Jak se nosí ve světě

Tradiční nosítka jsou prostá. Většinou jde o různé pruhy či obdélníky z látky. Nejčastěji jsou v nich děti (včetně novorozenců) nošeny na zádech, což umožňuje matce pracovat. Batolata jsou často poponášena jen tak bez ničeho, nebo s pomocí jednoduchého popruhu, na boku matky.

Nastíním pár obecných principů dle geografických oblastí, a uvedu i několik zajímavostí.

Afrika

Afričanky nosí děti tradičně na zádech, a to prakticky neustále. Žádné speciální šátky na nošení dětí zde přitom nejsou. Ženy zde používají takzvanou khangu (jinde zvanou wrapper či ještě jinak). Jde o látkový obdélník zhruba 1,5 x 1 m, který se běžně nosí též jako sukně. A žádné složité vázání: Afričanka se předehne, dítě šup na záda a přes něj látku. Horní okraj khangy zahnout nad prsy a dolní zavázat v pase. Hotovo za půl minuty. Žádná věda.

Amerika

Na Americkém kontinentě se dítě nosí tradičně v látkové kolébce přes jedno rameno (např. v Hondurasu), nebo přes obě (např. v Peru).

Do peruánské manty (čtvercový barevný šátek) se dítě položí na zemi (či posteli). Matka je pak jen chytne za cípy na bocích, přehodí na záda a zaváže jedním uzlem přes ramena.

Honduraská žena umístí dítě do dlouhého látkového obdélníku, chytne jej nad dítětem a pod ním – horní konec vede přes rameno a dolní pod paží – sváže vepředu v úrovni prsou.

Zajímavý způsob nošení používali severoameričtí indiáni, např. Navahové. Nosili děti v jakýchsi krosnách ze dřeva či proutí (craddle board). Tyto krosny se připevňovaly na sáně, na koně i na záda rodiče – dítě přitom hledělo dozadu. Na rozdíl od látkových šátků však byl tento způsob již opuštěn. Mj. proto, že při tomto způsobu nošení docházelo často k luxacím kyčelních kloubů – nohy dítěte byly natažené a svázané k sobě, tedy v nefyziologické poloze.

Evropa

V našich krajích se tradičně nosilo v šátku přes jedno rameno. Česky se mu nejčastěji říkalo loktuše. Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole. Při práci ženy miminko nenosily, ale pověsily je v loktuši na strom nebo do jakési trojnožky.

Asie

Tradiční asijská nosítka sestávají z látkového čtverce či obdélníku a z něj vybíhajících látkových popruhů. U Korejského podegi jsou to dva pruhy, jež běží přes ramena, zkříží se dítěti pod zadečkem a dále zajistí na druhé straně těla. U známějšího čínského mei tai vybíhají pruhy látky i na dolním konci. Dítě se nosí na hrudi či na zádech a upevní pomocí popruhů – existuje více možností.

Austrálie

K nošení novorozenců a malých kojenců používali australští Aboriginci jakési dřevěné, měkce vystlané misky. Potřebovala-li matka někam jít, vzala mísu s dítětem do jedné ruky a opřela ji o bok, podobně jako nesete třeba podnos s jablky. Když dorazila na místo, jednoduše položila dítě v dřevěné „postýlce“ do stínu.

Daleko na severu

Inuité používají amauti vyrobené ze sobí či tulení kůže či z tlusté vlněné látky – jde de facto o dlouhou bundu s prostornými zády. Dítě sedí (nejčastěji matce, i když i otcové a jiné osoby mohou nosit) na zádech, podpíráno páskem. Bunda má ušitou velkou kapucu, do níž se skovají oba.

Papua Nová Guinea
K nošení dětí tradičně slouží ručně tkané tašky známé pod názvem bilum – delší „ucho“ tašky je používáno jako páska přes čelo. Též nesmírně jednoduché.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2011