Jsou jiní – co s nimi?

Postavičky cizinců fotící si v noční Praze „Hradčana“ s bleskem nám připadají úsměvné; hovořit s nimi může být poučné a vzato kolem a kolem do naší země přivážejí spoustu peněz.
Avšak lidé odlišných kultur k nám přicházejí z jiných důvodů, než jsou krásy Prahy…

Otevřené hranice nám po revoluci umožnily cestovat, poznávat cizinu a přátelit se se zajímavými lidmi. Užíváme si možnosti studijních stáží i práce v zahraničí. Na několik milionů turistů ročně jsme si zvykli poměrně snadno. Horší je to s těmi, kteří k nám přicházejí z jiných důvodů – a obvykle i jiných zemí. Záminky bývají všeliké, v pozadí stojícím důvodem je zpravidla vyšší životní úroveň u nás.
Situaci migrace a střetávání příslušníků různých národů bychom mohli lehce banalizovat poukazem na to, že se vlastně nejedná o nic nového. A skutečně: odborné odhady vyčíslují, že přibližně 2 % světové populace jsou neustále v pohybu, tedy migrují odněkud někam nebo jsou na útěku. Avšak vyjádřeno v absolutních číslech – vzhledem k přelidněnosti světa – nabývá současná migrace skutečně nevídaných rozměrů… Podle Dušana Drbohlava, který o mezinárodní migraci přednáší na Přírodovědecké fakultě UK, je dnešní migrace výjimečná též v důsledku globalizace. Ta totiž dává lidem možnost migrovat přes hranice států, doslova po celé planetě – a lidé toho pochopitelně využívají. Přispívá k tomu levná letecká doprava a informační revoluce. Lidé nyní díky médiím vědí, co se kde děje, jak se tam žije a jak to tam vypadá. „Podstatnou roli hraje též zvětšování rozdílů v životní úrovni mezi rozvinutým a rozvojovým světem a časté vyhrocené konflikty na bázi etnických a náboženských střetů či jedincovy vzpoury proti útlaku a nesvobodám,“ analyzuje Drbohlav. „K výjimečnosti situace přispěl i pád komunismu, kdy se celý post-sovětský evropský blok uvolnil, takže se může zapojit, a také se zapojuje, do mezinárodních migračních procesů.“ Evropa, historicky emigrační region (v rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo 55 milionů Evropanů), se od poloviny 20. století postupně stává významnou imigrační oblastí. Tento jev započal u západoevropských zemí a přes jihoevropské se dnes posunul až ke středoevropským a některým východoevropským zemím.
Obyvatelstvo České republiky je – přestože žijeme ve střední Evropě, kde se v průběhu dějin střídalo a mísilo množství národů – dnes až neuvěřitelně národnostně a rasově homogenní. Příčiny odkrývá pohled do nedávné minulosti: holokaust, odsun Němců ze Sudet, 40 let izolace země za reálného socialismu a rozpad Československa na dva státy. V důsledku všech těchto změn jsme se stali národnostně homogenním stá­tem, zatímco na Slovensku se podíl minorit, tedy zejména Maďarů ke Slovákům, výrazně zvýšil. „Každý desátý obyvatel Slovenska je nyní Maďar. U nás se zase relativně zvýšil počet Romů k celkovému počtu obyvatel. Přesto ale minority tvoří pouze 4 % obyvatelstva,“ píše Jiřina Šiklová ve sborníku Výchova k toleranci a proti rasismu. Situace se však mění. Spolu s ekonomikou našeho státu roste i jeho imigrační přitažlivost.
Ze všech národnostních menšin v nás tradičně nejsilnější emoce vyvolávali Romové. Fenomény typu „Matiční ulice“ či snaha Romů o emigraci do Velké Británie následovaná odsouzením ČR ze strany států EU nemohly zůstat bez odezvy. Tyto emoce však u většiny lidí chladnou, respektive obracejí se jinam. Ve světle mediální „slávy“ teroristických útoků se začínáme obávat spíše nových příchozích.

