Mami, já mám taky emoce

Jen co se dítě narodí, prožívá určité základní emoce – spokojené a nespokojené miminko pozná každý. Jak jsou na tom ovšem malé děti se „čtením“ vašich emocí? Jak na ně reagují? A kdy jsou schopny empatie?

Emocionální vývoj nejmenších dětí je téměř závratný. Výrazy tváře a některá gesta napodobují miminka už v prvních dnech života (oblíbeným kouskem tatínků je vyplazování jazyka). A brzy se dítě naučí rozeznávat i skutečné emoce. Již v 10 týdnech věku dokážou kojenci rozlišovat mezi štěstím, smutkem a hněvem. V jedné studii odborníci například pozorovali, že když se matky tvářily šťastně, děti spokojeně upíraly zrak před sebe. Když se matky tvářily smutně, děti měly tendenci dívat se dolů.

Dnes již klasická studie pak prokázala, že roční děti nejenom rozpoznávají výrazy tváře a interpretují jejich význam, ale také se podle toho chovají. Odborníci uspořádali pokus tak: Roční děti lezly ke svým matkám po plošině z plexiskla, pod kterou byla vidět podlaha. Ta se však v jednom místě náhle „propadla“ o cca metr dolů. Zjistilo se, že když se děti dostaly k místu, kde se podlaha vizuálně propadla, většina z nich pokračovala v případě, že se matka usmívala. Pokud se však na matčině tváři objevil strach, nepokračovalo ani jedno dítě.

Psychologie dělí emoce na základní a složité. Velmi přibližně přitom můžeme říci, že základní emoce, jejichž výrazy jsou srozumitelné napříč kulturami (strach, hněv, radost, smutek, důvěra, odpor, očekávání a překvapení), prožívají už kojenci; složité emoce (například žárlivost) se pak rozvíjejí u batolat.

Máma jenom pro mě

Rodiče se obejmou, a do té chvíle spokojené dítě (místo toho, aby mělo radost!) začne kňourat, tlačí se mezi ně, případně na sebe strhává pozornost jiným způsobem – kde se vzala, tu se vzala: žárlivost. Odborná literatura datuje její začátek do konce prvního roku života, i když mám dojem, že jsem ji pozorovala už dříve.

Právě žárlivost je po řadu rodičů v emočním vývoji dítěte důležitá. Z jejího počátku nemívají radost. Ale mohli by: je vidět, že se jejich dítě vyvíjí, jak má – a právě pro ně nabývají na významu vztahy. Zvláště žárlivost mezi sourozenci nás však někdy dost zaměstná. Je to dokonce jedna z hlavních otázek, které si rodiče kladou při přemýšlení, kdy počít druhé dítě.

Když se kamarádce Táně narodil syn, byl prvorozené Báře teprve rok. „Je to príma, zjistila jsem, že Barča ještě není zralá na to, aby žárlila,“ libovala si Táňa a začala takto malý věkový odstup mezi dětmi doporučovat všem svým známým. Její prvotní nadšení však zchladila jedna starší kamarádka, která porodila tři děti velmi brzy za sebou (prvnímu ještě nebyly tři roky, když se narodilo třetí). Žárlivost se u starších dětí probudila ve chvíli, kdy mladší začaly lézt a stát. „Miminko bylo jako panenka, kdežto stojící dítě už braly jako sobě podobného človíčka, konkurenta,“ vyjádřila se. Jinými slovy: to, že starší dítě nežárlí ve chvíli, kdy se mladší narodí, ještě vůbec neznamená, že žárlit nezačne. Podobné zkušenosti vyprávějí i další rodiče. Malý lezec navíc kromě žárlivosti vyvolává u staršího sourozence i další negativní emoce ­– vztek a dokonce i strach. Však si to představte: stavíte úžasný hrad z kostek – a bráška, jen co si toho všimne, přileze a bác! – vaše půlhodinová práce je ve vteřině zničena. To by naštvalo každého. A batole obzvlášť.

Vztek je ostatně emocí, kterou batole nešetří, naopak: na pád věže z kostek reaguje agresí, a když mu zakážete hrát si s nožem, nepříčetně ječí, kope, či sebou rovnou švihne na zem a v afektu se zmítá. Obzvláště na veřejnosti je takové chování pikantní. Jak se zachovat? Existují různé recepty, podobně jako na sourozeneckou žárlivost, o tom však někdy příště. Tady zmíním jen to, že je potřeba emoce neignorovat, nepotlačovat. Někteří rodiče bohužel chápou negativní emoce jako škodlivé a snaží se, aby je děti neprojevovaly. Lépe se však chovají ti, kteří tyto projevy rozeznávají, přijímají a chápou jako příležitost k diskusi. Odborné studie totiž jednoznačně ukazují, že vyjadřování emočních prožitků v rodině a diskutování o nich má příznivý účinek na rozvoj emoční inteligence dětí. Jedna studie například ukázala, že diskuse o příčinách chování v rodině predikovaly podle měření u tříletých dětí jejich schopnost rozlišovat smíšené emoce v šesti letech. Pro bezpečné projevování emocí jsou ovšem nutné pozitivní emoční vazby mezi členy rodiny. Dítě musí cítit, že je milováno a i jeho rodiče se navzájem mají rádi. Takové dítě se nebojí projevovat negativní emoce, a zároveň u něj převažují emoce pozitivní, rádo a často se směje, výská, tropí žerty.

