Muži, nechte ženy rodit!

Narození potomka je dnes přítomna zhruba polovina českých otců. A víc to není jen proto, že někteří tatínci porod nestihnou, a další mají jiné povinnosti (například péči o starší dítě). To, co bylo dříve prakticky nemožné, je dnes téměř povinnost.

Sterilní, medikamentózní a odosobněné prostředí porodnic se pomalu mění a dostává lidštější tvář. Jednou z nejmarkantnějších změn je možnost mít u sebe blízkou osobu, nejčastěji otce dítěte. Jeho přítomnost je přínosná na mnoha rovinách – fyzicky i psychicky matce pomáhá a pozitivně je dle výzkumů ovlivněn i jeho vztah k dítěti. Též přístup zdravotníků k rodící ženě je za přítomnosti muže méně autoritativní. Přesto nelze říci, že je muž u porodu vždy výhodou.

Osobně jsem při porodu chtěla být sama, v bezpečném prostředí, nicméně nerušena. V zásadě to tak bylo a myslím, že to bylo dobře: dcerka se narodila lehce a hladce, čilá a zdravá. A i já jsem neměla žádné porodní poranění a dokonce jsem se ani necítila unavená. Jen mi pak bylo líto manžela, když musel řadě lidí odpovídat na otázky typu: Tys nebyl u porodu? Proboha proč?

Hlavně nepřijít o zážitek

Společenská norma muže u porodu je na jednu stranu príma, na druhou však nutí k asistenci i ty otce, kteří se na to necítí. Tlačí též na ženy, které by byly raději samy nebo pouze v ženské přítomnosti, aby muže ke své „těžké hodince“ přizvaly. „Když jsem svému muži řekla, že chci být u porodu sama, začal na mě naléhat, že on tam být prostě chce,“ vzpomíná Natálie. „A tlačili i další lidé, pořád dokola se mě ptali proč a dokonce mě obviňovali, že mu chci upřít ,ten zážitek‘. Bylo to dost nepříjemné.“ Podobné zážitky jako Natálie líčí většina žen, které muže u porodu nechtěly.

A vyskytli se dokonce už i tací otcové, kteří se domáhali přítomnosti u porodu i navzdory vůli svých žen, argumentujíc tím, že mají „právo vidět, jak jejich dítě přichází na svět“. To mi s prominutím přijde jako nesmírně sobecké přání. Důležité přece je, aby se dítě narodilo co nejhladčeji a hlavně zdravé, nikoli aby otec „nepřišel o zážitek“.

Když schází otec, co třeba šéf?

Norma „muže u porodu“ je dnes tedy velmi silná, avšak společensky teprve nová, neusazená a často bez pochopení podstaty. Hezky to ilustruje příběh Ivany, které přišel k porodu šéf. „Myslel si, že budu ráda. Jsem svobodná matka, s přítelem jsme se rozešli brzy po početí. A on mi chtěl pomoct, abych tam měla alespoň nějakého muže. Vlastně to od něj bylo velmi šlechetné: odvolal dvě jednání a přijel hned, jak se od kolegyně dozvěděl, že rodím; ochotný být tam se mnou třeba i do druhého dne… Jenže mně se udělalo úplně zle, když jsem ho viděla! Dnes už se tomu směju, ale v tu chvíli – však si to představte: polonahá, zpocená, unavená – a do toho přijde nadřízený z práce! Chlap, kterému mám doteď problém tykat. Uf.“ Ivanin nadřízený je podle všeho hodný člověk, i když sociálně trochu těžkopádnější. Představu o důležitosti „chlapa“ u porodu získal skrze vyprávění dvou Ivaniných kolegů, novopečených otců. „Vlastně se mu ani nedivím. Když jste ty dva chvastouny poslouchali, museli jste nabýt dojmu, že nejdůležitější při porodu je muž. Působilo to, jako by celý porod oddřeli oni, bez nich by se dítě rozhodně nenarodilo. Ostatně přece přestřihli pupeční šňůru…“

Maskulinizace a lékařské zásahy

„Osobně jsem přesvědčen, že pro hladký porod je nejlepší přítomnost pouze jedné osoby, a to tiché zkušené porodní asistentky či duly,“ tvrdí světoznámý porodník a propagátor přirozeného porodu Michel Odent. Odent dává do souvislosti maskulinizaci porodního prostředí s nárůstem lékařských intervencí včetně výskytu císařských řezů. Maskulinizací má přitom na mysli jakoukoli přítomnost mužů u porodu – jak lékařů, tak partnerů rodiček. Svá slova dokládá statistikami z různých zemí, kdy křivky nárůstu císařských řezů zhruba odpovídají maskulinizaci prostředí porodů.

Tím nechci říci, že otcové nemají u porodu co dělat, naopak. Většina těch, kteří u porodu byli, jsou tomu velmi rádi, a pochvalují si i jejich partnerky. Problematické je pouze to, že se tento způsob stává silnou „normou“ nehledě na rozdílnost povah i vztahů. Též každý porod je jiný. Kdoví, jestli já sama napodruhé muže nepožádám?

vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2010