Archiv pro měsíc: Srpen 2017

Jak přežít mateřskou

Petr Šmolka: Jak přežít mateřskou

Grada, Praha 2011

Jsem na rodičovské s druhým dítětem a docela si to užívám. Přes den jsem s dětmi a večer pracuju. Přesto mě Šmolkova kniha lákala k přečtení. Hlavně ze zvědavosti: Co asi radí starý a moudrý rodinný poradce mladým maminkám? Určitě nás vidí hezky s odstupu, profesionálně a přitom vlídně.

Po přečtení se domnívám, že v tom jsem se asi nemýlila. Šmolka je k nám mámám shovívavý a rozhodně nebere zátěž, kterou rané mateřství je, na lehkou váhu. Celkově mě ale jeho kniha nenadchla. Týká se jediné (byť podstatné) problematiky matek (a případně otců) na RD, a sice vztahu s partnerem. Manželství prochází v souvislosti s narozením potomka nelehkou zkouškou a stojí mu za to věnovat pozornost a pečovat o ně. Přesto by se do knihy s daným názvem hodilo pár rad i z jiného soudku – o tom, jak vedle péče o dítko a o muže pečovat i o sebe samu, informace o mateřských centrech, doporučení knih pojednávajících o péči o kojence a batolata, užitečné kontakty atd.

Knihou nás provází dvojice, která k Petru Šmolkovi docházela po sedm let, od r. 2002: seznámíme se s nimi jako s ještě nesezdanými a opouštíme je před narozením druhého potomka. Adam a Eva, jak jim autor říká, psali pro dr. Šmolku deníčky, z nichž najdeme v knize úryvky. Dobrý nápad, jak lidsky přiblížit problematiku dvojice, a to symetricky z jejího i jeho pohledu. Na mě tedy citace z deníčků působily nepravě, ale to samozřejmě může být jen můj dojem.

Šmolkova kniha je psána lehkým perem, s vtipem, kterým autor hýří i na svůj vlastní účet. Potíž je, že hýří moc. Vtipný či rádobyvtipný je téměř v každé větě. Styl, který by byl príma pro občasné osvěžení, se tak stává místy až otravným. Dovolím si citovat hned ze začátku: „Blahopřeji! Týden co týden se na pultech našich knihkupectví objevuje přinejmenším několik desítek nových publikací; přesto se vám mezi vším tím pokleslým literárním škvárem podařilo nalézt opravdovou perlu… Bystřejší čtenář snad už z názvu naší knížky vytušil, o čem by asi tak mohla pojednávat.“ A v tomto stylu se knížka nese i dál.

Recenzované dílko doporučuji vyhledat těm párům procházejícím životní etapou raného rodičovství, které mají potíže partnerského rázu a dosud z oblasti manželského poradenství nic nečetli. Pro tyto osoby může být Šmolkova kniha skutečně přínosem – autor své zkušenosti nezapře.

À propos – zároveň s touto knihou se mi dostala do ruky i jiná novinka ze stejného nakladatelství: publikace „Jak sladit práci a rodinu… a nezapomenout na sebe“ od Renaty Rydvalové a Blanky Junové. Šikovná knížka, která vidí problematiku v širším kontextu a umožní vám uvědomit si: co umím, co chci a co zvládnu. A jak to udělat, aby šlo o přínos pro celou rodinu.

Mladé dívky a pilulky proti početí

Hormonální antikoncepce není vhodným lékem na úzkost rodičů pubertální dcery

Marcela přichází s úzkostí, kvůli níž nemůže ani spát: bojí se, aby její patnáctiletá dcera Monika neotěhotněla. Apelovala na ni, že by jestě neměla se svým chlapcem spát, nicméně pro jistotu jí i nechali předepsat hormonální antikoncepci. Po měsíci ji ale zase vysadili, protože to Moniku „hodilo do depresí“, denně prý brečela. A Marcela zase nespí.

