Archiv pro měsíc: Květen 2018

Psychické potíže s kojením

Radám navzdory: proč se matka rozhodne nekojit?

My lidé patříme mezi savce. Stejně jako šelmy, hlodavci, kytovci a další savčí řády vyživujeme svá mláďata mateřským mlékem. Naši předci tak činili již před 180 miliony let. Jde tedy o velmi starou, velmi přirozenou záležitost. Přesto existuje dost matek, které svá miminka nekojí. Proč? Coby psycholožka se soustředím na psychické příčiny.

Sexualizace prsů

Prsa jsou pro mě sexuálním objektem, a už samotná představa, že je bude ožužlávat dítě, mi byla nepříjemná.“

V naší kultuře jsou „ženské vnady“ dosti sexualizovány. Dokonce tak, že si je některé ženy nechávají za velké peníze operovat, aby „vylepšily“ jejich tvar a velikost. U některých žen však tento pohled může narušit přijetí prsů coby nástrojů k výživě dítěte. Přijde jim to až nepatřičné. Jindy by jim sice samotné dítě u prsu nevadilo, ale obávají se, aby jim kojením jejich vnady nepovadly.

A pak jsou zde ženy, které své dítě sice bez problémů kojí, ovšem stydí se tak činit na veřejnosti. Představu, že by někdo zahlédl jejich obnažené ňadro, považují za nepříjemnou až nepřijatelnou. A tak se dostávají do izolace doma, čímž může vzniknout „syndrom čtyř stěn“. Výjimečně se matka propadá až do deprese. Další matky raději sáhnou po umělém mléce, aby se takovým obtížím vyhnuly.

 

Bolest, strach a stud

Když se malej přisál, kroutily se mi bolestí i prsty u nohou, a sotva jsem dokojila, už jsem se děsila, kdy bude mít zase hlad.“ Citovanou ženu trápila při kojení bolest, a mezi kojeními strach z bolesti.

Počátky laktace bývají občas bolestivé. Pár dní po porodu se prsa tak zvětší, že se na kůži mohou objevit i strie. Bradavky jsou citlivé, a pokud se na nich objeví ragády, stává se kojení velmi bolestivým.

V šestinedělí se mléko spouští často i při zaslechnutí dítěte, při pohledu i pouhém pomyšlení na ně, nebo dokonce samovolně. Některé matky se za tyto tělesné projevy stydí. V pozadí bývá nepřijímání vlastní tělesnosti, prudérní výchova.

Bolest, strach, stud – to vše jsou nepříjemné pocity, které ženu od kojení odrazují.

Společenský tlak

Mě naprosto ničil ten tlak, který ohledně kojení vyvíjely sestry v porodnici. To bylo pořád: ,Už kojíte? A zkoušela jste to?… Víte, že mateřské mléko je ta nejlepší výživa pro vaše miminko?… Musíte ho pořád přikládat. Dokonce mi hmataly na prsa… Dělalo se mi z toho až nevolno. Přisátí dítěte mě bolelo a mlíko stejně ještě nebylo. Asi mi prostě trvalo o chvíli dýl, než se začalo tvořit. Potřebovala jsem kiid. Ty sestry tam mě úplně zablokovaly; cestou z porodnice jsem si vymínila, že se stavíme v lékárně pro umělou výživu. Byla jsem rozhodnutá na ni přejít a sama jsem se pak divila, že se to ve mně zlomilo. Dnes už kojím víc než rok. Myslím, že to bylo tím, že na mě doma nikdo netlačil. Prostě nesnáším, když na mě někdo tlačí, vzbuzuje to ve mně odpor.“

Kojení je ta nejpřirozenější, nejlepší strava pro dítě a je důležité, aby to ženy věděly. Je důležité, aby měly v kojení podporu. Nemělo by se však jednat o tlak. Ten totiž ženu stresuje a může mít i přesně opačný efekt, než bylo záměrem.

