Archiv pro měsíc: Leden 2017

Jak zvládnout malé dítě a zaměstnání

Otázka, jak skloubit pracovní a rodinný život, trápí nejpalčivěji samoživitelky s malými dětmi. Je ovšem klíčová i pro mnoho žen žijících v partnerství, a nově ji začínají řešit též muži. Jak pracovat, a přitom neohrozit zdravý vývoj dítěte? Jak si s ním i navzdory náročnému zaměstnání udržet láskyplný a silný vztah?

S problematikou skloubení práce a péče o dítě za mnou chodí většinou matky, otců je výrazně méně. S prominutím tedy budu psát dle cítění některých „genderově nekorektně“. S výjimkou kojení však platí všechna doporučení pro muže stejně, jako pro ženy.

To, co tyto mámy nejvíce trápí (či alespoň v mé poradně chtějí nejčastěji řešit) je:

– Jak být svému dítěti dobrou mámou, i když pracuji.

– Jak si sama v sobě udržet silný vztah k dítěti, když musím řadu hodin denně řešit něco naprosto nedětského.

– Jak po rodičovské dovolené najít dobré zaměstnání.

Řada matek pracuje na částečný úvazek, což považuji za vhodnější. Tento článek nicméně věnuji problematice plného pracovního zatížení. Každý příběh je jiný, přesto se pokusím v krátkosti shrnout několik základních doporučení, jež svým klientkám dávám.

Pracujícím maminkám miminek

1) Nevzdávejte se kojení. Ani práce na plný úvazek se nevylučuje s kojením. Osoba, která vaše dítě hlídá, je může nosit na kojení k vám do práce. Náhradní variantou je odstříkávání/odsávání.

Mateřské mléko je pro kojence tou nejlepší a nejzdravější potravinou a prospívá i zdraví matky (mj. celoživotně snižuje pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu). Dle zákoníku práce (§ 242*) je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni, která kojí své dítě, kromě přestávek v práci i zvláštní přestávky ke kojení.

2) Praktikujte kontaktní rodičovství. Kontakt s dítětem, podobně jako kojení, zvyšuje ve vašem těle produkci hormonů prolaktinu a oxytocinu. Tyto hormony podporují vaše naladění na dítě, zvyšují vaši radost z péče a kontaktu. Dítěti tak zůstanete blízké, umožníte mu bezpečnou vazbu na vás a společně si udržíte silný láskyplný vztah.

V praxi to znamená: buďte po návratu ze zaměstnání co nejvíce v kontaktu s dítětem, a to co nejvíce smysly – chovejte je, dotýkejte se kůže na kůži, přivoňte si k němu. Dívejte se na ně, mluvte na ně, poslouchejte. Spěte na dosah.

3) Myslete na sebe. Není možné, abyste se po náročném zaměstnání vrhla na domácnost, a pak celou noc vstávala k dítěti. Potřebujete odpočívat. Kdykoli to jde, je dobré, když můžete relaxovat s dítětem, či jako rodina – rodiče i děti. Výborné jsou společné procházky, společná koupel, atd. Pokud si při péči o dítě neodpočinete, nebojte se říci si svým blízkým o pomoc s dítětem a relaxujte dle svých preferencí a potřeb.

Maminkám, jež se vracejí do práce po rodičovské dovolené

Českým kulturním specifikem je poměrně dlouhá doba, kdy se matka plně věnuje péči o dítě, následovaná náhlým návratem do plného zaměstnání, když dítě nastupuje do školky. Často se řeší náročnost nástupu do školky pro dítě. Nástup mámy do práce ale není náročným obdobím jen pro dítě, ale pro celou rodinu – a často je to máma, pro kterou je nejnáročnější.

Rodina si často zvykla, že máma o dítě/děti plně pečuje a zvládá k tomu většinu starostí o domácnost. Uklízí, vaří, nakupuje a stará se o oblečení všech. Manželé často vítají, že se žena vrací do zaměstnání, avšak převzít část péče o domácnost se jim zpravidla nechce. Pokud je tomu u vás tak, je nutné tento problém řešit, jinak si zaděláváte na vážné problémy – osobní, a v důsledku i vztahové. Stále platí bod č. 3 z předchozí části: potřebujete čas na odpočinek.

A platí i bod 2. Stále se snažte být co nejvíce v kontaktu se svým dítětem/dětmi. Ideální je, když se po návratu ze zaměstnání nemusíte vrhnout hned na domácí povinnosti, ale můžete strávit nějaký čas v pohodě a kontaktu se svými nejbližšími. Naslouchejte svým dětem a vnímejte je, užívejte si společné chvíle.

Ženy, kterým zaměstnavatel nedržel místo, jsou nuceny hledat si jinou práci, a setkávají se s diskriminací na pracovním trhu. Zaměstnavatelé se dopředu obávají, že žena s malými dětmi bude často zůstávat doma, když budou nemocné. A samy matky mívají snížené pracovní sebevědomí, říkají: „Vypadla jsem z toho.“ / „Po tolika letech si vůbec nevěřím.“ / „Dřív jsem obětovala práci klidně i víkendy, s dětmi nechci žádné přesčasy. Sama se ptám: kdo by mě chtěl?“apod.

Upozorňuji tyto ženy na to, že za dobu péče o děti získaly zase řadu jiných schopností a vlastností, jež mohou nabídnout. Péče o rodinu trénuje organizační a manažerské schopnosti. Matky bývají citlivé a zároveň pevné, trpělivější než byly dříve. Dokážou lépe dělit pozornost, je-li to třeba; rychle volí priority a v omezeném čase řeší to nejdůležitější. Bývají za zaměstnání vděčné a jsou loayální. Uvědomte si své silné stránky a nabízejte je, ať se můžete radovat z práce i z dětí. Spokojená máma je výhrou pro celou rodinu a spokojená zaměstnankyně výhrou pro zaměstnavatele. Jedno jde ruku v ruce s druhým. Přeji hodně štěstí všem maminkám.

*Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce

Jak vychovat odolné dítě

Když slyším někoho říkat: „co tě nezabije, to tě posílí“, obvykle kontruji: „nebo také traumatizuje, poškodí, oslabí.“ Zda to bude tak, nebo onak, můžeme ovlivnit.