Vláček pro Valdu

Hlídávám tu a tam syny dvěma kamarádkám, někdy se u nás sejdou i oba dva. Tahle historka se odehrála v zimě, to bylo Valdovi něco přes rok a plakával, když se za mámou zavřely dveře. Zajímavé bylo sledovat reakci dvouletého Mirečka mojí roční dcerky Doubravky. Na Doubravku se Valdova emoce přenesla – začala taky natahovat a přilezla se ke mně utěšit. Pomoci mu však neuměla. Zato Mireček nejen, že natahovat nezačal, ale dokonce Valdovi přinesl svůj oblíbený vláček! Valda ho sice v tu chvíli nedokázal ocenit, ale byla to krásná snaha pomoci. Nutno poznamenat, že v jakékoli jiné situaci si Mirečkův vláček nesměl nikdo půjčit – to klučina okamžitě s křikem přiskočil a svého majetku se zmocnil.

Kde se bere tato snaha dětí druhému pomáhat? Odborníci se domnívají, že souvisí se schopností empatie, tedy vcítění se do druhého člověka. Ročním dětem v tom hodně pomáhá nápodoba: začnou se chovat stejně, jako dítě v nesnázích (například křičet), a skrze tělesné pocity, které v nich toto chování vyvolá, zjišťují, co se v pozorovaném dítěti odehrává. Počátky empatie lze pozorovat brzy po ukončení prvního roku života (viz rámeček).

Pomoc dítěte se ovšem neomezuje jen na jiné děti. Batole rádo pomůže i dospělému. Už u třináctiměsíčního dítěte můžete pozorovat náznaky takového chování. Když malé batole pozoruje neznámého člověka, který má nějaký jednoduchý problém – nemůže třeba najít předmět, o němž ono ví, nebo se mu nedaří otevřít dvířka skříně, protože má plné ruce –, dítě se mu přirozeně snaží pomoci. Lze říci, že děti v batolecím věku spontánně podávají i neznámým lidem ztracené předměty, přidržují dveře, odstraňují překážky z cesty.
Americký vývojový psycholog Michael Tomasello poukazuje na to, že se toto chování začíná objevovat ve velmi raném věku a lze se s ním lze setkat napříč kulturami. Děti navíc neočekávají za svou pomoc žádnou odměnu. Z toho Tomasello vyvozuje, že potřeba pomáhat je vrozená, a není výsledkem výchovy. Zajímavé ovšem je, že tato spontánní a nezištná ochota pomáhat se s přibývajícím věkem komplikuje. Tříleté dítě už nepomáhá každému – začíná dávat přednost blízkým lidem nebo těm, kteří se k němu dříve sami zachovali vstřícně. Čím dál víc se objevuje efekt výchovy, zejména váš osobní příklad. Chováte-li se doma vstřícně a vzájemná pomoc je pro vás samozřejmostí, je to ta nejlepší cesta, jak k tomu vést i vaše dítě.

Rámeček:

Jak se rodí empatie

V době od porodu do 9. měsíce se u dětí rozvíjejí tři charakteristické znaky jeho činnosti:

– schopnost rozlišit směr pohledu druhé osoby

– schopnost rozlišovat záměr druhé osoby

– detektor emocí (Ten dítěti říká „Maminka je ze mě nešťastná…“, případně „Maminka se na mě zlobí“.)

Mezi 9. a 14. měsícem života se na základě předchozích tří schopností vyvíjí mechanismus sdílené pozornosti.

Kombinace činnosti těchto čtyř systémů umožňuje proměnu pochopení „maminka není šťastná“ na pochopení složitějších informací, například „maminka je nešťastná, protože já jsem nešťastný“, případně „jsem nešťastný, protože maminka není šťastná“.

Z těchto čtyř kořenů pak vyrůstá schopnost empatizace, jejíž znaky jsou zřejmé u 14-ti měsíčních dětí.

(Koukolík, 2008)

Literatura:

Koukolík, F. (2008). Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. Praha: Karolinum.

Schulze, R. a Roberts, R. D. (2007). Emoční inteligence. Praha: Portál.

vyšlo v časopise Děti a my, červen 2010