Generace pevného objetí

Na našem trhu je nespočet publikací o výchově, několik z nich se týká výchovy šťastných dětí. Pořádají se kurzy rodičovství. Zjevně se nám však nedaří to, co jde v jiných kulturách zcela přirozeně, hladce, s mnohem menším rodičovským nasazením.

 

– „Občas po mně chtěli, abych vyfotil smutného černouška – jako reklamu na nějaké dárcovské konto nebo něco podobného,“ vypráví fotograf, který řadu let jezdí fotit do Afriky. „Vyfotit v Africe smutné dítě je ale prakticky nemožné.“

 

– „Tříletý kluk cestuje s mámou celý den autobusem,“ líčí mi kamarádka svůj zážitek z Indie. „Celou dobu má dobrou náladu. Sedí a klidně kouká z okýnka. Tu a tam na něco ukáže, na něco se zeptá, usmívá se, přitaká.“

 

Představuju si všechny ty problémy, jaké v takové situaci „vymyslí“ moje tříleté dítě: Chce sedět támhle, a ne tady. Sedačka je blbá. Potřebuje čůrat dvě minuty poté, co se autobus rozjel, ačkoli se mu těsně před cestou rozhodně nechtělo. Chce pití, ale jiné, než máme… Rozlada, vztek, pláč.

Podobně jako má „indická“ kamarádka hovoří i další cestovatelé do nezápadních zemí:

– „V Indonésii nevidíš vztekající se dítě.“

– „Všechny asijské děti jsou špinavé a šťastné.“

I psychologické výzkumy ukazují, že děti mimo západní svět jsou spokojenější, šťastnější. Už jako miminka méně pláčou. A větší jsou poslušnější: neodmlouvají, běžně pomáhají a méně se vymezují. „Stádium opozičního vzdoru“ mimo západní kulturu neznají. Čím to je?

 

Mamí, já se nudím!

„Africká máma se dítěti vůbec nevěnuje tak, jak jsme zvyklé u nás. Aby si sedla a stavěla s ním třeba kostky nebo malovala… to se prostě neděje. Na to nemá čas a ani si nemyslí, že by měla,“ vysvětluje Renata, která vychovávala své dnes již dospělé děti v Nigerii. Přesto, nebo možná právě proto jsou tamní matky pohodovější. Nemají dnes a denně výčitky, že se dětem dost nevěnovaly, nestihly všechna logopedická cvičení, nečetly…

Děti v Asii, Africe a Jižní Americe vůbec nenapadne chtít po rodičích, aby jim „obstarávali zábavu“. Máma a táta poskytují bezpečí, vyřeší problém, je-li potřeba. Děti však za nimi nechodí s tím, že si chtějí hrát, nebo snad že se nudí. Už jako tříleté tráví většinu dne ve společnosti jiných dětí a domů se chodí najíst a vyspat, případně utěšit. Často běhají venku celý den a domů se dostanou večer. Není čas ani důvod vymezovat se vůči rodičům. Křičet a vztekat se, prosazovat svou vůli.

V dnešní Praze si děti minimálně do deseti let nic takového neužijí. Mé předškolní děti nemají možnost běhat s partou venku. Není s kým a vlastně už by to bylo divné. Tři dny v týdnu jsou část dne ve školce, ale jinak je mám víceméně pořád u sebe. Snažím se s nimi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává…

 

Vnucování lásky

Mnohokrát jsem přemýšlela o emocích, jež vzbudilo u české veřejnosti pevné objetí Jiřiny Prekopové. Ve zkratce řečeno při něm láskyplně, pevně objímáte vztekající se dítě. Až do odeznění vzteku, třeba i hodinu nebo dvě. Máte je u sebe na klíně, otočené směrem k vám, snažíte se o oční kontakt. V mnoha rodinách se metoda osvědčila, řada dospělých je však znechucena a rozhořčena, jen si dlouhé pevné objímání proti vůli dítěte představí. Nelíbí se nám „vnucování lásky“.

Jenže: neděláme něco podobného svým dětem vlastně všichni, a to pořád? Sice ne tak okatě a tak nablízko, ale stejně je držíme u sebe. S ohledem na jejich bezpečí je nepouštíme samotné ven. Vodíme je do školy a ze školy, dozorujeme na hřištích. Možná proto Jiřina Prekopová veřejnost tak nadzvedla – prostě jsme se díky ní podívali do zrcadla a vybudili psychické obrany (popření a projekci), abychom nemuseli přiznat, že dětem samou láskou něco vnucujeme, o něco je ochuzujeme a vlastně jim v určitém ohledu ubližujeme.

