Archiv pro měsíc: Únor 2016

Miláčci a otroci

S Beníčkem ráno na injekci, pak procházka v parku, koupit něco na zub… mnozí pejsánkové si žijí vskutku královsky. Jejich stíny – zvířata ve velkochovech – naopak můžeme přirovnat ke galejníkům. Otročí lidé zvířatům, nebo ona jim? Kdo je miláček a kdo je otrok?

Jako obvykle sedí paní Květa ve svém oblíbeném ušáku s Lízinkou na klíně. Dnes je však Květa zamyšlená a smutná. Dopoledne byla s Lízinkou u lékaře a už ví, že žádná operace Lízinčino nemocné srdíčko neuzdraví. Přesto může být veterinární medicíně vděčná, nebýt jí, Lízinka by zde už dávno nebyla. Lékaři Lízince odoperovali kýlu, spravili zlomenou packu, vyléčili několik kožních onemocnění a pomocí léků na nemocné srdíčko prodloužili její život o několik let.
České domácnosti zpestřují kočičky, činčily, fretky, morčata, křečci a další zvířátka. Nejoblíbenější jsou přitom od nepaměti psi. Češi jsou velkými milovníky psů i v evropském měřítku. Nějakého hafana či alespoň pejsánka vlastní celých 41 % domácností (ve Francii je to 38 %, ve Švýcarsku pouze 10 %). Jenom v Praze žije ke 150 tisícům psů, celkem v Čechách 1,7 milionu. Počet koček je odhadován na něco přes milion. Jedním z odvětví, které z této obliby roste, je veterinární medicína. Důchodkyně Květa například za péči o Lízinku zaplatila celkově přes dvacet tisíc korun. Od revoluce v osmdesátém devátém prošlo celé odvětví bouřlivým rozvojem. Vznikly nové kliniky, ordinace nakoupily moderní vybavení, mnoho zvěrolékařů absolvovalo stáže v zahraničí a specializovalo se v různých oborech (kardiolog, neurolog, ortoped, zubař…). Veterináři často vyprávějí dojemné historky o lidech, kteří obětují desítky tisíc korun za operaci svého psa. Někdy jde o jejich životní úspory. Dá se tedy říci, že dnešní člověk je milovníkem zvířat? Tak jednoduché to bohužel není. Podívejme se třeba na motivaci chovatelů.
Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá, říká se a kus pravdy na tom určitě je. Pro řadu osamělých lidí je důležitá fyzická blízkost teplokrevného tvora – možnost pohladit si svou kočku, psa či třeba králíka. Poněkud jinou skupinou jsou chovatelé zvířat exotických a člověku méně blízkých: například plazů, pavouků, ryb či tropického hmyzu. S pavoukem, marná sláva, přátelský vztah nenavážete. Zde do hry vstupuje fascinace přírodou, touha být něčím zvláštní, estetika (akvaristé), překonání překážek (například rozmnožit vzácného leguána).

Přítel člověka
Jakkoli lidé chovají hluboké city i třeba ke kočkám či koním, jediné zvíře, které se s člověkem dokáže přátelit a obdivovat ho, je pes. Všechny ostatní druhy, které člověk domestikoval, ať už pro potravu, jízdu, jako dekorativní zvířata nebo kvůli mazlení, se styku s lidmi prostě přizpůsobily. Pracují pro člověka kvůli potravě anebo proto, aby se vyhnuly trestu. Pes se však dokáže „přetrhnout“, jen aby udělal svému lidskému pánovi radost.
Osamělým lidem nahrazuje pes kamaráda, životního druha či dítě. Mimochodem: všimli jste si, jak nápadně se některá „polštářová“ plemena podobají malým dětem? Hravé chování, velikost miminka, zkrácený čenich, oči posunuté dopředu… kdo by se o takového psíka nepostaral. Vedle vlastního vztahu však péče o psa umožňuje i kontakt s dalšími lidmi – setkávání se sousedy, známosti mezi pejskaři a podobně.
Jitka s Filipem si nedlouho po svatbě pořídili roztomilého jezevčíka Puldu. Rodiče to nesli nelibě: domnívali se totiž, že pejsek mladým nahradí dítě a oni se vnoučat nedočkají. Uklidnili se až když se po třech letech narodil Tomášek. Jitka se pak svěřila, že pro ně Pulda znamenal jakousi zkoušku. „I když jsme věděli, že se máme rádi a chceme spolu žít, nebyli jsme si jistí, zda zvládneme společnou povinnost o někoho pečovat. Pulda nám dodal odvahu.“ Pes tedy nemusí být pouze náhražkou chybějících či nefunkčních vztahů s lidmi. Podobně jako se rozhodli Jitka s Filipem jedná více mladých párů a někteří rodiče zase kupují pejska svým potomkům, aby je naučili zodpovědnosti. Časem zvíře často pověsí na krk hodným babičkám, dědečkům či tetičkám. Zmiňme ještě psa jako parťáka v práci policistů, celníků, myslivců, psy hledající nezvěstné osoby, ukryté drogy, či zachraňující tonoucí. Dále existují psi vodící a všelijak jinak pomáhající. Speciálně vycvičení psi například dokážou rozpoznat blížící se epileptický záchvat majitele, případně zakročit při již probíhajícím záchvatu. Nejmasovějším povoláním psa je ovšem skutečně společník.
Pravdou ovšem je, že stejně tak, jako psi mnoha lidem pomáhají, způsobují řadu problémů v občanském soužití. Sousedy obtěžují štěkotem či vytím a městské parky znečišťují exkrementy. Řada lidí se psů bojí. A popravdě: jakkoli mám psy ráda, kolorit české vesnice, kde nemůžete projít ulicí aniž byste byli provázeni zuřivým štěkotem, opravdu nemusím. Vinit psy by však bylo liché. Ti nemohou ani za svou výchovu, ani za svou přirozenost. Vše záleží na ohleduplnosti majitelů, na zákonech, nařízeních a vyhláškách, jakož i na jejich dodržování. Například zákaz volného pobíhání psů je k ničemu, když jej pejskaři nedodržují a strážníci jeho porušování tolerují.

Jak se žije slepici
Vzpomínám na jedno etické dilema, které jsem řešila před lety. Zastavili mě tehdy na ulici mladí lidé sbírající podpisy na petici za zlepšení životního komfortu slepic. Jak chvályhodné, řekla jsem si a začala vytahovat tužku. Zarazila jsem se však, když jsem zjistila podstatu onoho komfortu: zvětšení plochy na jednu slepici z tehdejších 450 cm2 na 550 cm2. Dodám jen, že plocha papíru velikosti A4 je cca 620 cm2. Ač se domnívám, že malý ústupek je lepší než žádný, tu petici jsem prostě nemohla podepsat.
Bateriová klec o ploše 2200 cm2, v níž je nacpáno po čtyřech nosnicích, jim neumožňuje ani tak základní aktivity jako je protahování končetin či hrabání, nemluvě o mávání křídly. Přesto klece mají své výhody – a to i z hlediska slepic. Zkusme se vcítit do psychiky slepice, původem kura bankivského. Předci dnešních slepic žili v asijské džungli ve skupinách zhruba šesti slepic a jednoho kohouta: přes den ukryti pod keři kvůli ochraně před dravými ptáky; v noci hřadujíce ve větvoví, aby unikli útokům ze země. Strategie přežití těchto téměř nelétavých a zranitelných ptáků zahrnovala i emoci strachu.
Když je 2000 nosnic v takzvaném volném výběhu, chovají se spíš jako nebezpečná masa než jako sociální skupina. Nedovedou se přizpůsobit přehuštění a anonymitě, takže se objevuje vzájemné vyklovávání peří přerůstající až do kanibalismu. Navíc náhlé ohrožení, například přílet dravce nebo třeba i horkovzdušného balónu, dokáže způsobit naprostou paniku: dvě tisícovky ptáků se najednou vrhnou ke dvaceti průlezům, aby se dostali zpátky dovnitř. Problémem tu není strach (který je pro slepici vlastně velmi užitečný), ale ztráta kontroly. „Viděl jsem farmy nosnic s venkovními výběhy, ve kterých se víc než polovina slepic dřív nebo později rozhodla nechodit ven vůbec. Kdyby to byli lidé, řekli bychom, že se u nich vyvinula agorafobie,“ uvádí John Webster, profesor chovu hospodářských zvířat na Univerzitě v Bristolu.
Chceme-li tedy chovat slepice komerčně, nemají zřejmě klece alternativu. Nicméně: není klec jako klec. Podíváme-li se na výzkumy, zjistíme, že z prostorového hlediska stačí slepicím k uskutečnění většiny takzvaných komfortních aktivit plocha asi 1400 cm2. A když se etologové zeptali samotných slepic, zjistili, že jsou ochotny k dokonce ještě větším kompromisům: mohly-li si nosnice zvětšit plochu prací, pracovaly, dokud nedosáhly plochy 900 cm2, pak již většinou pracovat přestávaly. Zdá se, že naše upnutost na prostor je též značně antropomorfická. Slepicím samotným vadí jiné věci, než se my lidé běžně domníváme. Více než volný výběh postrádají možnost hrabat, hřadovat a snášet do hnízda. Větší a obohacené klece by jejich životní komfort jistě zlepšily.
Podobně jako slípky bych mohla pokračovat i dalšími továrnami na živočišné výrobky. Nechci se však již více o utrpení zvířat rozepisovat. Zajímá mě, jaké obranné mechanismy lidé používají, aby se mohli cítit jako milovníci zvířat či morální osobnosti a přitom se cpát třeba zrovna slepičím masem.

Stíny našich talířů
Představte si, že jste vědec zkoumající zpracování vizuální informace v mozku primátů. Letáky v poštovních schránkách vašich sousedů však líčí situaci poněkud jinak: sdělují, že pácháte zvěrstva. Dav lidí s megafony demonstruje pod vašimi okny, kolegovi byla doručena bomba. Do médií se dostaly fotografie zobrazující zvířata zkroucená bolestí – prý jde o záznam vašich experimentů. Jak vám je? Tento příběh zažil Dario Ringach z Kalifornské univerzity v Los Angels. Jak upozornil šéfredaktor časopisu Science Donald Kennedy, doktor Ringarch po čtyřech letech zápasu s Ligou za osvobození zvířat (Animal Liberation Front) svého výzkumu zanechal. Začal se bát o vlastní život.
V Čechách nedosahuje razance ochranářů takových rozměrů, přesto vědcům bádání komplikují, nehledě na to, že pro samotná zvířata může být jejich snaha i kontraproduktivní. Před několika lety v zimě například pronikli „ochránci“ zvířat do sklepení pražské Přírodovědecké fakulty a v záchvatu záchranářského rozpoložení vypustili „na svobodu“ pokusné hlodavce. Myšky zhýčkané dvacetistupňovým standardem hodiny a možná i dny krutě hynuly na podchlazení.
Průměrný Čech spotřebuje během svého života zhruba téměř tisícovku kusů drůbeže, 62 prasat, jednoho až dva býky přes 18 000 vajíček a mléčné výrobky odpovídající 170 hektolitrů mléka. Pro srovnání: počet myší obětovaných na jednoho Brita ve vědeckých pokusech, se rovná dvěma, a standardy nakládání s laboratorními zvířaty jsou v mnohém daleko přísnější než u zvířat ve velkochovech. Čím to, že relativně malé množství laboratorních zvířat vzbuzuje tolik emocí? Domnívám se, že příčinou je do značné míry obranný mechanismus zvaný projekce. To, co si nechceme připustit u sebe, vyčítáme svému okolí. Koupí masa z velkochovů se na trápení zvířat podílíme, neboť „trapičům“ za jejich práci platíme. Jenže připustili-li bychom, že zvířata de facto my sami trápíme, narušili bychom si obraz sebe sama coby morálně vyspělého jedince. Tušíme tedy, že se zvířatům děje něco nekalého, ale chceme si zachovat dobrý sebeobraz. A tak za trápení zvířat obviníme někoho jiného. My sami vědci nejsme, a tak se můžeme bez obav rozhořčovat nad krutostí zkoušení léků na zvířatech. Domýšlení důsledků takovýchto řečí nutností zkoušení preparátů na lidech není nutné ani žádoucí. Dále se lidé brání přijmout vinu jejím popřením či bagatelizací (Já přece nikomu neubližuji, to ti, co zvířata chovají / kdo dělají zákony.); racionalizací (Dělají to všichni, když já přestanu, nic se nestane; Nemám jinou možnost, děti bílkoviny potřebují a ,bio‘ je drahé.); odčiněním (Dělám tolik dobrého, tak se tady můžu chovat trošku neeticky). Obranné mechanismy ega jsou dokonce tak silné, že se ti, kdož se na tom s ostatními nehodlají podílet – vegetariáni či vegané – leckdy setkávají s posměchem, ba dokonce lze slyšet i hlasy nazývající je ekoteroristy. Jak se říká: nejlepší obranou je útok. Co na tom, že obviňuji za něco, co dotyčný nepáchá.
Mnozí pak v potřebě dokázat okolí svou lásku ke zvířatům potažmo dobročinnost přehánějí náklonnost k domácímu mazlíčkovi: Jak já bych mohl trápit zvířata, vždyť jsem milovníkem psů! Blahobyt svého hafana pak dotyčný samozřejmě zajišťuje spotřebou značného množství masa z velkochovu.
„Och, jak jsme pokrytečtí! Zlatá byla doba, kdy každý o kravku svou pečoval,“ můžete si pomyslet. Bylo to však skutečně tak?

Blahořečme ledničkám
Jenže se skoro zdá, že onu dichotomii zvířat milovaných a nenáviděných, dobrých a zlých či užitečných a škodlivých mají snad všechny kultury. Různé přírodní národy například ponechávaly (nemajíce ledniček) ulovená zvířata po dlouhé dny svázaná či zlomeninami znehybněná (Komárek, 2003). Ti samí „divoši“ přitom hýčkali své domácí mazlíčky, jež milovali, opečovávali a i v nouzi se s nimi dělili o potravu. Podobně ve starém Římě bylo město na jedné straně plné luxusních psíků, papoušků a opiček, na straně druhé stála krutost štvanic na divou zvěř, jež pořádali pro pobavení v cirku.
Nejiná bývala situace na českém venkově: zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen a skládaly se o něm písně, vlk, liška či netopýr byli nenáviděni a nemilosrdně hubeni.
„Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi, a vice versa,“ říkávají ochránci zvířat. Do jisté míry přitom mají pravdu, avšak souvislost těchto vztahů není zdaleka jednoznačná a výjimek je dost. Nejčastěji se uvádí příklad nacistického Německa: velmi přísný zákon na ochranu zvířat byl v zásadě dodržován, Hitler miloval psy, Himmler okrasnou drůbež. Řada militantních ochránců zvířat jsou pak lidé s poruchami osobnosti. Zde je však již otázkou, do jaké míry řídí činnost těchto osob skutečná láska ke zvířatům a do jaké jiné motivy a cíle, například snaha zviditelnit se, odčinit dřívější hříchy.
Středověcí Evropané viděli ve zvířatech subjekty nadané jak právy, tak odpovědností. „Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého tmářství, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně, jako sobě rovné, a korektně s nimi jednat,“ vysvětluje Komárek a uvádí příklad jednoho takového soudního procesu, kdy byly myši regulérně (byť v nepřítomnosti) souzeny, měly svého obhájce, a rozsudek jim byl oznámen vyvěšením na „černém prkně“ soudu. Zněl, že mají do 14 dnů opustit pole a louky určitého panství, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá a gravidní mohou zůstat.
Domnívám se, že k jistému pokroku v našem vztahu ke zvířatům přece došlo. Rodiče například již nepovolují dětem „zábavu“ sestávající z trápení zvířátek. Taktéž stoupá naše znalost „němých tváří“. Nedomníváme se již, že jde o stroje, ani že zvířata chápou lidské zákony. Veliký pokrok pak v posledních letech udělaly zoologické zahrady. Socioložka Tereza Pospíšilová, která se zoologickým zahradám věnovala ve své diplomové práci, to shrnuje následovně: „Z přehlídky kuriozit se zoologické zahrady profilují jako instituce, které se primárně zabývají ochranou ohrožených druhů a vzděláváním. Zábavní moment z jejich pojetí nezmizel, spíše je posilován ve formě technicky a finančně náročných expozic. Zvířata již nejsou stresována v malých klecích, jejich výběhy se snaží imitovat přirozené prostředí.“ A to přináší prospěch oběma stranám: zvířatům i návštěvníkům. I oni se raději dívají na spokojené, přirozeně se chovající zvíře v trávě u zurčícího potůčku než na stresovanou chudinku mezi betonem a mřížemi. A dokáží pochopit i to, že jim toto zvíře není k dispozici kdykoli.
Určité nebezpečí vidím ve stále větší odtrženosti „výroby živočišných produktů“ od citů spotřebitelů. Dříve děcka poplácávala svého Pašíka po zádech, sledovala jak roste, kolik péče mu rodiče věnují. Dnes jejich rodiče kupují maso v supermarketu. A například manželé Petra a Luděk skutečnost, že maso na talíři pochází ze zvířete, svým dětem pečlivě tají. Bojí se, že by to citlivou duši jejich dětí zranilo. Podobně se nedávno svěřila kamarádka Gábina, jak neestetické jí připadá syrové maso v obchodech. Podle ní by se mělo prodávat v neprůhledných obalech, aby neuráželo vkus dětí a vůbec všech, kteří je nepřipravují. Podotýkám, že Gábina není vegetariánka.

Pavla Koucká

***

/ Slepicím samotným vadí jiné věci, než se my lidé běžně domníváme. Značně antropomorfická je například naše představa o důležitosti prostoru. Etologové zjistili, že nosnice více než volný výběh postrádají možnost hrabat, hřadovat a snášet do hnízda. /

/ Kočky mohou zlobit, psi nesmějí
/

James Serpell z Pensylvánské univerzity zjišťoval souvislost mezi silou vazby majitele ke svému zvířeti a chováním tohoto zvířete. Obojí zjišťoval pomocí dotazníků zaslaných vlastníkům psů a koček rok poté, co si svého mazlíčka odvezli z útulku domů. Z odpovědí vlastníků psů vyplynulo, že jejich vztah ke zvířeti je lepší, pokud jsou spokojeni s jeho chováním. U majitelů koček se takový vztah neukázal. Je možné, že majitelé psů mají vzhledem k očekávané vyšší poslušnosti psů na své svěřence vyšší nároky. Dalším vysvětlením může být, že vzhledem k vyšším nárokům psů na pozornost a péči svých majitelů přinášejí zvláštnosti v jejich chování více problémů než u koček.
Serpell, 1996

/ Psi by volili extraverty /

Lieta Marinelli se svými kolegyněmi z univerzity v italské Padově zaměřila svou pozornost na souvislost množství emocionálních vazeb majitele a kvalita života jeho psa. Zjistila, že obě hodnoty pozitivně korelují. Jinými slovy: psi se mají lépe u extravertně založených lidí s množstvím sociálních vazeb.
Marinelli, 2007

Literatura:

Komárek, S. (2003). Němé tváře. Ochrana podle stupně podobnosti s člověkem. Vesmír 82 (2) 89-93.

