Drogy pro všední den

Únava je něco špatného, rozlada není „in“ a bolest se musí ihned ztišit, podsouvají nám reklamní slogany. Ještě že máme lékárničku se zásobou barevných pilulek. Inu, každá kultura má své drogy.

Televizní spoty nabízející kouzelnou pilulku, která vás okamžitě zbaví vší bolesti, zatočí s rýmou, kašlem, alergií či oparem. Lákavé balení je prezentováno spolu s podmanivou hudbou, úlevným výrazem ve tváři mladé dívky, úspěšného muže či milých postarších manželů. Proč byste se měli trápit? Nač trpět bolestí zad? Vždyť je to tak jednoduché – stačí se zastavit v lékárně a obětovat pár korun.
O tom, že kdybyste svá bolavá záda poslechli – občas se protáhli a zacvičili si, bylo by to pro vaše zdraví mnohem lepší, již reklama nemluví. A není divu, vždyť láká ke koupi. Ba dokonce je pro výrobce daného preparátu velmi výhodné, když cvičit nebudete, vaše potíže se stanou chronickými a naučíte se je zvládat polknutím právě jejich výrobku.
Reklama na léky využívá mimo jiné triků bílého pláště, asociace přípravku s hezkými a úspěšnými lidmi, s pozitivními emocemi ve tvářích, přesvědčování pomocí skutečných výsledků i různých polopravd. Zejména se však domnívám, že rozdmýchává naši přirozenou archetypální představu magické pilulky, která stojí nejen v základu funkčnosti placebo efektu, ale také u zrodu drogové závislosti. I v člověku, který si hned neběží koupit nabízený preparát (kdyby zákeřná nevolnost nebo chřipka znenadání zaútočila), se tak ustaluje představa, že tak to má být, problém řeší tabletka.

Doktorský rukopis

„Možnost vzniku závislosti je jedním z kritérií při posuzování možnosti výdeje léku bez předpisu. U volně prodejných léčivých přípravků je proto riziko vzniku závislosti nízké,“ říká Věra Černá ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv. I přes zodpovědnost lékařů se však některým pacientům daří zneužívat preparáty vázané na předpis. Šestnáctiletá Kateřina například ještě před nedávnem denně spolykala 30–50 tabletek různých sedativ a hypnotik. Sehnat si příslušné recepty pro ni nepředstavovalo větší problém. Konkrétní metody líčí Evžen Klouček, terapeut Centra následné péče nadace Drop In, když vzpomíná na dobu, kdy sám farmaka zneužíval: „Úlohy jsme měli přesně rozdělené. Někteří pronikali v návštěvních hodinách do nemocnic, kde kradli v sesternách léky. Jiní vyráběli razítka na falešné recepty, další vyzvedávali v lékárnách prášky. Mojí rolí bylo recepty vyplňovat a podepisovat, měl jsem doktorský rukopis.“
Závislost na lécích je přitom spíše problémem starší generace, mladí zase častěji sahají i po látkách nelegálních. Rozdělení na drogy legální a nelegální je však dosti umělé. „Psychoaktivní látky provázejí lidstvo od nepaměti a prakticky neexistuje v naší historii kultura, která by je neužívala k nějakému účelu – většinou náboženskému a medicínskému,“ říká Michal Miovský, vedoucí Centra adiktologie Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK. Proč to? Kde tato lidská tendence pramení? Již jsem zmiňovala archetypální představu léku, magické pilulky. Uvažovat můžeme také o lidské zvědavosti, touze poznat svět i sebe sama, něco zažít. Slavná teorie Andrewa Weila, botanika a lékaře přednášejícího na Arizonské univerzitě v Tucsonu, uvádí jako příčinu tohoto jevu lidskou touhu pravidelně proměňovat stavy vědomí. Tato touha je podle Weila vrozená a přirozená podobně jako hlad či sexuální potřeba. Sebezkušenost nám říká, že psychické stavy se přirozeně mění: prakticky denně se střídá spánek s různě aktivní bdělostí. Weil ovšem tvrdí, že nám to nestačí – máme potřebu přirozené stavy prohlubovat. Touha po dočasně změněném vědomí je podle něj zabudována přímo do neurofyziologické stavby mozku.
Výraz droga bývá používán v různých významech. Z těch nejpoužívanějších je to látka léčivá, substance používaná pro změnu nálady, vědomí, k povzbuzení či tlumení psychických funkcí, případně látka návyková. Každá kultura má přitom k měnění stavu mysli svoje tradiční látky, dříve uctívané a nověji propagované reklamou. V protikladu k těmto jsou pak jiné psychoaktivní látky zakazovány a jejich užívání je trestáno. V kontrastu s démonizací marihuany některými českými politiky tak lze v Nizozemí legálně užívat i mnohem silnější konopnou drogu – hašiš. Islám zase na rozdíl od křesťanství zakazuje konzumaci alkoholu. V podobném protikladu se nacházejí Spojené státy americké a Kolumbie ve vztahu ke koce (Erythroxylon coca), jež je používána k výrobě kokainu. V některých jihoamerických zemích je koka legálně prodávána porcovaná ve varných sáčcích: mírně stimulační účinky takového čaje lze ostatně přirovnat k výluhu z čajovníku, který u nás dáváme pít i malým dětem. Spojené státy však v hrůze před kokainem vyráběným z koky financují protidrogový program, spočívající v ničení kokových polí leteckým postřikem vzdušnými herbicidy. Tyto látky kromě koky likvidují i jiné rostliny včetně další zemědělské produkce a existují i obavy z vážného poškození zdraví jejich působením.