Paní učitelka Mrázová je přísná dáma. Zejména lenost netoleruje a podvody nekompromisně trestá. Většina rodičů si pochvaluje, že děti hodně naučí, a taky, že je „srovná“. Několik matek však podalo stížnost a žádalo výměnu učitelky. Jedno z dětí se dokonce začalo počůrávat. Nakonec byli dva žáci přeřazeni do jiné třídy. „Mrázová je dobrá pedagožka, není ale pro každého,“ uzavírá kauzu ředitel.

Nejspíš jste si už také všimli, že to, pod čím se jeden člověk hroutí, je pro jiného výzvou. U dospělých podobně jako u dětí. Řeč je o psychické odolnosti.

Psychická odolnost je v životě důležitá. Právě ona nám umožňuje reagovat pozitivně na životní výzvy a šetřit stresovými hormony. Což přímo i nepřímo ovlivňuje naše zdraví.
A kde se psychická odolnost, nazývaná též resilience, bere? Částečně je dána geneticky, podíl získaného je však velký. Začíná pohodovým těhostenstvím a porodem, pokračuje navázáním bezpečné vazby na klíčovou pečující osobu.

Poměrně zásadní je pak předškolní a mladší školní věk. Právě v tomto období mohou rodiče udělat mnoho pro to, aby svým dětem k vyšší psychické odolnosti pomohli. V tomto textu přináším rodičům několik tipů k posilování odolnosti dětí. Jak tedy na to?

V odolném těle odolný duch: Psychická odolnost je propojena s fyzickou odolností podobně, jako je propojeno psychické a fyzické zdraví. Z hlediska jednoho se vyplatí pečovat i o druhé. Na místě je proto zdravá strava, přiměřený pohyb a dostatek spánku. A takové docela obyčejné otužování posiluje člověka (od dětství po stáří) jak fyzicky, tak psychicky.

Podpora v samostatnosti: To je patrně klíčová záležitost. Často vídám mámy a táty, jak řeší za své potomky záležitosti a spory, které by si v pohodě zvládli pořešit sami. Prokazují jim tím ovšem medvědí službu, neboť tak brání rozvoji jejich vlastních kompetencí.

Klasikou jsou třeba sourozenecké spory, jež rodiče donekonečna řeší a soudcují. Přitom často stačí děti v nepříjemné situaci o něco déle ponechat, případně je podpořit v tom, aby si řešení hledaly samy. Když to rodiče dokážou, jsou obvykle sami mile překvapeni, jak vstřícné či kreativní řešení sporu samy děti naleznou.

Teprve když se dětem i přes snahu nedaří, je na místě jim pomoci. Ovšem primárně nikoli dodáním řešení („Tak se sřídejte.“ / „Ustup přece, jsi starší a rozumnější“…), ale v tom, aby se děti učily samy řešení nalézat: „A jak by se to podle tebe dalo řešit? … Myslíš, že by s tím byl brácha spokojen?…“

– Bezpečný přístav: To může znít na první pohled jako protimluv výše řečeného. Tak to ale není, naopak. Aby se dítě mohlo vydávat na samostatné výpravy do světa a řešit si své záležitosti, potřebuje mít se kam vracet, kde čerpat sílu. Vědět, že ať se děje cokoli, my rodiče je máme rádi, vždy u nás najde útočiště, bezpečí a přijetí. Právě to mu dodává k samostatnosti sílu.

Vlastní příklad: Do značné míry od nás děti psychickou odolnost docela obyčejně odkoukávají. Můžeme jim tisíckrát krásně opakovat, že spory je třeba řešit, pokud však sami „strkáme hlavu do písku“, jakmile je konflikt v dohledu, naši potomci to velmi pravděpodobně budou dělat zrovna tak.

Přemýšlejme proto o tom, jak se chováme, snažme se být emocionálně stabilní, vytrvalí, a k tomu opravdoví, upřímní. Snažme se, aby děti viděly, že se přiměřeně snažíme vyhrávat, ale umíme i prohrát. Aby viděly, že rádi říkáme ano, ale umíme říci i ne. Že se nesložíme pod kritikou, ale poučíme se z ní.

Důvěřujme dětem: Pokud máme nefalšovanou důvěru v to, že děti něco zvládnou, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že to opravdu zvládnou (viz též můj článek z letního vydání Vitality & Zdraví).

Zdravé sebevědomí. Děti by se měly učit samy odhadnout, na co stačí, a jakou výzvu raději odmítnout. Pomáhejme jim tedy poznávat jejich silné, ale i slabé stránky.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně, jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost; zátěž přináší život sám a na nás je, jak reagujeme, jaké výzvy přijmeme.

Prubířským kamenem psychické odolnosti jsou pochopitelně náročné životní situace. Situace, které zvládneme, nás obecně vzato posilují, nezvládnuté oslabují. Čím náročnější situaci jsme vystaveni, tím silnější z ní můžeme vyjít, ale vyšší jsou i rizika. A proto, když slyším někoho říkat: „co tě nezabije, to tě posílí“, obvykle kontruji: „nebo také traumatizuje, poškodí a oslabí.“

My rodiče jsme v životě našich dětí pečovateli a ochránci, fungujeme jako jakýsi polštář tlumící tvrdost světa. Zároveň je však naším cílem, aby děti samy byly v dospělosti schopné tvrdosti světa čelit. A proto musíme ten polštář postupně ztenčovat: rychlostí, jakou naše děti zvládnou. Nedá se přitom říci, že třeba pětileté dítě zvládne to a to. Tohle ho posílí, a tohle už poškodí.

Podle čeho se tedy orientovat?

Základní proměnnou je náročnost a míra zátěže. U drobné rozmíšky se spolužáky je na místě podpořit dítě v tom, aby si to s nimi vyřešilo samo. Je-li však dítě šikanováno, potřebuje naši pomoc.

Další proměnnou je stav dítěte. Pokud je dítě v pohodě, měli bychom je vést k samostatnosti, přebírání zodpovědnosti. Pokud je však nevyspalé, hladové, prokřehlé, nemocné či něčím ublížené, rozhodí je kdejaká maličkost. V takových chvílích je vhodné snížit nároky na minimum.

Kdy ponechat dítě, ať se s něčím popere samo, a kdy mu pomoci, záleží hodně na naší rodičovské intuici. Co to vlastně ta rodičovská intuice je, a jak se na ni spoléhat by bylo samo o sobě téma na řadu článků. Zde chci rodiče podpořit alespoň ve vnímavosti: V rozpoznávání toho, co je pro naše děti adekvátní zátěží, se můžeme trénovat, děti samy nám k tomu neustále dávají zpětnou vazbu. Stačí ji vnímat a učit se z ní.

