Archiv pro měsíc: Říjen 2016

Jsme šťastní díky mikrobům?

Pocit štěstí, ale i úzkostné poruchy, deprese, či dokonce autismus, alergie, obezita a autoimunitní onemocnění mohou mít příčinu v našich střevech.

Svou první diplomovou práci (na Přírodovědecké fakultě) jsem psala v Ústavu živočišné výroby a fyziologie živočichů v Uhříněvsi. Zajímalo mě hravé chování a pozorovala jsem tam za tím účelem malá prasátka. Nedalo mi to ale, abych nenavštívila i jiné chovance ústavu, a při té příležitosti jsem si všimla krav s jakýmisi okénky na bocích. „Co to je?“ zajímala jsem se. „To je sonda do bachoru,“ prozradila mi doktorandka, která tam byla „přes krávy“. „Lidi si myslej, že když daj krávě trávu, že jí krměj. Ve skutečnosti to je ale tak, že krměj spoustu mikroorganismů, který v tý krávě žijou. Ta kráva se živí až jejich produktama. A my tady zkoumáme, jak to konkrétně je. ,Okýnka‘ jsou pro odběr vzorků.“
„Hmm. A u lidí se to nezkoumá? Složený žaludek sice nemáme, ale bakterií v našich střevech žije úctyhodné množství,“ přemýšlela jsem tenkrát. Bylo to koncem 90. let, a v té době byl výzkum lidského mikrobiomu skutečně ještě v plenkách.
Od té doby se ovšem mnohé změnilo a zejména společenství střevních mikroorganismů se dostalo do hledáčku mnoha vědců. A začíná se ukazovat, jak složité a pro naše zdaví a štěstí důležité společenství nás obývá.
Britská bioložka Allana Collen dokonce považuje lidský mikrobiom (společenství mikroorganismů v našich tělech) za náš externí tělesný orgán. A napsala o něm poutavou knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se příznačně: 10 % člověka. Pouze 10 % buněk, které ve svých tělech máme, jsou totiž naše vlastní buňky. Zbylých 90 % jsou „černí pasažéři“ – výrazně menší buňky našich mikrobiálních souputníků (zejména bakterií, ale i virů, kvasinek, hub a plísní). Jen ve střevech jich žije na čtyři tisíce druhů a celková váha zdejšího mikrobiomu je kolem 1,5 kg. Bakterie ve střevech nám pomáhají zužitkovat ty části potravy, jež sami strávit neumíme, syntetizují vitamín B12 klíčový pro fungování mozku, i další důležité sloučeniny. Bakterie „hodné“ nám navíc pomáhají v tom, aby vládu nepřevzaly bakterie „zlé“. Mikroorganismů v našich střevech žije tak hodně, že tři čtvrtiny hmotnosti našich výkalů tvoří právě jejich těla.
A právě narušení rovnováhy našeho mikrobiomu, jak se začíná ukazovat, může být příčinou nejen poruch trávení, ale i obezity, alergií, autoimunitních onemocnění i duševních onemocnění – depresí, úzkostných poruch, autismu či obsedantně-kompulzivní poruchy.

Vzhledem k médiu, kde tento článek vychází, chci zdůraznit zejména vliv mikrobioty na naši náladu a chování. Pár příkladů:

Bakterie například zvyšují hladinu tryptofanu v krvi – což je molekula, z níž je syntetizován neurotransmiter serotonin, klíčový pro náš pocit štěstí.

Pokusy na myších ukázaly, jak jednoduše lze změnou složení střevního bakteriomu udělat z bázlivých myší odvážné a naopak.
– Rodiče autistických dětí často uvádějí zlepšení některých symptomů poté, co z jídelníčku vyškrtli některé potraviny (a tudíž došlo i ke změně střevní mikrobioty).

