Jak chválit a odměňovat

Po staletí dominoval výchově princip cukru a biče. Zejména onen bič býval zdůrazňován. Vzpomeňme na biblické „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ Ve 20. století se začala pomyslná váha ve výchově převracet na stranu cukru. Jak chválení a „uplácení“ ovlivňuje duševní vývoj dětí?

Psychologové vyzkoumali, že pozitivní motivace funguje lépe, a začali doporučovat rodičům a učitelům, aby se soustředili spíše na odměny. Po sametové revoluci tento trend ještě zesílil, neboť jsme začali nekriticky přebírat americké hodnoty. A s nimi i snahu zvyšovat sebevědomí dětí – a proto je chválit, chválit a chválit.

Odměně navzdory

V posledních letech začínáme chápat, že i odměny a pochvaly mají svá rizika. Odměny jsou totiž stejné jako tresty v tom smyslu, že jsou vnějším popudem, vnější motivací. Ovlivňují chování dítěte, ale nikoli jeho vnitřní chtění, touhu a radost z činnosti. Vnitřní motivaci mohou dokonce ničit – což prokázaly různé psychologické výzkumy.

Když například psychologové odměnili děti za obrázek, který namalovaly, jejich chuť napříště malovat bez odměny klesla. Děti, které odměnu nedostaly, se naopak znovu radostně chopily nabídnutých pastelek. Odměnou vlastně říkáme, že činnost, za niž odměňujeme, nestojí za to, aby byla vykonávána jen tak, sama pro sebe.

V knize Respektovat a být respektován popisují autoři podobný příběh ze školní družiny, kde děti vyráběly vánoční ozdoby:

První den vychovatelka dětem řekla, co budou dělat, dala jim materiál, ukázala několik postupů a vyzvala je, aby zapojily svou vynalézavost. Druhý den nabídla dětem za každou ozdobu bonbón. Výsledek je nasnadě: kvalitu vystřídala kvantita.

Pozitivní bylo, že alespoň některé děti si přesto zachovaly dobrou kvalitu práce. Jejich vnitřní motivace byla silnější než touha po odměně. Vlastně tvořily odměně navzdory. Je ovšem otázkou, jak dlouho by to dětem vydrželo. Připočtěme, že k pokušení odměny přistoupí ještě tlak vrstevníků: „Nebuď hloupá, co se s tím tak děláš?!“

Autoři zmíněného konceptu považují odměnu vlastně za úplatek. Což mimo jiné představuje i riziko pro morální vývoj dětí: přijímání morálky úplatků. A jelikož i pochvala je odměnou, jsou autoři i proti chválení dětí.

Je pravda, že pochvaly mají svá rizika. Příjemné pocity po vyslechnutí pochvaly se mohou mísit s rozpaky, s nejistotou (Jak mám reagovat? Nepřehání to?). Někdy se též stává, že se po pochvale raději stáhneme a už se neprojevujeme, abychom nepokazili dojem. Veřejné pochvaly dětí (před sourozenci, před třídou) mohou vést i k závisti a ke zhoršení vztahů. Některé děti dokonce raději zhorší svůj výkon, jen aby nebyly veřejně chváleny. Pochvalu též můžeme cítit jako závazek, jako břemeno, že musíme dostát vysoko nastavené laťce. Kvůli negativním pocitům plynoucím ze závazku dokonce někdy děti opouštějí činnost, za kterou jsou hodně chváleny.

Autoři konceptu Respektovat a být respektován doporučují namísto pochvaly popis toho, co vidíme. Tedy místo: „No ty jsi ale šikulka! Vidíš, že už se umíš obout sám, když chceš,“ prostě popsat: „Vidím, že už jsi obutý. Pravá i levá bota jsou správně a bačkůrky jsou taky uklizené.“

Též když nám dítě ukazuje svůj obrázek či jiný výtvor, měli bychom se prý zdržet chvály. „Když předkládanou věc popíšeme, a dítě přesto naléhá: A je to hezké?, je vhodné reagovat otázkou: Co myslíš ty? Tobě se to líbí? Pokud chce i nadále slyšet naše hodnocení, je důležité vyjadřovat jen svůj názor. Můžeme použít já-výrok: Myslím si, že… zdá se mi… mně se na tom líbí… a případně se ještě vrátit k popisu. Měli bychom se snažit vyhnout hodnotícím soudům typu: Ano, je to hezké.

Nebojme se tolik

Osobně zde již s autory Respektovat a být respektován nesouhlasím. Jejich vyhýbání se odměnám a zejména pochvalám považuji za přehnané. Myslím, že je přirozené říct dítěti: „Ano, je to hezké.“ A třeba i spontánně zvolat: „Jé, to je hezké!“ Autory doporučované chování na mě působí vyhýbavě, strojeně.

Podobně v situaci, kdy se dítě například zastalo jiného dítěte, doporučují manželé Kopřivovi říci: „To jsi na sebe asi hrdý, že ses Michala zastal,“ namísto: „Jsem na tebe hrdý, že se umíš zastat druhých.“ Ani zde bych jejich způsob nevolila, přišlo by mi, že dítěti vnucuji, co má cítit. To už bych spíš zvolila druhé vyjádření, anebo řekla: „Myslím, že Michal je rád, že ses ho zastal.“

Simona Hoskovcová Horáková, která se dlouhodobě zabývá psychickou odolností dětí, chválit naopak doporučuje. V knize Výchova k psychické odolnosti dítěte se dočteme: „Pro děti je důležité, abychom jim pomohli dosáhnout úspěchu, a pak je náležitě pochválili.“ 

A dále pak ještě: „Ukazuje se, že samostatné a odolné děti jsou při úspěšné činnosti chváleny a kladně hodnoceny, a to na obecné úrovni (Ty jsi šikovný…, Ty jsi chytrá hlavička, jsem na tebe pyšný! atp.). Tyto děti jejich vychovatelé hodnotí při neúspěchu konkrétně. Nehodnotí dítě jako takové, ale hodnotí negativně jeho konkrétní výkon. Nepovedený výkon by měl při hodnocení být také vymezen v čase jako dočasný.“

Sečteno a podtrženo: Vyvarujme se extrémů. Někdy není od věci dítě pochválit či jinak odměnit. Spíše s tím ale šetřeme: i odměny mají svá rizika a lepší než dávat požadované činnosti smysl odměnou je umožnit dětem vnímat její skutečný smysl a význam. Vysvětlit, k čemu je dobré to, co po nich chceme. A poté je nechat pocítit přirozenou radost z výsledku – vnímat radost člověka, kterému jejich pomoc pomohla, prožít aha zážitek, když na něco samy přijdou (pochopí), radost z toho, že něco zvládly (naučily se), hřejivý pocit sounáležitosti.

Použitá literatura:
Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T. (2008). Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála. 286 str.
Hoskovcová Horáková, S. a Suchochlebová Ryntová, L. (2009). Výchova k psychické odolnosti dítěte. Praha: Grada. 224 str.