Archiv pro rubriku: Nezařazené

Jak přežít mateřskou

Petr Šmolka: Jak přežít mateřskou

Grada, Praha 2011

Jsem na rodičovské s druhým dítětem a docela si to užívám. Přes den jsem s dětmi a večer pracuju. Přesto mě Šmolkova kniha lákala k přečtení. Hlavně ze zvědavosti: Co asi radí starý a moudrý rodinný poradce mladým maminkám? Určitě nás vidí hezky s odstupu, profesionálně a přitom vlídně.

Po přečtení se domnívám, že v tom jsem se asi nemýlila. Šmolka je k nám mámám shovívavý a rozhodně nebere zátěž, kterou rané mateřství je, na lehkou váhu. Celkově mě ale jeho kniha nenadchla. Týká se jediné (byť podstatné) problematiky matek (a případně otců) na RD, a sice vztahu s partnerem. Manželství prochází v souvislosti s narozením potomka nelehkou zkouškou a stojí mu za to věnovat pozornost a pečovat o ně. Přesto by se do knihy s daným názvem hodilo pár rad i z jiného soudku – o tom, jak vedle péče o dítko a o muže pečovat i o sebe samu, informace o mateřských centrech, doporučení knih pojednávajících o péči o kojence a batolata, užitečné kontakty atd.

Knihou nás provází dvojice, která k Petru Šmolkovi docházela po sedm let, od r. 2002: seznámíme se s nimi jako s ještě nesezdanými a opouštíme je před narozením druhého potomka. Adam a Eva, jak jim autor říká, psali pro dr. Šmolku deníčky, z nichž najdeme v knize úryvky. Dobrý nápad, jak lidsky přiblížit problematiku dvojice, a to symetricky z jejího i jeho pohledu. Na mě tedy citace z deníčků působily nepravě, ale to samozřejmě může být jen můj dojem.

Šmolkova kniha je psána lehkým perem, s vtipem, kterým autor hýří i na svůj vlastní účet. Potíž je, že hýří moc. Vtipný či rádobyvtipný je téměř v každé větě. Styl, který by byl príma pro občasné osvěžení, se tak stává místy až otravným. Dovolím si citovat hned ze začátku: „Blahopřeji! Týden co týden se na pultech našich knihkupectví objevuje přinejmenším několik desítek nových publikací; přesto se vám mezi vším tím pokleslým literárním škvárem podařilo nalézt opravdovou perlu… Bystřejší čtenář snad už z názvu naší knížky vytušil, o čem by asi tak mohla pojednávat.“ A v tomto stylu se knížka nese i dál.

Recenzované dílko doporučuji vyhledat těm párům procházejícím životní etapou raného rodičovství, které mají potíže partnerského rázu a dosud z oblasti manželského poradenství nic nečetli. Pro tyto osoby může být Šmolkova kniha skutečně přínosem – autor své zkušenosti nezapře.

À propos – zároveň s touto knihou se mi dostala do ruky i jiná novinka ze stejného nakladatelství: publikace „Jak sladit práci a rodinu… a nezapomenout na sebe“ od Renaty Rydvalové a Blanky Junové. Šikovná knížka, která vidí problematiku v širším kontextu a umožní vám uvědomit si: co umím, co chci a co zvládnu. A jak to udělat, aby šlo o přínos pro celou rodinu.

Mladé dívky a pilulky proti početí

Hormonální antikoncepce není vhodným lékem na úzkost rodičů pubertální dcery

Marcela přichází s úzkostí, kvůli níž nemůže ani spát: bojí se, aby její patnáctiletá dcera Monika neotěhotněla. Apelovala na ni, že by jestě neměla se svým chlapcem spát, nicméně pro jistotu jí i nechali předepsat hormonální antikoncepci. Po měsíci ji ale zase vysadili, protože to Moniku „hodilo do depresí“, denně prý brečela. A Marcela zase nespí.

„A jak reálné to otěhotnění podle vás je?“ zajímá mě. Vychází najevo, že Monika sama říká, že „tak daleko se ještě nedostali a zatím ani neplánují“.  Vlastně ani příležitost nemají. Navíc je ohledně antikoncepce poučená, ona i její první láska jsou zodpovědní. Postupně se ukazuje, že za Marcelinou úzkostí stojí obava o dvacet let staršího manžela, který má řadu zdravotních problémů. To on „plaší“: Zřejmě na nápadníka své jediné dcery trochu žárlí, a zejména se obává, aby případné dceřino těhotenství neudělalo čáru přes rozpočet jejich olympijským ambicím. Sám se kdysi na Olympiádu připravoval, ale neuspěl. Nyní je v důchodu a trénuje dceru…

Příběh Moniky má své paralely v mnoha dalších rodinách. Hormonální antikoncepci (HA) užívá řada mladých dívek. Čeští gynekologové ji bez problémů předepisují dívkám od patnácti let, často i těm, které ještě sexuální život nezahájily. A vím i o dívkách mladších, jež antikoncepční pilulky polykají: jsou jim předepisovány coby léčba akné či bolestivé menstruace. Případně si nechá pilulky předepsat oficiálně dívčina matka. Zprostředkovaně jsem se setkala i s tlaky rodičů chlapce na rodiče dívky, aby HA zajistili.

Stojí to za to?

Nechtěné těhotenství může být traumatickou životní událostí, obzvláště pro velmi mladou dívku. Nedivím se rodičům, kteří „plaší“. Myslím však, že HA není nejlepším lékem na rodičovskou úzkost, a to hned z několika důvodů:

HA představuje riziko pro zdraví a přirozený vývoj dcery. Pohlavní hormony neovlivňují pouze pohlavní orgány, ale celé tělo včetně mozku, a také psychiku člověka. Hormonální antikoncepce má svá známá, vážná (byť vzácná) rizika, zejména riziko trombózy. Méně je zmapován vliv HA na emoce a náladu. Některé studie referují o pozitivním vlivu na náladu, často ve spojení s odstraněním premenstruačního syndromu; jiné však varují před zvýšeným rizikem deprese, úzkostných poruch, únavy či podrážděnosti, což je i relativně častá zkušenost mých klientek. U adolescentních, a zejména pubertálních, dívek bychom pak měli být ještě opatrnější, neboť jde o zásah do cyklu, jenž se ještě ani nestihl sám ustálit; o ovlivnění vývoje mozku v době, kdy je velmi plastický. Studie, které by mapovaly komplexní vliv dlouhodobého uzívání HA na vývoj ženy od pubertálního věku zatím nejsou k dispozici.

HA často podkopává důvěru a upřímnost mezi dívkou a rodiči: Co si má dívka myslet, když jí rodiče říkají: „Ne abyste spolu spali, na to jsi ještě příliš mladá.“ A pak jí nechají předepsat HA? Sdělením je: „Nevěříme, že se zachováš podle našich rad, nedůvěřujeme ti.“ A to samozřejmě dívku odrazuje od toho, aby své rodiče poslouchala, aby k nim byla upřímná. Proč by to dělala, když jí stejně nevěří?

Rodičovská úzkost a obavy stejně nezmizí: „Nezapomněla si vzít pilulku?“ „Teď jsme dali sexu zelenou.. ale co pohlavně přenosné nemoci: použili by kondom, když těhotenství nehrozí?“ Roky poté se pak rodiče začínají bát, aby ta jejich holčička, která si na HA zvykla, vůbec někdy děti chtěla, aby otěhotněla…

Otázkou je též vliv HA na vztahy. Například se ukazuje, že vztahy vzniklé v době, ženy HA užívají, se rozpadají častěji, než když jsou v době seznámení umělými hormony neovlivněné.

Obliba hormonální antikoncepce v Česku v posledních letech klesla, stále však zůstává nejrozšířenější antikoncepční metodou. Užívá ji 45 % Češek v plodném věku (před deseti lety to bylo téměř 55 %). Řadíme se tak mezi země, v nichž je spotřeba antikoncepčních pilulek „na hlavu“ nejvyšší. Vysoce převyšujeme průměr Evropské unie i pravlast pilulky Spojené státy Americké. Proč je právě u nás HA tak rozšířená, je otázka přesahující kapacitu našeho článku, chci však říci, že tento fakt ovlivňuje značné procento jedinců i společnost jako takovou. Hormony v antikoncepčních pilulkách působí na mozek žen a ovlivňují i například jejich touhu po dětech. Jejich vliv je tím větší, čím déle je žena užívá a čím mladší na začátku je. Spolu s množstvím uživatelek se pochopitelně mění celá společnost: normy, zvyky i hodnoty.