Marinelli, L., Adamelli, S., Normando, S., Bono, G. (2007). Quality of life of the pet dog: Influence of owner and dog‘s characteristics. Applied Animal Behaviour Science.

Serpell, James, A. (1996). Evidence for an association between pet behavior and owner attachment levels. Applied Animal Behaviour Science 47, 49-60.

Webster, J. (1999). Welfare: životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji. Praha: Nadace na ochranu zvířat.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, květen 2007

Jak těžké je tajemství

„Sdělená radost, dvojnásobná radost; sdělená starost, poloviční starost,“ tvrdí známé přísloví. Přesto je náš svět plný tajemství. Těch sladkých a vzrušujících, ale i těch tíživých. A jsou i tajemství, která nás přitahují a děsí zároveň.

Jirka na sebe „poví, i co neví“, zatímco Igorovo soukromí je jedno velké tajemství. Čím to? Laika většinou napadne, že Jirka bude svatoušek, zatímco Igor moc dobře ví, co a proč skrývá. Psychologové většinou připustí o něco vyšší pravděpodobnost, že Igor nebude bez hříchu, nicméně se hned rozpovídají o vlivu výchovy, osobnostních vlastností a situačních faktorů. Zkrátka a dobře tajemství a tajnůstkářství může mít mnoho příčin a důvodů. A některé z nich jsou přitom stejně zajímavé jako tajemství samo. A co vy: jste spíše Igor nebo Jirka?
Nějaké tajemství jsme v průběhu života měli všichni. Většinou se týkalo drobných provinění, jichž jsme se dopustili. Někdy to bylo jenom naše tajemství, zatímco jindy jsme hřešili společně s kamarády a sdílené tajemství nás spojovalo. A pak jsme také měli tajemství pozitivní, u nichž jsme se vlastně těšili, až je prozradíme – a hledali tu nejvhodnější chvíli: osobní setkání, narozeniny…
Jsou ale i tajemství, u nichž o obsah vlastně nejde: hlavní je vzbudit v ostatních dojem, že víme něco tajného, něco, co zůstává obyčejným lidem skryto, případně ovládáme praktiku, o níž normální smrtelník nemá ani zdání. Například různé sekty se snaží vzbuzovat dojem, že znají „smysl života“, „podstatu vesmíru“, případně dokáží „posílat energii“ a tak podobně. Chtějí vzbudit naši zvědavost, obdiv a potřebu dozvědět se „to zásadní“ – což ovšem bez vstupu do sekty nelze. Často i řadovým členům zůstává skryto tajemství: totiž že sekta žádnou tajnou znalostí či dovedností nedisponuje.
I někteří lidé se snaží vzbuzovat dojem tajemnosti, jímž chtějí zvýšit svou přitažlivost a vzbudit zájem druhých.

Řeknu ti tajemství

Sdílení tajemství lidi spojuje. Osobně se však snažím své blízké nezavazovat větami typu „Tohle si ale nech, prosím tě, jen pro sebe; viď, že to nikomu nepovíš? Hlavně to neříkej…“ Mám totiž raději vztahy založené na svobodě a důvěře než na spiklenectví. A tak důvěřuji, že vhodnost sdělení posoudí řečník sám. S lákáním na tajemství se ovšem setkáváme dnes a denně. Stačí otevřít nějaký časopis pro ženy. Téměř zaručeně zde najdete titulky typu: „prozradíme vám deset tajemství, jak si získat muže svých snů; být svůdná a neodolatelná v jakékoli situaci“ případně „tajný recept, jak si udržet toho pravého“. Barevné magazíny slibují tajné znalosti, prozrazení triků a tajných praktik. Bulvár pak zase láká na pohledy do soukromí celebrit, odhalení jejich tajných vztahů, tajných snů, případně celých „tajných životů“. Lákavost tajemství zvyšuje prodejnost. Psychologa v konfrontaci s všudypřítomností tajemství v magazínech napadá: a co odborné psychologické žurnály, co říkají o tajemstvích ony?
Z hlediska vědy je ovšem tajemství tajemnou oblastí, neboť jde-li o opravdová tajemství, těžko předpokládat, že je dotyční odborníkům svěří. Proto se výzkumy často odehrávají na obecné rovině, kdy se psychologové ptají: „Máte (nějaké) tajemství?“ Případně „Svěřil/a jste je někomu?“ Tajemstvími se takto zabýval například výzkumný tým pod vedením Alderta Vrije. V roce 2002 tento tým zjistil, že ačkoli vysokoškolští studenti zpravidla mají tajemství, jen velmi zřídka je nesvěří vůbec nikomu. O rok později se tento tým zaměřil na osobnostní charakteristiky držitelů tajemství. Výsledek opět odpovídá laickému očekávání: vyšlo najevo, že lidé s bezpečným vztahem ke světu mají menší tendence k tajnůstkářství než ti, jejichž přimknutí ke světu je nejisté. Dále se odborníci zaměřili na nastavení okolí či společnosti jako celku. A zjistili, že například v rodině (či společnosti), která odsuzuje homosexuální orientaci, tají gayové a lesbičky svou sexualitu častěji. Opět nic, co bychom netušili.
Zajímavou psychologickou otázkou ovšem je, nakolik je tajemství zatěžující. Některé studie potvrzují negativní dopady držení tajemství pouze v případech, kdy je jeho obsahem něco vážného. Jiné uvádějí, že psychiku zatěžují i tajemství méně vážná, neboť udržení čehokoli v tajnosti vyžaduje vědomé úsilí. Požádám-li vás: „v žádném případě teď nemluvte o růžových slonech“, patrně to zvládnete, ovšem za cenu, že tito zvláštní chobotnatci vaši mysl na čas opanují.

Pošeptejme to vykotlané vrbě

Častým obsahem tajemství jsou různé problémy a prodělaná traumata. Zdá se to logické: Člověk sám by na ně rád zapomněl, někdy se za prodělanou událost i stydí a rozhodně nechce, aby mu ji druzí připomínali. Traumatizovaní lidé by nepříjemné vzpomínky někdy udrželi rádi v tajnosti i před vlastním vědomím a psychoanalytici popsali řadu takzvaných obranných mechanismů (popření, potlačení aj.), kterými se nepříjemným obsahům bráníme. Podle Pennebakerovy teorie však při zadržení tajemství dochází nejen k potlačování myšlenek, ale i přidružených pocitů a to může být v dlouhodobé perspektivě značně stresující. Mnozí terapeuti se proto domnívali, že je nutné v terapii veškerá tajemství odhalit, vypovědět o události samé a vyznat se i ze svých pocitů. Časem se však ukázalo, že tento „chirurgický“ způsob není jedinou cestou k vyléčení, ba dokonce že tato metoda psychický stav pacientů leckdy i zhoršila (viz článek Evy Špičkové v tomto čísle).
Na druhou stranu všichni známe úlevný efekt svěření se. Vykotlaných vrb je ovšem čím dál méně a nevím o nikom, kdo by na nich prováděl psychologický výzkum, takže si netroufám tvrdit, nakolik pomůže samo sdělení skutečnosti -a tedy nakolik vypovídající je například známá Čapkova povídka Ušní zpověď (viz rámeček 1). V mezilidském kontaktu totiž vždy působí reakce druhé strany. Pochopení a empatie jsou balzámem na naši duši. Navíc nám pohled druhého člověka pomůže pohlédnout na věc z jiné perspektivy, vidět ji v jiném světle. A to může být velmi užitečné. „Furt jsem na to myslel: jak jí mám vysvětlit, že na večírky s kamarádkami s ní chodit nechci?“ vypráví Robert. „Převracel jsem to shora i zdola, nic nechápala a mně se to zdálo čím dál bezvýchodnější. Až jsem to řekl bratranci – a stačilo, jak se na mě podíval, a bylo mi to jasný!“ Navíc se po svěření často dozvíme, že i někdo jiný prožíval podobný problém, a rázem nám je lépe, než když jsme se domnívali, že jsme sami na celém světě.
Často lidé svěřují svá tajemství na linkách důvěry – bezprahovost a anonymnost služby, jakož i „odborník na lidské duše“ na druhé straně drátu ke svěřování přímo vybízí. Ale svěřování se bývá časté třeba i ve vlaku – když jedu v kupé právě s jedním člověkem a společná cesta trvá déle než hodinu, nějaké tajemství se téměř jistě dozvím. Čím to? Proč se dotyční svěří raději neznámému člověku než příteli? Neměli by jejich blízcí žárlit? Myslím, že ne, svěření se cizí osobě má totiž jisté výhody. Nestane se vám třeba to, o čem vypráví Jitka: „Když mi manžel zahejbal, hodně mi pomohla kamarádka Soňa. Hodiny jsem jí bulela na rameni, nadávala na něj, kula pomstychtivé plány. Soňa mě poslouchala, chápala a zklidňovala. Jenže já ji za všechnu tu dobrotu teď nemůžu ani vidět. Jednak se před ní za svoje tehdejší chování stydím a pak mi tu jeho nevěru připomíná. Ne že by o ní mluvila, to by Soňa nikdy neudělala. Ale mně stačí, když ji vidím. Prostě ji mám spojenou s tím obdobím.“ Skutečnost, že svou „vrbu“ už nejspíš nikdy nepotkáte, vám tedy může přijít časem vhod.
Výzkum ukazuje, že hlavním důvodem, proč lidé svému okolí něco tají, je obava z vlastního zahanbení, dále pak obava, že se nám náš důvěrník začne vyhýbat, a zatřetí strach, že se v nás náš blízký zklame. Začne-li se vám váš blízký svěřovat, měli byste jej pozorně vyslechnout. Pokud je ale na vás toho svěřování moc, můžete se ohraničit a třeba doporučit odborníka. Nepříliš citlivé ovšem bývá odbýt svěřivšího se radou typu „To se stává; nic si z toho nedělej.“ Nevhodnost obviňujících sdělení: „Stejně sis to zavinil sám,“ nebo skrytěji: „A tos netušil, co se stane?“ snad nenutno rozebírat.

Co na to psychoterapie

Velikým tématem je tajemství v psychoterapii. Některé přístupy vycházely z předpokladu, že klient před terapeutem nesmí mít tajemství. Ve výsledku však člověk, který prozradil více, než chtěl, zažíval často i velmi nepříjemné pocity a terapeutovi přílišný vhled do vlastního nitra či minulosti zazlíval. Nezřídka takový člověk terapii předčasně ukončil. Nyní terapeuti klienty většinou ujišťují, že je nebudou nutit prozrazovat více, než budou sami chtít. Zároveň slibují mlčenlivost o všem, co se v průběhu terapie dovědí. (Ostatně mlčenlivost jim ukládá i zákon a za její porušení jim hrozí trest zákazu činnosti či dokonce odnětí svobody až na tři roky.) Pečlivější psychoterapeuti ovšem upozorní i na výjimku z povinné mlčenlivosti danou oznamovací povinností dle trestního zákona a ohlašovací povinností dle zákona o sociálně-právní ochraně dítěte. Dětem lze vysvětlit, která sdělená tajemství může terapeut zachovat v tajnosti a která nikoli, pomocí rozlišování „dobrých“ a „špatných“ tajemství (udržet v tajnosti překvapení k narozeninové oslavě kamaráda versus tajemství týkající se ubližování).
Oznamovací povinnosti dané trestním zákonem je zproštěn advokát, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe, a podobně i duchovní, dozvěděvší se danou skutečnost při výkonu své služby. Řada psychoterapeutů se domnívá, že v podobném vztahu ke klientovi jsou i oni a že by se na ně měla vztahovat podobná zákonná výjimka. V současnosti tomu tak ale není.
Na zajímavý aspekt tajemství v psychoterapeutickém vztahu upozorňuje Helena Klímová: „Mlčenlivost terapeuta klient už obvykle předpokládá. Co však na počátku netuší, je, že sám bude nesmírně přitahován tajemstvím psychoterapeutovým. Rozumově sice předpokládá, že předmětem komunikace bude jeho vlastní téma, přesto však může být zmaten tím, že zatímco se sám svěřuje se svými hlubinami, o terapeutovi neví nic. Někdy se naivně přímo ptá. Jindy si tvoří fantazie. Zajímá ho vše z terapeutova soukromí, vše, co je před ním skryto jako tajemství. Velice jej zajímají terapeutovy vztahy. Má-li terapeut děti, klient si je představuje, někdy se s nimi identifikuje, častěji na ně žárlí. A nejvíce ze všeho se zajímá – zjevně či skrytě – o terapeutův život intimní.“
Tuto skutečnost dokládá psychoterapeutka Helena Klímová příběhem klientky, které se po určité době terapie opakovaně zdály milostné sny o terapeutčině manželovi (kterého neznala, ale tvořila si o něm fantazie). „Jak se při terapii odkrývalo a zpřítomňovalo klientčino dětství a její zapletenost mezi matkou a otcem, stával se zjevným její přenos na terapeutku a jejího manžela jakožto na zástupné rodiče. Po určité době tyto sny pominuly a klientka si také uvědomila, proč se opakovaně dostává do trojúhelníkových vazeb se svými kamarádkami a jejich manžely. Tajemství terapeutčina soukromí zůstalo zachováno, zatímco se – pro klientku nečekaně – odhalilo a vyřešilo její vlastní tajemství.“
Tajemství je ovšem plná nejenom terapie individuální, ale i terapie skupinová. Také ve skupině může být tajemství hybatelem děje, tím prvkem, který sytí dynamiku. „Ke konci prázdnin si u mě jedna členka skupiny vyžádala neobvyklé individuální setkání,“ vypráví Helena Klímová. „Nemohla už vydržet napětí bez pravidelných skupinových setkání. A též přinesla překvapující sdělení: v rozporu s pravidlem, že členové skupiny nemají tvořit podskupiny a mít spolu před ostatními tajemství, žila již několik měsíců v tajném vztahu s jiným členem skupiny. Doporučila jsem jí tuto skutečnost skupině sdělit, což učinila. Skupina oba dva napřed zahrnula výčitkami a hněvem, pak následovalo uvolnění. Dialog, poslední dobou zbrzděný, zatížený nesděleným tabu, se znovu rozjel. Co se zprvu zdálo sladkým tajemstvím, bylo přejmenováno na ,utajení až lhaní‘. Jak křehká je někdy hranice mezi zachováním tajemství a držením lži!“

Pšššt! Už to skoro mám!

Tajemství odedávna přitahuje i vědce, filosofy a vůbec myslitele všeho druhu. Pocit „už to skoro mám“ je vzrušující a stimulující a AHA zážitek přicházející společně s rozluštěním tajemství či záhady uvolňuje endorfiny. Nedávné studie dokonce ukazují, že může působit jako droga. Proto prý také luštíme křížovky nebo módnější sudoku.
Ve vědě však má tajemství svůj hluboký smysl i z jiného důvodu. Dnes nám sice přijde přirozené, že výsledky svého bádání vědci sdílejí mezi sebou a informují o nich i veřejnost. Ne vždy však tomu bylo tak. Profesor Michal Anděl například vypráví o Pythagorejské škole před 2500 lety následující: „Pythagorejci ukládali svým členům mlčenlivost, veřejnosti sdělovali jen část svých poznatků. Věřili, že bůh je ukryt v číslech, za něž považovali celá čísla a jejich poměry. Existence druhé odmocniny dvou, čísla, které nemůže být vyjádřeno poměrem dvou čísel, tedy čísla iracionálního, vnesla mezi Pythagorejce zmatek a narušila základy jejich myšlenkového systému. Členové řádu se zavázali, že nebudou o existenci iracionálních číslech informovat nikoho mimo vlastní společenství. Našel se však někdo, kdo strašné tajemství nedokázal skrývat a vyzradil ho. Byl to Hippasus. O trestu, který mu za to byl uložen, existuje řada legend. Dle jedněch byl samotným Pythagorem uškrcen… Jisto je, že po dlouhou dobu vědci své postupy i výsledky udržovali v kruhu vzdělaných, a tedy zasvěcených.“
Dnes se vědci ničeho takového bát nemusejí, ba naopak, k publikaci svých výsledků jsou nezřídka přímo nuceni. Lapidárně vyjádřeno: Publish or perish, tedy: Publikuj nebo zmiz. Avšak držení vědeckých výsledků alespoň nějakou dobu pod pokličkou má přesto svůj hluboký smysl. A nemusím mít rovnou na mysli výrobu atomové bomby. Jednoduše řečeno, není publikace jako publikace. S rozvojem vědeckých časopisů v 19. a zejména 20. století se stalo normou, že poznatek či objev má být publikován nejprve v písemnictví odborném a pak teprve ve veřejných médiích. Recenzní řízení v odborných časopisech je totiž pro daný objev či poznatek významnou zárukou.
Jenže nový objev často vzniká roky, recenzní řízení další týdny až měsíce, zatímco média jsou nedočkavá. A třeba v medicínském výzkumu je pochopitelné, že lidé, zvláště ti nemocní a jejich blízcí, jsou nových výsledků lační. S vidinou slávy i získání finančních prostředků na další výzkum mnozí vědci podléhají a informují už o předběžných výsledcích či dokonce o příslibech výsledků, jež teprve očekávají. Čím je příslib senzačnější, tím spíše můžeme čekat, že bude oznámen laické veřejnosti dříve, než bude akceptován veřejností odbornou.

