Na jakých vlastnostech a schopnostech závisí psychická odolnost? A jak je rozvíjet?

Vývojová psycholožka Emmy Wernerová se proslavila zejména díky studii, v jejímž rámci studovala všechny děti narozené v roce 1955 na Havajském ostrově Kauai (celkem 698 dětí). Vytrvalá badatelka sledovala kohortu pětapadesátého až do věku 40 let a ověřila přitom to, co se předpokládalo: že děti vystavené různým rizikovým faktorům – jako je třeba předčasné narození, psychicky nemocná matka, chudoba, nestabilní rodinné prostředí – mají později v životě více problémů se sebou samými. Častěji mají potíže se zákonem, s psychickým i fyzickým zdravím a blízkými vztahy.

Zajímavějším zjištěním však bylo, že zhruba třetina z těchto dětí se navzdory zátěži vyvíjela dobře – vyrostli z nich schopní, pečující a zodpovědní dospělí. Co těmto dětem dodalo sílu nesnáze překonat?

Wernerová identifikovala řadu ochranných faktorů, a to jak vrozených (základní povaha dítěte), tak daných prostředím. Odolné (resilientní) děti:

– byly povahově klidné, nenechaly se snadno vyvést z míry

– byly komunikativní

– mohly se opřít o stabilní vztah k jinému dospělému, než byli problematičtí rodiče (teta, učitel…)

– často měly talent na něco určitého, kvůli čemuž je vrstevníci uznávali

– byly na ně kladeny nároky a byly vedeny k zodpovědnosti – například se staraly o mladší sourozence nebo převzaly nějakou práci ve škole.

Nic není ztraceno

Často se zdůrazňuje důležitost raného dětství pro osobnost člověka, pro jeho sebevědomí a vůbec fungování. Málokdo má ovšem štěstí na optimální kombinaci vrozených faktorů i láskyplného a rodinného prostředí. Na bezpečné zázemí i výzvy.

Studie Wernerové i řada dalších výzkumů však ukazuje, že není nic ztraceno. Můžeme zvyšovat psychickou odolnost dětí svých i dětí v našem blízkém okolí, můžeme zvyšovat psychickou odolnost sebe sama. Můžeme na ní pracovat v průběhu celého života a notný kus se posunout. Jaké schopnosti, vlastnosti a dovednosti tedy můžeme rozvíjet?

– MÍT CÍL: K psychické síle a odolnosti pomáhá schopnost zvolit si smysluplný a realistický cíl, k němuž směřujeme. K němu se můžeme přitáhnout. Jako dospělí můžeme o svých cílech prostě popřemýšlet, ujasnit si své hodnoty – a to jak sami, tak s někým blízkým, nebo v rámci koučinku či terapie. Dětem mohou pomoci rodiče, učitelé i jiní blízcí dospělí. Je dobře, když i děti mají vyšší cíle a např. se neučí jen pro dobré známky.

– VYTRVALOST: Mít cíl je jedna věc, skutečně k němu směřovat věc druhá. Investovat energii a vytrvat i přes počáteční neúspěchy. Občas hovoříme o „síle vůle“. A tu lze trénovat. Pomáhá podpora někoho blízkého, jeho důvěra v nás a naše schopnosti, odměna.

– UPŘÍMNOST, zejména k sobě samému. Pokud sami sobě namlouváme, jak jsme dobří, využíváme k tomu řadu psychických obran. A to nás stojí spoustu psychických sil, jež následně chybějí jinde. Nebojíme-li se vidět sebe sama ve skutečném světle, můžeme své psychické síly využít jinak. U nás dospělých je to často běh na dlouhou trať a nejlépe zde pomáhají psychodynamické terapeutické směry (psychoanalýza). Avšak už i sama snaha se počítá, spoustu toho zmůžeme sami.

Dítěti můžeme pomoci uvědomovat si své pocity a primární motivy. Poslouchat, co mi říká vlastní tělo, nebránit se třeba spánku, když jsem ospalý. Uvědomit si, že mám hlad a proto jsem nevrlý. Nechat dítě prožívat, zbytečně je nezatěžovat studem, vidět smysl ve svých pocitech. Dítě tak může třeba poznat, že strach vlastně nebyl tak hrozný a že mu v něčem pomohl. A teď na sebe může být chvíli pyšné.

– umění PROHRÁVAT, schopnost zvládnout neúspěch, nehroutit se, ale snažit se poučit. Též se lépe trénuje v dětství, i když i v dospělosti se jí můžeme učit. Pro děti je výborným tréninkem klasické Člověče nezlob se a další hry. Dítěti pomůže naše přítomnost, pochopení, náš vnitřní klid.

„Zážitek neúspěchu je pro dítě frustrující a malé dítě by nikdy nemělo zůstávat v takové situaci samotné,“ píší Simona Horáková Hoskovcová a Lucie Suchochlebová Ryntová, autorky knihy Výchova k psychické odolnosti dítěte.

