Děťátko, co říkáš?

Naše maličké pláče nebo kňourá, a my ne a ne přijít na to, proč. Kdyby tak umělo mluvit! Jenže na to si budeme muset ještě pár měsíců počkat. Zatím se zkusme zamyslet, jak můžeme rozumět miminku beze slov.

Když byly Tomáškovi dva měsíce, byla Zuzka, jeho máma, na pokraji zhroucení. „Furt brečí,“ stěžovala si mi a brečela přitom taky. „Prostě pořád a já nevím proč. Dělám všechno, co se má: kojím, chovám, nosím, masíruju bříško… Jenže on bulí, ať dělám co dělám. A ještě ke všemu se to zhoršuje, týden od týdne probrečí větší část dne. Jsem špatná matka.“ Tomášek se začíná ve své kolébce kroutit, zdá se, že brzy nabere k pláči a Zuzka na mě upírá uplakané oči: „Řekni mi prosím tě, co mu je, co chce!“ Obejmu uplakanou mámu, Tomášek se naštěstí zase zklidňuje.

Když má dítě hlad, pláče, když je něco bolí, pláče. Když má málo podnětů, pláče, a když jich má moc, tak taky. Čert aby se v tom vyznal. Takže pokud nedokážete vždy rozpoznat příčinu pláče svého miminka, rozhodně se neobviňujte, že jste špatná matka. Ostatně, vaše miminko taky neví proč pláče, jen prostě cítí, že je „něco špatně“. A že brečí víc než dřív? Denní délka pláče obecně roste od narození do zhruba osmi týdnů, i když o dítě pečujete vzorně. Příčina zatím nebyla jednoznačně prokázána. Pro matky je to ovšem těžké období. Šestinedělí, které jejich „selhávání“ přece trochu omlouvalo, už je za nimi, ale jim se stále nedaří dítě ukonejšit.

Nezoufejte, bude líp!

Pokud se vám děje něco podobného, nezoufejte. Brzy se vývoj obrátí pozitivnějším směrem a vy budete svému miminku rozumět lépe a lépe. Už ve třech měsících je pláč spolehlivěji vázán na zevní příčiny, a rodiče lépe odhadují, co pomůže. Postupně dokážete rozpoznat nejtypičtější druhy pláče: nejčastější pláč z hladu, ostrý křik z náhlé bolesti či leknutí, pofňukávání unaveného či smutného dítěte, vzteklý brek. A v dalších měsících vaše maličké objeví další výrazové prostředky a zjistí, že pláč v mnoha případech nepotřebuje.

Co však poradit nešťastným rodičům do té doby? Jak miminku porozumět a jak reagovat, když mu nerozumím?

Věnujte mu pozornost: Nevíte-li, co malé miminko trápí, přijďte k němu, zadívejte se na ně, zkontrolujte plínku. Zvedněte je do náruče, chvíli je chovejte, povídejte mu.

Mléko: Nezklidní-li dítě vaše pozornost a kontakt, můžete je nakojit. Kojení je u malých dětí univerzální „všelék“. Uspokojí žízeň i hlad, potřebu kontaktu i sání, zahřeje. U většího dítěte by však už bylo samozřejmě chybou automaticky „řešit“ rozmrzelost jídlem.

Reagujte včas: trpícímu (například hladem) novorozeněti se zdá být minuta věčností. Proto je vyslyšte co možná nejrychleji. Navíc, ať už pláč začne z jakéhokoli důvodu, neuspokojíme-li žádost včas, vyvine se ve vzteklý křik. Dítě prostě rozzuří, že jsme mu ještě nepomohli. Chvíli mu pak nemůžeme pomoci, ani kdybychom jeho žádost sebelépe naplnili. Jakmile je vzteklé, musí ze sebe nejprve vztek dostat, a teprve pak je připravené naši pomoc přijmout. Včasné reagování se přitom „vyplatí“ i z dlouhodobého hlediska. V knize Dítě pláče – co dělat cituje Anne Bacus americkou studii, která ukazuje, že čím rychleji matka v prvních čtyřech měsících reaguje na křik svého dítěte, tím méně dítě pláče v měsících následujících. U kojence staršího čtyř měsíců již tak pospíchat nemusíte, postupně se začíná učit, že jeho žádost nemůže být vždy vyplněna okamžitě. Navíc už se dokáže zabavit svými ručkami a snáze jej uklidní váš hlas: „už jdu, zlatíčko, jen si umyju ruce, sundám zástěru, a hned jsem u tebe!“

