Archiv pro měsíc: Únor 2017

Jeden hot, druhý čehý

Co když má máma zcela jiný přístup k výchově, než táta? Jak s tím pracovat? Důležitá není stejnost přístupu, ale vzájemný respekt.

„Já tak zdravě vařím, peču… a on jim pak koupí párek v rohlíku!“/ „Žena za něj všechno dělá, hrozně ho rozmazluje!“ / „Jakmile přijde táta domů, zavládne u nás naprostý chaos a anarchie. Všechno jim povolí.“ / „Ponižuje ho, a říká, že ho tím zoceluje. Je mi to hrozně proti srsti.“

Občas slýchám, že „rodiče by měli být vždy ve všem zajedno“, případně alespoň mít „stejný přístup k výchově“. Je to mýtus. Máma a táta jsou bytosti různého pohlaví, mají různé zkušenosti, prošli jinou výchovou. Většinou mají též mírně odlišný žebříček hodnot, jiné názory. A liší se i svou pozicí: jeden z nich tráví zejména s malými dětmi zpravidla výrazně více času, než ten druhý. Bylo by spíše divné, kdyby byl jejich přístup k dětem ve všem stejný.

Na druhé straně je pravda, že to v některých domácnostech kvůli neshodám ve výchově jiskří. Dokonce se uvádí, že spory ohledně výchovy dětí jsou druhou nejčastější příčinou manželských hádek (hned po financích). Pravdou je, že pokud je jeden z rodičů zastáncem extrémně autoritativní výchovy, zatímco druhý by nejraději nevychovával vůbec, bez konfliktů se to těžko obejde. Jak tedy na nejčastější neshody?

Předávejte zodpovědnost

Matky si podle mých zkušeností stěžují nejčastěji na nedostatečnost či nedokonalost péče otce. „Je s dětmi tak málo!“ / „Vůbec si nevšimne, že potřebuje přebalit. / „Mrzne, a on s nimi klidně vyrazí bez rukavic, bez šály…“

Co s tím? Moje nejčastější doporučení v takových případech (i když to mámy nerady slyší) zní: „Nechte to na něm.“ Péče tatínků sice bývá o něco drsnější, ale dětem to většinou prospívá, aspoň se trochu otuží. A poučí. Když jim ručičky trochu prokřehnou, třeba si pak na ty rukavičky příště samy vzpomenou. (A nebo se alespoň poučí tatínek, kterému nezbylo než se pro rukavice vrátit či zkřehlé ručičky co pár metrů zahřívat.) Mámy, které toto řeší, se vyčerpávají, a jejich partneři si připadají hlídaní, podezřívaní a neschopní.

Dobré je, když máma dokáže předat tátovi dítě i se vší zodpovědností. Nedávat nevyžádané rady, nehlídat, nevolat a nestrachovat se. Lépe se to daří, když se fyzicky vzdálí a věnuje se něčemu jinému, co odvede její myšlenky.

Zkuste si to

Otcové si mi nejčastěji stěžují na rozmazlující chování matek. „Dcera je šíleně nevychovaná, a já přesně vím proč: žena jí všechno povolí.“ / „Pořád ho nosí a chová, a to jsou mu skoro tři. Jasně, že je ukňouranej a nesamostatnej!“

I tátové neradi slyší, co jim nejčastěji radívám: „Zkuste si to.“ Často totiž tátům chybí dostatečná zkušenost s dětmi, a vadí jim běžné, normální chování malých dětí: To, že batolata nerespektují slovní zákazy, krámují hrnce, dělají rachot a nepořádek. Že tří, čtyř nebo pětileté dítě někdy ječí, vzteká se nebo kňourá kvůli maličkosti. Považují to za rozmazlenost, za důsledek špatné výchovy svých žen. Mají pocit, že kdyby máma byla přísnější a důslednější, děti by poslouchaly a nekřičely.

