Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

Nad knihou Laury Gutmanové: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

Maitrea, Praha 2013

Některé ženy mají pocit, že po porodu samy sebe nepoznávají. Některé dokonce říkají, že se zbláznily. A jiné tvrdí, že se s nimi nic nestalo – pravděpodobně zapomněly, že bývaly jiné.

Vzpomínám si, jak jsem na konci svého prvního šestinedělí začala chodit jeden podvečer ven, zatímco s dcerkou zůstával muž. Bylo to príma, a přece takové zvláštní: Stojím na zastávce – tak nějak podivně sama. Jedu tramvají – zase sama. Myslím na to, jestli dcerka stále spinká. Co když se probudila? Nepláče? A jestlipak jí Pavel chová?… v myšlenkách jsem prostě byla pořád s naší malou a fyzicky jako by mě kus chyběl. Postrádám vůni dítěte, zvuk jeho jemného dechu, kontakt s kůží, vědomí, že je nablízku. Nikdy předtím bych si něco takového nedovedla ani představit.

V mateřství se mění chování ženy, její vnímání, prožívání, zaměření pozornosti, osobnost. Změny jsou patrné dokonce na anatomické stavbě mozku. Jsme to pořád my, ale zároveň jsme jiné. Samy sebe chvílemi nepoznáváme. Dítě nás pohltilo. Okolí se diví. Muž nechápe. Rozcitlivělost se matkám toleruje, ale neměla by přesáhnout jisté meze.

Ojedinělou publikací o psychice matek je proto nedávno vydaná kniha argentinské rodinné terapeutky Laury Gutmanové: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Gutmanová hovoří o „změnách vědomí“ přetrvávajících měsíce po porodu a každá matka se podle ní musí tak trochu „zbláznit“. Do nějakých dvou let věku dítěte (a minimálně do devíti měsíců) podle ní dokonce samotná matka a samotné dítě neexistují. Emoční propojenost dvojice je taková, že existuje pouze matka-dítě a dítě-matka. Gutmanová přehodnocuje řadu představ a předsudků o mateřství i o dětech, o výchově a o vztazích rodičů a dětí, které v naší společnosti panují.

Zrcadlo stínu

První, co mě na knize zaujalo, byl její název. Mateřství máme tendenci vnímat jako dávající, objímající, vyživující, milující – prostě pozitivní. A stín? To je něco šedého, nepřiznávaného a dost možná negativního. V samotném názvu knihy je tak přítomno napětí vzbuzující otázky. Jaký je mateřský stín? Jak se projevuje a co s ním?

Podle Gutmanové jde o to, že dítě cítí jako vlastní vše, co cítí jeho matka, a zvláště pak to, co si ona sama není schopna připustit. Tedy co se nenachází v jejím vědomí, co odsunula do stínu. Dítě tedy zrcadlí, co si matka sama na sobě neuvědomuje.

Pochopení tohoto mechanismu je podle autorky klíčem k terapii různých problémů dítěte. Konkrétně to znamená, že když miminko příliš často pláče a nelze ho utišit ani kojením ani chováním, zkrátka uspokojením jeho základních potřeb, měli bychom se zeptat: „Proč jeho maminka tolik pláče?“ Když dítě není napojeno na matku a je deprimované, měli bychom se ptát: „Jaké myšlenky tíží matku?“ Když miminko odmítá prs, měli bychom se zeptat: „Z jakých důvodů matka dítě odmítá?“ Atd., atp.

Terapie v těchto případech spočívá v tom, že se matka sama ujme svého stínu: přizná si emoce a myšlenky, jež dosud vytěsňovala, a oprostí tak dítě od toho, aby její stín dále projevovalo. Pro matku tak dítě vlastně představuje možnost k vlastnímu zrání – jeho prostřednictvím může lépe porozumět sobě, samu sebe poznat.

Názory Gutmanové jsou dosti extrémní a řadu uváděných kazuistik je možné nahlížet a vysvětlovat jinak. Osobně s jejími soudy v mnoha ohledech nesouhlasím. Nedomnívám se například, že „nemoc je vždy určitá část stínu, jež vstupuje do hmoty.“ Myslím ale, že by byla škoda proto přestat Gutmanové naslouchat. Mnohé z toho, co píše, je totiž reálné, mnohé je inspirativní.

Nemoc například není vždy částí stínu, skutečně se však může stát, že třeba člověk, který je přetížený a nedokáže říci svému šéfovi, že je toho na něj moc, člověk, který neumí odmítat svým blízkým, fyzicky onemocní. Například cestou v MHD chytí chřipku. To mu umožní nějakou dobu ležet a odpočívat, aniž by musel komukoli odmítat a cokoli vysvětlovat. Cesta k uzdravení – tedy k tomu, aby se nemoci u takového člověka chronicky neopakovaly – nespočívá ve vitamínech ani ve vyhýbání se nákazám. Ani očkování proti chřipce není řešením. Dotyčný prostě někde jinde potká nějaký jiný patogen, který by mu „pomůže“. Nebo ho třeba začne bolet hlava. Řešení spočívá v přiznání svého stínu a v práci s ním. Takový člověk potřebuje (zejména sám sobě) přiznat svou neschopnost říkat ne a postupně se tomu učit.

