Narcis v roli rodiče

Když se dítě nepodvolí rodiči s narcistickou poruchou osobnosti, je tento schopen je odvrhnout a dokonce i nenávidět.

nad knihou Isabelle Nazare-Aga: Manipulativní rodiče (Portál: Praha, 2016)

Kristýna, která si velmi přeje počít dítě, si až po dvou měsících naší spolupráce vzpomněla, co jí vloni řekla její matka: „Vlastně je dobře, že nemáš děti, já už mám stejně vnoučat dost.“ Kristýnu necitelná poznámka pochopitelně ranila – tak, že se v tu chvíli nezmohla na slovo. Když ji po čase matce připomněla, ta kategoricky odmítla, že by něco takového kdy řekla.

Kristýna není jediná, na koho jsem vzpomínala, když jsem nedávno četla novou knihu francouzské psychoterapeutky Isabelle Nazare-Aga. Ve své poradně často pracuji s oběťmi matek a otců – narcistických osobností.

Občas jsem s autorkou nesouhlasila: přišlo mi, že je k rodičům příliš kritická. Například když lituje dceru „hluboce zasaženou“ tím, že jí rodiče nepomáhali v těhotenství, neboť se přestěhovali do jiné země. Nebo když soucítí s Lenkou, která vyčítá rodičům svého manžela, že nestrávili svou dovolenou péčí o novorozeného vnoučka, když ona byla nemocná: její rodiče si tak nemohli odpočinout. Na rozdíl od citovaných žen – a nejspíš i autorky, byť to explicitně nepíše – nepovažuji péči o vnoučata za povinnost prarodičů.
Též bych byla shovívavější, když autorka píše: „Pod nejrůznějšími záminkami, jako byl domnělý nedostatek peněz nebo výchovné důvody, zacházela rodičova lakota tak daleko, že svým ratolestem ani nedopřával nové oblečení… Oblečení podle módy není považováno za skutečnou nutnost. Přitom dospívající děti cítí frustraci a stydí se, když nejsou ,in‘.“ Ani zde bych rodičům nevyčítala.
Jiné citované případy jsou však skutečně děsivé.

Co jsou schopni rodiče dětem říci

– „Za otcovu smrt můžeš ty.“

– „K tomu, abych mohla rozhodovat o vnukovi, mám dvojí pravomoc – jednak jsem jeho babička a jednak tvoje máma!“

– „Stejně jsem si toho kvůli tobě vytrpěla nejvíc!“ (Matka k patnáctileté dceři zčistajasna a naprosto bezdůvodně, když byla dívka na odchodu z domova.)

– Pětiletá dcera žádá svou matku, aby odešla od jejich pomateného otce (otec i matka jsou naneštěstí oba jedinci s poruchou osobnosti), matka odpoví: „To nejde. Zůstávám s ním jenom kvůli vám.“

– „Narodila ses 31. března pět minut před půlnocí, a kvůli tobě jsem prošvihla příspěvek, který bych měla, kdybys byla první dítě narozené na apríla. Už tehdy jsi byla hnusná potvora.“ Těmito slovy zraňovala matka Annu. Po letech Anna zjistila, že matčiny výčitky dokonce ani neodpovídaly skutečnosti: pravdou nebyla ani slova o příspěvku, ani čas porodu (podle rodného listu se narodila v 11 hodin dopoledne).

Proč narcističtí rodiče svým potomkům ubližují? Jednoduše proto, že jim jde zejména o své vlastní, nabubřelé ego. Narcistická osobnost (již Nazare-Aga často nazývá manipulativní) si neustále potřebuje hýčkat svůj pocit výjimečnosti, toho, že vyniká nad ostatními. Ponižuje druhé, aby sama vynikla. Zpochybní-li někdo její pocit nadřazenosti, reaguje agresí.
Nahlédnout utrpení dětí takových rodičů není snadné: narcistická osobnost totiž dělá vše, aby navenek působila jako příkladný, svědomitý, pečujíci rodič. Sociální image je pro manipulátora ze všeho nejdůležitější. Usilovně se snaží, aby si ho okolní lidé (sousedé, rodiče spolužáků jeho dítěte, účastníci večírku apod.) vážili. Totéž platí pro vzdálené členy rodiny. Pro jeho nejbližší – partnera a děti – to však neplatí. Ti se ocitají pod palbou požadavků.
Dokud je dítě dítětem, lze spoléhat zejména na druhého rodiče, případně další blízké osoby, které vliv narcistického rodiče kompenzují a pomáhají dítěti, aby získalo náhled a vytvořilo si zdravou sebeúctu, adekvátní sebevědomí a svědomí.