Mysterium jako základ náboženství

Víte, jaký je smysl života? A co se stane s duší po smrti těla? Představa, že život žádný smysl nemá a duše spolu s tělem zaniká, pro většinu lidí uspokojující není. Toužíme po něčem přesahujícím, ukotvujícím a vysvětlujícím. Pro jednoho je touto tajemnou entitou Bůh, pro jiného Tao a pro dalšího příroda. A někdy tento tajemný a všeobjímající majestát i prožíváme. Někdo při modlitbě či meditaci, jiný v kontaktu s přírodou – ať už tou vnější nebo tou vnitřní.
V náboženské tradici se tento prožitek neznáma, tajemna a mysteriozna označuje jako numinozno (posvátno). Charakteristická je pro něj zvláštní bipolarita fascinace a děsu, respektive posvátné bázně: mysterium tremendum (tajemství děsící) a mysterium fascinans (tajemství okouzlující, neodolatelně přitahující). Mysterium fascinans vytváří s tremendem kontrastní harmonii. To, co (ten, který) maximálně děsí, zároveň neodolatelně vábí a opojně blaží. Tajemno tedy nejen mate, ale také uchvacuje, strhuje, nadchává a to se někdy stupňuje do vytržení až extáze. Prožitek jednoty s Bohem v křesťanství nebo třeba nirvány v buddhismu je úžasný a povznášející.
Podle Prokopa Remeše, člena Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, je sám tento pocit přitažlivý a i lidé, kteří pravého prožitku posvátna nejsou schopni, jej vyhledávají. Například tím, že sledují či čtou horory. Často jsou také hotovi věřit různým záhadám a zázračným metodám a nadšeně o nich vykládat, a když se přijde na jejich racionální podstatu, zažívají zklamání.
Vztah mezi náboženskou vírou a tajemstvím ovšem není podle Prokopa Remeše jednoduchý ani jednosměrný. Na jedné straně náboženství z tajemnosti roste. „Všechny mystické školy všech velkých náboženství světa přivádějí člověka k hlubokým pocitům velkého, nepochopitelného a tajemného.“ Nicméně omezovat fenomén náboženství výhradně na mystiku by bylo příliš velkým zjednodušováním. Teologie zároveň usiluje úzkost z tajemství projasňovat: vysvětluje, nabízí jednoznačné odpovědi (například vysvětlení, kam přijde duše po smrti a podobně).
Nikdo z nás není schopen tajemství lidského bytí definitivně rozhodnout a odpovědět na otázky smyslu, hodnot a smrti. Ani člověk věřící, ani člověk nevěřící. Rozdíl je ovšem v přístupu k tomuto faktu. Prokop Remeš říká: „Tam, kde ateizmus prohlašuje, že samy otázky jsou absurdní, tam náboženství prohlašuje, že odpovědi (často jediné a správné) zná. Náboženství se totiž nelimituje pouze empirickou zkušeností, ale klade axiom, že základní regulativ lidského života leží mimo empirický svět. Čímž získá kognitivní podklad pro logicky smysluplné odpovědi: Existuje objektivní dobro a zlo? Ano, existuje a garantem, že dobro je skutečně dobro, je Bůh! Existuje úkol, který máme ve svém životě naplnit a který hledáme jako smysl svého života? Ano, existuje a hledáme ho relevantně, protože nám skutečně byl dán. Kým? Bohem! Existuje život po smrti? Ano, existuje, protože i smrt je před Bohem krátká!“ Pro někoho jsou to projasňující a nadějná vysvětlení, jiný takové odpovědi považuje za iluze. A nemusí to být dle mého názoru nutně člověk, který považuje za absurdní samy otázky.

Život není detektivka

Dramatické hledání pečlivě skrývaného tajemství názorně předvádí detektivní žánr. Pro zločince má udržení tajemství hodnotu svobody – a tak se je snaží udržet stůj co stůj. Je stále nebezpečný, hlavně proto, že v zájmu udržení svého tajemství neváhá před dalšími zločiny. Konflikt mezi ním a detektivem je naprostý a nesmiřitelný. Život však není detektivka a kupříkladu rodiče, kteří si na detektivy hrají, sice možná vypátrají, kde, s kým a co jejich dospívající dítě provádí, často však tímto postupem ztratí jeho důvěru i respekt. Někdy se vyplatí tajemství odhalit co nejrychleji, jindy je ovšem lépe chodit kolem něj po špičkách.
Určitý závoj tajemna potřebuje i naše fantazie. Když ji uchopíme příliš dychtivě a vytáhneme celou na světlo vědomí, mnohdy ji tím spálíme – vypaří se jako pára. Vznikající dílo někdy potřebuje zůstat určitý čas v ochranné temnotě, kde nerušeně roste a dozrává, vědomím jen zlehýnka dotýkáno.

***

Páter Voves vypráví

Po revoluci začalo mnoho lidí podnikat. Zvláštní kategorii tvořili herci, kteří se rozhodli zúročit svou slávu a půjčili svá jména různým podnikům. Tak, jako západní herci zakládali restaurace Planet Hollywood, Roman Skamene založil Restauraci Skamene. S manželkou Renatou si vzali úvěry a na rušné ulici v centru města otevřeli podnik. „Restauračka krásně prosperovala, spláceli jsme, ale dluhů bylo furt dost,“ vzpomíná Skamene. „90 tisíc nájem měsíčně plus úvěr u banky. A najednou vám přijde účet na půl milionu za plyn, půl milionu za elektriku, voda… takhle se to pořád točilo a nemohli jsme se zvednout…“ V jistou chvíli už se jako jediná možnost jevila rychlá půjčka u lichvářů. Skamene říká: „Půjčil jsem si 250 tisíc s tím, že do dvou měsíců vrátím 300.“
Na zaplacení však neměl, domluvil tedy, že mu přidali další úrok – a za pár měsíců to bylo 900 tisíc a vyrovnání dluhu bylo čím dál méně realistické. Lichváři se uchýlili k výhrůžkám i fyzickému útoku a herec, který se v tu dobu uchýlil k alkoholu, přiznává: „S mojí ženou jsme už měli takové myšlenky, že nemít děti, tak jsme se snad zabili.“ „Bylo to hrozný období,“ přitakává paní Skamenová. „My oba jsme lidé, kteří předtím vždy, když jsme si něco půjčili, tak jsme to vrátili. Nebo jsme si raději ani nepůjčovali. A když to pak vrátit nemůžete, je to strašná situace, opravdu strašná.“ Od nelegálních dluhů Skamenovým nakonec pomohl přítel: šéf tehdejšího podsvětí Ivan Jonák. „Roman Skamene měl štěstí, že se nějakým způsobem znal s panem Jonákem, který měl tu protiváhu,“ říká bývalý kriminalista JUDr. Josef Doucha. „Je to ale v podstatě špatně. Tyto věci má standardně řešit policie, kterou ovšem zastihl počátek 90. let takřka v nedbalkách.“ Z toho nejhoršího byl Roman díky šéfovi tehdejšího podsvětí Jonákovi venku. Zůstaly mu však dluhy u banky, rána na duši a problém s alkoholem, s nimiž se pak potýkal ještě mnoho let. Vzpomínka na podnikatelské období jej bolí ještě dnes.
úryvek z povídky Ušní zpověď od Karla Čapka

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2007

Literatura:

Anděl, M. (2003). Věda v skrytu laboratoří a v novinářských titulcích. Vesmír 82 (10) 543.

Vrij, A., Nunkoosing, I., Paterson, B., Oosterwegel A., Soukara S. (2002). Characteristics of secrets and the frequency, reasons and effects of secrets keeping and disclosure. Journal of Community & Applied Social Psychology 12 (1) 56-70.

Vrij, A., Paterson, B., Nunkoosing, I., Soukara S., Oosterwegel A., (2003).

Dlužím, dlužíš, dlužíme

„Kdo šetří, má za tři,“ říkávalo se. Současnost je však jiná: doslova na každém rohu se setkáváme s nabídkami snadných a rychlých úvěrů, peníze nám dovezou až do domu a koupě na splátky jsou čím dál oblíbenější.

Krátce po změně režimu koncem roku 1989 nastal boom podnikatelských úvěrů. Posléze nastoupily hypotéky a zhruba od poloviny roku 2000 zažívají exponenciální nárůst spotřebitelské úvěry. V současné době převyšují půjčky českých domácností 500 miliard korun, což je na jednoho obyvatele včetně kojenců přes 51 tisíc. Mezi lety 1995 a 2005 stoupla úroveň zadlužení domácností v ČR o více než 800 %.
Současně rapidně narůstá i státní dluh: rozpočítán „na hlavu“ přesahuje 78 tisíc korun. A zdá se, že zdaleka nekončíme. Ze strategie financování a řízení státního dluhu na rok 2007 vyplývá, že vláda si letos půjčí téměř 160 miliard. Bilion korun pak v roce 2006 překonal takzvaný veřejný dluh, tedy dluh státní společně s dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů. Podle Finančních novin roste veřejný dluh rychleji už jen na Maltě.
Někteří se snaží obavy relativizovat poukazem na to, že se dnes zadlužuje kdekdo a zadluženost českých domácností je ve srovnání s okolními zeměmi stále poměrně nízká. Obavy však vzbuzuje zejména tempo, s jakým naše zadluženost narůstá.
Ekonomové vysvětlují růst zadluženosti především snížením úrokových sazeb. Právě v roce 2000 se nominální úrokové sazby z nově poskytnutých úvěrů domácnostem snížily na úroveň kolem 10 % ročně. Na psychologické rovině nám však vysvětlení pomocí čísel nestačí, a to ani pomocí „psychologické“ desetiprocentní hranice. Ptáme se, jaké další faktory ovlivňují naši psychiku, že jsme ochotni se tolik zadlužovat?
Zřetelně se zřejmě uplatňuje lákavost reklamy a dostupnost půjček. Půjčit si je snadné, půjčky jsou nazvány „výhodnými“ a lidé vyfocení na reklamním letáku s bankovkami v ruce vypadají nejen šťastně, ale i schopně a úspěšně. Řada lidí řeší neschopnost splácet jednu půjčku uzavřením další. Z bludného kruhu jen těžko nacházejí cestu ven a občas se dokonce uchýlí k řešení nejzazšímu: k sebevražednému jednání.

Amerika náš vzor

Trend k zadluženosti je typickým důsledkem konzumní, na komerci zaměřené společnosti. Hodnota skromnosti a šetrnosti je v lepším případě zapomínána, v horším pošpiňována. Největšího rozsahu přitom tento trend dosáhl ve Spojených státech amerických. Pohledem za oceán proto možná získáme lepší obraz trendů, jež u nás právě krystalizují.
Dluh obyvatel země činí přes dva biliony dolarů, rozpočítáno na jednoho každého získáme sumu převyšující 9000$. Na první pohled je to paradoxní záležitost: proč si v zemi s tak vysokou životní úrovní lidé na zboží prostě neušetří? Vedle hypoték na koupi nemovitostí a leasingu aut se však v Americe běžně na splátky kupuje i kdeco jiného. „Kreditní karty umožňující koupi na dluh zde poskytuje prakticky každá větší prodejna,“ říká Vladislav Šolc, psycholog žijící v americkém státě Wisconsin. „Když ovšem někomu poradíte, že by si na zboží mohl ušetřit, pomyslí si cosi o přežitcích.“ Odpovědět na otázku, proč se Američané tolik zadlužují, není jednoduché. Jedno však jisté je: zadlužují se, protože mají možnost si půjčit a možnost splácet. „Nezaměstnanost je zde pouze zhruba čtyřprocentní, takže v zásadě každý si může najít práci – případně i druhou práci – a dluh splácet,“ vysvětluje Šolc a pokračuje: „Vysoké pracovní nasazení navíc prospívá ekonomice. Průměrný obyvatel zde pracuje 46 hodin týdně a 38 % lidí dokonce přes 50 hodin. S tím se ovšem pojí mnoho klinických symptomů: nespavost, podrážděnost, úzkostnost a podobně. Další negativní vliv má enormní pracovní zatížení na rodinné vztahy a na sociální a psychologické bohatství vůbec. Hromadění peněz a věcí je přitom ovšem jaksi samoúčelné. Moje kolegyně psycholožka například o víkendech uklízí v hotelích, a to jen proto, aby si mohla dovolit obrovské auto, do něhož kupuje týdně benzín za 100$!
Přílišný materialismus a hromadění peněz a statků je možné brát jako jakousi nepodařenou snahu nahradit nedostatek „duchovního způsobu života (řečeno s Frommem „mít, nebo být“). Propadnutí materialismu je v každém případě sebedestruktivní a lze je považovat za formu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jedinec se stále o něco snaží: aby si mohl koupit dražší oblečení, luxusnější auto, větší dům… ale jakmile toho dosáhne, začne toužit po něčem dalším,“ uzavírá Vlado Šolc.
Ti, kteří si v Americe nepůjčují, jsou dokonce znevýhodněni. Nemají „kreditní historii“, kterou by se mohli prokázat, a tak jsou pro finanční instituce nedůvěryhodní.
Též Češi se stále více zadlužují právě kvůli konzumu. Statistika přitom ukazuje, že právě u spotřebních úvěrů a prodeje na splátky je nejvyšší procento těch, kteří nejsou posléze schopni splácet. Typický profil problematického dlužníka můžeme snadno odhadnout na základě reklam, jež na rychlé a levné bankovní půjčky lákají. Lidé, které finanční ústavy touto cestou osloví, mají málo peněz a nepřemýšlejí pří liš o důsledcích svého jednání. Po zaplacení měsíčních závazků jim zbývají třeba tři tisíce na živobytí, ale přesto by rádi jeli k moři. A tak si na dovolenou půjčí. Často je jejich rozhodnutí výsledkem momentálního impulzu. Dluží na několika místech, kombinují nákupy na splátky, úvěry, placení kreditní kartou. Využívají kontokorent a ani nesledují, kde všude a kolik peněz celkem si půjčili. Konfrontace s povinností splácet jim záhy působí psychický diskomfort, a proto se ji snaží vytěsnit či popřít. Postupem času třeba už ani nerozlepují dopisy od finančních institucí. Až do chvíle, kdy už zavírat oči není možné: kontaktuje je vymahač, zazvoní exekutor. Zbavení se dluhů navíc komplikují i jejich psychologické důsledky, mezi nimiž dominuje impulzivní jednání na jedné straně a depresivní stavy na straně druhé. V náhlém hnutí mysli se dlužník rozhodne například, že zkusí peníze vyhrát. Deprese zase oslabuje jeho schopnost peníze vydělat.
Zadluženost též vzniká jako důsledek řady duševních poruch. „Častá je například u manických pacientů nebo u různých poruch osobnosti, zadlužení bývají závislí na alkoholu, drogách a zejména patologičtí hráči,“ shrnuje Karel Nešpor, primář mužského oddělení léčby závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice, a pro zajímavost dodává, že nezdrženlivé nakupování je častější u žen než u mužů (s patologickým hráčstvím je to naopak) a častější v zimních měsících. Možná se jedná o atavismus z doby ledové. Jediným štěstím pro řadu chronických dlužníků je, že jim už nikdo nechce půjčit.

Viď, že mi půjčíš?

Pomoc příteli v nouzi je přirozená věc. Někdy se může náš blízký dokonce urazit v případě, že jej o pomoc nepožádáme. Poradci v mezilidských vztazích však leckdy od větší půjčky příteli či příbuznému odrazují.
Magdalena Frouzová z Institutu pro výzkum rodiny například doporučuje: „V případě, že můžeme pomoci, jde o rozumnou investici a peníze budou s největší pravděpodobností vráceny, není důvodu, proč bychom půjčit neměli. Jinak ale je třeba zvažovat, zda se v případě, že žadatel nebude moci peníze splatit, neoctneme sami ve větších problémech, nebo zda taková záležitost podstatně nezhorší náš vztah k němu. V takovém případě bychom měli umět odmítnout. Rodinným příslušníkům a přátelům chronického dlužníka bych důrazně doporučila, aby se vzájemně informovali o jeho žádostech o půjčku. V žádném případě by neměli přistoupit na,nenávratné‘ půjčky.“
„V našem oboru se používá dosti ošklivé slovo,umožňovač‘,“ říká Nešpor. „To je člověk, který umožňuje druhému pokračovat v návykovém chování, třeba v patologickém hráčství. Výsledkem zchudne celá rodina a patologický hráč se do léčby dostává později, než kdyby mu umožňova,nepomáhal‘.“
U půjčky blízkému člověku vstupuje vedle zcela racionální rozvahy do hry i jemné předivo osobních vztahů, od vzájemné důvěry třeba až po obavy z důsledků případného odmítnutí. Jištění podobných typů půjček bývá většinou ponecháno na jakési gentlemanské dohodě, což ovšem do značné míry komplikuje případnou vymahatelnost. „Věřitel může prožívat značné rozpaky ve chvíli, kdy by si měl o splácení dluhu říkat; žádný peněžní ústav, natož pak lichvář, není takovým sentimentem zatížen,“ vysvětluje poradenský psycholog Petr Šmolka a dále upozorňuje na ošemetnou kategorii vděk – nevděk. Mnohá rodinná dramata a rozpadlá přátelství lze podle něj skutečně přičíst špatně ošetřeným „penězotokům“.

Dluhy zdravé a nezdravé

Vedle nezodpovědných dlužníků existují i tací, kteří si berou půjčku po zralé úvaze. Například většině hypotečních úvěrů předchází výpočet a zvážení rizika. Finanční poradci vám dokonce někdy doporučí půjčku i v případě, že máte vlastních finančních prostředků dostatek. Například pokud si vezmete hypotéku s nízkým úrokem a vlastní peníze vhodně investujete – dejme tomu do státních dluhopisů. O úroky z hypotéky si totiž můžete snížit daňový základ a celkově vyděláte. V případě urgentní potřeby větší finanční částky pak poměrně snadno prodáte dluhopisy a nemusíte narychlo shánět půjčku. Podobně na úrovni státu můžeme považovat za vhodnou takovou půjčku, která je investicí do rozvoje (infrastruktury, školství apod.). Zadlužování České republiky však za zdravé bohužel považovat nelze.
„Zdravý“ typ půjček ostatně vyplyne i ze statistiky problémových úvěrů. Zatímco se splácením hypotéky mají problém tři lidé ze sta, u spotřebitelských úvěrů je jich už dvanáct a při hotovostních půjčkách již podle hrubých odhadů více než dvacet.
Avšak též na dobře propočítané dluhy lze hledět z více stran. „I u takzvaně zdravě se zadlužujících lidí mi přijde jedna věc hodna zamyšlení. Tito lidé si svými finančními závazky tak trochu opatřují důvod, proč mají ráno vstát a jít plnit své pracovní závazky. Vlastně mají o jeden důvod smyslu života navíc,“ uvažuje Magdalena Frouzová a ptá se: „Není to trochu smutné?“
V každém případě, máte-li sklon k zadlužování se, vyplatí se vám dodržovat několik pravidel: nechat si to pár dní projít hlavou, promluvit si o zamýšleném s někým blízkým, nenosit u sebe kreditní karty, nechat si nastavit rozumný limit čerpání peněz na platební kartě. Před podpisem smlouvy o půjčce si vždy pozorně pročtěte její podmínky. Velmi důležitým údajem je takzvané RPSN (roční procentní sazba nákladů, tedy celkové náklady půjčky včetně všech poplatků). „Firmy poskytující úvěry jsou povinny ze zákona tento údaj zveřejňovat všude, kde uvádějí cenu půjčky,“ říká Jan Komeda, ředitel portálu Peníze. cz, a dodává: „Pokud něčemu nerozumíte, je vhodné přivolat si finančního poradce. Takový je standardní postup všude ve vyspělé Evropě. Jako si ke konstrukci domu zavolám architekta, tak ke správě svých financí využiji služeb finančního poradce. Zároveň je nezbytné udělat si vlastní výpočet schopnosti dostát svým závazkům. Stačí jednoduchá tabulka příjmů a výdajů. Doporučuji přitom příjmy o nějakou rezervu snížit a výdaje naopak navýšit. Předejdete tak nepříjemným překvapením. Osobně bych v současnosti odmítl za krátkodobou spotřebitelskou půjčku platit RPSN větší než 15–20 %,“ vyčísluje Komeda.

