu studují reklamní agentury, neboť reklamy jsou de facto na přesvědčování postaveny. Své know-how sice tají, některé principy jsou však lehce vysledovatelné: například osoby, které vám v reklamách nabízejí výrobky, se dívají na kameru, tváří se klidně, sebejistě a přesvědčeně. Pokud jde například o prostředek, který má zlepšit vaše zdraví, vyvolávají dojem autority, lékaře: vystupují v bílém plášti a případně jim kolem krku visí fonendoskop. Většinou jsou doporučující osoby módně a slušivě oblečeny, vypadají zdravě a mají spíše hlubší hlas.

Není můj soused náhodou „tajnej“?

O důvěře hovoříme ve vztahu – ať už mezi dvěma jedinci či mezi jedincem a třeba institucí. Důvěřivostí pak rozumíme obecnou tendenci důvěřovat lidem. Někdy též chápeme důvěřivost ještě obecněji – jako postoj k životu. Jakousi základní víru, že svět je dobrý, že stojí za to žít. Podle vývojového schématu Erika H. Eriksona se tento postoj buduje v prvním roce života, a to zejména na základě vazby, jaká vznikne mezi kojencem a primární pečující osobou – nejčastěji matkou. Dítě je po příchodu na svět nutně stresováno: ať už je to hladem, osamocením, mokrou plínkou či dosud ne plně zvládnutou funkcí střev. Jakmile je něco v nepořádku, pláče. Pokud je na jeho potřeby láskyplně a adekvátně reagováno – hlad je nasycen, mokrá plínka vyměněna, dítě je pochováno – získává pocit, že světu může důvěřovat. Pokud matka nereaguje, či reaguje hostilně anebo neadekvátně (stimuluje nemluvně, jež je unavené, krmí je, aniž by mělo hlad apod.), dítě bude směrem ke světu spíše nedůvěřivé. V dospělosti si sice již nevzpomíná, jak o něj bylo pečováno, nabytý způsob reagování a chápání světa však zůstává trvale otištěn v jeho mozku. Důvěřivost pak souvisí s dalšími vlastnostmi osobnosti, například s optimismem a schopností empatie.

Někteří lidé jsou tedy důvěřivější a jiní zase méně; rozložení v populaci je přitom zhruba Gaussovo – nejvíce lidí důvěřuje „tak akorát“, extrémně naivních lidí je maloučko, stejně tak jako paranoidně nastavených jedinců. Oba extrémy jsou z pochopitelných důvodů problematické a nezřídka souvisejí s psychickým onemocněním (demence, paranoidní schizofrenie aj.). Střed Gaussova rozložení je u různých společností různě posunut – existují společnosti důvěřivější a společnosti podezřívavější. Češi jsou ve srovnání s jinými národy bohužel spíše podezřívaví. Jistě se na tom podepsaly i desítky let totality, jež se držela u moci právě pomocí nedůvěry mezi lidmi (Neudá mě kolega za politický vtip? Co když je můj soused „tajnej“?…).

Lze toto nastavení změnit? Zcela jistě ano, ale cesta je dlouhá. Snad jsme ji však již nastoupili (viz článek Jaroslava Huka). I základní životní nastavení jednotlivců je v průběhu dalšího života ovlivňováno. Například v rámci psychoterapie může dojít ke korektivní zkušenosti, a důvěra člověka ve svět se zvýší. Naopak silné zklamání například ve vztahu s životním partnerem bere zrazenému iluze a ničí jeho schopnost důvěřovat.

Těžko se získává, lehce ztrácí

Kdosi mi vyprávěl příběh své známé. Úspěšná podnikatelka, dvě děti, krásné manželství. Vtom životní rána: zhoubné onemocnění. Když se na ně přišlo, dávali lékaři té paní šanci padesát procent, že přežije. Podstoupila náročnou léčbu a uzdravila se. Vrátila se do svého zaměstnání. Tato životní rána však měla dopad na psychiku všech zúčastněných, neboť manžel té paní, pro kterého byla celá situace též velice náročná, si v době její nemoci našel přítelkyni. Jeho žena přišla o důvěru v životního druha, on o důvěru sám v sebe, a děti o důvěru ve vztah rodičů a tím i o pocit bezpečí, narušena byla jejich důvěra ve svět. Rány všech zúčastněných se pravděpodobně nikdy zcela nezacelí.