Dva mýty o lásce
Za stěžejní a velmi cenné považuji to, že Nazare-Aga vyvrací dva mýty:
1. „Každý rodič své dítě miluje a chce pro ně jen to nejlepší.“ Tuto maximu slýchám velmi často. Přijímáme, že rodiče se nechovají nejlépe a někdy svým dětem i ublíží – nechtíc. Možná to lépe neuměli, možná nevěděli, nebo z nějakého důvodu nemohli – tak je omlouváme. Ale že by nechtěli? Téma nedostatku rodičovské lásky je, žel, tabuizováno.
Jenže výše uvedená maxima je spíše zbožným přáním než pravdou, a je na místě si přiznat, že ne všichni rodiče své děti bezpodmínečně milují a chtějí pro ně to nejlepší.
Narcističtí rodiče jsou sice schopni srdečných chvil se svými dětmi, nechovají k nim však skutečnou, bezpodmínečnou lásku. „Není pochyb o tom, že láska manipulativního rodiče je podmínečná. Dokonce do té míry, že dokáže dítě, které se mu nepodvolilo, nepřátelsky odvrhnout, nebo dokonce upřímně nenávidět,“ píše Nazare-Aga.
Často jsou narcističtí rodiče zmítáni též pocity žárlivosti a závisti vůči svým dětem. Žárlí na jejich vztahy, závidí jim jejich schopnosti, postavení a úspěch. Někdy narcistický rodič ze samé závisti svému dítěti i hází klacky pod nohy.
Nepodceňujme a nezlehčujme utrpení, jímž si děti takových rodičů procházejí.

2. “Nemohu být dobrým rodičem, když jsem sám takového neměl.” To je druhý mýtus, který Nazare-Aga napadá, a já se k ní připojuji. Autorka to blíže nevysvětluje, dovolím si tedy podat svůj pohled, téma považuji za důležité. Budu hovořit přímo k dětem narcistických rodičů, zejména k ženám. Pracuji totiž občas s dosud bezdětnými ženami, dcerami narcistických matek, které obava: „Nemohu být dobrou matkou, když jsem zažívala, co jsem zažívala“ od mateřství odrazuje. Je to škoda.

Chci k tomu říci: Jakkoli byla a je vaše matka náladová, závistivá, v lítosti se utápějící a kdoví jaká ještě, vůbec to neznamená, že vy sama nemůžete být milující a trpělivou mámou. Mám dokonce hypotézu, že právě ženy narcistických matek bývají často velmi láskyplnými maminkami. Domnívám se, že je to proto, že jejich matka občas (alespoň před okolím) dokázala být srdečná, jakkoli taková většinu času nebyla. Dcera tedy přesně ví, jaká být nechce, a jaká být chce – dobře si vzpomíná, po čem většinu svých dětských dní toužila a co si směrem ke svým dětem umiňovala.

Abych tedy byla korektní, musím přiznat, že rodičovství dětí narcistických rodičů nebývá bez problémů. Důvodem je – pro děti narcistů typické – mizivé sebevědomí a zároveň nadměrně vyvinuté svědomí. Jejich narcistický rodič na sobě samém chyby nevnímal, za všechno v jeho očích mohli jiní, a často vše sváděl právě na dítě, které se neumělo a nemohlo bránit. Dítě se tak naučilo nevnímat hromady nepořádku před prahem rodiče (druhého člověka), a kát se za zrnko prachu před prahem svým. A i teď, když se samo stalo rodičem, stále za vše viní sebe, zatímco druhým lidem včetně svých dětí vše odpouští. Dbá na potřeby druhých, na svoje nikoli. Nekorigováno takové dítě směřuje své děti k tomu, že jej bez skurpulí úkolují a peskují, když servis není dokonalý:

– „Mami, to si děláš …., žes mi tu sukni nevyprala!“

– „Nic jinýho než polífka neni? Tak to ani nejdu ke stolu.“

– „Tak na uklízení rozhodně nemám čas.“

Když se s tím nepracuje, může se stát, že tak, jak první polovinu života ničil dítěti jeho narcistický rodič, v druhé se přidávají vlastní rozmazlené děti. Ale to se dá psychoterapeuticky vcelku lehce zvládnout. Děti narcistických rodičů se rozhodně mohou stát dobrými rodiči.

ukázka z knihy:
Zamilovali jste se? Tajte to.

Sdílet s manipulativní matkou svůj začínající milostný vztah není dobrý nápad. Otočí se to proti vám. Buď bude podezřívavá a nedůvěřivá, že by vás mohl nějaký muž nebo žena doopravdy milovat, nebo udusí vaši radost svou mrzutostí, případně dokáže váš vztah sabotovat, pokud byste s ní žili ve společné domácnosti. V určitých případech může vaše milostné pouto zcela přehlížet, jako kdybyste stále patřili jen jí. To se častěji děje u jediného syna.
Existuje méně běžný případ, kdy si extrémně narcistická matka přisvojí pozornost nově příchozího, který si získal srdce její dcery. Snaží se být příjemná a zajímavá, strhává na sebe pozornost při debatách, nešetří vůči němu komplimanty, obsluhuje ho a snaží se vystupovat neuvěřitelně přívětivě. Konec konců jí jde o to dceřinu novou lásku navnadit a získat na svou stranu.
Proto bych vám radila uchovat si tajemství a sdílet nadšení z vašich nových lásek spíš s vašimi přáteli.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes v prosinci 2016