Nechme děti brečet

Nelekejte se – nehlásám návrat k tvrdé, necitlivé výchově. Upozorňuji však na to, že vypjatou snahou o to, aby dítě bylo vždy šťastné, mu ve štěstí bráníme.

Představme si dvouletého chlapce, jak šlape po květinách v záhoně. Matka si toho všimne, a:

–      Matka, jíž budeme říkat třeba Anna, ho strhne zpátky: „Zbláznil ses?! To se dělá?!“ křičí. Chlapec se rozbrečí. „Neřvi a pocem. Dělej!“ osopí se na něj máma. Kluk chvíli stojí, a pak se rozběhne směrem k záhonu. Anna za ním, lupne mu na zadek ,jednu výchovnou‘ a vláčí ho pryč, křik naštvaně ignoruje.

–      Matka Bára syna odnáší se slovy: „To nemůžeš, broučku.“ Chlapec se dává do křiku a sápe se znovu směrem k záhonu. „Podívej: támhle jsou prolejzačky!“ volá Bára a snaží se dítě přesvědčit, aby změnilo směr. Syn ji však stále táhne k záhonu a křičí. „Zlatíčko, to nejde…víš… ty bys rád viď…“ Bára tahá syna za ruku, potí se a vypadá, že se každou chvíli sama rozbrečí.

Generaci dvě zpátky se cenila poslušnost a disciplína. Negativní emoce: vztek, křik i prostá nespokojenost se často trestaly (obvykle odpíráním lásky). K tomu matky slýchaly rady, aby své děti „nechaly vybrečet“, že křikem dětem sílí plíce a podobné. Matky často poslechly, a samy trpíce nechávaly trpět i své děti. Výsledkem je řada neurotických příznaků u dnes již dospělých dětí, deprese, poškozené vztahy. Řada z dětí však chování rodičů zvnitřnila, a nyní se jako rodiče chovají stejně ke svým dětem. Například Anna.

Jiní, podobně jako Bára, takovou výchovu naopak striktně odmítají. Osvíceni moderními trendy a knihami o výchově se snaží o přesný opak: výchovu citlivou, láskyplnou. Tvrdá výchova předchozích generací vcelku pochopitelně ovlivnila i rady odborníků. A tak dnes slýcháme, že miminko nemáme nikdy nechat plakat, vždy se máme alespoň snažit mu pomoci. Zastánci terapie pevným objetím láskyplně objímají i vztekající se děti, třeba dvě hodiny.

Přesto u dětí přibývá různých diagnóz a celkově nemůžeme říct, že by dnešní děti byly šťastnější, než před třiceti lety. Všechny extrémy totiž mají svá úskalí a snaha o to, aby naše dítě nikdy nic netrápilo, abychom vždy plnili všechny jeho potřeby a požadavky, abychom je stále ujišťovali o své lásce a nikdy nefrustrovali… přináší sama o sobě problémy – často dokonce ty, kterým se snažíme nejvíce vyhnout.

Dva extrémy s podobným výsledkem

Dnešní rodiče, ať už typu Anna nebo Bára, se v dětství zpravidla učili své negativní emoce nevyjadřovat – neobtěžovat jimi okolí. A tak s nimi neumějí zacházet. Tváří v tvář křičícímu miminku či vzteklému batoleti se buď sami navztekají (Anna), nebo se hroutí (Bára): emoce dítěte se na ně přenáší a zaplaví je, ničí.

Rodiče typu Anna reagují zejména na dětské vzteky naštvaně. Málokdo sice dnes děti bije, zato je moderní „time out“ – vykázat vztekající se dítě do jeho pokoje či na jiné místo tak, aby nás svou emocí neobtěžovalo. O něco lepší než mu dát na zadek, ale… Dítě cítí, že vyjadřovat (a možná i prostě mít) negativní emoci není žádoucí.

Rodiče typu Bára se zase mohou strhnout, aby svému dítěti (a potažmo sobě) pomohli: Miminko houpají, nabízejí dudlík. Batole zabavují a utěšují. Nabízejí vše možné, jen aby dítě neplakalo. Když se nedaří a dítě se přes jejich snahu rozkřičí, trápí se tím. Dítě cítí, že jeho negativní emoce matku či otce ničí. A tak se z lásky k rodiči učí své emoce potlačovat.

Přehnaná snaha o citlivost, empatii a všeobjímající lásku tak vede paradoxně ke stejnému výsledku, k jakému vedly tvrdé rady studené výchovy: dětem v jejich negativních emocích bráníme. Diametrálně odlišná reakce Anny a Báry má jeden stejný výsledek: obě děti se učí své emoce potlačovat.

Dlouhodobé důsledky

Jenže malé děti potřebují občas fňukat, brečet, vyjádřit svou frustraci křikem a vyplavit stresové hormony slzami. Když jim to nedovolujeme, učíme je nebrečet a nekřičet – nevyjádřená emoce v nich zůstává a stále je ovlivňuje. Jsou nenaladěné a nemohou se pak těšit z něčeho, z co by jim normálně přinášelo radost.
Naše urputná snaha, aby dítě bylo pořád šťastné (nikdy neplakalo, nekřičelo a nevztekalo se), tak vede k opačnému výsledku. A nejde jen o náladu: dlouhodobým působením zvýšené hladiny stresových hormonů je například snížení imunity.

S důsledky potlačování negativních emocí se navíc můžeme potýkat celý život. Dítě, které dostávalo lahev s mlékem, aby se nevztekalo, ji v dospělosti lehce vymění za lahev jiného nápoje – v naší společnosti bohužel často alkoholického. Utěšování pomocí sladkostí zase vede k pokřivenému vztahu k jídlu a vytváří podhoubí pro vznik poruch příjmu potravy. A nebezpečná je i snaha o přesun pozornosti vždy, když dítě nemůže mít, co chce (prolézačky místo záhonu): Namísto toho, aby se dítě učilo frustraci zvládnout, učí se prostě přesunout svůj zájem jinam. Dospělý člověk pak namísto toho, aby řešil problémy, uteče (od manželky k milence, z jednoho zaměstnání do jiného).

Co máme tedy dělat, když dítě pláče nebo křičí?

Měli bychom se pokusit zjistit, co je příčinou nepohodlí dítěte, a příčinu odstranit – dítě nakrmit, pochovat, obléci… Pokud je však příčinou třeba přetažení, nebo pokud dítě chce něco, co mít nemůže, nechme je klidně plakat, svobodně vyjádřit svou frustraci i hněv. Necpěme mu dudlík, netrestejme je a nehruťme se z toho. Můžeme vyjádřit, že nás nespokojenost dítěte mrzí. Ale pak se prostě úplně normálně vraťme k tomu, co jsme dělali – třeba k mytí nádobí.

Anně a Báře bych tedy doporučila synovi sdělit, že ničit záhon je nepřípustné. Pokud by na zákaz nereagoval a dál by jevil tendenci k ničení květin, docela normálně bych jej odnesla. Žádné výčitky, lamentování, bití. Není důvod k naštvání, ale ani litování.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2015/1