Takové představy se nejlépe korigují, když táta začne s dítětem trávit více času, pokud možno bez přítomnosti mámy. Nepředstírám, že je to pro táty jednoduché: často mají náročnou praci, živí rodinu, a ještě aby pečovali o drobotinu. Velmi se však vyplatí, když si táta alespoň občas vyzkouší, jaké to je celodenně o dítě pečovat.  Taková zkušenost bývá pro táty velmi obohacující, obzvláště je-li dítko trochu marodné – má třeba zvýšenou teplotu, kašel nebo rýmu. Bez jakéhokoli vysvětlování pak muž sám pochopí, že zákaz vyvolá tak akorát pláč nebo křik. V sedm večer už většinou ocení, když dítě krámuje hrnce, a díky tomu lze jakž-takž v klidu uvařit alespoň kaši. Má-li pak dítě na starost i přes noc, ráno zpravidla manželce za její péči (alespoň v duchu) blahořečí, a jde si odpočinout do práce.

Pečujte o sebe navzájem

Mezi stížnostmi otců i matek se vedle přílišné benevolence objevuje často i přehnaná přísnost. A také křik, netrpělivost a choleričnost: „On děti jen napomíná, zakazuje a křičí. Celkově se už vůbec netěšíme, až přijde domů…“ / „Žena na dceru pořád křičí. Kvůli naprostým maličkostem. Malá se pak vzteká a celkově je u nás negativní atmosféra.“

Nejběžnější radou, kterou zde dávám, je: „Pečujte o ni / o něj.“ Myšleno o matku/otce svých dětí – toho křičícího tvora. Většina rodičů má v tu chvíli chuť křičet zpátky, to však jen přilévá oleje do ohně.

Libor se přišel poradit, co s tím, když jeho žena na dceru (2,5 roku) často křičí. Jinak je to prý dobrá máma, první dva roky byly naprosto v pohodě. Teď mají doma ještě pětiměsíční miminko, a k tomu se taky chová příkladně. Dceru ale poslední dobou plísní za maličkosti, a občas holčičce i přilítne nějaká přes zadek. Libor to těžce nese, ví, že s Markétkou lze vycházet líp, alespoň jemu se to daří: Když se mu holčička nechce oblékat, zahraje nějaké divadélko, něco vymyslí – a jak to jde! A pokud si Markétka něco umane, prostě odvede její pozornost. Snaží se ukazovat manželce, jak to jde, i jí to vysvětluje, ale většinou se žena jen nesmyslně naštve, pláče a nebo křičí i na něj.

Libor má pravdu: křičet na dvouleté dítě je zbytečné a nehezké a vše lze zvládat s větším klidem. Jenže: Chtít po osobě, která už půl roku nespí nikdy víc než dvě hodiny v kuse, aby sehrála divadélko, kdykoli potřebuje dítě k něčemu motivovat, je nad lidské síly. Péče 24/7 o mimino a batole bývá leckdy tak náročná, že zvládat batolecí záseky a vzteky s grácií prostě nelze.

Libor byl naštěstí ochotný nahlížet situaci i sebekriticky. Namísto, aby se více a více zakopával v pozici: „Já to tak svěle umím, a ona je neschopná, hysterická a ještě to odmítá přiznat,“ přijal možnost: „Neumím si představit, jaké to je mít neustálou pohotovost.“ Když pak v kritických situacích svou ženu prostě vyslechl, aniž by jí „moudře radil“; když po příchodu z práce namísto toho, aby demonstroval, jak to s Markétkou umí, vzal obě děti ven: Manželčin křik v průběhu měsíce prakticky vymizel.

Důležitý je respekt

Dalším častým doporučením, které neshodnoucím se rodičům dávám, je rozdělit si pole působnosti. Mámu například baví škola a považuje za velmi důležitý školní prospěch. Otcův vztah ke škole je naopak vlažnější, zato však rád sportuje a záleží mu na tom, aby se i děti hýbaly. Je tedy jen logické, když máma řeší záležitosti kolem školy, a táta má na starost sportovní aktivity.

