Archiv pro rubriku: Nezařazené

Zásady a pravidla skupiny pro rodiče

1) Nástroj: nástrojem práce skupiny je volný nestrukturovaný rozhovor (určitá obdoba volných asociací při individuální terapii), do něhož vstupuje i terapeut svými nápady a postřehy.

2) Emoce: pracujeme i s emocemi – všímáme si jich, zvědomujeme je, převádíme do slov (nikoli do činů: tedy žádné údery, ani objetí).

3) Otevřenost a upřímnost: snažíme se být co nejupřímější a nejotevřenější – tak je skupinová práce nejpřínosnější. Zároveň však máte právo nemluvit. Pokud se vám o něčem mluvit nechce, a skupina naléhá, máte právo říci „nechci o tom mluvit“. Je to lepší, než říkat nepravdu, pokroucenou pravdu, nebo o věci mluvit přes své velmi silné negativní pocity.

Dvě doporučení: 1) zapojujte se, nemlčte; 2) mluvte o sobě, nikoli obecně.

4) Hranice: skupinový děj se odehrává ve vymezeném prostoru (kruh židlí) a ve vymezeném čase. Případnou plánovanou neúčast oznamte pokud možno přímo na skupině, neplánovanou pak v mezičase mně. Členové se scházejí pravidelně a pouze na skupině, nikoli mimo skupinu.

Doporučení: Pokud jdete spolu třeba část cesty domů, nepokračujte v terapeutické práci (k hovoru volte „společenská“ témata). Pokud by se přeci stalo, že budete pokračovat v práci, je třeba to přinést na následující skupinu.

5) Mlčenlivost: vše, co se v rámci skupinových setkání dozvíme, je důvěrné. Nevynášíme informace mimo skupinu. Je to důležité, aby se všichni mohli cítit bezpečně při sdělování svých pocitů a informací o sobě.

6) Dochvilnost: v rámci svých možností se snažíme o 100% účast a o včasné příchody.

7) Zdrženlivost: v průběhu skupiny nejíme a zbytečně neodbíháme. V čase předcházejícím skupinové práci se zdržujeme konzumace alkoholu a dalších látek, jež by mohly terapeutickou práci narušit.

8) Klid na práci: v průběhu skupiny vypínáme mobilní telefony (případně přepínáme na „letový režim“ či alespoň vypínáme zvonění). Pokud to výjimečně potřebujeme udělat jinak, informujeme o tom skupinu na začátku sezení.

Skupina probíhá bez dětí. Výjimkou mohou být miminka do tří měsíců.

9) Platba: Prosím o úhradu honoráře (250 Kč za sezení) platbou na účet nejpozději na konci daného měsíce za daný měsíc. Přípaně je též možno v hotovosti na místě. Platí se i zameškaná sezení.

10) Uzavřenost skupiny: skupina je koncipována jako polouzavřená. Je tedy možné, avšak nikoli běžné, ze skupiny vystoupit, stejně jako přijmout nového člena. Případné příchody či odchody členů jsou na skupině probírány alespoň na dvou setkáních.

Pavla Koucká

Když se děti perou

Děti, a obzvláště chlapci, se obvykle už od batolecího věku rádi perou. Někteří rodiče je v tom podporují, jiné to znejišťuje, další tomu nerozumí a jsou i tací, kteří jakékoli potyčky zakazují. Co k tomu mohu říci?

Nejprve několik autentických výroků:

- Nepouštíme mu bojové filmy, nemáme doma zbraně a ani se nepereme. Ale on by se pořád pral. Kde se to v něm bere?

- Pere se se mnou, s tátou, se psem, se ségrama. S kýmkoli, koho se mu podaří přimět. Bojuje jako lev a směje se u toho.

- Největší výzva pro naše kluky je: přeprat tatínka.

- Syn je jedináček, založením intelektuál. Četl už od čtyř let, nepral se nikdy, myslím, že ho to vůbec nenapadlo. Teď ale přišel ze školy s tím, že do něj kluci v šatně nějak strkali. Vůbec ho nenapadlo, že by se bránil. Řekl jim jenom: „Jste blbí, nebo co?“ a odešel. Ale byl z toho špatný.

Radost na druhou

Děti, a obzvláště chlapci, se perou většinou velmi rádi. U některých jde o nejoblíbenější zábavu. Rodiče, kterým je tato činnost cizí, nebo se jí bojí, často vedu k tomu, aby dětem hrové potyčky nebrali, aby jim je dopřáli.

Vzpomínám na jednu takovou situaci, kdy jsem si jasně uvědomila, o jak oblíbenou činnost jde, i když se při ní děti zrovna nesmějí: Pozorovala jsem tehdy svého tříletého syna, jak se se dvěma zhruba stejně starými chlapci přetahovali o vládu nad „řízením“ dřevěné mašinky na hřišti. Kluci se žďuchali a vystrkávali a různě u toho hekali. Byli plně zaujati. Vtom přispěchala matka jednoho z nich, a se slovy „to se nedělá“ synka odnesla. Dítě vztekle křičelo a zoufale se snažilo z matčiny náruče vyprostit, a do boje se vrátit. Zbylí chlapci se mezitím dál spokojeně vystrkovali.

Hra, stejně jako pohyb, způsobuje v našich tělech vyplavování endorfinů. Hravé potyčky jsou jak pohybem, tak hrou, a tak jim říkám endorfiny na druhou. Málo co dokáže děti, a chlapce obzvlášť, rozradostnit tolik, jako když se mohou prát. Proto rodiče, a otce obzvlášť, podporuji, aby se se svými dětmi prali. Vězme, že tato činnost dětem velmi prospívá.

