Myslíte si, že lhát by se prostě nemělo? Snad si alespoň připustíte, že není lež jako lež. Ostatně, když sami lžete, tak vás k tomu jistě přivedly veskrze dobré důvody. Nebo si přiznáte víc?

Dvě nebo tři lži v průběhu desetiminutového rozhovoru s neznámým člověkem. Zdá se vám to moc? Toto těžko uvěřitelné zjištění vyplynulo z pokusu Roberta Feldmana, profesora psychologie na University of Massachusetts. Feldman nalákal studenty na výzkum chování při setkání s neznámým člověkem. Tajně pak jejich rozhovor natáčel. Při pozdějším rozboru 60 % studentů přiznalo, že v desetiminutovém duelu alespoň jednou zalhali. Průměr všech nahrávek bylo 2,9 lži na rozhovor, spektrum sahalo od prostého přehánění až po naprosté výmysly. Sami studenti byli prý překvapeni, jak často lhali.
„Seriózní odhad uvádí, že běžný člověk sděluje alespoň částečnou nepravdu až 200x za den,“ píší autoři knihy Pravda a lež v partnerství Novák a Šamánková. O co se ony seriózní odhady opírají, uvedeno není, nicméně vezmeme-li v úvahu široké pojetí lži, kdy vedle slov lžeme též úsměvy či ustálenými slovními obraty, není to číslo neuvěřitelné.

Nejen slovy lžeme
Používáme oděv, makeup, parfém i kosmetickou chirurgii, jen abychom zamaskovali, jací skutečně jsme. Lžeme denně v kontaktu s neznámými lidmi, kdy i nesympatickým osobám říkáme dobrý den a na shledanou; lžeme i v nejintimnějších chvílích s milovaným člověkem, když například předstíráme orgasmus. Zkrátka: lžeme z různých příčin, za různých okolností, lžeme často a lehce.
A – marná sláva – nejčastěji lžeme, tedy vědomě předáváme klamné sdělení, pro svůj vlastní prospěch. Chceme si zajistit nějakou výhodu, vyhnout se trestu či se jevit v lepším světle. Snažíme se zachovat si tvář, usnadnit si kontakty a vztahy. Vyloženě zlý úmysl však naštěstí máme jen málokdy. Řada lží pak dokonce spadá na vrub kultuře či chcete-li „dobrému vychování“: děti se musí naučit, že některé pravdy je záhodno sdělovat taktně a o dalších je lépe nemluvit vůbec.
Ne každé sdělení nepravdy je však lží. Například nelžeme, jsme-li o nepravdě sami přesvědčeni. U některých výroků také můžeme adresátovi pomocí kontextu, neverbálních či paraverbálních klíčů naznačit, že naše sdělení nemá brát vážně: věta „Já tě zabiju!“ budiž typickým příkladem.
Mnohem ošklivější než lecjaká nepravda jsou polopravdy. Část pravdy tady sice prozradíme, cílem však je uvést druhou osobu v omyl.
Dva sofistikované způsoby polopravdivého lhaní uvádí v publikaci Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci Zbyněk Vybíral. Jedním z nich je přehánění. Představme si například nevěrného manžela navrátivšího se ze služební cesty. Manželka se ptá: „Viď, že jsi tam nesváděl sekretářku?“ „Sváděl a svedl, večer co večer. A taky jsem svedl několik jiných žen, abys věděla. V podstatě jsem tam nic jiného nedělal.“ Nejde o přiznání, ale o snahu, aby žena neuvěřila a vyptávání zanechala. Jinou sofistikovanou metodou je úhybný manévr. V případě manželčina vyzvídání si lze lehce představit vyhnutí se útokem: „Jak tě to vůbec napadlo? Že ty si tady sama užíváš se sousedem, když nejsem doma?!“
Relativitu lživého výroku a závislost na kontextu může pěkně ilustrovat věta: „Dárky nosí Ježíšek“. Ve Vybíralově výzkumu hodnotili jednotliví respondenti tento jeden výrok velice rozdílně: od vyjádření ve smyslu „není to lež!“ až po „lež vždy zůstane lží“. I ti respondenti, kteří uznali vyjádření za lživé, je neodsuzovali. Chápali je jako lež „pro dobro věci“, lež krásnou, lepší, motivující…

