Emoce: Dobrý sluha, zlý pán

City nás občas táhnou směrem, jemuž se rozum vzpírá, a tak se je snažíme myšlením potlačit – vždyť silné emoce brání v přemýšlení a někteří lidé se v afektu chovají jako neřízená střela. Jenže viděno z širší perspektivy: představa, že emoce zatemňují mysl, nám sama mysl zatemnila. Novější psychologické teorie již chápou emoce a myšlení jako doplňující se procesy, z evolučního hlediska jsou emoce dokonce rozumné.

Pravděpodobně už se vám něco podobného taky stalo. Zamyšleni jdete po chodníku a až se zpožděním si uvědomíte, co se vlastně seběhlo: slyšeli jste skřípění brzd, okamžitě jste uskočili dále od vozovky; spřátelili jste se s člověkem, s nímž vám je dobře, ani nevíte proč, a vyhýbáte se někomu, kdo vás znervózňuje, aniž byste tušili, čím to je… štěstí, strach a další emoce poutají naši pozornost určitým směrem, určují, čemu se budeme věnovat. Emoce též určitým způsobem naše myšlení podbarvují: jsme-li veselí, vidíme svět jinak, než když jsme smutní.
Vedle vlivu na myšlení ovlivňují emoce i naše tělo: například hněv vůči násilníkovi vysílá vnitřní signály k lepšímu prokrvení končetin a připravuje je k akci. Skrze mimiku a gesta pak emoce předávají důležité informace ostatním: úsměvem například sdělujeme kamarádovi, že ho rádi vidíme. Ostatně už Charles Darwin ve svém díle Výraz emoce u člověka a zvířat, vydaném roku 1872, líčí emoce jako důležité pro přežití druhu – když někdo vypadá polekaně, upozorní ostatní na nebezpečí.
Podle amerického neurologa portugalského původu Antonia Damasia využíváme (často nevědomě) speciální kategorii sekundárních emocí nazývanou „somatické ukazatele“, která usměrňuje naše rozhodování. Když nás třeba při představě povýšení v zaměstnání zahltí místo radosti pocit strachu, funguje jako výstražné znamení. O místo nadřízeného přestaneme usilovat – pravděpodobně bychom jej nezvládali. Naopak zážitek pozitivního somatického ukazatele nás stimuluje k jednání. Podle Damasia (2000) je přitom tato schopnost zřejmě nejdůležitější v sociální sféře, kde musejí být rozhodnutí často prováděna rychle jako reakce na nepředvídatelné podněty, na chování jiných lidí.

Dvě cesty emoce

Někdy musíme hodně přemýšlet, abychom si uvědomili, co vlastně cítíme. Jak je tedy možné, že emoce dokážou ovlivnit naše chování ve zlomku vteřiny? Výzkumy ukázaly, že v mozku existují dvě cesty emoční informace. První, krátká a rychlá, běží ze smyslových vstupů (zrak, sluch, hmat) přímo do mozkové struktury zvané amygdala. Tato informace neprochází mozkovou kůrou a neuvědomíme si ji. Umožňuje okamžitou reakci na nebezpečí. Druhou cestou informace putuje do mozkové kůry, což jí trvá znatelně déle. Vytváří vědomí emoce – například pocit strachu. Podle neurovědce Josepha LeDouxe z New York University pak mezi kůrou a amygdalou funguje propojení oběma směry. Amygdala však může vyvinout mnohem silnější vliv na kůru než kůra na ni. To vysvětluje, proč se v jednání často necháváme strhnout emocemi, i když by racionální úvaha přinesla lepší řešení. V záchvatu hněvu například řekneme něco hodně ošklivého, čehož pak litujeme.