Paní, vy jste pěkná, tlustá!

Problém nastává zejména tehdy, je-li migrantů příliš mnoho a přistěhují se v krátké době. „Vysoká koncentrace kulturně velmi odlišných skupin imigrantů v určitých částech regionů není dobrá, neboť pak snadno dochází k jejich ghettotizaci (jsou segregováni, ale i se sami separují). Početné marginalizované enklávy málo vzdělaných, socioekonomicky velmi slabých imigrantů si zde žijí vlastním životem, vlastní kulturou, hovoří vlastním jazykem. Jsou frustrovaní a styk s majoritou je často omezen na protizákonné aktivity. Tato rezignace, izolace, přezírání a spoléhaní se na sociální sítě vyvolává u majority negativní postoje,“ říká Dušan Drbohlav.
Na jedné straně zde stojí neochota samotných příslušníků minority. Přistěhovalci žijí uvnitř hostitelské země ve vlastních komunitách, vzájemně posilují své přesvědčení o nadřazenosti vlastní kultury, morálky, hodnot; nemají chuť se učit jazyk, dozvědět se něco o historii státu, v němž žijí…
Na druhé straně stojí xenofobní postoje majority, neochota imigranty zaměstnávat a mnohdy i nepřátelská legislativa. Věra Roubalová Kostlánová, která se imigrantům věnuje psychoterapeuticky, k tomu říká: „Od loňska je školka, obědy ve škole, družina i kroužky pro děti příchozích mnohem dražší, než pro české děti. Příchozí si to většinou nemohou finančně dovolit, a tak se děti nenaučí dobře česky, neintegrují se a maminky nemohou jít pracovat – ale hlavně vnímají tu nerovnost a nespravedlnost. Jejich přijetí je dáno přijetím naším.“
Častým pramenem přezíravého postoje je naše neinformovanost: neznáme kulturu imigrantů, a tak v nás kontakt s nimi vyvolává rozpaky; nevíme, jak se k nim chovat, a tak se jim raději vyhneme…
Při setkání s příslušníky jiné kultury lehce dochází k úsměvným situacím. Ačkoli se minimálně ve větších městech denně setkáváme s Vietnamci, málokdo třeba ví, že přivolávací gesto Vietnamců nevypadá jako naše: tedy ukazováčkem nahoru a k sobě. Vietnamec naopak otočí dlaň směrem dolů a začne pokyvovat rukou v zápěstí, takže to vyznívá, jako že vás odhání. Podobně jiné jsou zvyky týkající se stolování. Pokud Vietnamce pozvete na jídlo, nepohoršujte se nad jejich mlaskáním a říháním. Nejde u nich o výraz neslušnosti, ale o pochvalu hostiteli. Slušné je též zašpinit ubrus (Kocourek, 2001).
K horším nedorozuměním může dojít třeba v okamžiku, kdy Vietnamec neví „kudy kam“, třeba když přesně nerozumí, co se po něm chce. Podle vietnamistky Petry Müllerové se totiž v takovém okamžiku začne usmívat, případně nahlas smát. Konflikt je na dosah ruky, neboť našinec to může interpretovat jako výsměch. Podobně může zapůsobit i kompliment „Paní, vy jste pěkná, tlustá!“ který si jen málokterá Češka vyloží správně – tedy jako „vypadáte blahobytně, jistě se vám vede dobře“. Leckdy se stane, že dotyčný Evropan začne na Vietnamce křičet, čímž před ním „ztratí tvář“. (Šišková a kol., 1998).
Mohlo by se zdát, že naše neznalost a neporozumění pramení z krátké doby, po niž u nás tito tolik odlišní Asiaté pobývají (přibližně od konce 50. let). Ale jak je to s Romy, kteří do našich končin přišli již před mnoha stoletími? Zeptejme se sami sebe: Rozumíme si s nimi líp?

