Je přátelství výsledkem boje o moc?

Altruismus, přátelství, láska. Všechny tyto vlastnosti bývají považovány za výlučně lidské. Podívejme se však mezi své bratry primáty. Možná pak lépe pochopíme některé aspekty vlastních sociálních vztahů.

Typickou vlastností samců je boj o moc. Příčinou jsou – jak jinak – samice. Nebo lépe řečeno přístup k nim. Jednoduchý přírodní zákon káže plodit potomky a to se lépe daří silným samcům, kteří si dokáží sexuální partnerky vybojovat. Boj o samice je v průběhu evoluce jakousi konstantou, až na výjimky se s ním setkáváme u všech savců. V průběhu vývoje vyspělejších druhů se ovšem zvýšila sofistikovanost soubojů. Brzy se totiž ukázalo, že druhu neprospívá, když se samci v průběhu boje o příležitosti k páření těžce zraňují. Začaly proto vznikat ritualizované hrozby i útoky, které samcům umožňují odhadnout sílu soka a „boj“ proto často skončí, aniž by se protivníci vůbec dotkli. Společensky žijící druhy si navíc vytvářejí mezi sebou dominanční žebříček, který si pamatují. Každý jedinec tedy ví, kdo je mu podřízen a komu by měl raději uhnout z cesty. To je velice výhodné, neboť zvířata nemusí znovu a znovu plýtvat energii, aby si svá postavení ujasnila. U člověka můžeme najít analogii ve společenském postavení a jeho symbolech (oděv, auto, šperky).

Za nitky tahá každý
Sociální postavení šimpanzího samce určuje nejen jeho fyzická síla, ale též sociální inteligence. Na vrcholu žebříčku dominance totiž nemusí stát jedno, fyzicky nejsilnější zvíře, ale koalice spřízněných samců, kteří si v případě potřeby vypomohou: síť vztahů v šimpanzí komunitě omezuje možnosti nejsilnějšího. Když dva jedinci bojují, ostatní rychle přispěchají. Hlasitě štěkavými zvuky vyjadřují svou podporu některému z bojujících a někdy i fyzicky zasáhnou. Každé z přihlížejících zvířat má svou preferovanou verzi skončení konfliktu. Bojující sami se podpory svých blízkých aktivně dožadují. Při rvačce hlasitě vřískají, čímž na konflikt upozorňují ta zvířata, která si snad ještě nevšimla. S nataženou paží a dlaní obrácenou vzhůru prosí o pomoc. Někdy též utečou a schovají se za kamaráda. V jeho blízkosti se cítí bezpeční a silní a na svého protivníka znovu pokřikují a předvádějí výhružná gesta. Aby si společensky žijící zvířata dala jednoduše najevo své sociální postavení, vyvinula si různé způsoby pozdravu. Když se dva šimpanzi po určitém odloučení vítají, chovají se nápadně podobně jako blízcí lidé. Klaní se nebo krčí k zemi, drží se za ruce, líbají se, objímají, sahají nebo poklepávají druhému na kteroukoli část těla, zvláště na hlavu, obličej a genitálie. Lidé v mnoha kulturách používají stejná gesta. Dotyky na genitáliích by sice v naší společnosti vyvolaly spíše pohoršení, v jiných kulturách ovšem dotýkání nebo držení genitálií druhého slouží jako běžný pozdrav. Například muži některých kmenů na Nové Guineji se při pozdravu dotknou šourku toho druhého letmým pohybem ruky. Níže postavené zvíře uznává dominanci druhého a naopak. Kamarádi se pak ujišťují o svém spojenectví. Lidé si běžně neuvědomují, že jejich pozdravy v sobě skrývají odraz mocenského boje. Při bližším pohledu si však každý sám na sobě může povšimnout, že jinak zdraví svého nadřízeného a jinak podřízeného, byť se vždy snaží být uctivý. Dobře bývá tento rozdíl patrný, když je slovní pozdrav nahrazen kývnutím hlavy – pravděpodobně ritualizovanou poklonou. Když tímto způsobem pozdravíme někoho, koho si vážíme, obvykle skloníme hlavu více, než u toho, kdo nám za to „ani nestojí“. Příručky, které nám radí jak se chovat ve společnosti, pak dopodrobna rozebírají, jak se správně zdraví a kdo má koho pozdravit první.

Co jsme si, to jsme si…
Poté, co se dva šimpanzi poperou, či jeden napadne druhého, honem rychle se zase udobřují. Většinou to zvíře, které prohrálo či bylo napadeno, se snaží políbit či se alespoň dotknout agresora. Někdy je to ovšem i vítěz, kdo se takto omlouvá. Udobřování přitom nemá nic společného se spravedlností útoku. Ublížený jedinec prosí o kontakt stejně, když byl napaden za krádež banánu, jako když dostal ránu pouze za to, že se někomu připletl do cesty. Hrdý člověk si nedokáže představit, že by měl „dolézat“ za někým, kdo jej svévolně napadl. Avšak u malých dětí se pravidelně setkáváme s potřebou útěchy i po nespravedlivé reakci rodičů. Malý neposeda potřebuje utěšit stejně, když dostane vynadáno za rozbitou vázu, jako když se na něj matka utrhne ve chvíli, kdy jí chce dát kytičku. A to jenom proto, že se jí zrovna v tu chvíli pálí oběd a zvoní telefon. Okřiknuté dítě pak za matkou všude chodí, lepí se na ni a tahá ji za sukně, dokud je nezvedne a nepřivine v náručí. A pak se už cítí dobře, nezávisle na tom, co provedlo. Usmiřovací gesta lidí a šimpanzů jsou do značné míry podobná. Lidé sice mají k dispozici daleko širší škálu možností: mohou se omluvit, poslat květiny či připravit oblíbené jídlo. Přesto však dotyk a polibek zůstávají usmiřovacími gesty par excelence. Obzvláště mezi blízkými lidmi, v konfliktech běžné intenzity, jsou nejčastěji používanými. Polibek pečetí konec manželské hádky a podání ruky je v mnoha kulturách považováno za známku usmíření.