Emoční inteligence

V roce 1995 se za oceánem stala bestselerem kniha Daniela Golemana: Emotional Inteligence: Why it Can Matter More Than IQ (Emoční inteligence: Proč může být důležitější než IQ). Goleman vyšel z tvrzení, že inteligenční kvocient je úzký koncept, který sice silně predikuje úspěch ve škole, ovšem o úspěšném fungování v každodenním životě toho moc nenapoví. „Životní úspěch“ předpovídá pouze z 20 %. Zbývající lví podíl má podle Golemana právě emoční inteligence.
Není divu, že dobře napsaná kniha vyvolala obrovský zájem. Otázkou je, zda pouze nafouknutou bublinu IQ nevystřídala jiná. Je emoční inteligence skutečně inteligencí? Tedy operacionalizovaným souborem schopností k řešení určitých problémů? Zdá se, že ano, i když kritici konceptu existují. Navíc se emoční inteligence částečně překrývá s dalšími pojmy, nejvíce se sociální inteligencí, což je Thorndikův konstrukt pocházející již z roku 1920.
I koncept emoční inteligence je starší než Golemanova kniha. V roce 1990 jej vytvořili Peter Salovey a John Mayer. V jejich tehdejším pojetí sestávala emoční inteligence ze tří hlavních složek: posouzení a vyjadřování emocí, regulace a využití emocí. Dva roky po Golemanově bestseleru pak Salovey s Mayerem konstrukt upravili, velmi zjednodušeně řečeno přidali přemýšlení o emocích. Emoční inteligence byla v následujících letech v módě. Vzniklo o ní mnoho prací a bylo navrženo několik dalších, více či méně se lišících modelů. Někteří autoři například raději hovoří o emočních kompetencích, aby zdůraznili, že se jedná o schopnosti, které lze získávat i v průběhu života a dále prohlubovat. Většina badatelů by se však shodla, že emočně vysoce inteligentní člověk si uvědomuje vlastní emoce a srozumitelnou a přijatelnou formou je vyjadřuje. Je též citlivý k emocím druhých lidí.
Naopak příkladem extrémně nízké emoční inteligence je pacient trpící alexithymií (z řeckého a – nedostatek, lexis – slovo, thymos – emoce). Tito lidé mají potíže identifikovat svoje pocity a nedokážou identifikovat emoce ve výrazu tváře jiných lidí – dělá jim problém například říci, zda se člověk na fotografii bojí nebo zlobí. Alexithymní lidé nebývají šťastní – a není divu, vždyť se v citové oblasti chovají jako slon v porcelánu. Užitečná pro ně může být psychoterapie, ovšem nebývá to jednoduché. Už první krok, jenž spočívá v uvědomění si, kde jejich problém vězí, je pro ně obtížný: zpravidla totiž emocím přisuzují malý význam a rozhovory o citových otázkách jsou pro ně nudné a frustrující.

Měj vše pod kontrolou

Spojení emocí a inteligence se může někomu zdát nevhodné, protože bývá spojována s výkonem a soutěživostí, a to se k emocím nehodí. Přesto lze na tomto konceptu najít něco příjemného: důraz na rozvoj osobnosti i po emoční stránce. Mnozí lidé, kteří se snaží „na sobě pracovat“, často berou v úvahu pouze aspekty své tělesné stránky a logické myšlení. Hrají například šachy a squash; luští křížovky a chodí na procházky, propadli kolu a ve volných chvílích se věnují sudoku. Ale co jejich vztahy? Co pochopení sebe sama, svých tuh, citů a prožitků? Nejde přitom jen o oblast soukromého života. Americká psycholožka Alice Isenová z Cornellovy univerzity v Ithace například zjistila, že dobře naladění lékaři stanovují přesnější diagnózy – než se lékaři a medici dali do práce, rozdala části z nich v rámci svého experimentu malé dárečky. Následně se ukázalo, že právě jejich diagnózy byly přesnější a rychlejší, jejich návrhy léčby efektivnější než u kolegů, kteří obdarováni nebyli. Isenová tvrdí, že dárek navodil příjemnou a pozitivní náladu, v jejímž důsledku jsou lidé ochotnější pomáhat a mají lepší schopnost kreativního řešení problémů. (von Kanitz 2008)

Zlost jako výkonný motor?