Jak zvládat dětský pláč a křik

Negativní emoce dětí bychom měli přijímat, respektovat a chápat. Neměli bychom se však jimi nechat ovládnout a pod jejich tíhou se hroutit. Jak to ale udělat?

Hanka uvažuje nad svými dcerami: desetiletou Kristinou a osmiletou Katkou: „O Katku nemám v životě obavy, je taková stabilnější, fyzicky i psychicky. Kristinu ale kde co rozhodí, špatně si zvyká na nové,“ svěřuje mi Hanka a vyčítá si, že je to její chyba: jako novopečená máma totiž nezvládala pláč Kristiny, která až do svých devíti měsíců večer co večer probrečela. Což ona občas neustála, s dcerou zoufale třásla a křičela na ni, ať už toho konečně nechá a „i horší věci“. „Nakonec jsem ji párkrát prostě šoupla do postýlky, a zhroutila se vedle,“ přiznává. Hanka četla o tom, jak nebezpečné je pro mozek maličkého dítěte třesení a pro psychiku „emoční odmítnutí“. Vyčítá si, že dceřinu labilitu způsobila.

Hanka je pečlivá, starostlivá máma, své dcery miluje. Kristininu labilitu nezpůsobila. Je ovšem pravda, že kdyby byla dokázala reagovat na její pláč s větším klidem, mohlo být lépe celé rodině.

Pečovat o miminko, které denodenně dlouze pláče, je frustrující a vysilující. Na místě je konzultovat s pediatrem, vyloučit zdravotní příčiny. Dále bychom se měli pokaždé, když dítě pláče, ujistit, že jsou naplněny jeho fyziologické potřeby: není mu zima ani horko, nemá žízeň ani hlad, je přebalené a není zraněné. Pokud pak nepomáhá ani chování, nezbývá, než jeho pláč prostě nějak zvládat. Podobné je to ostatně později i se záchvaty vzteku batolat a mladších předškoláků.

Zvládat negativní emoce dětí je úkol, který řada rodičů považuje za vůbec nejobtížnější. Emoce dětí bychom totiž měli přijímat, respektovat a chápat, ale zároveň bychom se jimi neměli nechat ovládat, příliš je na sebe přenášet a následně to dítěti vracet či se hroutit. Tím totiž dítěti, a ani sobě, nepomáháme, naopak.

Začarovaný kruh

Ve své poradně se často setkávám s maminkami a (méně často i) tatínky, kteří si vyčítají, že na své děti křičí, fyzicky je potrestali, či s nimi, tak jako Hanka, třásli. Nedělají to přitom proto, že by chtěli, ale prostě už nezvládli poslouchat „ten řev/pláč/křik“.

Podle mých zkušeností vzniká v těchto rodinách „pozitivní“ zpětná vazba negativních emocí. Slovo pozitivní je v uvozovkách, protože sice sedí v přísně logickém smyslu posilování jedné skutečnosti jinou, ale význam této vazby je zde veskrze negativní. Jde o jakýsi začarovaný kruh: negativní emoce dítěte vyvolá negativní emoci rodiče, což zpětně posílí negativní nastavení dítěte… Kruh se uzavírá a cesta ven se těžko hledá.

Je proto důležité, abychom jako rodiče nenechali takový začarovaný koloběh vzniknout. Což se lehce řekne, hůř provádí. Jak to tedy máme udělat?

V zásadě máme možnost rozetnout kruh na dvou místech, a lépe hned v prvním bodě – když nenecháme negativní emoci dítěte, aby ovládla nás. K tomu nám může pomoci následující:

Odstranění příčiny: Jako první vždy zjistíme, zda existuje nějaká reálná a odstranitelná příčina nepohody dítěte. Možná má hlad, je zraněné, cítí se opuštěně. Příčinu odstraníme, a je dobře.

Horší to je, když reálná příčina neexistuje, či ji nejsme schopni zjistit. Nepomáhá ani naše náruč. Dítě je možná docela obyčejně přetažené, potřebuje se vyplakat a vykčičet. My rodiče bychom mu to měli prostě dovolit. (Více jsem o tom psala v článku Nechme děti brečet, který vyšel na těchto stránkách v zimě 2015). K tomu, abychom to zvládli, nám může pomoci, když si uvědomíme:

Jsou to jeho emoce, ne moje. Jde o to, abychom se posunuli od soucítění k empatii. Empatie nám umožňuje představit si a chápat, co se v druhém člověku odehrává, a adekvátně na to reagovat. Soucítění nás zahltí stejnými pocity – což ovšem nikomu nepomáhá. Dítě, které je z něčeho zničené, nepotřebuje, abychom byli zničení s ním, naopak. Potřebuje silného rodiče, který se nezhroutí.

Přejde to: každý řev, každý pláč a každý vztek po nějaké době skončí. Uvědomit si to může být úlevné.

Pokud se nám i přes všechnu snahu nedaří, a cítíme, že v nás bublá vztek, nebo hrozí, že se ze zoufalství zhroutíme, stále nám ještě zbývá záchranná brzda spočívající v rozetnutí kruhu „pozitivní“ zpětné vazby v druhém bodě: negativní emoci, jež v tuto chvíli ovládla i nás, nenecháme znovu působit na dítě. V praxi toho většinou dosáhneme nejlépe tak, že se od dítěte na chvíli fyzicky vzdálíme.

Nemá smysl chovat plačící dítě, když se z toho hroutíme, či bubláme vzteky. Děti velmi citlivě vnímají naše emoce, i ty, jež tak umně zakrýváme, že si dospělí ničeho nevšimnou. Nervozita matky se přenáší na plačící dítě, a to pak má, přes technicky sebedokonalejší houpání, problém usnout. Je dobré, když si máma přizná, že je nervózní či naštvaná. V lepším případě může plačící dítě předat otci či jiné osobě, jež pláč dítěte dobře snáší. Méně ideální, nicméně přijatelnou, variantou je odložit dítě do postýlky. Někdy doporučuji věnovat se v těchto chvílích domácím pracím – mechanická práce funguje jako ventil psychického napětí, a až bude atmosféra pohodovější, oceníme, že „máme hotovo“.

