Dělají šaty člověka?

Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka, zpívali Voskovec s Werichem. Jsme sice schopní jim oponovat, nicméně: neměli pravdu alespoň zčásti? Módní vlny i zisky textilního průmyslu naznačují, že ano. Posviťme si na tuto otázku z různých perspektiv.

Dokonalý make-up dokončen, vlasy upraveny. Eva přistupuje k šatníku, „listuje“ ramínky a polohlasem říká: „To ne, to ne… to taky ne…“ Roman se snaží Evě pomoci: „Což kdyby sis vzala ty nové červené?“ radí.
„Ty jsou moc červené,“ odsekává Eva.
„A co ty úpletové, které máš ráda?“ „Ty se nehodí.“ „A takové ty černé, víš, jak jsme kupovali spolu?“ nevzdává se Roman.
„Zbláznil ses? V těch vypadám moc vyzývavě.“ Když Eva dojde na konec řady, zaúpí: „Vidíš, nemám co na sebe!“
Jakkoli Roman chápe, že Eva je před přijímacím pohovorem nervózní, a snaží se najít řešení, je pro něj záhadou, jak může jeho žena něco takového prohlásit před nacpanou skříní.
Vybíravost člověka – zejména v něžnějším provedení – je v přírodě jedinečná. Koním je zdá se jedno, jsou-li grošovaní, hnědáci nebo běloušové. A lev nosí svou hřívu hrdě, podobně kohout hřebínek. Zvířata jsou spokojena tak, jak jsou. Nikoli však člověk, který od pradávna své tělo všelijak zdobí, maluje a obléká. Minimálně takto tedy šaty dělají člověka. Zkusme se podívat, kde se tato naše vlastnost vzala.

Ukloň se, mám dražší šat
Biblický příběh vypráví, že když Adam s Evou okusili jablka ze stromu poznání, uvědomili si, že jsou nazí. Zastyděli se a utrhli fíkový list, jímž se zakryli. Podle této pověsti to byl tedy stud, jenž vedl naše předky k tomu, aby se oděli. Historie a etnologie poskytují poněkud jiný obrázek. Zdá se totiž, že stydlivost je záležitost kulturní, daná výchovou. Nepopiratelnou výhodou oděvu je jeho izolační funkce. Podle klasické teorie vznikl Homo sapiens v savanové Africe, odkud migroval do končin převážně chladnějších. Jeho přežití přitom z velké části záleželo právě na oděvu. Lovci mamutů byli oblečeni v dokonalých kožešinových oblecích podobných těm, které známe od Inuitů.
Nutnost oděvu jakožto izolace nutné k přežití roztála společně s ledy doby ledové, lidé však svůj šat neodhodili. Izolační funkce již není tak naléhavá, nicméně stoupla jeho funkce reprezentační. Ruku v ruce se zvyšováním velikosti lidské populace se rozvíjela estetika, individualita i hierarchičnost odívání.
„Když byste byla v tureckých lázních a přišel by tam za vámi váš muž, tak by vás nenašel. Oblečenou by vás poznal hned,“ vysvětluje individualizační funkci oděvu Helena Jarošová, která přednáší dějiny módy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Odlišení se od jiných je tedy další rovinou, na níž šaty dělají člověka. Pro urozené a mocné navíc bylo výhodné, aby každý na první pohled poznal, s kým má tu čest. Čím větší byly ve společnosti majetkové a mocenské rozdíly, tím honosnější vizáž si mocní pěstovali. Vznešené Římany charakterizovala tóga, oděv z jednoho kusu látky, jež se přehazovala přes levé rameno, vedla přes záda a pod pravou paží přes prsa. Pak se ovinovala kolem těla – tolikrát, kolikrát stačila látka.
„S úpravou tógy pomáhali římskému švihákovi otroci zvaní vestiarové.
Ti ji na pánovi urovnával i, zažehlovali záhyby a sklady zatěžovali olůvky. Když večer pána svlékli, činili totéž na figuríně, aby se záhyby přes noc nezmačkaly,“ uvádí Želmíra Živná (idnes.cz nedávno vydalo zprávu, že knihu ve skutečnosti napsal Jiří Dienstbier, který v té době nesměl oficiálně publikovat) v knize Šaty dělají člověka. Tóga byla vznešená už proto, že ten, kdo ji měl na sobě, se musel pohybovat klidně, pomalu a odměřeně, jinak by se mu rozsypala. Člověk v tóze ovšem raději využíval nosítek, což lépe odpovídalo jeho vznešenosti. Chudí tógu samozřejmě nenosili, jejich oděv tvořila kytlice, tunika a přes rameno pláštík nebo pláštěnka s kápí. Jediným oblečením otroků, vykonávajících těžké práce, byla jakási zástěra.
Oděv jako vyjádření stavovské příslušnosti, ať už urozených či neurozených, ale také podle typu zaměstnání, je vynálezem středověku. První doklady k takovému dělení je možné shledávat od 13. století.
V pozdním středověku se mnozí šlechtici jen těžko smiřovali s tím, že bohatí měšťané se jim v tolika ohledech podobají. Družina středověkého rytíře, který se vydává na turnaj, byla velmi pěkně oděná, oděv pážat byl estesticky půbivý, nicméně pážata nesměla mít například samet, nesměla mít zlato.
Pořádky přitom nepředstavovaly pouze jakési veřejně dostupné vyhlášky; městské úřady neuposlechnutí trestaly, většinou pokutou. Pokud byly vymezeny tresty vězením, musel je vykonat muž za ženu, otec za dceru.
Šaty králů a královen představovaly celé majetky – luxusní látky bohatě řasené a vyšívané, zdobené krajkami, perlami a drahými kameny. Vše pochopitelně špičková ruční práce.
Zajímavý však je posun, k němuž došlo s nástupem buržoazie. Namísto toho, aby si bohatí a mocní podnikatelé vydobyli právo zdobit se stejně jako šlechtici, gentleman 19. století se již zdobit nepotřebuje. Vysvětlováno to bývá odlišnými etickými hodnotami kapitalistů. Přesto bohatnoucí měšťák musí někde ukázat, na co má. Vedle briliantových jehlic a zlatých hodinek parádí svou ženu. A tento stav zůstal v zásadě doposud. Jen manželku v nádherných šatech vystřídala milenka v minisukni a briliantovou jehlici nahradil nejnovější mobil.