Hravé potyčky:

- děti fyzicky i psychicky posilují

- pozvedají jim náladu

- umožňují dítěti poznávat vlastní limity, lépe znát své tělo

- nabyté schopnosti se mohou později hodit v sebeobraně i obraně blízkých

- umožňují dětem kultivovat agresi – právě takto se dítě může naučit, jak protivníka zneškodnit, aniž by mu muselo fyzicky ublížit

- posilují vztahy mezi sourozenci a dalšími hrovými soky

- ideální příležitost učit se férové hře (pravidla, respekt k prožívání druhého)

- učí děti vyhrávat i prohrávat, a také tomu, že o to vlastně často vůbec nejde

Boje hravé a boje pravé

Čím se liší hravý boj od skutečného? Ten první je jen jako, druhý doopravdy. V prvním převládají endorfiny, v druhém adrenalin. První oba zůčastněné baví, druhý nemusí. Cítíme, že obojí je kvalitativně něco jiného, přesto hranice není jasná. Ostatně i zmíněný boj chlapců v mašince byl už na hraně mezi těmito případy. Co jako hra začalo, může navíc ve skutečnou potyčku lehce přejít. Stačí, když je jeden žďuchanec silnější, než by bylo přiměřené – následuje odveta, a už to jede…

Mám zkušenost, že právě toho se rodiče často obávají, a někteří proto „pro jistotu“ i hrové boje zakazují. Takoví rodiče svým dětem často říkají: „Neber nikomu nic násilím.“ / „Nikdy nesmíš nikoho bouchnout.“ / „Civilizovaní lidé řeší spory vždy domluvou.“

Jenže co když na naše dítě někdo jiný útočí? Dítě by mělo být schopné přiměřené sebeobrany a agrese je zde přirozenou součástí, pomocníkem.Agresivní chování nám pomáhá ve vymezení a hájení našeho životního prostoru a má tak v našich životech svůj smysl a místo.

Zákazem bojů děti přicházejí o mnoho radosti i zkušeností. A velká škoda je to i s ohledem na sourozenecké vztahy. Uvedu dva výroky, které v různých obmněnách slýchám z úst dospělých:

- V dětství jsme se prali jako koně. Ale teď máme skvělý vztah. Rádi se vídáme, pomáháme si. Brácha je pro mě jeden z nejbližších lidí na světě.

- My jsme se se sourozenci nikdy neprali a ani nehádali, to bylo u nás tabu. Teď spolu ale vlastně nemáme vztah. Vídáme se dvakrát ročně u našich, a mimo to si ani nezavoláme.

Není to samozřejmě tak černo-bílé, abychom mohli zobecnit, že bratři a sestry, kteří měli dovoleno se prát, mají v dospělosti dobrý vztah, a ti, kteří měli konflikty zakázané, mají vztah špatný. Nicméně podobné výroky slýchám tak často, že si dovolím zobecnění: Povolené konflikty, i ty fyzické, v dlouhodobém měřítku pomáhají vytvoření dobrého vztahu mezi sourozenci.

Zakázáním bojů agrese a hněv nezmizí, docílíme pouze toho, že přestane být na první pohled viditelná. Uvnitř dětí se ale může hromadit a vést ke zhoršování vztahu k sourozenci i k nám, rodičům, kteří jsme konflikt zakázali. Potlačovaný vztek pak vede k zoufalství, jež někdy ústí v taková ublížení druhému, u níchž nelze vypátrat viníka (zničení či ztráta věci, šíření pomluvy apod.). Někdy se také agrese přetaví v autoagresi – sebepoškozující chování, depresi…

Když pro nás praní není

Setkávám se i s rodiči, kteří uznávají dětskou radost z hravých pranic a rádi by jim je dopřáli. Jen na to sami jaksi nejsou. Obzvláště konstelace matka samoživitelka a syn jedináček bývají v tomto duchu chudé. V takových případech je fajn, když má chlapec širší kontakt s někým, s kým se může prát: bratranci, strýcové, dědové, rodiní přátelé… Mohou to být samozřejmě i jejich ženské protějšky, muže však jmenuji primárně, protože mají k boji, i tomu hrovému, přeci jen o něco blíže. Pokud není v okolí nikdo takový, nikdo ochotný, nemá smysl to lámat přes koleno: u hry by mělo platit, že všechny zúčastněné baví, nenutíme do ní ani dítě, ani sebe. Víme-li však, že by se dítě pralo rádo, a nemá s kým, může pomoci třeba kroužek nějakého bojového sportu.

Tímto článkem jsem chtěla upozornit na dvě skutečnosti:

1) Agrese není sama o sobě zlá, má svůj smysl a význam. Nevyplácí se ji potlačovat, zato ji lze dobře a účinně kultivovat.

2) Hravé boje mají mnoho pozitiv. Chci proto podpořit rodiče, aby je svým dětem dopřávali.

Článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2017/4

Týden s mámou, týden s tátou

Zní to jednoduše, ale žitá praxe je mnohem obtížnější. Není divu, že střídavá péče budí v české kotlině emoce. Naše společnost není v tomto ohledu dost zralá, a necitlivá rozhodnutí soudů páchají na dětské psychice velké škody.

Historicky vzato to bylo jednoduché: právo rozhodovat o dětech měli otcové, a otcové také bývali odpovědnými za jejich výchovu. Zato s rozvody to snadné nebylo. S průmyslovou revolucí, jež v 18. a 19. století odvedla otce z rodin do továren, s postupnou emancipací žen i s psychoanalýzou, jež počátkem 20. století zdůraznila význam matky pro vývoj jedince, se toto změnilo. Až tak, že v druhé polovině 20. století, kdy také výrazně stoupl počet rozvodů, připadla velká většina dětí po rozvodu do výlučné péče matky. Statisticky vzato je tomu tak dodnes, i když se věci znovu mění.