Emoční srdce rodiny

„Ale dítě bychom přece neměli nikdy nechat plakat,“ slýchám od rodičů v mé poradně. V zásadě mají pravdu, se slůvkem nikdy však nemohu souhlasit. Pokud je totiž vezmeme příliš striktně, stává se teorie ideologií a začíná platit přísloví, že cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.

Nemá smysl chovat plačící dítě, pokud jsme z toho vzteklí či zoufalí. Svou negativní emoci typicky nějakou dobu potlačujeme, pak ale prorazí na povrch třeba v podobě zoufalého třesení, s nímž se svěřila Hanka. Jindy se sice udržíme, dítě však přesto vnímá, že jsme z toho špatní, a protože nás nechce trápit, postupně a pomalu se učí své negativní emoce potlačovat.

Chceme-li mít šťastné děti, nebuďme perfekcionisty a pečujme i o sebe, o svůj psychický komfort. Občas maminkám dokonce říkám: „Máma je emoční srdce rodiny. To znamená, že když vy budete v pohodě, velmi pravděpodobně budou všichni v pohodě.“

 

Za trochu spánku šli by světa kraj

V mnoha rodinách znamená narození miminka konec kvalitního spánku na několik let. Často si to ale rodiče sami dělají těžší, než je nutné, a dokonce i než je zdravé.

Jedním z nejobvyklejších problémů, s nímž přícházejí rodiče do mé poradny, je zoufalá nevyspalost. Jindy přicházejí řešit různé jiné záležitosti: chování dítěte, své vztahy, neshody s partnerem… a přitom často přicházejí na to, že v podloží rozmíšek a špatných nálad je nedostatek spánku či spánek nekvalitní.

Zejména maminky malých dětí večer dlouze uspávají, několikrát za noc jsou vzhůru a od pěti ráno se svým drobečkem na nohou. Není divu, když jsou pak vyčerpané, ztrácejí chuť na sex i něžnosti, nemají energii na řešení běžných patálií. A na dítě se mohou i zlobit (i když si to nemusejí uvědomovat).

Co s tím? Lze se vůbec dobře vyspat, když máme doma malé dítě? Přírodní národy stejně jako naše předchozí generace naznačují, že to lze.

Inspirace přírodními národy

Téměř ve všech kulturách s výjimkou naší západní, spí kojenci a batolata v jedné posteli či na dosah od matky. Takovéto uspořádání má své výhody, zejména co se týče kojení či rychlého utišení probuzeného dítěte. Dítě se nemusí ani plně probudit a matka si je v polospánku přivine, případně cosi broukne, dítě pohladí, rozhoupá síť, a spí se dál. Zpravidla dochází též k synchronizaci spánkových cyklů matky a dítěte.

My se dnes k tomuto prastarému zvyku částečně vracíme: řada matek si bere miminko k sobě do postele, případně mají postýlku se sundanou postranicí přisunutou těsně k manželské posteli.

Stále však slýcháme i argumenty proti, zejména zalehnutými dětmi se často strašívá, i když fakta prokazují, že pokud matka není opilá, netrpí vážnou poruchou spánku či něco podobného, a pokud dodržuje zásady bezpečného spaní, je takové riziko prakticky nulové. Pravdou je, že o něco vyšší je při společném spaní riziko syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS), důvod však neznáme. Spekuluje se o tom, že dítě se v posteli s rodičem snadněji přehřeje, že mu zde s vyšší pravděpodobností ztíží dýchání třeba cíp deky, a že pokud rodič spí obličejem blízko dítěti, dýchá vzduch s vyšší hladinou oxidu uhličitého.

Společné spaní však přináší i ochranné faktory SIDS – kojení a skutečnost, že miminka ve společné posteli zpravidla neupadají do hlubokého spánku tolik, jako děti spící o samotě. Celkově lze tedy říci, že nikdo nedokáže vyčíslit riziko pro konkrétní dítě a matky by měly mít volnost v tom, aby rozhodly, co je pro ně a pro jejich dítě nejlepší. Nikdo nedokáže lépe odhadnout potřeby dítěte než matka, jež je nosila ve svém těle, jež na ně i nadále zůstává fyzicky i psychicky nejsilněji napojena a tráví s ním nejvíce času.

Inspirace předchozími generacemi

Rodiče a prarodiče dnešních rodičů k dětem nevstávali zdaleka tak často, jako je to běžné dnes. Své děti brzy naučili, že v noci se spí, a kdo pláče, je to jeho problém. Samozřejmě, že ne všichni se chovali takto, nicméně oproti dnešním zvyklostem byla výchova obecně vzato direktivnější a tvrdší. Dnešní rodiče jsou jiní, a občas – obzvláště pokud se cítí sami tvrdou výchovou traumatizováni – chtějí dělat všechno jinak. Pamatují si, jak bolelo, když dostali na zadek, když na ně rodiče křičeli, když jim nikdo nenaslouchal… Proto sami na své děti nikdy ruku nevztáhnou, nezakřičí a vždy jim naslouchají, bez ohledu na okolnosti. Zatímco je jejich rodiče „nechávali vyřvat“, oni své děti nikdy nenechají plakat. Jelikož k nim rodiče nevstávali, oni kvůli svým dětem vstanou kdykoli… Už možná chápete, kam mířím.

Extrémy nejsou vhodné, ať už jsou vedené jakýmikoli ideály. Z ideálů upřednostněných vůči všemu se stává ideologie, která nakonec může napáchat více škody než užitku. Nechat zoufalé dítě dlouze o samotě není to samé, jako dát dítěti chvíli času, aby se zkusilo utišit samo. Malé děti se často budí mezi spánkovými cykly, a pro všechny (i pro děti samotné) je velkou výhodou, když umí usnout samy. Pokud rodič vždy přispěchá, aby dítě utišil, dítě si zvykne, že se usíná při kojení/houpání/nošení/hlazení/ za ruku držení… a pak to samozřejmě vyžaduje. Namísto toho, aby mírně probuzené zase zavřelo oči a nechalo spánek znovu přijít, probudí se do plné bdělosti tím, že volá a shání rodiče. Neví totiž, nikdy nezkusilo a nezažilo, že mámu ani tátu ke spánku nepotřebuje.