Příliš velká věda

Zpětně si myslím, že jsem moc četla a moc věděla. Ještě než se malá narodila, pořídila jsem si kojící kloboučky, odsávačku a další vymoženosti, abych byla na vše připravená. A hlavně jsem získala obavu, aby se mi při kojení nedusila: Mám totiž velká prsa, což prý může být problém. Takže jsem prso formovala rukou, abych tohle riziko vyloučila. Výsledkem bylo, že mi šla ruka do křeče, bolela mě záda a ke kojení ve mně klíčila nechuť.“

Selský rozum se ptá: „Není to zvláštní, že ze záležitosti, kterou zvířecí samice zvládají bez jakýchkoli pomůcek či rad, děláme takovou vědu?“ Kojící polštáře, kloboučky a masti na bradavky, kojící podprsenky a vložky do podprsenek. Čaje na podporu tvorby mléka, odsávačky mechanické i elektrické, laktační poradkyně, spousta vychytávek a celé knihy o kojení… není divu, že se do toho občas zamotáme. Často je přitom pro rozvoj laktace nejlepší, když je matka s dítětem docela obyčejně ponechána v klidu, když ti dva mají prostě čas a prostor si to spolu najít.

Staletí zpátky bývaly v našich končinách šestinedělky v koutě. V jediné obytné místnosti, kterou tehdy rodiny mívaly, se oddělila část koutní plachtou – koutnicí. Za koutnici nesměl, s výjimkou porodní báby, nikdo. A to ani nahlížet! Toto pravidlo prý bylo tak ctěné, že si do kouta někdy nechávali třeba pytláci ukrýt svůj lup. Matka s dítětem tak měli nerušený čas pro sebe, pro utužení vzájemného pouta a rozvoj laktace.

Příčiny, z nichž žena sáhne po umělém mléce, jsou rozmanité: vedle zde popsaných je i řada příčin fyzických, a to nejen na straně matky. Děti se někdy špatně přisávají, jsou slabé či mají jiné potíže. Jiné matky potřebují léky, jež by do mléka přecházely a dítěti škodily.

Těmto ženám je přitom často líto, že nemohou kojit, a někdy se za to i stydí. Věčné otázky: „Ty nekojíš? Proč?“ jim ubližují.

Chci říci, že i když je kojení tou nejlepší výživou pro miminko a je třeba je podporovat, je na místě dělat to citlivě. Přílišný tlak v tomto směru totiž může matku (a potažmo i dítě) traumatizovat. Více než dobré rady matce někdy pomůže vyslechnutí a respekt. S psychickými bloky ke kojení může pomoci psychoterapie.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/3

Výchova bez trestů

Zní to hezky, ale je to v praxi možné? Co je, a co není trest?

Tradičně tvořívaly tresty – a zhusta fyzické tresty – podstatnou součást výchovy. Vzpomeňme například na biblické „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ A trestali nejen rodiče, ale i učitelé. Dnes je fyzické trestání dětí výslovně zakázáno ve všech s Českou republikou sousedících státech s výjimkou Slovenska. A i u nás se běžná praxe dnešních rodičů velmi liší od té, jakou sami zažívali.

Osobně nevidím velký rozdíl mezi působením fyzických a psychických trestů, jako je ignorace, ponižování či zesměšňování. Obojí je podle mě problematické, zejména pokud je trest tvrdý. V čem onu problematičnost spatřuji?

Tresty jsou ponižující, jde o útok na dítě a jeho sebeúctu.

Často se míjejí účinkem: Dítě může vnímat trest jako odpustek, a pak si klidně řekne třeba: „Těch pár pohlavků mi za to stojí.“ Nebo: „No tak si ze mě bude zase utahovat, ale bude to po mém.“

Někdy tresty zhoršují ochotu k nápravě: Bité/zesměšněné dítě cítí strach, bolest. Často následuje naštvání, a chuť k nápravě klesá.

Narušují vztah k rodiči: Věřit, že kdo mě bije/ponižuje, mě má rád, je trochu na hlavu. A mít rád/a jeho, taky.