Porodnost jedněch a reakce druhých

Napjaté vztahy mezi příslušníky různých národů, náboženství a kultur jsou vcelku pochopitelné. Rozum však zůstává stát nad tím, kam až to může vyústit – krvavé konflikty, války, genocida. Například v Bosně spolu žili Chorvaté (římští katolíci), Srbové (pravoslavní) a Bosňáci (muslimové) poměrně bezproblémově. Komunální identity zde až do konce 80. let nebyly nikterak silné. Běžné byly smíšené sňatky, lidé se nijak výrazně neztotožňovali se svým náboženstvím. Ostatně říkalo se, že muslimové jsou ti Bosňané, kteří nenavštěvují mešitu, Chorvaté ti, kteří nechodí do katedrály, a Srbové ti, kteří nechodí do pravoslavného kostela. Podobně nebyly zpočátku problémy ani v Kosovu. Nicméně po zhroucení zastřešující jugoslávské identity najednou nabyly zastřené náboženské identity na významu a příslušníci různých národností se začali nenávidět. Jak se to stalo?
„V roce 1961 tvořili populaci Kosova ze 67 % albánští muslimové a z 24 % pravoslavní Srbové, ovšem Albánci měli nejvyšší míru porodnosti v Evropě a Kosovo se záhy stalo nejhustěji zalidněnou oblastí Jugoslávie. V 80. letech bylo téměř 50 % Albánců mladších 20 let. Srbové z Kosova odcházeli za pracovními příležitostmi do Bělehradu a jiných měst – až bylo v roce 1991 Kosovo z 90 % muslimské…“ analyzuje Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací. Příčin a výchozích bodů, které vedly k válkám v bývalé Jugoslávii, je mnoho, svou roli sehrálo i to, že elity, které byly u moci při rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie, nedokázaly uspořádat všenárodní volby. Namísto toho se první volby konaly na republikovém základě, což pro politiky představovalo neodolatelný podnět, aby se stavěli proti centru, dovolávali se etnického nacionalismu a propagovali nezávislost své republiky. „V Bosně ve volbách roku 1990 volili občané přísně podle etnické příslušnosti,“ uvádí Huntington. Přesto se však zdá, že klíčovým faktorem byla demografická změna. Početní růst jedné skupiny totiž vyvolává politický, ekonomický i společenský tlak na ostatní skupiny a dává vzniknout vyvažujícím reakcím.
Záminka se vždycky najde. Ostatně představa, že „my“ jsme lepší než „oni“, je pro lidi přirozená, což dokládá mimo jiné mnoho etnologů. Například Oosterwal, který studoval papuánské kmeny na Nové Guinei: Když se tento holandský antropolog připravil k odjezdu od jednoho kmene ke druhému, přišli prý za ním lidé z vesnice, kterou chtěl opustit, a varovali jej: „Nechoď k Wafům, k Darantům a k Fojům. Wafové jsou špinaví, hloupí a zlí a Darantům se nedá věřit, jsou záludní. Foje, ty vůbec neznáme, ale slyšeli jsme, že jsou divocí a krutí.“ Když však Oosterwal dorazil ke zmíněným kmenům, zjistil, že jejich příslušníci jsou pohostinní a přátelští. Nenašel ani stopu zvláštní ukrutnosti. A nebyli ani o nic špinavější nebo hloupější než jiné kmeny. Wafové se ho však zase ptali, jestli neměl strach žít u Bora-Borů. Když Oosterwal odpověděl, že Bora-Borové jsou velmi milí lidé, pohlíželi prý Wafové jeden na druhého, významně spolu rozmlouvali a pak mu řekli: „My ale víme, že Bora-Borové jsou hloupí a krutí lidé.“ Sociobiologové by tuto tendenci jistě hravě vysvětlili jako mechanismus, kterým si naše geny vydobývají protežování sebe sama, Mario Jacoby (Jacoby, 2002) zase vnímá tuto tendenci jungovsky – jako projekci stínu. Úhlů pohledu bychom našli ještě mnohem více, faktem však stále zůstává, že máme co dělat se základní součástí lidské psychiky. Jak píše Jiřina Šiklová: „V každém z nás přežívá kousek tribalismu neboli kmenového cítění!“ (Šišková, 1998). V moderní době navíc k tomuto přirozenému sklonu přibyla média společně s promyšlenou válečnou propagandou. Pomocí zkreslených informací podávaných v určitém světle je snadnější než dřív protivníka démonizovat.

