Jak vychovat odolné dítě

Když slyším někoho říkat: „co tě nezabije, to tě posílí“, obvykle kontruji: „nebo také traumatizuje, poškodí, oslabí.“ Zda to bude tak, nebo onak, můžeme ovlivnit.

Paní učitelka Mrázová je přísná dáma. Zejména lenost netoleruje a podvody nekompromisně trestá. Většina rodičů si pochvaluje, že děti hodně naučí, a taky, že je „srovná“. Několik matek však podalo stížnost a žádalo výměnu učitelky. Jedno z dětí se dokonce začalo počůrávat. Nakonec byli dva žáci přeřazeni do jiné třídy. „Mrázová je dobrá pedagožka, není ale pro každého,“ uzavírá kauzu ředitel.

Nejspíš jste si už také všimli, že to, pod čím se jeden člověk hroutí, je pro jiného výzvou. U dospělých podobně jako u dětí. Řeč je o psychické odolnosti.

Psychická odolnost je v životě důležitá. Právě ona nám umožňuje reagovat pozitivně na životní výzvy a šetřit stresovými hormony. Což přímo i nepřímo ovlivňuje naše zdraví.
A kde se psychická odolnost, nazývaná též resilience, bere? Částečně je dána geneticky, podíl získaného je však velký. Začíná pohodovým těhostenstvím a porodem, pokračuje navázáním bezpečné vazby na klíčovou pečující osobu.

Poměrně zásadní je pak předškolní a mladší školní věk. Právě v tomto období mohou rodiče udělat mnoho pro to, aby svým dětem k vyšší psychické odolnosti pomohli. V tomto textu přináším rodičům několik tipů k posilování odolnosti dětí. Jak tedy na to?

V odolném těle odolný duch: Psychická odolnost je propojena s fyzickou odolností podobně, jako je propojeno psychické a fyzické zdraví. Z hlediska jednoho se vyplatí pečovat i o druhé. Na místě je proto zdravá strava, přiměřený pohyb a dostatek spánku. A takové docela obyčejné otužování posiluje člověka (od dětství po stáří) jak fyzicky, tak psychicky.

Podpora v samostatnosti: To je patrně klíčová záležitost. Často vídám mámy a táty, jak řeší za své potomky záležitosti a spory, které by si v pohodě zvládli pořešit sami. Prokazují jim tím ovšem medvědí službu, neboť tak brání rozvoji jejich vlastních kompetencí.

Klasikou jsou třeba sourozenecké spory, jež rodiče donekonečna řeší a soudcují. Přitom často stačí děti v nepříjemné situaci o něco déle ponechat, případně je podpořit v tom, aby si řešení hledaly samy. Když to rodiče dokážou, jsou obvykle sami mile překvapeni, jak vstřícné či kreativní řešení sporu samy děti naleznou.

Teprve když se dětem i přes snahu nedaří, je na místě jim pomoci. Ovšem primárně nikoli dodáním řešení („Tak se sřídejte.“ / „Ustup přece, jsi starší a rozumnější“…), ale v tom, aby se děti učily samy řešení nalézat: „A jak by se to podle tebe dalo řešit? … Myslíš, že by s tím byl brácha spokojen?…“

– Bezpečný přístav: To může znít na první pohled jako protimluv výše řečeného. Tak to ale není, naopak. Aby se dítě mohlo vydávat na samostatné výpravy do světa a řešit si své záležitosti, potřebuje mít se kam vracet, kde čerpat sílu. Vědět, že ať se děje cokoli, my rodiče je máme rádi, vždy u nás najde útočiště, bezpečí a přijetí. Právě to mu dodává k samostatnosti sílu.

Vlastní příklad: Do značné míry od nás děti psychickou odolnost docela obyčejně odkoukávají. Můžeme jim tisíckrát krásně opakovat, že spory je třeba řešit, pokud však sami „strkáme hlavu do písku“, jakmile je konflikt v dohledu, naši potomci to velmi pravděpodobně budou dělat zrovna tak.

Přemýšlejme proto o tom, jak se chováme, snažme se být emocionálně stabilní, vytrvalí, a k tomu opravdoví, upřímní. Snažme se, aby děti viděly, že se přiměřeně snažíme vyhrávat, ale umíme i prohrát. Aby viděly, že rádi říkáme ano, ale umíme říci i ne. Že se nesložíme pod kritikou, ale poučíme se z ní.

Důvěřujme dětem: Pokud máme nefalšovanou důvěru v to, že děti něco zvládnou, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že to opravdu zvládnou (viz též můj článek z letního vydání Vitality & Zdraví).

Zdravé sebevědomí. Děti by se měly učit samy odhadnout, na co stačí, a jakou výzvu raději odmítnout. Pomáhejme jim tedy poznávat jejich silné, ale i slabé stránky.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně, jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost; zátěž přináší život sám a na nás je, jak reagujeme, jaké výzvy přijmeme.

Prubířským kamenem psychické odolnosti jsou pochopitelně náročné životní situace. Situace, které zvládneme, nás obecně vzato posilují, nezvládnuté oslabují. Čím náročnější situaci jsme vystaveni, tím silnější z ní můžeme vyjít, ale vyšší jsou i rizika. A proto, když slyším někoho říkat: „co tě nezabije, to tě posílí“, obvykle kontruji: „nebo také traumatizuje, poškodí a oslabí.“

My rodiče jsme v životě našich dětí pečovateli a ochránci, fungujeme jako jakýsi polštář tlumící tvrdost světa. Zároveň je však naším cílem, aby děti samy byly v dospělosti schopné tvrdosti světa čelit. A proto musíme ten polštář postupně ztenčovat: rychlostí, jakou naše děti zvládnou. Nedá se přitom říci, že třeba pětileté dítě zvládne to a to. Tohle ho posílí, a tohle už poškodí.

Podle čeho se tedy orientovat?

Základní proměnnou je náročnost a míra zátěže. U drobné rozmíšky se spolužáky je na místě podpořit dítě v tom, aby si to s nimi vyřešilo samo. Je-li však dítě šikanováno, potřebuje naši pomoc.

Další proměnnou je stav dítěte. Pokud je dítě v pohodě, měli bychom je vést k samostatnosti, přebírání zodpovědnosti. Pokud je však nevyspalé, hladové, prokřehlé, nemocné či něčím ublížené, rozhodí je kdejaká maličkost. V takových chvílích je vhodné snížit nároky na minimum.

Kdy ponechat dítě, ať se s něčím popere samo, a kdy mu pomoci, záleží hodně na naší rodičovské intuici. Co to vlastně ta rodičovská intuice je, a jak se na ni spoléhat by bylo samo o sobě téma na řadu článků. Zde chci rodiče podpořit alespoň ve vnímavosti: V rozpoznávání toho, co je pro naše děti adekvátní zátěží, se můžeme trénovat, děti samy nám k tomu neustále dávají zpětnou vazbu. Stačí ji vnímat a učit se z ní.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2016/1