Záhada apendix

Při čtení knihy jsem mnohokrát v duchu volala: „Ano, to je ono! Teď už to chápu!“ „Konečně do sebe věci zapadají!“ Jednu takovou záhadu, ke které jsem se v myšlenkách mnohokrát vracela, jsem si nazvala „záhada apendix.“ Začalo to, když mi bylo pět let a málem jsem zemřela na apendicitidu (zánět červovitého výběžku slepého střeva). Pamatuju si, jak mě bolelo bříško, chtělo se mi kakat – a nešlo to. A znova a znova. Bříško bolelo, lékaři mi na ně dávali led a rozháněli to. A pak už mi bylo docela pěkně a už jsem si přála jen to, ať mě nikdo neruší. Horečka 41,5. A najednou, že musím okamžitě na sál. Zdravotnická dokumentace k případu se pak prý ztratila, nicméně není pochyb o tom, že kdyby chirurgové nezasáhli, tak bych zde již dávno nebyla. Roky jsem byla medicíně vděčná, že mi zachránila život. Ale nějak jsem to stále nechápala: proč se to stalo? A proč vůbec apendix máme?
V krásném animovaném filmu Stvoření světa to byl ďábel, kdo nás apendixem obdařil. V přírodopise se pak považoval za rudiment – něco, co nám jaksi zbylo po našich dávných předcích. Něco, co sice již nepotřebujeme a způsobuje nám to jen potíže, jenže jsme se toho ještě nestačili zbavit. Ale opravdu je červovitý přívěsek slepého střeva pouhým rudimentem? V dospělosti, se studiem biologie, se mé pochybnosti prohloubily. Apendix je u člověka velmi variabilní. V průměru je dlouhý sedm nebo osm centimetrů, tloušťka do jednoho centimetru. Někdo má ale pouze maličký, sotva dvoucentimetrový apendix, zatímco u jíného měří centimetrů dvacet. Je rovný nebo zatočený, někdo má dokonce dva, a výjimečně i zcela chybí. Selekční tlak by měl takto variabilní znak, pokud přináší pouze neplechu, brzy eliminovat. To, že se tak nestalo, naznačuje, že jeho výhody předčí, či alespoň kompenzují škody.
Ve světle moderních výzkumů, o nichž referuje Allana Collen ve své knize, se začíná ukazovat, jak důležitý apendix je. Je totiž rezervoárem našich „starých přátel“, jak Collenová mikroby, jež nás přirozeně obývají, nazývá. Je též obklopen hustou sítí imunitních buněk, jež se zdejším společenstvím mikrobů komunikují. Navíc se zdá, že apendicitida je úkazem moderní doby, do konce 19. století byla extrémně vzácná. Souvisí pravděpodobně se změnou stravovacích návyků – zejména se snížením obsahu vlákniny, a s pozdějším rozšířením antibiotik, jež v našich střevech způsobují dysbiozu – narušení rovnováhy naší mikrobioty.

Že je nadužívání antibiotik špatné, víme již řadu let. Dosud jsme to však vnímali pouze z perspektivy vzrůstající rezistence patogenních kmenů. Nyní se ptáme též, zda stojí za to si například kvůli prevenci sekundární infekce způsobit dysbiozu ve střevech a další potíže. Některé druhy „starých přátel“ se ze zásahu nemusí již nikdy vzpamatovat. A co antibakteriální mýdla a další desinfekční úklidové prostředky? Co provedou s ochranným biofilmem našich kožních bakterií?

Kolonie specializovaných bakterií žijí i v našich podpažních jamkách, kde rozkládají pot. Některé z nich dokonce syntetizují feromony. Je dobrý nápad chloupky vyholit a bakterie pozabíjet?
Výzkum mikrobioty v našich tělech mění náš pohled na mnohé, vyvstává řada nových otázek.

Roucho Adamovo

Jednou z oblastí, nad níž se budeme muset ve světle nových poznatků zamyslet, je průběh zrození. Při normálním, fyziologickém průchodu porodními cestami se totiž původně prakticky sterilní dítě setkává s masivní infekcí. Pokryje je povlak vaginálních mikrobů, a nejen to. Hlavička dítěte opouští porodní cesty obličejem směrem k matčinu pozadí, kde se typicky na chvíli zastaví. Matka a dítě odpočívají, než přijde další kontrakce, s níž vyklouzne zbytek tělíčka. „Přijde Vám zvláštní, a možná i nechutné, že se dítě, sotva vykouklo ven, ocitá pusinkou v těsné blízkosti matčina řitního otvoru?“ ptá se Collenová. Možná evoluce naše anatomické poměry takto schválně nastavila, aby dítě při jeho vstupu na tento svět chránila mikrobiálním rouchem Adamovým.