Milování, rození a kojení

Podobně s autorkou nesouhlasím v jejích názorech na sexuálnost porodu a kojení. Autorka píše, že „porod je nejdůležitější sexuální zkušenost v životě ženy“ a „kojení představuje pro ženy velice intenzivní sexuální aktivitu“. Osobně nevnímám kojení ani porod sexuálně. Přesto uznávám, že tyto aktivity mají se sexuálními aktivitami určité společné vlastnosti. Kojení je například minimálně v prvních týdnech intimní záležitostí. Matka s dítětem potřebují určitý čas k tomu, aby se poznali, a kojení se daří lépe, když při něm matka nemusí dělat nic jiného, má na své dítě dost klidu a času, nikdo je neruší.

Podobně porod, stejně jako pohlavní akt, představuje průchod velmi intimní částí těla ženy – vaginou. A stejně tak, jako může být pohlavní akt prožíván jako krásná a povznášející událost (když se milujeme s milovaným mužem) i jako brutální a traumatizující akt (jsme-li znásilněny), i porod může být prožíván jako krásný a povznášející (když říkáme porodu ano) i jako brutální a traumatizující (říkáme-li ne).

Nekupujme bonbóny, raději se posaďme

Za důležité považuji autorčiny myšlenky týkající se času, jenž dětem věnujeme. Gutmanová líčí, jak rodičům dává těžký úkol: aby se na patnáct minut denně posadili a byli se svým dítětem. Nemusejí si s ním hrát, stačí se jen dívat – ale být s ním, nerozptylovat se ničím jiným. Je prý zajímavé, že tento úkol skoro nikdo nedovede splnit.

Věřím tomu. Jsem už pět let doma s dětmi. Celý den se kolem nich točím, domácnost zanedbávám jak jen to jde. A přesto: kolik času jsem jim dnes věnovala, aniž bych přitom dělala cokoli jiného? Kolik času jsem se jednomu každému dívala do očí? Kdy jsme si spolu naposledy nerušeně hráli?… A kolikrát ode mě děti slyšely: „Počkej…“

Nedostupnost rodičů představuje pro děti problém – těžko se pak mohou cítit milované, a navíc často vznikají problémy v komunikaci. Postupem času zjišťujeme, že dětem vlastně nerozumíme. „Proč se, tak vzteká?!“ „Co se mu zase stalo?!“ Nechápeme a zlobíme se. Do hry totiž vstupuje ten fenomén, že děti žádají nikoli o to, co potřebují, ale to, u čeho očekávají, že by mohlo být splněno. Neříkají už: „Pojď si se mnou hrát.“ Vědí, že by byly odmítnuty. A tak řeknou: „Dej mi prosím bonbón.“ Mají zkušenost, že u malé sladkosti mají větší šanci, že se dočkají. Navíc jim trochu zalepí žaludek i pocit odmítnutí, osamocení a nepochopení. Jenže protože nejde o skutečnou potřebu, funguje záplata jen na chvíli. A tak žádají další bonbón. A další. A další… Až jsou konečně odmítnuty. A rozesmutněny. Nebo navztekány. Stejně jako my.

Jestli by tedy nebylo lepší najít si onu čtvrthodinku.

Jako lvice

Kdybych knihu Laury Gutmanové posuzovala výhradně rozumově, musela bych tvrdě kritizovat. Vedle výše uvedených soudů o nemocech nebo o kojení všechny ty zmínky o telepatii, auře, o bdění andělů, o neviditelné neustále pulsující síti, jež spojuje všechny samičky… nebyl by problém knihu rozcupovat na kousky. Byla by to ale škoda.

Autorka sama nás v úvodu nabádá k emocionální četbě. Což je docela slovo do pranice, uvážíme-li, že psaný text ze své podstaty primárně oslovuje rozum. Nicméně jsem to zkusila. Nejdříve to šlo ztuha, ale jak jsem se pročítala dál a dál, hlouběji, bylo to lepší a lepší. Oprostila jsem se od kritických úvah, výše zmiňované aury a telepatie už neberu doslovně, přisuzuji jim místo na symbolické rovině. Nechávám se unášet emotivními vlnami, jež Gutmanová rozdmýchává a otevírá se mi barevný svět mateřství, plný růžové, žluté i zelené, šedočerné a purpurové. Autorčiny věty se skládají v impresionistické, kubistické i abstraktní obrazy – a najednou v myšlenkách kojím své dítě a jsem hladová jako vlčice, silná jako lvice, jako tygřice, jako klokaní samice, jako divoká kočka. Cítím onu pradávnou spřízněnost s příslušnicemi samičího pohlaví ostatních savců, jsem bezvýhradně oddána svým mláďatům, ochotná bránit je a kdyby na to přišlo, položit za ně i život.

Gutmanová se v knize obrací výhradně na ženy. Přínosem ovšem může být i pro muže. Pokud jsou vedeni upřímnou touhou porozumět své ženě. Pokud jsou ochotni nechat své kritické myšlení chvíli spát.