Každého z nás někdy někdo obelhal, podvedl, zradil. Byla-li to prodavačka v obchodě, která nám již vícekrát (a pravděpodobně úmyslně) nevrátila správně, zřejmě nás to naštvalo, a příště si dáme pozor nebo k ní už vůbec nepůjdeme. Trauma pravděpodobně mít nebudeme. Pokud nás však opustil životní partner, dost možná se to negativně odrazí i v našich dalších vztazích. „Chová se, jako bych byl skrytý lotr, stále mě z něčeho podezírá!“ stěžoval si onehdá Stanislav (a v jeho hlase je znát palčivá ukřivděnost). „Jak mu mám důvěřovat? Prvnímu muži jsem taky důvěřovala… a jak to dopadlo? Nejen že mě opustil, ale ještě mě okradl!“ bránila se jeho žena Hana. Nový vztah je zatížen zklamáním z minulého, ničen podezíráním. Postoj Stanislava i Hany je pochopitelný. Mají-li spolu ti dva spokojeně žít, bude potřeba, aby Hana za Stanislavovy podpory dokázala překonat trauma z minulého vztahu. Lehké to nebude.

Nedůvěra však neničí jen partnerské vztahy. Ale i vztahy s dětmi, přáteli, kolegy, a vlastně všechny vztahy včetně obchodních. Ve vztahu s dětmi dokáže být nedůvěra dokonce velmi zhoubná.

„Naši vyžadují, abych byla každý večer s nimi doma, že prý kdoví, co bych dělala, kdybych byla venku. Už mě oba lezou krkem!“ “ stěžuje si sedmnáctiletá Veronika.

Pro zachování zdravého vztahu s dětmi je třeba jim dát najevo důvěru, že se budou dobře chovat a pečovat o sebe sama i bez kontroly matky či otce. Těžké je to pro rodiče úzkostné i pro ty, kteří mají třeba vinou zklamání tendenci k podezřívavosti. Zejména dospívající děti jsou citlivé k projevům nedůvěry svých rodičů. Nedůvěra je irituje a může vyvolat až opačnou reakci. „Proč bych nechodil za školu, když si to o mě stejně furt myslí?“ Tím, že se něčeho bojíme, do toho vlastně své dítě tlačíme. A nejde přitom ani tak o naše slovní vyjádření, ale spíše o to, jak se chováme. Budete-li svému potomkovi dvakrát denně říkat: „Důvěřuji ti, že nekouříš.“ vzbudíte v něm tak akorát pocit nedůvěry ve vaše slova. A jaké pocity asi vzbudí ve svém potomkovi rodič, který mu po návratu z mejdanu prohlíží kapsy od kabátu, a přitom říká: „Já ti věřím, že nekouříš, ale když nic nezastíráš, tak ti nemůže vadit, že se dívám…“?

Spadneš!

Poněkud extrémní pohled na důvěru ve vztahu k potomkům popisuje Jean Liedloffová v Konceptu kontinua. Podle ní děti prostě plní naše očekávání. Pokud jim důvěřujeme, například že se nezraní, nezraní se – mají dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy. Pokud však nedůvěřujeme, že se samy ochrání, stane se opět tak, jak očekáváme. Pro ilustraci popisuje Liedloffová následující příběh: „Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své malé dítě za natolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Báli se, že by do něj dítě mohlo spadnout či skočit. S největší pravděpodobností dítě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se.“ Naopak kolem hluboké jámy v Yequánské vesnici Wanania si děti hrály bez dozoru celý den, a nic se jim nestalo. Názor Liedloffové je bezesporu zajímavý, ačkoli nechat malé děti bez dozoru u bazénů či výkopů se rozhodně nedoporučuje. Vezměme si však alespoň to poučení, abychom na ně nekřičeli: „Spadneš!“ „Pozor, zraníš se!“ apod.

Kdy důvěru obnovit

V tramvaji pouštíme sednout ty, kteří to potřebují více než my, cizincům ukazujeme cestu. Lidé jsou mezi živočichy zajímavým druhem. Pomáhají si totiž i ti, kteří si nejsou příbuzní, a kteří se s velkou pravděpodobností již nikdy neuvidí. A v extrémních podmínkách jsme ochotni obětovat i mnohem víc svého času a zdrojů. Tím více, čím víc to je třeba. Většina z nás by pravděpodobně neváhala půjčit bundu neznámému člověku, pod kterým se prolomil led a nezůstala na něm nit suchá. Co na tom, že prochladneme a možná s horečkou ulehneme, když zachráníme život. Teorie vysvětlující, proč tomu tak je a jak se tato naše vlastnost vyvinula ponechejme nyní stranou (zájemci nechť se zkusí sami zamyslet, případně se podívají třeba do knížky Martina Uhlíře: Jak jsme se stali lidmi), a soustřeďme se na výsledek: někteří odborníci totiž pokládají lidský altruismus za klíčovou vlastnost, jež stojí za úspěchem našeho druhu na planetě.

