Archiv pro měsíc: Duben 2016

Seznam uskutečněných akcí

2017:

15. 5. Pexeso, Zbraslav: Rozum a cit ve výchově, Vývoj dítěte do tří let

10. 5. KRC Barrandov: Uvolněné rodičovství

2. 5. MŠ Benešovská: Práce s emocemi v rodině

12. 4. KRC Barrandov: Výchova s rozumem i citem

11. 4. MŠ Na Sychrově: Práce s emocemi v rodině

4. 4. Pexeso, Zbraslav: Děti a emoce

27. 3. Radotínská radnice: Zdravý rozum ve výchově (přednáška pro pěstouny P16)

7. 3. Pexeso, Zbraslav: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

21. 2. KC Prádelna, P5: Proč je dnes rodičovství těžší

 

2016:

9. 11. . KRC Barrandov, Praha: Odměny a tresty ve výchově

1. 11. RC Petrklíč, Sedlčany: Důslednost a hranice ve výchově

19. 10. Kamínek – Farnost Petrovice: Jak vychovávat s rozumem a citem

18. 10. RC Pexeso, Praha: Uvolněné rodičovství

12. 10. KRC Barrandov, Praha: Důslednost a hranice ve výchově

11. 10. RC Petrklíč, Sedlčany: Bezpečí nade vše?

20. 9. RC Petrklíč, Sedlčany: Uvolněné rodičovství

14. 6. RC Parníček, Lysá nad Labem: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

8. 6. KRC Barrandov, Praha: Bezpečí nade vše. Nebo ne?

7. 6. MŠ K Roztokům, Praha: Výchova sourozenců

1. 6. RC Rybička, Praha: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

31. 5. Oblastní charita Polička, Polička: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

24. 5. MŠ K Roztokům, Praha: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

18. 5. KRC Barrandov, Praha: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

17. 5. RC Parníček, Lysá n. L.: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

11. 5. RC Rybička, Praha: Odměny a tresty ve výchově

10. 5. MC Studánka, Praha: Sourozenci a emoce v rodině

27. 4. KRC Barrandov, Praha: Výchova sourozenců

22. 4. KROS, a. s., Žilina, Slovensko: Uvolněné rodičovství

19. 4. RC Parníček, Lysá nad Labem: Výchova sourozenců

15. 4. RC MUM, Praha: Práce s emocemi v rodině

12. 4. Pexeso, z. s., Praha:Odměny a tresty, důslednost a hranice ve výchově.

8. 4. RC Jahůdka, Praha: Práce s emocemi v rodině

15. 3. MC Studánka, Praha: Jak vychovávat s rozumem a citem

9. 3. RC Rybička, Praha: Práce s emocemi v rodině

24. 2. KMC Barrandov, Praha: Práce s emocemi v rodině

23. 2. MC Řepík, Praha: Uvolněné rodičovství

9. 2. MŠ K Roztokům, Praha: Současné rodičovské mýty

 

2015:

8. 12. MŠ Dubeč, Praha: Současné rodičovské mýty

28. 11. Středisko náhradní rodinné péče, Praha: Uvolněné rodičovství

26. 11. MŠ K Roztokům, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

24. 11. MŠ Kolovraty, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

21. 11. festival Psychologie.cz, Praha: Zdravý rozum ve výchově

12. 11. MŠ Paculova, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

10. 11. MŠ Mezi domy, Praha: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují?

9. 11. CMŠ Srdíčko, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

5. 11. MŠ Hlubočepy, Praha: Práce s emocemi v rodině

22. 10. MŠ Vokovická, Praha: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují?

Když méně je více

„Dnešní děti mají příliš mnoho věcí, příliš mnoho možností, příliš informací a příliš rychle,“ upozorňuje autor Jednoduchého rodičovství.

Filipovi je sedm a jeho máma za mnou přišla s tím, že by potřebovala nějakou radu na jeho „záseky“. Nechávám si blíže popsat, oč jde, co se vlastně děje. Dozvídám se, že Filip je hodný, šikovný, inteligentní kluk, ale čas od času – a poslední dobou vlastně docela často – se najednou „sekne“, že něco prostě ne: nepůjde na trénink, nepojede k babičce, nebude vystupovat na školním představení. A nikdo s ním nehne. Rodiče to nechápou, protože jinak trémou netrpí, babičku má rád a hokej miluje. Co to do něj tedy vjede? A jak by se měli oni jako rodiče zachovat, aby takové chování nepodporovali?