V dospělosti už spíše než hry působí život sám. Jde o naše vnímání toho, co život přináší, a to lze měnit.

– schopnost SAMOSTATNOSTI i SPOLUPRÁCE, radosti ze společné činnosti i z toho, že něco zvládnu sám. Obojí je důležité.

– umět si ŘÍCI O POMOC. Řada dětí i dospělých se stydí si o pomoc říci. Připadali by si slabí. Ale vnitřně silný člověk se nebojí svou slabost přiznat.

Děti jsou dnes navíc vedeny k opatrnosti, občas až ke strachu „S nikým cizím nikam nechoď, mohl by ti chtít ublížit.“ apod. Jistě je to opodstatněné, na druhou stranu se může stát, že se dítě třeba ztratí. Je vhodné, umí-li odhadnout, kdo by mohl být důvěryhodný (maminka s dítětem, místní pracovník – např. na výstavě, v zoo, policista…) a požádat o pomoc.

– ZDRAVÉMU SEBEVĚDOMÍ. Jsme psychicky silnější, když jsme si vědomi svých silných i slabých stránek. Zdravě sebevědomí lidé vyžadují respekt a zároveň respektují druhé, před nikým se neponižují ani se nad nikým nepovyšují. Umějí vyjadřovat své pocity a přání, stát si za nimi, dokáží odmítnout přehnané požadavky okolí.

Respektu k sobě samému i k ostatním dítě nejlépe naučíme tak, že respektujeme jeho potřeby, jakož i potřeby svoje a dalších lidí. Dítě upozorňujeme na jeho silné stránky, pomáháme mu rozvíjet specifické schopnosti, jakož i překonávat slabosti.

Zajímavou souvislost sebevědomí s hodnocením uvádějí autorky zmíněné knihy: „Ukazuje se, že samostatné a odolné děti jsou při úspěšné činnosti chváleny a kladně hodnoceny na obecné úrovni („Ty jsi šikovný…“, „Ty jsi chytrá hlavička, jsem na tebe pyšný!“ atp.) Tyto děti jejich vychovatelé při neúspěchu hodnotí negativně konkrétně. Nehodnotí dítě jako takové, ale hodnotí negativně jeho konkrétní výkon. Nepovedený výkon by měl být při hodnocení také vymezen v čase jako dočasný.“

Užitečné i příjemné

Zvyšování psychické odolnosti dětí je přínosné, a navíc může být i zábavné. Výborným prostředkem je k tomu totiž hra (viz rámeček). A taky pohádky. Z nich mohou děti čerpat živiny pro svou psychickou odolnost, například poznání, že trpělivost růže přináší, že v nouzi poznáš přítele, dobro je opláceno dobrem a každé zlo jednou skončí.

Obecně vzato psychické odolnosti dětí prospěje, když si mohou zkoušet, nač stačí, tak trochu překonávat samy sebe. Někdy mám pocit, že v tom jsou lepší tatínkové, my mámy býváme ochranitelštější, více pečujeme o bezpečí i pohodu našich dětí.

S trochou nadsázky tak lze říci, že děti psychicky otužuje, když mají dostatek prostoru pro volnou hru a bývají občas ponechány v péči tatínků. Což nám mámám uvolňuje ruce.

Odolné děti navíc tolik nekňourají, nevisí na nás, lépe se s nimi domluvíme. Takže podtrženo sečteno: psychicky odolným dětem se žije lépe. A lépe se žije i jejich rodičům.

 

Rámeček:

Hra jako trénink na nehody

Zajímavá je teorie českého etologa Marka Špinky a jeho spolupracovníků (Špinka a kol., 2001), kteří vnímají hru jako trénink na nehody. Proto při hře zvířata například provádějí rychlé pohyby hlavou, které znesnadňují pohybovou orientaci, „schválně“ padají, dávají náskok partnerovi při hravých potyčkách, anebo vyvolávají hru se staršími a silnějšími jedinci.

Výsledkem těchto aktivit jsou zvířata přizpůsobivější, lépe fyzicky i psychicky schopná zvládat „průšvihy“, kdy například ztratí rovnováhu či orientaci, spadnou, ocitnou se tváří v tvář silnějšímu protivníkovi, či jinak přestanou mít kontrolu nad situací.

Myslím, že u dětí je to podobné. I ony se rády doslova i přeneseně vychylují z rovnováhy – točí se, balancují na obrubníku. Experimentují s různými sociálními rolemi, hravě zlobí. Zjišťují tak a zkoušejí si, jak zvládat situaci, kdy jim podklouzne noha, někdo do nich strčí, někoho zatahají za vlasy a on se bude zlobit.

Literatura:

Horáková Hoskovcová, S. a Suchochlebová Ryntová, L. (2009). Výchova k psychické odolnosti dítěte. Silní pro život. Praha: Grada.

Špinka, M., Newberry, R. C., Bekoff, M. (2001). Mammalian play: Can training for the unexpected be fun? Quaterly Rewiew of Biology, 76: 1–27.

vyšlo na psychologii.cz, 16. srpna 2013