Ztíženo je dosažení vyšších stupňů morálního vývoje: Dítě (a posléze dospělý) neuvažuje v rovině, co je správné a nesprávné, důležité je pro něj vyhnout se trestu. Za správné považuje to, co výchovná autorita. Navíc se často ve snaze vyhnout se trestu učí lhát, maskovat, podvádět.

Vývoj morálky

Přitom právě o morální vývoj jde především. Cílem výchovy je jedinec mravně vyzrálý, takový, který sice uznává a dodržuje obecné společenské normy (nelže, nekrade, nepodvádí), zároveň je však schopen vlastního morálního úsudku. Když bychom si vzali příklad z doby před Sametovou revolucí: Když člověka vyslýchala STB, často nebylo tím nejsprávnějším mluvit pravdu.

Ale nemusíme ani chodit do takového extrému. Jde o to, že hodnoty jsou různé a obecná pravidla na sebe často narážejí: například si představte, že vám kamarád něco sdělí a zaváže vás tím, že to nesmíte nikomu říct. Jenže vy víte, že by tu skutečnost by někdo vědět měl… co uděláte? Tady si už nevystačíme s jednoduchými pravidly, s tím, že jsme poslušní a hodní. Je třeba s citem zvažovat jemné nuance pestré skutečnosti.

Podstatným faktorem, když jde o tresty, je podle mě právě to, v jaké fázi svého morálního vývoje se dítě nachází a případně jak silné svědomí má vytvořené. Děti v batolecím věku začínají teprve chápat, že je něco dobré/správné, a něco špatné/nesprávné. Když se dítě chová určitým způsobem, vzbudí to na tváři rodiče úsměv. Na základě jiného jeho chování se rodič zamračí. Jestli to zamračení nazveme trestem, nebo „přirozeným důsledkem chování dítěte“ – což je dnes módní pojem – není podle mě až tak podstatné. A nepovažuji za nějak zvlášť důležité ani to, jak mnoho kolem toho mluvíme. Důležité je dítěti srozumitelně komunikovat naši emoční reakci, naše pocity ohledně jeho chování.

Dítě naši emoční reakci postupně zvnitřňuje, a na základě toho vytváří své vlastní svědomí. Postupem času se nemusíme mračit ani usmívat, nemusíme být ani přítomni, a dítě se samo ze svého chování cítí dobře: je samo se sebou spokojené, má ze sebe radost či je dokonce na sebe hrdé. Anebo je se sebou nespokojené, hněvá se na sebe a možná se dokonce samo před sebou stydí. Zde už je znát, že svědomí dítěte převzalo funkci rodiče.

Pokud se dítě s rozvinutým svědomím zachová nesprávně, trestají ho jeho vlastní výčitky. Samo pociťuje touhu věci napravit. Omlouvá se, lituje svého činu. Zde bychom už rozhodně trestat neměli. A někdy dokonce naopak. Vzpomínám si na řadu situací, kdy jsem své provinivší se děti objímala a utěšovala, protože mi jejich svědomí přišlo v daném případě až příliš přísné.

Co je vhodný trest

Je príma, když své děti nemusíme trestat vůbec. Ne vždy je to však možné. Ve výchově občas nastávají situace, kdy se děti nechovají správně a naše vysvětlení a slovní žádost o nápravu nepřináší změnu. Zde bývá vhodné použít i trest.

Jaké tresty jsou vhodné? Zejména takové, které vyplývají přímo z dané činnosti dítěte: pokud dítě například něco poškodilo, žádáme, aby se dle svých schopností a možností podílelo na opravě či náhradě. Pokud neplní své (přiměřené) povinnosti, bývá na místě omezit jeho čas na zábavu.

Co je však velmi podstatné, je míra. Nežádáme–li nic či příliš málo, výchovný efekt se nedostaví, dítě se nepoučí. Žádáme–li moc, trestáme–li moc, mohou být výsledky venkoncem opět negativní. Pouze když žádáme tak akorát, má to kýžený výchovný efekt. Ne, že by pak dítě negativní pocity směrem k nám nemělo, zpravidla však brzy pominou.