Snažte se: I když nevíme, co miminku vadí, dejme mu najevo, že jsme s ním a snažíme se mu pomoci. Dítě naši snahu vnímá a necítí se ve svém bolu samo.

Zůstaňte klidní: Miminko ovšem nepotřebuje, abychom předváděli všechno své umění. Někdy potřebuje jen to, abychom byli schopni v klidu a bez úzkosti jeho pláč snést, a umožnit mu tak, aby se uvolnilo a pak třeba lépe spalo.

Důvěřujte přírodě: Zaslechneme-li pláč dítěte, naše tepová frekvence se nejprve krátce sníží, a pak prudce stoupne. Prvotní snížení odpovídá pozornějšímu naslouchání, nárůst nabuzení k akci. Tak naše tělo reaguje spontánně, aniž bychom si to „řekli“. Podobně spontánně reagujeme, zaslechneme-li křik dítěte, podmíněný bolestí (například když je píchne včela). Matka v takovém případě doslova vyletí ze židle a ke svému malému neprodleně přiskočí. Naproti tomu pláč hladového miminka nás zdaleka tak nevyleká, ze židle není důvod skákat a děťátku se můžeme chvíli věnovat i jiným způsobem, než je nakrmíme. Věřte, že příroda vaše reakce na dítě dobře vyladila, a vy na ně tak můžete reagovat vhodným způsobem, i když své jednání nedokážete rozumově vysvětlit.

Neobviňujte se: I když nepoznáte příčinu pláče a nedokážete své dítě vždy uklidnit, neobviňujte se a nezoufejte. Vaše dítě potřebuje vyrovnané a spokojené rodiče víc než rodiče technicky dokonalé.

 

Pláče v kojeneckém věku postupně ubývá a děti jsou stále čitelnější: pro rodiče je snadnější poznat, co dítě chce, co se mu nelíbí. Přesto ještě potrvá, než nám dítě smysluplně sdělí, co by rádo. Dříve než v roce děti mluvit nezačínají, ať se snažíme sebevíc. Někteří se však domnívají, že se staršími, dosud nemluvícími kojenci, lze komunikovat pomocí gest – znaků. Zní to zajímavě, že?

Zaznakuj, co potřebuješ

Znakování s kojenci a malými batolaty je v Česku jedním z hitů posledních let. V anglofonních zemích se hovoří o „baby signs“ u nás je zpopularizovala zejména Terezie Vasilovčík-Šustová (www.znakovanismiminky.cz). Můžete si pořídit publikace, přihlásit se na kurzy, diskutovat na webu. Teorie je taková, že naučíte-li dítě znakovat, můžete si s ním „povídat“ dříve než umí mluvit. Tak trochu to ostatně děláme všichni – například všeobecně rozšířené pá pá na rozloučenou.

Osobně ovšem o významové složce takové komunikace spíše pochybuji. Nikdy jsem se nesetkala s kojencem, který by pomocí znaků se svými rodiči opravdu významově komunikoval, a domnívám se, že metoda je v tomto směru přeceňována. Děti, které ještě nemluví, nebývají schopny si natolik uvědomovat své pocity a přání, aby je sdělovaly.