Co říká zelený svetr
Psychologicky nejzajímavější, nicméně též nejkomplikovanější rovinou, na níž můžeme chápat rčení o tom, že šaty dělají člověka, je reprezentace osobnosti. Rádoby psychologické klíče odhalující, co o člověku ta která část jeho oděvu říká, sice existují, jejich vypovídací hodnota je však podobná lidovým snářům. Říkají nám totiž buď odborně nepodložené výmysly tvůrců či fakta všeobecně známá (žena v minisukni z červené kůže zřejmě opravdu nebude přehnaně stydlivá či puritánka). Zorganizovat solidní psychologický výzkum na toto téma je totiž velice komplikované. Do hry vstupuje spousta faktorů. Například má-li pan Novák na sobě zelený svetr, může to namátkou znamenat, že: tíhne k přírodě a má potřebu to sdělit; zelenou má ráda jeho žena, která mu svetr koupila; když pan Novák potřeboval svetr, zelený byl jediný, který v jeho velikosti měli; a tak dále a tak podobně. Zkrátka: o panu Novákovi nám tento samotný fakt neříká vůbec nic. Výzkumy preference různých částí oděvů navíc nejsou převoditelné napříč časem a kulturami. I pokud by tedy vznikl před lety dejme tomu v Americe solidní výzkum preference svetrů, jenž by se snažil odfiltrovat všechny faktory mimo osobnostních, v našich podmínkách to může být úplně jinak.
Zelený svetr však může promluvit v kontextu celého oděvu: například je-li paní Nováková oblečena od hlavy až k patě v zelené, hnědé a pískové, sukni má lněnou, svetr z čisté vlny a není nalíčená, můžeme se domnívat, že jde o osobu, jež má ráda přírodu a přirozenost. Nebo zkombinujeli zelený svetr s krátkou, jasně červenou sukní, pruhovanými punčochami a kanárkově žlutou bundou extravagantního střihu, zřejmě nás napadne, že máme tu čest s kreativní osobou.
Svůj kontext pak má i celý oděv. Hodnotíme, zda dotyčnému sluší a zda je přiměřený situaci -zejména si všimneme, pokud přiměřený není (červené šaty na pohřbu, tepláky v divadle, kravata na vysokohorské túře).
I posuzování oděvu ve všech kontextech však představuje pouze první dojem, náchylný k mnoha chybám. Neznámý člověk nás může svým vzhledem mást – snaží se třeba vypadat „nezávisle“, ačkoli, nebo možná právě proto, že závislý je. A my sami jsme ovlivněni subjektivní zkušeností.

