Jak vychovat hodné, schopné a zdravé dítě

Ve výchovné literatuře se dnes hodně píše o potřebě lásky. O potřebě důvěry se tolik nepíše a nemluví. Jenže aby se děti dobře vyvíjely, potřebují prostředí, kde máma důvěřuje tátovi, táta mámě a oba mají důvěru v to, že jejich dítě je dobré/správné/hodnotné/schopné. V takových podmínkách si děti vytvářejí pozitivní vnímání sebe sama, zdravé vztahy a optimistické ladění. Naopak nedůvěra zdravý vývoj podkopává.

* Hana s Ivanem jsou nešťastní. Jejich jediná dcera je totiž na drogách. Přitom podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dělali vždy vše proto, aby ji právě tohohle osudu uchránili. Sami jsou abstinenti, nekuřáci, drogy by se nikdy nedotkli. Zdravě vaří, jezdí do přírody. Od narození dceru obklopovali kvalitními hračkami z přírodních materiálů, rozvíjeli u ní zájem o kulturu. Dítě neznalo bonbony ani jiné sladkosti. Vedli je ke střídmosti, pečlivosti, vyšším hodnotám. Jak je možné, že se „takhle zvrhlo“?

* Čtyřletý Marek má velký problém s adaptací na školku. Jde přitom o živé, extravertní dítě, o němž rodinná známá prohlašuje, že bylo „školkově zralé už ve dvou letech“. A teď není schopen se ráno pustit máminy sukně. „A já se tolik snažila přesně tomuhle předejít!“ vypráví Markova máma a zní téměř zoufale. „Na školku jsem ho opravdu pečlivě připravovala. Často jsem mu povídala, jak to bude ve školce skvělé, pobyt v kolektivu jsme trénovali… a výsledek je takový. Co jsem udělala špatně?“

Na první pohled je výše popsané chování obou dětí záhadou. Při bližším pohledu však určitou logiku najdeme. Markova máma se rozpovídává o tom, jak sama ve školce trpěla. Mívala strach, že pro ni rodiče už nikdy nepřijdou a plakala, za což ji učitelky nesnášely a nepokrytě jí to dávaly najevo. Dokonce ji zavíraly na záchod, aby nerušila program. Proseděla a provzlykala tam dlouhé hodiny. Svůj strach ze školky nyní nevědomě přenáší na své dítě. Skrze všechna ujišťování Marek cítí její vnitřní hluboké pochybosti.
Hana s Ivanem z vlastního strachu zase tak intenzivně horovali proti drogám, až jejich dcera nabyla (nevědomého) přesvědčení, že od ní právě drogovou zkušenost čekají.
Děti totiž přejímají naše přesvědčení. Myslí si o sobě to, co si o nich myslíme my, a chovají se podle toho. Velmi spolehlivě vycítí, co od nich očekáváme, čeho se bojíme. I když (a někdy i právě proto, že) svými slovy říkáme přesný opak. Když máma dítě stokrát ujišťuje, že ve školce je to „skvělé“, dítě vycítí za jejími slovy strach a přesvědčení, že to tak není. A podle toho reaguje. Podobně pokud denně slyší: „Drogy jsou strašné zlo. Ty jsi tedy rozumný/á, ty to určitě neuděláš, ale pro jistotu ti to musíme říct.“ Droga, na niž by dítě jinak třeba ani nepomyslelo, se mu takto nutně usídlí v hlavě. A pokud je na své rodiče naštvané, je snadné je tímto způsobem ranit / demonstrovat vlastní vůli, či prostě splnit jejich negativní očekávání.

A podobné je to i u záležitostí týkajících se morálky: i zde dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje, abychom byli přesvědčeni o jeho čestnosti. Dostane-li nálepku „lháře“, snadno pak opravdu začne lhát.

Co když je důvěra narušena
Naše důvěra ovšem musí být opravdová, ne hraná. Děti mají velmi dobré radary na naše skutečné pocity. Více než na tom, co říkáme, záleží na tom, jak se chováme. Důležité je děti nekontrolovat. Pokud skutečně věříme, že udělají to, co jsme jim řekli, nemůžeme jim stát za zadkem a hlídat. Prověřování je důkazem, že jim nevěříme.

Rodiče se mě často ptají, jak se mají zachovat, když je jejich důvěra v dítě narušena. Konkrétně třeba takto: „Když se Mirek žene ke stolu s neumytýma rukama, máme se tvářit, že ty jeho ruce nevidíme, abychom nezpochybnili naši důvěru?“ Ne, to ne, nechci nikoho nabádat k neupřímnosti jen proto, aby se snad neprohřešil vůči mottu tohoto článku – důvěře. Rozhodně se nemusíme tvářit, že nic nevidíme, hrát si na důvěru. Pokud dítě neudělalo, co mělo, měli bychom to řešit. Neskrývat své překvapení, že to není udělané, a požádat dítě o nápravu. Důležité však je, jak to uděláme. Ohledně neumytých Mirkových rukou mě napadají různé rakce. Například:
– „Míro, ty sis ještě neumyl ruce, viď? Tak utíkej, ať už můžeš začít jíst.“

– „To snad nemyslíš vážně?! To sis jako myslel, že si toho nevšimnu? Že mě obalamutíš?! Špindíro jeden! Okamžitě mazej do koupelny. A jestli mi ještě jednou zalžeš, tak si mě nepřej…

První reakce je věcná a vyjadřuje naše pozitivní nastavení vůči dítěti. Po takovýchto slovech dítě zpravidla ochotně hned běží do koupelny a někdy se předtím i plácne do čela: „No jo – já zapomněl!“ A příště už si dá pozor, aby nezapomněl – ať už se jednalo o skutečné zapomenutí, či racionalizaci původní lenosti (to nemusíme řešit).
Druhá reakce dítěti říká, že mu nevěříme. Považujeme je za špatné, hrozíme. Dítě přijímá nálepku špindíry a lháře, cítí se nemilováno a zostuzeno. Může mít i chuť se mstít. A příště si najust ruce neumýt – jen to líp maskovat: pustit vodu, namočit mýdlo…

Důvěra budí důvěru
Pozitivní náhled na sebe sama i na svět, který dítěti svou důvěrou umožňujeme, se pozitivně projevuje na jeho psychickém zdraví. A klady přináší i zdraví fyzickému: dítě, jež od nás přijalo přesvědčení o vlastní vysoké hodnotě, má menší tendenci hazardovat se svým zdravím. Je chráněnější například proti poruchám příjmu potravy, volí zdravější životní styl. Naše důvěra funguje jako sebenaplňující proroctví.
Navíc i my sami jsme šťastnější, když máme pěkné mínění o svých dětech (partnerech, dalších lidech). Když věříme, že jsou, a budou, prosociální, milé a schopné.

A jen tak mimochodem svou důvěrou předáváme dětem pocit, že je normální, když si (blízcí) lidé věří. I ony nám mohou věřit, mohou se nám svěřovat se svými myšlenkami, sny a starostmi. Celková atmosféra v rodině pak bývá uvolněná, problémy se řeší v zárodku. V rodinách, kde si důvěřují, se lépe žije všem členům. Děti lépe prospívají, jsou schopnější, sebevědomější, šťastnější a zdravější.