Afričanky nosí děti na zádech, my zpravidla vpředu na hrudníku. To má podstatné výhody: máte-li dítě na svých prsou, krásně na ně vidíte, můžete si s ním povídat, pohodlný je oční kontakt. Psychologové proto tento způsob nošení doporučují.

Jsou tedy africké děti o něco ochuzeny? Jsou na tom hůř? Své matce se opravdu do očí dívají podstatně méně. Nicméně: „Zraková komunikace není pro malé miminko až tak podstatná,“ říká laktační poradkyně a dula Lucie Kašová. „V Africe či Jižní Americe sice miminko nevidí matce do tváře, ale to neznamená, že je jejich kontakt méně intenzivní, spíše má jinou povahu – více zde jde o dotyk a pohyb. Fyzický kontakt matky a kojence je prakticky neustálý. A matka se vlastně pořád pohybuje, což dítěti poskytuje množství vjemů. Domorodé ženy navíc často zpívají.“ A děti mají oční kontakt s jinými členy společenství.

Napojení matky na dítě u přírodních národů je tak úzké, že si to ani my, které děti běžně nosíme, nedovedeme představit. Toto napojení je přitom z větší části neuvědomované. Matka cítí, kdy se dítě probouzí, protahuje, kdy začíná mít hlad, kdy touží po podnětech a kdy se mu chce čůrat – a reaguje na to, aniž by si to musela uvědomit. „Domorodá žena na dítě vědomě nemyslí, věnuje se své práci – a pak je vyndá z šátku právě ve chvíli, kdy potřebuje čůrat,“ ilustruje tuto skutečnost Lucie Kašová.

Zda je lepší nosit dítě jako většina Evropanek na hrudníku, nebo na zádech jako v Africe, tak nelze jednoznačně říci. Jisté však je, že je smutné dítě připravit jak o fyzickou blízkost, tak o zrakový kontakt, jak se běžně děje v kočárcích, v nichž dítě hledí do směru jízdy – což je většina kočárků (s výjimkou těch pro nejmenší, pouze ležící miminka). Dětský psycholog Jaroslav Šturma přitom jednoznačně doporučuje kočárky obrácené směrem k rodiči, a to minimálně do jednoho roku dítěte. „Důležitější než rozhled je pro kojence komunikace s rodičem, jeho lehká dosažitelnost,“ říká Šturma. Podobným nešvarem je však i nošení dětí zády k tělu nosiče. Tato poloha téměř vylučuje oční kontakt a velmi omezuje kontakt fyzický. Navíc je fyzicky nevhodná: váha dítěte spočívá na jeho rozkroku, končetiny volně visí do prostoru a nepřirozená je i zátěž na páteř. Unavené dítě si navíc nemůže prostě položit hlavu na hrudník rodiče a usnout.

Samo o sobě není tedy špatné ani nošení dítěte na prsou, ani na zádech, a dokonce ani vožení v kočárku. Zachovávejme ovšem stále alespoň nějaký kontakt s dítětem, ať už fyzický, nebo oční. Nosme či vozme děti směrem k sobě.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2011