„Můžete mi popsat Filipův běžný den?“ ptám se namísto odpovědi a Filipova máma se směje: nic takového u nich totiž není. Tedy krom školy, kroužků a tréninků. Ona i Filipův otec jsou pracovně velmi vytížení se spoustou služebních cest a pracovně–společenských povinností. Takže někdy vozí Filipa do školy ona, jindy muž. A každý den ho i někdo jiný vyzvedává, večeří se v různou dobu. Někdy jen s mámou, jindy jen s tátou, občas s chůvou, která o Filipa pečovala odmalička, a někdy zajdou s rodiči do restaurace. O víkendech pak většinou „někam jedou“. Ještě mě maminka ujišťuje, že se oba dva Filipovi věnují, jak jen mohou. A pyšně dodává, že Filip díky tomu rozumí spoustě věcí, včetně politiky.

Tento článek je úvahou nad knihou Kima Johna Payna. Tak proč se tu tak rozepisuju o Filipovi? Protože právě na Filipa jsem si při čtení Jednoduchého rodičovství vícekrát vzpomněla. Má doporučení Filipově mámě totiž byla velmi podobná těm, o nichž píše Kim (odpusťte mi to familierní oslovení, kniha je psaná tak, že mi právě toto oslovení automaticky naskakuje). V kostce řečeno: uberte, zpomalte, ponechte Filipovi nějaký volný čas a dětský svět. A i trocha předvídatelnosti by se mohla hodit.

Z vyprávění totiž pochopila, že ačkoli každý Filipův den jiný, přece mají něco společného: uspěchanost, povinnost, ambice. Filip je ale dítě: potřebuje si také hrát, snít, a někdy třeba i jen tak „blbnout“ nebo lelkovat. A měl by mít i své jistoty. Děti špatně snášejí, když příliš často dochází ke změnám na poslední chvíli – například, když Filip čeká, že ho ze školy vyzvedne máma, jenže přijde chůva, protože mámě se protáhla pracovní porada. Sice se nikdy nestalo, že by Filip zůstal „nezaopatřený“, ale dost možná si připadá tak trochu jako loutka, kterou dospělí vláčejí sem a tam. A právě na to může reagovat oněmi „záseky“.

Rodiče jako zprostředkovatelé služeb

Filip přitom není zdaleka jediné dítě, které potřebuje zpomalit tempo a ubrat organizovaných aktivit. Znám řadu dětí, které mají tolik organizovaných aktivit, že znervózní, když mají 15 minut volného času. Dětí, které nemají čas na hraní, na pomoc s domácími pracemi, a dokonce ani na společnou večeři s rodinou. Další děti trpí přemírou elektronických médií (televize, počítače, tablety, telefony). Často se dokonce stává, že i čas s kamarády pak prosedí nad tabletem – možná by si bez něj neměly co říct? A uměly by si vůbec docela obyčejně hrát?
Znám také řadu rodičů, kteří se změnili na „poskytovatele“ a později „zprostředkovatele služeb“ pro své děti. Kteří jsou svým potomkům osobními řidiči, asistenty, a občas až sluhy.

Současné rodičovství je v mnoha ohledech náročnější, než tomu bylo dříve. Jsme úzkostnější, více své děti hlídáme, méně důvěřujeme v jejich přirozené schopnosti, přirozený vývoj. Mnoho matek i otců se chová, jako by byla výchova dítěte soutěžní disciplínou. Od narození nakupují hračky, které dítě „rozvíjejí“ a „stimulují“ jeho vývoj. A i ve školním věku krouží nad svým potomkem jako vrtulníky (v angličtině to vystihuje termín helicopter parent), aby pomáhali, chránili, učili a poučovali. Pozorují své dítě jako pod lupou. Neumějí však dítěti poskytnout prostor, samostatnost, soukromí a klid na to, aby se rozvíjelo a vyvíjelo tak, jak samo potřebuje, cítí a chce.
Fenomény, o nichž píšu, jsou známé od 50. let 20. století a nejméně od 80. let jsou reflektovány i negativní jevy, jež s sebou přinášejí. Přesto se hyper-rodičovství dále prohlubuje.

A právě proto mohu doporučit ­Jednoduché rodičovství. Je to milá kniha. Kim upozorňuje na přetíženost dnešních dětí i rodičů, na zahlcení dětí věcmi, činnostmi, informacemi i rychlostí. A na problémy a poruchy, jež to dětem způsobuje. Nezůstává přitom u stesků, nabízí praktické a účinné metody, jak můžeme neblahou situaci změnit: Odstranit většinu hraček i knih, zredukovat dětem šatník a omezit jejich možnosti výběru. Dále pak omezit či zcela odstranit televizi, zjednodušit rozvrh a zredukovat organizované mimoškolní aktivity ve prospěch volného času dětí. A taky odfiltrovat svět dospělých: omezit množství informací, které se k dětem dostávají, a které jim mohou působit přílišné starosti a nutit je k předčasnému vyspívání. Provedené změny uleví dětem i rodičům.