Chlapi sobě

„Je to samozřejmě společnost, která se mění, nikoli chemie,“ píše ve své knize Halucinogeny a kultura Peter Furst. „Stejné a chemicky totožné drogy mohou za určitých okolností sloužit zcela odlišně v různých kulturních souvislostech. V jednom společenství mohou být uctívány po staletí jako posvátné, blahodárné a kulturně sjednocující prostředky, zatímco v odlišné sociální situaci stejně intenzivně působit tak špatně a nebezpečně, že pouhé jejich držení je považováno za vážný zločin. Stejně tak je to opět kultura a přístupy a stereotypy, které… činí jednu ze,společenských‘ drog, alkohol, legální a morálně přijatelnou, kdežto jinou, například marihuanu, nikoli.“
Skutečnost, že v každé kultuře je za drogu považováno něco jiného, roztomile ilustruje situace popsaná ve zmíněném Furstově díle: „Novinář, který při rozhovoru s huicholským šamanem v mé přítomnosti nazval omylem posvátný kaktus,drogou‘, se se zlou potázal.,Aspirin je droga, peyotl je posvátný,‘ zněla rozhořčená odpověď doprovázená doporučením, aby si příště nepletl tak závažné věci.“
Samotný fakt rozdělení drog na legální a nelegální je víceméně standardní a má i svou logiku: skutečnost, že nějaká látka má v dané společnosti svou tradici, by měla zvyšovat kulturu její konzumace. Jihoameričtí indiáni například objevili a užívali zhruba 80 až 100 různých druhů psychoaktivních rostlin. Jejich užívání však vždy mělo svá pravidla. Zejména podávání těch nejsilnějších svazovala řada rituálů, často iniciačních. Členové kmene byli na požití halucinační drogy fyzicky i psychicky připravováni, bezpečný průběh intoxikace hlídali ostatní členové kmene a zejména šaman, který své zkušenosti s psychotropními látkami sbíral a jejich požívání kultivoval.
V zemích našeho kulturního okruhu je současnou společensky akceptovanou drogou alkohol. Kvašený nápoj z obilného sladu, z nějž je odvozeno dnešní pivo, je výrobek, jehož počátky sahají až do neolitu. Pivo vařili na našem území keltští Bójové, germánští Markomani a Kvádové a později i Slované. Některé teorie dokonce tvrdí, že obilí zpočátku nebylo pěstováno za účelem pečení chleba, ale právě pro výrobu kvašených nápojů. Ještě před alkoholem byly v Eurasii užívány halucinogenní houby (lysohlávky a muchomůrka červená). Vzhledem k tradici je v naší kultuře běžná představa, že k fotbalu či ke knedlu vepřu zelu prostě patří pivo, k romantické večeři při svíčkách láhev vína a narození potomka se musí s jeho otcem pořádně zapít. „Jdeme slavit“ je prakticky synonymem pro „jdeme pít“. Slavit se dá leccos – a tak se příležitost vždycky najde. Ostatně pít se dá i „na smutek“. Alkohol je však zákeřná droga – přes prchavé okamžiky, v nichž máme pocit, že nám pomáhá, nás dokáže dovést až na dno osobnosti i společnosti. Při dlouhodobém podávání vede alkohol k orgánovým poškozením i k duševním poruchám a obojí má závažné sociální důsledky. Navíc není vzácností předávkování vedoucí ke smrti.
V kontrastu k těmto závažným skutečnostem panuje v naší kultuře přesvědčení, že sklenka vína nebo piva denně je zdraví prospěšná. Je sice pravda, že kladení rovnítka mezi jednu sklenku a závažné zdravotní důsledky je u tělesně i duševně zdravých, netěhotných, neřidičů, a na alkohol nepřecitlivělých osob poněkud hysterické, nicméně zdravotní prospěšnost i nízkých dávek je přinejmenším sporná. Toto přesvědčení vzniká zejména na základě zevšeobecnění dílčích výzkumů: například vliv alkoholu na kardiovaskulární systém bývá prezentován jako vliv na zdraví celkem. Prospektivní studie zkoumající účinky malých dávek alkoholu často zařazovaly mezi abstinenty ty, kdo přestali pít ze zdravotních důvodů, byli starší nebo dokonce pili alkohol nepravidelně a nárazově. I kdyby se určitý kardioprotektivní účinek alkoholu potvrdil, i malé dávky mohou zvyšovat mortalitu při úrazech či působit nebezpečné interakce s léky. U situačně nebo biologicky disponovaných osob navíc hrozí riziko vzniku závislosti.
Při konfrontaci s pivem zmoženými spoluobčany, jež je v ulicích českých měst i vesnic běžná, pak o kulturnosti tohoto nápoje nezbývá než pochybovat. Nejspíš by to však mohlo být i horší – jak naznačuje zkušenost decimace severoamerických indiánů ohnivou vodou. I zdraví české populace však alkohol devastuje značně. „Pokud sečteme ekonomické, zdravotní a sociální škody, které způsobí všechny u nás nelegální návykové látky dohromady, dostaneme se na úroveň třetiny až poloviny toho, co způsobuje užívání alkoholu,“ srovnává situaci Michal Miovský.