„Když si představím, co jsme dělali jako děti my, svým dětem to nikdy nedovolím,“ říká otec dvou předškoláků Dalibor, a když se zajímám víc, rozvádí: „Lezli jsme bez jištění po stromech, po skalách, koupali se sami pod jezem.“ Své děti by Dalibor nikdy nevystavil takovému riziku. „Byla jen náhoda, že se nikomu z nás nic nestalo,“ soudí. Zároveň však ale uznává, že právě na tyhle chvíle má ty nejhezčí vzpomínky: riziko, dobrodružství, akce; zábava a hra; volný pohyb venku. Kamarádi.

 

Co kdyby vám spadnul do silnice?!

Myslím, že ztrácíme přirozenou důvěru ve své děti. Jejich samostatnost se za poslední generaci posunula o několik let. Sama důvěřuji poměrně hodně, ale cítím, jak mě společnost tlačí do platné normy. Okolí má prostě pocit, že „důvěřuju moc“, a vznikají tak problémy.

Jako každý čtvrtek odpoledne vyzvednu ve školce syna a společně se vydáváme pro jeho starší sestřičku. Syn nasedá na odrážedlo a tradá! parkem dolů. Já v mírném poklusu za ním. Radost z pohybu, pohoda, už jsme skoro dole, kde park končí. „Stůůůj!“ křičí na syna nějaká žena a vybíhá za ním. Syn se leká a zrychluje. Žena na něj křičí už hystericky a pokouší se ho chytit.

„Nechte ho!“ křičím na ni zas já, když vidím, jak mé dotyčnou osobou vyděšené dítě prchá směrem k silnici. Tak tak to na poslední chvíli vybral a zahnul po chodníku doprava, jako vždycky. Uf! Milá dáma jednala ze strachu, aby dítě nevjelo do vozovky. Nenapadlo ji, že prostě úplně normálně samo zahne a bude pokračovat po chodníku. Že je tak zvyklé, že je dost rozumné. Nedůvěřovala mu a chtěla ho zachránit. Jenže právě svou záchrannou akcí málem způsobila neštěstí.

Jiný čtvrtek při odchodu ze školky: syn je už obutý, já ještě balím věci, navazuji jeho mladší sestřičku do šátku. „Tak dobře, běž a počkej na mě venku.“ Když po minutě vycházím, slyším z chodníku řev. Jistá paní drží syna za ruku a tahá ho k domu. On se brání, nechce se nechat. „Stál tady sám, až na obrubníku!“ vysvětluje mi dotyčná s výčitkou. „Co kdyby vám spadnul do silnice?!“ Jde o jednosměrku, v níž skoro nic nejezdí, a za obrubníkem u kraje se tu a tam parkuje, takže auta nemohou jezdit blízko, zásadní problém tedy nevidím. Nicméně děkuji dotyčné a říkám si, že příště bude lepší, když na mě syn počká v domě.

Je šest večer, jdeme z hřiště. Už jsme skoro doma, když se zastavujeme, děti se zakoukaly na řemeslníka opravujícího schody. Vyptávají se nejdříve mě, co pán dělá, a posléze se baví s řemeslníkem samotným. Mají chuť mu pomáhat. Stojím tam a přemýšlím, co vše nás ještě čeká, než půjdou spát: dovařit večeři, vykoupat, rozestlat, zoubky vyčistit, pohádku přečíst… musíme jít.

Děti smlouvají, pán si jejich zájem užívá a já bych je vlastně docela ráda nechala, aby mu chvíli pomáhaly. Vzala bych domů jen naši nejmladší, dovařila, a starší by se samy vrátily. Trefí, zazvonit umí… Jenže vzpomínám na tu paní, co tahala Horymírka z obrubníku. Ne, na ulici je samotné nenechám, ještě by někdo kontaktoval sociálku. Deset minut koukáme a pak je, naštvané, táhnu domů.

Chápeme, že ptáček ve zlaté kleci není šťastný, chápeme, že by chtěl volně létat venku. V kleci má, na rozdíl od volného života, vždy co jíst a pít, nestrádá zimou a ani kočka se k němu nedostane, šťastný však není. S našimi dětmi je to stejné. Nejsou tak šťastné jako ušmudlaní a občas i hladoví Indové či Afričánci ze stejného důvodu – držíme je ve zlaté kleci, v pevném objetí.