Jak Pavlík k dobrotě přišel
Lež zdaleka není jen lidským vynálezem. Pejskaři si jistě pohotově vzpomenou, jak si jejich miláček zabodl do tlapy trn a pak kňučel a kulhal, jen aby pohlazení dostal. Když se páníček nedíval, noha bolet rázem přestala, při pohledu se pak opět ozvala. Ke lži se pak zvířata uchylují též v rámci trestání: pes třeba ostentativně „nevnímá“ majitele po jeho návratu z dovolené. V konfrontaci se sokem pak zvířata celkem běžně ježí srst, aby vyvolala dojem, že jsou větší.
Ve zvířecí říši se však vyskytují i sofistikovanější podvody. Richard Byrne, který se zabývá výzkumem primátů, například popisuje chování malého samečka paviána, kterého pojmenovali Little Paul. Little Paul pozorně sledoval, jak členka tlupy jménem Mel dolovala z tvrdé země chutnou hlízu. Stálo ji to spoustu námahy, nicméně nakonec Mel zvítězila. V tu chvíli Little Paul zavřískl, jako by ho na nože brali. Okamžitě se přiřítila jeho matka, spatřila Mel v synově blízkosti a okamžitě na ni zaútočila. Vždyť co jiného se mohlo stát, než že Mel synka napadla. Mel na nic nečekala, upustila hlízu a vzala nohy na ramena. Little Paul se spokojeně pustil do zanechané dobroty. Svůj trik pak s oblibou opakoval, dokud si na něj v tlupě nezačali dávat pozor.
Lidé jsou sociálně žijícím druhem živočichů. Předpokládá se, že to byla právě pospolitost a spolupráce, co umožnilo našim předkům přežívat v drsné přírodě, lovit velká zvířata a bránit se útokům šelem.
Odvrácenou stranou pospolitosti je tzv. machiavellistická inteligence, sloužící k dosažení vlastního cíle v mezilidských vztazích; schopnost lhát a podvádět je pochopitelně jejím jádrem. David Livingstone Smith, autor knihy Why We Lie (Proč lžeme), tvrdí, že lidé jsou rození lháři. Ostatně, jak ukazuje průzkum: dobří lháři jsou úspěšnější než pravdomluvní lidé při přijímacích pohovorech i ve svádění osob druhého pohlaví.

Proč si lžeme do kapsy
Existuje zajímavá nesouměrnost mezi tím, jak hodnotíme nepoctivost. Zatímco druhé lidi velmi snadno obviníme z podvodu, k vlastnímu pokrytectví jsme zarážejícím způsobem neteční. Někdy si svých podvodů snad ani nejsme vědomi. Psychoanalytici nalezli řadu obranných mechanismů ega, jež nám dovolují mít o sobě pozitivnější mínění, než je realita. Podle Smithe mají tyto mechanismy ještě další účel: schopnost lhát sám sobě je totiž základním tajemstvím dobrého lhaní druhým.
V dětském věku je lhaní někdy úsměvné, jindy rodičům přidělává vrásky na čelech. Podle francouzské psychoanalytičky Danielle Dalloz je pro dítě pravda procesem učení a fabulace a „lež“ jsou téměř nezbytnými etapami na cestě k pravdě. Vědomě lhát se dítě naučí někdy mezi třemi až pěti lety. Již před tím však zvládá zapírat či nevědomě předstírat bolesti bříška, aby se vyhnulo školce. Před pojmem „pravda“ však Dalloz dává přednost pojmu koherence (soulad), jíž bychom se měli my rodiče nechat vést k vytvoření pravdivého vztahu – soulad mezi tím, co dítě cítí a co mu říkáme, mezi tím, co říkáme a co děláme, mezi tím, co cítíme a co děláme. Tento poznatek vhodně doplňují Dita Šamánková a Tomáš Novák „Rodina by… měla poskytnout dítěti zkušenost, že některé základní věci platí: že to, co je dáváno najevo, je současně tak i myšleno, prožíváno a posléze prakticky konáno… základní věcí, kterou má vždy znovu najít pod měnícím se klamem všudypřítomné nejednoznačnosti, je – možná trochu kýčovitě – láska.“
K předškolnímu věku neodmyslitelně patří fantazie a snění. Postupně se však dítě učí činit rozdíl mezi „opravdu“ a „jen tak“, „z legrace“. Plné schopnosti odlišit realitu a fantazii je pak dosaženo ve školním věku. Jako formu obrany děti v tomto věku často užívají fabulaci: vymýšlejí si, aby upoutaly pozornost či aby se chránily před studem za chudé nebo nezaměstnané rodiče, za cizí původ nebo za špatný prospěch.