„A jak reálné to otěhotnění podle vás je?“ zajímá mě. Vychází najevo, že Monika sama říká, že „tak daleko se ještě nedostali a zatím ani neplánují“.  Vlastně ani příležitost nemají. Navíc je ohledně antikoncepce poučená, ona i její první láska jsou zodpovědní. Postupně se ukazuje, že za Marcelinou úzkostí stojí obava o dvacet let staršího manžela, který má řadu zdravotních problémů. To on „plaší“: Zřejmě na nápadníka své jediné dcery trochu žárlí, a zejména se obává, aby případné dceřino těhotenství neudělalo čáru přes rozpočet jejich olympijským ambicím. Sám se kdysi na Olympiádu připravoval, ale neuspěl. Nyní je v důchodu a trénuje dceru…

Příběh Moniky má své paralely v mnoha dalších rodinách. Hormonální antikoncepci (HA) užívá řada mladých dívek. Čeští gynekologové ji bez problémů předepisují dívkám od patnácti let, často i těm, které ještě sexuální život nezahájily. A vím i o dívkách mladších, jež antikoncepční pilulky polykají: jsou jim předepisovány coby léčba akné či bolestivé menstruace. Případně si nechá pilulky předepsat oficiálně dívčina matka. Zprostředkovaně jsem se setkala i s tlaky rodičů chlapce na rodiče dívky, aby HA zajistili.

Stojí to za to?

Nechtěné těhotenství může být traumatickou životní událostí, obzvláště pro velmi mladou dívku. Nedivím se rodičům, kteří „plaší“. Myslím však, že HA není nejlepším lékem na rodičovskou úzkost, a to hned z několika důvodů:

HA představuje riziko pro zdraví a přirozený vývoj dcery. Pohlavní hormony neovlivňují pouze pohlavní orgány, ale celé tělo včetně mozku, a také psychiku člověka. Hormonální antikoncepce má svá známá, vážná (byť vzácná) rizika, zejména riziko trombózy. Méně je zmapován vliv HA na emoce a náladu. Některé studie referují o pozitivním vlivu na náladu, často ve spojení s odstraněním premenstruačního syndromu; jiné však varují před zvýšeným rizikem deprese, úzkostných poruch, únavy či podrážděnosti, což je i relativně častá zkušenost mých klientek. U adolescentních, a zejména pubertálních, dívek bychom pak měli být ještě opatrnější, neboť jde o zásah do cyklu, jenž se ještě ani nestihl sám ustálit; o ovlivnění vývoje mozku v době, kdy je velmi plastický. Studie, které by mapovaly komplexní vliv dlouhodobého uzívání HA na vývoj ženy od pubertálního věku zatím nejsou k dispozici.

HA často podkopává důvěru a upřímnost mezi dívkou a rodiči: Co si má dívka myslet, když jí rodiče říkají: „Ne abyste spolu spali, na to jsi ještě příliš mladá.“ A pak jí nechají předepsat HA? Sdělením je: „Nevěříme, že se zachováš podle našich rad, nedůvěřujeme ti.“ A to samozřejmě dívku odrazuje od toho, aby své rodiče poslouchala, aby k nim byla upřímná. Proč by to dělala, když jí stejně nevěří?

Rodičovská úzkost a obavy stejně nezmizí: „Nezapomněla si vzít pilulku?“ „Teď jsme dali sexu zelenou.. ale co pohlavně přenosné nemoci: použili by kondom, když těhotenství nehrozí?“ Roky poté se pak rodiče začínají bát, aby ta jejich holčička, která si na HA zvykla, vůbec někdy děti chtěla, aby otěhotněla…

Otázkou je též vliv HA na vztahy. Například se ukazuje, že vztahy vzniklé v době, ženy HA užívají, se rozpadají častěji, než když jsou v době seznámení umělými hormony neovlivněné.

Obliba hormonální antikoncepce v Česku v posledních letech klesla, stále však zůstává nejrozšířenější antikoncepční metodou. Užívá ji 45 % Češek v plodném věku (před deseti lety to bylo téměř 55 %). Řadíme se tak mezi země, v nichž je spotřeba antikoncepčních pilulek „na hlavu“ nejvyšší. Vysoce převyšujeme průměr Evropské unie i pravlast pilulky Spojené státy Americké. Proč je právě u nás HA tak rozšířená, je otázka přesahující kapacitu našeho článku, chci však říci, že tento fakt ovlivňuje značné procento jedinců i společnost jako takovou. Hormony v antikoncepčních pilulkách působí na mozek žen a ovlivňují i například jejich touhu po dětech. Jejich vliv je tím větší, čím déle je žena užívá a čím mladší na začátku je. Spolu s množstvím uživatelek se pochopitelně mění celá společnost: normy, zvyky i hodnoty.

Pásek a kšandy

Chci připomenout, že otěhotnění lze účinně bránit i jinak, s pomocí metod citlivějších ke zdraví a vývoji mladé dívky (přerušovaná soulož, kondom, antikoncepční gely, plodné a neplodné dny…). K zajištění spolehlivosti stejné, jako má HA, lze tyto metody kombinovat, podobně jako když se hodně bojíme, aby nám nespadly klahoty, a vezmeme si raději pásek i kšandy. Použití těchto metod má mimo své antikoncepční účinky i další pozitiva: rozvíjí i zodpovědnost mladého páru, cit k vlastnímu tělu a tělu partnera/partnerky. V případě kondomu též výrazně snižuje riziko přenosu pohlavních chorob. A my rodiče nevyvracíme vlastní slova, nepodkopáváme důvěru svých dětí.

Vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2017/3

Kvalita života dnešního dítěte

Postřehy z XVII. mezinárodního kongresu AIFREF*, Praha 18.–20. května 2017

Problémy, s nimiž se dnešní děti setkávají, jsou v něčem stejné, jako řešili generaci dvě zpátky jejich rodiče a prarodiče. Z druhé strany ale mají dnešní děti potíže dříve neznámé. Liší se dostupné technologie, přístup k informacím, přístup rodičů, učitelů a dalších vychovatelů, liší se ideály společnosti. Abychom byli rodičům a dalším o mladou generaci pečujícím osobám dobrými průvodci, je vhodné tyto změny reflektovat.

S rodiči pracuji v rámci své soukromé praxe i v jednom azylovém domě pro matky s dětmi. Dělám besedy a semináře pro pěstouny, ve školkách a rodinných centrech. Uvítala jsem proto možnost zúčastnit se kongresu AIFREF* s názvem Kvalita života dnešního dítěte.

Psychologové, sociologové, pedagogové i odborníci na sociální práci z mnoha zemí světa se zde zamýšleli nad tím, co nejvíce ovlivňuje životy dnešních dětí, a co můžeme dělat, abychom je zlepšili. Podělím se o některé poznatky a nápady, které mě zaujaly.

Tlak na sebe a na dítě: příliš málo, nebo moc

„V České republice považujeme za hlavní problémy malou stabilitu rodiny, obrovské životní tempo, orientaci na výkon, nová média a jejich integraci do rodinného života.“ shrnula Lenka Šulová z katedry psychologie FF UK a prezidentka kongresu.

Zajímavé mi pak prišlo už to, že stejně, jako se problémy dětí a potažmo rodin (neboť dítě nelze uvažovat bez rodiny) štěpí v mé praxi, rozštěpily se i kongresové příspěvky. Bud se týkaly rodin zapojených do výkonnostního běhu dnešní společnosti, nebo rodin, které z něj vypadly. Obojí s sebou přináší problémy.

Část příspěvků (a diskusí) se věnovala rodinám, v nichž péče o dítě nebývá dostatečná a rodiče nejsou svým dětem následováníhodným vzorem. Probírala se problematika práce s ohroženou rodinou, problematika pěstounské péče, zapojení ohrožených rodin do většinové společnosti. To, jak můžeme působit na rodiče či samotné děti.

Na druhé straně se pak odborníci věnovali problematice rodin většinových, jež jsou dnes obecně vzato příliš výkonově zaměřené a přilliš ambiciózní. Probírala se rizika moderních technologií, internet, tátové a mámy pracující na druhé straně zeměkoule, než žije zbytek rodiny.

Velký prostor dostaly moderní technologie. Řečníci představivali výsledky odborných studií, i svá pozorování konkrétních dětí a rodičů v konkrétních situacích. Zaujalo mě například pozorování Jeana-Pierra Pourtoise, prezidenta AIFREF. Vyprávěl, jak pozoroval jedhoho japonského otce s miminkem: Miminko v kočárku začalo plakat a otec znervózněl, zdálo se že neví, co dělat. Po chvíli bezdradnosti mu pustil na mobilu jakousi animovanou pohádku. Nezabralo to, a tak telefonoval manželce, která se snažila dítě zklidnit přes Skype. Miminko však plakalo dál… Až po pocitově velmi dlouhé době odložil ten táta telefon, vzal své dítě docela obyčejně do náruče, a ono přestalo plakat. Ano, moderními technologie vskutuku ovlivňují způsob našeho uvažování i chování, dokonce tak intenzivně, až utlumí i přirozené instinkty.

Pozoruji kolem sebe podobné, i když ne až tak vyhrocené chování. Dokonce se i sama u sebe se občas zarazím. Třeba když si řeknu (poté, co zakopnu, převrhnu hrnek či něco podobného): „Ctrl Z – sakra, ono to nefunguje!“ A to jsem vyrůstala v době bez internetu a bez běžného užívání počítačů.

„Moderní technologie jsou zároveň přínosné, a zároveň ohrožující. Je třeba se s nimi učit zacházet tak, abychom využívali pozitiva a vyhýbali se negativům,“ shrnula Odette Lescarret z univerzity v Nimes.