Falešný, nemorální a nebezpečný univerzalismus

Ve světle současných i nedávných konfliktů se objevuje otázka, jakou roli hraje v konfliktech náboženství a zejména, zda je muslimské náboženství principiálně a prakticky konfliktnější než náboženství jiná. Huntington (2001) píše: „Islám je od svého vzniku náboženstvím meče… oslavuje vojenské ctnosti. Islám se zrodil mezi válčícími beduínskými kmeny… Sám Muhammad bývá připomínán jako statečný bojovník a obratný vojevůdce.“ Islám je podle něj v ještě větší míře než křesťanství absolutistickou vírou, dokonce se v něm i smazává rozdíl mezi náboženstvím a politikou. Pravdou však je, že v konfliktech jsou vždy dvě strany a že v konfliktu se Západem muslimské národy často agresivně reagují na „vnucování“ hodnot, jež Západ považuje za všelidské, ve skutečnosti se však jedná o hodnoty západní kultury. Huntington pak dokonce soudí, že „víra v univerzálnost západní kultury se potýká hned se třemi problémy: je falešná, nemorální a nebezpečná,“ přičemž nemorálnost odvozuje z toho, že ke skutečné univerzalizaci jakékoli kultury by bylo třeba použít nemorálního prostředku – a sice násilí. Jelikož kultura jde „ve šlépějích moci“, je podle tohoto autora logickým vyústěním univerzalismu imperialismus.
Imigrační vlna proudící směrem do Evropy se zvedla v poválečné době v návaznosti na zvyšující se poptávku po pracujících v různých odvětvích. Z takzvaných rozvojových zemí přicházely statisíce osob, které byly ochotny provádět méně kvalifikované práce, do nichž se domorodcům již nechtělo. Po čase vznikaly v důsledku této imigrace v různých zemích problémy, jež díky nadměrné toleranci a neinformovanosti tamních občanů zůstávaly dlouho neřešeny. Praktickou zkušenost s přílivem muslimů do Holandska popisuje Jiří Diamant, emeritní docent Amsterdamské univerzity, následovně: Nizozemí – na rozdíl od jiných západoevropských zemí – umožnilo těmto přistěhovalcům získat občanství včetně všech občanských práv daných demokratickým systémem. Noví usedlíci z Turecka, Maroka a z dalších hospodářsky méně vyvinutých zemí si po řadě let směli přivézt do svého nového domova své partnery, děti a rodiče a zaručit jim takto bezpečnou budoucnost i v případě nezaměstnanosti. Koncem minulého století se počet imigrantů a jejich dětí natolik zvýšil, že získal významný podíl na celkové populaci, a tím i sílící vliv na společenské a politické dění v zemi. Dle různých předpovědí by měl v nejbližších letech jejich počet v některých oblastech Nizozemí dosáhnout nadpoloviční většiny obyvatelstva. V tomto roce je dle oficiálních údajů více než jeden milion muslimů v zemi se šestnácti miliony obyvatel.
Levicové strany v Nizozemí však nepřestaly podporovat přistěhovalectví a propagovat svou vizi multikulturní společnosti, jež se má vyznačovat velkou tolerancí a snahou ponechat menšinám jejich zvyklosti, kulturu a tradice v rámci vzájemného pochopení a solidarity.
Mezikulturní konflikty podle Diamanta vyvrcholily v roce 2002 po vraždě významného nizozemského politika Pima Fortuyna, který varoval před islamizací země. V roce 2004 byl zavražděn též známý režisér Theo van Gogh, vzdálený příbuzný slavného malíře, který ve svých výrocích, publikacích a filmech kritizoval islám.
Dušan Drbohlav říká, že doposud žádný ve světě praktikovaný model integrace cizinců do majoritních společností uspokojivě nefunguje (viz dramatické události ve Francii, Nizozemí, Austrálii, Švédsku, Německu i jinde). „Určitou naději by snad mohl přinést nově se formující model někdy nazývan,občanské integrace‘, který výrazně nepotlačuje kulturní a etnické znaky imigračních minorit, ale též významně posiluje základní „majoritní jádro“ společnosti důrazem na používání společného jazyka, příklon k respektování daných občanských hodnot i legislativy majoritního státu.“ Imigranti podle tohoto modelu povinně procházejí integračními i jazykovými kurzy, současně ale stát bojuje na všech frontách proti jejich diskriminaci (například na úrovni volebního práva na lokálním a regionálním stupni, na trhu práce, v sociální platformě, na trhu pojišťovnictví). Integračně jsou mobilizovány i všechny úrovně státní správy i samosprávy.
Přístup se mění i v tradičně vysoce tolerantním a odlišnost minority podporujícím Nizozemí. Diamant uvádí: „Stále více občanů a nakonec i pravicová vláda křesťanů a liberálů se již vzpamatovali z dlouhodobé letargie. Pozvolna se zavádějí opatření, jež mají znovu nastolit nerušený průběh společenského a politického života v zemi. Objevují se snahy o smíření svářících se skupin pomocí dialogů a seznamování se zvláštnostmi a rozdílnostmi různých náboženství, tradic a rituálů. Vláda urychleně připravuje nové zákony, jež mají zajistit větší bezpečnost občanů. Přistěhovalci si napříště budou muset osvojit holandštinu a základní informace o historii i současném stavu nizozemské společnosti. Všichni žáci jsou ve škole seznamováni s normami a hodnotami nizozemské společnosti. Přistěhovalci budou takto lépe připraveni akceptovat zvyklosti a tradice země, v níž se usadili, a Holanďané budou moci nadále uplatňovat svou tradiční toleranci také v praxi.“