Výrobna ve vlastním těle

Síla drog spočívá v tom, že dokáží ovlivnit mozkové receptory. Aby to dokázaly, musejí se podobat látkám tělu vlastním. „Nejdůležitější rostlinné halucinogeny jsou stavebně příbuzné biologicky aktivním složkám, které se přirozeně nacházejí v mozku,“ píše Furst. Například psilocybin (halucinogen z rostliny povijnice) má velmi podobnou chemickou stavbu jako neurotransmiter serotonin, meskalin (halucinogen z kaktusu peyotlu) je zase příbuzný noradrenalinu. Podobnou závislost jako na psychoaktivních látkách tedy můžeme získat na činnostech, jimiž si vyrábíme tyto látky ve vlastním těle.
Tak jako je v marihuaně obsažen tetrahydrokanabinol, existuje i skupina látek tělu vlastních kanabinoidů. „Prvý objevený endokanabinoid byl anandamid,,látka vnitřního blaha‘, ale jsou i další,“ uvádí ve své knize Hormony a lidská mysl Vratislav Schreiber. Za zmínku stojí, že na objevu anandamidu se podílel i významný český vědec, Lumír Hanuš. Již dlouho je známa závislost sportovců na endogenních morfinech vyplavujících se při fyzické činnosti. Endorfiny však vznikají i při jiných typech stresu, ostatně je na nich založena adrenalinová zábava. Také producenti hororů a výrobci některých drog (amfetaminů, extáze, kokainu) těží z toho, že vyvolávají stresovou reakci. „Návyk na tyto drogy se podobá návyku na stres. Jde tu o přechodně příjemné zesílení aktivity sympato-adrenálního systému,“ píše Schreiber. Přemíra stresu je ovšem velmi nepříjemná. Řada lidí ji navíc řeší způsobem v důsledku kontraproduktivním, jímž je zase onen nešťastný alkohol – droga, jíž nám smí vnucovat i reklama.