Do postele včas

Z fyziologického hlediska je dítě zhruba v půlroce věku zralé, aby prospalo celou noc. Pokud se tedy váš starší kojenec či batole v noci kojí či vyžaduje lahvičku, je to zvyk, nikoli potřeba. Podobně jako vyžaduje-li nosit, zpívat stále dokola konkrétní ukolébavku či vozit autem (zoufalí rodiče dělají zoufalé věci).

Obecné ideální řešení neexistuje. Jde vždy o to, najít to nejlepší pro vaši rodinu v konkrétním období. Znám rodiny plně spokojené s miminkem (i batoletem) v manželské posteli: jakmile se dítě začne probouzet, máma si ho přivine či pohladí, a spí se dál. Jiným plně vyhovuje, že je dítě ve své postýlce: „Všichni se tak vyspíme nejlíp,“ říkají. Zpravidla ovšem v noci nevstávají – dítě je zvyklé, umí usnout samo.

Abych ale byla upřímná: ne vždy může za nevyspalost rodičů dítě. Občas si sice rodiče stěžují, že je jejich drobeček ráno hrozně brzy budí, není se ovšem co divit. Dítě, které v sedm večer uložili, je v šest ráno již plně vyspalé. Na rozdíl od rodiče, který do jedné v noci pracoval, seděl před televizí, u počítače či s návštěvou. Zvažte proto také, kdy chodíte spát. S výjimkou raních a dopoledních hodin se zdržte kofeinových nápojů a večer tlumte osvětlení.

O kvalitu spánku se vyplatí pečovat, ovlivňuje totiž mnohé: vaše zdraví, vztahy a celkovou životní spokojenost. A tím i životní spokojenost vašeho dítěte.

Jak se zdravě pohádat

Když spolu žijí dva lidé v jedné domácnosti, nutně vznikají spory. A ty je třeba řešit. Běžným, a ne zcela špatným nástrojem je hádka. Pokud ovšem dodržíme určitá pravidla.

Důvody hádek jsou všelijaké: rozdílné názory na nakládání s financemi, na trávení volného času, spory ohledně zapojení v domácnosti, ohledně výchovy dětí, rozdílný rytmus partnerů… to vše zhoršují vývojové krize, přetížení v zaměstnání, nutnost stěhování, nemoci v rodině a další okolnosti.

Hádky sice nejsou nutné, ve většině domácností však strategie „hlavně se nehádat“ vede k zametání problémů pod koberec, což je z dlouhodobého hlediska nefunkční. Chceme-li udržet své partnerství, je třeba se k problémům stavět čelem, řešit je.

Krize a katarze

Známý manželský poradce Tomáš Novák v knize Hádky v manželství uvádí: „Když se pár let po svatbě probudíš a nevzpomeneš si na nějaký manželský konflikt, pak jsi nejspíš vdovec (vdova).“ A dále přirovnává průběh manželské hádky ke schématu klasického řeckého dramatu. To začíná expozicí, tj. uvedením hlavních postav a základního problému. Následuje střet zájmů a myšlenek – kolize. Ta směřuje k dramatickému vyvrcholení – krizi. Přichází rozuzlení – katastrofa, a dílo končí očistnou katarzí. Hádka je projevem krize.

Hovoříme-li o zdravé hádce, můžeme to vzít jak z hlediska jejího průběhu, tak z hlediska konce. Co se týče průběhu, lze konstatovat, že v některých domácnostech se hádají kultivovaněji, jinde vzduchem létají, když ne hrnce, tak alespoň velmi ostrá slova. Svým způsobem: proti gustu žádný dišputát, musejí to tak však mít oba. Pokud se jeden ještě dlouho po skončení hádky cítí traumatizován tím, co druhý v hádce vyslovil, měl by se tento napříště snažit i v zahlcení emocemi lépe vážit slova.

Všem pak doporučuji: soustředit se na konkrétní problém a nezačínat o tom, co všechno nás na tom druhém štve. Vhodné je též mluvit za sebe, nezevšeobecňovat a neobviňovat, tedy: „Když ty uděláš tohle, cítím se takto.“ „Potřebuju, aby…“ A nikoli: „Ty vždycky… Mně naschvál! Jsi hrozný/á.“

Co se týče konce hádky: hádka by měla skončit nalezením řešení, kompromisu, pochopením toho, proč to má druhý jinak, oč mu jde, lepším porozuměním. Ideálně můžeme hovořit skutečně o katarzi.

Ještě bych chtěla varovat před mýtem: „Měli bychom si vždycky všechno vyříkat”. Vyříkávající dialogy často vedou pouze k frustraci a vyčerpání. Vezměme si například situaci, kdy přetížená žena spustí po návratu manžela: „Zase jdeš pozdě, to by mě zajímalo, kde jsi byl. Vůbec tě nezajímá, že jsem tady sama na malý dítě, neumíš si ani představit, jaký to je…“ Pokud by si s ní muž začal v této fázi vyříkávat, jak to má těžké zase on, a že není pravda, že si neumí představit, co denní péče o děti znamená atd., skončili by patrně frustrujícím, únavným a nikam nevedoucím vzájemným obviňováním. Konstruktivnější je, když se muž v takovém případě docela obyčejně zeptá, co může teď udělat, s čím právě teď může pomoci – a okamžitě se něčeho chopí. Podobně, když muž přichází z práce naštvaný, a sprdne ženu mezi dveřmi kvůli povalující se hračce, na kterou omylem šlápl. Není konstruktivní, aby se manželka začala obhajovat a vyříkávat si. Lépe udělá, když muže vyslechne a bude pečovat o jeho potřeby. Někdy až zázračně pomůže lamentujícího partnera/partnerku obejmout.

Co unesou dětská ouška

Specifickou otázkou jsou hádky před dětmi. Často se setkávám s tvrzením: Rodiče by se neměli hádat před dětmi. Nesouhlasím s tím. Děti by měly být přítomny řešení konfliktů v rodině. Stejně velmi dobře vnímají, že je doma napětí, že se něco děje.

Rodiče, kteří se „před dětmi nehádají“ se leckdy docela obyčejně zavřou v jiné místnosti, a dítě zůstává se svými pocity samo. Zvuky hádky k němu však stejně více či méně doléhají, a jeho fantazie může být i mnohem horší, než skutečnost. Navíc jsou děti přirozeně sebestředné a často si myslí, že důvodem hádky jsou ony. Následují nepřiměřené výčitky svědomí.