Žebříček hodnot

Imigrační vlna do naší země již začala. Pro odborníky jsou organizovány různé interkulturní semináře a cvičení, avšak v zákonodárství ani v postojích veřejnosti se reflexe ani porozumění příliš nezvyšuje.
Střet hodnotových orientací a potažmo kultur může vyústit v hrůzné činy, jež se dopředu těžko odhadují. V souvislosti s teroristickými činy si zpravidla myslíme, že zabíjení nevinných civilistů nemůže ospravedlnit nic, a kroutíme hlavou nad tím, jak je možné, že je někdo schopen něčeho takového jako islámští fundamentalisté. To my, příslušníci západní civilizace, bychom nebyli. Ale podívejme se ještě jednou do nedávné minulosti: svržení atomových pum na nevinné civilisty Hirošimy a Nagasaki za druhé světové války jsme si zdůvodnili, že?
Každý máme svůj hodnotový systém a vcelku přirozeně se jej snažíme předat i svým dětem. Bohužel z podstaty hodnotového žebříčku vyplývá, že když naše hodnoty jsou ty „správné“, nějaké jiné hodnoty už tak správné být nemohou. A tak rozdíl v kultuře, potažmo hodnotách, plodí vcelku přirozeně představu, že my jsme ti lepší. Ti druzí však mají stejně přirozeně představu, že lepší jsou oni. Snad ale s tímto na první pohled neřešitelným paradoxem můžeme přece něco udělat – například umístit vysoko v systému svých hodnot toleranci. Pomoci by mohla i otevřená diskuse – neváhejte se připojit a napište nám.