***

VŮNĚ KÁVY
Milujete dobrý čaj? A nebo se probouzíte se šálkem kávy v ruce? Není divu, vždyť tyto lahodné nápoje odstraňují únavu, zrychlují reakce, usnadňují chápání, zlepšují náladu a básnicky vyjádřeno bystří mysl. Na jejich oslavu a počest byly napsány nesčetné ódy, čajové a kávové servisy tvoří pilíře užitého umění a zdobí leckterou malbu zátiší. Příčinou těchto efektů je zejména alkaloid kofein, v ještě větším množství obsažený v guaraně (paullinie nápojná) nebo v čaji maté (cesmína paraguayská) a naopak v malém množství obsažený i v kakau a některých dalších rostlinách.
Káva i čaj tedy obsahují stejnou drogu. Přesto jejich účinky nejsou totožné. Říká se, že káva působí rychleji, ale kratší dobu, způsobuje větší podrážděnost a méně rozjařuje. Důvodů je více. Předně: kofein v čaji je do jisté míry vázán na polyfenoly, látky, které mimo jiné způsobují jeho svíravou chuť. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že čaj je tím silnější, čím déle se louhuje. Je to ovšem pouze intuitivní pocit, vyvolaný nejspíš skutečností, že takový nápoj je tmavší a trpčí (právě díky polyfenolům). 80 % kofeinu se ovšem vylouhuje v prvních 30 vteřinách, zatímco polyfenoly potřebují čas několika minut. Pokud si tedy toužíte užít čaje, aniž byste se chtěli povzbudit, můžete pít pouze druhý nálev z lístků.
Dalším důvodem odlišnosti v povzbuzujícím účinku kávy a čaje je skutečnost, že čaj na rozdíl od kávy obsahuje ještě kofeinu příbuzný alkaloid teobromin, jehož stimulační účinek je zhruba desetkrát nižší, trvá ovšem déle a vedle zrychlení psychických funkcí pozvedá náladu. Teobromin je též základním alkaloidem kakaa.
Kofein je poměrně neškodnou drogou. Tedy – ne že by se jím nedalo předávkovat, ale již mírné předávkování bývá nepříjemné (tachykardie, močopudný efekt, podrážděnost, úzkostnost, svalový třes), a tak není důvod předávkování prohlubovat. Navíc dávkou, která způsobí smrt u poloviny osob (LD50) je až 10–19 gramů kofeinu, tedy asi 150 až 200 šálků kávy.
Žádané efekty kofeinu se pochopitelně dostavují společně s těmi nechtěnými. Při nižších dávkách sice ty pozitivní vlivy převažují (jinak bychom kofeinové nápoje nepili), ale úplně odstranit nepříjemné důsledky pochopitelně nelze. Jen reklama nás láká na „kávu pro chvíle pohody“, i když nás kofein namísto uklidnění znervózňuje. Tvůrci reklamních spotů se tak zřejmě snaží přerušit naši asociaci mezi kávou a podrážděností jí způsobenou.
Neměli bychom zapomínat, že kofein je látka návyková, a jako každá taková omezuje naši svobodu. Návyk na kofein ve slazených limonádách navíc může způsobovat tloustnutí a přidružené obtíže takto závislých osob. Poločas vyloučení kofeinu z těla je navíc 3,5 – 6 hodin, tedy i káva vypitá v brzkém odpoledni může ztížit večerní usnutí a ovlivnit kvalitu spánku.

***

KULT ČERVENÉ MUCHOMŮRKY
Široce rozšířené bylo dříve v eurasijské oblasti požívání červené muchomůrky, kult, který například mezi sibiřskými Korjaky přežívá dodnes. Konzumace této krásné houby, po usušení spíše halucinogenní než smrtelné, pochopitelně neunikla etnologům, kteří se do těchto končin vydali. Vliv muchomůrky na lidskou psychiku, potažmo důvody její konzumace, jim byly jasné. Záhadu však představovalo pití muchomůrkové moči (tedy moči osob či zvířat, která muchomůrku zkonzumovala). Proč pijí pastevci sobů něco tak nechutného, když samotná houba je vcelku chutná a všude kolem jí je habaděj?
Příčinu vysvětlili farmakologové. Psychoaktivními látkami muchomůrky jsou dvě formy isoxazolu, ibotenová kyselina a muscimol. Ibotenová kyselina se v těle mění na stabilnější muscimol, jenž je pak v nezměněné podobě vylučován močí. Další látka obsažená v muchomůrce, muskarin, naopak v muchomůrkové moči zřejmě chybí. A to je příjemné, neboť tato sloučenina způsobuje pocení a křeče.
Furst, 1996

***

Literatura:
Furst, P. T. (1996). Halucinogeny a kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa.
Schreiber, V. (2004). Hormony a lidská mysl. Praha: Triton.