V 70. letech 20. století se na Západě formuje fenomén zvaný „nový otec“. Tedy otec, který se výrazně angažuje v péči o své dítě/děti, a to dobrovolně a pokud možno od narození. U nás se pak věci začínají měnit v letech 90. Spíše než o fenoménu nového otce hovořím o emancipaci mužů–otců. Změna je patrná na úrovni celé společnosti, mění se i pohled na muže pečující o malé děti. Dnešní muži se celkově ve svém otcovství více angažují. Někteří více, jiní méně, ale je zde celkový posun tímto směrem. Většina mužů doprovází své ženy k porodům. Většina otců se nestydí jezdit s kočárkem, mnozí se se svým nemluvnětem rádi ukazují, hrdě je nosí, v pohodě přebalují, koupají, krmí… bylo by divné, kdyby se tato změna neprojevila i v nastavení péče o potomky, když se manželství rozpadne. Jedním z důsledků je i střídavá péče. Ta je v České republice možná od roku 1998, a počet dětí do ní svěřovaných vykazuje vzestupný trend (v roce 2005: 432 dětí, 2010: 1184 dětí, 2015: 3003 dětí).

Trend ke svěřování dětí po rozvodu oběma rodičům se týká víceméně celého Západního světa. Nejvíce dětí (více než čtvrtina) je do střídavé péče svěřována ve Švédsku.

Volba č. 1

Při střídavé péči tráví dítě vždy určitý čas s každým z rodičů. Nejčastěji jde o týden a týden, ale někdy je střídání i po dvou či více týdnech, jindy je naopak tato doba kratší. A nemusí být ani přesně stejná. Často si lidé myslí, že při střídavé péči nejsou vyměřeny alimenty. Není to pravda, rodiče si alimenty vzájemně platí, pouze pokud jsou příjmy obou přibližně stejné, nemusí být stanoveny.

Pro děti i rodiče má střídavá péče řadu výhod, hlavní je, že děti ani jednoho rodiče neztrácejí. Z druhého rodiče, většinou otce, se tak nestává víkendový „strýček“, ale dále se může účinně angažovat ve výchově svého dítěte či dětí, být přirozeným vzorem. Přes nesporné klady však vzbuzuje střídavá péče vlnu emocí a nevole. Coby psycholožka, jež s rodiči často pracuje, musím říci, že to velmi chápu. A to jakkoli znám řadu rodin, v nichž střídavá péče bez větších potíží funguje. Problém je v tom, že bývá nařizována i v případech, kdy není vhodná. Kdy nejen není v nejlepším zájmu dítěte, ale vyloženě mu škodí. Mluvím zejména o konstelacích, kdy se rodiče nenávidí, a nejsou schopni tuto nenávist korigovat.

Klientka, říkejme jí Jitka, mi pouští zvukový záznam z předvčerejšího předávání tříleté dcery. Otec dítěte je k ní vulgární, nadávky prokládá výhružkami. V jednu chvíli je zřejmé, že do Jitky strčil. Jitka mlčí, dcerka pláče. Následuje probírka dceřina batůžku, plyšák od mámy letí na zem. Poslední nadávka, motor zaburácí, pneumatiky zaskřípějí a auto s otcem a dcerou mizí do dáli.

Rozhodování soudů v otázce úpravy poměrů nezletilých dětí ovlivnil významně judikát Ústavního soudu (I. ÚS 2482/13) z května 2014. Píše se v něm: „V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení…“ Vztah rodičů či jejich chování zníněno není. Střídavka je tedy volbou číslo jedna, jakmile o ni některý z rodičů požádá a nesouhlas druhého rodiče není překážkou. Podle dalšího z významných judikátů není na překážku ani taková vzdálenost mezi rodiči, jež neumožňuje docházku do jednoho školského zařízení (I. ÚS 1506/13).

V jiném ze svých rozhodnutí (III. ÚS 1206/09) Ústavní soud sice říká, že špatná či přímo konfliktní komunikace může být ve výjimečných případech překážkou střídavé péče, pokud i pokusy o nápravu ze strany soudů selhaly. Čili: Jitka má jistou šanci střídavou péči zrušit, nicméně: Podle vyjádření otce u soudu je „předávání pohodové“ a „komunikace mezi exmanželi dobrá“. Důkazní břemeno leží na Jitce, zvukový záznam důkazem není. Má–li s sebou při předávání kamarádku (možnou svědkyni), je chování otce výrazně slušnější. Jitka je unavená a nešťastná, neví, zda do dalšího sporu jít: Soudy jsou drahé, hrozně se vlečou a výsledek je nejistý. Jisté naopak je, že nenávist „ex“ to ještě rozdmýchá.

Samozřejmě, že podobné scény se mohou dít i když bude dcera v Jitčině péči a otec s ní bude mít kontakt dejme tomu o víkendu. Myslím si však, že střídavka je v případě, jako je tento, pro dítě traumatizující více. Vysvětlím proč.

Dva světy střídavkového dítěte

Přepínání mezi světem u mámy a světem u táty je pro děti velice náročné. Na terapeutických sezeních si mi rodiče často stěžují, že když se dítě vrátí od toho druhého, je „jako vyměněné“, případně do sebe stažené: „Od pondělka do středy jako by nás nevnímal,“ vyjádřil například otec devítiletého Matěje. „Teprve pak máme doma – na čtyři dny – zase svoje dítě.“ Co se to jen v dětských hlavičkách děje?

Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholog přidávám dvě rodiny, často dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvoje sousedy… Dvojí kuchyň, jiné rituály. Každý z rodičů oceňuje na dítěti jiné vlastnosti, každý vyžaduje jiné chování. Často je vše tak rozdílné! A pak je tu vztah bývalých partnerů. Dítě intenzivně vnímá, že jediné, co jsou máma s tátou schopni si (kromě něj) vyměnit, jsou nadávky a uštěpačné poznámky, znevažující výrazy, pohrdání. Případně přestal jeden pro druhého existovat: ignorují se, přezírají, vytěsňují. Když je dítě s mámou, je táta a vše, co s ním souvisí, tabu. Když je dítě u táty, nesmí o mámě padnout ani slovo.

