Michaela Mrowetz, Gauri Chrastilová a Ivana Antalová: Bonding – porodní radost

DharmaGaia, Praha 2011

Když se mi dostala do ruky tahle kniha, říkala jsem si: „Jéje, ta je ale tlustá! Jasně že je přirozené a správné, aby bylo novorozeně u mámy – co o tom ale psát na bezmála třech stech stranách? Dejme tomu, že autorky shrnuly výzkumy na dané téma, přidaly pár příběhů – i tak by se to ale mělo vlézt do stovky. Bude to asi hrozně redundantní a nezáživné, kdovíjestli knížku vůbec dočtu!“ Dočetla, jedním dechem.
Položíme-li čerstvě narozené dítě na břicho či hrudník matky, děje se zhruba toto: V prvních 20 minutách novorozenec odpočívá a pravidelně k matce vzhlíží. Za 30 až 45 minut začíná dítě dělat grimasy, pomlaskávat a slintat. Poté se začne pomalu pohybovat at dopředu, otáčí hlavu ze strany na stranu a doširoka ie otevírá ústa – až se zachytí prsu. Zdá se, že je vede pach bradavky: je-li pravý prs umyt, leze e dítě k levému.
Vlastně je to docela zvláštní: všichni tak nějak k tušíme, že je přirozené, aby bylo dítě s matkou po porodu spolu. Dítě je bdělé, vyhledává oční kontakt. Matka touží své dítě chovat a dívat se na ně. Hormonální hladiny nastavují matku k tomu, aby se v kontaktu s dítětem do něj na první pohled zamilovala. Výzkumy ukazují, že lehce osušené novorozeně na břiše matky neprochladne, stačí je přikrýt třeba ručníkem.
Apgar skóre lze odečíst na břiše matky.
Není tedy důvod dítě a matku oddělovat. Proč se tak děje? Proč jen 2 % žen v českých porodnicích (1999-2008) zažily po porodu 12hodinový nepřerušovaný kontakt se svým dítětem? Matky a jejich děti si samozřejmě vytvoří silné citové pouto i tehdy, když se v prvních hodinách po porodu nesetkají. Proč je ale o nezapomenutelné první chvíle připravit?

V dynamickém trojrozhovoru probírají autorky širší společensko-historické pozadí tohoto jevu. Uvažují, proč většina matek, které separaci od dítěte po porodu zažily, tuto skutečnost banalizuje, popírá či vytěsňuje. Zabývají se též přítomností otce a dalších osob u porodu, předčasnými porody atd. To vše je doplněno autentickými fotografi emi novorozeňat a jejich matek a řadou příběhů, včetně zkušeností autorek samých (což velmi oceňuji, v psychologické branži jev želbohu řídký). Knížku doporučuji všem ženám, které budou rodit, i těm, které již rodily. A také jejich mužům. Ze všeho nejlepší by ovšem bylo, kdyby si ji přečetli porodníci, porodní asistentky, neonatologové a dětské sestry. Prostě všichni, kteří přicházejí do styku s novorozeňaty a jejich matkami.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, únor 2013