Vznešená i nemravná
Přes úskalí, jež interpretace zeleného svetru přináší, je použití barev na oděvu psychologicky velmi zajímavé. Osobní preference se snoubí s tím, co dotyčné osobě sluší, kulturou i módou. Tmavšími barvami navozujeme důstojnost, pestré jsou zase veselejší. Prakticky se přitom nestává, že by jediná barva dokázala člověka nadchnout natolik, aby se oblékal výhradně do ní. Snad s jedinou výjimkou: Osoby oblečené výhradně v černé můžeme potkat relativně často. Symbolika černého oděvu přitom je poměrně různá – smutek, elegance, revolta… Často preferujeme určitý styl barev – třeba barvy jasné, nebo naopak tlumené. Nebo barvy studené či teplé. Někdy máme jednu nebo dvě barvy, kterým se vyhýbáme, a ostatní nám nevadí. „Řada mužů se úzkostlivě vyhýbá růžové – a přitom sluší i brunetům i opáleným blonďákům,“ říká estetička Jarošová. „A jedna moje známá by si zase neoblékla červený kabát, snad ani kdyby měla zmrznout,“ dodává se smíchem.
Zajímavý je příběh žluté. Ta byla po dlouhou dobu vzácná, pro nabarvení látky bylo totiž potřeba veliké množství květů šafránu. „Žlutá se proto stala barvou módní, do žlutých šatů se oblékaly ženy vznešené a bohaté, nosily žlutá roucha i závoje,“ píše Ludmila Kybalová. Proti tomu se však ozývali mravokárci, kteří to považovali za příliš velkou rozmařilost a zbytečný přepych. Žlutá se tak stala postupně barvou diskutabilní, až nakonec skončila jako doplněk oděvu těch, kdo byli označováni jako nepočestní. Těm byla ve středověku dokonce předepsána. „Ženy prodejné byly často viditelně označeny kdysi módním žlutým šlojířem nebo šlojířem se žlutým okrajem. Židé nosili povinné žluté kolečpozději žlutý krejzlík jako příslušníci deklasované třídy.“ (Kybalová, 2001)
Celkově se dá říci, že naši předkové měli rádi barevnost. Středověký oděv dokonce preferoval velmi pestré barvy. Kybalová píše: „Obvyklé je spojení červené a modré, žluté a zelené v co možná výrazných kontrastech.“ Oblíbené byly například nohavice různých barev společně s barevně půleným kabátcem: pokud byla pravá část kabátce červená a levá modrá, u nohavic byla červená levá a modrá pravá.“
Nesmíme však zapomenout, že i chápání barev, jakkoli nám může připadat „nad slunce jasnější“, je kulturně podmíněné. Například barvou smutku v Japonsku není černá, ale tradičně naopak bílá. Pastelové odstíny, zejména růžové, jsou pro nás typicky ženskými. Za ludvíkovského baroka však byly barvami šlechty, a proto je s oblibou nosili i pánové.