Nasvědčují tomu i studie poukazující na to, že děti narozené císařským řezem jsou v prvních dnech života náchylnější k infekcím. Coby batolata pak mají vyšší pravděpodobnost alergií a častěji jim bývá diagnostikován autismus. Též obsedantně-kompulzivní porucha, některá autoimunitní onemocnění, obezita… souhrnně řečeno nemoci 21. století – to vše hrozí více dětem narozeným císařským řezem. Klíč spočívá podle Collenové právě v tom, že císařátka nebyla při svém vstupu na svět kolonizována vaginální mikrobiotou, jež by je chránila vůči invazi nepřátelských mikrobů okolního prostředí.
Jak neoddělitelnou součástí našeho bytí jsou bakterie, ukazuje i mateřské mléko: Banky mateřského mléka se dlouho potýkaly s tím, že darované mléko je „kontaminované“ bakteriemi. Až sofistikované aseptické způsoby odběru mateřského mléka spolu s technologií skvencování DNA odhalily důvod takzvané kontaminace: Bakterie totiž do mateřského mléka patří. Odkud se v prsní tkáni vzaly? Výzkumy prokazují, že je sem ze střev krevní cestou přepraví přímo buňky našeho imunitního systému. Kolostrum obsahuje stovky bakteriálních druhů, a má to tak být.

Co z toho plyne

Výzkum zejména střevního mikrobiomu je poměrně obtížný a vzpírá se tradičním mikrobiologickým metodám kultivujícím bakterie na petriho miskách. Střevní bakterie totiž z velké části na vzduchu hynou. Navíc různé druhy bakterií v mikrobiomech spolu na mnoha rovinách spolupracují, takže kultivace jednotlivého druhu není optimální strategií výzkumu. Výzkum se však slibně se rozvíjí. V různých laboratořích na světě chovají vědci myši zbavené všech mikroorganismů: zkoumají, jak se jim vede a co se stane, když jim dopřejí tu kterou bakterii. Na univerzitě v Guelphu zkoumají celý ekosystém střevních bakterií – soustavě probublávajících, smradlavých trubiček a zkumavek za tím účelem sestrojených říkají robo-střeva (Robogut). A rozvíjí se i výzkum terapeutický: experimentuje se s fekálními transplantáty, vyvíjí se kapsle, jež by do našich střev v případě potřeby přinesla alespoň desítky nejdůležitějších druhů.
O tom všem Collenová pěkně píše: Rozumí metodice vědeckého výzkumu, má rozvinuté kritické myšlení a zároveň umí psát poutavě. Odbornější pasáže knihy se prolínají s příběhy vědců na cestě za poznáním a s kazuistikami pacientů.
Drobnosti by se daly vytknout překladu: lidský plod v devátém týdnu například nemá velikost grepu, ale možná bychom ho mohli přirovnat ke kuličce hrozna (angl. grape)?
Celkově však chci říci, že knížka je zdařilá a doporučuji ji všem (to jsem, tuším, ještě nikdy neudělala).

Co říci na závěr? Je mi jasné, že i přes široké doporučení se většina z čtenářů článku ke knížce z mnoha důvodů nedostane. Proto shrnu nejzásadnější praktická doporučení, která z knihy vyplývají: 1) vyvarujme se zbytečné konzumace antibiotik, 2) jezme více vlákniny, 3) roďme pokud možno přirozeně a své děti kojme. 



Rámeček:

Citace z knihy

Obyvatelé kůže v obličeji a na zádech bohaté na kožní maz se od kolonizátorů suchých, vnějším vlivům vystavených oblastí loktů liší asi tak jako panamské tropické lesy od skalních útvarů Grand Canyonu.

– Výzkumníci Projektu lidského mikrobiomu odebrali dobrovolníkům devět vzorků z různých míst v dutině ústní. Ukázalo se, že na těchto devíti místech žijí prokazatelně odlišné komunity, a to pouhých pár centimetrů od sebe.


– Nosní dírky jsou sídlem přibližně 900 druhů bakterií široké škály bakteriálních skupin.


Každým rokem vede Allen-Vercoe kurz poskytující úvod do mikrobiologie určený zhruba 300 studentům univerzity v Guelphu. A každý rok se ptá studentů na tutéž otázku: Je zde někdo, kdo nikdy nebral antibiotika? Nikdy se nikdo nepřihlásí.


V Británii podstoupí průměrná žena za svůj život sedmdesátkrát léčbu antibiotiky. Průměrný muž padesátkrát.


Zhruba 2,5 % Američanů je v libovolném okamžiku na antibioticích.