Pásek a kšandy

Chci připomenout, že otěhotnění lze účinně bránit i jinak, s pomocí metod citlivějších ke zdraví a vývoji mladé dívky (přerušovaná soulož, kondom, antikoncepční gely, plodné a neplodné dny…). K zajištění spolehlivosti stejné, jako má HA, lze tyto metody kombinovat, podobně jako když se hodně bojíme, aby nám nespadly klahoty, a vezmeme si raději pásek i kšandy. Použití těchto metod má mimo své antikoncepční účinky i další pozitiva: rozvíjí i zodpovědnost mladého páru, cit k vlastnímu tělu a tělu partnera/partnerky. V případě kondomu též výrazně snižuje riziko přenosu pohlavních chorob. A my rodiče nevyvracíme vlastní slova, nepodkopáváme důvěru svých dětí.

Vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2017/3

Kvalita života dnešního dítěte

Postřehy z XVII. mezinárodního kongresu AIFREF*, Praha 18.–20. května 2017

Problémy, s nimiž se dnešní děti setkávají, jsou v něčem stejné, jako řešili generaci dvě zpátky jejich rodiče a prarodiče. Z druhé strany ale mají dnešní děti potíže dříve neznámé. Liší se dostupné technologie, přístup k informacím, přístup rodičů, učitelů a dalších vychovatelů, liší se ideály společnosti. Abychom byli rodičům a dalším o mladou generaci pečujícím osobám dobrými průvodci, je vhodné tyto změny reflektovat.

S rodiči pracuji v rámci své soukromé praxe i v jednom azylovém domě pro matky s dětmi. Dělám besedy a semináře pro pěstouny, ve školkách a rodinných centrech. Uvítala jsem proto možnost zúčastnit se kongresu AIFREF* s názvem Kvalita života dnešního dítěte.

Psychologové, sociologové, pedagogové i odborníci na sociální práci z mnoha zemí světa se zde zamýšleli nad tím, co nejvíce ovlivňuje životy dnešních dětí, a co můžeme dělat, abychom je zlepšili. Podělím se o některé poznatky a nápady, které mě zaujaly.

Tlak na sebe a na dítě: příliš málo, nebo moc

„V České republice považujeme za hlavní problémy malou stabilitu rodiny, obrovské životní tempo, orientaci na výkon, nová média a jejich integraci do rodinného života.“ shrnula Lenka Šulová z katedry psychologie FF UK a prezidentka kongresu.

Zajímavé mi pak prišlo už to, že stejně, jako se problémy dětí a potažmo rodin (neboť dítě nelze uvažovat bez rodiny) štěpí v mé praxi, rozštěpily se i kongresové příspěvky. Bud se týkaly rodin zapojených do výkonnostního běhu dnešní společnosti, nebo rodin, které z něj vypadly. Obojí s sebou přináší problémy.

Část příspěvků (a diskusí) se věnovala rodinám, v nichž péče o dítě nebývá dostatečná a rodiče nejsou svým dětem následováníhodným vzorem. Probírala se problematika práce s ohroženou rodinou, problematika pěstounské péče, zapojení ohrožených rodin do většinové společnosti. To, jak můžeme působit na rodiče či samotné děti.

Na druhé straně se pak odborníci věnovali problematice rodin většinových, jež jsou dnes obecně vzato příliš výkonově zaměřené a přilliš ambiciózní. Probírala se rizika moderních technologií, internet, tátové a mámy pracující na druhé straně zeměkoule, než žije zbytek rodiny.

Velký prostor dostaly moderní technologie. Řečníci představivali výsledky odborných studií, i svá pozorování konkrétních dětí a rodičů v konkrétních situacích. Zaujalo mě například pozorování Jeana-Pierra Pourtoise, prezidenta AIFREF. Vyprávěl, jak pozoroval jedhoho japonského otce s miminkem: Miminko v kočárku začalo plakat a otec znervózněl, zdálo se že neví, co dělat. Po chvíli bezdradnosti mu pustil na mobilu jakousi animovanou pohádku. Nezabralo to, a tak telefonoval manželce, která se snažila dítě zklidnit přes Skype. Miminko však plakalo dál… Až po pocitově velmi dlouhé době odložil ten táta telefon, vzal své dítě docela obyčejně do náruče, a ono přestalo plakat. Ano, moderními technologie vskutuku ovlivňují způsob našeho uvažování i chování, dokonce tak intenzivně, až utlumí i přirozené instinkty.

Pozoruji kolem sebe podobné, i když ne až tak vyhrocené chování. Dokonce se i sama u sebe se občas zarazím. Třeba když si řeknu (poté, co zakopnu, převrhnu hrnek či něco podobného): „Ctrl Z – sakra, ono to nefunguje!“ A to jsem vyrůstala v době bez internetu a bez běžného užívání počítačů.

„Moderní technologie jsou zároveň přínosné, a zároveň ohrožující. Je třeba se s nimi učit zacházet tak, abychom využívali pozitiva a vyhýbali se negativům,“ shrnula Odette Lescarret z univerzity v Nimes.

Vzdělání

Hodně se probírala otázka vzdělávání a jeho širšího kontextu. Právě zde je totiž velký potenciál, prostor, kde lze na děti i rodiče působit. Zaujaly mě dvě myšlenky již zmíněného Jeana-Pierra Pourtoise:

– Vzdělání můžeme rozvíjet jak kvalitativním, tak kvantitativním způsobem. A právě kvantitativní způsob je dnes tak dominantní, že utlačuje přístup kvalitativní.

– Dětem bez ambicí – těm, které plánují být po vzoru svých rodičů nezaměstnanými – může pomoci škola. Posláním školy je nejen naučit děti číst, psát a tak dál. Posláním školy je též naučit dítě snít o svém budoucím povolání. O povolání, které je bude naplňovat, a které bude i prospěšné společnosti.

Na střet vzdělání s kulturou upozornila Odette Lescarret: „V jedné studii jsme sledovali korejské ženy, které získaly ve Francii doktorát, a pak se vrátily zpátky do Jižní Koreje. Zde však své vzdělání neuplatnily, zůstaly v domácnosti a pro všechny to bylo velmi frustrující. Širší rodina nebyla spokojená s výchovou, již tyto ženy poskytovaly svým dětem a ženy samotné propadaly depresím.“

Poselství kongresu

Poselství kongresu vnímám též v dialogu lidí různých profesí, výzkumníků, teoretiků i lidí z praxe a v následném komplexnějším zamýšlení se nad jednotlivými tématy. Nahlédnout realitu totiž může být skrze prizma ideálů překvapivě obtížné. Tato skutečnost jasně vyplynula například z příspěvku Ireny Sobotkové z katedry psychologie FF UP. Sobotková hovořila o pěstounské péči a o tom, že jsme u nás po revoluci přejali britský model, jenž vyzdvihuje potřebu kontaktů dítěte se svými biologickými rodiči. Jenže ač je to teoreticky hezký ideál, z hloubkových rozhovorů s lidmi, kteří u nás dlouhodobou pěstounskou péčí prošli, vyplynulo něco docela jiného. Ukázalo se, že kontakt s biologickými rodiči pro ně byl více než co jiného stresující. Jiný výzkum z Velké Británie vyčíslil podobný výsledek: 90 % z dětí v pěstounské péči zde mělo kontakt se svými zploditeli, ale pouze pro 6 % z nich byl tento kontakt neproblematický a nezatěžující. „Zjištění nejsou v souladu s propagovaným trendem, že biologická rodina je nezastupitelná v životě dítěte umístěného v pěstounské péči,“ shrnula Sobotková. „To, že dítě potřebuje znát svůj původ, své kořeny, neznamená, že má potřebu přímého kontaktu s rodiči. Kontakt s biologickými rodiči není dobrý sám o sobě. K tomu, aby byl pro dítě dobrý, musí být splněny určité předpoklady.“

Jediné, čeho se mi na kongrese nedostávalo, bylo hlubší zamyšlení nad úzkostností dnešních rodičů, nad vymizením dětské party a volného pohybu dětí ve venkovním prostředí, v přírodě. Celkově jsem však slyšela mnoho podnětného a velmi příjemná byla i sama přítomnost spousty vzdělaných a rozumných lidí, odborníků ve svých oborech, mezi lidmi, kteří uvažují o budoucnosti a pracují na tom, aby byla pro všechny příjemnější.