Pomalu, dlouho a vytrvale

Někteří lidé však (obvykle v náhlém hnutí mysli) přistoupí i na úrok mnohem vyšší, leckdy dokonce na úrok, který je v “rozporu s dobrými mravy“. V takovém případě lze podle § 39 občanského zákoníku žalovat neplatnost úroku uvedeného ve smlouvě. „Je ale nutné zdůraznit, že to neznamená nutně neplatnost celé úvěrové smlouvy,“ říká Kateřina Bílá ze Sdružení obrany spotřebitelů. „Postupuje se podle § 6 zákona 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a úvěr se pak bude úročit diskontní sazbou platnou v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněnou pro příslušné období Českou národní bankou. Problémem je ale vždy stanovit, jaká výše úroku je v rozporu s dobrými mravy. Žádný právní předpis totiž nestanovuje, jak velká výše úroků, respektive RPSN, konstituuje takový rozpor. Při posouzení je nutné vždy zvážit okolnosti daného konkrétního případu. V judikatuře se objevuje názor, že úroková míra 4x převyšující běžnou úrokovou míru na trhu je v rozporu s dobrými mravy, nicméně toto pravidlo nelze brát absolutně. V rozporu s dobrými mravy mohou být i menší hodnoty, naopak v pořádku může být i vyšší RPSN, záleží na okolnostech.“ V případě, že smlouva o spotřebitelském úvěru s přemrštěnou RPSN byla uzavřena na základě zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka, může se jednat i o trestný čin, který můžete oznámit na policii nebo státním zastupitelství. Jak postupovat, když se chceme zbavit dluhů, hezky popisuje Nešpor v knize Už jsem prohrál dost. Telegraficky řečeno: 1. Spočítat měsíční příjem při středním pracovním zatížení. 2. Odečíst nutné výdaje a malou rezervu. Tak se vypočte částka použitelná na splácení dluhů. 3. Seřadit věřitele podle naléhavosti a vypracovat splátkový kalendář. 4. Nechat si výpočet někým zkontrolovat 5. Oznámit věřitelům, kdy mohou čekat své peníze. Většinou na to věřitel přistoupí, protože nemá jinou možnost. 6. Splácet, obvykle pomalu, dlouho a vytrvale. Souběžně s tím je třeba léčit příčinu, tedy například patologické hráčství. „S dotyčným si sedneme a pomůžeme mu sepsat dluhy a plán jejich splácení,“ popisuje Frouzová. „O problému mluvíme a snažíme se, aby dotyčný získal náhled a informoval o svém problému blízké lidi s prosbou, aby mu už prostě nepůjčovali. Vedle toho se snažíme mluvit s ním o jeho celkovém finančním hospodaření a jeho představě, co si v tomto ohledu může a nemůže dovolit. Často je namístě psychoterapie, která zachytí jeho nereálné odhady svých možností.“
Zejména v dlouhodobém hledisku je pak důležitá kultivace vztahu k penězům u našich dětí. „Vyplatí se využívat k tomuto účelu kapesné moudré výše a jasného určení. Toto kapesné vyplácíme ve zřetelně stanovených termínech. Dítě ve středním školním věku pak již lze celkem snadno zasvětit i do struktury rodinných příjmů a výdajů. Občas přitom zjistíme, že jejich původní představy byly dost nereálné. Děti mají tendenci výrazně nadhodnocovat příjmovou a podhodnocovat výdajovou stránku.“ I u dětí existuje sociální srovnávání s vrstevníky. Zda mají kvalitnější oblečení, mobil empé trojku, zda byly na exotičtější dovolené a která rodina má prestižnější auto… Řešením podle Šmolky není ani plané poukazování na pomíjivost materiálních hodnot, ani sebemrskačská snaha povýšit rodinné příjmy tak, aby naše děcko vyšlo z podobného srovnávání se ctí. Pomoci může spíše nabídka zajímavých, na penězích méně závislých aktivit. A hlavně normální rodičovský zájem, projevující se nejen časem, který svým dětem věnujeme, ale i invencí, s níž k nim přistupujeme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2007

 

Jsou jiní – co s nimi?

Postavičky cizinců fotící si v noční Praze „Hradčana“ s bleskem nám připadají úsměvné; hovořit s nimi může být poučné a vzato kolem a kolem do naší země přivážejí spoustu peněz.
Avšak lidé odlišných kultur k nám přicházejí z jiných důvodů, než jsou krásy Prahy…

Otevřené hranice nám po revoluci umožnily cestovat, poznávat cizinu a přátelit se se zajímavými lidmi. Užíváme si možnosti studijních stáží i práce v zahraničí. Na několik milionů turistů ročně jsme si zvykli poměrně snadno. Horší je to s těmi, kteří k nám přicházejí z jiných důvodů – a obvykle i jiných zemí. Záminky bývají všeliké, v pozadí stojícím důvodem je zpravidla vyšší životní úroveň u nás.
Situaci migrace a střetávání příslušníků různých národů bychom mohli lehce banalizovat poukazem na to, že se vlastně nejedná o nic nového. A skutečně: odborné odhady vyčíslují, že přibližně 2 % světové populace jsou neustále v pohybu, tedy migrují odněkud někam nebo jsou na útěku. Avšak vyjádřeno v absolutních číslech – vzhledem k přelidněnosti světa – nabývá současná migrace skutečně nevídaných rozměrů… Podle Dušana Drbohlava, který o mezinárodní migraci přednáší na Přírodovědecké fakultě UK, je dnešní migrace výjimečná též v důsledku globalizace. Ta totiž dává lidem možnost migrovat přes hranice států, doslova po celé planetě – a lidé toho pochopitelně využívají. Přispívá k tomu levná letecká doprava a informační revoluce. Lidé nyní díky médiím vědí, co se kde děje, jak se tam žije a jak to tam vypadá. „Podstatnou roli hraje též zvětšování rozdílů v životní úrovni mezi rozvinutým a rozvojovým světem a časté vyhrocené konflikty na bázi etnických a náboženských střetů či jedincovy vzpoury proti útlaku a nesvobodám,“ analyzuje Drbohlav. „K výjimečnosti situace přispěl i pád komunismu, kdy se celý post-sovětský evropský blok uvolnil, takže se může zapojit, a také se zapojuje, do mezinárodních migračních procesů.“ Evropa, historicky emigrační region (v rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo 55 milionů Evropanů), se od poloviny 20. století postupně stává významnou imigrační oblastí. Tento jev započal u západoevropských zemí a přes jihoevropské se dnes posunul až ke středoevropským a některým východoevropským zemím.
Obyvatelstvo České republiky je – přestože žijeme ve střední Evropě, kde se v průběhu dějin střídalo a mísilo množství národů – dnes až neuvěřitelně národnostně a rasově homogenní. Příčiny odkrývá pohled do nedávné minulosti: holokaust, odsun Němců ze Sudet, 40 let izolace země za reálného socialismu a rozpad Československa na dva státy. V důsledku všech těchto změn jsme se stali národnostně homogenním stá­tem, zatímco na Slovensku se podíl minorit, tedy zejména Maďarů ke Slovákům, výrazně zvýšil. „Každý desátý obyvatel Slovenska je nyní Maďar. U nás se zase relativně zvýšil počet Romů k celkovému počtu obyvatel. Přesto ale minority tvoří pouze 4 % obyvatelstva,“ píše Jiřina Šiklová ve sborníku Výchova k toleranci a proti rasismu. Situace se však mění. Spolu s ekonomikou našeho státu roste i jeho imigrační přitažlivost.
Ze všech národnostních menšin v nás tradičně nejsilnější emoce vyvolávali Romové. Fenomény typu „Matiční ulice“ či snaha Romů o emigraci do Velké Británie následovaná odsouzením ČR ze strany států EU nemohly zůstat bez odezvy. Tyto emoce však u většiny lidí chladnou, respektive obracejí se jinam. Ve světle mediální „slávy“ teroristických útoků se začínáme obávat spíše nových příchozích.

Paní, vy jste pěkná, tlustá!

Problém nastává zejména tehdy, je-li migrantů příliš mnoho a přistěhují se v krátké době. „Vysoká koncentrace kulturně velmi odlišných skupin imigrantů v určitých částech regionů není dobrá, neboť pak snadno dochází k jejich ghettotizaci (jsou segregováni, ale i se sami separují). Početné marginalizované enklávy málo vzdělaných, socioekonomicky velmi slabých imigrantů si zde žijí vlastním životem, vlastní kulturou, hovoří vlastním jazykem. Jsou frustrovaní a styk s majoritou je často omezen na protizákonné aktivity. Tato rezignace, izolace, přezírání a spoléhaní se na sociální sítě vyvolává u majority negativní postoje,“ říká Dušan Drbohlav.
Na jedné straně zde stojí neochota samotných příslušníků minority. Přistěhovalci žijí uvnitř hostitelské země ve vlastních komunitách, vzájemně posilují své přesvědčení o nadřazenosti vlastní kultury, morálky, hodnot; nemají chuť se učit jazyk, dozvědět se něco o historii státu, v němž žijí…
Na druhé straně stojí xenofobní postoje majority, neochota imigranty zaměstnávat a mnohdy i nepřátelská legislativa. Věra Roubalová Kostlánová, která se imigrantům věnuje psychoterapeuticky, k tomu říká: „Od loňska je školka, obědy ve škole, družina i kroužky pro děti příchozích mnohem dražší, než pro české děti. Příchozí si to většinou nemohou finančně dovolit, a tak se děti nenaučí dobře česky, neintegrují se a maminky nemohou jít pracovat – ale hlavně vnímají tu nerovnost a nespravedlnost. Jejich přijetí je dáno přijetím naším.“
Častým pramenem přezíravého postoje je naše neinformovanost: neznáme kulturu imigrantů, a tak v nás kontakt s nimi vyvolává rozpaky; nevíme, jak se k nim chovat, a tak se jim raději vyhneme…
Při setkání s příslušníky jiné kultury lehce dochází k úsměvným situacím. Ačkoli se minimálně ve větších městech denně setkáváme s Vietnamci, málokdo třeba ví, že přivolávací gesto Vietnamců nevypadá jako naše: tedy ukazováčkem nahoru a k sobě. Vietnamec naopak otočí dlaň směrem dolů a začne pokyvovat rukou v zápěstí, takže to vyznívá, jako že vás odhání. Podobně jiné jsou zvyky týkající se stolování. Pokud Vietnamce pozvete na jídlo, nepohoršujte se nad jejich mlaskáním a říháním. Nejde u nich o výraz neslušnosti, ale o pochvalu hostiteli. Slušné je též zašpinit ubrus (Kocourek, 2001).
K horším nedorozuměním může dojít třeba v okamžiku, kdy Vietnamec neví „kudy kam“, třeba když přesně nerozumí, co se po něm chce. Podle vietnamistky Petry Müllerové se totiž v takovém okamžiku začne usmívat, případně nahlas smát. Konflikt je na dosah ruky, neboť našinec to může interpretovat jako výsměch. Podobně může zapůsobit i kompliment „Paní, vy jste pěkná, tlustá!“ který si jen málokterá Češka vyloží správně – tedy jako „vypadáte blahobytně, jistě se vám vede dobře“. Leckdy se stane, že dotyčný Evropan začne na Vietnamce křičet, čímž před ním „ztratí tvář“. (Šišková a kol., 1998).
Mohlo by se zdát, že naše neznalost a neporozumění pramení z krátké doby, po niž u nás tito tolik odlišní Asiaté pobývají (přibližně od konce 50. let). Ale jak je to s Romy, kteří do našich končin přišli již před mnoha stoletími? Zeptejme se sami sebe: Rozumíme si s nimi líp?

Porodnost jedněch a reakce druhých

Napjaté vztahy mezi příslušníky různých národů, náboženství a kultur jsou vcelku pochopitelné. Rozum však zůstává stát nad tím, kam až to může vyústit – krvavé konflikty, války, genocida. Například v Bosně spolu žili Chorvaté (římští katolíci), Srbové (pravoslavní) a Bosňáci (muslimové) poměrně bezproblémově. Komunální identity zde až do konce 80. let nebyly nikterak silné. Běžné byly smíšené sňatky, lidé se nijak výrazně neztotožňovali se svým náboženstvím. Ostatně říkalo se, že muslimové jsou ti Bosňané, kteří nenavštěvují mešitu, Chorvaté ti, kteří nechodí do katedrály, a Srbové ti, kteří nechodí do pravoslavného kostela. Podobně nebyly zpočátku problémy ani v Kosovu. Nicméně po zhroucení zastřešující jugoslávské identity najednou nabyly zastřené náboženské identity na významu a příslušníci různých národností se začali nenávidět. Jak se to stalo?
„V roce 1961 tvořili populaci Kosova ze 67 % albánští muslimové a z 24 % pravoslavní Srbové, ovšem Albánci měli nejvyšší míru porodnosti v Evropě a Kosovo se záhy stalo nejhustěji zalidněnou oblastí Jugoslávie. V 80. letech bylo téměř 50 % Albánců mladších 20 let. Srbové z Kosova odcházeli za pracovními příležitostmi do Bělehradu a jiných měst – až bylo v roce 1991 Kosovo z 90 % muslimské…“ analyzuje Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací. Příčin a výchozích bodů, které vedly k válkám v bývalé Jugoslávii, je mnoho, svou roli sehrálo i to, že elity, které byly u moci při rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie, nedokázaly uspořádat všenárodní volby. Namísto toho se první volby konaly na republikovém základě, což pro politiky představovalo neodolatelný podnět, aby se stavěli proti centru, dovolávali se etnického nacionalismu a propagovali nezávislost své republiky. „V Bosně ve volbách roku 1990 volili občané přísně podle etnické příslušnosti,“ uvádí Huntington. Přesto se však zdá, že klíčovým faktorem byla demografická změna. Početní růst jedné skupiny totiž vyvolává politický, ekonomický i společenský tlak na ostatní skupiny a dává vzniknout vyvažujícím reakcím.
Záminka se vždycky najde. Ostatně představa, že „my“ jsme lepší než „oni“, je pro lidi přirozená, což dokládá mimo jiné mnoho etnologů. Například Oosterwal, který studoval papuánské kmeny na Nové Guinei: Když se tento holandský antropolog připravil k odjezdu od jednoho kmene ke druhému, přišli prý za ním lidé z vesnice, kterou chtěl opustit, a varovali jej: „Nechoď k Wafům, k Darantům a k Fojům. Wafové jsou špinaví, hloupí a zlí a Darantům se nedá věřit, jsou záludní. Foje, ty vůbec neznáme, ale slyšeli jsme, že jsou divocí a krutí.“ Když však Oosterwal dorazil ke zmíněným kmenům, zjistil, že jejich příslušníci jsou pohostinní a přátelští. Nenašel ani stopu zvláštní ukrutnosti. A nebyli ani o nic špinavější nebo hloupější než jiné kmeny. Wafové se ho však zase ptali, jestli neměl strach žít u Bora-Borů. Když Oosterwal odpověděl, že Bora-Borové jsou velmi milí lidé, pohlíželi prý Wafové jeden na druhého, významně spolu rozmlouvali a pak mu řekli: „My ale víme, že Bora-Borové jsou hloupí a krutí lidé.“ Sociobiologové by tuto tendenci jistě hravě vysvětlili jako mechanismus, kterým si naše geny vydobývají protežování sebe sama, Mario Jacoby (Jacoby, 2002) zase vnímá tuto tendenci jungovsky – jako projekci stínu. Úhlů pohledu bychom našli ještě mnohem více, faktem však stále zůstává, že máme co dělat se základní součástí lidské psychiky. Jak píše Jiřina Šiklová: „V každém z nás přežívá kousek tribalismu neboli kmenového cítění!“ (Šišková, 1998). V moderní době navíc k tomuto přirozenému sklonu přibyla média společně s promyšlenou válečnou propagandou. Pomocí zkreslených informací podávaných v určitém světle je snadnější než dřív protivníka démonizovat.