Jenže: jak velkou finanční spoluúčast na náhradě rozbité drahé vázy dítě ani nepocítí? Jaká je optimální míra? A odkdy je finanční zátěž na dítě tak veliká, že jeho frustrace vyvolá pocity nespravedlnosti, křivdy a touhu po pomstě? Kdy se přemění přirozené a normální omezení komunikace s drzým dítětem v ostentativní ignorování, tichou domácnost? Optimální míru musíme odhadovat my rodiče u každého dítěte a v každé konkrétní situaci zvlášť, obecně to kvantifikovat nelze.

Abych to shrnula: tresty by neměly být výchovnou metodou první volby. Pokud však vlastní svědomí dítěte zatím nefunguje a jiné výchovné prostředky nemají efekt, pak může být právě přiměřený, ze situace vyplývající důsledek vhodnou volbou.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/2

Rodiče, uvolněte se

Jakmile jsem poprvé otěhotněla, začaly se na mě hrnout rady ze všech stran: co mám a můžu, a co nemám a nemůžu. Jako by těhotenství byl velmi rizikový stav. „Ty dobíháš autobus? S břichem?!“ / „Počkej, bylinkový čaj – víš co v něm je a jestli to smíš?“ / „Noční na lince důvěry – to se nebojíš?“ A postupně, jak se blížil termín porodu, začalo mé okolí nervóznět ve stylu: „Vy ještě nemáte postýlku? A kde máš výbavu?“ A mě zase překvapovaly sáhodlouhé seznamy věcí, které prý budeme potřebovat: Pleny a příslušenství, autosedačka, kočárek, nosítko, postýlka, monitor dechu a chůvička, řada věcí z lékárny, řada z drogerie, a těch oblečků! Nějak to šlo všechno proti mé povaze i intuici. Představovala jsem si samice lidoopů v pralese, které se postarají o mládě nepříliš odlišné od toho našeho bez všech těch vymožeností. A to aniž by absolvovaly kurzy rodičovství, četly knihy o kojení a poslouchaly všechny ty přednášky a rady. Když se naše prvorozená narodila, začala potvrzovat spíše to, co jsem cítila, než rady zkušených. Krom láskyplné péče jsme užili jen šátek, pár oblečků a plínek.

Koncept do dnešní doby

A tak začalo vznikat uvolněné rodičovství – koncept, který od té doby rozvíjím. Jde o reakci na dnešní rodičovství, jež je ve svém mainstreamu příliš aktivní, přeangažované. Pořizování spousty věcí je jedním z jeho symptomů. Dále je to i tendence svěřovat děti od nejútlejšího věku expertům. Dnes již existují lektoři i celé školy profesionálně rozvíjející rozumové či hudební schopnosti dětí prakticky od narození. A pro batolata je nabídka rozvojových aktivit již velmi široká: mohou docházet do hudebních škol, profesionálové rozvíjejí jejich pohybové, jazykové a další dovednosti. Rodiče se přitom pasují do role osobních asistentů svých batolat a předškoláků. A jak děti rostou, stávají se jejich soukromými řidiči, hlavními sponzory a skalními fanoušky.

V poradně, kam za mnou takoví rodiče chodí, však řešíme jejich přetížení, pocity frustrace, nenaplnění a nedocenění, a občas shledávám až synrom vyhoření. Většinou jsou to mámy: skvělé, výkonné ženy s velkými ideály. Milující matky, které mnoho let vstávají ráno jako první, aby připravily snídani a svačiny, budily všechny spáče, doprovázely do školy a školky, pak makaly osm hodin v práci, a jen co se ze zaměstnání utrhly, běžely vyzvednout děti, odvést je na kroužek, mezitím nakoupit, rychle domů: pomoci s úkoly, honem uvařit, přečíst pohádku, uložit děti. Následuje úklid v kuchyni, dodělat resty do práce, věnovat se manželovi, a s půlnocí žena padá, aby v šest ráno zazvonil budík a začal nový kolotoč. A takhle to bylo měsíce a roky, přičemž se nepozorovaně vkrádala únava, vyčerpání, deprese…