Zakončím dvěma citacemi:

„Budoucnost je v dětech, tedy v rodinách: Důvod, proč se tady setkáváme, je, že se všichni zajímáme o budoucnost – a to jsou naše děti. Důležité je, aby kongres odeslal poselství odpovědným osobám, že budoucnost je v rodinách. Je třeba připomínat, že peníze investované do dítěte a rodiny se mnohokrát zúročí: sanace vzniklých negativních jevů je totiž mnohonásobně dražší, než prevence,“ vyjádřil Augusto Murillo-Perdomo, francouzský rodinný terapeut a člen vědeckého výboru AIFREF.

„Problémy bychom měli nejen zkoumat, ale též doporučovat, co s nimi. V něčem je to i návrat k tradičním hodnotám a docela obyčejnému, jednoduchému, ale citlivému přístupu k dětem,“ shrnula Odette Lescarret.

* AIFREF = Association Internationale de Formation et de Recherche en Education Familiale (International Association of Training and Research in Family Education)

text vyšel v časopise Psychologie dnes v červenci 2017 

Zdravé vztahy mezi sourozenci

Jako rodiče si obvykle přejeme, a někdy vyloženě toužíme po tom, aby se naše děti měly rády, aby na sebe nežárlily. Jak toho ovšem máme docílit?

– „Nečekala jsem, že mojí největší starostí bude po narození mladšího syna uchránit ho před starším.“

– „Zpočátku to bylo dobrý, ale jakmile David pochopil, že mimino u nás zůstane, začal být nesnesitelný. Rozkazuje nám, když není po jeho, tak se vzteká. Půl dne prokňourá a co uměl, zapomněl.“

– „Holky si – obě – neustále stěžujou, že mám radši tu druhou. Ve všem viděj důkazy a mě už to vyčerpává.“

– „Moje děti se nikdy nehádaly, žárlivost u nás neexistovala. Ale od chvíle, kdy vyletěly z hnízda, spolu prakticky nemají vztah. Samy od sebe si ani nezavolají. Je mi to líto a nerozumím tomu.“

Rodiče se se mě občas ptají, jaký věkový odstup mezi sourozenci zvolit, aby na sebe nežárlili. Já jim však nezačnu udílet rady, nechám je více povídat. Zajímá mě, jak to u nich v rodině vypadá. Nechávám je vyprávět o sobě samých i o dítěti či dětech, které již mají. Naslouchám jejich očekáváním a zkušenostem s vlastními bratry a sestrami, a ono z toho začíná něco krystalizovat.

Obecně je to totiž sice tak, že žárlivost se lépe zabydluje u sourozenců věkově blízkých, ti si však zároveň obvykle i lépe vyhrají a jejich vztah může být bližší. Jak se to podaří, záleží na různých okolnostech: na povaze dětí i jejich rodičů, na životním stylu, hodnotách a zázemí rodiny. Na tom, jakou pomoc s výchovou a péčí „primární pečující osoba“ – tedy nejčastěji matka – má. Zdaleka nejdůležitější ovšem je přístup rodičů. Co k němu mohu říci? Jak můžeme my rodiče pracovat na tom, abychom žárlivost mezi dětmi zmírnili?

Okolo narození

Dítě bychom měli na příchod sourozence připravit, a to i pokud je tak malé, že ještě nemluví. Zpravidla děti více rozumí, než jsou schopny samy říci. I docela malému batoleti může máma třeba položit ruku na břicho a povědět: „Tam je miminko. Na podzim se narodí.“ Staršímu dítěti se pak vyplatí povídat i o tom, co ho s bratříčkem či sestřičkou bude čekat. Líčit bychom to měli realisticky. Tedy nikoli v růžových barvách („Uvidíš, jak to bude príma, budete si spolu hrát…“), ale ani v černých: („Jen si tu zoologickou užij, až se bráška narodí, nebudeme moci takhle výletovat.“). Takovouto prevenci podcenili rodiče v prvních dvou citovaných připadech.

V druhém z nich navíc došlo k tomu, že starší syn nastupoval měsíc po narození mladšího do školky. To je obecně náročná souhra událostí. Jednotlivé zátěže se totiž sčítají, a někdy až násobí. Rozhodně se tedy vyplatí myslet na to, aby se v období okolo narození mladšího sourozence nepřidalo staršímu nic dalšího náročného.

Kdykoli poté

Podporujme sounáležitost svých dětí. Vytvářejme prostředí pro společné činnosti, hry a někdy i mírné „lumpačiny“ – právě při nich se sourozenci nejlépe spojí. Naopak nevyhlašujme soutěže a své děti nesrovnávejme. Máloco uškodí vztahu sourozenců tolik jako: „Vem si příklad z bráchy.“ / „Podívej se na svou sestru, ta už to má dávno hotové!“

Nesnažme se o spravedlnost. Tohle zní na první pohled paradoxně, ale je to tak. Čím víc se o spravedlnost snažíme, tím víc upoutáváme pozornost dětí na jemné rozdíly. A ty vždy budou! Z namazaných chlebů je vždy jeden větší, jeden namazaný tlustěji, někomu ho podáme jako první… Navíc děti stejně nestojí o to, abychom je měli „rádi oba/všechny stejně“. Stojí o výlučný vztah se svými rodiči. Viz třetí citace z úvodu.

Smiřme se se žárlivostí

Žárlivost je přirozená emoce. Pochopit to někdy rodičům pomáhá malá imaginace, ve zkratce naznačím. Budu mluvit k ženám, ale stejně se to dá použít i vzhledem k mužům: „Představte si, že váš muž jednou přijde domů, a s úsměvem vám sdělí: ,Miláčku, víš, jsi tak úžasná a tak moc mě to s tebou baví, že jsem se rozhodl pořídit si ještě jednu ženu… Stěžovala sis, jak jsi sama, tak teď budeš mít společnici, s kterou budeš moci všechno sdílet, spoustu věcí budete dělat spolu… A pak se nová žena skutečně objeví, a nejen váš muž, ale všichni okolo jsou z ní celí paf. Nosí jí dárky a cukrují, jak je úžasná, ačkoli oproti vám skoro nic neumí… Co cítíte?“

Samozřejmě, druhá žena či další muž není to samé, co sourozenec pro dítě, nicméně: určité paralely zde najít lze.

Své emoce si nevymýšlíme, nemáme je schválně, nemůžeme je vůlí přeměnit. Nezbývá, než je přijímat. Změnit můžeme své chování, nikoli to, co cítíme. K žárlícím sourozencům se tedy vyplatí přístup: „Nemusíš ho/ji mít rád/a, ale nesmíš mu/jí ubližovat.“ Pokud totiž emoce dětí netolerujeme, zakazujeme je či se z nich hroutíme, děti se naučí je potlačovat. Je to však na úkor jejich vztahu k sourozenci. Setkávám se občas s dětmi, které „na sebe nikdy nežárlily“. Otázkou je, co je v nich potlačené. Aby to nakonec nedopadlo jako v rodině, o níž vypovídá poslední z citací.

Ještě chci upozornit na to, že při narození sourozence se dítě nepotkává s žárlivostí v životě poprvé. Zpravidla již dříve dochází k tomu, že výlučný vztah s matkou narušuje otec. Primární objekt lásky, tedy zpravidla máma, věnuje pozornost a lásku svému muži, dítě vidí, jak se s ním objímá, jak si povídají – a žárlí. A táta zase žárlí, když se máma na jeho úkor věnuje dítěti.

Chování matky i otce v tomto trojúhelníku je důležité. Právě zde se dítě smiřuje s tím, že není středem světa, což je sice bolestné, ale pro život důležité a mj. mu to pomáhá zvládnout příchod sourozenců. Chování otce je zde vzorem, jak přistupovat k vlastní žárlivosti: zvládne si táta říci o to, co mu náleží, aniž by křičel, obviňoval nebo vyhrožoval?

Pokud se nám rodičům podaří uvolnit se vzhledem k sourozenecké žárlivosti, přijímat ji a nehroutit se z ní, vztahu svých dětí tím obvykle prospějeme. Když totiž dovolíme svým dětem, a také sobě samým, prožívat i negativní emoce, zpravidla tím prospějeme emocím pozitivním.

 

Jak jsem hledala školu pro své dítě

Co je pro vás ve výběru školy důležité? Metody výuky? Vybavení? Vzdálenost? Povím vám náš příběh.

Tak moje holčička půjde do školy. Zvláštní pocit. Přijde mi, jako by to bylo včera, co se narodila… „Dojetí je hezká věc, ale kam vlastně půjde?“ ptám se sama sebe. Kdyby měla naše spádová škola dobrou pověst, neřešila bych to. Slyšela jsem na ni však samé stížnosti.