Výhrou však není ani to, když rodiče skutečně zařídí, aby děti neslyšely nic. Často je to za cenu odložení hádky na dobu, kdy děti spí. Bezprostřední cenou za tyto „ohledy na děti“ je prodloužení období napětí, v němž se dětem navíc neusíná dobře. Odloženou cenou je, že se děti neučí, jak se spory řeší, jak se to stane, že napětí zmizí. Jako dospělé pak mohou mít problém se pohádat. Mají představu, že hádka je něco nepřijatelného, což často vede ke zmíněnému zametání problémů pod koberec.

Musím ovšem upozornit na to, že zde mluvím o normálních, běžných hádkách. Tedy hádkách partnerů, kteří se v zásadě mají rádi a chtějí spolu zůstat. Tam, kde jse jedná o rozvrat rodiny, rodiče se již nemají rádi a jeden na druhého hledí přes černé brýle, je to jinak. Hádky v této konstelaci bývají nechutné, jeden na druhého vytahuje ty největší špíny a ještě si přisadí. Takové hádky jsou pro děti traumatizující a nelze než důrazně doporučit, že pokud se jim nezvládáme vyhýbat, tak si je řešme mimo doslech dětí.

Dětským uším nepřísluší též některá témata. Jde o sexuální život rodičů a nevěru. A také o výchovu dětí – zde hrozí ještě více, než u jiných témat, že se dítě bude cítit za konflikt rodičů zodpovědné.

Všichni známe ten pocit v létě před bouřkou: jedním slovem dusno. A stejné slovo se hodí i pro popis atmosféry v domácnosti, kde došlo k nějakému konfliktu. I zde je dusno, napětí by se leckdy „dalo krájet“. Hádku pak můžeme přirovnat k bouřce: nejprve se zvedne vítr a prach, pak chvíli leje a oblohu křižují blesky. To, co přichází potom, však za ten chvilkový nečas stojí: Vzduch se pročistil, slunce znovu svítí a obloha je modrá. Cítíme se uvolnění, svěží. Přesně taková atmosféra se rozhostí po zdravé hádce.

Psychogenní zácpa u dětí

Psychické bloky vyprazdňovat se jsou nebezpečné i pro fyzické zdraví dítěte. Navíc zhoršují kvalitu života, často celé rodiny. Co s nimi?

„Náš Davídek má problém s chozením na velkou, hrozně se tomu brání. Podle lékařky je v pořádku, příčina je prý psychická. Ale je to hrozné, trpíme všichni: Vykaká se tak jednou za pět dní, od třetího dne je s ním ale už k nevydržení, jak je protivný. Zlobím se na něj a zároveň je mi ho líto. Poraďte prosím, co s ním.“

Typická zakázka. Psychické příčiny jsou u zácpy v batolecím a předškolním věku výrazně častější, než příčiny fyzické (anatomické, metabolické, farmakologické, onemocnění gastrointestinálního traktu a další). Dítěti se chce na velkou, ví to, ale vědomě zadržuje. Některé děti si sedají, jiné lehají nebo poskakují. Stáhnou půlky, dřepnou si na patu. Potí se. Ale na záchod či nočník „ani za nic“. Některé děti takto dokáží zadržovat třeba týden. Je to však nebezpečné, neboť si na to zvykají a může dojít i k anatomickým změnám tlustého střeva.

Co tedy dělat, pokud byly organické příčiny vyloučeny, a dítě se stále obtížně vyprazdňuje? A jaké jsou vlastně ty psychické příčiny? Kde vznikají a proč?

Jak záchodové utrpení vzniká

Často se tento problém objeví jako by „zničeho nic“, někdy je na začátku léčba průjmu, jenž byl překompenzován až do zácpy. Nebo dietní chyba. Rizikové jsou z tohoto pohledu například vánoční svátky či Mikuláš se spoustou sladkostí. Původně fyzicky vzniklá zácpa se totiž může lehce změnit v psychickou: tvrdou stolici je obtížné vytlačit, může vzniknout bolestivá trhlinka. A dítě dostane z vyprazdňování strach. Jindy je to opruzenina, která to celé spustí. Nebo puchýřky neštovic v blízkosti řitního otvoru. Anebo také odpor rodiče k výkalům. Výsledkem je, že se dítě naučí zadržovat. A to mu krom bolesti přináší i příjemné pocity: „Dokážu ovládat sám sebe.“ Případně: „Dokážu ovládat rodiče: Jak ti kolem mě skáčou, jak se snaží, a nic se mnou nesvedou!“

Co s tím

První a nejdůležitější je samozřejmě prevence. Dobrá, zdravá a pestrá strava s dostatkem vlákniny. Dbát na hygienu a prevenci opruzenin. Pokud již vaše dítě psychogenní zácpou trpí, pak mohou pomoci následující postupy:

Vhodná dieta s dostatečným příjmem tekutin, vlákniny, ovoce (švestky, meruňky). Někdy bílý jogurt či kefír, acidofilní mléko, kysané zelí. Vynechat potraviny, které staví: čokoládu, banány, cukrovinky (lze nahradit právě ovocem, čerstvým či sušeným). Dietní opatření jsou důležitá zejména je-li stolice tuhá. Případně existují i léky ke změkčení.

– Jsou–li v řitním otvoru trhlinky či nacházejí–li se v jeho okolí opruzeniny, je třeba je ošetřovat. Použitím „kouzelné“ mastičky navíc využijete i magické myšlení dítěte.

Bezpečné prostředí: K defekaci je třeba určitého uvolnění. Dětem obecně pomáhá známé, důvěrné prostředí, i když někdy může být užitečné naopak prostředí změnit. Na záchodě by mělo být příjemně. Některé děti potřebují i na cestách svůj nočník nebo  prkénko. Vyzkoušet můžete časpopis či obrázkovou knížku – mysl se zaměstná a tělo uvolní. Někdy malým dětem pomáhá klidná a nenucená přítomnost rodiče. Jindy je to soukromí.

– Vyprazdňování by mělo být vnímáno jako běžná součást života. Mluvte o tom, že se vám chce „na velkou“, nechte dítě nahlížet k vám na záchod. Začleňte vyprazdňování do hry s panenkami či plyšáky. Vyprávějte pohádky, v nichž hrdinové kakají. Někdy s tím mohou mít problém, ale pak jej překonají. V rámci pohádky se můžete třeba zeptat: „Co si myslíš, že by slůňátku (například) mohlo pomoci, aby se vykakalo?“ Všímejte si, jak dělají bobky venčení pejskové a další zvířata.