Vzdělání

Hodně se probírala otázka vzdělávání a jeho širšího kontextu. Právě zde je totiž velký potenciál, prostor, kde lze na děti i rodiče působit. Zaujaly mě dvě myšlenky již zmíněného Jeana-Pierra Pourtoise:

– Vzdělání můžeme rozvíjet jak kvalitativním, tak kvantitativním způsobem. A právě kvantitativní způsob je dnes tak dominantní, že utlačuje přístup kvalitativní.

– Dětem bez ambicí – těm, které plánují být po vzoru svých rodičů nezaměstnanými – může pomoci škola. Posláním školy je nejen naučit děti číst, psát a tak dál. Posláním školy je též naučit dítě snít o svém budoucím povolání. O povolání, které je bude naplňovat, a které bude i prospěšné společnosti.

Na střet vzdělání s kulturou upozornila Odette Lescarret: „V jedné studii jsme sledovali korejské ženy, které získaly ve Francii doktorát, a pak se vrátily zpátky do Jižní Koreje. Zde však své vzdělání neuplatnily, zůstaly v domácnosti a pro všechny to bylo velmi frustrující. Širší rodina nebyla spokojená s výchovou, již tyto ženy poskytovaly svým dětem a ženy samotné propadaly depresím.“

Poselství kongresu

Poselství kongresu vnímám též v dialogu lidí různých profesí, výzkumníků, teoretiků i lidí z praxe a v následném komplexnějším zamýšlení se nad jednotlivými tématy. Nahlédnout realitu totiž může být skrze prizma ideálů překvapivě obtížné. Tato skutečnost jasně vyplynula například z příspěvku Ireny Sobotkové z katedry psychologie FF UP. Sobotková hovořila o pěstounské péči a o tom, že jsme u nás po revoluci přejali britský model, jenž vyzdvihuje potřebu kontaktů dítěte se svými biologickými rodiči. Jenže ač je to teoreticky hezký ideál, z hloubkových rozhovorů s lidmi, kteří u nás dlouhodobou pěstounskou péčí prošli, vyplynulo něco docela jiného. Ukázalo se, že kontakt s biologickými rodiči pro ně byl více než co jiného stresující. Jiný výzkum z Velké Británie vyčíslil podobný výsledek: 90 % z dětí v pěstounské péči zde mělo kontakt se svými zploditeli, ale pouze pro 6 % z nich byl tento kontakt neproblematický a nezatěžující. „Zjištění nejsou v souladu s propagovaným trendem, že biologická rodina je nezastupitelná v životě dítěte umístěného v pěstounské péči,“ shrnula Sobotková. „To, že dítě potřebuje znát svůj původ, své kořeny, neznamená, že má potřebu přímého kontaktu s rodiči. Kontakt s biologickými rodiči není dobrý sám o sobě. K tomu, aby byl pro dítě dobrý, musí být splněny určité předpoklady.“

Jediné, čeho se mi na kongrese nedostávalo, bylo hlubší zamyšlení nad úzkostností dnešních rodičů, nad vymizením dětské party a volného pohybu dětí ve venkovním prostředí, v přírodě. Celkově jsem však slyšela mnoho podnětného a velmi příjemná byla i sama přítomnost spousty vzdělaných a rozumných lidí, odborníků ve svých oborech, mezi lidmi, kteří uvažují o budoucnosti a pracují na tom, aby byla pro všechny příjemnější.

Zakončím dvěma citacemi:

„Budoucnost je v dětech, tedy v rodinách: Důvod, proč se tady setkáváme, je, že se všichni zajímáme o budoucnost – a to jsou naše děti. Důležité je, aby kongres odeslal poselství odpovědným osobám, že budoucnost je v rodinách. Je třeba připomínat, že peníze investované do dítěte a rodiny se mnohokrát zúročí: sanace vzniklých negativních jevů je totiž mnohonásobně dražší, než prevence,“ vyjádřil Augusto Murillo-Perdomo, francouzský rodinný terapeut a člen vědeckého výboru AIFREF.

„Problémy bychom měli nejen zkoumat, ale též doporučovat, co s nimi. V něčem je to i návrat k tradičním hodnotám a docela obyčejnému, jednoduchému, ale citlivému přístupu k dětem,“ shrnula Odette Lescarret.

* AIFREF = Association Internationale de Formation et de Recherche en Education Familiale (International Association of Training and Research in Family Education)

text vyšel v časopise Psychologie dnes v červenci 2017