Jak se zdravě pohádat

Když spolu žijí dva lidé v jedné domácnosti, nutně vznikají spory. A ty je třeba řešit. Běžným, a ne zcela špatným nástrojem je hádka. Pokud ovšem dodržíme určitá pravidla.

Důvody hádek jsou všelijaké: rozdílné názory na nakládání s financemi, na trávení volného času, spory ohledně zapojení v domácnosti, ohledně výchovy dětí, rozdílný rytmus partnerů… to vše zhoršují vývojové krize, přetížení v zaměstnání, nutnost stěhování, nemoci v rodině a další okolnosti.

Hádky sice nejsou nutné, ve většině domácností však strategie „hlavně se nehádat“ vede k zametání problémů pod koberec, což je z dlouhodobého hlediska nefunkční. Chceme-li udržet své partnerství, je třeba se k problémům stavět čelem, řešit je.

Krize a katarze

Známý manželský poradce Tomáš Novák v knize Hádky v manželství uvádí: „Když se pár let po svatbě probudíš a nevzpomeneš si na nějaký manželský konflikt, pak jsi nejspíš vdovec (vdova).“ A dále přirovnává průběh manželské hádky ke schématu klasického řeckého dramatu. To začíná expozicí, tj. uvedením hlavních postav a základního problému. Následuje střet zájmů a myšlenek – kolize. Ta směřuje k dramatickému vyvrcholení – krizi. Přichází rozuzlení – katastrofa, a dílo končí očistnou katarzí. Hádka je projevem krize.

Hovoříme-li o zdravé hádce, můžeme to vzít jak z hlediska jejího průběhu, tak z hlediska konce. Co se týče průběhu, lze konstatovat, že v některých domácnostech se hádají kultivovaněji, jinde vzduchem létají, když ne hrnce, tak alespoň velmi ostrá slova. Svým způsobem: proti gustu žádný dišputát, musejí to tak však mít oba. Pokud se jeden ještě dlouho po skončení hádky cítí traumatizován tím, co druhý v hádce vyslovil, měl by se tento napříště snažit i v zahlcení emocemi lépe vážit slova.

Všem pak doporučuji: soustředit se na konkrétní problém a nezačínat o tom, co všechno nás na tom druhém štve. Vhodné je též mluvit za sebe, nezevšeobecňovat a neobviňovat, tedy: „Když ty uděláš tohle, cítím se takto.“ „Potřebuju, aby…“ A nikoli: „Ty vždycky… Mně naschvál! Jsi hrozný/á.“

Co se týče konce hádky: hádka by měla skončit nalezením řešení, kompromisu, pochopením toho, proč to má druhý jinak, oč mu jde, lepším porozuměním. Ideálně můžeme hovořit skutečně o katarzi.

Ještě bych chtěla varovat před mýtem: „Měli bychom si vždycky všechno vyříkat”. Vyříkávající dialogy často vedou pouze k frustraci a vyčerpání. Vezměme si například situaci, kdy přetížená žena spustí po návratu manžela: „Zase jdeš pozdě, to by mě zajímalo, kde jsi byl. Vůbec tě nezajímá, že jsem tady sama na malý dítě, neumíš si ani představit, jaký to je…“ Pokud by si s ní muž začal v této fázi vyříkávat, jak to má těžké zase on, a že není pravda, že si neumí představit, co denní péče o děti znamená atd., skončili by patrně frustrujícím, únavným a nikam nevedoucím vzájemným obviňováním. Konstruktivnější je, když se muž v takovém případě docela obyčejně zeptá, co může teď udělat, s čím právě teď může pomoci – a okamžitě se něčeho chopí. Podobně, když muž přichází z práce naštvaný, a sprdne ženu mezi dveřmi kvůli povalující se hračce, na kterou omylem šlápl. Není konstruktivní, aby se manželka začala obhajovat a vyříkávat si. Lépe udělá, když muže vyslechne a bude pečovat o jeho potřeby. Někdy až zázračně pomůže lamentujícího partnera/partnerku obejmout.

Co unesou dětská ouška

Specifickou otázkou jsou hádky před dětmi. Často se setkávám s tvrzením: Rodiče by se neměli hádat před dětmi. Nesouhlasím s tím. Děti by měly být přítomny řešení konfliktů v rodině. Stejně velmi dobře vnímají, že je doma napětí, že se něco děje.

Rodiče, kteří se „před dětmi nehádají“ se leckdy docela obyčejně zavřou v jiné místnosti, a dítě zůstává se svými pocity samo. Zvuky hádky k němu však stejně více či méně doléhají, a jeho fantazie může být i mnohem horší, než skutečnost. Navíc jsou děti přirozeně sebestředné a často si myslí, že důvodem hádky jsou ony. Následují nepřiměřené výčitky svědomí.

Výhrou však není ani to, když rodiče skutečně zařídí, aby děti neslyšely nic. Často je to za cenu odložení hádky na dobu, kdy děti spí. Bezprostřední cenou za tyto „ohledy na děti“ je prodloužení období napětí, v němž se dětem navíc neusíná dobře. Odloženou cenou je, že se děti neučí, jak se spory řeší, jak se to stane, že napětí zmizí. Jako dospělé pak mohou mít problém se pohádat. Mají představu, že hádka je něco nepřijatelného, což často vede ke zmíněnému zametání problémů pod koberec.

Musím ovšem upozornit na to, že zde mluvím o normálních, běžných hádkách. Tedy hádkách partnerů, kteří se v zásadě mají rádi a chtějí spolu zůstat. Tam, kde jse jedná o rozvrat rodiny, rodiče se již nemají rádi a jeden na druhého hledí přes černé brýle, je to jinak. Hádky v této konstelaci bývají nechutné, jeden na druhého vytahuje ty největší špíny a ještě si přisadí. Takové hádky jsou pro děti traumatizující a nelze než důrazně doporučit, že pokud se jim nezvládáme vyhýbat, tak si je řešme mimo doslech dětí.

Dětským uším nepřísluší též některá témata. Jde o sexuální život rodičů a nevěru. A také o výchovu dětí – zde hrozí ještě více, než u jiných témat, že se dítě bude cítit za konflikt rodičů zodpovědné.

Všichni známe ten pocit v létě před bouřkou: jedním slovem dusno. A stejné slovo se hodí i pro popis atmosféry v domácnosti, kde došlo k nějakému konfliktu. I zde je dusno, napětí by se leckdy „dalo krájet“. Hádku pak můžeme přirovnat k bouřce: nejprve se zvedne vítr a prach, pak chvíli leje a oblohu křižují blesky. To, co přichází potom, však za ten chvilkový nečas stojí: Vzduch se pročistil, slunce znovu svítí a obloha je modrá. Cítíme se uvolnění, svěží. Přesně taková atmosféra se rozhostí po zdravé hádce.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2016/4