Hledím na mapu a ve vzdálenosti 1,5 km od našeho bydliště maluju pomyslné kolečko – chci, aby děti chodily pěšky. V rámci kolečka pak vypisuju všechny základní školy, vyhledávám si jejich webové stránky. Pročítám charakteristiky škol, vzdělávací programy, možnosti kroužků ad. Kombinuji s informacemi z hřišť, dávám váhu vzdálenosti a poklidnosti cesty. Několik škol se pak rozhoduji navštívit.

Spádová: Když mi už třetí člověk radí, abych sem své dítě nedávala, začínám se ptát proč. Nikdo to však nedokáže srozumitelně vysvětlit, nějak se to prostě traduje. Nejkonkrétnější vysvětlení zní: „Hele, řeknu ti to takhle: zdejší ředitel se prý bojí žen – čili celého učitelského sboru. Čili nic neřeší.“ Rozhoduji se, že to prozkoumám.

Den otevřených dveří: zvoním. Nic. Minutu čekám a zvoním podruhé. Zase nic. Nespletla jsem se? Kontroluji datum. Opravdu ne – zvoním tedy potřetí, a prst na zvonku držím pěkně dlouho. Konečně: „Co chcete?“ ptá se nevlídný hlas. „Je den otevřených dveří, tak jsem se přišla podívat – “. „Crrrr“ zazvoní mi neznámý a já se ocitám ve škole. Nikde nikdo. Ani žádná informační tabule, prostě nic. A tak začínám bloudit školou – až dobloudím k ředitelně. Z ředitele táhnou cigarety a neochota. Vše mi prý řeknou učitelky, on má dost své práce. „Ne ne, mám otázky, které mi můžete zodpovědět jen vy,“ nenechám se odbýt. Zajímá mě filozofie školy, její směřování. Pan ředitel odpovídá se zjevnou nechutí, plete svobodné školy s waldorfskými. Rozhoduju se hovor ukončit. Ještě poslední otázka: „Ráda bych věděla, zda máte nějakou představu o tom, proč má vaše škola tak špatnou pověst?“ – „To je písková mafie!“ vyhrkne ředitel. „Mafie?“ nerozumím. Nakonec se ukazuje, že měl pan ředitel na mysli šeptandu. Rozhodně odmítl připustit jakýkoli reálný základ „těchto pomluv“. To mi to stačí. Přestávám trápit ředitele a jdu se podívat do třídy, mluvím s jakousi mladou učitelkou a pár žáky. Ti můj dojem ze školy trochu opravují. Nicméně: pokud to jen trochu půjde, tak sem ne.

Svobodná: Nejslavnější škola v našem okolí. Hodně jsem o ní slyšela, většinou chválu. Zdejší ředitel je velmi ochotný, ihned odepisuje a nabízí termíny setkání.

Spolu se mnou přicházejí ještě dvě další maminky. Brát dítě se prý nehodí – což jsem pochopila poté, co nám věnuje soukromou, skoro hodinovou přednášku. Hovoří o tom, jak se u nich učí: o sloučení předmětů, o učení v souvislostech. Zní to logicky a hezky se to poslouchá. Zaujal mě ředitelův postřeh o šikaně: pravidelně se prý v posledních letech setkává s kyberšikanou mezi děvčaty. Začíná to prakticky pravidelně ve čtvrté třídě, stylem „módní policie“: Holčičky si všímají, co která nosí a hledají důvody k vysmívání. Pak se jdeme podívat do výuky: 1. třída, vzadu v učebně patýrko a hernička, moc hezké. Děti čtou a píšou a mladá, příjemná učitelka je přitom obchází a individuálně se jim věnuje. Jediným stínem je, že velká část třídy neudrží na úkolu pozornost: děti koukají z okna, šeptají si. Nicméně dojem, který si odnáším, je dobrý.

Zdravá: Zaměřují se tu prý na zdravou stravu, pohyb, ale i zdravé vztahy a zdravý životní styl. Paní ředitelka si se mnou bez problémů sjednává schůzku. Mám sice jen hodinu času, než budu muset utíkat do práce, jde se mnou ale i kamarádka, kdyžtak mi to dovypráví.

Asi třičtvrtě hodiny povídáme v ředitelně, zjišťujeme, co nás zajímá. Pak se jdeme podívat do výuky: učitelka pár let před důchodem a ještě o něco starší asistenka. Nejdřív paní učitelka žáky psychicky vydírá: „No ale to já nemůžu učit, když vy takhle hlučíte. Ne ne, to vám nic nepovím…“ trochu mi to připomíná kohosi, kdo mě učil před zhruba třemi desítkami let. Žáci jsou však tiší, nikdo nemluví, jen se kdosi hrabal v tašce. Po deseti minutách musím odcházet, paní učitelka se přes morální apely k výuce ještě nedostala. Nicméně mi těch deset minut stačilo, abych učinila rozhodnutí: sem se hlásit nebudeme.

Cestou z práce nacházím tři nepřijaté hovory od kamarádky, zážitek byl nejspíš silný. A byl. Po mém odchodu totiž paní učitelka zadala žákům drobný úkol, za jehož splnění slíbila lákavou odměnu: barevná sklíčka. Jenže co se nestalo: úkol splnili skoro všichni. Les rukou hlásích se o odměnu paní učitelku vykolejil: „No to se mi ale nemůžete hlásit všichni! Já nemám tolik sklíček. Jak to mám podle vás asi udělat!?“ Nakonec ta paní učitelka vymyslela, ať ji žáci zkusí „ukřičet“ (!). „Paní učitelko! / Já! / Tady!“ halasí třída. Učitelka s asistentkou na sebe bezradně hledí, krčí rameny. Nakonec se obě otáčejí k dětem zády. Děti ještě chvíli halasí, pak se utišují. Nato se obě ženy před tabulí konečně otočí zpátky ke třídě, a paní učitelka má k dětem proslov o tom, že by se měly stydět. Sklíčko nedostane nikdo. Kamarádka je v šoku a já též. Nadnáším, že by to skoro měla vědět paní ředitelka.

Fakultní: Máme ji blízko, doporučenou vícekrát. Den otevřených dveří se nám hodí, jdeme s dcerkou. Po vstupu se zapisujeme, a ujímají se nás žáci devátých tříd. Ochotně odpovídají na naše otázky, provádějí nás po škole. Jejich nadšení pro školu je nakažlivé. V celé škole panuje vstřícná, příjemná atmosféra. Učitelé i žáci na chodbách se většinou usmívají. Ředitelka mluví rozumně. Co mě však nejvíc nadchlo, byla hodina, do níž jsme se podívaly. Paní učitelce je cca padesát a je zjevně milovanou autoritou. Na pořadu je zrovna výuka čtení a paní učitelka vymyslela hru: žáci si hrají na učitele. Jeden po druhém přichází před tabuli s kartou, na níž má napsané slovo. Vyvolá někoho, kdo má slovo přečíst a na krátkou dobu zvedne svou kartu. Hra má spád, dcerka se nadšeně zapojuje: vždy mi hned šeptá, co přečetla. A vtažena jsem i já: když jeden chlepeček vyvolává „paní v zeleném“ – srdce se mi rozbuší: snad to stihnu přečíst, dospělým se ukazuje karta jen krátce. Uf! Stihla. Ostatně všichni nakonec uspěli. Když ne napoprvé, ponoukla paní učitelka učitele před tabulí, aby kartičku držel o chvilku dýl, případně, když se ani pak vyvolanému žákovi nedařilo, nastoupili „marťánci“ – hláskování. Odcházíme nadšené.

Vybrat, ale nepřebrat

Ale proč to všechno píšu: my, v Praze žijící, máme velké možnosti výběru. Ve své poradně se však setkávám se spoustou rodičů, kteří „přebrali“. Jsou nespokojení, ač vozí své děti do vybrané „dobré školy“, „výjimečné školy“, či dokonce „vysněné školy“. Ať už je to škola waldorfská, montessori, s dobrou výukou jazyků, či preferovanou kombinací metod výuky čtení, psaní a matematiky. Často slýchám například: „Nechtěli jsme ho dát do obyčejné školy, od pěti let četl – nudil by se tam.“

Chápu, proč tito rodiče volili, jak volili. Většinou i skutečně zvolili dobrou školu. Má to však jeden háček: ta škola je daleko, a dovážení zatěžuje celou rodinu. A dětem chybí kamarádi, s nimiž by mohli docela obyčejně chodit ven či se bez problémů navštěvovat.