Pro rodiče i pro děti

Vedle vyčerpaných rodičů však takovéto nasazení nesvědčí ani dětem, jakkoli to vše děláme pro ně. Snažíme se o ně co nejlépe pečovat, zajistit jim maximální bezpečí a optimální podmínky, všestranně je rozvíjet. Jenže děti, které mají po škole ještě kroužky a tréninky, bývají přetížené, a často i nešťastné. Něco zásadního jim totiž při tom všem chybí. Schází jim to, čeho děti vždy mívaly vrchovatě: volná, nikým neorganizovaná hra a pohyb venku. U kroužků a tréninků se od trenéra či vedoucího dozvíme, jaké schopnosti bude dítě rozvíjet. U volné hry nám žádný expert nic nezaručí, a tak jako by to nebylo. Jenže po celou naši evoluční historii se naše schopnosti tříbily právě tím, když jsme jako děti běhali za humny a hráli si na lovce či indiány. A občas jsme také jen tak bloumali a nechali se unášet svou fantazií.

Syn je sociálně slabší, tak jsme ho přihlásili na dramatický kroužek,“ líčil mi tuhle jeden otec. Ano, je to skvělá volba: na dramatickém kroužku si vyzkouší různé role, bude v úzkém kontaktu s ostatními atd. Na druhou stranu: Když si děti spontánně hrají hrají „na něco“, třeba na rodinu nebo na učitele a žáky, nejen, že si vyzkouší různé role, ale musí si vymyslet, na co si budou hrát, rozdat si role, dohodnout se na nich, vytvořit náplň a pružně reagovat na to, co dělají ostatní. A to všechno tak, aby byli všichni zúčastnění spokojení! Základem hry je totiž to, že to všechny baví, a rozvoj dítěte se děje jen tak mimochodem. Kromě různých rolí, které si dítě má šanci takto vyzkoušet, si přitom tříbí i schopnosti vyjednávání a sebeprosazení, toleranci, fantazii, kreativitu… Výběr toho, na co si děti budou hrát, je při volné navíc nevědomě ovlivňován tím, co je pro ně v současné době aktuální, co je nějak oslovuje.

Co je to všestranný rozvoj

Musím též polemizovat s přesvědčením mnoha rodičů o všestranném rozvoji dětí. Ano, škola nerozvíjí nijak zvlášť pohybové, jazykové ani hudební schopnosti dětí. A právě to suplují „volnočasové“ aktivity typu kroužků a tréninků. Na jednu stranu proti tomu nelze nic namítnout, naopak. Na druhou však musím takové rodiče upozornit, že jejich všestranný rozvoj se týká pouze schopností a dovedností. Ale co osobnost dítěte? Jeho vlastnosti a vztahy?

Osobně se domnívám, že tím, oč hrajeme v předškolním a raně školním věku našich potomků především, je rozvoj jejich osobnosti. Tedy o to, zda budou mít pozitivní, či negativní přístup k životu, lidem, sobě samým. O to, jak se budou vztahovat ke svým blízkým, a také ke svým povinnostem, potřebám a přáním. O to, jaký si vybudují systém hodnot, smysl pro povinnost i schopnost relaxovat. O jejich schopnost spolupráce i samostatné činnosti. O to, jak budou odolné vůči životním těžkostem. Tohle se ale děti nenaučí v žádných kurzech, od žádných odborníků. Tohle odkoukávají od nás, když nás pozorují při docela obyčejných činnostech. Děti bedlivě vnímají, čeho si vážíme, k čemu se vztahujeme, jak věci řešíme a koho, co a jak máme rádi.

Uvolněné rodičovství si všímá toho, že kolikrát méně znamená více. Že optimum téměř nikdy neleží v extrému a nic se nemá přehánět. Domnívám se, že mnoha rodinám prospěje, když se coby rodiče uvolníme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/1