To já ne, to pošťák
Některé dětské „lži“ pramení z toho, že dítě nechápe logická pravidla dospělých. Danielle Dalloz to ilustruje následujícím příkladem z doby, kdy se starala o dvě holčičky, jejichž rodiče odjeli do Afriky. Jednoho rána zjistila, že se tříletá Natálka v noci pomočila. „Copak se ti to stalo, Natálko?“ ptala se. „To já ne, to pošťák!“ zněla odpověď. „Ještě dnes mě překvapuje Natálčina trefná odpověď,“ analyzuje Dalloz. Holčičku totiž trápilo, že není s rodiči, a netrpělivě čekala na listonoše… až její tělo promluvilo a ona nejpříhodnějšími slovy vyjádřila skrytý smysl své noční nehody. Na první pohled lživá odpověď skrývala hlubokou pravdu.
Ale abychom problematiku dětského lhaní nebagatelizovali: faktem je, že lhaní patří mezi nejčastější poruchy chování v dětském věku, a řadu rodičů dohání k zoufalství. Obzvláště špatné je to u „absolventů“ dětských domovů, což jen dokazuje důležitost lásky, jak o tom píší Šamánková a Novák. Michaela Svobodová se na základě bohatých zkušeností s těmito lidmi vyjádřila: „Naučí se dělat všechno naoko, všechno vám odkývou a slíbí, vypadá to naprosto věrohodně. Jsou mistři ve lhaní a skrývání… Jsou zvyklí smlouvat, podvádět, hledat a využívat okamžité zisky; a pod tím vším je obrovská frustrace.“
Při problémech s dětským lhaním doporučuje Danielle Dalloz raději pátrat, proč dítě lže, než ho trestat. Přiznání pravdy pak má přinést úlevu. „Otázku můžeme formulovat tak, aby přiznání přidalo dítěti na hodnotě, například:,Kdo má odvahu přiznat, že to vyvedl?“ radí Dalloz. Toho, kdo se přizná, máme ocenit, a toho, kdo nesebere odvahu k přiznání, politovat. A učit děti, jak chybu napravit. „Dětskému lhaní tím lze předejít,“ tvrdí Dalloz.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat!
V seznamovacích inzerátech lidé od partnera velmi často požadují – a jen o málo méně u sebe proklamují – upřímnost. „Zdálo by se, že heslem českých manželství a vztahů postavených mu na roveň je:,Nic než pravda‘. Pravda to ovšem není.“ Alespoň to tvrdí Dita Šamánková a Tomáš Novák. „Daleko častěji než pláč nad tím, co způsobila lež, slýcháme v poradně stesky týkající se toho, jak klient nebo klientka pochybili, když druhému všechno po pravdě vyklopili,“ píší Šamánková s Novákem. Představu o úlevné síle pravdy dokonce nazývají mýtem. Avšak problém, který v takovou chvíli manželství ohrožuje, nebývá bezprostředním důsledkem sdělení pravdy, ale důsledkem reakce druhého z partnerů na ono sdělení. Nejvíce totiž bolí nepřipravenost – jak na pravdu, tak na lež.
Nejvíce benevolentní ohledně lhaní v partnerském vztahu jsou manželští poradci v situaci nevěry. Český národ tento problém vyřešil rčením, jež vložil do úst muže po léta symbolizujícího manželské poradenství Miroslava Plzáka: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Plzák opakovaně v médiích i na přednáškách proklamoval, že nic takového neřekl, ani nenapsal. „Věřím mu,“ soudí Tomáš Novák. „Četl jsem od něj dost a bedlivě mu mnohokrát i naslouchal. Třikrát,zatloukat‘ se skutečně nikde neobjevilo. S patřičnou mírou ironie můžeme říci, že jde o něco podobného jako Rukopis královedvorský a zelenohorský. Národ něco potřeboval, tak se to objevilo.“