V rámci disociačních poruch existuje vzácná diagnóza: mnohočetná porucha osobnosti. To je ta, v detektivkách oblíbená, „dvojí osobnost“. Rozhodně nechci říci, že z dětí ve střídavé péči vyrostou takto rozštěpení lidé. Chci ovšem říci, že střídavá péče ve výše popsané konstelaci tomu podle mého názoru velmi nahrává. U každého z rodičů totiž dítě musí být někým jiným. Přijmout jiné prostředí, vytěsnit půlku vzpomínek, zapřít půlovinu citů.

Domnívám se, že újma dětí je v takovéto konstelaci příliš velká. Větší, než může dítě zvládnout bez poškození. Větší, než může omluvit jakákoli „spravedlnost“ mezi rodiči. Takovéto poškození dítěte může být podle mého názoru dokonce horší, než představuje syndrom odcizeného (v některých překladech zavrženého) rodiče. V jeho rámci dítě odštěpuje část své osobnosti, v případě nevhodně zvolené střídavky sice neodštěpuje nic, ale dělí sebe sama, pěkně napůl, ať žije spravedlnost.

Válka Roseových po česku

Svým způsobem je to zvláštní, divné. Vlastně je to úplně postavené na hlavu: vždyť ti dva se měli rádi. Vždyť je navěky spojuje milované dítě. Vždyť mají společný zájem: zdravý vývoj, dobro svého potomka. Jak je možné, že se chovají způsobem, který ukazuje Jitčina nahrávka?

Znám řadu rodičů, kteří se původně chtěli rozejít v klidu, rozumně. V průběhu soudních sporů se však postupně dmýchala nenávist. Začíná to zpravidla odlišnými představami o úpravě poměrů nezletilých dětí. Matka žádá děti do své péče, otec žádá střídavku. Oba lze pochopit. ON: Dosud pro rodinu tvrdě pracoval a své děti denně vídal. Žádá střídavku, však je to tak spravedlivé. ONA: Dosud byla primární pečovatelkou, muž je podporoval finančně. Její výhradní péče a výživné pro otce se zdá být přirozeným pokračováním předrozvodového nastavení.

Takže tu máme návrh matky na výhradní péči, a v protinávrhu otce péči střídavou. Oba rodiče si najdou své advokáty, a ti s nimi vyrazí do boje: prosadit návrh klienta, vyhrát soudní spor. Za tímto účelem se pak hledá a vypichuje na tom druhém vše špatné, a ještě se to zveličí. Celé se to navíc hrozně táhne, jak už to u českých soudů bývá a nenávist postupně narůstá.

Existují tedy již první vlaštovky měnící tento neblahý systém – například soudcům v Novém Jičíně či Mostě se podařilo opatrovnická řízení výrazně zkrátit a přivádět rodiče ve velké většině případů k dohodě. Doufejme, že se tato praxe více rozšíří. Zatím jde však o výjimky z obecné české praxe.

Za vyšším rozšířením střídavky např. ve zmíněném Švédsku stojí jiná soudní praxe a také celkově větší genderová rovnost a delší podpora otcovství v této zemi. Jako první země na světě Švédsko například zavedlo v roce 1974 rodičovskou dovolenou. Pro srovnání: do českého práva se tento pojem dostal až v roce 2001, do té doby byla státem placená péče o děti plně doménou žen. A i nyní je zájem českých mužů o rodičovskou dovolenou minimální – poměr žen a mužů na rodičovské je zhruba 50:1. Přímo otcovskou dovolenou pak mají ve Švédsku už 22 let, a před 15 lety ji prodloužili z jednoho měsíce na dva. V České republice otcovskou (týdenní) dovolenou zatím teprve plánujeme.

Občas mě vyhledá rodičovský pár ve fázi, kdy se dohodli na rozvodu, a společně hledají, co bude pro jejich dítě či děti nejlepším řešením. Děti takovýchto rodičů bývají rozvodem traumatizovány nejméně, a to ať už je porozvodovou úpravou výhradní péče jednoho rodiče, střídavá péče, anebo péče společná. Což je mimochodem málo známá, ale výborná možnost pro rozumné, osobnostně vyspělé rodiče. V jejím rámci soud neřeší ani výživné, ani pobývání dítěte – vše je na rodičích, jak se dohodnou.

článek vyšel v příloze Relax Lidových novin 4. listopadu 2017

Jak přežít mateřskou

Petr Šmolka: Jak přežít mateřskou

Grada, Praha 2011

Jsem na rodičovské s druhým dítětem a docela si to užívám. Přes den jsem s dětmi a večer pracuju. Přesto mě Šmolkova kniha lákala k přečtení. Hlavně ze zvědavosti: Co asi radí starý a moudrý rodinný poradce mladým maminkám? Určitě nás vidí hezky s odstupu, profesionálně a přitom vlídně.

Po přečtení se domnívám, že v tom jsem se asi nemýlila. Šmolka je k nám mámám shovívavý a rozhodně nebere zátěž, kterou rané mateřství je, na lehkou váhu. Celkově mě ale jeho kniha nenadchla. Týká se jediné (byť podstatné) problematiky matek (a případně otců) na RD, a sice vztahu s partnerem. Manželství prochází v souvislosti s narozením potomka nelehkou zkouškou a stojí mu za to věnovat pozornost a pečovat o ně. Přesto by se do knihy s daným názvem hodilo pár rad i z jiného soudku – o tom, jak vedle péče o dítko a o muže pečovat i o sebe samu, informace o mateřských centrech, doporučení knih pojednávajících o péči o kojence a batolata, užitečné kontakty atd.

Knihou nás provází dvojice, která k Petru Šmolkovi docházela po sedm let, od r. 2002: seznámíme se s nimi jako s ještě nesezdanými a opouštíme je před narozením druhého potomka. Adam a Eva, jak jim autor říká, psali pro dr. Šmolku deníčky, z nichž najdeme v knize úryvky. Dobrý nápad, jak lidsky přiblížit problematiku dvojice, a to symetricky z jejího i jeho pohledu. Na mě tedy citace z deníčků působily nepravě, ale to samozřejmě může být jen můj dojem.