Ze všeho nejdůležitější však je respekt ke druhému rodiči, k jeho názorům (i když mám jiné), hodnotám (i když se od mých liší) a postojům (i když je nesdílím). Druhého rodiče bychom neměli shazovat, neměli bychom se o něm a ani o jeho výchovných metodách vyjadřovat dehonestujícím způsobem. Pokud něco zakáže, neměli bychom to (až na výjimky) svévolně rušit. Dbá-li například máma na zdravou stravu, a táta tu a tam koupí dětem třeba párek v rohlíku, nic se neděje, zůstane-li tam respekt jednoho k druhému. Táta třeba může říct: „No: maminka nám vaří líp, ale projednou –.“ Problém by nastal, pokud by táta zdravou stravu okatě bojkotoval či kupoval dětem nezdravé pamlsky tajně. Nebo kdyby se máma kvůli tomu párku urazila či by otce vážně obvinila z ohrožování zdraví dětí. S respektem lze naprostou většinu výchovných neshod dobře zvládnout.

Když se válčí

Na závěr však musím zmínit, že v určitých případech a situacích je prakticky nemožné se na výchově shodnout. Často se to stává u rozcházejících se partnerů. Táta shazuje máminy názory a máma pomlouvá tátu. Rodiče hádají (někdy, žel, i před dítětem), kdo vychovává líp. Z výchovy stává bitevní pole a dítě se ocitá uprostřed palby svých nejbližších.

Potíž je zejména v tom, že zde obvykle jeden najednou vidí – a chce vidět – na tom druhém vše špatné. Mají-li zamilovaní růžové brýle, pak rozvádějící se mají černé. Člověk, kterého jste dříve milovali a obdivovali, je teď ve vašich očích zlý. Najednou dělá všechno špatně a výchova a péče o děti je bitevním polem číslo jedna. Schováni za různé ideologie útočí bývalí milenci jeden na druhého a vzájemně se obviňují ze zanedbávání péče a dalších domnělých ohrožení zdraví a života společného dítěte.

Bývá to zoufalá konstelace pro všechny zúčastněné, a děti samozřejmě trpí. Samotný rozdíl ve výchovných přístupech je podružný, a může být i zcela minimální. To nabité emoce dělají z komára velblouda. Děti přitom velmi citlivě vnímají, že si rodiče ubližují, a dokonce ubližovat chtějí! Táta touží na mámě najít cokoli špatného a máma zase překrucuje skutečnost tak, aby na tátu padl stín. Bez zranění nevyvázne nikdo. Děti si obvykle lížou rány dlouho, a jizvy bolí ještě v dospělosti.

Pracovat s rodiči v tomto stavu je velmi náročné. Je třeba, aby nahlédli, že dítěti svým chováním a postojem škodí. Jakkoli je to těžké, je nutné smířit se s tím, že druhý rodič zůstává rodičem, i když nám velmi ublížil. A dítě má právo se s ním vídat, aniž by muselo čelit našim citovým výlevům.

Zastaňte se dítěte

Existují dokonce případy, kdy nejen, že není vhodné, aby rodiče byli zajedno, ale dokonce je potřebné zastat se dítěte proti druhému rodiči. Stává se tak v případech určité patologie na straně druhého rodiče. Pokud tento dítě týrá, zneužívá či zanedbává, je na místě v souladu se zákonem omezit jeho kontakt s dítětem.

V případech mírnějších patologií – nejčastěji různých poruch osobnosti – se však neblahý vliv narušeného rodiče na dítě nepodaří prokázat, a soudně kontakty omezit. Nejčastěji jde o různé formy psychického týrání: ponižování, znevažování, vyvolavání nepatřičných výčitek svědomí… Zdravému rodiči zde nezbývá, než se snažit být dítěti oporou, jistotou a bezpečným přístavem, jak jen to jde. Korigovat zkreslený obraz reality, který u dítěte narušený rodič vyvolavá. V rámci toho je pochopitelně na místě i to, že otevřeně vyjadřujeme svůj nesouhlas k výchovnému působení druhého rodiče.

To jsou však extrémy. V normálních případech nezpůsobuje odlišnost výchovy mámy a táty potíže. Ba dokonce je pro potomky v lecčems prospěšná. Dává jim možnost vnímat různé hodnoty a náhledy na svět. A díky rodičovskemu vzoru se děti učí, jak odlišnost respektovat, jak se s ní vyrovnat, jak se dohodnout – tedy pokud se dokážeme dohodnout.