Nedělitelná dvěma

Segalová, Nancy L.: Nedělitelná dvěma

Triton, Praha 2009

Debata o tom, co je nám vrozené a co získané výchovou, se táhne už tisíce let. Teprve ve druhé polovině dvacátého století však byla tato otázka podrobena rozsáhlému výzkumu. Jedním ze stěžejních prací je dnes již legendární Minnesotská studie dvojčat pod vedením Thomase Boucharda. Psycholožka Nancy Segalová, která na studii též spolupracovala, pracuje jako ředitelka Centra pro studie dvojčat na Kalifornské státní univerzitě ve Fullertonu. Nepřekvapí, že je sama dvojčetem.

V recenzované knize představuje příběhy 12 párů dvojčat (vlastně pardon, jeden z příběhů pojednává o čtyřčatech).

Identická dvojčata vždy přitahovala zájem, tradovala se řada tajuplných příběhů. Ještě dnes se můžete doslechnout o jejich zvláštní vazbě, o „telepatickém spojení“ v rámci páru nebo třeba jak si dvojčata nezávisle na sobě a vzdálena stovky kilometrů způsobila ve stejný okamžik stejné zranění. Kniha Nancy Segalové též vypráví mj. o blízké vazbě mezi dvojčaty, na rozdíl od příběhů tradovaných jí ovšem můžete věřit. Autorka podává svědectví o dvojčatech tak, jak je sama zažila, co pozorovala a co jí dvojčata vyprávěla. Z většinou z nich strávila celé dny, navštívila je v jejich domovech, dlouze si s nimi povídala, hovořila i s jejich příbuznými a kamarády.

Dočtete se například o jednovaječných dvojčatech Markovi a Gerrym, kteří byli vychováváni odděleně, avšak oba se v dospělosti stali dobrovolnými hasiči. Zajímavé je též čtení o Jackovi a Oskarovi, identických dvojčatech narozených roku 1933 ve Španělsku. Jejich rodiče se záhy rozešli a chlapce si rozdělili. Oskara vychovávala matka v Sudetech. Stal se katolíkem a členem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend). Jack vyrůstal s otcem na Trinidadu jako žid a stal se důstojníkem izraelského válečného námořnictva. První setkání mladých mužů bylo rozpačité a nepříliš přátelské. Nepomohlo ani to, že spolu museli mluvit prostřednictvím tlumočníka, neboť ani jeden z nich neznal jazyk toho druhého. Následovaly desítky let, kdy byl kontakt mužů minimální. Blíže se pak seznámili až v roce 1979 v rámci Minnesotské studie. Bratři zjistili, že mají mnoho společného a strávili pak společně několik prázdnin. Jistě jste zvědaví na zajímavé podobnosti. Uvedu několik: Oba četli knihy od konce, hlasitě si odkašlávali při jízdě výtahem, splachovali toaletu před i po použití, měli extrémní chuť na máslo. V rámci studie byli oba posedlí kontrolou získaných bodů svého dvojčete, oba se snažili toho druhého porazit.

Zajímavý je též příběh společně vychovávaných jednovaječných sester Agnes a Audrey. Když se s nimi v roce 2002 autorka knihy poprvé setkala, byla Audrey vdaná a těhotná, zatímco Agnes právě podstoupila chirurgický zákrok v rámci proměny svého pohlaví na mužské. Z příběhu vyplývá, že ač se rodiče chovali k oběma sestrám zpočátku stejně, Agnes se už jako dítě chovala jako kluk, zatímco Audrey o svém ženství nikdy nepochybovala.

Zmíním ještě příběh jednovaječných bratrů, kteří se oženili s jednovaječnými sestrami, a zbytek již nechám na Vašem zájmu, knihu patrně přečtete takříkajíc jedním dechem. Škoda jen, že není precizněji napsaná či zredigovaná: příběhy jsou podány tak trochu chaoticky, informace se opakují a věty někdy dokonce nedávají smysl, jako by vypadlo několik slov.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, listopad 2010