I já jsem zjišťovala, jak se kde vyučuje čtení, psaní, počítání. Důležitější, než samotné metody mi však přišlo, jak se k tomu ředitelé stavěli. Mezi slovy a větami mi krystalizovaly názory a osobnost ředitele, osobnosti a vřelost učitelek. Zajímalo mě, jak kde pracují se šikanou, zda mají školního psychologa. Co dělají děti v družině. S Doubravkou jsme nasávaly atmosféru ve škole, ptaly se samotných dětí.

Než naše putování po školách začalo, nevěřila jsem, že si za hodinu či dvě udělám obrázek. Překvapilo mě, jak rychle a jak plasticky se jednotlivé školy vykreslily.

Škola, kam nás nakonec vzali, je docela obyčejná. Je ale blízko, má rozumné vedení a hodné paní učitelky. A dcerka, ačkoli četla, psala a počítala na úrovni druhé třídy, ještě než šla do první, se tam nenudí. Čím to? Ptala jsem se, a Doubravka mi vysvětlila: „Já se tam maminko nenudim, já se totiž kamarádim.“

Ještě minimálně na prvním stupni základní školy mi nepřijde nijak zvlášť podstatné, kolik učiva dítě vstřebá. Ale to, jak se vyvíjí jeho osobnost. Důležitý je způsob přístupu k problémům, učení spolupráci i samostatnosti, flexibilitě i cílevědomosti. Realistické sebevědomí a příznivé sebepřijetí. Vhodný vztah k autoritám, prostor pro navazování a udržování přátelských vztahů.

Třeba vás, milí rodiče, něco z mých názorů a zkušeností oslovilo. V každém případě vám přeji, ať se vaše děti ve své škole dobře cítí a dobře vyvíjejí.

Vyšlo v časopise Rodina a škola: duben 2017

 

Jeden hot, druhý čehý

Co když má máma zcela jiný přístup k výchově, než táta? Jak s tím pracovat? Důležitá není stejnost přístupu, ale vzájemný respekt.

„Já tak zdravě vařím, peču… a on jim pak koupí párek v rohlíku!“/ „Žena za něj všechno dělá, hrozně ho rozmazluje!“ / „Jakmile přijde táta domů, zavládne u nás naprostý chaos a anarchie. Všechno jim povolí.“ / „Ponižuje ho, a říká, že ho tím zoceluje. Je mi to hrozně proti srsti.“

Občas slýchám, že „rodiče by měli být vždy ve všem zajedno“, případně alespoň mít „stejný přístup k výchově“. Je to mýtus. Máma a táta jsou bytosti různého pohlaví, mají různé zkušenosti, prošli jinou výchovou. Většinou mají též mírně odlišný žebříček hodnot, jiné názory. A liší se i svou pozicí: jeden z nich tráví zejména s malými dětmi zpravidla výrazně více času, než ten druhý. Bylo by spíše divné, kdyby byl jejich přístup k dětem ve všem stejný.

Na druhé straně je pravda, že to v některých domácnostech kvůli neshodám ve výchově jiskří. Dokonce se uvádí, že spory ohledně výchovy dětí jsou druhou nejčastější příčinou manželských hádek (hned po financích). Pravdou je, že pokud je jeden z rodičů zastáncem extrémně autoritativní výchovy, zatímco druhý by nejraději nevychovával vůbec, bez konfliktů se to těžko obejde. Jak tedy na nejčastější neshody?

Předávejte zodpovědnost

Matky si podle mých zkušeností stěžují nejčastěji na nedostatečnost či nedokonalost péče otce. „Je s dětmi tak málo!“ / „Vůbec si nevšimne, že potřebuje přebalit. / „Mrzne, a on s nimi klidně vyrazí bez rukavic, bez šály…“

Co s tím? Moje nejčastější doporučení v takových případech (i když to mámy nerady slyší) zní: „Nechte to na něm.“ Péče tatínků sice bývá o něco drsnější, ale dětem to většinou prospívá, aspoň se trochu otuží. A poučí. Když jim ručičky trochu prokřehnou, třeba si pak na ty rukavičky příště samy vzpomenou. (A nebo se alespoň poučí tatínek, kterému nezbylo než se pro rukavice vrátit či zkřehlé ručičky co pár metrů zahřívat.) Mámy, které toto řeší, se vyčerpávají, a jejich partneři si připadají hlídaní, podezřívaní a neschopní.

Dobré je, když máma dokáže předat tátovi dítě i se vší zodpovědností. Nedávat nevyžádané rady, nehlídat, nevolat a nestrachovat se. Lépe se to daří, když se fyzicky vzdálí a věnuje se něčemu jinému, co odvede její myšlenky.

Zkuste si to

Otcové si mi nejčastěji stěžují na rozmazlující chování matek. „Dcera je šíleně nevychovaná, a já přesně vím proč: žena jí všechno povolí.“ / „Pořád ho nosí a chová, a to jsou mu skoro tři. Jasně, že je ukňouranej a nesamostatnej!“

I tátové neradi slyší, co jim nejčastěji radívám: „Zkuste si to.“ Často totiž tátům chybí dostatečná zkušenost s dětmi, a vadí jim běžné, normální chování malých dětí: To, že batolata nerespektují slovní zákazy, krámují hrnce, dělají rachot a nepořádek. Že tří, čtyř nebo pětileté dítě někdy ječí, vzteká se nebo kňourá kvůli maličkosti. Považují to za rozmazlenost, za důsledek špatné výchovy svých žen. Mají pocit, že kdyby máma byla přísnější a důslednější, děti by poslouchaly a nekřičely.

Takové představy se nejlépe korigují, když táta začne s dítětem trávit více času, pokud možno bez přítomnosti mámy. Nepředstírám, že je to pro táty jednoduché: často mají náročnou praci, živí rodinu, a ještě aby pečovali o drobotinu. Velmi se však vyplatí, když si táta alespoň občas vyzkouší, jaké to je celodenně o dítě pečovat.  Taková zkušenost bývá pro táty velmi obohacující, obzvláště je-li dítko trochu marodné – má třeba zvýšenou teplotu, kašel nebo rýmu. Bez jakéhokoli vysvětlování pak muž sám pochopí, že zákaz vyvolá tak akorát pláč nebo křik. V sedm večer už většinou ocení, když dítě krámuje hrnce, a díky tomu lze jakž-takž v klidu uvařit alespoň kaši. Má-li pak dítě na starost i přes noc, ráno zpravidla manželce za její péči (alespoň v duchu) blahořečí, a jde si odpočinout do práce.

Pečujte o sebe navzájem

Mezi stížnostmi otců i matek se vedle přílišné benevolence objevuje často i přehnaná přísnost. A také křik, netrpělivost a choleričnost: „On děti jen napomíná, zakazuje a křičí. Celkově se už vůbec netěšíme, až přijde domů…“ / „Žena na dceru pořád křičí. Kvůli naprostým maličkostem. Malá se pak vzteká a celkově je u nás negativní atmosféra.“

Nejběžnější radou, kterou zde dávám, je: „Pečujte o ni / o něj.“ Myšleno o matku/otce svých dětí – toho křičícího tvora. Většina rodičů má v tu chvíli chuť křičet zpátky, to však jen přilévá oleje do ohně.

Libor se přišel poradit, co s tím, když jeho žena na dceru (2,5 roku) často křičí. Jinak je to prý dobrá máma, první dva roky byly naprosto v pohodě. Teď mají doma ještě pětiměsíční miminko, a k tomu se taky chová příkladně. Dceru ale poslední dobou plísní za maličkosti, a občas holčičce i přilítne nějaká přes zadek. Libor to těžce nese, ví, že s Markétkou lze vycházet líp, alespoň jemu se to daří: Když se mu holčička nechce oblékat, zahraje nějaké divadélko, něco vymyslí – a jak to jde! A pokud si Markétka něco umane, prostě odvede její pozornost. Snaží se ukazovat manželce, jak to jde, i jí to vysvětluje, ale většinou se žena jen nesmyslně naštve, pláče a nebo křičí i na něj.

Libor má pravdu: křičet na dvouleté dítě je zbytečné a nehezké a vše lze zvládat s větším klidem. Jenže: Chtít po osobě, která už půl roku nespí nikdy víc než dvě hodiny v kuse, aby sehrála divadélko, kdykoli potřebuje dítě k něčemu motivovat, je nad lidské síly. Péče 24/7 o mimino a batole bývá leckdy tak náročná, že zvládat batolecí záseky a vzteky s grácií prostě nelze.