– Důležitý je váš přístup k dítěti: trpělivost, vlídnost, důvěra v dítě, že to zvládne. Problém nepřehlížejte, ale ani mu nevěnujte přílišnou pozornost.

Výše uvedené platí víceméně všeobecně. Níže uvedu různé zkušenosti rodičů, které u nich doma zabraly. Nebudou se hodit na všechny (každé dítě je jiné, i každý rodič a každá zácpa), ale možná si z nich vyberete.

– Nám pomohlo, že jsme ho prostě zavřeli na záchodě, a nepustili, než se vykakal.

– Nepomohlo nic, až věk. Když mu bylo tři a půl, asi to nějak pochopil, nebo ho přešel vzdor, kdo ví. Prostě si jednou sám sedl na nočník, a šlo to. A od té doby je po problému. Neskutečně se nám ulevilo.

– Slíbili jsme mu velkou tatrovku.

– Nám pomáhala teplá koupel. Přechodně jsme chválili i za hovínko ve vaně. A tak se postupně přestala kakání bát.

– Posadila jsem ho na nočník a pouštěla mu k tomu na youtube různé nahrávky dětí na nočníku. Zabralo to.

– Prostě jsem jí vysvětlil, že jsou to její bobky a její rozhodnutí, jestli je pustí, nebo nepustí. A že když je nepustí, bříško jí prostě bolet nepřestane.

– U nás zebral soucit s hovínky. Řekla jsem jí, že jim už v bříšku není dobře, že se tam tlačej a chtějí ven, zaplavat si v záchodě, radovat se z volnosti a pohybu. Radostně teď hovínkům mává, sama splachuje.

Ještě chci upozornit na důležitost přechodu dítěte od plen k nočníku. Starší kojenci a batolata často kakají do pleny vestoje, případně vleže. Nejde tedy jen o přijetí nočníku či záchodu, ale také faktu, že je třeba při vyprazdňování sedět. Tento přechod proto není dobré zbytečně odkládat. Často pozoruji, že rodiče nedávají dětem možnost chodit na nočník, i když už jsou dostatečně zralé. Většinou je to z pohodlnosti: „Až bude rozumnější, pochopí to hned, a nebudeme mít nehody.“ Ano, starší dítě pravděpodobně rychleji pochopí, co po něm chcete, ale zároveň má zafixovanější zvyky, a také se může nacházet hlouběji ve „stádiu vzdoru“. Takže se může stát, že sice chápe, ale nechce – a třeba proto zadržuje. Přechod k nočníku proto zbytečně neodkládejte.

Přeji spokojené, bez problémů se vyprazdňující děti všem čtenářkám a čtenářům.

Narcis v roli rodiče

Když se dítě nepodvolí rodiči s narcistickou poruchou osobnosti, je tento schopen je odvrhnout a dokonce i nenávidět.

nad knihou Isabelle Nazare-Aga: Manipulativní rodiče (Portál: Praha, 2016)

Kristýna, která si velmi přeje počít dítě, si až po dvou měsících naší spolupráce vzpomněla, co jí vloni řekla její matka: „Vlastně je dobře, že nemáš děti, já už mám stejně vnoučat dost.“ Kristýnu necitelná poznámka pochopitelně ranila – tak, že se v tu chvíli nezmohla na slovo. Když ji po čase matce připomněla, ta kategoricky odmítla, že by něco takového kdy řekla.

Kristýna není jediná, na koho jsem vzpomínala, když jsem nedávno četla novou knihu francouzské psychoterapeutky Isabelle Nazare-Aga. Ve své poradně často pracuji s oběťmi matek a otců – narcistických osobností.

Občas jsem s autorkou nesouhlasila: přišlo mi, že je k rodičům příliš kritická. Například když lituje dceru „hluboce zasaženou“ tím, že jí rodiče nepomáhali v těhotenství, neboť se přestěhovali do jiné země. Nebo když soucítí s Lenkou, která vyčítá rodičům svého manžela, že nestrávili svou dovolenou péčí o novorozeného vnoučka, když ona byla nemocná: její rodiče si tak nemohli odpočinout. Na rozdíl od citovaných žen – a nejspíš i autorky, byť to explicitně nepíše – nepovažuji péči o vnoučata za povinnost prarodičů.
Též bych byla shovívavější, když autorka píše: „Pod nejrůznějšími záminkami, jako byl domnělý nedostatek peněz nebo výchovné důvody, zacházela rodičova lakota tak daleko, že svým ratolestem ani nedopřával nové oblečení… Oblečení podle módy není považováno za skutečnou nutnost. Přitom dospívající děti cítí frustraci a stydí se, když nejsou ,in‘.“ Ani zde bych rodičům nevyčítala.
Jiné citované případy jsou však skutečně děsivé.

Co jsou schopni rodiče dětem říci

– „Za otcovu smrt můžeš ty.“

– „K tomu, abych mohla rozhodovat o vnukovi, mám dvojí pravomoc – jednak jsem jeho babička a jednak tvoje máma!“

– „Stejně jsem si toho kvůli tobě vytrpěla nejvíc!“ (Matka k patnáctileté dceři zčistajasna a naprosto bezdůvodně, když byla dívka na odchodu z domova.)

– Pětiletá dcera žádá svou matku, aby odešla od jejich pomateného otce (otec i matka jsou naneštěstí oba jedinci s poruchou osobnosti), matka odpoví: „To nejde. Zůstávám s ním jenom kvůli vám.“

– „Narodila ses 31. března pět minut před půlnocí, a kvůli tobě jsem prošvihla příspěvek, který bych měla, kdybys byla první dítě narozené na apríla. Už tehdy jsi byla hnusná potvora.“ Těmito slovy zraňovala matka Annu. Po letech Anna zjistila, že matčiny výčitky dokonce ani neodpovídaly skutečnosti: pravdou nebyla ani slova o příspěvku, ani čas porodu (podle rodného listu se narodila v 11 hodin dopoledne).