Děti léčené antibiotiky před dosažením druhého roku života mají oproti ostatním dětem dvakrát vyšší pravděpodobnost rozvinutí astmatu, ekzému a senné rýmy. Čím víc léků dostávají, tím vyšší mají pravděpodobnost alergie – čtyři a více léčeb antibiotiky znamenají třikrát větší pravděpodobnost výskytu alergie.

Mikrobiota je samostatný orgán lidského těla – zapomenutý, neviditelný orgán– který se na našem zdraví a štěstí podílí stejně jako kterýkoli jiný orgán.


 

 

Máma z rychlíku

Už od ledna by mělo být možné čerpat rychleji rodičovský příspěvek. To proto, aby ženy nepřišly kvůli mateřství o rozjetou kariéru. Důvodů k radosti ale moc není, spíš naopak. Když se totiž matka ročního mimina vrátí do práce na plný úvazek, nikomu to moc neprospěje.

Je jen pár věcí, v nichž jsme my Češi světově unikátní a následováníhodní. O jednu z nich však pravděpodobně přijdeme. Ve sněmovně nyní čeká na schválení novela zákona o státní sociální podpoře, jež má umožnit velmi rychlé čerpání rodičovského příspěvku.

V kostce je to dnes tak, že rodičovský příspěvek lze čerpat třemi rychlostmi: do dvou, tří či čtyř let věku dítěte. Celková částka činí ve všech případech 220 tisíc Kč. Od roku 2017 bude pravděpodobně možná ještě čtvrtá rychlost čerpání příspěvku, jež umožní vyčerpat peníze již přibližně v roce věku dítěte.

Jde o variantu pro ženy s vysokými příjmy, neboť zůstává omezena 70 procenty vyměřovacího základu. Pokud tedy žena před dítětem vydělávala například 30 tisíc hrubého, bude moci celkových 220 tisíc korun vyčerpat nejrychleji během deseti měsíců; pokud vydělávala 50 tisíc, může mít vyčerpáno za měsíců sedm.

Obecně platí, že dítě brzdí kariéru a snižuje mzdu své matky. Větší počet dětí přitom znamená ještě větší zbrždění kariéry a ještě nižší výdělky. Nedávná studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) to dokonce vyčíslila: Zatímco u bezdětných žen a mužů se medián výdělku liší o 15 %, u matek a otců s jedním dítětem o 20 %, u rodičů dvou dětí o 32 % a u tří a více potomků o 36 %. Pokud je nejmladšímu potomkovi od tří do pěti let, je medián mzdy žen dokonce o 39 % nižší než u mužů.

Nová (super)rychlost čerpání rodičovského příspěvku má pomoci právě ženám ve vysokých pracovních pozicích, aby nepřišly o svou rozjetou kariéru a o peníze. Teoreticky vzato by se tedy příslušnice vyšší střední třídy měly radovat. Prakticky se však domnívám, že navzdory zachované kariéře a penězům matkám tato možnost štěstí nepřinese.

Ani pro dítě, ani pro matku

Stádium separační úzkosti je období v životě dítěte, kdy extrémně špatně zvládá odloučení od tzv. primární pečující osoby, kterou je většinou matka. Separační úzkost se objevuje nejčastěji okolo osmého měsíce, avšak běžně se s ní setkáváme kdykoli od šesti měsíců do roka a půl i déle. Někdy stačí, aby máma ročního dítěte zašla za roh, a ono už začne natahovat. Zmizí-li matka na více než půl dne, dítě trpí. A trpí zpravidla i matka. Ostatně, nechme promluvit samy pracující matky dětí ve věku 12 až 20 měsíců:

– „V práci mě trápí výčitky, že nejsem s malým. A doma neustále myslím na to, co jsem nedodělala v práci. Je to k uzoufání.“

– „V noci téměř nespím, protože co hodinu kojím. V práci ale fungovat musím. Večer padám únavou. Nemám naprosto žádný čas na sebe, na relaxaci, na kulturu. Myslím, že to nemohu dlouhodobě vydržet… Naše manželství ostatně taky ne.“

– „Moje dítě má hlubší vztah ke své chůvě, než ke mně. Občas mám chuť se za to zastřelit. Celé noci probrečím.“

V psychologické praxi se samozřejmě setkávám spíše s těmi, kdo se potýkají s problémy. Šťastná máma, které se daří ve vztazích, v práci i výchově a péči o děti, nemá důvod přijít. Takové mámy samozřejmě jsou, a existují i ženy, které čtvrtou rychlost uvítají. Domnívám se však, že jde o vzácné výjimky.