Falešný, nemorální a nebezpečný univerzalismus

Ve světle současných i nedávných konfliktů se objevuje otázka, jakou roli hraje v konfliktech náboženství a zejména, zda je muslimské náboženství principiálně a prakticky konfliktnější než náboženství jiná. Huntington (2001) píše: „Islám je od svého vzniku náboženstvím meče… oslavuje vojenské ctnosti. Islám se zrodil mezi válčícími beduínskými kmeny… Sám Muhammad bývá připomínán jako statečný bojovník a obratný vojevůdce.“ Islám je podle něj v ještě větší míře než křesťanství absolutistickou vírou, dokonce se v něm i smazává rozdíl mezi náboženstvím a politikou. Pravdou však je, že v konfliktech jsou vždy dvě strany a že v konfliktu se Západem muslimské národy často agresivně reagují na „vnucování“ hodnot, jež Západ považuje za všelidské, ve skutečnosti se však jedná o hodnoty západní kultury. Huntington pak dokonce soudí, že „víra v univerzálnost západní kultury se potýká hned se třemi problémy: je falešná, nemorální a nebezpečná,“ přičemž nemorálnost odvozuje z toho, že ke skutečné univerzalizaci jakékoli kultury by bylo třeba použít nemorálního prostředku – a sice násilí. Jelikož kultura jde „ve šlépějích moci“, je podle tohoto autora logickým vyústěním univerzalismu imperialismus.
Imigrační vlna proudící směrem do Evropy se zvedla v poválečné době v návaznosti na zvyšující se poptávku po pracujících v různých odvětvích. Z takzvaných rozvojových zemí přicházely statisíce osob, které byly ochotny provádět méně kvalifikované práce, do nichž se domorodcům již nechtělo. Po čase vznikaly v důsledku této imigrace v různých zemích problémy, jež díky nadměrné toleranci a neinformovanosti tamních občanů zůstávaly dlouho neřešeny. Praktickou zkušenost s přílivem muslimů do Holandska popisuje Jiří Diamant, emeritní docent Amsterdamské univerzity, následovně: Nizozemí – na rozdíl od jiných západoevropských zemí – umožnilo těmto přistěhovalcům získat občanství včetně všech občanských práv daných demokratickým systémem. Noví usedlíci z Turecka, Maroka a z dalších hospodářsky méně vyvinutých zemí si po řadě let směli přivézt do svého nového domova své partnery, děti a rodiče a zaručit jim takto bezpečnou budoucnost i v případě nezaměstnanosti. Koncem minulého století se počet imigrantů a jejich dětí natolik zvýšil, že získal významný podíl na celkové populaci, a tím i sílící vliv na společenské a politické dění v zemi. Dle různých předpovědí by měl v nejbližších letech jejich počet v některých oblastech Nizozemí dosáhnout nadpoloviční většiny obyvatelstva. V tomto roce je dle oficiálních údajů více než jeden milion muslimů v zemi se šestnácti miliony obyvatel.
Levicové strany v Nizozemí však nepřestaly podporovat přistěhovalectví a propagovat svou vizi multikulturní společnosti, jež se má vyznačovat velkou tolerancí a snahou ponechat menšinám jejich zvyklosti, kulturu a tradice v rámci vzájemného pochopení a solidarity.
Mezikulturní konflikty podle Diamanta vyvrcholily v roce 2002 po vraždě významného nizozemského politika Pima Fortuyna, který varoval před islamizací země. V roce 2004 byl zavražděn též známý režisér Theo van Gogh, vzdálený příbuzný slavného malíře, který ve svých výrocích, publikacích a filmech kritizoval islám.
Dušan Drbohlav říká, že doposud žádný ve světě praktikovaný model integrace cizinců do majoritních společností uspokojivě nefunguje (viz dramatické události ve Francii, Nizozemí, Austrálii, Švédsku, Německu i jinde). „Určitou naději by snad mohl přinést nově se formující model někdy nazývan,občanské integrace‘, který výrazně nepotlačuje kulturní a etnické znaky imigračních minorit, ale též významně posiluje základní „majoritní jádro“ společnosti důrazem na používání společného jazyka, příklon k respektování daných občanských hodnot i legislativy majoritního státu.“ Imigranti podle tohoto modelu povinně procházejí integračními i jazykovými kurzy, současně ale stát bojuje na všech frontách proti jejich diskriminaci (například na úrovni volebního práva na lokálním a regionálním stupni, na trhu práce, v sociální platformě, na trhu pojišťovnictví). Integračně jsou mobilizovány i všechny úrovně státní správy i samosprávy.
Přístup se mění i v tradičně vysoce tolerantním a odlišnost minority podporujícím Nizozemí. Diamant uvádí: „Stále více občanů a nakonec i pravicová vláda křesťanů a liberálů se již vzpamatovali z dlouhodobé letargie. Pozvolna se zavádějí opatření, jež mají znovu nastolit nerušený průběh společenského a politického života v zemi. Objevují se snahy o smíření svářících se skupin pomocí dialogů a seznamování se zvláštnostmi a rozdílnostmi různých náboženství, tradic a rituálů. Vláda urychleně připravuje nové zákony, jež mají zajistit větší bezpečnost občanů. Přistěhovalci si napříště budou muset osvojit holandštinu a základní informace o historii i současném stavu nizozemské společnosti. Všichni žáci jsou ve škole seznamováni s normami a hodnotami nizozemské společnosti. Přistěhovalci budou takto lépe připraveni akceptovat zvyklosti a tradice země, v níž se usadili, a Holanďané budou moci nadále uplatňovat svou tradiční toleranci také v praxi.“

Žebříček hodnot

Imigrační vlna do naší země již začala. Pro odborníky jsou organizovány různé interkulturní semináře a cvičení, avšak v zákonodárství ani v postojích veřejnosti se reflexe ani porozumění příliš nezvyšuje.
Střet hodnotových orientací a potažmo kultur může vyústit v hrůzné činy, jež se dopředu těžko odhadují. V souvislosti s teroristickými činy si zpravidla myslíme, že zabíjení nevinných civilistů nemůže ospravedlnit nic, a kroutíme hlavou nad tím, jak je možné, že je někdo schopen něčeho takového jako islámští fundamentalisté. To my, příslušníci západní civilizace, bychom nebyli. Ale podívejme se ještě jednou do nedávné minulosti: svržení atomových pum na nevinné civilisty Hirošimy a Nagasaki za druhé světové války jsme si zdůvodnili, že?
Každý máme svůj hodnotový systém a vcelku přirozeně se jej snažíme předat i svým dětem. Bohužel z podstaty hodnotového žebříčku vyplývá, že když naše hodnoty jsou ty „správné“, nějaké jiné hodnoty už tak správné být nemohou. A tak rozdíl v kultuře, potažmo hodnotách, plodí vcelku přirozeně představu, že my jsme ti lepší. Ti druzí však mají stejně přirozeně představu, že lepší jsou oni. Snad ale s tímto na první pohled neřešitelným paradoxem můžeme přece něco udělat – například umístit vysoko v systému svých hodnot toleranci. Pomoci by mohla i otevřená diskuse – neváhejte se připojit a napište nám.

***

dále k tématu:
Co s sebou přináší soužití různých kultur? (anketa) strana 19
O prožívání a vyjadřování emocí v různých kulturách…strana 20
Jak se u nás žije ruskojazyčným dělníkům… strana 21

***

Graf popis:
Údaje pocházejí ze sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001. Zákon č. 158/1999 Sb. stanovil v souvislosti s povinností poskytnout údaje, že údaje o národnosti a náboženství vyplní každý dle svého rozhodnutí. Rozhodnutím v tomto smyslu bylo i nezodpovězení otázky.
zdroj: Český statistický úřad

***

Islám kontra křesťanství
Příčiny trvalého modelu konfliktů vyplývají ze samotné povahy obou náboženství a civilizací na nich vystavěných. Na jedné straně pramení konflikt z odlišnosti, zejména pak muslimského pojetí islámu jakožto určitého způsobu života transcendujícího a spojujícího hájemství Boha a císaře, oproti pojetí západokřesťanskému, jež říši Boží odděluje od říše císařovy. Na druhé straně však byla příčinou konfliktu i jistá podobnost: obě dvě náboženství jsou monoteistická, tedy na rozdíl od náboženství polyteistických nemohou snadno asimilovat další božstva a na svět pohlížejí dualistickou optikou, vnímají svět rozdělený na „my“ a „oni“. Obě jsou rovněž náboženství univerzalistická, jež si činí nárok na to být jedinou pravou vírou, ke které se má přimknout celé lidstvo. Dále jsou to náboženství misionářská, sdílející přesvědčení, že povinností věřících je obracet na jedinou pravou víru nevěřící. Islám se od svých počátků šířil především územními výboji a tam, kde k tomu byly příležitosti, se stejným způsobem šířilo i křesťanství. Paralelní pojmy „džihád“ a „křížová výprava“ jsou nejenom podobné – zároveň se totiž tato dvě náboženství odlišují od ostatních velkých světových náboženství.
Huntington, 2001

***

Černobílý tým
Zastánci diverzity v pracovních týmech tvrdí, že lidé pocházející z odlišných kultur přinášejí různá hlediska a pohledy na problematiku, a proto že se takové týmy vyznačují větší kreativitou a následně zvýšenou kvalitou práce. Výzkumy však zjednodušující frázi „diverzita je dobrá“ vyvracejí. „Diverzita může být mocným nástrojem – nicméně jde o dvousečnou zbraň. Bez patřičného managementu a tréninku pracovníků může ve skutečnosti snížit výkon týmu,“ píší autorky. Zajímavé přitom je, že negativní vliv na spolupráci týmu a jeho výkon podle nich mají spíše vnějškově patrné odlišnosti, jako je etnická příslušnost, pohlaví a věk. Možným vysvětlením tohoto faktu jsou předsudky, které se k těmto rozdílnostem váží. Naopak se zdá, že skryté rozdílnosti, jako jsou zkušenosti, vzdělání a charakteristiky osobnosti, výkon týmu spíše pozvedávají.
Obecné tendence je však nutno brát s jistou rezervou a uvažovat vždy v rámci konkrétních cílů a konkrétních uchazečů. Po sestavení týmu by pak manažeři měli posilovat běžné sociální vazby mezi členy týmu, společné hodnoty a cíle přesahující rozdílnost. Pomoci může i kultura podniku a společná školení. Komunikace týmu by měla být otevřená, a pokud se někomu „nedostane slechu“, je třeba jej podpořit.
Mannixová a Nealeová (2006)

***

Literatura:
Huntington, S. P. (2001). Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers.
Jacoby, M. (2002). „Milujte své nepřátele“ neboli o zacházení se stínem. Psyche et Natura. 1, 4–11.
Kocourek, J. (2001). Vietnamci v České republice. V: T. Šišková (Ed.) Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
Šišková, T. (ed.) (1998). Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál.
Šišková, T. (ed.) (2001). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
Mannix, E., Neale, M. A. (2006). Diversity at Work. Scientific American MIND, 17 (4) 32–39.
http://www.czso.cz/
http://www.uprchlici.cz/

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, leden 2007

 

Myšlenková nákaza

Proč se nám některá myšlenka honí hlavou a ne a ne ji opustit? Proč věříme tomu, čemu věříme? A jak to, že jedna módní vlna střídá druhou? Neobvyklý pohled na zmíněné fenomény přináší teorie memů.

„Jednou jsem si povídal s kolegou, vedle něhož jsem čekal na oběd v menze… sledoval mě stále pobavenějším pohledem a vtom se mě zeptal:,Nemluvil jsi zrovna s Peterem Brunetem?‘ Uhodl to… právě jsem se přiřítil z konzultace v jeho kabinetu.“ svěřuje se Richard Dawkins v předmluvě knihy Teorie memů Susane Blackmoreové. Kolega na to přišel jednoduše: Dawkins nejen že vyjadřoval stejné názory jako Brunet, ale pochytil i jeho přízvuk. Jistě jste si i vy někdy uvědomili, jak jiní lidé přejímají vaše názory, postoje či gesta a jak na druhé straně zase vy napodobujete je.
Zřejmě mi stačí napsat: Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas… a nejspíš už si v duchu píseň pobrukujete. Některým z vás se možná bude honit hlavou ještě za chvíli, kdy už se budete chtít soustředit na něco jiného. Třeba vás bude dokonce rozčilovat, ale nějak jí nedokážete poručit, aby opustila prostor vaší mysli. Některé popěvky, stejně tak jako myšlenky či módní trendy, jsou prostě obzvlášť nakažlivé a invazivní.
Teorie memů chápe myšlenky, melodie, obrazy či gesta jako svébytné kulturní jednotky, memy, mezi nimiž zuří konkurenční zápas o vaši pozornost. Jedná se o opačný pohled než jsme zvyklí: memy jsou tím, oč jde; nikoli člověk. Memy se přitom šíří mezi lidmi, aniž by rozlišovaly, zda jsou pro nás výhodné, neutrální nebo dokonce škodlivé. Nový objev nebo vynález se může šířit, neboť je užitečný a písně si pobrukujeme převážně proto, že se nám líbí. Šíří se ale i memy, které jsou prokazatelně škodlivé – například mem pro kouření zcela jistě poškozuje zdraví a zkracuje život svých nositelů. Přesto mládež imituje své kouřící vzory. A dokonce bývá napodobováno i tak destruktivní chování k sobě samému, jako je sebevražda.

Zuřivý pes na řetězu

Přestaňte teď chvíli číst a zkuste na nic nemyslet. Nejspíš se vám to nebude moc dařit: jedna myšlenka střídá druhou. „Všechny ty neodbytné myšlenky jsou memy.,Vám‘ se je nemůže podařit umlčet. Dokonce jim ani nemůžete přikázat, aby zpomalily tempo… Jako by měly samostatný život, a dokonce i jakousi moc. Proč?“ ptá se sugestivně Susan Blackmoreová ve své knize. – Memy totiž ovládají naši mysl. To, co považujeme za sebe samé, je jen vítězná skupina memů, která nás ovládá.
V kultuře jde o množení memů podobně, jako je v evoluci klíčový koncept množení genů. Z hlediska evoluční biologie jsou memy zcela závislé na genech – jako pejsek, kterého jeho pán – geny – drží pevně na vodítku; memetika naopak tvrdí, že memy se mohou stát pánem a geny zůstanou na vodítku. Možná je pro ně ale též představa dvou psů, z nichž každý je uvázán na svém konci řetězu a oba se řítí jako splašení jen za svou sobeckou replikací. U někoho pak podle memetiků vítězí geny (nevzdělaní, společensky a pracovně neangažovaní lidé se spoustou dětí), u jiného memy (bezdětní vysoce tvůrčí jedinci – často vědci a univerzitní profesoři).
Zásadní je přitom rozlišení dvou typů memetického přenosu. Při vertikálním (mezigeneračním) přenosu se učíme od svých rodičů, případně jiných starších příbuzných – a předáváme svým dětem. Z rodičů na potomky přechází spousta memů. Učíme se, jak držet vidličku a nůž, co si při které příležitosti obléci, jak pozdravit, poprosit, zdvořile odmítnout a spoustu dalších užitečných dovedností. „Při vertikálním přenosu se memy šíří společně s geny. Čili to, co prospívá genům, současně prospívá i memům,“ domnívá se Blackmoreová. Platí zde tedy biologický předpoklad, že geny drží situaci pevně pod kontrolou a všechny memy, které kdy vzniknou, genům alespoň v principu pomáhají.
Zvláštní věci se podle memetiků začnou dít až při horizontálním přenosu, tedy při přenosu mezi vrstevníky. Zde se totiž mohou šířit jak memy užitečné, tak neutrální, a dokonce i prokazatelně škodlivé. (Podobně i virové infekce – škodlivá genetická informace – se též šíří převážně horizontálně.) To na první pohled sedí: ke drogové závislosti vaše dítě pravděpodobně přivede jeho jen o málo starší vrstevník.
„Před memetickou evolucí není úniku. Nejvyšší čas, abychom jí začali rozumět,“ zajišťuje si pozornost Blackmoreová. Bez efektivní memetické teorie podle ní nikdy nemůžeme pochopit původ a povahu lidské mysli. Nuže, rychle do toho!

Úspěšnost memu

Věty typu: „Řekni A!“; „Kopíruj B!“ nebo „Zopakuj C!“ jsou jednoduché, nepříliš efektivní memy. Nemáme důvod, proč je říkat. Jiné to může být, přidáme-li k nim nějakou odměnu nebo naopak hrozbu. Rodiče svým dětem říkají třeba: „Hodné děti chodí čisté a upravené“; „Slušný člověk umí poprosit a poděkovat“ anebo „Lidé tě nebudou mít rádi, když neposlechneš.“ Spojením příkazu s představou čehosi žádaného anebo naopak nežádoucího zvyšují efektivitu svých sdělení.
Jednoduché spojení příkazu s odměnou je ukázkou širšího sdružování memů v takzvané memplexy. Memplex je tedy seskupením memů, jež se množí společně. Jedná se opět o analogii ze světa genetiky, kde je sdružování genů vysoce podstatnou záležitostí v jejich přenosu do dalších generací – v přirozeném výběru mezi sebou soutěží jednotlivé organismy – tedy celé genomy. Vysoce komplexními memplexy pak jsou podle memetiků třeba různé náboženské nauky či vědecké teorie.
Memy mohou být úspěšně kopírovány jsou-li správné, pravdivé, užitečné nebo krásné – nebo ze spousty úplně jiných důvodů. Mocné jsou memy, jež se týkají sexu, jídla a moci. Jde totiž o témata, jež pro nás během celé naší evoluční historie měla ohromný význam. Dobře se též šíří šťavnaté pomluvy, děsivé zprávy, nadějné vyhlídky a užitečné rady všeho druhu. Jak zvýšit působnost sdělení na příjemce, se věnují odborníci mnoha zájmových skupin, ať už z oblasti politiky, managementu či reklamního průmyslu (viz články v podtisku).

Člověk v čele

Lidé dokáží spolehlivě imitovat již v kojeneckém období a tendence k imitaci je neopouští ani v dospělosti. Podvědomě imitujeme své blízké, jedince, k nimž chováme obdiv, a dokonce i cizí lidi, s nimiž jsme náhodou přišli do styku. Imitaci přitom nevěnujeme příliš pozornosti, považujeme ji za něco banálního. Jinak je tomu v memetice. Zde je imitace postavena do centra pozornosti. Tvrzení, že unikátnost člověka spočívá ve schopnosti napodobovat druhé, je dokonce základní myšlenkou knihy „Teorie memů“.
Zvířata jsou prý s imitací na štíru. „I když se můžeme domnívat, že kočka svá koťata učí lovit… koťata se neučí napodobováním,“ píše Blackmoreová.
Často citovaným příkladem sociálního učení zvířat jsou sýkorky v jižní Anglii, které se roku 1921 naučily proklovávat voskové uzávěry láhví s mlékem. Mlékaři nechávali láhve stát na prazích domů a sýkorky tak měly vydatnou snídani. Výnosné praktice se učily jedna od druhé, až se tento zvyk postupně rozšířil do Walesu a Skotska a přidaly se k němu i jiné druhy ptáků. Že se sýkorky učily jedna od druhé, bylo patrné z šíření jejich zvyku od obce k obci a od kraje ke kraji. Podle Blackmoreové však nešlo o imitaci, neboť ptáci láhve otevírali různými způsoby. Odkoukali princip, ovšem nikoli konkrétní provedení. Jinými slovy, sýkorky se při napodobování svých kolegyň zamyslely, a tudíž nedosáhly lidské dokonalosti – až strojově přesné bezmyšlenkovité imitace. Vždyť, jak tvrdí memetika, jedinečnost člověka spočívá ve schopnosti imitace… Zvláštní to pohled, v němž veškerá lidská kultura vyplývá z papouškování a vzájemného opičení se – vlastně pardon, imitace. Opice se přece neumějí opičit a papoušci nezvládají papouškovat. Možná bych měla přestat nad memetikou přemýšlet, naučit se pár hezkých frází z Teorie memů nazpaměť a příležitostně je pak recitovat. Podle memetiky bych se tak stala lidštější.