Proč narcističtí rodiče svým potomkům ubližují? Jednoduše proto, že jim jde zejména o své vlastní, nabubřelé ego. Narcistická osobnost (již Nazare-Aga často nazývá manipulativní) si neustále potřebuje hýčkat svůj pocit výjimečnosti, toho, že vyniká nad ostatními. Ponižuje druhé, aby sama vynikla. Zpochybní-li někdo její pocit nadřazenosti, reaguje agresí.
Nahlédnout utrpení dětí takových rodičů není snadné: narcistická osobnost totiž dělá vše, aby navenek působila jako příkladný, svědomitý, pečujíci rodič. Sociální image je pro manipulátora ze všeho nejdůležitější. Usilovně se snaží, aby si ho okolní lidé (sousedé, rodiče spolužáků jeho dítěte, účastníci večírku apod.) vážili. Totéž platí pro vzdálené členy rodiny. Pro jeho nejbližší – partnera a děti – to však neplatí. Ti se ocitají pod palbou požadavků.
Dokud je dítě dítětem, lze spoléhat zejména na druhého rodiče, případně další blízké osoby, které vliv narcistického rodiče kompenzují a pomáhají dítěti, aby získalo náhled a vytvořilo si zdravou sebeúctu, adekvátní sebevědomí a svědomí.

Dva mýty o lásce
Za stěžejní a velmi cenné považuji to, že Nazare-Aga vyvrací dva mýty:
1. „Každý rodič své dítě miluje a chce pro ně jen to nejlepší.“ Tuto maximu slýchám velmi často. Přijímáme, že rodiče se nechovají nejlépe a někdy svým dětem i ublíží – nechtíc. Možná to lépe neuměli, možná nevěděli, nebo z nějakého důvodu nemohli – tak je omlouváme. Ale že by nechtěli? Téma nedostatku rodičovské lásky je, žel, tabuizováno.
Jenže výše uvedená maxima je spíše zbožným přáním než pravdou, a je na místě si přiznat, že ne všichni rodiče své děti bezpodmínečně milují a chtějí pro ně to nejlepší.
Narcističtí rodiče jsou sice schopni srdečných chvil se svými dětmi, nechovají k nim však skutečnou, bezpodmínečnou lásku. „Není pochyb o tom, že láska manipulativního rodiče je podmínečná. Dokonce do té míry, že dokáže dítě, které se mu nepodvolilo, nepřátelsky odvrhnout, nebo dokonce upřímně nenávidět,“ píše Nazare-Aga.
Často jsou narcističtí rodiče zmítáni též pocity žárlivosti a závisti vůči svým dětem. Žárlí na jejich vztahy, závidí jim jejich schopnosti, postavení a úspěch. Někdy narcistický rodič ze samé závisti svému dítěti i hází klacky pod nohy.
Nepodceňujme a nezlehčujme utrpení, jímž si děti takových rodičů procházejí.

2. „Nemohu být dobrým rodičem, když jsem sám takového neměl.“ To je druhý mýtus, který Nazare-Aga napadá, a já se k ní připojuji. Autorka to blíže nevysvětluje, dovolím si tedy podat svůj pohled, téma považuji za důležité. Budu hovořit přímo k dětem narcistických rodičů, zejména k ženám. Pracuji totiž občas s dosud bezdětnými ženami, dcerami narcistických matek, které obava: „Nemohu být dobrou matkou, když jsem zažívala, co jsem zažívala“ od mateřství odrazuje. Je to škoda.

Chci k tomu říci: Jakkoli byla a je vaše matka náladová, závistivá, v lítosti se utápějící a kdoví jaká ještě, vůbec to neznamená, že vy sama nemůžete být milující a trpělivou mámou. Mám dokonce hypotézu, že právě ženy narcistických matek bývají často velmi láskyplnými maminkami. Domnívám se, že je to proto, že jejich matka občas (alespoň před okolím) dokázala být srdečná, jakkoli taková většinu času nebyla. Dcera tedy přesně ví, jaká být nechce, a jaká být chce – dobře si vzpomíná, po čem většinu svých dětských dní toužila a co si směrem ke svým dětem umiňovala.

Abych tedy byla korektní, musím přiznat, že rodičovství dětí narcistických rodičů nebývá bez problémů. Důvodem je – pro děti narcistů typické – mizivé sebevědomí a zároveň nadměrně vyvinuté svědomí. Jejich narcistický rodič na sobě samém chyby nevnímal, za všechno v jeho očích mohli jiní, a často vše sváděl právě na dítě, které se neumělo a nemohlo bránit. Dítě se tak naučilo nevnímat hromady nepořádku před prahem rodiče (druhého člověka), a kát se za zrnko prachu před prahem svým. A i teď, když se samo stalo rodičem, stále za vše viní sebe, zatímco druhým lidem včetně svých dětí vše odpouští. Dbá na potřeby druhých, na svoje nikoli. Nekorigováno takové dítě směřuje své děti k tomu, že jej bez skurpulí úkolují a peskují, když servis není dokonalý:

– „Mami, to si děláš …., žes mi tu sukni nevyprala!“

– „Nic jinýho než polífka neni? Tak to ani nejdu ke stolu.“

– „Tak na uklízení rozhodně nemám čas.“

Když se s tím nepracuje, může se stát, že tak, jak první polovinu života ničil dítěti jeho narcistický rodič, v druhé se přidávají vlastní rozmazlené děti. Ale to se dá psychoterapeuticky vcelku lehce zvládnout. Děti narcistických rodičů se rozhodně mohou stát dobrými rodiči.

ukázka z knihy:
Zamilovali jste se? Tajte to.

Sdílet s manipulativní matkou svůj začínající milostný vztah není dobrý nápad. Otočí se to proti vám. Buď bude podezřívavá a nedůvěřivá, že by vás mohl nějaký muž nebo žena doopravdy milovat, nebo udusí vaši radost svou mrzutostí, případně dokáže váš vztah sabotovat, pokud byste s ní žili ve společné domácnosti. V určitých případech může vaše milostné pouto zcela přehlížet, jako kdybyste stále patřili jen jí. To se častěji děje u jediného syna.
Existuje méně běžný případ, kdy si extrémně narcistická matka přisvojí pozornost nově příchozího, který si získal srdce její dcery. Snaží se být příjemná a zajímavá, strhává na sebe pozornost při debatách, nešetří vůči němu komplimanty, obsluhuje ho a snaží se vystupovat neuvěřitelně přívětivě. Konec konců jí jde o to dceřinu novou lásku navnadit a získat na svou stranu.
Proto bych vám radila uchovat si tajemství a sdílet nadšení z vašich nových lásek spíš s vašimi přáteli.