Děti se nosí

Pět miminek v autobuse a místo pro kočárky prázdné. Tři nemluvňata v barevných šátcích, jedno v nosítku a to poslední, už chodící, v krosně na zádech. Návrat k přirozenosti? Móda? Od obojího trochu.

Guatemalské, z biobavlny, z kanafasu, hladké, ale ne zase moc hladké, barevné, šikmo střižené, takové a ještě mnohé jiné jsou šátky na nošení dětí. Konkurují jim dále nejrůznější nosítka a krosny. Stále více evropských a českých matek své děti místo vožení v kočárku nosí, z nošení dětí se stala věda.

Oproti tomu v Africe děti nosit nikdy nepřestali, a používá se k tomu vpodstatě cokoli. Třeba i větší ručník. „Žádná speciální látka na nošení dětí není. Jsou to pruhy látky, které se běžně nosí jako sukně. Říká se tomu wrapper, protože se to obtáčí, ať už bez miminka nebo s miminkem,“ říká Renata Wesley, která se před třiceti lety provdala do Nigerie a vychovávala tam své děti. Paní Wesley se se svým budoucím manželem seznámila v Praze na studiích. Vzali se a žili nejprve v Čechách. Narodili se jim kluci – dvojčata, která vozili v klasickém dvojkočárku. Brzy po narození dcery se ovšem přesunuli do Nigérie, kde paní Renata začala po vzoru místních žen své dítě nosit. „Navázat si dítě na záda mě naučila manželova sestřenice – paní o necelou generaci starší, matka pěti dětí, poradila mi a ukázala, co bylo třeba. Každá to tak dělala, proč ne já.“

Afričanky si na sebe dítě připevní s naprostou samozřejmostí: žena se předkloní, vysadí si dítě na záda a přes něj přetáhne látku. Horní okraj zahne nad prsy a dolní zaváže v pase. Hotovo za půl minuty. Jen „vydá-li se domorodá žena na delší cestu, zajistí ještě zadeček dítěte užším pruhem pevné látky – vzadu přes zadeček a vpředu na uzel,“ dodává paní Wesley, která nyní žije zase v Čechách a příležitostně nosí roční vnučku.

V mnoha kulturách, nejen v Africe, nošení přetrvává. Jak se děti nosí v látkovém čtverci pozorovala ve venezuelských horách a vesnicích dula a laktační poradkyně Lucie Kašová. „Jsou to většinou velmi pestré, doma tkané šátky. Miminko v nich zůstává prakticky stále, matka je vyndá, jen aby vykonalo potřebu. Když kojí, přehodí si je i se šátkem zezadu dopředu.“ Podobně přes jedno rameno nosí děti i třeba v Hondurasu nebo Indonésii.

V peruánské mantě (čtvercový barevný šátek) se miminko nosí přes obě ramena. A zašátkování dítěte je opět velmi jednoduché. Miminko se do manty položí na zemi (posteli). Spodní cíp se u malých dětí zahne přes nožičky a u větších se na něm udělá uzel, za nějž se nožky dítěte zapřou. Matka pak uchopí mantu za boční cípy, přehodí na záda a zaváže jedním uzlem přes ramena. Možno vidět v Peru nebo na Youtube.

Co je to loktuše

Ženy na africkém nebo jihoamerickém venkově nemají jinou možnost než dítě nosit – i kdyby měly kočárky, chyběly by jim chodníky. U nás to tak fungovalo donedávna, kočárek vstoupil na scénu vlastně až v 19. století s tím, jak se modernizovalo celé pojetí péče o kojence. Na tom, že by dítě mělo pobývat na čerstvém vzduchu, se vychovatelé shodli až někdy na přelomu 19. a 20. století, napsala etnografka Zdena Lenderová v časopise Dějiny a současnost. Do té doby se nechávalo pokud možno doma, bylo-li nutné se s ním někam přesunout, ženy si ho přivazovaly k tělu, tak jako v mimoevropských kulturách.

