Nelitujme děti. Soucit vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Když jsem byla v porodnici s naší nejmladší, starší děti (batole a předškolačka) beze mě byly v pohodě. Až do chvíle, kdy na ně jedna známá zareagovala: „Dětičky, jak se máte? Stejská se vám po mamince, že jo?“ Doprovozeno soucitným pohledem. A dva uzlíčky neštěstí byly na světě.

– Dvouletý Péťa je malý horolezec. „Nemá vůbec pud sebezáchovy,“ vysvětluje jeho matka a úzkostně sleduje syna na prolézačce „Dávej pozor,“ napomíná ho. „Nelez už výš, ať nespadneš!“ Syn trochu zaváhá. „Drž se pevně!“ radí matka dál. Nakonec však syn opravdu padá. Navzdory matčině snaze… Nebo právě kvůli ní? Toť otázka.
Teď však leží Péťa na zemi, máma k němu přibíhá a konejší ho v náručí: „Ty můj malý chlapečku. Cožpak jsem ti to neříkala?… Nelez příště tak vysoko…“ Péťa se dává do pláče. Čím víc máma chlácholí, tím víc Péťa pláče.

– Devítiletý Ondra na fotbalovém zápase zakopl a spadl. Sedá a chytá si nohu. Přibíhá k němu trenér. Avšak ještě rychlejší než on je Ondrova matka. Přeskočila mantinel a se slovy lítosti a útěchy Ondru objímá.

Ondrovi se naštěstí nic vážného nestalo. Největším traumatem pro něj není bolest, ani přerušený zápas. Ani to, že jeho tým prohrál. Je to ostuda, kterou mu způsobila jeho máma svou péčí. „Nejsem žádnej malej kluk!“ čertí se. Oprávněně.

A jak je to u Péti? Utěšovat dvouleté dítě je snad na místě, nebo ne? Není to tak jednoduché. Čím víc máma Péťu chlácholila, tím usedavěji plakal. A o to méně si nyní věří. Navíc možná brzy zjistí, že spadnutí je zaručený způsob, jak si zajistit máminu péči… Ani jemu litování nepomohlo.

Nebul, máš cos chtěl

„Říkala jsem ti, ať tam nelezeš! Tak teď nebul, máš cos chtěl.“ Toť opačný extrém. Reakce hostilní, odmítavá. Rodič sám sobě namlouvá, že chce, aby si dítě „vzalo ponaučení“. Případně, aby z něj nebyl ufňukanec. Jde však jen o racionalizaci, obranný mechanismus, jenž rodiči pomáhá, aby sám sebe viděl v dobrém světle. V jádru mu jde o sebepotvrzení (JÁ jsem ti to říkala) a ventilaci nezvládnutého vzteku na dítě, že neposlechlo.

Takže jak? Co má tedy rodič podle mě dělat, když ho na jedné straně odrazuji od litování, a na druhé se mi nepozdává reakce odmítavá? Možná se vám zdá, že pro adekvátní reakci jaksi nenechávám prostor…
Tento dojem je dán naší zaměřeností na akci. Nedělat nic je pro nás obtížné. Když nejsme aktivní, jako bychom ani nereagovali. Navíc je těžké si přiznat, že dítě náš soucit a občas ani pomoc nepotřebuje. A už vůbec nepotřebuje slyšet, co jsme mu říkali.

Nechci tvrdit, že děti nemáme nikdy utěšovat. Sama utěšuji ráda. Ráda obejmu, pohladím, pofoukám, kolébám v náručí. Ale jen tehdy, kdy za mnou dítě samo přijde, samo mě zavolá nebo jinak dá najevo takové přání. Neběhám aktivně sama, abych utěšovala tam, kde není zájem, kde je dítě schopné unést situaci samo.

Vnucený soucit dítěti nepomáhá. Vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Úspěšný, hrdý malý kluk

Podobně o lítosti smýšlí též německý výchovný poradce Jan–Uwe Rogge. Ve své knize Rodiče určují hranice píše například o pětiletém Konstantinovi, který bil, kousal a kopal jiné děti ve školce. Všichni ho přitom omlouvali, litovali ho, protože ztratil matku.

Podle Roggeho se však Konstantin svým hrubým chováním snažil donutit okolí, aby si ho všímalo adekvátně, a nebralo ho jen jako chudáčka.

V zoufalé snaze o normální přijetí tento chlapec násilné chování stupňoval. Když bylo Konstantinovi přesně šest, nechal se v poledne zamknout ve školce. Celou školku přitom vytopil, stoly a tapety pomazal barvami a na třech místech vykonal velkou potřebu. Když po něm žádali vysvětlení, vyplázl na učitelku jazyk, dupl jí na nohu a pravil: „Blbá krávo!“ Skutečně velmi agresivní chování pramenící ze zoufalství a vzteku na lítost okolí.

Rogge doporučuje nemít soucit ani v mnohem vážnějších případech. Vypráví například o týraném Tomovi. Toma otec doma bije, kope do něj, potápí do vody se studenou vodou, když Tom neuposlechne nějaký příkaz. Občas dokonce nedostane najíst ani napít.

Třídní učitelka chce Tomovi pomoci, hovoří s rodiči, obrací se na sociální úřad. Je ovšem neúspěšná, rodiče sociálku přesvědčí, že synovi neubližují. Ve výsledku to má Tom doma ještě tvrdší a ztrácí v učitelku důvěru. Ta se zoufalá obrací na Roggeho.

Rogge paní učitelku ujišťuje, že Tom není žádný malý nešťastník. „Dokáže si určitě pomoci sám, když mu v tom pomůžete!… Buďte mu emocionální podporou, aby se stal schopným jednat!“

Učitelka sděluje Tomovi, že už nebude jednat s jeho rodiči a ujišťuje jej, že za ní může kdykoli přijít, když bude potřebovat, dává mu své telefonní číslo. Je to pro ni náročné, ale zvládá to. Po delší době Tom skutečně nachází sílu v sobě. Utíká z domova, rozjíždí se rozsáhlé pátrání a ve výsledku se Tom dostává do dětského domova. Úspěšný, hrdý malý kluk.

Rámeček
Co platí na psy
Litování nepomáhá dětem, dospělým, ba ani zvířatům
2. ledna před několika lety: kolega mi barvitě líčí, jak strávil Silvestrovskou noc – od večera do rána objímal psa zalezlého pod stolem. Jeho zlatý retrívr se tak bál rachejtlí, dělbuchů a rozveselených dvojnožců, že se odmítl jít i vyvenčit.

Končila jsem tou dobou studia etologie na Přírodovědecké fakultě a přemýšlela jsem, co mu poradit, aby příštího Silvestra strávil uspokojivěji. „Máš vcelku dvě možnosti,“ sdělila jsem mu nakonec. „Buď s Césarem – to byl ten pes – odjedeš někam mimo civilizaci, nebo budeš dělat, že se nic neděje.“

A tak to je. Slova útěchy psům moc nepomáhají, doteky jsou o něco lepší, ale stejně… Když chcete, aby se pes nebál, nelitujte ho, tím ho jen víc znejistíte. Raději se chovejte, jako by se nic nedělo. Hrajte si s ním a jasným hlasem mu dávejte povely, ať vidí, že vůdce smečky se vůbec neznepokojuje. Tak mu dodáte klid a jistotu.

vyšlo na psychologii.cz, 12. září 2013