Spravedlivý trest
Chcete-li mít opravdový vztah, nekažte ho lhaním. Lehce by se vám mohlo stát, že se do vlastních lží zapletete a přijdete o důvěru. To však neznamená, že musíte být stoprocentně pravdiví za všech okolností. Když jde vaše drahá polovička například na přijímací pohovor, třese se strachy a zeptá se: „Jak vypadám?“, nepřiznávejte, že hrozně.
Taktéž partnerovi nechte určitou volnost a nesnažte se z něj dolovat vždy pravdu pravdoucí. Tolerance k drobným lžím ve vztahu je na místě. Zdaleka to však neznamená, že bychom měli lhaní tolerovat vždy a všude! Jsou lži, které by se odpouštět neměly, a lidé, kterým by se odpouštět nemělo. Zejména netolerantní bychom měli být ke lži prospěchářské, opakované a pronášené osobou ve veřejné funkci. Z toho všeho vyplývá, že bychom měli být zostřeně přísní k politikům. V naší zemi lze bohužel vysledovat pravý opak. Příčinou tolerance veřejného lhaní je zřejmě čtyřicet let režimu, v němž bylo normální, ba nutné si něco jiného myslet a něco jiného říkat. Po osmnácti letech svobody slova bychom si však už mohli uvědomit, že to není nutné, a nemělo by to být ani normální.
Antropologové a evoluční psychologové se shodují na tom, že lidský altruismus by nemohl fungovat bez trestání. Jde vlastně o dvě strany jedné mince: když bychom netrestali sobectví a nepoctivost, nikdy bychom se nestali pomáhajícími a poctivými. Netolerovat lhaní u politiků a osob veřejně činných je nutné a žádoucí.

Literatura:

Byrne, R. W. and Whiten, A. (1995). The Thinking Ape. Oxford: Oxford University Press.

Dalloz, D. (2002). Lhaní. Praha: Portál.

Smith, D. L. (2004). Why We Lie: The Evolutionary Roots of Deception and the Unconscious Mind. New York: St. Martin’s Press.

Svobodová, M. (2006). Na půl cesty od domova. Psychologie dnes 10 (12) 8–10.

Šamánková, D a Novák, T. (2007). Pravda a lež v partnerství. Praha: Grada.

Vybíral, Z. (2003). Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál.

Rámeček:

Lež mu kouká z očí

Malé děti si při lži zakrývají ústa. U nepříliš zkušených lhářů může tento projev přetrvávat i v dospělosti. Avšak odhalit lháře není tak lehké.

Britský odborník na rozpoznávání lhaní Albert Vrij provedl se svými kolegy roce 2001 metaanalýzu 39 výzkumů na dané téma. Průměrná úspěšnost všech, kdo se experimentů účastnili v pozici lidského „detektoru“, byla 56,6 %. To je jen nepatrně více než náhodná šance, že uhodneme, kdo nám lže. Jinými slovy: zoufale málo.