Rozdíly mezi pohlavími
Odborníci na chování šimpanzů zjistili, že míra udobřování silně závisí na pohlaví zvířat. Samci se ujišťují po konfliktu o svém přátelství ve 47 % případů, zatímco samice pouze v 18 % (pokud nastal konflikt mezi zvířaty opačného pohlaví, procento udobřování se nachází mezi zmíněnými čísly). Vysvětlení této disproporce zřejmě spočívá v rozdílné povaze „přátelství“ u jednotlivých pohlaví. Vztahy samic jsou v čase stabilní, založené na příbuzenství či na osobních preferencích. Samci naproti tomu navazují kamarádství převážně na základě reciprocity – dnes pomůžu já tobě, zítra ty mně. Je tomu tak nejspíš proto, že reprodukční úspěšnost samce je daleko závislejší na jeho sociálním postavení, než je tomu u samice. Samec se proto potřebuje „za každou cenu“ vyšvihnout na vrchol společenské hierarchie. Sám to většinou nedokáže, a proto pozorně sleduje předivo vztahů v tlupě a snaží se spřátelit s těmi jedinci, s nimiž to může být nejvýhodnější. Psychologické experimenty s lidmi ze západní společnosti ukazují podobné vlastnosti u mužů a žen. V kompetitivních hrách, které vyžadují pružnou kooperaci, vytvářejí muži koalice s těmi hráči, se kterými je to v daný okamžik nejvýhodnější. Ženy si naproti tomu i v takové hře vybírají partnery převážně podle svých sympatií k nim. Také když se pohádají děvčata, vydrží spolu nemluvit celé týdny. Naproti tomu není nemožné představit si dva mladíky, kteří si odpoledne „dali přes hubu“, jak spolu večer popíjejí pivo v místní hospodě.

Jak vzniklo přátelství?
Jak vyplývá z předchozího textu, na přátelství lze nahlížet jako na jakýsi vedlejší produkt boje o moc. U těch společensky žijících druhů, u nichž samec nedokáže obhájit vedoucí postavení ve skupině sám a u nichž to dovoluje úroveň inteligence, dochází k vytváření koalic několika samců. Tito si pak vzájemně pomáhají v bojích, jeden druhému probírají srst a často se objímají. Z jistého úhlu pohledu mohou tedy působit jako přátelé. Může se však stát, že o převzetí moci začne usilovat jiná samčí koalice. Síly jsou skoro vyrovnané. Když staří vůdci padnou, rapidně se sníží společenské postavení každého z nich. Proto se ve fázi střetu mezi starou a novou vedoucí koalicí běžně stává, že některý z členů staré koalice přejde na druhou stranu. Novou sestavou je zpravidla přijat, neboť jeho příchodem se kýženým způsobem změní poměr sil. Dotyčný jedinec však zradil své kamarády. Bylo tedy správné mluvit o opravdovém přátelství? Pravda je zřejmě taková, že záleží na povaze zvířete. Jsou jedinci, kteří zradí, a jsou takoví, kteří na kamaráda nezapomenou, ani když je silně handicapován. Též trvalejší vazby samic, zdá se, mohou být považovány za vztahy přátelské, i když dotyčné nevěnují tolik času a energie jejich potvrzování, jako je to běžné mezi jedinci silnějšího pohlaví. S podobnou situací se setkáváme i v rámci našeho vlastního druhu: skutečná a hluboká přátelství jsou bohužel mnohem méně častá než povrchní vztahy, využívání známostí a převlékání kabátů.

Altruismus
Z výše uvedeného textu vyplývá, že vztahy mezi šimpanzi jsou jen málokdy čistě altruistické. Setkáváme se zde však ještě s jednou unikátní vlastností: sdílením potravy. U všech jiných primátů kromě šimpanze a člověka se sdílení potravy mezi dospělými jedinci nevyskytuje. Šimpanze, který uloví nějakou kořist, zpravidla obklopí jeho druzi, natahují k němu ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru a čekají, že dostanou taky kousek (mimochodem toto žebravé gesto je nejčastějším i u člověka). A úspěšní lovci se opravdu o větší či menší část kořisti podělí s ostatními. Jane Goodallová přitom objevila v souvislosti s lovem další zajímavou věc: dominantní jedinci si zpravidla kořist neuzurpují, když ji chytí jejich podřízený. Že by počátek morálky? To bohužel tvrdit nemůžeme, příčinou totiž může být prostý fakt, že by se to dominantnímu nemuselo vyplatit. Stejně tak jako se totéž zvíře chová daleko agresivněji při obraně vlastního teritoria než při výpravě do teritoria souseda, mohlo by si svou kořist tvrdě bránit. Na druhou stranu ani u člověka dary povětšinou nebývají projevem čistého altruismu.

Literatura:
• de Waal, F. (1989). Pacemaking among primates. Harward University Press.
• Goodallová, J. (1978). Ve stínu člověka. Praha: Mladá Fronta.
• Vančata, V., Vančatová, M. (2002). Sexualita primátů. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, duben 2003