 

Generace pevného objetí

Na našem trhu je nespočet publikací o výchově, několik z nich se týká výchovy šťastných dětí. Pořádají se kurzy rodičovství. Zjevně se nám však nedaří to, co jde v jiných kulturách zcela přirozeně, hladce, s mnohem menším rodičovským nasazením.

·      „Občas po mně chtěli, abych vyfotil smutného černouška – jako reklamu na nějaké dárcovské konto nebo něco podobného,“ vypráví fotograf, který řadu let jezdí fotit do Afriky. „Vyfotit v Africe smutné dítě je ale prakticky nemožné.“

·      „Tříletý kluk cestuje s mámou celý den autobusem,“ líčí mi kamarádka svůj zážitek z Indie. „Celou dobu má dobrou náladu. Sedí a klidně kouká z okýnka. Tu a tam na něco ukáže, na něco se zeptá, usmívá se, přitaká.“

Představuju si všechny ty problémy, jaké v takové situaci „vymyslí“ moje tříleté dítě: Chce sedět támhle, a ne tady. Sedačka je blbá. Potřebuje čůrat dvě minuty poté, co se autobus rozjel, ačkoli se mu těsně před cestou rozhodně nechtělo. Chce pití, ale jiné, než máme… Rozlada, vztek, pláč.

Podobně jako má „indická“ kamarádka hovoří i další cestovatelé do nezápadních zemí:

·      „V Indonésii nevidíš vztekající se dítě.“

·      „Všechny asijské děti jsou špinavé a šťastné.“

I psychologické výzkumy ukazují, že děti mimo západní svět jsou spokojenější, šťastnější. Už jako miminka méně pláčou. A větší jsou poslušnější: neodmlouvají, běžně pomáhají a méně se vymezují. „Stádium opozičního vzdoru“ mimo západní kulturu neznají. Čím to je?

Mamí, já se nudím!

„Africká máma se dítěti vůbec nevěnuje tak, jak jsme zvyklé u nás. Aby si sedla a stavěla s ním třeba kostky nebo malovala… to se prostě neděje. Na to nemá čas a ani si nemyslí, že by měla,“ vysvětluje Renata, která vychovávala své dnes již dospělé děti v Nigerii. Přesto, nebo možná právě proto jsou tamní matky pohodovější. Nemají dnes a denně výčitky, že se dětem dost nevěnovaly, nestihly všechna logopedická cvičení, nečetly…

Děti v Asii, Africe a Jižní Americe vůbec nenapadne chtít po rodičích, aby jim „obstarávali zábavu“. Máma a táta poskytují bezpečí, vyřeší problém, je-li potřeba. Děti však za nimi nechodí s tím, že si chtějí hrát, nebo snad že se nudí. Už jako tříleté tráví většinu dne ve společnosti jiných dětí a domů se chodí najíst a vyspat, případně utěšit. Často běhají venku celý den a domů se dostanou večer. Není čas ani důvod vymezovat se vůči rodičům. Křičet a vztekat se, prosazovat svou vůli.

V dnešní Praze si děti minimálně do deseti let nic takového neužijí. Mé předškolní děti nemají možnost běhat s partou venku. Není s kým a vlastně už by to bylo divné. Tři dny v týdnu jsou část dne ve školce, ale jinak je mám víceméně pořád u sebe. Snažím se s nimi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává…

Vnucování lásky

Mnohokrát jsem přemýšlela o emocích, jež vzbudilo u české veřejnosti pevné objetí Jiřiny Prekopové. Ve zkratce řečeno při něm láskyplně, pevně objímáte vztekající se dítě. Až do odeznění vzteku, třeba i hodinu nebo dvě. Máte je u sebe na klíně, otočené směrem k vám, snažíte se o oční kontakt. V mnoha rodinách se metoda osvědčila, řada dospělých je však znechucena a rozhořčena, jen si dlouhé pevné objímání proti vůli dítěte představí. Nelíbí se nám „vnucování lásky“.

Jenže: neděláme něco podobného svým dětem vlastně všichni, a to pořád? Sice ne tak okatě a tak nablízko, ale stejně je držíme u sebe. S ohledem na jejich bezpečí je nepouštíme samotné ven. Vodíme je do školy a ze školy, dozorujeme na hřištích. Možná proto Jiřina Prekopová veřejnost tak nadzvedla – prostě jsme se díky ní podívali do zrcadla a vybudili psychické obrany (popření a projekci), abychom nemuseli přiznat, že dětem samou láskou něco vnucujeme, o něco je ochuzujeme a vlastně jim v určitém ohledu ubližujeme.