Znám mnoho žen, které se ještě ve třetím trimestru těhotenství domnívaly, že se budou chtít vrátit do práce co nejdříve. Jakmile však měly své miminko v náručí, tyto touhy je v naprosté většině případů přešly. Než dítě máme, nedovedeme si představit, jaké to bude – a jaké my budeme. Jak mateřství změní naše prožívání, postoje a hodnoty. Změna, která se s ženou v souvislosti s narozením dítěte a péčí o ně děje, je patrná dokonce na anatomické stavbě mozku.

Jenže my lidé se nerozhodujeme pouze podle toho, jak to cítíme a co chceme. Velkou roli v našem rozhodování hraje i společenský tlak. Superrychlé čerpání rodičovského příspěvku bude pouhou možností a teoreticky vzato je ženy nemusí využívat. Jenže i možnost vyvolává společenský tlak. Řada matek mu podlehne a sobě i svému dítěti tím ublíží.

Společenský tlak na brzký návrat do zaměstnání velmi dobře znají ženy ve Francii a anglosaských zemích (viz rámeček), kde je mateřská krátká či dokonce žádná. I zde samozřejmě matka může zůstat s dítětem doma, z čistě ekonomického hlediska stačí mít finanční rezervy či snížit svůj životní standard. Peníze však nejsou zdaleka tím jediným, oč žena přichází. Riskuje též ztrátu zaměstnání, kariéry, sociálního statutu i vztahů: „Můj muž je Francouz, žijeme v Paříži. S dcerou jsem zůstala doma rok a půl, což je tady ve Francii v prestižnějších oborech opravdu výjimka. Jsem ráda, že jsem s ní byla, ale musím říct, že jsem se cítila strašně sama. Nebylo s kým chodit ven, s kým se scházet. Záviděla jsem maminkám v Česku, jak se setkávají s kamarádkami. Všechny moje zdejší kamarádky pracovaly. A i když mi to nikdo neřekl napřímo, cítila jsem, že jsem braná za ,husu od plotny.‘“

Volba, zda zůstat s dítětem, či se brzy po porodu vrátit naplno do práce, je často více než čím jiným dána sociálním postavením ženy. V jistých společenských vrstvách a kruzích se to prostě dělá tak, a v jiných onak. Americké matky v lepších pozicích, s vyššími příjmy se do zaměstnání vracejí, zatímco ženy, jež nemají lukrativní zaměstnání, zůstávají spíše doma – jiná péče o dítě by je stejně stála téměř celý jejich plat.

V souvislosti s úvahami o dřívějším návratu do zaměstnání je zajímavá kniha Pracující máma – návod na přežití, jež líčí americkou realitu a vyšla i v českém překladu. Autorky, zkušené redaktorky časopisu Working Mother, zde radí – když to trochu přeženu – jak být šťastná máma, když sedím mnoho hodin denně za pracovním stolem svázaná v korzetu s oboustrannou hands-free odsávačkou mléka (pomůže humor a vhodně předepsaná antidepresiva). Ta knížka se snaží být vtipná; musím ale říct, že mi z ní bylo spíše úzko.

Ročnímu dítěti nesvědčí, z principu nemůže svědčit, když jeho máma na plný úvazek pracuje. A stejně tak to nesvědčí ani mámě samotné. Normální matka kojence ani malého batolete prostě nemůže být šťastná, sedí-li osm a půl hodiny denně v kanceláři (s jakoukoli odsávačkou a jakýmikoli antidepresivy).

Co je nejvhodnější

Abych ale byla upřímná, musím přiznat, že další mámy, jež mě vyhledávají, jsou frustrované ze zcela opačného důvodu. Roky studovaly, rozvíjely kariéru, bádaly… a nyní se ocitají mezi čtyřmi stěnami s uplakaným kojencem. Dítě je blokuje nejen v profesním rozvoji, ale vůbec v kontaktu jejich oborem, s kolegy, s novinkami. Se světem, kde se řeší i něco jiného, než plínky, pláč, zoubky a blinkání. Jsou frustrované a nešťastné. Ani tyto ženy však netouží vrátit se na plný úvazek do práce! Touží po tom být v kontaktu se svým oborem, s normálním světem dospělých. Potřebují občas vystoupit s koloběhu chování, krmení, uspávání a utěšování.