Používaly se k tomu takzvané loktuše, někdy se taky říkalo chůvka či trávnička. Nešlo o speciální vynález k nošení dětí: loktuše se používaly třeba k přepravě píce, trávy nebo sena. Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole. Tam si je buď na zádech nechala, častěji je však v loktuši pověsila do trojnožky, nebo na strom.

Bylo-li potřeba cestovat dále, použil se vozík nebo trakař a dítě bylo prostě „přiloženo k ostatnímu nákladu,“ píše Zdena Lenderová.

Teprve zhruba od poloviny 19. století se ve větším prosadily specializované kočárky, které postupně nad nošením zcela zvítězily. Dnes se na to ale díváme kriticky: „Byl to ústupek technické době a lidské pohodlnosti,“ říká dětský psycholog Jaroslav Šturma. „Pro dítě to ale dobré nebylo, zejména v prvních měsících potřebuje být v kontaktu s maminkou prakticky neustále.“ Při nošení se stimulují také hmatové receptory a orgány rovnováhy. Matka s dítětem lépe komunikuje a může reagovat na to, jestli je právě bdělé nebo usíná. Celkově se posiluje a buduje takzvaná bezpečná vazba mezi dítětem a matkou. Právě proto se dnešní ženy začaly chovat podle vzoru svých prababiček.

Bio šátky pro biomatky

Podle pozorování v ulicích i podle prodejů šátků lze říct, že nošených dětí každým rokem přibývá. Jaroslav Šturma odhaduje, že tento trend bude pokračovat i v následujících letech. Odpovídá to současnému stylu uvažování, a nejen o výchově. Je to pokus o návrat k přirozenosti, který vychází ze stejných myšlenek, jako třeba obliba bio nebo regionálních produktů. Jestli byl kočárek symbolem autoritativní, sterilní výchovy, kterou dnešní matky samy zažily, má být šátek opakem a do vztahu matka dítě vnést znovu tělesnost, intuici, probudit přirozené síly.

Protože šátek znamená zároveň obrat v myšlení, budí reakce. Pozitivní, i negativní. „Matka s miminkem v šátku na lidi působí jako madonna,“ řekla mi jedna z nosících maminek. Další zase vyslechly obviňování z nerozumu, nedbalosti a pozérství. Slyšela jsem i o případu, kdy neznámý člověk v MHD začal „zachraňovat“ spící nemluvně  s tím, že se určitě dusí.

Je to přitom jenom opakování situace, jaká byla v západní Evropě, když se tam šátky koncem 60. let objevily poprvé. Odpůrci tvrdili, že nošené děti mohou trpět zejména deformitami kyčlí a páteře a také tím, že budou rozmazlené a nebudou schopné se od svých matek odpoutat. V té době neexistovaly srovnávací studie ani výzkumy, odpovědně poradit nemohli ani odborníci.

Jak se dívají na nošení dětí odborníci dnes? Psychologové nošení dětí doporučují pro dobrou komunikaci a vytvoření bezpečné vazby dítěte na matku. Rozmazlení dítěte se nemusíme obávat. A ortopedové? Mezi ležením na rovném, v horizontální poloze, a dynamickými pohyby v poloze téměř vertikální, kupodivu není až takový rozdíl.
„Obě tyto polohy jsou pro malé dítě přirozené. Ostatně i děti vožené v kočárcích bereme do náruče a nošené děti odkládáme minimálně ke spánku na postel. Problémy představují jen nefyziologické polohy: třeba rotovaná páteř nebo záklon hlavy, ale tak se děti nenosí ani nevozí,“ říká MUDr. Eduard Šťastný, vedoucí lékař z Ortopedické kliniky dětí a dospělých 2. LFUK FN Motol.
Minulá generace matek ovšem slýchala, že dítě má ležet v takzvaném širokém balení na plochém, aby byla jeho páteř rovná a narovnávala se i takzvaná totální kyfóza (kulatá záda), kterou mají zprvu všichni kojenci. „Vývoj od totální kyfózy k esovitému prohnutí páteře se ale neděje pasivně pomocí gravitace a ležení v horizontální poloze,“ říká zástupce primáře spondylochirurgického oddělení FN Motol MUDr. Jan Kryl. „Dochází k němu díky aktivnímu pohybu – dítě pase koníčky, zvedá se na všechny čtyři a pak do sedu – čímž se vytváří hrudní kyfóza a krční lordóza, při stoji pak bederní lordóza.“
Nošení není rizikové ani pro vývoj kyčelních kloubů. „Optimálně se vyvíjí, když jsou kyčle pokrčené, v roznožení a v zevní rotaci – což je prakticky přesně poloha, v jaké se dnes děti nejčastěji nosí – tedy bříškem k tělu rodiče, roznožené nožičky a zadeček níž než kolena,“ uvažuje doktor Šťastný.