Šmolkova kniha je psána lehkým perem, s vtipem, kterým autor hýří i na svůj vlastní účet. Potíž je, že hýří moc. Vtipný či rádobyvtipný je téměř v každé větě. Styl, který by byl príma pro občasné osvěžení, se tak stává místy až otravným. Dovolím si citovat hned ze začátku: „Blahopřeji! Týden co týden se na pultech našich knihkupectví objevuje přinejmenším několik desítek nových publikací; přesto se vám mezi vším tím pokleslým literárním škvárem podařilo nalézt opravdovou perlu… Bystřejší čtenář snad už z názvu naší knížky vytušil, o čem by asi tak mohla pojednávat.“ A v tomto stylu se knížka nese i dál.

Recenzované dílko doporučuji vyhledat těm párům procházejícím životní etapou raného rodičovství, které mají potíže partnerského rázu a dosud z oblasti manželského poradenství nic nečetli. Pro tyto osoby může být Šmolkova kniha skutečně přínosem – autor své zkušenosti nezapře.

À propos – zároveň s touto knihou se mi dostala do ruky i jiná novinka ze stejného nakladatelství: publikace „Jak sladit práci a rodinu… a nezapomenout na sebe“ od Renaty Rydvalové a Blanky Junové. Šikovná knížka, která vidí problematiku v širším kontextu a umožní vám uvědomit si: co umím, co chci a co zvládnu. A jak to udělat, aby šlo o přínos pro celou rodinu.

Mladé dívky a pilulky proti početí

Hormonální antikoncepce není vhodným lékem na úzkost rodičů pubertální dcery

Marcela přichází s úzkostí, kvůli níž nemůže ani spát: bojí se, aby její patnáctiletá dcera Monika neotěhotněla. Apelovala na ni, že by jestě neměla se svým chlapcem spát, nicméně pro jistotu jí i nechali předepsat hormonální antikoncepci. Po měsíci ji ale zase vysadili, protože to Moniku „hodilo do depresí“, denně prý brečela. A Marcela zase nespí.

„A jak reálné to otěhotnění podle vás je?“ zajímá mě. Vychází najevo, že Monika sama říká, že „tak daleko se ještě nedostali a zatím ani neplánují“.  Vlastně ani příležitost nemají. Navíc je ohledně antikoncepce poučená, ona i její první láska jsou zodpovědní. Postupně se ukazuje, že za Marcelinou úzkostí stojí obava o dvacet let staršího manžela, který má řadu zdravotních problémů. To on „plaší“: Zřejmě na nápadníka své jediné dcery trochu žárlí, a zejména se obává, aby případné dceřino těhotenství neudělalo čáru přes rozpočet jejich olympijským ambicím. Sám se kdysi na Olympiádu připravoval, ale neuspěl. Nyní je v důchodu a trénuje dceru…

Příběh Moniky má své paralely v mnoha dalších rodinách. Hormonální antikoncepci (HA) užívá řada mladých dívek. Čeští gynekologové ji bez problémů předepisují dívkám od patnácti let, často i těm, které ještě sexuální život nezahájily. A vím i o dívkách mladších, jež antikoncepční pilulky polykají: jsou jim předepisovány coby léčba akné či bolestivé menstruace. Případně si nechá pilulky předepsat oficiálně dívčina matka. Zprostředkovaně jsem se setkala i s tlaky rodičů chlapce na rodiče dívky, aby HA zajistili.

Stojí to za to?

Nechtěné těhotenství může být traumatickou životní událostí, obzvláště pro velmi mladou dívku. Nedivím se rodičům, kteří „plaší“. Myslím však, že HA není nejlepším lékem na rodičovskou úzkost, a to hned z několika důvodů:

HA představuje riziko pro zdraví a přirozený vývoj dcery. Pohlavní hormony neovlivňují pouze pohlavní orgány, ale celé tělo včetně mozku, a také psychiku člověka. Hormonální antikoncepce má svá známá, vážná (byť vzácná) rizika, zejména riziko trombózy. Méně je zmapován vliv HA na emoce a náladu. Některé studie referují o pozitivním vlivu na náladu, často ve spojení s odstraněním premenstruačního syndromu; jiné však varují před zvýšeným rizikem deprese, úzkostných poruch, únavy či podrážděnosti, což je i relativně častá zkušenost mých klientek. U adolescentních, a zejména pubertálních, dívek bychom pak měli být ještě opatrnější, neboť jde o zásah do cyklu, jenž se ještě ani nestihl sám ustálit; o ovlivnění vývoje mozku v době, kdy je velmi plastický. Studie, které by mapovaly komplexní vliv dlouhodobého uzívání HA na vývoj ženy od pubertálního věku zatím nejsou k dispozici.

HA často podkopává důvěru a upřímnost mezi dívkou a rodiči: Co si má dívka myslet, když jí rodiče říkají: „Ne abyste spolu spali, na to jsi ještě příliš mladá.“ A pak jí nechají předepsat HA? Sdělením je: „Nevěříme, že se zachováš podle našich rad, nedůvěřujeme ti.“ A to samozřejmě dívku odrazuje od toho, aby své rodiče poslouchala, aby k nim byla upřímná. Proč by to dělala, když jí stejně nevěří?

Rodičovská úzkost a obavy stejně nezmizí: „Nezapomněla si vzít pilulku?“ „Teď jsme dali sexu zelenou.. ale co pohlavně přenosné nemoci: použili by kondom, když těhotenství nehrozí?“ Roky poté se pak rodiče začínají bát, aby ta jejich holčička, která si na HA zvykla, vůbec někdy děti chtěla, aby otěhotněla…

Otázkou je též vliv HA na vztahy. Například se ukazuje, že vztahy vzniklé v době, ženy HA užívají, se rozpadají častěji, než když jsou v době seznámení umělými hormony neovlivněné.