Stejně tak, jako matkám a jejich dětem nesvědčí brzký návrat do plného pracovního nasazení, mnohým matkám (a potažmo i jejich dětem) nesvědčí ani naprosté přerušení pracovní činnosti po narození potomka.

Co s tím? Co navrhuji? Domnívám se, že to pravé, co matky potřebují, je podpora partnera a širšího okolí, částečné úvazky, pružná pracovní doba a případně sdílená pracovní místa. Firemní školky a vůbec širší paleta možností v této oblasti.

Možnost zůstat v kontaktu se svým oborem by měla mít i máma kojeného miminka. S podporou rodiny a občasným hlídáním se může klidně účastnit pracovních porad, konferencí či na nějaký malý (řekněme pětinový) úvazek pracovat i třeba v půl roce věku dítěte. Máma dvouletého dítěte může s širší podporou okolí a nějakou školičkou v pohodě zvládnout půlúvazek.

A plný úvazek? Kdy je na něj ten pravý čas? Domnívám se, že nejdříve v době, kdy všechny děti z rodiny navštěvují druhý stupeň základní školy (případně gymnázium).

Vždy je přitom lepší, když se máma vrací do práce postupně. Běžná česká praxe je, že máma s nástupem na mateřskou náhle vystupuje ze světa práce, aby se do něj, nejčastěji ve třech letech věku dítěte, opět náhle naplno vrátila. Takový nástup do zaměstnání je však šokem pro celou rodinu, i když k němu dochází ve třech nebo čtyřech letech věku dítěte.

Vedle toho, že si žena od zaměstnání odvykla, jde zejména o to, že na rodičovské zpravidla plně pečovala o domácnost: vařila, prala, uklízela, nakupovala. Vyřizovala drobné obchůzky, organizovala rodinné akce… Zpravidla jí to s péčí o děti vyplnilo veškerý čas. Deset hodin, jež pak pětkrát týdně ze svého času ukrojí na práci a cestu do ní a z ní, nutně chybí. Muž si zpravidla netouží naložit na svá bedra polovičku její předchozí domácí zátěže, ostatně většinou ani nemá takové rezervy. Oba jsou přetížení a podráždění a nutně dochází ke konfliktům. Chybí čas i energie pečovat o vztah, o toho druhého. Často se pak objeví ventil v podobě milého kolegy či přitažlivé kamarádky… manželská krize jako vyšitá. Ideální návrat do práce je proto návrat postupný, začínající klidně i třeba s koncem šestinedělí. Ideální úvazky pro matky jsou pak různé podle věku a počtu dětí, povahy matky, jejího oboru a dalších okolností. Prakticky vždy jde však o úvazky zkrácené.

 

Rámeček: Světový unikát

Systémy rodičovské dovolené v zemích západní kultury lze v kostce rozdělit do čtyř typů:

Středoevropský model: Vedle Čechů jsou k matkám a dětem ještě poměrně vlídní naši sousedi: Slováci, Rakušané, Němci a Poláci. Například v Polsku trvá mateřská 20 týdnů s až 100 % platu, rodičovská s příspěvkem je do dvou let věku dítěte. Na Slovensku se vyplácí rodičovský příspěvek ve výši 203 € do tří let věku. Možnost čtyřleté rodičovské dovolené je pouze v Česeké republice.

Skandinávský model: Skandinávské země jsou nejrovnoprávnější, co se genderu týče. Ženy tu mají nejlepší podmínky pro skloubení mateřských a pracovních povinností, státy nabízejí kvalitní síť péče o děti, rodiče mají nárok na snížené úvazky. Rodičovská dovolená je zde zhruba rok, část z této doby je vyhrazena otci.

Francouzský a jihoevropský model: V kostce řečeno zde existuje jen mateřská, na místě rodičovské je již jen neplacené volno.

Anglosaský model: Podpora rodičů je minimální. V USA například stát nezaplatí rodičům nic, garantuje pouze to, že pokud matka pracovala alespoň rok v podniku o více než padesáti zaměstnancích, musí jí zaměstnavatel po 12 týdnů držet místo.

článek vyšel 1. října 2016 v příloze Relax Lidových novin