Autoři pak uspořádali vlastní experiment, ve kterém požádali účastníky (86), aby popsali zhlédnoutou scénku – poprvé pravdivě a podruhé nepravdivě. Na počátku se zkoumaných osob dotázali, které projevy se podle nich častěji objeví při lhaní a které při pravdivém líčení. Zjistilo se, že ačkoli se lidé domnívají, že existují nonverbální klíče, podle nichž lze poznat lháře, řada těchto domněnek je pouhými mýty. Například pouze 36 % lhárů uhýbalo pohledem. Některý předpoklad byl ve skutečnosti vyvrácen pravým opakem (například domněnka, že lhář mluví pomaleji). Zdá se tedy, že pro lež typické neverbální chování neexistuje, ačkoli tomu většina lidí věří.

A co detektor lži? Když lžeme, máme strach z prozrazení a potrestání, byť si jej nemusíme uvědomovat. Zabydlel se v naší psychice v průběhu evoluce, kdy jsme ostrakizovali podvodníky. A právě na měření fyziologických změn při strachu je založen detektor. Občas může pomoci, má však dva problémy. Za prvé: zkušený lhář, lhoucí s ledovým klidem, jej obalamutí. A za druhé: nevinného člověka, který se bojí, aby mu bylo uvěřeno nebo čehokoli jiného, přístroj vyhodnotí jako lháře.

Podle Alberta Vrije můžete být úspěšnější, když dostanete druhou osobu pod časový tlak. Vymyslet věrohodnou vylhanou historku dá totiž práci. Lháři též často omezují tělesné pohyby, takže působí strnule nebo naopak ležérně.

Při analýze toho, zda nám druhý člověk lže, mohou sice neverbální a paraverbální (výška hlasu, rychlost mluvy, pauzy v řeči atp.) klíče pomoci, avšak nejsou spolehlivé. Odborníci se shodují, že nejspolehlivější je poslouchat, co nám druhý člověk říká. Lháře zradí spíš význam řečeného než tělesné pohyby.

Rámeček:

Lež v psychopatologii

– Románový hrdina Gottfrieda Augusta Bürgera, Baron Prášil, u nás známější z filmového zpracování, létal na dělové kouli, dokonce při tom přeskakoval z jedné na druhou; podmořský svět procestoval na osedlaném mořském koníkovi a sám se za cop vytáhl z močálu. Není divu, že dal vzniknout názvu klinického Syndromu barona Prášila, někdy také zvaného syndrom bájné lhavosti. Je však o poměrně vzácnou záležitost.

– Častěji se v psychiatrii setkáváme s prostými smyšlenkami (konfabulacemi). Jde o jakési polovědomé doplňování výpadků paměti u různých druhů demencí tím, co nemocného právě napadne. Záměrem je zakrýt nedostatek. Pacient si je lživosti svých odpovědí vědom jen velmi omezeně (pokud vůbec). Jejich obsah si nepamatuje, a příště na tytéž otázky odpovídá jinak. Nejtypičtěji se vyskytují u Korsakova syndromu (alkoholová demence).

Typická je lež též u některých poruch osobnosti. Na rozdíl od výše uvedených syndromů diagnóza poruchy osobnosti nezprošťuje dotyčného viny.

– Osoby s hraniční poruchou osobnosti často lžou a manipulují s druhými, nejsou však bezskurpulózní. Jejich hlavním problémem je zhoršené ovládání vlastních emocí, nejsou schopni se vyznat sami v sobě.

– Lidé s histriónskou poruchou osobnosti také lžou a manipulují, projevem se zdánlivě podobají hraničářům, motivace však je spíše prospěchářská. Divadlo, které histrión předvádí, přestane, jakmile ztratí diváka.

– Zcela bez zábran a velmi zručně pak lžou lidé s disociální poruchou osobnosti. Přestože emoce prakticky neprožívají, dovedou je báječně předstírat.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2008