Nemám co na sebe
V naší kultuře tradičně odlišujeme různé typy oděvu vhodného pro různé příležitosti. Někdy se potřebujeme obléci pracovně, jindy slavnostně, občas chodíme v negližé a krom toho známe různé speciální příležitosti. To kdyby si Roman uvědomil, chápal by Eviny pocity před šatníkem lépe. Kdyby navíc počet věcí v šatníku vydělil ročními obdobími, náladami své choti a názory jejích kamarádek, asi by se podivil, že se vůbec kdy dokáže jeho žena obléknout.
Roman ale není jediný, kdo se diví šatníku toho druhého. Eva zase nechápe, proč na sebe Roman navléká oblek, kravatu a uzavřené boty, i když je horko. Nota bene když oblek nesnáší.
Eva by mohla pochopit Adamovu oblekománii, kdyby znala jeho šéfa. A nebo něco z dějin odívání. „Evropský muž se od středověku vždy upíná a zahaluje těsným oděvem od nohavic až ke krku,“ říká Helena Jarošová. Naopak ženin oděv je otevřený jak dole – sukní, tak nahoře – dekoltem, což doktorka Jarošová vysvětluje symbolikou pohlaví. Dalším vysvětlením většího odhalení těla ženy ve společnosti je skutečnost, že ženino tělo je chápáno jako nositel krásy. „Když se řekne krásné tělo, automaticky si již od renesance vybavíme tělo ženy,“ říká Jako, rošová. Navíc ženám jak známo více záleží na tom, jak vypadají. Univerzalita obleku naopak mužům umožňuje, aby nad svým oděvem nemuseli přemýšlet.
Chápání estetiky ženského těla však ženám přineslo i velké komplikace. Pro eleganci štíhlého pasu se naše předkyně po stovky let upoutávaly do korzetů a šněrovaček. Ideálních měr, jak byly chápány před sto lety: 97-46-97, se věru nedosahovalo snadno.
Jeptišky, lékaře i zástupce hnutí punk poznáme na první pohled. Jakkoli jsou tyto názorově i profesně rozdí lné skupiny navzájem odlišné, všechny dávají svým oděvem jasné sdělení, s kým máme tu čest. Profesionální oděv je vysoce praktickou záležitostí. Je fajn, když člověk pozná v obchodě na první pohled, kdo je zaměstnanec, a v nemocnici, kdo je lékař. V současné době jsou však v módě odívací kódy ve firmách a v podnicích – po americku často zvané dress code. Jejich základem jsou obleky a kostýmy, boty s uzavřenou špičkou a punčochy, filozofií profesionální vzhled a deklarace loajality zaměstnance. S pří lišnou orientací na image firmy a vynucování si vyjadřované loajality pomocí nepříjemných odívacích kódů však houfně dochází ke ztrátě důležitější loajality vnitřní. Když svým zaměstnancům firma říká: „Budete nosit toto, protože jsme tak rozhodli. Jestli se vám to líbí, nebo ne, nás nezajímá,“ v zaměstnancích narůstá vnitřní nespokojenost. Nebo byste měli chuť obětovat se pro firmu, jež nerespektuje vaši individualitu, názor ani pohodlí?
To, jak smýšlíme, jak se chováme a jak vypadáme, spolu souvisí. Svým oděvem s vnějším světem komunikujeme. Náš oděv tak spoluvytváří naši osobnost v očích druhých. A neovlivňuje i to, jak o sobě smýšlíme my sami?

Literatura:
Kybalová, L. (2001). Dějiny odívání. Středověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Larkeyová, J. (1991). Šaty dělají zázraky. Praha: Prúdy.

Živná, Ž. (1976). Šaty dělají člověka. Praha: Albatros.

***

/ Kouzlíme s oděvem /

Do užité psychologie odívání bytostně patří vytváření optických klamů, jež nechávají určitým partiím našeho těla vyniknout či naopak od nich dokáží odpoutat pozornost. Pomocí barev, vzorů a střihů lze změnit dojem proporcí našeho těla. Notoricky známá je například skutečnost, že tmavé barvy a svislé linie na oděvu zeštíhlují a opticky prodlužují, světlé barvy a vodorovné linie naopak. Méně využívané jsou možnosti působení vzorů, s jejichž pomocí lze účinně upoutat či naopak odpoutat pozornost od určitých partií těla, využití tvaru a velikosti výstřihů (výstřih ve tvaru U například prodlužuje krk a hodně široký výstřih dokáže dokonce vyvážit příliš široké boky). Řešení rukávů pomůže při příliš tenkých či silných pažích, širokých, úzkých či sedlých ramenech, ovlivní i pozornost věnovanou poprsí a dokáže i vyvážit vnímání silných stehen. To jsou už věci, které si uvědomujeme méně, a o doplňcích v těchto souvislostech téměř neuvažujeme. A tak se například stane, že žena, jež se trápí kvůli širokému pozadí, si je nechtíc leč významně opticky zvětší pomocí rozměrné kabely v barvě sukně, umístěné na boku. Na toto téma byly vydány celé knihy (například Larkeyová, 1991). Většina těchto zákonitostí je však logická – stačí se zamyslet.