Obliba hormonální antikoncepce v Česku v posledních letech klesla, stále však zůstává nejrozšířenější antikoncepční metodou. Užívá ji 45 % Češek v plodném věku (před deseti lety to bylo téměř 55 %). Řadíme se tak mezi země, v nichž je spotřeba antikoncepčních pilulek „na hlavu“ nejvyšší. Vysoce převyšujeme průměr Evropské unie i pravlast pilulky Spojené státy Americké. Proč je právě u nás HA tak rozšířená, je otázka přesahující kapacitu našeho článku, chci však říci, že tento fakt ovlivňuje značné procento jedinců i společnost jako takovou. Hormony v antikoncepčních pilulkách působí na mozek žen a ovlivňují i například jejich touhu po dětech. Jejich vliv je tím větší, čím déle je žena užívá a čím mladší na začátku je. Spolu s množstvím uživatelek se pochopitelně mění celá společnost: normy, zvyky i hodnoty.

Pásek a kšandy

Chci připomenout, že otěhotnění lze účinně bránit i jinak, s pomocí metod citlivějších ke zdraví a vývoji mladé dívky (přerušovaná soulož, kondom, antikoncepční gely, plodné a neplodné dny…). K zajištění spolehlivosti stejné, jako má HA, lze tyto metody kombinovat, podobně jako když se hodně bojíme, aby nám nespadly klahoty, a vezmeme si raději pásek i kšandy. Použití těchto metod má mimo své antikoncepční účinky i další pozitiva: rozvíjí i zodpovědnost mladého páru, cit k vlastnímu tělu a tělu partnera/partnerky. V případě kondomu též výrazně snižuje riziko přenosu pohlavních chorob. A my rodiče nevyvracíme vlastní slova, nepodkopáváme důvěru svých dětí.

Vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2017/3

Kvalita života dnešního dítěte

Postřehy z XVII. mezinárodního kongresu AIFREF*, Praha 18.–20. května 2017

Problémy, s nimiž se dnešní děti setkávají, jsou v něčem stejné, jako řešili generaci dvě zpátky jejich rodiče a prarodiče. Z druhé strany ale mají dnešní děti potíže dříve neznámé. Liší se dostupné technologie, přístup k informacím, přístup rodičů, učitelů a dalších vychovatelů, liší se ideály společnosti. Abychom byli rodičům a dalším o mladou generaci pečujícím osobám dobrými průvodci, je vhodné tyto změny reflektovat.

S rodiči pracuji v rámci své soukromé praxe i v jednom azylovém domě pro matky s dětmi. Dělám besedy a semináře pro pěstouny, ve školkách a rodinných centrech. Uvítala jsem proto možnost zúčastnit se kongresu AIFREF* s názvem Kvalita života dnešního dítěte.

Psychologové, sociologové, pedagogové i odborníci na sociální práci z mnoha zemí světa se zde zamýšleli nad tím, co nejvíce ovlivňuje životy dnešních dětí, a co můžeme dělat, abychom je zlepšili. Podělím se o některé poznatky a nápady, které mě zaujaly.

Tlak na sebe a na dítě: příliš málo, nebo moc

„V České republice považujeme za hlavní problémy malou stabilitu rodiny, obrovské životní tempo, orientaci na výkon, nová média a jejich integraci do rodinného života.“ shrnula Lenka Šulová z katedry psychologie FF UK a prezidentka kongresu.

Zajímavé mi pak prišlo už to, že stejně, jako se problémy dětí a potažmo rodin (neboť dítě nelze uvažovat bez rodiny) štěpí v mé praxi, rozštěpily se i kongresové příspěvky. Bud se týkaly rodin zapojených do výkonnostního běhu dnešní společnosti, nebo rodin, které z něj vypadly. Obojí s sebou přináší problémy.

Část příspěvků (a diskusí) se věnovala rodinám, v nichž péče o dítě nebývá dostatečná a rodiče nejsou svým dětem následováníhodným vzorem. Probírala se problematika práce s ohroženou rodinou, problematika pěstounské péče, zapojení ohrožených rodin do většinové společnosti. To, jak můžeme působit na rodiče či samotné děti.

Na druhé straně se pak odborníci věnovali problematice rodin většinových, jež jsou dnes obecně vzato příliš výkonově zaměřené a přilliš ambiciózní. Probírala se rizika moderních technologií, internet, tátové a mámy pracující na druhé straně zeměkoule, než žije zbytek rodiny.

Velký prostor dostaly moderní technologie. Řečníci představivali výsledky odborných studií, i svá pozorování konkrétních dětí a rodičů v konkrétních situacích. Zaujalo mě například pozorování Jeana-Pierra Pourtoise, prezidenta AIFREF. Vyprávěl, jak pozoroval jedhoho japonského otce s miminkem: Miminko v kočárku začalo plakat a otec znervózněl, zdálo se že neví, co dělat. Po chvíli bezdradnosti mu pustil na mobilu jakousi animovanou pohádku. Nezabralo to, a tak telefonoval manželce, která se snažila dítě zklidnit přes Skype. Miminko však plakalo dál… Až po pocitově velmi dlouhé době odložil ten táta telefon, vzal své dítě docela obyčejně do náruče, a ono přestalo plakat. Ano, moderními technologie vskutuku ovlivňují způsob našeho uvažování i chování, dokonce tak intenzivně, až utlumí i přirozené instinkty.

Pozoruji kolem sebe podobné, i když ne až tak vyhrocené chování. Dokonce se i sama u sebe se občas zarazím. Třeba když si řeknu (poté, co zakopnu, převrhnu hrnek či něco podobného): „Ctrl Z – sakra, ono to nefunguje!“ A to jsem vyrůstala v době bez internetu a bez běžného užívání počítačů.