V praxi to vypadá tak, že děti nejčastěji znakují, když znakuje někdo jiný, a jde tedy pouze o nápodobu, nikoli významové sdělení. Nebo znakují názvy zvířat a předmětů, jež je obklopují (hodiny, klobouk, auto). Komunikačně je to stejné, jako kdyby dítě na předmět prostě ukázalo.

Dále rodiče učí své děti znaky pro názvy běžných činností (jíst, pít, spát). To by mohlo být príma, kdyby za vámi například unavené dítě přišlo a zaznakovalo, že chce spát. Jenže to nečekejte: je téměř vyloučené, aby roční dítě takto smysluplně znakovalo. To by si totiž muselo samo ospalost nejprve uvědomit, a navíc chtít, aby je rodiče uložili (čemuž se, jak známo, brání kojenci, batolata i předškoláci). Naštěstí je zde znakování zbytečné, většina rodičů pozná, kdy je dítě ospalé: mne si oči, je rozmrzelé nebo se u něj rychle střídají nálady…

Podobné je to i s jídlem: představa, že za vámi hladové dítě přijde a zaznakuje „chleba“ a „sýr“, je – mírně řečeno – naivní. I pokud si nemluvně uvědomí, že má hlad, neví, na co má chuť. Výjimkou jsou situace, kdy oblíbenou potravinu vidí. Znakovat ale v takovém případě netřeba – stačí ukázat. I sám hlad poznáte bez znakování: blíží se doba oběda, dítě začne být protivné, stojí vám u nohy a kňourá, případně jinak naznačí, vždyť je znáte. Například 15ti měsíční Martínek ukazuje na kuchyňskou linku. O měsíc starší Lukáš zase na dětskou židličku, v níž obvykle jí.

Dalšími z oblíbených znaků jsou ano/ne, případně chci/nechci. Avšak i tyto znaky jsou zbytečné. nabídnete-li dítěti něco, co chce, například jablíčko, zcela přirozeně po něm chňapne. Pokud nechce, ignoruje je, případně otočí hlavičku na druhou stranu či ovoce rovnou odstrčí. Co navíc přináší znakování?

Vyplatí se znaky jako například „ještě“: děti tak mohou požádat o další pamlsek, pohoupání apod. V galerii znaků na znakovanismiminky najdeme ještě jako: obě ruce ve špetkách se opakovaně dotýkají špičkami prstů, ťukají o sebe. Naši dcerku jsme znakovat neučili, přesto si o pamlsek i pohoupání uměla říci dřív, než uměla říci „ještě“. Natažená ruka doprovázená pohybem celého těla a přímý pohled nás nikdy nenechal na pochybách, co jí leží na srdci.

Nicméně, nic proti znakům, venkoncem je to príma zábava. Znaky si můžete vymýšlet, jaké chcete a pro co chcete, dítěti se při jejich učení věnujete a víc je pozorujete. Děti jsou rády, že se jim věnujete, rády po vás opakují, rády se učí a těší se z vašich pochval. Jen od nich nesmíte čekat moc. Prostě taková trochu rozšířená hra na „paci paci“ a „Ukaž, jak jsi veliký!“

Brzy po prvních narozeninách doplnila naše dcerka Doubrava svoje gesto „ještě“ slovem (v úpravě „etě!“). Gesto se tak stalo ještě neodolatelnějším. Podobně je tomu i u jiných dětí. Koncem prvního či začátkem druhého roku začínají s prvními slůvky. Pozvolný začátek se brzy přehoupne v raketový rozvoj. Ale více o rozvoji řeči až někdy příště. Svou schopností učit se jazyk udivují děti rodiče i vědce. Taky se tak těšíte na první věty, jako já?

Literatura:

Anne Bacus: Dítě pláče – co dělat. Jak zjistit, proč dítě pláče a jak ho uklidnit. Portál, Praha 2006:

Koukolík, František: Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. Karolinum, Praha 2008:

Pilařová, M. (2005). Nerozumím svému miminku. Psychologie dnes 5 (11) 29–31.

