Přichází mateřská láska v okamžiku porodu? Anebo je tu už dávno předtím? Či se snad rodí postupně v prvních týdnech, měsících, letech od narození? To vše se děje, všechny tyto možnosti jsou normální a přirozené.

„Zlatá“ hodinka po porodu: Dítě intenzivně vnímá všemi smysly. Ideálně položeno na břiše či hrudníku matky, cítí její teplo, dech, vůni. Svýma očima se vpíjí do jejích. Po mnoho dalších dní a týdnů nebude tak bdělé, jako je v první hodině po porodu. A matka? Je šťastná. Hledí na dítě a žasne, jak krásného tvorečka stvořila.

O zlaté hodince se dnes hodně hovoří, je jedním z klíčových argumentů pro změny v poporodní péči o dítě. Zdravotníci by měli ctít tento čas, patřící matce a dítěti. Devět měsíců strávili ve spojení nejtěsnějším a není divu, že si přejí být spolu, pokud možno nerušeni. Poporodní kontakt je jim příjemný, a navíc důležitý pro vytvoření přirozené, zdravé a silné vazby mezi nimi.

Je dobře, že se o zlaté hodince hovoří, daří se tak postupně měnit praxi oddělování matek a novorozenců v porodnicích. Paradoxně bych však o ní moc nebásnila před nastávajícími maminkami. Neměly by mít pocit, že pokud zlatou hodinku neprožily ideálním způsobem, je jejich vazba s dítětem navždy narušena. Není to tak. Výše popsané schéma může být narušeno, a přesto není nic ztraceno. Uvedu několik autentických výpovědí.

– Okamžitě po porodu mě zalila vlna té doslova betynkovské mateřské lásky. Naprostá zamilovanost do dítěte. Bylo to nejkrásnější miminko pod sluncem. Plakal i manžel a sestry–žákyňky, které byly u porodu přítomné.

– „Po porodu přišlo nadšení z miminka a naprostá zamilovanost do něj. Stvořila jsem nádherné dítě. Cítila jsem se pyšně a naprosto spokojeně.

– Toužila jsem po dítěti a dlouho na ně čekala. Když se zadařilo, mohla jsem se zbláznit radostí. Byla jsem v těhotenství nemocná, lékaři mi dost důrazně doporučovali potrat, proležela jsem pár měsíců v nemocnici, jenom abych to maličké donosila… Ale když se dcerka narodila, necítila jsem nic, jenom totální vyčerpání, únavu a strach z té nenadálé zodpovědnosti.

– Mně na porodním sále láska nezalila. Prostě jsem byla ráda, že už to mám za sebou.

Některé ženy tedy popisují příval mateřské lásky na porodním sále, jiné jsou prostě vyčerpané. Nemají sílu ani chuť své dítě po porodu chovat. Mají dost co dělat samy se sebou. Mohou být i naštvané, zklamané… To vše je normální. Potíž však nastane, když si matka začne své pocity vyčítat, a pochybovat o svých mateřských schopnostech jen proto, že ji nezalila ta „správná“ mateřská láska.

Nejkrásnější čárky na světě

Mnohé ženy milují své maličké, jen co zjistí, že jsou těhotné. „Mně už ty dvě čárky na těhotenskym testu přišly rozkošný. Nejkrásnější čárky na světě!“ – i s takovým (nadšeně prohlášením) vyjádřením jsem se setkala. Jiné se skutečně „zamilují“ do dítěte okamžitě po porodu. Další to štěstí nemají. Následuje často náročné šestinedělí.

– Mimino jsem si neužívala, cítila jsem se jen jako kojná, přebalovačka, chůva – s pocitem, že v životě už nic jiného nezažiju. Dívala jsem se na své dítě a jediné, co mě napadalo, je: proč jsme si ho proboha pořizovali? Přitom to bylo dítě plánované a chtěné, oběma nám bylo přes třicet…

– Nemohla jsem si zvyknout, že se nemůžu v klidu ani najíst a dojít si na záchod, a že třeba nemůžu jíst to a ono, protože by mimíska bolelo bříško… A že nemůžu svobodně jít do krámu koupit chleba, ale musím se tahat s tím kočárem a miminem, a čekat, až se vzbudí, aby ho mohla převléknout, a pochopitelně nakojit a přebalit, tak to holt trvá a radost z dítěte to nepřidá.

– Já jsem z toho všeho byla na dně snad tři měsíce, každej den jsem brečela a cítila se hrozně, když mně došlo, že mimino už budu mít na krku vlastně pořád. Přitom Jáchymek byl hodňoučkej, spinkal, bumbal, moc nekřičel… A miminko jsme moc chtěli.

Sociální a hormonální změny, na které si žena v šestinedělí zvyká, jsou veliké, a na mateřskou lásku často prostě není energie. Časem se to ale lepší. Svou cestu k dítěti si nakonec našly i ty maminky, které to v prvních měsících nebyly schopné nahlédnout:

– Po deseti měsících se tomu směju.

– Teď je to moje největší štěstíčko.

Atd. atp. Pomohl čas, spánek, odpočinek. Některé další maminky hovoří i o významu strachu: svou lásku naplno procítily ve chvíli, kdy dítě bylo nemocné či mu něco hrozilo, a jim ho najednou bylo líto. Nebo si dokonce uvědomily, že by o ně mohly přijít.

Rázem zapomenuto

Silným lásku probouzejícím aspektem je chování dítěte a jeho komunikace. Už novorozeně opakuje jednoduchá gesta a umí dělat úžasné „obličeje“. Později se začíná usmívat, poznávat blízké lidi, opětovat emoce. A co teprve, až projeví smysl pro hru a pro humor! Jednoduše: trápí-li vás, že své dítě dost nemilujete, nezoufejte – bude líp a líp.