Libor byl naštěstí ochotný nahlížet situaci i sebekriticky. Namísto, aby se více a více zakopával v pozici: „Já to tak svěle umím, a ona je neschopná, hysterická a ještě to odmítá přiznat,“ přijal možnost: „Neumím si představit, jaké to je mít neustálou pohotovost.“ Když pak v kritických situacích svou ženu prostě vyslechl, aniž by jí „moudře radil“; když po příchodu z práce namísto toho, aby demonstroval, jak to s Markétkou umí, vzal obě děti ven: Manželčin křik v průběhu měsíce prakticky vymizel.

Důležitý je respekt

Dalším častým doporučením, které neshodnoucím se rodičům dávám, je rozdělit si pole působnosti. Mámu například baví škola a považuje za velmi důležitý školní prospěch. Otcův vztah ke škole je naopak vlažnější, zato však rád sportuje a záleží mu na tom, aby se i děti hýbaly. Je tedy jen logické, když máma řeší záležitosti kolem školy, a táta má na starost sportovní aktivity.

Ze všeho nejdůležitější však je respekt ke druhému rodiči, k jeho názorům (i když mám jiné), hodnotám (i když se od mých liší) a postojům (i když je nesdílím). Druhého rodiče bychom neměli shazovat, neměli bychom se o něm a ani o jeho výchovných metodách vyjadřovat dehonestujícím způsobem. Pokud něco zakáže, neměli bychom to (až na výjimky) svévolně rušit. Dbá-li například máma na zdravou stravu, a táta tu a tam koupí dětem třeba párek v rohlíku, nic se neděje, zůstane-li tam respekt jednoho k druhému. Táta třeba může říct: „No: maminka nám vaří líp, ale projednou –.“ Problém by nastal, pokud by táta zdravou stravu okatě bojkotoval či kupoval dětem nezdravé pamlsky tajně. Nebo kdyby se máma kvůli tomu párku urazila či by otce vážně obvinila z ohrožování zdraví dětí. S respektem lze naprostou většinu výchovných neshod dobře zvládnout.

Když se válčí

Na závěr však musím zmínit, že v určitých případech a situacích je prakticky nemožné se na výchově shodnout. Často se to stává u rozcházejících se partnerů. Táta shazuje máminy názory a máma pomlouvá tátu. Rodiče hádají (někdy, žel, i před dítětem), kdo vychovává líp. Z výchovy stává bitevní pole a dítě se ocitá uprostřed palby svých nejbližších.

Potíž je zejména v tom, že zde obvykle jeden najednou vidí – a chce vidět – na tom druhém vše špatné. Mají-li zamilovaní růžové brýle, pak rozvádějící se mají černé. Člověk, kterého jste dříve milovali a obdivovali, je teď ve vašich očích zlý. Najednou dělá všechno špatně a výchova a péče o děti je bitevním polem číslo jedna. Schováni za různé ideologie útočí bývalí milenci jeden na druhého a vzájemně se obviňují ze zanedbávání péče a dalších domnělých ohrožení zdraví a života společného dítěte.

Bývá to zoufalá konstelace pro všechny zúčastněné, a děti samozřejmě trpí. Samotný rozdíl ve výchovných přístupech je podružný, a může být i zcela minimální. To nabité emoce dělají z komára velblouda. Děti přitom velmi citlivě vnímají, že si rodiče ubližují, a dokonce ubližovat chtějí! Táta touží na mámě najít cokoli špatného a máma zase překrucuje skutečnost tak, aby na tátu padl stín. Bez zranění nevyvázne nikdo. Děti si obvykle lížou rány dlouho, a jizvy bolí ještě v dospělosti.

Pracovat s rodiči v tomto stavu je velmi náročné. Je třeba, aby nahlédli, že dítěti svým chováním a postojem škodí. Jakkoli je to těžké, je nutné smířit se s tím, že druhý rodič zůstává rodičem, i když nám velmi ublížil. A dítě má právo se s ním vídat, aniž by muselo čelit našim citovým výlevům.

Zastaňte se dítěte

Existují dokonce případy, kdy nejen, že není vhodné, aby rodiče byli zajedno, ale dokonce je potřebné zastat se dítěte proti druhému rodiči. Stává se tak v případech určité patologie na straně druhého rodiče. Pokud tento dítě týrá, zneužívá či zanedbává, je na místě v souladu se zákonem omezit jeho kontakt s dítětem.

V případech mírnějších patologií – nejčastěji různých poruch osobnosti – se však neblahý vliv narušeného rodiče na dítě nepodaří prokázat, a soudně kontakty omezit. Nejčastěji jde o různé formy psychického týrání: ponižování, znevažování, vyvolavání nepatřičných výčitek svědomí… Zdravému rodiči zde nezbývá, než se snažit být dítěti oporou, jistotou a bezpečným přístavem, jak jen to jde. Korigovat zkreslený obraz reality, který u dítěte narušený rodič vyvolavá. V rámci toho je pochopitelně na místě i to, že otevřeně vyjadřujeme svůj nesouhlas k výchovnému působení druhého rodiče.

To jsou však extrémy. V normálních případech nezpůsobuje odlišnost výchovy mámy a táty potíže. Ba dokonce je pro potomky v lecčems prospěšná. Dává jim možnost vnímat různé hodnoty a náhledy na svět. A díky rodičovskemu vzoru se děti učí, jak odlišnost respektovat, jak se s ní vyrovnat, jak se dohodnout – tedy pokud se dokážeme dohodnout.

 

Jak zvládnout malé dítě a zaměstnání

Otázka, jak skloubit pracovní a rodinný život, trápí nejpalčivěji samoživitelky s malými dětmi. Je ovšem klíčová i pro mnoho žen žijících v partnerství, a nově ji začínají řešit též muži. Jak pracovat, a přitom neohrozit zdravý vývoj dítěte? Jak si s ním i navzdory náročnému zaměstnání udržet láskyplný a silný vztah?

S problematikou skloubení práce a péče o dítě za mnou chodí většinou matky, otců je výrazně méně. S prominutím tedy budu psát dle cítění některých „genderově nekorektně“. S výjimkou kojení však platí všechna doporučení pro muže stejně, jako pro ženy.

To, co tyto mámy nejvíce trápí (či alespoň v mé poradně chtějí nejčastěji řešit) je:

– Jak být svému dítěti dobrou mámou, i když pracuji.

– Jak si sama v sobě udržet silný vztah k dítěti, když musím řadu hodin denně řešit něco naprosto nedětského.

– Jak po rodičovské dovolené najít dobré zaměstnání.

Řada matek pracuje na částečný úvazek, což považuji za vhodnější. Tento článek nicméně věnuji problematice plného pracovního zatížení. Každý příběh je jiný, přesto se pokusím v krátkosti shrnout několik základních doporučení, jež svým klientkám dávám.

Pracujícím maminkám miminek

1) Nevzdávejte se kojení. Ani práce na plný úvazek se nevylučuje s kojením. Osoba, která vaše dítě hlídá, je může nosit na kojení k vám do práce. Náhradní variantou je odstříkávání/odsávání.

Mateřské mléko je pro kojence tou nejlepší a nejzdravější potravinou a prospívá i zdraví matky (mj. celoživotně snižuje pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu). Dle zákoníku práce (§ 242*) je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni, která kojí své dítě, kromě přestávek v práci i zvláštní přestávky ke kojení.

2) Praktikujte kontaktní rodičovství. Kontakt s dítětem, podobně jako kojení, zvyšuje ve vašem těle produkci hormonů prolaktinu a oxytocinu. Tyto hormony podporují vaše naladění na dítě, zvyšují vaši radost z péče a kontaktu. Dítěti tak zůstanete blízké, umožníte mu bezpečnou vazbu na vás a společně si udržíte silný láskyplný vztah.

V praxi to znamená: buďte po návratu ze zaměstnání co nejvíce v kontaktu s dítětem, a to co nejvíce smysly – chovejte je, dotýkejte se kůže na kůži, přivoňte si k němu. Dívejte se na ně, mluvte na ně, poslouchejte. Spěte na dosah.

3) Myslete na sebe. Není možné, abyste se po náročném zaměstnání vrhla na domácnost, a pak celou noc vstávala k dítěti. Potřebujete odpočívat. Kdykoli to jde, je dobré, když můžete relaxovat s dítětem, či jako rodina – rodiče i děti. Výborné jsou společné procházky, společná koupel, atd. Pokud si při péči o dítě neodpočinete, nebojte se říci si svým blízkým o pomoc s dítětem a relaxujte dle svých preferencí a potřeb.