„Když si představím, co jsme dělali jako děti my, svým dětem to nikdy nedovolím,“ říká otec dvou předškoláků Dalibor, a když se zajímám víc, rozvádí: „Lezli jsme bez jištění po stromech, po skalách, koupali se sami pod jezem.“ Své děti by Dalibor nikdy nevystavil takovému riziku. „Byla jen náhoda, že se nikomu z nás nic nestalo,“ soudí. Zároveň však ale uznává, že právě na tyhle chvíle má ty nejhezčí vzpomínky: riziko, dobrodružství, akce; zábava a hra; volný pohyb venku. Kamarádi.

Co kdyby vám spadnul do silnice?!

Myslím, že ztrácíme přirozenou důvěru ve své děti. Jejich samostatnost se za poslední generaci posunula o několik let. Sama důvěřuji poměrně hodně, ale cítím, jak mě společnost tlačí do platné normy. Okolí má prostě pocit, že „důvěřuju moc“, a vznikají tak problémy.

Jako každý čtvrtek odpoledne vyzvednu ve školce syna a společně se vydáváme pro jeho starší sestřičku. Syn nasedá na odrážedlo a tradá! parkem dolů. Já v mírném poklusu za ním. Radost z pohybu, pohoda, už jsme skoro dole, kde park končí. „Stůůůj!“ křičí na syna nějaká žena a vybíhá za ním. Syn se leká a zrychluje. Žena na něj křičí už hystericky a pokouší se ho chytit.

„Nechte ho!“ křičím na ni zas já, když vidím, jak mé dotyčnou osobou vyděšené dítě prchá směrem k silnici. Tak tak to na poslední chvíli vybral a zahnul po chodníku doprava, jako vždycky. Uf! Milá dáma jednala ze strachu, aby dítě nevjelo do vozovky. Nenapadlo ji, že prostě úplně normálně samo zahne a bude pokračovat po chodníku. Že je tak zvyklé, že je dost rozumné. Nedůvěřovala mu a chtěla ho zachránit. Jenže právě svou záchrannou akcí málem způsobila neštěstí.

Jiný čtvrtek při odchodu ze školky: syn je už obutý, já ještě balím věci, navazuji jeho mladší sestřičku do šátku. „Tak dobře, běž a počkej na mě venku.“ Když po minutě vycházím, slyším z chodníku řev. Jistá paní drží syna za ruku a tahá ho k domu. On se brání, nechce se nechat. „Stál tady sám, až na obrubníku!“ vysvětluje mi dotyčná s výčitkou. „Co kdyby vám spadnul do silnice?!“ Jde o jednosměrku, v níž skoro nic nejezdí, a za obrubníkem u kraje se tu a tam parkuje, takže auta nemohou jezdit blízko, zásadní problém tedy nevidím. Nicméně děkuji dotyčné a říkám si, že příště bude lepší, když na mě syn počká v domě.

Je šest večer, jdeme z hřiště. Už jsme skoro doma, když se zastavujeme, děti se zakoukaly na řemeslníka opravujícího schody. Vyptávají se nejdříve mě, co pán dělá, a posléze se baví s řemeslníkem samotným. Mají chuť mu pomáhat. Stojím tam a přemýšlím, co vše nás ještě čeká, než půjdou spát: dovařit večeři, vykoupat, rozestlat, zoubky vyčistit, pohádku přečíst… musíme jít.

Děti smlouvají, pán si jejich zájem užívá a já bych je vlastně docela ráda nechala, aby mu chvíli pomáhaly. Vzala bych domů jen naši nejmladší, dovařila, a starší by se samy vrátily. Trefí, zazvonit umí… Jenže vzpomínám na tu paní, co tahala Horymírka z obrubníku. Ne, na ulici je samotné nenechám, ještě by někdo kontaktoval sociálku. Deset minut koukáme a pak je, naštvané, táhnu domů.

Chápeme, že ptáček ve zlaté kleci není šťastný, chápeme, že by chtěl volně létat venku. V kleci má, na rozdíl od volného života, vždy co jíst a pít, nestrádá zimou a ani kočka se k němu nedostane, šťastný však není. S našimi dětmi je to stejné. Nejsou tak šťastné jako ušmudlaní a občas i hladoví Indové či Afričánci ze stejného důvodu – držíme je ve zlaté kleci, v pevném objetí.