Kim John Payne je původem australský sociální pracovník, který působil jako výchovný a rodinný poradce v mnoha zemích světa. Nyní žije v New Yorku s manželkou a dvěma dcerami. Kniha, napsaná ve spolupráci s profesionální spisovatelkou Lisou M. Rossovou se dobře čte. Autor uvádí kazuistiky i momentky z vlastního života. Své názory a zkušenosti doplňuje o výsledky výzkumů. Občas se sice ocitá tenkém ledě (například když se dotýká neurověd a mírně si přitom plete pojmy), lze mu to však lehce odpustit. Jeho stěžejní sdělení jsou jiná, a důležitá.

Shodně s autorem už roky upozorňuji například na to, že méně je často více. Když má vaše batole oblíbeného plyšového medvěda, neznamená to, že bychom je jako milující rodiče měli začít zahrnovat všemožnými medvědy. Pět nových medvědů do sbírky mu nepřinese pětinásobnou radost. A dost možná se stane, že jejich darováním oslabíme vztah dtěte k oblíbené hračce. A podobné je to i s činnostmi: předškolák, který rád tvoří, je šťastný, když ho čas od času necháme tvořit. Nemusíme ho přihlásit na keramiku či výtvarný kroužek a udělat mu z radosti povinnost.

Co mají společného britské děti s uprchlíky

Za jeden z nejzajímavějších momentů knihy považuji autorovo propojení zkušeností s dětmi z uprchlických táborů v Jakartě a Kambodži s prací výchovného poradce v Británii: „Když jsem se na svou práci podíval objektivně, neviděl jsem žádný rozdíl mezi metodami a cíli u britských dětí a dětí v Jakartě… v obou skupinách byla narušena posvátnost dětství. Nekontrolovaně je zasáhl život dospělých. Zasáhly je strachy a ambice jejich rodičů a velice rychlé tempo jejich života, a děti se snažily nastavit si vlastní hranice a vlastní úroveň bezpečí chováním, které jim ale v ničem nepomáhalo.“ Autor hovoří o kumulativní stresové reakci, jež se podobá posttraumatické stresové poruše.

Velice se mi na knize líbily příklady: citace svěřujících se rodičů a kazuistiky.
Například příběh devítileté Emily. Emilyina matka Sára nechápala, proč Emily tak snadno „vybuchuje“ o svátcích. Když se jí na to ptala, Emily ji ujišťovala, že má svátky ráda a ráda vidí i všechny příbuzné, kteří se k nim při těchto příležitostech sjíždějí. Jenže po prvním dni začínala být Emily nepříjemná, až agresivní. Sára si pak uvědomila, že na Emily je toho o svátcích prostě moc: příliš mnoho lidí, nabitý program. Navzdory své dobré vůli to dcera nezvládá. Pomohlo odlehčení programu: například když se šly uprostřed dne jen spolu projít, vyvenčit psa, projet se na kole.

Anebo zkušenost Kimovy vlastní dcery, když jí bylo osm. Některé její kamarádky dostaly v té době drahou a módní panenku, což změnilo dynamiku v partě holčiček, které spolu celé roky kamarádily: Skupina se rozdělila na ty, které „mají“, a ty, které „nemají“. Bylo to doprovázeno pocity hněvu, žárlivosti, zraněnými city, a to všechno útočilo na holčičky jako roj vos. Za týden nebo dva se však atmosféra změnila. Holčičky, které panenky neměly, se posunuly dál a začaly se zajímat o jiné věci. Holčičky s panenkami se cítily izolované a začaly ty druhé vyhledávat. Atmosféra mezi kamarádkami se zlepšila.

Zjednodušení prostředí a nastolení rytmu pomáhá i dětem s neurotickými potížemi, poruchami učení a poruchami chování. A rodiče, kteří zjednodušili život svým dětem, zjišťují, že i jim se ulevilo. Když rodina zpomalí a zbaví se nadbytku, prohloubí se vztahy rodičů s dětmi, vztahy sourozenců i vztah mezi rodiči samotnými.

Citace z knihy

• Přehnaná rodičovská péče vytváří velké napětí. Náš úzkostlivý přístup k dětem způsobuje, že i ony jsou úzkostné.

• Bereme dětem možnost otestovat si svou vlastní kreativitu, když na každé jejich zklamání a povzdech odpovíme tak, že jim nabídneme další hračku nebo zábavu.
• Nepomůže naplánovat dítěti spousty uměleckých kroužků, abyste obohatili jeho tvůrčí činnost.

• Natolik jsme propadli myšlence organizovaných činností, že si někteří rodiče neumějí představit, že by si jejich děti hrály jinak, než na plánovaném setkání s jinými dětmi (v angličtině nazývaném „playdate“ – termín, který před dvaceti lety neexistoval).

• Když máte nadbytek věcí a možností, rozhodování je těžší a očekávání se zvyšuje.

• Opravdu výjimečný talent se může objevit i za obyčejných podmínek a podpory. Ale zájmy, i silné zájmy a schopnosti, často vyhoří, pokud na ně příliš tlačíme.