Slovníček pojmů

krejzlík – stojací zdobený límeček

kytlice – dlouhá košile, oblékala se přes hlavu

šlojíř – šátek sloužící jako pokrývka hlavy

tóga – dlouhé roucho římského občana

tunika -rovný přepásaný a podkasaný oděv

Kdo vládl skupině lovců mamutů?

Skupiny lovců a sběračů žíjící v původním, pro ně přirozeném prostředí, májí určité charakteristické rysy. Mezi ně patří sdílení zdrojů, tj. považuje se za samozřejmé, že ti úspěšnější a schopnější se dělí o zdroje s těmi méně úspěšnými a schopnými. S tím souvisí někdy až úzkostlivé rovnostářství, které mezi členy skupiny panuje. Zároveň se velmi cení autonomie a schopnost nezávislého rozhodování každého člena skupiny, přičemž osobnost každého člověka je respektována, a to včetně dětí. Takový člověk, vůdce, vládce, v tom smyslu, jak jej chápeme my, který by určoval, co kdo má nebo nemá dělat, ve skupině není. Eventuální vůdce nebo vůdcové se objeví ad hoc v případě nutnosti při mimořádné, extrémní situaci, splní (nebo nesplní) svou roli, čímž jejich vůdcovství skončí a skupina se vrátí k běžnému životu.
Skupina tedy (až na tyto zcela výjimečné situace) žádného vůdce neměla a nevládl jí nikdo. Měla ale svoje autority (autoritu), na které (na kterou) se členové skupiny v případě potřeby obraceli. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že nejrespektovanější osobou byl někdo, kdo byl nejlépe schopen komunikovat s neviditelným světem, světem duchovní stránky přírody. Pro lovce a sběrače je totiž typické, že vidí celé své okolí oživené neviditelnými silami. Nejen každý člověk, ale i zvíře, strom, nebo třeba řeka má svoji duši (ducha, více duší). Když tedy například lovec uloví zvíře, není to považováno v prvé řadě za zásluhu lovce, ale za zásluhu zvířete samotného, protože se má za to, že se zvíře samo rozhodlo obětovat se lidem. Proto ten, kdo uměl komunikovat s duchovními stránkami přírody, nebo je dokonce dokázal ovlivnit, měl v očích tehdejších lidí největší autoritu. Pro úplnost dodávám, že takovou osobností určitě nemohl být „obecní hlupáček“, ale pouze člověk hluboce duchovně založený, nadprůměrně vnímavý a intuitivní. Rád bych zde zdůraznil, že můj pohled na popisovanou skupinu v pravěku žijících lidí není založen na fantazírování, ale (mimo jiné i) na studiu literatury, pro zájemce uvádím výběr.
Vít Lang

Literatura:

Abramova, Z. A. (1966). Izobraženije čelověka v paleolitičeskom iskusstve Jevrazii. Moskva: Nauka.

Ember, C. R., Ember, M. (2002). Cultural Anthropology. Prentice Hall, Upper Saddle River.

Lee, R. B. and Daly, R. (eds) (2006). The Cambridge Encyclopedia of Hunters and Gatherers. Cambridge University Press.

Roebroeks, W., Mussi, M., Svoboda, J. Fenema, K. (eds) (2000). Hunters of the Golden Age. University of Leiden.

Shennan, S. (2002). Genes, Memes and Human History. London: Thames and Hudson.

Stone, L. and Lurquin, P. F. , Cavalli-Sforza, L. L. (2007). Genes, Culture, and Human Evolution. Blackwell Publishing.

Svoboda, J. (1999). Čas Lovců. Brno: Archeologický ústav AV ČR.

Trinkhaus, E. and Svoboda, J. (eds) (2006). Early Modern Human Evolution in Central Europe. The People of Dolní Věstonice and Pavlov. Oxford University Press.