Na druhou stranu jsou však jsou lidé též velmi krutí a mimořádně pomstychtiví. Odplácejí zlé zlým i tam, kde to škodí i jim samotným. Proč se zrádci mstíme, ačkoli se tím vystavujeme riziku dalšího ublížení? Proč se při ztrátě důvěry dotyčnému prostě příště nevyhneme? Jde o to, že lidský altruismus a trestání zrádců jsou dvě strany jedné mince. Bez trestání sobců, podvodníků a zrádců by brzy nebylo jedinců obětavých a spolupracujících.

A zdá se, že sklon jak altruistickému chování, tak trestání je již v naší povaze hluboko zakotven. Proto nám vzájemná spolupráce přináší pocity uspokojení. A stejně tak se dostavují libé pocity i tehdy, trestáme-li nepoctivost. Pomsta vskutku bývá sladká.

Odpouštět se nedoporučuje zejména u závažných činů, jichž se pachatel dopustil záměrně, neprojevuje sebemenší známky lítosti, povědomí o své vině, nečiní pokání.

Je však dobré nenechat si svou důvěřivost vzít. Důvěra ve svět nás plní optimismem, důvěra v děti jim umožňuje vyrůst v samostatné, sebevědomé a zodpovědné jedince. Důvěra k partnerovi je podmínkou vztahu hlubokého a blízkého. Pro to všechno bychom měli umět překonat zklamání. Lidé chybují, a to je dobré mít na mysli, pokusme se mít nadhled. S důvěrou se žije líp.

Rámeček:

Ve světě jestřábů a holubic

Matematické modelování známé jako teorie her využívají ve svých úvahách ekonomové, biologové i psychologové. Ač jsou modelované situace nesrovnatelně jednodušší než realita, nad výsledky je dobré se zamyslet. Zajímavé příklady popisuje Matt Ridley ve knize Původ ctnosti. Například ve hře na Jestřáby a holubice se ve virtuálním prostředí setkávají postavy, které se chovají buď jako hodné – spolupracující holubice, nebo jako zlí a nespolupracující jestřábi. Jestřáb snadno zvítězí nad holubicí, bude však těžce raněn, dostane-li se do křížku s dalším jestřábem. Setkání holubic je pro obě ziskové, setká-li se však holubice s jestřábem, špatně dopadne. Na rozdíl od skutečných jestřábů a holubic, ty hrové nejsou od pohledu poznatelné, a navíc se může jejich chování v průběhu hry měnit: k jednomu se daná postava zachová jako jestřáb, k jinému jako holubice. Byli byste v takovém světě spíše jestřábem nebo holubicí? A komu byste důvěřovali?

Mladý politolog Robert Axelrod vyzval roku 1979 matematiky, aby napsali programy, které by spolu soutěžily tak, že by proti sobě sehrály 200 kol této hry. Hledala se co nejúspěšnější strategie chování. Výsledek mnohé překvapil. Absolutním vítězem se stal program Tit-for-tat – Půjčka za oplátku. Nejhodnější a nejjednodušší program ze všech přihlášených. Strategie Půjčky za oplátku zněla: při prvním setkání se chovej jako holubice, a v dalších podle toho, jak se naposledy zachoval protihráč. Později se navíc ukázalo, že v životu bližších podmínkách hry, kdy postava občas udělá chybu (například se zachová jako jestřáb, ačkoli „nechtěla“), předčí Půjčku za oplátku ještě hodnější program – Velkorysá půjčka za oplátku, která tu a tam protihráči chybu odpustí a zachová se jako holubice, i když ji protihráč již jednou zradil. Přenositelnost výsledků do reálného života je samozřejmě sporná, výsledek modelu však jednoznačně říká: potkáváme-li se se stejnými lidmi opakovaně a dostatečně dlouho, vzájemná důvěra se vyplácí.

Biblické „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ můžeme pak v této souvislosti chápat jako prastarou moudrost, která pomáhá důvěřovat a udržet spolupráci. Důvěru může nastolit jen ten, kdo se nemstí za každé příkoří.

Pavla Koucká

Literatura:

Erikson, Erik H. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo

Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál

Liedloffová, J. (2007). Koncept kontinua. Praha: DharmaGaia

Riddley, M. (2000). Původ ctnosti. Praha: Portál

Uhlíř M. (2007). Jak jsme se stali lidmi. Praha: Dokořán

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2009