Kulhající teorie

Nadhodnocení významu imitace však zdaleka není jedinou slabinou teorie memů. Mnozí memetikové působí, jakoby měli na stole otevřenou učebnici genetiky a mechanicky nahrazovali slovní základ „gen“ za „mem“. Jejich analogie se světem genů však v mnohém pokulhávají. Například:
* U genů je víceméně známo, jaká fyzikální
struktura je jejich podstatou. U memů nevíme.
* Geny si vehikly ke svému pomnožování – tedy živé organismy – samy tvoří. Memy používají produkt genů. Memy tedy ke své existenci potřebují geny, naopak to neplatí.
* V biologické evoluci spolu soutěží různé varianty jednoho genu (alely). Naproti tomu u memů nic analogického alelám neexistuje.
* S geny, jež jsme jednou zdědili, prožijeme celý život. Memy naopak můžeme lehce měnit: přestaneme zpívat písničku, jež se nám oposlouchala, nebudeme vařit pokrm, jehož jsme se přejedli.
* Jednotlivé memy též můžeme šířit víceméně nezávisle na jiných memech, jimiž oplýváme. U genů toto nelze.
Je zajímavé, že i přes rozdílnosti mezi geny a memy je česká špička mezi evolučními biology teorii memů převážně nakloněna (Jaroslav Flegr, Jan Zrzavý). Mírně skeptičtější postoj zaujímá Daniel Frynta.
Na memetice vnímám též mnoho logických paradoxů.
* Například myšlenka „Sociálně slabým je třeba dát více peněz“ má logicky vzato za cíl zvýšit množství peněz pro sociálně slabé. V teorii memů je však jejím cílem vytvořit co nejvíce kopií sebe samé. Přidání peněz uvedeným skupinám jde tedy vlastně proti cíli dané myšlenky, protože výdělečně činným stoupnou daně a pochopitelně začnou šířit myšlenku opačnou.
* Mluvíme prý proto, abychom šířili své geny – ostatně proto se lidská řeč údajně vůbec vyvinula. „Mezi memy zuří konkurenční zápas o podíl na vašem hlase,“ tvrdí memetika. Dotčené děti však mají ve zvyku prohlásit „Tak abys věděl, já s tebou nemluvím!“ a i dospělí vědí, co znamená „tichá domácnost“. Přitom nám podle memetiky nejde o nic jiného než o předávání vlastních memů ostatním lidem. Trestámeli tedy druhé mlčením, ubližujeme sami sobě: Za trest, žes mi ublížil, si ublížím. Moc logiky v tom není.
* Blackmoreová popisuje jako šikovný trik memů jejich „neustálé připomínání“. Takový mem se snadno dostane k jiným osobám, neboť nám přijde jako první na mysl též ve chvíli, kdy začneme hovořit s jinou osobou. Domnívám se, že „neustále se připomínající myšlenky“ nebývají těmi, které nejraději sdělujeme svým známým. Jdu-li na nákup a opakuji si přitom, co vše mám vzít, zpravidla nezačnu tyto položky vypočítávat známému, jehož potkám. A ty nejurputnější myšlenky, jež trápí například pacienty s obsedantněkompulzivní poruchou či osoby sexuálně deviantní, se dotyční většinou velmi stydí povědět, a i v rámci bezpečného terapeutického vztahu může trvat velmi dlouho, než se s nimi odváží svěřit. Kam se poděla infekčnost těchto myšlenek?
Memetika se tváří, že dovede vysvětlit řadu jevů, jež jiné teorie nezvládají. Domnívám se však, že se často jedná pouze o neznalost memetiků.
* Susan Blackmoreová například uvádí, že sociobiologicky (nazíráno pohledem genů) nelze vysvětlit naši zálibu v sexu, při němž neplodíme potomky, a hbitě dodává, že memetika vše vysvětlí pomocí „předávání sexuálních memů“. Sociobiologové však ve skutečnosti nahlížejí na rozvinutou lidskou sexualitu jako na mechanismus sloužící zejména utužování párového svazku. Blackmoreová se v moderní sociobiologii tedy buď neorientuje, nebo její vysvětlení účelově zamlčuje.
* Blackmoreová dále vysvětluje, jak dlouho se memplex udrží při životě: „Podobně jako virus se bude šířit tak dlouho, až infikuje všechny infikovatelné jedince v populaci, načež se – podobně jako virus – šířit přestane.“ Autorka tedy zřejmě nemá ani nejzákladnější znalosti z epidemiologie.
Memetické odpovědi na důležité otázky šíření memů jsou navíc zatím nesmírně povrchní a nicneříkající. Odpoví-li vám memetik na otázku: „Proč Josef hlásá myšlenky o rovnostářství?“ -„Inu, myšlenky o rovnostářství si urvaly svůj prostor v Josefově mozku.“ – má jeho vysvětlení nulovou informační hodnotu.

Jedním velkým tahem

Memetika je vzkvétajícím oborem. V různých zemích vznikla badatelská centra (včetně specializovaných „laboratoří“), několik let už vychází Memetický časopis (Journal of Memetics), konají se semináře a konference na memetická témata, prestižní nakladatelství Oxford University Press vydává o memetice knihy.
Co je na memetice tak přitažlivého, že jí přes veškeré slabiny mnozí doslova propadli? Důvod je, domnívám se, nasnadě: schéma teorie memů je jednoduché, elegantní a snadno zapamatovatelné. Memetika slibuje vysvětlit mnohé a odvolává se na vědecky dobře etablovaný darwinismus a genetiku.
Přes veškeré své výhrady neberu memetice vyhlídky na světlou budoucnost. Aby však mohla být seriózní, musí se vzdát ambicí vysvětlovat jedním velkým tahem vše. Už samo zavedení memu jako všeobecného replikátoru vyzývá k opatrnosti. Je-li memem cokoli, co se šíří společností – od horkých módních novinek přes oblíbené fráze až k vědeckým teoriím, a podle Blackmoreové ani nepotřebujeme jednotku memu identifikovat, aspiruje memetika sice na vysvětlení všeho, nepřináší však nic. Výsledkem snahy použít nový interpretační mechanismus za každou cenu je jen trivializace problémových situací a zakrytí původně opodstatněného jádra neobvyklého přístupu.
Představa infekčního šíření memů může přinést zajímavý vhled například do některých fenoménů ze světa módy, reklamy, populární hudby či uměleckého braku. Vhodit však zmíněné do jednoho pytle s vědeckými teoriemi, náboženskými systémy a kulturním dědictvím nedělá dobrotu.
Tedy, že by „mnoho povyku pro nic?“ Minimálně zatím ano.

***

CO JE TO MEM
* Zakladatel teorie memů Richard Dawkins původně definoval mem jako „jednotku kulturního přenosu, nebo jednotkou imitace“.
* Později si Dawkins uvědomuje, že první definice nerozlišila mezi memem jako replikátorem a jeho produkty, a začíná chápat mem jako „jednotku informace sídlící v mozku“, s projevy ve formě slov, hudby, obrazů, módy, gest atd.
* Podle Oxfordského slovníku je mem (angl. „meme“) základní prvek kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvláště imitací.
* Z imitační podstaty genu vychází i Susan Black moreová. „Kdykoli někoho imitujete, cosi se předává. Ono,cosi‘ pak může být předáno znovu a znovu, a tak začít žít samostatným životem. Můžeme tu věc nazvat myšlenkou, návodem, chováním, jednotkou informace…“ Není přitom třeba se trápit otázkou, co vlastně oním čímsi je, stačí když si to nějak nazveme – a oním názvem je slovo mem. Podtrženo sečteno, všechny uvedené výměry jsou jaksi vágní; definice, jež by mem přesně lokalizovala a kvantifikovala, zatím pokud je mi známo nebyla formulována, což vědeckost teorie memů závažně podkopává (i když pro korektnost třeba dodat, že i genetika má jisté potíže s definicí genu).

***

Literatura:
Blackmoreová, S. (2000). Teorie memů. Kultura a její evoluce. Praha: Portál.
Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. Praha: Mladá fronta.
Flegr, J. (2005). Evoluční biologie. Praha: Academia.
Nosek, J. (ed.) (2004). Memy ve vědě a filosofii? Sborník příspěvků. Praha: Filosofia.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, prosinec 2006

 

Láska ke krajině

Věčným tématem psychologie jsou lidské city a vztahy – k partnerům, dětem, přátelům i nepřátelům. Někdy též uvažujeme o vztahu lidí k věcem či obecně k majetku, o citovém poutu k domácím mazlíčkům. A co náš vztah k lesům, loukám, polím či městům?

Vypravili byste se rádi do africké savany? Nebo vám doma visí obraz zachycující poklidné jezero či říční zátoku? Evoluční psychologové vám pohotově vysvětlí, že vaše volba pramení z historie lidského rodu. Vyvinuli jsme se totiž v savaně, jsme na ni adaptovaní a proto se nám také líbí. S vodními zdroji je to podobné. Naši předkové se přednostně usazovali v blízkosti jezer a řek, které jim skýtaly nejen možnost očisty a pitnou vodu, ale představovaly i zdroj potravy – přitahovaly lovnou zvěř a v jejich okolí rostla bujnější vegetace – další zdroj jídla.
Preference savaně podobné krajiny se postupně včlenila do lidských genů, kde zůstala do dnešních dní. Dokladem této obliby jsou i současné parky, jež většinou vykazují základní znaky savanového biotopu: vizuální přehlednost, stromy umístěné buď osaměle či v menších skupinách a relativně jednolitý travnatý povrch. V souladu s výše uvedeným jsou oblíbeny vodní plochy. A když se podíváme, v jakém prostředí si staví své rezidence ti nejbohatší, kteří si mohou vybírat, zjistíme, že nejčastěji je to právě parková krajina nad řekou či u jezera.
„Voda je elementem, který prakticky vždy vzbuzuje pozitivní reakce,“ shrnuje Roger Ulrich (1993). Výjimku tvoří pouze voda asociovaná s nebezpečím (rozbouřené moře) či voda viditelně znečištěná. Ostatně jakýkoli rizikový faktor kazí naše zalíbení v krajině: vedle divoké vody to může být i velmi prudký či nepřehledný terén nebo ostré kamení. Pro určitou skupinu lidí, zejména některé mladé muže, jsou však právě takovéto prvky přitažlivé.

Krajina domácí a cizí

Kromě naší evoluční historie se však v našem vztahu ke krajině nepochybně objevuje i historie osobní. Socioložka Hana Librová používá pojem domov v krajině. Nejčastěji je podle ní tento ztotožněn s místem, v němž jsme strávili dětství. „Krajinný domov cítíme tam, kde jsme byli obklopeni a před cizím světem chráněni rodiči, sourozenci, prarodiči, tetičkami, strýci, sousedy. Ať byli jacíkoli, znali jsme je tak dobře, že jsme byli schopni jejich chování odhadnout, že byli součástí naší jistoty,“ domnívá se Librová a uvádí, že domov v krajině patří k životním jistotám, k nimž se člověk dynamického moderního života vrací ať v realitě, nebo v představách a vzpomínkách. Většina rodičů dětskou potřebu přírody intuitivně chápe. Mladí lidé zpravidla studují a pracují ve městech. V zásadě tak bývají spokojeni, oceňují množství přátel a blízkost kulturního vyžití. Těhotenství či narození dítěte ovšem bývá často stimulem k odchodu z města. „Jsem vyloženě městský typ,“ svěřuje se Jarmila. „Když ale teď čekáme rodinu, shodli jsme se s mužem, že se aspoň na pár let odstěhujeme za město. Děti potřebují zahradu a já už se taky docela těším.“ Potřebu „vypadnout z města“ rodiče většinou odůvodňují nezdravým ovzduším a nebezpečím ze strany aut. Pozitiv je však více – a pocit domova v krajině je jedním z nich. I takzvané chataření a chalupaření či navštěvování prarodičů žijících na venkově ovšem k uspokojivému vytvoření pocitu domova v krajině stačí. Přesto vnímám jisté ohrožení vztahu současných dětí k přírodě, mimo jiné na základě většího strachu dnešních rodičů o své potomky. Tam, kde si děti dříve hrály v různověkých skupinkách venku a přirozeně si tak utvářely sociální dovednosti i vztah k přírodě, jsou dnešní rodiče úzkostnější: Těžko snášejí, když své potomky nemají pod dohledem. Podporují tedy spíše hru v interiéru než venku, neřku-li kdesi za plotem. Jaké výsledky ve vztahu ke krajině a nejen k ní tento jev přinese, ukáže čas.
Pocit domova v krajině má vedle kvalitativní složky též složku kvantitativní: Vracíme-li se z Polabí na Vysočinu, cítíme dech domova, jen co se krajina trochu zvlní. Při návratu z dovolené ve vyprahlém Středozemí nám přijdou důvěrně známé a domácí již první české luhy a háje, s nimiž se uvidíme. A takový kosmonaut se zřejmě cítí doma, ať už přistane kdekoli na Zemi.

Horror silvarum

Pozitivní vliv přírody a přírodních scenérií na lidské fyzické i psychické zdraví potvrdila řada výzkumů. V přírodě odpočíváme, relaxujeme, nabíráme sílu. Přesto existují lidé, kteří taková prostředí nemají rádi a přímo se jim vyhýbají. Zejména americké výzkumy naznačují, že část lidí nevyužívá městské parky, ani když bydlí v jejich těsné blízkosti, a o rekreaci v přírodním prostředí údajně nejeví zájem většina obyvatel Spojených států amerických. Zaměstnanci amerických národních parků a učitelé ekologické výchovy si povšimli, že některé děti na výletech do přírody pociťují výrazně negativní pocity – zejména strach z lesa, obavu z divokých zvířat, z hmyzu a pavouků. Krom toho se tyto děti v přírodě lecčeho štítí a stěžují si, že jim je zima nebo horko, nadávají na déšť a špatně snášejí vítr. Jinými slovy: příroda je pro ně děsivá, nechutná a nepohodlná.
V podloží negativních pocitů v přírodě mohou být nepříjemné, či dokonce traumatizující zážitky. Živelné pohromy, napadení rojem divokých včel, hadí uštknutí, ale i prosté zabloudění v lese mohou být pociťovány jako silně nepříjemné, mohou způsobit šok, a dokonce i vyústit v posttraumatickou stresovou poruchu. Vedle přímé zkušenosti se ovšem strachu učíme i nepřímo: pozorováním či poučením. A výzkumy dokonce naznačují, že největší strach z přírodních prostředí mají právě ti, kdož mají přímých zkušeností z přírody nejméně. Odpovědnost za jejich úzkost nesou spíše prezentace hadů, hmyzu a pavouků v dětských knihách, hororových filmech a podobně. Ilustrativní ukázkou strachu z neznalosti mi přijde vyprávění jednoho kamaráda, který za svého pobytu v jedné z amerických metropolí vzal na výlet slečny z města. Když pozoroval, jak dívky s hrůzou v očích prchaly i před motýly (nevěděly, co jim „ten hmyz“ může provést), nevěděl, zda se má smát či plakat.
Psychologické výzkumy potvrzují závěry teoretické biologie v tom smyslu, že lidé jsou geneticky nastaveni tak, aby se rychle naučili strachu z potenciálně nebezpečných tvorů a situací. Strachu z hadů, pavouků, psů, malých prostor, rychle tekoucí vody, výšek, krve či tmy se naučíme velmi pohotově a jen obtížně se jej zbavujeme. Tohoto našeho sklonu s úspěchem využívá filmový i literární hororový průmysl, jakož i mediální zpravodajství stále hledající senzace, a proto přehánějící různá nebezpečí. Ale abychom nesváděli vše na média a komerci: existují i soukromé zdroje vyvolávající či posilující tyto strachy. Například jedinci pěstující adrenalinové sporty se rádi pyšní nebezpečenstvími, která prožili a s oblibou je přitom „přikrášlují“. Když si to pak všechno spojíme, jeví se najednou nad slunce jasnější, proč tolik lidí trpí různými s přírodními elementy spojenými fobiemi.
Zajímavé je, že na rozdíl od strachu z pavouků a hadů, jemuž se věnovaly stovky výzkumů, stranou badatelského úsilí stále zůstává znechucení přírodními prvky a v přírodě pociťované nepohodlí. Snad proto, že tyto pocity nejsou tak dramatické jako strach. Bixler a Floyd (1997) se nicméně domnívají, že za negativní vnímání přírodního prostředí je z větší části odpovědné právě znechucení a touha po komfortu zajištěném moderními technologiemi, než tak často opakovaný strach z hadů a dalších zvířat. Zmíněný nedostatek studií tohoto fenoménu však nedovoluje říci, do jaké míry je například znechucení při šlápnutí na hlemýždě vyvoláno vlastnostmi hlemýždě a do jaké obecnou tendencí jednotlivce reagovat takovýmito pocity.