Maminkám, jež se vracejí do práce po rodičovské dovolené

Českým kulturním specifikem je poměrně dlouhá doba, kdy se matka plně věnuje péči o dítě, následovaná náhlým návratem do plného zaměstnání, když dítě nastupuje do školky. Často se řeší náročnost nástupu do školky pro dítě. Nástup mámy do práce ale není náročným obdobím jen pro dítě, ale pro celou rodinu – a často je to máma, pro kterou je nejnáročnější.

Rodina si často zvykla, že máma o dítě/děti plně pečuje a zvládá k tomu většinu starostí o domácnost. Uklízí, vaří, nakupuje a stará se o oblečení všech. Manželé často vítají, že se žena vrací do zaměstnání, avšak převzít část péče o domácnost se jim zpravidla nechce. Pokud je tomu u vás tak, je nutné tento problém řešit, jinak si zaděláváte na vážné problémy – osobní, a v důsledku i vztahové. Stále platí bod č. 3 z předchozí části: potřebujete čas na odpočinek.

A platí i bod 2. Stále se snažte být co nejvíce v kontaktu se svým dítětem/dětmi. Ideální je, když se po návratu ze zaměstnání nemusíte vrhnout hned na domácí povinnosti, ale můžete strávit nějaký čas v pohodě a kontaktu se svými nejbližšími. Naslouchejte svým dětem a vnímejte je, užívejte si společné chvíle.

Ženy, kterým zaměstnavatel nedržel místo, jsou nuceny hledat si jinou práci, a setkávají se s diskriminací na pracovním trhu. Zaměstnavatelé se dopředu obávají, že žena s malými dětmi bude často zůstávat doma, když budou nemocné. A samy matky mívají snížené pracovní sebevědomí, říkají: „Vypadla jsem z toho.“ / „Po tolika letech si vůbec nevěřím.“ / „Dřív jsem obětovala práci klidně i víkendy, s dětmi nechci žádné přesčasy. Sama se ptám: kdo by mě chtěl?“apod.

Upozorňuji tyto ženy na to, že za dobu péče o děti získaly zase řadu jiných schopností a vlastností, jež mohou nabídnout. Péče o rodinu trénuje organizační a manažerské schopnosti. Matky bývají citlivé a zároveň pevné, trpělivější než byly dříve. Dokážou lépe dělit pozornost, je-li to třeba; rychle volí priority a v omezeném čase řeší to nejdůležitější. Bývají za zaměstnání vděčné a jsou loayální. Uvědomte si své silné stránky a nabízejte je, ať se můžete radovat z práce i z dětí. Spokojená máma je výhrou pro celou rodinu a spokojená zaměstnankyně výhrou pro zaměstnavatele. Jedno jde ruku v ruce s druhým. Přeji hodně štěstí všem maminkám.

*Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce

Jak vychovat odolné dítě

Když slyším někoho říkat: „co tě nezabije, to tě posílí“, obvykle kontruji: „nebo také traumatizuje, poškodí, oslabí.“ Zda to bude tak, nebo onak, můžeme ovlivnit.

Paní učitelka Mrázová je přísná dáma. Zejména lenost netoleruje a podvody nekompromisně trestá. Většina rodičů si pochvaluje, že děti hodně naučí, a taky, že je „srovná“. Několik matek však podalo stížnost a žádalo výměnu učitelky. Jedno z dětí se dokonce začalo počůrávat. Nakonec byli dva žáci přeřazeni do jiné třídy. „Mrázová je dobrá pedagožka, není ale pro každého,“ uzavírá kauzu ředitel.

Nejspíš jste si už také všimli, že to, pod čím se jeden člověk hroutí, je pro jiného výzvou. U dospělých podobně jako u dětí. Řeč je o psychické odolnosti.

Psychická odolnost je v životě důležitá. Právě ona nám umožňuje reagovat pozitivně na životní výzvy a šetřit stresovými hormony. Což přímo i nepřímo ovlivňuje naše zdraví.
A kde se psychická odolnost, nazývaná též resilience, bere? Částečně je dána geneticky, podíl získaného je však velký. Začíná pohodovým těhostenstvím a porodem, pokračuje navázáním bezpečné vazby na klíčovou pečující osobu.

Poměrně zásadní je pak předškolní a mladší školní věk. Právě v tomto období mohou rodiče udělat mnoho pro to, aby svým dětem k vyšší psychické odolnosti pomohli. V tomto textu přináším rodičům několik tipů k posilování odolnosti dětí. Jak tedy na to?

V odolném těle odolný duch: Psychická odolnost je propojena s fyzickou odolností podobně, jako je propojeno psychické a fyzické zdraví. Z hlediska jednoho se vyplatí pečovat i o druhé. Na místě je proto zdravá strava, přiměřený pohyb a dostatek spánku. A takové docela obyčejné otužování posiluje člověka (od dětství po stáří) jak fyzicky, tak psychicky.

Podpora v samostatnosti: To je patrně klíčová záležitost. Často vídám mámy a táty, jak řeší za své potomky záležitosti a spory, které by si v pohodě zvládli pořešit sami. Prokazují jim tím ovšem medvědí službu, neboť tak brání rozvoji jejich vlastních kompetencí.

Klasikou jsou třeba sourozenecké spory, jež rodiče donekonečna řeší a soudcují. Přitom často stačí děti v nepříjemné situaci o něco déle ponechat, případně je podpořit v tom, aby si řešení hledaly samy. Když to rodiče dokážou, jsou obvykle sami mile překvapeni, jak vstřícné či kreativní řešení sporu samy děti naleznou.

Teprve když se dětem i přes snahu nedaří, je na místě jim pomoci. Ovšem primárně nikoli dodáním řešení („Tak se sřídejte.“ / „Ustup přece, jsi starší a rozumnější“…), ale v tom, aby se děti učily samy řešení nalézat: „A jak by se to podle tebe dalo řešit? … Myslíš, že by s tím byl brácha spokojen?…“

– Bezpečný přístav: To může znít na první pohled jako protimluv výše řečeného. Tak to ale není, naopak. Aby se dítě mohlo vydávat na samostatné výpravy do světa a řešit si své záležitosti, potřebuje mít se kam vracet, kde čerpat sílu. Vědět, že ať se děje cokoli, my rodiče je máme rádi, vždy u nás najde útočiště, bezpečí a přijetí. Právě to mu dodává k samostatnosti sílu.

Vlastní příklad: Do značné míry od nás děti psychickou odolnost docela obyčejně odkoukávají. Můžeme jim tisíckrát krásně opakovat, že spory je třeba řešit, pokud však sami „strkáme hlavu do písku“, jakmile je konflikt v dohledu, naši potomci to velmi pravděpodobně budou dělat zrovna tak.

Přemýšlejme proto o tom, jak se chováme, snažme se být emocionálně stabilní, vytrvalí, a k tomu opravdoví, upřímní. Snažme se, aby děti viděly, že se přiměřeně snažíme vyhrávat, ale umíme i prohrát. Aby viděly, že rádi říkáme ano, ale umíme říci i ne. Že se nesložíme pod kritikou, ale poučíme se z ní.

Důvěřujme dětem: Pokud máme nefalšovanou důvěru v to, že děti něco zvládnou, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že to opravdu zvládnou (viz též můj článek z letního vydání Vitality & Zdraví).

Zdravé sebevědomí. Děti by se měly učit samy odhadnout, na co stačí, a jakou výzvu raději odmítnout. Pomáhejme jim tedy poznávat jejich silné, ale i slabé stránky.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně, jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost; zátěž přináší život sám a na nás je, jak reagujeme, jaké výzvy přijmeme.

Prubířským kamenem psychické odolnosti jsou pochopitelně náročné životní situace. Situace, které zvládneme, nás obecně vzato posilují, nezvládnuté oslabují. Čím náročnější situaci jsme vystaveni, tím silnější z ní můžeme vyjít, ale vyšší jsou i rizika. A proto, když slyším někoho říkat: „co tě nezabije, to tě posílí“, obvykle kontruji: „nebo také traumatizuje, poškodí a oslabí.“

My rodiče jsme v životě našich dětí pečovateli a ochránci, fungujeme jako jakýsi polštář tlumící tvrdost světa. Zároveň je však naším cílem, aby děti samy byly v dospělosti schopné tvrdosti světa čelit. A proto musíme ten polštář postupně ztenčovat: rychlostí, jakou naše děti zvládnou. Nedá se přitom říci, že třeba pětileté dítě zvládne to a to. Tohle ho posílí, a tohle už poškodí.