– Když se Jíťa narodila, byl to takový malý – byť pozvaný – cizineček v mé ložnici. Teprve po nějakých dvou měsících jsem si najednou uvědomila, jak je ta naše holčička skvělá, nejskvělejší na celém světě, a že ji vlastně zbožňuju. Další úroveň pak nastala, když se začala úmyslně usmívat. To byl pohled pro bohy a nemyslím, že se tomu rovnal jakýkoli jiný předchozí zážitek v mém životě.

– U mě přišla mateřská láska prostě časem a péčí, u obou dětí.

– Pomohlo mi být alespoň chvíli sama. Vychutnávala jsem si tak dokonce i odjezdy na nákup. Jedu, a jsem přitom nádherně a úžasně – sama. Nakupuju v Tescu – sama. Jedu zpátky – sama. To už jsem se na mrně těšila.

– Ondí už kouká na stromy, na domy, a diví se, všechno ho zajímá. Když před ním křepčím a zpívám, chechtá se nahlas jako blázen a má radost; nebo když hrajem tu klasickou hru na „kuk!“, tak nadšením vříská… Myslím, že ho miluju.

– Nejvíc ve mně vzbudí mateřské city, když se přitulí a řekne MAMINKA nebo MAMINKO. Vše nepříjemné je rázem zapomenuto.

Pokud vás láska nepřepadla

Necítíte-li zamilovanost do svého novorozeného uzlíčku, nezoufejte. Nečtěte časopisy, kde se píše o okamžité, všezaplavující mateřské lásce. Láska chce čas. Mocí mermo ji nevolejte, spíš byste ji zahnaly. Nejlepším způsobem, jak zařídit, aby láska k dítěti přišla, je pečovat o sebe. Pokud nekojíte, domluvte se s mužem, že bude (třeba dva dny v týdnu) k miminku vstávat on. A zkuste najít nějaký čas jenom pro sebe. Je jedno, jestli maličké pohlídá tatínek, babička, kamarádka nebo paní na hlídání. Důležité je, abyste byla chvíli z doslechu a dohledu a mohla vypnout „mateřský radar“. Abyste mohla chvíli dělat to, co se vám prostě zrovna chce: ať je to sprcha, knížka, nebo třeba návštěva kina.

A klidně si na dítě stěžujte. Vybrečte se kamarádce na rameni, vyličte jí, jak mimino „furt brečí“, je neklidné nebo cokoli vás na něm štve, mrzí, ničí a unavuje. Sdělené trápení, poloviční trápení.

Většina matek, s nimiž jsem na dané téma mluvila, se shodla v tom, že mateřská láska v nich klíčila postupně. Ale v průběhu měsíců a let sílila. Rozhodně nejde o záležitost, která by musela nutně vzniknout (nejpozději) při porodu. Vždyť jak milujícími rodiči bývají rodiče adoptivní!

Skončím opět citacemi maminek, které to celé vyjádřily vskutku výstižně:

– Do prvního porodu jsem si myslela, že to bude probíhat plus mínus jako v reklamě na pampersky a já budu upravená, namalovaná maminka s usmívajícím se miminkem. Ó, jaký omyl! Byla ze mě nevyspalá troska se řvoucím cipískem v poblitým pyžamu.

– Během doby se to stabilizovalo, uklidňovalo, jak jsem si na svůj nový život zvykala. A po nějaké době, už si nepamatuju kdy, jsem pocítila to, o čem jsem snila, že pocítím: Pocit hřejivé lásky, nekonečného štěstí, když jsem ho viděla klidně spát v postýlce, když jsem ho kojila, když se na mě podíval… Ten pocit se nedá popsat.

– Není nic špatného na tom, přiznat si, že dítě, to nejsou jen romantické okamžiky a mateřská láska bez hranic, ale i spousta zodpovědnosti, problémů a život přeoraný naruby.

– Ono se ne nadarmo říká, že mateřská láska je to, co žena cítí, když večer její děti usnou tvrdým spánkem.

Rámeček:

Lásku cítím občas

– Lásku cítím občas, musím na to být v tom správném rozpoložení. Mnohem častěji mám pocit, že jestli si to dítě někdo okamžitě nevezme a neodnese, tak se zblázním.

– Mám děti 5,5 a skoro 3 roky. Miluju je, chybí mi, kdykoli s nimi nejsem, ale v rámci denních povinností (chodím do práce) se nad nimi opravdu rozplývám jen když večer spinkají a já se na ně jdu podívat, abych je zkontrolovala. Chráním je někdy až moc, aby se jim například na hřišti něco nestalo, ale že bych měla pocit, že bych je chtěla samou bezvýhradnou láskou umačkat, to fakt ne, snad jen když spí.

– Já dokonce občas i cítím, že mi syn pěkně leze na nervy. Ale jsou i chvíle, kdy je to s ním moc fajn, užijeme spoustu legrace… Ty pocity jsou holt různé, je to jako s chlapem nebo s vlastními rodiči… člověk je má rád, ale někdy by je prostě roztrhl jak slanečky.

– Já si myslím, že vyjádření „lásku cítím občas“ je velmi přesné a má to tak každá normální ženská.
To přece neznamená, že dítě miluješ jen občas, ale znamená to, že jen občas koukneš na své dítě s takovou tou něhou v oku. Jinak koukáš vesele, uštvaně, ustaraně, rozhněvaně, spokojeně…

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, duben 2012