Eden

Přes zmíněné negativní pocity v přírodě však můžeme říci, že celkově vzato je přírodní prostředí vnímáno jako příjemné. Našinci přírodu vyhledávají k relaxaci i zábavě, koncentraci i rozptýlení. A když už musíme být doma, zpestřujeme si svá obydlí květinami, pečujeme o domácí mazlíčky a na stěny si věšíme fotografie přírodních scenérií či reprodukce krajinomaleb. Zdá se dokonce, že není nic přirozenějšího než se nechat unést krásou velehor, půvabem lužních lesů, obdivovat jiskřivou vznešenost ledovců. Při bližším pohledu do historických materiálů, ale i k jiným kulturám ovšem zjistíme, že lásku ke krajině nejspíš „od přírody“ nemáme.
„Náš estetický postoj ke krajině je výsledkem dlouhého kulturního vývoje, a sama evropská civilizace k němu dospěla až v novověku,“ píše estetik Karel Stibral (2005) a pokračuje: „Typy krajiny, které dnes vzbuzují nejvíce nadšení, budily po většinu času nezájem, ba dokonce odpor. Lesy, hory a skály, které dnes přitahují tisíce návštěvníků, kochajících se jejich krásami, byly do 18. století příklady šeredna a ohavnosti.“ Snad to souviselo i s obecným přesvědčením, že země byla před potopou hladká jako vaječná skořápka a teprve voda tento krásný povrch poškodila. Oceňována byla krajina rovná a obdělaná.
Je ovšem nutné podotknout, že Stibralův historicko-estetický pohled je poněkud vyhraněný. Například Stephen Kellert (1993) shrnuje své závěry následovně: „…výzkum ukazuje, že estetické vnímání přírody je napříč různými lidskými kulturami podobné.“ Diametrální odlišnost v soudech Kellerta a Stibrala je nejspíš dána úhlem pohledu. Zatímco jeden se soustředil na preferenční studie současníků, druhý zkoumal zejména umělecká díla minulosti. Pravdou však asi bude, že když naši předkové nemuseli, do lesů ani do hor nechodili: tehdejší lesy byly rozsáhlejší, hůře prostupné a žilo v nich více medvědů i vlků. Navíc když máte les za humny, na horský hřeben hledíte z okna, a celý den strávíte na čerstvém vzduchu, berete to vše jako samozřejmost, o jejíž estetické hodnotě neuvažujete. Naproti tomu našinec, trávící v průměru 95 % času v interiéru, strádající nedostatkem pohybu, obtěžovaný hlukem aut a jejich výfukovými plyny přírodu postrádá – a proto si jí cení.
Jiné to ovšem bylo v historii estetického oceňování krásy jednotlivých přírodních objektů (květů, stromů, ptáků), nebo krásy člověkem přetvořené přírody – sadů, vinic a zejména zahrad. Toho si cení celkem každá společnost. Ale estetické ocenění „divoké“ přírody se podle Stibrala vyskytovalo jen u civilizace Dálného východu, v naší novověké evropské kultuře a možná ještě ve Střední Americe před příchodem Evropanů. Antičtí Řekové, stejně jako současní Indové či domorodci z džungle, neholdovali výletům do přírody. (Ostatně si vzpomínám na dovolenou strávenou pod Tatrami. Denně jsme se vydávali na výlety a naši domácí jen kroutili hlavou – sami prý byli jednou autem na Štrbském plese.)
Zahradnímu umění (ars topiaria) ovšem věnovali velkou pozornost již staří Římané. Velice přitom oceňovali prvek vody. Proudění vody v římské zahradě bývalo i velmi rafinované – nacházely se zde různé fontány, kaskády, kanály nebo umělé vodopády. Zvuk vody byl někdy ještě uměle zesilován. Se zánikem římského impéria však tvorba zahrad prakticky mizí a znovu je o ní slyšet až v osmém století, kdy se začínají objevovat klášterní zahrady. Velmi silným podnětem pro vnímání estetického rozměru přírody byla představa ráje jako zahrady. Ráj byl představován jako rozlehlé místo zaplněné ovocnými stromy, uprostřed s vodním zřídlem, z něhož vytékají čtyři řeky…

Pilní a podnikaví Holanďané

Objeviteli krásy v přírodě nebyli podle Stibrala učenci, ale především výtvarníci – krajináři. Zárodek umění krajinomalby přitom sice vznikl již v helénistickém Řecku, avšak k opravdovému rozvoji dochází až v renesanci. V 15. století se rozvíjí malba krajiny fantastické a ideální. Jedna představuje mysteriózní scenérie malířovy fantazie, druhou je krajina přívětivá, v jejímž zvlněném terénu se mísí travnaté pastviny s lesíky a biologové by ji hned přirovnali k savanovému prostředí našich evolučních předků.
Zahrady, sady, krajina rajská, fantastická, ideální … a co takhle krajina přírodní? K ocenění reálné krajiny se malíři propracovali až v Holandsku 17. století. Jak k tomu došlo a proč zrovna v Holandsku, jehož krajina byla již tenkrát spíše fádní? Motivem mohla být potřeba národní hrdosti v období, kdy si Holanďané vybojovávali svobodu na Španělsku a katolictví. A vzhledem k tomu, že krajina Nizozemí byla lidmi značně přetvořena – jednalo se o jakési kolektivní dílo pilných a podnikavých Holanďanů – stala se fenoménem národní identifikace a pýchy. Krajinomalbu je též možné vnímat jako oblíbený žánr nastupující buržoazie, jež kvůli životu ve městech začínala toužit po přírodě. V každém případě však holandští malíři objevili půvab krajiny neidealizované, prosté, v níž dokázali ocenit i bezvýznamný okamžik, bez přikrášlení a přesto s půvabem.
Anglická estetika 18. století pak odmítá ideální zpodobení přírody v geometrizovaném francouzském parku a nejvíce velebí přírodu volnou. Vždyť taková vzešla z rukou Božích, a člověk ji znásilňuje a kazí! Vzniká fenomén anglického parku, který na rozdíl od přísně zastřiženého a geometricky pravidelného parku francouzského zobrazuje přírodu volnou.
Za to, že máme rádi lesy a že nás uchvacují zasněžené štíty hor, pak vděčíme zejména kultuře romantismu. Ten totiž přišel se skutečným obdivem k přírodnímu prostředí a navíc velmi silně vnímal paralely mezi přírodou s niternými pocity člověka. V přírodě nalézali romantici lásku i nostalgii, divoké vášně i trpělivost. Použili ji jako zrcadlo své duše, měli pocit, že příroda chápe je a oni chápou ji.
Dnešní lidé často prohlašují, že mají rádi krajinu „člověkem nedotčenou“. Představí si však pod tím třeba středoevropskou podhorskou mozaiku lesů a luk či jakýsi zidealizovaný obraz deštného pralesa. Kdyby se ovšem dostali do skutečného pralesa, jejich zážitek by byl esteticky rozporuplný: nepřehledná změť větví, listů a lián, šero, hmyz. Namísto melodického hlasu evropských pěvců zvuky připomínající frézu, vrtačku či houkající sanitku. Pobyt ve „vrcholu divočiny“ nebývá pro Středoevropana příjemný. A podobné by to bylo nejspíš i s divočinou středoevropskou. Nebylo-li by lidí, naprostou většinu naší země by pokrývaly těžko prostupné lesy. I dnes si tedy ceníme často krajiny kulturní, jen si přestáváme uvědomovat, že je kulturní.
Existují typy krajin, kde je prakticky jakýkoli lidský zásah esteticky nežádoucí. Jinde se s krajinou poměrně dobře snese: třeba trosky středověkého hradu na vrcholu kopce nás zpravidla esteticky neurážejí. Ovšem: krajinné scenérie probodané řadou stožárů, louky dusící se pod záplavou betonu, kopec rozřízlý hlučnou dálnicí… krabice supermarketů a skladových hal kolem měst… zde schází respekt jak k přírodě, tak k estetickému cítění člověka.
Co tedy dělá kulturní krajinu kulturní a esteticky přitažlivou? Možná cit, s jakým byla přetvořena. Ivan Havel líčí své zážitky s kulturní krajinou Yogyakarty na Jávě: „Myslím, že to, co ji nejvíc odlišuje od krajiny se stožáry, betonem, dálnicemi a vodními díly, je čas, který je zde ukryt. Kolik desetiletí či staletí tu vyrůstaly kamenné zídky a co jsou proti tomu pouhé dny a hodiny, během nichž buldozer totálně přetvoří krajinu! navíc je tu vidět poctivá péče: každý jednotlivý kámen byl kdysi uchopen lidskýma rukama, prozkoumán, snad i pohlazen, a uložen tak, aby měl smysl. Navždy se bude dobře snášet se svými sousedy.“

Milovat, nebo si užít?

Rozkvetlá louka a v dálce se tyčící hřeben hor. Nepochybujeme o tom, že se nám tato scenérie líbí. Dokonce prohlašujeme, že máme přírodu rádi. Domníváme se, že z lásky k přírodě či ke krajině jedeme na lyže do Alp a šetříme na dovolenou na Novém Zélandě. Často nás však motivuje spíše sobecká tendence si v přírodě „užít“. Vždyť opravdovou lásku poznáme naopak podle toho, že jsme pro její objekt schopni své nároky omezovat.
„Láska člověka ke krajině není totožná s jeho potřebou krajiny. To je důvod, proč jsme lásku ke krajině v minulosti tak dlouho hledali,“ píše Librová. Z potřeby sice láska vzniká, nezůstává však u ní. Je-li hodna svého jména, respektuje práva svého objektu, je ochotna zříci se pro něj nepřiměřených nároků a je schopna v jeho prospěch jednat.

***

Mikulecké vinohrady
Mikulecké vinohrady,
šak sú pekné, zelené,
potkal sem tam švarné dívča,
mělo líčka červené.

Šak si, dívča, šak si švarné,
lúbjá se mně tvé líčka,
dojdu dneskaj večer k tebje,
ej než vyjde hvězdička.

Mikulecké vinohrady,
sú na pekném kopečku,
zazpíval mně švarný šohaj,
ej, na pěknú notečku.

V české lidové slovesnosti se příroda a krajina vyskytují často – ovšem pouze jako rámec lidského příběhu. Navíc se většinou jedná o přírodu změněnou člověkem.

Literatura:
Beneš, B. (1990). Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon.
Bixler, R. D. and Floyd, M. F. (1997). Nature is Scary, Disgusting, and Uncomfortable. Environment and Behavior 29 (4) 443–467.
Havel, I. M. (1996). Krajina zvrásněná člověkem, Vesmír 75, 663.
Kellert, S. R. (1993). The Biological Basis for Human Values of Nature, in: S. R. Kellert and E. O. Wilson (Eds), The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 42–70.
Koucká, P. (2005). Zelená terapie. Psychologie dnes 6, 30–31.
Librová, H. (1988). Láska ke krajině? Brno: Blok.
Stibral, K. (2005). Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán.
Ulrich, R. S. (1993). Biophilia, Biophobia and Natural Landscapes, in: S. R. Kellert and E. O. Wilson (Eds), The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 73–137.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, listopad 2006

 

Nomen omen

„Jméno – znamení osudu,“ říká se. Na druhé straně však zase slyšíme: „Na jméně nesejde.“ Co si z toho máme vybrat?

„Je to tvoje, ale užívají to hlavně jiní. Co je to?“ ptá se dětská hádanka. Odpovědí je „jméno“. A v našich kulturních podmínkách také platí, že jiní vám jméno také „dají“. Příjmení zdědíme a jméno dostaneme.
„Pojmenovat nového člověka tím pravým jménem, dát mu pečeť, která jej bude provázet po všechny chvíle jeho bytí, je opravdu vážná a zodpovědná záležitost,“ uvádí Miloslava Knappová, autorka knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat? A rodiče je berou zodpovědně: nastávající maminky diskutují libozvučnost s kamarádkami, tatínkové hledají původní významy jmen. A jak všichni chtějí pro nastávajícího drobečka jen to nejlepší, nezřídka se celá rodina rozhádá… Třeba když si maminka přeje módního Honzíka, Kubu či Tomáše, zatímco tatínek Theodor žije s představou, že jeho syn se musí jmenovat po něm. A aby toho nebylo málo, babička, vášnivá divačka telenovel, prosazuje Shona nebo Cedrika.

V diktátu paní Módy
Tu tam jsou doby, kdy jste podle jména poznali, zda dotyčný pochází z města nebo z venkova, z rodiny urozené nebo chudé. Dnešní novorozeně je jen výjimečně pojmenováno podle konkrétního světce či patrona kostela v místě jeho bydliště. Náboženské, stavovské a místní vlivy již nehrají takovou roli jako dřív. Naproti tomu současní rodiče dbají na zvukovou stránku jména, jeho obvyklost a společenskou oblibu. Též se stále bere zřetel na původní význam jména a udržovány jsou i některé rodinné zvyklosti.
„Jsou rodiny, které v duchu zakořeněné tradice pojmenovávají prvního syna jménem Jiří a dcera se stává Marií, takže se jedno tradiční jméno udržuje z pokolení na pokolení…“ uvádí ve své knize Knappová. Někdy se přitom nevolí totéž jméno, ale jméno příbuzné, odvozené ze stejného základu: třeba po otci Radovanovi syn Radek či po babičce Marii vnučka Mariana. Zdrojem inspirace přitom nemusí být pouze rodič či prarodič, ale i někdo další. Důvodem bývají sympatie rodičů k osobě i jménu dotyčného jakož i motivy zištné – vedoucí například k volbě jména „bohaté tetičky z Ameriky“. Jiní rodiče zase naopak dbají na to, aby každé dítě dostalo své vlastní, nové jméno, odlišné od jmen ostatních členů rodiny.
I jmen se týkají módní vlny. Dnes jsou například v kurzu Terezky a Honzíci, před sto lety to byly Marie a Josefové. A projevuje se i současný celosvětový zájem o jména židovská (Joshua, Noe, Sharon, Rebeka…). Zejména rodiče se základním vzděláním se nechávají diktátem módy lehce strhnout. Jejich ratolesti se těší jménům po domácích a zvláště zahraničních sportovcích, zpěvácích či politicích. V minulosti se tato tendence projevila například na oblibě Jana v našich zemích – vyvolané ohlasem Jana Husa a Jana Žižky. Na rozšíření jména Jiří měl zase podíl král Jiří z Poděbrad, Václav se šířil díky oblibě patrona české země knížete Václava… Opačně pochopitelně působí negativní osobnosti dějin – po druhé světové válce například zcela propadlo jméno Adolf. Též osobní zkušenost s blízkými lidmi ovlivňuje naše preference jmen – v pozitivním i negativním smyslu.
„Vzpomínám na muže, který prohlašoval, že má na partnerku jediný požadavek – nesmí se jmenovat Jarmila. Tak se totiž jmenovala jeho první žena. Bylo to prý peklo, nikoli manželství,“ vypráví Tomáš Novák, psycholog manželské a rodinné poradny v Brně.

Honzík nebo Rolf
Jiné rodiče módní jména naopak odpuzují. „Připadá mi, že dnešní otcové a matky nemají moc fantazie, a proto všude kolem nás běhají samí Honzíci, Tomáškové nebo Jany a Terezky. Já jsem ráda, že mi rodiče ještě v komunistických podmínkách vybrali jméno Ellen, i když ho museli velmi tvrdě obhajovat. Jsem na to jméno hrdá a vůbec mi nevadí, že musím občas objasnit, jak se píše. Proto jsme s manželem vybrali pro našeho syna jméno Jannick (Janýsek, Nick, Nicky),“ svěřuje se paní Ellen. Podobný názor má i Lenka: „Náš rarášek se jmenuje Simon a já jsem moc ráda, že jsme si tohle jméno před okolím i blízkými obhájili. Zdá se, že už si všichni zvykli a já jen doufám, že Simonků nebude brzy plno. Vím o čem mluvím, na základní škole jsme byly ve třídě čtyři Lenky…“
Sejde-li se ve škole či ve školce větší počet dětí téhož jména, ztrácí toto svou základní, identifikační funkci. Děti navíc mohou trpět i proto, že jméno je součástí jejich vytvářející se identity -a skutečnost, že se i další holčička jmenuje Janička, pociťují jako ohrožující.
Zdálo by se tedy, že je rozhodně lépe vybrat dítěti jméno neobvyklé. I to má však svá úskalí. Často bývá například těžké se na něm shodnout. Nastávající maminka Míša si na rodině.cz stěžuje: „Nedávno jsem tady slízla několik kritik od mamin, že Beny (Benedikt) je jméno pro psa. A to nemluvím o tom, co jsme si vyslechli od příbuzných. Když tak syna pojmenujeme, jsme prý nezodpovědní rodiče, je to jako by byl nechtěný a my mu chtěli ublížit… Byly chvíle, kdy jsem byla z těch řečí zoufalá a říkala si, že dám nějakýho Honzíka nebo Jakoubka…“
Jména běžná jsou tedy často volena jako kompromis. Dále pro ně mluví tradice, inspirace v okolí a nejspíš i libozvučnost. O v současnosti druhém nejoblíbenějším mužském jméně Tomáš se maminky například vyjadřují: „Tomáš je moje nej nej jméno, znám jednoho tříletého a ten je rozkošnej, tak možná proto. Navíc se mi hrozně líbí Tom.“ „Prostě Tomášci jsou nejlepší, na to přijdete rychle.“ A do třetice: „I já si myslím, že Tomíci jsou nejlepší. Jednoho 33letého mám doma – podle fotek z dětství to bylo velké blonďaté a modrooké dítko. Tak jsem chtěla malého juniora…“
Osvědčenou metodou, jak se dozvědět něco o lidském myšlení, je podívat se, jak si lidé myslí, že přemýšlejí bytosti nelidské, ať už reálné či smyšlené… Podívejme se tedy, jak o svém jméně 2X4B-523P uvažoval android Kryton v populárním seriálu Červený trpaslík: „Popravdě se mi moc nelíbí 2X4B. Je to dost hloupé křestní jméno. Ale mohlo by to být i horší. Kdysi jsem znal androida… 2Q4B – ubožák malý!“
Libozvučnost tedy není zrovna objektivní záležitost – jméno, které někomu přijde milé a něžné, se jinému vůbec líbit nemusí. Na druhou stranu zde určité tendence přece jen jsou. Engelbert nebo Torkvát zní většině našinců méně libozvučně než Jiří nebo Milan. Někdy rodiče ke jménu naláká libozvučná domácká podoba jména, jindy je zase odradí obava ze škodolibé vynalézavosti budoucích spolužáků jejich potomka: posměšky typu Deniska-teniska, Esterka-hysterka či Alicepalice, mohou citlivé dítě hluboce zraňovat.
Důležité též je, aby jméno ladilo s příjmením. Je-li mezi nimi významový rozpor, může to působit komicky – jako například Lev Králíček nebo Bořivoj Slabý. Typicky česká příjmení je lépe doplňovat českými jmény, tím spíš, znějí-li poněkud legračně. Houžvičkovi bude asi lépe se jménem Petr než Vilibald, a k Vocáskovi doplňme raději Jan než Pantaleon.