Podle čeho se tedy orientovat?

Základní proměnnou je náročnost a míra zátěže. U drobné rozmíšky se spolužáky je na místě podpořit dítě v tom, aby si to s nimi vyřešilo samo. Je-li však dítě šikanováno, potřebuje naši pomoc.

Další proměnnou je stav dítěte. Pokud je dítě v pohodě, měli bychom je vést k samostatnosti, přebírání zodpovědnosti. Pokud je však nevyspalé, hladové, prokřehlé, nemocné či něčím ublížené, rozhodí je kdejaká maličkost. V takových chvílích je vhodné snížit nároky na minimum.

Kdy ponechat dítě, ať se s něčím popere samo, a kdy mu pomoci, záleží hodně na naší rodičovské intuici. Co to vlastně ta rodičovská intuice je, a jak se na ni spoléhat by bylo samo o sobě téma na řadu článků. Zde chci rodiče podpořit alespoň ve vnímavosti: V rozpoznávání toho, co je pro naše děti adekvátní zátěží, se můžeme trénovat, děti samy nám k tomu neustále dávají zpětnou vazbu. Stačí ji vnímat a učit se z ní.

Jak zvládat dětský pláč a křik

Negativní emoce dětí bychom měli přijímat, respektovat a chápat. Neměli bychom se však jimi nechat ovládnout a pod jejich tíhou se hroutit. Jak to ale udělat?

Hanka uvažuje nad svými dcerami: desetiletou Kristinou a osmiletou Katkou: „O Katku nemám v životě obavy, je taková stabilnější, fyzicky i psychicky. Kristinu ale kde co rozhodí, špatně si zvyká na nové,“ svěřuje mi Hanka a vyčítá si, že je to její chyba: jako novopečená máma totiž nezvládala pláč Kristiny, která až do svých devíti měsíců večer co večer probrečela. Což ona občas neustála, s dcerou zoufale třásla a křičela na ni, ať už toho konečně nechá a „i horší věci“. „Nakonec jsem ji párkrát prostě šoupla do postýlky, a zhroutila se vedle,“ přiznává. Hanka četla o tom, jak nebezpečné je pro mozek maličkého dítěte třesení a pro psychiku „emoční odmítnutí“. Vyčítá si, že dceřinu labilitu způsobila.

Hanka je pečlivá, starostlivá máma, své dcery miluje. Kristininu labilitu nezpůsobila. Je ovšem pravda, že kdyby byla dokázala reagovat na její pláč s větším klidem, mohlo být lépe celé rodině.

Pečovat o miminko, které denodenně dlouze pláče, je frustrující a vysilující. Na místě je konzultovat s pediatrem, vyloučit zdravotní příčiny. Dále bychom se měli pokaždé, když dítě pláče, ujistit, že jsou naplněny jeho fyziologické potřeby: není mu zima ani horko, nemá žízeň ani hlad, je přebalené a není zraněné. Pokud pak nepomáhá ani chování, nezbývá, než jeho pláč prostě nějak zvládat. Podobné je to ostatně později i se záchvaty vzteku batolat a mladších předškoláků.

Zvládat negativní emoce dětí je úkol, který řada rodičů považuje za vůbec nejobtížnější. Emoce dětí bychom totiž měli přijímat, respektovat a chápat, ale zároveň bychom se jimi neměli nechat ovládat, příliš je na sebe přenášet a následně to dítěti vracet či se hroutit. Tím totiž dítěti, a ani sobě, nepomáháme, naopak.

Začarovaný kruh

Ve své poradně se často setkávám s maminkami a (méně často i) tatínky, kteří si vyčítají, že na své děti křičí, fyzicky je potrestali, či s nimi, tak jako Hanka, třásli. Nedělají to přitom proto, že by chtěli, ale prostě už nezvládli poslouchat „ten řev/pláč/křik“.

Podle mých zkušeností vzniká v těchto rodinách „pozitivní“ zpětná vazba negativních emocí. Slovo pozitivní je v uvozovkách, protože sice sedí v přísně logickém smyslu posilování jedné skutečnosti jinou, ale význam této vazby je zde veskrze negativní. Jde o jakýsi začarovaný kruh: negativní emoce dítěte vyvolá negativní emoci rodiče, což zpětně posílí negativní nastavení dítěte… Kruh se uzavírá a cesta ven se těžko hledá.

Je proto důležité, abychom jako rodiče nenechali takový začarovaný koloběh vzniknout. Což se lehce řekne, hůř provádí. Jak to tedy máme udělat?

V zásadě máme možnost rozetnout kruh na dvou místech, a lépe hned v prvním bodě – když nenecháme negativní emoci dítěte, aby ovládla nás. K tomu nám může pomoci následující:

Odstranění příčiny: Jako první vždy zjistíme, zda existuje nějaká reálná a odstranitelná příčina nepohody dítěte. Možná má hlad, je zraněné, cítí se opuštěně. Příčinu odstraníme, a je dobře.

Horší to je, když reálná příčina neexistuje, či ji nejsme schopni zjistit. Nepomáhá ani naše náruč. Dítě je možná docela obyčejně přetažené, potřebuje se vyplakat a vykčičet. My rodiče bychom mu to měli prostě dovolit. (Více jsem o tom psala v článku Nechme děti brečet, který vyšel na těchto stránkách v zimě 2015). K tomu, abychom to zvládli, nám může pomoci, když si uvědomíme:

Jsou to jeho emoce, ne moje. Jde o to, abychom se posunuli od soucítění k empatii. Empatie nám umožňuje představit si a chápat, co se v druhém člověku odehrává, a adekvátně na to reagovat. Soucítění nás zahltí stejnými pocity – což ovšem nikomu nepomáhá. Dítě, které je z něčeho zničené, nepotřebuje, abychom byli zničení s ním, naopak. Potřebuje silného rodiče, který se nezhroutí.

Přejde to: každý řev, každý pláč a každý vztek po nějaké době skončí. Uvědomit si to může být úlevné.

Pokud se nám i přes všechnu snahu nedaří, a cítíme, že v nás bublá vztek, nebo hrozí, že se ze zoufalství zhroutíme, stále nám ještě zbývá záchranná brzda spočívající v rozetnutí kruhu „pozitivní“ zpětné vazby v druhém bodě: negativní emoci, jež v tuto chvíli ovládla i nás, nenecháme znovu působit na dítě. V praxi toho většinou dosáhneme nejlépe tak, že se od dítěte na chvíli fyzicky vzdálíme.

Nemá smysl chovat plačící dítě, když se z toho hroutíme, či bubláme vzteky. Děti velmi citlivě vnímají naše emoce, i ty, jež tak umně zakrýváme, že si dospělí ničeho nevšimnou. Nervozita matky se přenáší na plačící dítě, a to pak má, přes technicky sebedokonalejší houpání, problém usnout. Je dobré, když si máma přizná, že je nervózní či naštvaná. V lepším případě může plačící dítě předat otci či jiné osobě, jež pláč dítěte dobře snáší. Méně ideální, nicméně přijatelnou, variantou je odložit dítě do postýlky. Někdy doporučuji věnovat se v těchto chvílích domácím pracím – mechanická práce funguje jako ventil psychického napětí, a až bude atmosféra pohodovější, oceníme, že „máme hotovo“.

Emoční srdce rodiny

„Ale dítě bychom přece neměli nikdy nechat plakat,“ slýchám od rodičů v mé poradně. V zásadě mají pravdu, se slůvkem nikdy však nemohu souhlasit. Pokud je totiž vezmeme příliš striktně, stává se teorie ideologií a začíná platit přísloví, že cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.

Nemá smysl chovat plačící dítě, pokud jsme z toho vzteklí či zoufalí. Svou negativní emoci typicky nějakou dobu potlačujeme, pak ale prorazí na povrch třeba v podobě zoufalého třesení, s nímž se svěřila Hanka. Jindy se sice udržíme, dítě však přesto vnímá, že jsme z toho špatní, a protože nás nechce trápit, postupně a pomalu se učí své negativní emoce potlačovat.

Chceme-li mít šťastné děti, nebuďme perfekcionisty a pečujme i o sebe, o svůj psychický komfort. Občas maminkám dokonce říkám: „Máma je emoční srdce rodiny. To znamená, že když vy budete v pohodě, velmi pravděpodobně budou všichni v pohodě.“