Vysokoškolačka Renata od nejútlejšího věku zápolí s hněvem. Ve školních letech se problém projevoval hlavně při sportu. Tady se „pro holčičku nepřijatelná“ emoce stávala do jisté míry přijatelným motorem k podání výkonu. Starší bratr jí dokonce říkával: „Dokud se pořádně nenaštveš, nepůjdeš do toho naplno.“ V dospělosti, kdy už se sportu tolik nevěnuje, se problém s hněvem vrátil s rolí matky dvou malých dětí. Nároky a stres přestala zvládat a výbuchy hněvu se vrátily. I když ho kromě křiku neobracela přímo proti dětem, obracela ho proti sobě a všemu, co jí přišlo do ruky. Vážnost situace pochopila ve chvíli, kdy po různých incidentech doslova roztřískala mobilní telefon a neuložila si předtím kontakty.
Nyní už je na tom Renata lépe. Pomohl jí kognitivněbehaviorální terapeutický přístup (KBT), který sama na sobě aplikuje. Dokáže díky němu zachytit první signály nastupujícího hněvu (zrychlený dech, tenze v končetinách, podrážděné reakce na každý podnět). Také si uvědomuje své negativní myšlenky („Zase po sobě neuklidil!“; „Ať už přestane kňourat!“). Když Renata zaslechne vnitřní upozornění „pozor, chystá se výbuch“, promlouvá k sobě: „Zastav se, přestaň tu pobíhat.“; „Nadechni se zhluboka.“; „O nic nejde.“; „Sniž hlas o oktávu níž.“ Snaží se myslet pozitivně a následně se odměnit: „Hněv odeznívá.“; „Hurá, zvládla jsem to!“.
Každý může mít problém s jinou emocí, je však jen na něm, aby si ho uvědomil a vnitřně se rozhodl s ním něco dělat. Pomůže třeba „jen“ dostatečná sebereflexe či přátelská poznámka typu: „Ty se těmi emocemi strašně vysiluješ.“ Pozorujme své prožívání i emoce lidí kolem nás, buďme upřímní k sobě i k druhým. A všímejme si třeba, co je kolem nás hezkého. „Pozitivní emoce, jako jsou emoce lásky, úcty, dobra, radosti, altruistické postoje a nejvíce pocit vnitřního klidu a míru, působí harmonicky na vnitřní homeostázu a podporují vylučování látek tělu cizích,“ uvedla pro Psychologii dnes profesorka biochemie Ludmila Kameníková. Její slova též ilustrují jednotu duševní a tělesné stránky člověka, jež se právě v emocích krásně zračí.

Emoce pod drobnohledem

Emoce dělíme podle jejich povahy a intenzity na afekty, nálady, city a vášně. Jiné dělení rozlišuje emoce na primární a sekundární (základní a složité). Jak uvádějí Schulze a Roberts (2007): základní jsou emoce, které jsou nejen obecně přítomné napříč lidskými kulturami, ale vyskytují se i u některých savců. Zpravidla bývají uváděny: strach, hněv, radost, smutek, důvěra, odpor, očekávání a překvapení. A pak tu máme složitější emoce – pýchu, pohrdání, zklamání, závist a další. A což teprve směsice různých citů, například lásky a nenávisti, které můžeme pociťovat k jedné osobě zároveň… Jednotliví autoři se ovšem ve svých názorech mírně různí, mezi výčty primárních emocí se tu objevuje nějaká navíc, onde jiná chybí. Někteří akademičtí psychologové pak zdůrazňují, že například city nejsou emocemi jako takovými, ale jejich „zážitkovou složkou.“ Vedle ní pak emoce mají ještě další složky: výraz obličeje, vnitřní tělesné reakce a doprovázející myšlenky. Všechny tyto složky se přitom ovlivňují: Pocit, který prožíváme, je ovlivněn tím, jak o situaci přemýšlíme. Též výraz obličeje, který máme, působí na naše pocity – ostatně: zkuste si to sami. Podtrženo a sečteno, lze říci, že emoce (city) stojí na křižovatce mezi myšlením, tělem a situací.

Literatura
Damasio, A. (2000). Descartesův omyl. Praha: Mladá fronta.

Hučín, J. (2004). Pozitivní emoce nám chrání zdraví. Rozhovor s Ludmilou Kameníkovou. Psychologie dnes 10, s. 39.

Muramatsu, R. and Hanoch, Y. (2005): Emotions as a mechanism for boundedly rational agents: The fast and frugal way. Journal of Economic Psychology 26 (2) 201-221.

Schulze, R. a Roberts, R. D. (2007). Emoční inteligence. Praha: Portál.

von Kanitz, A. (2008). Jak rozvíjet svou emoční inteligenci. Praha: Grada.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2010