Snaha o ideál

Mezi tím, jak dítě nosí západní a jak domorodá žena, zůstává podstatný rozdíl. Zatímco africká venkovanka nosí dítě z ryze praktických důvodů, západní matka hlavně proto, že pro něj chce jenom to nejlepší.

„Jaký z desítek úvazů je pro mé dítě nejlepší?“, ptá se Evropanka. Kolik hodin denně má být miminko optimálně nošeno? Když budu nosit nemluvně na zádech, nebude trpět nedostatkem očního kontaktu? Jakým způsobem fixovat hlavu, když usne?

Naproti tomu Afričanky děti nosí prostě tak, jak „se to dělá“, jak je potřeba a jak to vyhovuje jim samým.  „To jenom my máme ten luxus, že můžeme o záležitostech výchovy a péče tolik přemýšlet,“ uvažuje Renata Wesley.

Urputná snaha o ideál škodí dítěti možná víc než drobné nepohodlí. Česko-německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová dokonce varuje rodiče, kteří chtějí své dítě nosit, před tím, aby tak činili ze snahy udělat pro dítě první poslední. „Jestliže v primitivních kulturách se malé dítě nosí na matčině těle, musí se nutně přizpůsobit jí, stejně jako veškerým životním podmínkám velké rodiny. Když však dnešní rodiče dítě nosí, probíhá přizpůsobování obráceně. Tím dítěti unikne možnost cítit se v bezpečí a cvičit se přitom v adaptaci na okolí, což je předpokladem životní odolnosti“ vysvětluje Prekopová.

Jak se tedy rozhodnout? Co třeba prostě zvolit způsob, který je pro nás jednodušší? Nebo přitažlivější? Třeba ani nemusíme vědět proč.

Rámeček:

Poučení od Navahů

Ne všechno, co vidíme u přírodních národů, je následováníhodné. Například severoameričtí indiáni Navahové tradičně používali jakési krosničky (cradle board) ze dřeva či spletené z proutí. Dítě se zabalilo a přivázalo na podložku, a ta se pomocí popruhů připevnila nejčastěji přes ramena (nebo taky na koně či na sáně). Součástí konstrukce byla i stříška. Dítě se dívalo dozadu, komunikace s nosičem byla nulová, narovnané a k sobě svázané nohy působily řadu vad kyčlí.

Nejčastějšími nešvary nošení dnes je nedostatečná podpora zejména krční páteře u novorozenců a nošení zády k tělu rodiče. První z problémů se týká zejména nosítek, u šátku lze páteř malého miminka poměrně dobře podepřít, zvolíme-li vhodný úvaz a šátek dostatečně utáhneme.

Často vídáme dítě v nosítku na hrudi rodiče, nicméně tváří ve směru chůze, tedy od rodiče. Tato poloha není vhodná hned z několika důvodů: omezuje komunikaci rodiče a dítěte, váha dítěte spočívá na jeho rozkroku, končetiny volně visí do prostoru a nepřirozená je i zátěž na páteř. Unavené dítě si navíc nemůže prostě položit hlavu na hrudník rodiče a usnout.

vyšlo v časopise Respekt 31. 7. 2011