„Moderní technologie jsou zároveň přínosné, a zároveň ohrožující. Je třeba se s nimi učit zacházet tak, abychom využívali pozitiva a vyhýbali se negativům,“ shrnula Odette Lescarret z univerzity v Nimes.

Vzdělání

Hodně se probírala otázka vzdělávání a jeho širšího kontextu. Právě zde je totiž velký potenciál, prostor, kde lze na děti i rodiče působit. Zaujaly mě dvě myšlenky již zmíněného Jeana-Pierra Pourtoise:

– Vzdělání můžeme rozvíjet jak kvalitativním, tak kvantitativním způsobem. A právě kvantitativní způsob je dnes tak dominantní, že utlačuje přístup kvalitativní.

– Dětem bez ambicí – těm, které plánují být po vzoru svých rodičů nezaměstnanými – může pomoci škola. Posláním školy je nejen naučit děti číst, psát a tak dál. Posláním školy je též naučit dítě snít o svém budoucím povolání. O povolání, které je bude naplňovat, a které bude i prospěšné společnosti.

Na střet vzdělání s kulturou upozornila Odette Lescarret: „V jedné studii jsme sledovali korejské ženy, které získaly ve Francii doktorát, a pak se vrátily zpátky do Jižní Koreje. Zde však své vzdělání neuplatnily, zůstaly v domácnosti a pro všechny to bylo velmi frustrující. Širší rodina nebyla spokojená s výchovou, již tyto ženy poskytovaly svým dětem a ženy samotné propadaly depresím.“

Poselství kongresu

Poselství kongresu vnímám též v dialogu lidí různých profesí, výzkumníků, teoretiků i lidí z praxe a v následném komplexnějším zamýšlení se nad jednotlivými tématy. Nahlédnout realitu totiž může být skrze prizma ideálů překvapivě obtížné. Tato skutečnost jasně vyplynula například z příspěvku Ireny Sobotkové z katedry psychologie FF UP. Sobotková hovořila o pěstounské péči a o tom, že jsme u nás po revoluci přejali britský model, jenž vyzdvihuje potřebu kontaktů dítěte se svými biologickými rodiči. Jenže ač je to teoreticky hezký ideál, z hloubkových rozhovorů s lidmi, kteří u nás dlouhodobou pěstounskou péčí prošli, vyplynulo něco docela jiného. Ukázalo se, že kontakt s biologickými rodiči pro ně byl více než co jiného stresující. Jiný výzkum z Velké Británie vyčíslil podobný výsledek: 90 % z dětí v pěstounské péči zde mělo kontakt se svými zploditeli, ale pouze pro 6 % z nich byl tento kontakt neproblematický a nezatěžující. „Zjištění nejsou v souladu s propagovaným trendem, že biologická rodina je nezastupitelná v životě dítěte umístěného v pěstounské péči,“ shrnula Sobotková. „To, že dítě potřebuje znát svůj původ, své kořeny, neznamená, že má potřebu přímého kontaktu s rodiči. Kontakt s biologickými rodiči není dobrý sám o sobě. K tomu, aby byl pro dítě dobrý, musí být splněny určité předpoklady.“

Jediné, čeho se mi na kongrese nedostávalo, bylo hlubší zamyšlení nad úzkostností dnešních rodičů, nad vymizením dětské party a volného pohybu dětí ve venkovním prostředí, v přírodě. Celkově jsem však slyšela mnoho podnětného a velmi příjemná byla i sama přítomnost spousty vzdělaných a rozumných lidí, odborníků ve svých oborech, mezi lidmi, kteří uvažují o budoucnosti a pracují na tom, aby byla pro všechny příjemnější.

Zakončím dvěma citacemi:

„Budoucnost je v dětech, tedy v rodinách: Důvod, proč se tady setkáváme, je, že se všichni zajímáme o budoucnost – a to jsou naše děti. Důležité je, aby kongres odeslal poselství odpovědným osobám, že budoucnost je v rodinách. Je třeba připomínat, že peníze investované do dítěte a rodiny se mnohokrát zúročí: sanace vzniklých negativních jevů je totiž mnohonásobně dražší, než prevence,“ vyjádřil Augusto Murillo-Perdomo, francouzský rodinný terapeut a člen vědeckého výboru AIFREF.

„Problémy bychom měli nejen zkoumat, ale též doporučovat, co s nimi. V něčem je to i návrat k tradičním hodnotám a docela obyčejnému, jednoduchému, ale citlivému přístupu k dětem,“ shrnula Odette Lescarret.

* AIFREF = Association Internationale de Formation et de Recherche en Education Familiale (International Association of Training and Research in Family Education)

text vyšel v časopise Psychologie dnes v červenci 2017 

Zdravé vztahy mezi sourozenci

Jako rodiče si obvykle přejeme, a někdy vyloženě toužíme po tom, aby se naše děti měly rády, aby na sebe nežárlily. Jak toho ovšem máme docílit?

– „Nečekala jsem, že mojí největší starostí bude po narození mladšího syna uchránit ho před starším.“

– „Zpočátku to bylo dobrý, ale jakmile David pochopil, že mimino u nás zůstane, začal být nesnesitelný. Rozkazuje nám, když není po jeho, tak se vzteká. Půl dne prokňourá a co uměl, zapomněl.“

– „Holky si – obě – neustále stěžujou, že mám radši tu druhou. Ve všem viděj důkazy a mě už to vyčerpává.“

– „Moje děti se nikdy nehádaly, žárlivost u nás neexistovala. Ale od chvíle, kdy vyletěly z hnízda, spolu prakticky nemají vztah. Samy od sebe si ani nezavolají. Je mi to líto a nerozumím tomu.“

Rodiče se se mě občas ptají, jaký věkový odstup mezi sourozenci zvolit, aby na sebe nežárlili. Já jim však nezačnu udílet rady, nechám je více povídat. Zajímá mě, jak to u nich v rodině vypadá. Nechávám je vyprávět o sobě samých i o dítěti či dětech, které již mají. Naslouchám jejich očekáváním a zkušenostem s vlastními bratry a sestrami, a ono z toho začíná něco krystalizovat.