Rámeček 1:

Nerozumím svému miminku

Jedním z cílů článku je uklidnit rodiče znejistěné myšlenkou, že svému dítěti nerozumějí. Pokud však máte skutečně pocit, že komunikace mezi vámi a vaším dítětem selhává, neváhejte a navštivte odborníka. Ne však, že necháte dítě doma, a půjdete si sami postěžovat! I to sice má svůj význam, k odstranění problému je však účinnějším způsobem navštívit odborníka společně s dítětem. Tak totiž bude mít možnost nejen reagovat na vaše slova, ale i sledovat vaši interakci s dítětem. A to v takovémto případě velmi cenným zdrojem informací. Terapeut poslouchá, co mu rodič povídá, zároveň ale sleduje, jak se verbálně i neverbálně na dítě obrací, jak reaguje na jeho signály a jak mu dítě odpovídá. „Vyprávění rodiče nemůže nahradit přímé pozorování dítěte a jeho interakce s rodičem,“ říká Martina Pilařová, vedoucí dětské sekce České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii.

Rámeček 2:

Nejčastější příčiny pláče – jak reagovat

Hlad

Pláč z hladu je nejtypičtějším pláčem malých kojenců. Rodiče se jej brzy naučí rozpoznávat. A co dělat? Jednoduše: nakrmit.

Nadměrná stimulace

Dnešní miminka jsou často nadměrně stimulována. Jak poznáte, že dítě chce mít spíše klid? Například tak, že otáčí hlavičku od vás, vzdychá. „Rodiče často tuto reakci zaměňují s nudou a začnou miminko rozptylovat,“ upozorňuje Anne Bacus. „Miminko se třeba i uklidní při pohledu na novou věc, ale za několik vteřin začne opět plakat a nakonec pořádně řvát. A neuklidní se, dokud ze sebe nedostane veškeré nahromaděné napětí.“ K nadměrné stimulaci jsou obzvláště citlivé předčasně narozené děti, děti s nízkou porodní hmotností nebo děti, které zažily těžký porod.

Nuda

Též nedostatek podnětů může dítě přivést k pláči. Avšak malý kojenec nepotřebuje žádnou speciální zábavu. Chvíli si s ním můžete povídat, ukazovat mu různé věci. A pak ho třeba nechte prostě pozorovat dění v místnosti, kde jste vy, kde je celá rodina.

Únava

Únava může dítě natolik podráždit, že mu brání v usnutí, dítě se takzvaně přetáhne. Nemusí to být snadné poznat, některé unavené děti totiž spíše stupňují svou aktivitu. Nicméně mnutí očí či rychlé střídání nálad bývají známkami únavy. Odejděte s dítětem do klidného prostředí, případně je zklidněte v náručí. Nemluvte na ně či mluvte klidnými slovy polohlasem – podle toho, s čím máte lepší zkušenost. Dítě může ještě několik minut plakat, aby se zbavilo napětí, a nakonec samo usne.

Potřeba sání

Kojenci mají velkou potřebu sát, dumlat. U přírodních národů dítě často zůstává u prsu, jak dlouho chce. Můžete to dělat také tak, anebo – pokud vám to tak nevyhovuje či to prostě není možné – můžete zvolit dudlík. Některé děti si vypomohou samy – cucají si palec nebo pěstičku.

Horko nebo zima

V našich podmínkách se rodiče často obávají, aby dětem nebyla zima. Když si nejsou jisti, raději dají vrstvu navíc. Výsledkem je, že děti často pláčou proto, že je jim horko. Kojenci do šesti měsíců postačí při pokojové teplotě jedna tenká bavlněná vrstva navíc oproti tomu, jak jste oblečeni sami. Po šestém měsíci věku se bude dítě cítit pohodlně, když bude oblečené stejně jako vy.

vyšlo v časopise Děti a my, duben 2010