***

dále k tématu:
Co s sebou přináší soužití různých kultur? (anketa) strana 19
O prožívání a vyjadřování emocí v různých kulturách…strana 20
Jak se u nás žije ruskojazyčným dělníkům… strana 21

***

Graf popis:
Údaje pocházejí ze sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001. Zákon č. 158/1999 Sb. stanovil v souvislosti s povinností poskytnout údaje, že údaje o národnosti a náboženství vyplní každý dle svého rozhodnutí. Rozhodnutím v tomto smyslu bylo i nezodpovězení otázky.
zdroj: Český statistický úřad

***

Islám kontra křesťanství
Příčiny trvalého modelu konfliktů vyplývají ze samotné povahy obou náboženství a civilizací na nich vystavěných. Na jedné straně pramení konflikt z odlišnosti, zejména pak muslimského pojetí islámu jakožto určitého způsobu života transcendujícího a spojujícího hájemství Boha a císaře, oproti pojetí západokřesťanskému, jež říši Boží odděluje od říše císařovy. Na druhé straně však byla příčinou konfliktu i jistá podobnost: obě dvě náboženství jsou monoteistická, tedy na rozdíl od náboženství polyteistických nemohou snadno asimilovat další božstva a na svět pohlížejí dualistickou optikou, vnímají svět rozdělený na „my“ a „oni“. Obě jsou rovněž náboženství univerzalistická, jež si činí nárok na to být jedinou pravou vírou, ke které se má přimknout celé lidstvo. Dále jsou to náboženství misionářská, sdílející přesvědčení, že povinností věřících je obracet na jedinou pravou víru nevěřící. Islám se od svých počátků šířil především územními výboji a tam, kde k tomu byly příležitosti, se stejným způsobem šířilo i křesťanství. Paralelní pojmy „džihád“ a „křížová výprava“ jsou nejenom podobné – zároveň se totiž tato dvě náboženství odlišují od ostatních velkých světových náboženství.
Huntington, 2001

***

Černobílý tým
Zastánci diverzity v pracovních týmech tvrdí, že lidé pocházející z odlišných kultur přinášejí různá hlediska a pohledy na problematiku, a proto že se takové týmy vyznačují větší kreativitou a následně zvýšenou kvalitou práce. Výzkumy však zjednodušující frázi „diverzita je dobrá“ vyvracejí. „Diverzita může být mocným nástrojem – nicméně jde o dvousečnou zbraň. Bez patřičného managementu a tréninku pracovníků může ve skutečnosti snížit výkon týmu,“ píší autorky. Zajímavé přitom je, že negativní vliv na spolupráci týmu a jeho výkon podle nich mají spíše vnějškově patrné odlišnosti, jako je etnická příslušnost, pohlaví a věk. Možným vysvětlením tohoto faktu jsou předsudky, které se k těmto rozdílnostem váží. Naopak se zdá, že skryté rozdílnosti, jako jsou zkušenosti, vzdělání a charakteristiky osobnosti, výkon týmu spíše pozvedávají.
Obecné tendence je však nutno brát s jistou rezervou a uvažovat vždy v rámci konkrétních cílů a konkrétních uchazečů. Po sestavení týmu by pak manažeři měli posilovat běžné sociální vazby mezi členy týmu, společné hodnoty a cíle přesahující rozdílnost. Pomoci může i kultura podniku a společná školení. Komunikace týmu by měla být otevřená, a pokud se někomu „nedostane slechu“, je třeba jej podpořit.
Mannixová a Nealeová (2006)

***

Literatura:
Huntington, S. P. (2001). Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers.
Jacoby, M. (2002). „Milujte své nepřátele“ neboli o zacházení se stínem. Psyche et Natura. 1, 4–11.
Kocourek, J. (2001). Vietnamci v České republice. V: T. Šišková (Ed.) Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
Šišková, T. (ed.) (1998). Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál.
Šišková, T. (ed.) (2001). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
Mannix, E., Neale, M. A. (2006). Diversity at Work. Scientific American MIND, 17 (4) 32–39.

http://www.czso.cz/

http://www.uprchlici.cz/