Obecně je to totiž sice tak, že žárlivost se lépe zabydluje u sourozenců věkově blízkých, ti si však zároveň obvykle i lépe vyhrají a jejich vztah může být bližší. Jak se to podaří, záleží na různých okolnostech: na povaze dětí i jejich rodičů, na životním stylu, hodnotách a zázemí rodiny. Na tom, jakou pomoc s výchovou a péčí „primární pečující osoba“ – tedy nejčastěji matka – má. Zdaleka nejdůležitější ovšem je přístup rodičů. Co k němu mohu říci? Jak můžeme my rodiče pracovat na tom, abychom žárlivost mezi dětmi zmírnili?

Okolo narození

Dítě bychom měli na příchod sourozence připravit, a to i pokud je tak malé, že ještě nemluví. Zpravidla děti více rozumí, než jsou schopny samy říci. I docela malému batoleti může máma třeba položit ruku na břicho a povědět: „Tam je miminko. Na podzim se narodí.“ Staršímu dítěti se pak vyplatí povídat i o tom, co ho s bratříčkem či sestřičkou bude čekat. Líčit bychom to měli realisticky. Tedy nikoli v růžových barvách („Uvidíš, jak to bude príma, budete si spolu hrát…“), ale ani v černých: („Jen si tu zoologickou užij, až se bráška narodí, nebudeme moci takhle výletovat.“). Takovouto prevenci podcenili rodiče v prvních dvou citovaných připadech.

V druhém z nich navíc došlo k tomu, že starší syn nastupoval měsíc po narození mladšího do školky. To je obecně náročná souhra událostí. Jednotlivé zátěže se totiž sčítají, a někdy až násobí. Rozhodně se tedy vyplatí myslet na to, aby se v období okolo narození mladšího sourozence nepřidalo staršímu nic dalšího náročného.

Kdykoli poté

Podporujme sounáležitost svých dětí. Vytvářejme prostředí pro společné činnosti, hry a někdy i mírné „lumpačiny“ – právě při nich se sourozenci nejlépe spojí. Naopak nevyhlašujme soutěže a své děti nesrovnávejme. Máloco uškodí vztahu sourozenců tolik jako: „Vem si příklad z bráchy.“ / „Podívej se na svou sestru, ta už to má dávno hotové!“

Nesnažme se o spravedlnost. Tohle zní na první pohled paradoxně, ale je to tak. Čím víc se o spravedlnost snažíme, tím víc upoutáváme pozornost dětí na jemné rozdíly. A ty vždy budou! Z namazaných chlebů je vždy jeden větší, jeden namazaný tlustěji, někomu ho podáme jako první… Navíc děti stejně nestojí o to, abychom je měli „rádi oba/všechny stejně“. Stojí o výlučný vztah se svými rodiči. Viz třetí citace z úvodu.

Smiřme se se žárlivostí

Žárlivost je přirozená emoce. Pochopit to někdy rodičům pomáhá malá imaginace, ve zkratce naznačím. Budu mluvit k ženám, ale stejně se to dá použít i vzhledem k mužům: „Představte si, že váš muž jednou přijde domů, a s úsměvem vám sdělí: ,Miláčku, víš, jsi tak úžasná a tak moc mě to s tebou baví, že jsem se rozhodl pořídit si ještě jednu ženu… Stěžovala sis, jak jsi sama, tak teď budeš mít společnici, s kterou budeš moci všechno sdílet, spoustu věcí budete dělat spolu… A pak se nová žena skutečně objeví, a nejen váš muž, ale všichni okolo jsou z ní celí paf. Nosí jí dárky a cukrují, jak je úžasná, ačkoli oproti vám skoro nic neumí… Co cítíte?“

Samozřejmě, druhá žena či další muž není to samé, co sourozenec pro dítě, nicméně: určité paralely zde najít lze.

Své emoce si nevymýšlíme, nemáme je schválně, nemůžeme je vůlí přeměnit. Nezbývá, než je přijímat. Změnit můžeme své chování, nikoli to, co cítíme. K žárlícím sourozencům se tedy vyplatí přístup: „Nemusíš ho/ji mít rád/a, ale nesmíš mu/jí ubližovat.“ Pokud totiž emoce dětí netolerujeme, zakazujeme je či se z nich hroutíme, děti se naučí je potlačovat. Je to však na úkor jejich vztahu k sourozenci. Setkávám se občas s dětmi, které „na sebe nikdy nežárlily“. Otázkou je, co je v nich potlačené. Aby to nakonec nedopadlo jako v rodině, o níž vypovídá poslední z citací.

Ještě chci upozornit na to, že při narození sourozence se dítě nepotkává s žárlivostí v životě poprvé. Zpravidla již dříve dochází k tomu, že výlučný vztah s matkou narušuje otec. Primární objekt lásky, tedy zpravidla máma, věnuje pozornost a lásku svému muži, dítě vidí, jak se s ním objímá, jak si povídají – a žárlí. A táta zase žárlí, když se máma na jeho úkor věnuje dítěti.

Chování matky i otce v tomto trojúhelníku je důležité. Právě zde se dítě smiřuje s tím, že není středem světa, což je sice bolestné, ale pro život důležité a mj. mu to pomáhá zvládnout příchod sourozenců. Chování otce je zde vzorem, jak přistupovat k vlastní žárlivosti: zvládne si táta říci o to, co mu náleží, aniž by křičel, obviňoval nebo vyhrožoval?

Pokud se nám rodičům podaří uvolnit se vzhledem k sourozenecké žárlivosti, přijímat ji a nehroutit se z ní, vztahu svých dětí tím obvykle prospějeme. Když totiž dovolíme svým dětem, a také sobě samým, prožívat i negativní emoce, zpravidla tím prospějeme emocím pozitivním.