Jan Jakoubek ze Stříbra
Antropologové se dlouho domnívali, že jména mají svůj původ v náboženské víře takzvaných primitivních společností. „Ukázalo se však, že tato představa je mylná a že označování osob a skupin vychází z neobyčejně složitých klasifikačních systémů, které přírodní národy vytvářejí a se kterými pracují s takovou logikou věcí, jako pracuje moderní věda s taxonomickými systémy,“ tvrdí současná Sociální a kulturní antropologie (1993). Nejznámější systémy jmen pocházejí od národů, které vytvářejí totemické klasifikační soustavy. Jména zde vycházejí z genealogie a sledují příslušná příbuzenská pravidla… Podobně se například u Arabů ke jménu přidávalo „syn toho a toho.“ Ve starověkém Řecku pak ještě uváděli označení obce. Podobný zvyk se ve středověku praktikoval občas i v našich zemích (například Jan Jakoubek ze Stříbra).
U takzvaných přírodních národů používá jedna osoba mnohdy větší počet jmen. Jméno získává při různých příležitostech: při narození, iniciaci, sňatku, smrti příbuzného… Na druhé straně lze ovšem jméno též ztratit, změnit či získat opakovaně. Nesmírnou spotřebou jmen se vyznačují kanadští Tiwiové. Kdykoli se například tiwiská žena znovu provdá, dostávají nová jména všechny její děti, smrt jedince přináší zákaz nejen jeho jména, ale i těch, která sám někomu dal…
I u nás může mít člověk oficiálně dvě křestní jména a blízcí lidé mu navíc mohou vymyslet řadu přezdívek. Množství jmen však má svá úskalí. Rodinný psycholog Petr Šmolka k tomu vypráví svou zkušenost: „Příkladem budiž můj pětiletý vnuk Martin. Příjmením Haš, odmala se mu tak v rodině říkávalo Hašíku. Až do chvíle, kdy jeho otce postihl předčasný výron kreativity a rozhodl se nazývat jej Hugem. Hugo Haš, to prý zní jako Hugo Haas. Chlapec jest poměrně podnikavý a sociabilní, a když jsme ho měli na prázdninách, nebylo divu, že se tu a tam zaběhl k nějakým spolurekreantům. Tuhle večer si hrál s nějakou holčičkou pod dozorem maminky a tety u jejich chatky. Už z dálky jsem na něj volal ,Hašíku, večeře‘. Moc nereagoval, takže jsem byl nucen dokráčet až k nim. Dotyčné dámy byly poněkud nesvé. Jak prý se ten kluk jmenuje – jim řekl, že Hugo a já na něj volám Vašíku. ,Martin‘, odtušil jsem popravdě. Obávám se, že obě dámy sedí ještě teď před chatkou a přemýšlejí, proč jsme si z nich tak utahovali.“
Pravidla a způsoby dávání jmen se společnost od společnosti v mnohém liší. Některé národy vybírají jméno na základě událostí provázejících těhotenství, jinde je snaha, aby je určily „vyšší mocnosti“. Tento zvyk byl ve středověku v určité podobě praktikován i u nás – někteří faráři vyžadovali, aby dítě bylo pokřtěno jménem, které připadalo podle církevního kalendáře na datum jeho narození, nebo mu stálo nejblíže. Říkalo se, že „dítě si přineslo jméno na svět“.

Mají jména význam?
V době slovanského dávnověku volbu jména výrazně ovlivňovala víra v jeho význam. „Jméno nesloužilo jenom k rozlišování osob, ale pociťovalo se jako důležitá součást osobnosti, ztělesňující vlastnosti svého nositele. Dostal-li vnuk jméno po dědovi, jeho vlastnosti v něm měly ožít. Jméno mělo ochránit před nepřízní osudu, před smrtí a zlými démony,“ píše Knappová. Proto byla vybírána i jména jako Hlúpata, Orel nebo Kyj, předstírající bezcennost nebo naopak sílu nositele. Podobně byl motivován i výběr jmen přacích (Stanimír – upevňuj mír a podobně).
Vzhledem k obecné tendenci rodičů vybrat pro své dítě dobré jméno vychází jejich obecný význam většinou z vlastností vyjadřujících pozitivní vlastnosti – u mužských jmen třeba sílu (Richard – mocný vládce) a slávu (Václav – více slavný), u ženských krásu (Markéta – perla) a čistotu (Kateřina – čistá, cudná). Výjimkami „potvrzujícími pravidlo“ jsou pak jména Kazimír či Mstislav. Trochu jiné je to s příjmeními. Jména jako Studený, Zdražil, Zahálka, Skoupý, Pýcha a podobně by si asi nikdo sám nevybral. Vysvětlení jejich existence hledejme v historii.
Katolická církev požadovala, aby se dítěti při křtu dalo jméno světce nebo jméno vyskytující se ve Starém zákoně, nebo jméno anděla či křesťanské události. Počet jmen tak byl značně omezen. To v souladu s růstem počtu obyvatel vedlo k tomu, že obyvatele bylo třeba ještě dále rozlišovat. Proto se již od 13. století objevovala různá další označení osob. Knappová uvádí následující způsoby tvorby takzvaných příjmení: „podle původu (Skalský, Horský, Záveský), zaměstnání (Sedlář, Mlynář, Kovář), podle jména otcova (Jančák, Jiroušek, Davídek) nebo matčina (Mařák), podle vlastností tělesných (Hlava, Kolenatý, Malý) nebo duševních (Zkoumal, Mudra), přírody (Jelínek, Sýkora, Jedlička, Fiala)…“ Rozmanitá nedědičná příjmí se postupně měnila v dědičná příjmení. Tento proces byl dokončen koncem 18. století za Josefa II.
Josefínským patentem se „poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen, tedy příjmení manželky od jejího manžela a dětí od otce, a tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen,“ píše Vladimír Mates (2002). Kdo by užíval jiná jména, hrozila mu pokuta či dokonce vysídlení ze všech dědičných území. Mates však zároveň naznačuje, že se patent příliš nedodržoval. „Tehdy jako dnes vládla byrokratická svévole a kvetla korupce.“ Bohatí Židé si tak zaplatili krásná a voňavá jména (třeba Rosenfeld = Růžové pole). S chudými se pak mnohdy táhla jména nevoňavá (kupříkladu Kanalgeruch = Zápach kanálu).
Psycholog Vladimír Michal však říká: „Průzkum prokázal, že existuje trvalejší a stabilní nominální autofilie, pozitivita k vlastnímu jménu.“ Napříkad v Projektivním interview, kde je jedna položka zaměřena na spokojenost se jménem, vyjadřuje pouze okolo 6 % respondentů že se jim jejich jméno nelíbí. V každém případě však: Nevoní-li vám dnes vaše jméno, můžete si požádat o změnu. Pokud se jedná o jméno směšné nebo vám působí obtíže je vyslovit, neměli byste mít problém povolení získat.
Rodiče se někdy rozčilují, že pro své dítě nemohou vymyslet zcela nové jméno a musí volit ze jmen existujících (dnes již legendární spor okolo holčičky Půlnoční bouře). Stát to zdůvodňuje ochranou občánků před výstředními nápady jejich rodičů. Avšak i v zemích, kde zákonné předpisy pro volbu jmen prakticky neexistují (např. v USA, Austrálii na Novém Zélandu či v Anglii) je možné výstřelky rodičů zamítnout pomocí soudu. Ve Spojených státech tak například neprošlo jméno „1069“ nebo „God“ (Bůh).
Vedle těchto liberálních států jsou však i země, které jména svých obyvatel regulují velmi přísně. Například islandští rodiče nemohou dávat svým dětem cizojazyčná jména. A příjmení zde dostanete jednou provždy, nemůžete je změnit. Je totiž odvozeno od křestního jména otce (příležitostně matky). U děvčat se k tomuto druhému jménu přidává koncovka dóttir (dcera) a u chlapců son (syn). Tudíž Magnús, syn Jóna, se bude jmenovat Magnús Jónsson a jeho sestra Guđrun bude kráčet životem jako Guđrun Jónsdóttir. Místní předpisy ohledně jména se dokonce vztahují i na cizince – pokud byste se chtěli stát islandskými občany, museli byste se přejmenovat podle islandského systému.

Pečeť, symbol, identita
Různé sekty, gangy a podobné komunity vyžadují, abyste při vstupu do jejich řad přijali nové jméno. Jméno je totiž součástí identity jedince, a ve snaze o soulad vlastní osoby (kognitivní konsonanci) se snažíme, aby naše chování i myšlení se jménem ladilo. Podstata vyžadované změny jména tedy spočívá ve snaze o ovlivnění našeho myšlení, celé naší osobnosti.
Ze snahy o kognitivní konsonanci bychom s trochou nadsázky mohli usuzovat i to, že například chlapec jménem Zahradník nebo Sedláček se bude s vyšší pravděpodobností realizovat ve sféře zemědělství, než kdyby se jmenoval Novák či Svoboda. U Mráčků, Slunéčků a Opršálků zase předpokládáme tendenci k zájmu o počasí. Karla Mráčková předpovídající v televizi počasí nebo Václav Větvička řídící Botanickou zahradu na pražském Albertově, se zdají potvrzovat takovýto předpoklad. Solidní průzkum na dané téma však schází.
Podobně působí jméno i na okolí svého nositele. Pygmalionský efekt například může způsobit, že školní výsledky Sofie Bystré budou vyšší než u Honzičky Tupé. I tuto hypotézu by však bylo potřeba experimentálně potvrdit. Podobně se nedostává průzkumů spokojenosti se jmény. Čím je tato ovlivněna? Možná se zde nabízejí zajímavá témata diplomových prací.
O vlivu jména na osobnost nositele nemůžeme uvažovat obecně, různá jména k tomu mají různý potenciál: Jan Novák nejspíš nebude svým jménem tolik ovlivněn jako třeba Leonard Král. Nakolik se budeme se svým jménem identifikovat, záleží na našem rozhodnutí.
Podtrženo sečteno v našich kulturních podmínkách hovoří jméno více o rodičích dotyčného jedince než o něm samotném. Poněkud jiné je to u těch, jimž se říká přezdívkou, kdož si zvolili pseudonym či se dokonce nechali přejmenovat.

JULIE
„Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem. Romeo, svleč to jméno! A za ně, které není částí tebe, si vezmi mne!“ William Shakespeare: Romeo a Julie

Literatura:
Knappová, Miloslava (2006). Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha: Academia.
Sociální a kulturní antropologie. (1993). Praha: SLON.
Mates, Vladimír (2002). Jména tajemství zbavená. Praha: Epocha.
http://www.libri.cz/databaze/jmena
http://www.mvcr.cz/statistiky/jmena/

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, říjen 2006

 

Drogy pro všední den

Únava je něco špatného, rozlada není „in“ a bolest se musí ihned ztišit, podsouvají nám reklamní slogany. Ještě že máme lékárničku se zásobou barevných pilulek. Inu, každá kultura má své drogy.

Televizní spoty nabízející kouzelnou pilulku, která vás okamžitě zbaví vší bolesti, zatočí s rýmou, kašlem, alergií či oparem. Lákavé balení je prezentováno spolu s podmanivou hudbou, úlevným výrazem ve tváři mladé dívky, úspěšného muže či milých postarších manželů. Proč byste se měli trápit? Nač trpět bolestí zad? Vždyť je to tak jednoduché – stačí se zastavit v lékárně a obětovat pár korun.
O tom, že kdybyste svá bolavá záda poslechli – občas se protáhli a zacvičili si, bylo by to pro vaše zdraví mnohem lepší, již reklama nemluví. A není divu, vždyť láká ke koupi. Ba dokonce je pro výrobce daného preparátu velmi výhodné, když cvičit nebudete, vaše potíže se stanou chronickými a naučíte se je zvládat polknutím právě jejich výrobku.
Reklama na léky využívá mimo jiné triků bílého pláště, asociace přípravku s hezkými a úspěšnými lidmi, s pozitivními emocemi ve tvářích, přesvědčování pomocí skutečných výsledků i různých polopravd. Zejména se však domnívám, že rozdmýchává naši přirozenou archetypální představu magické pilulky, která stojí nejen v základu funkčnosti placebo efektu, ale také u zrodu drogové závislosti. I v člověku, který si hned neběží koupit nabízený preparát (kdyby zákeřná nevolnost nebo chřipka znenadání zaútočila), se tak ustaluje představa, že tak to má být, problém řeší tabletka.

Doktorský rukopis

„Možnost vzniku závislosti je jedním z kritérií při posuzování možnosti výdeje léku bez předpisu. U volně prodejných léčivých přípravků je proto riziko vzniku závislosti nízké,“ říká Věra Černá ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv. I přes zodpovědnost lékařů se však některým pacientům daří zneužívat preparáty vázané na předpis. Šestnáctiletá Kateřina například ještě před nedávnem denně spolykala 30–50 tabletek různých sedativ a hypnotik. Sehnat si příslušné recepty pro ni nepředstavovalo větší problém. Konkrétní metody líčí Evžen Klouček, terapeut Centra následné péče nadace Drop In, když vzpomíná na dobu, kdy sám farmaka zneužíval: „Úlohy jsme měli přesně rozdělené. Někteří pronikali v návštěvních hodinách do nemocnic, kde kradli v sesternách léky. Jiní vyráběli razítka na falešné recepty, další vyzvedávali v lékárnách prášky. Mojí rolí bylo recepty vyplňovat a podepisovat, měl jsem doktorský rukopis.“
Závislost na lécích je přitom spíše problémem starší generace, mladí zase častěji sahají i po látkách nelegálních. Rozdělení na drogy legální a nelegální je však dosti umělé. „Psychoaktivní látky provázejí lidstvo od nepaměti a prakticky neexistuje v naší historii kultura, která by je neužívala k nějakému účelu – většinou náboženskému a medicínskému,“ říká Michal Miovský, vedoucí Centra adiktologie Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK. Proč to? Kde tato lidská tendence pramení? Již jsem zmiňovala archetypální představu léku, magické pilulky. Uvažovat můžeme také o lidské zvědavosti, touze poznat svět i sebe sama, něco zažít. Slavná teorie Andrewa Weila, botanika a lékaře přednášejícího na Arizonské univerzitě v Tucsonu, uvádí jako příčinu tohoto jevu lidskou touhu pravidelně proměňovat stavy vědomí. Tato touha je podle Weila vrozená a přirozená podobně jako hlad či sexuální potřeba. Sebezkušenost nám říká, že psychické stavy se přirozeně mění: prakticky denně se střídá spánek s různě aktivní bdělostí. Weil ovšem tvrdí, že nám to nestačí – máme potřebu přirozené stavy prohlubovat. Touha po dočasně změněném vědomí je podle něj zabudována přímo do neurofyziologické stavby mozku.
Výraz droga bývá používán v různých významech. Z těch nejpoužívanějších je to látka léčivá, substance používaná pro změnu nálady, vědomí, k povzbuzení či tlumení psychických funkcí, případně látka návyková. Každá kultura má přitom k měnění stavu mysli svoje tradiční látky, dříve uctívané a nověji propagované reklamou. V protikladu k těmto jsou pak jiné psychoaktivní látky zakazovány a jejich užívání je trestáno. V kontrastu s démonizací marihuany některými českými politiky tak lze v Nizozemí legálně užívat i mnohem silnější konopnou drogu – hašiš. Islám zase na rozdíl od křesťanství zakazuje konzumaci alkoholu. V podobném protikladu se nacházejí Spojené státy americké a Kolumbie ve vztahu ke koce (Erythroxylon coca), jež je používána k výrobě kokainu. V některých jihoamerických zemích je koka legálně prodávána porcovaná ve varných sáčcích: mírně stimulační účinky takového čaje lze ostatně přirovnat k výluhu z čajovníku, který u nás dáváme pít i malým dětem. Spojené státy však v hrůze před kokainem vyráběným z koky financují protidrogový program, spočívající v ničení kokových polí leteckým postřikem vzdušnými herbicidy. Tyto látky kromě koky likvidují i jiné rostliny včetně další zemědělské produkce a existují i obavy z vážného poškození zdraví jejich působením.

Chlapi sobě

„Je to samozřejmě společnost, která se mění, nikoli chemie,“ píše ve své knize Halucinogeny a kultura Peter Furst. „Stejné a chemicky totožné drogy mohou za určitých okolností sloužit zcela odlišně v různých kulturních souvislostech. V jednom společenství mohou být uctívány po staletí jako posvátné, blahodárné a kulturně sjednocující prostředky, zatímco v odlišné sociální situaci stejně intenzivně působit tak špatně a nebezpečně, že pouhé jejich držení je považováno za vážný zločin. Stejně tak je to opět kultura a přístupy a stereotypy, které… činí jednu ze,společenských‘ drog, alkohol, legální a morálně přijatelnou, kdežto jinou, například marihuanu, nikoli.“
Skutečnost, že v každé kultuře je za drogu považováno něco jiného, roztomile ilustruje situace popsaná ve zmíněném Furstově díle: „Novinář, který při rozhovoru s huicholským šamanem v mé přítomnosti nazval omylem posvátný kaktus,drogou‘, se se zlou potázal.,Aspirin je droga, peyotl je posvátný,‘ zněla rozhořčená odpověď doprovázená doporučením, aby si příště nepletl tak závažné věci.“
Samotný fakt rozdělení drog na legální a nelegální je víceméně standardní a má i svou logiku: skutečnost, že nějaká látka má v dané společnosti svou tradici, by měla zvyšovat kulturu její konzumace. Jihoameričtí indiáni například objevili a užívali zhruba 80 až 100 různých druhů psychoaktivních rostlin. Jejich užívání však vždy mělo svá pravidla. Zejména podávání těch nejsilnějších svazovala řada rituálů, často iniciačních. Členové kmene byli na požití halucinační drogy fyzicky i psychicky připravováni, bezpečný průběh intoxikace hlídali ostatní členové kmene a zejména šaman, který své zkušenosti s psychotropními látkami sbíral a jejich požívání kultivoval.
V zemích našeho kulturního okruhu je současnou společensky akceptovanou drogou alkohol. Kvašený nápoj z obilného sladu, z nějž je odvozeno dnešní pivo, je výrobek, jehož počátky sahají až do neolitu. Pivo vařili na našem území keltští Bójové, germánští Markomani a Kvádové a později i Slované. Některé teorie dokonce tvrdí, že obilí zpočátku nebylo pěstováno za účelem pečení chleba, ale právě pro výrobu kvašených nápojů. Ještě před alkoholem byly v Eurasii užívány halucinogenní houby (lysohlávky a muchomůrka červená). Vzhledem k tradici je v naší kultuře běžná představa, že k fotbalu či ke knedlu vepřu zelu prostě patří pivo, k romantické večeři při svíčkách láhev vína a narození potomka se musí s jeho otcem pořádně zapít. „Jdeme slavit“ je prakticky synonymem pro „jdeme pít“. Slavit se dá leccos – a tak se příležitost vždycky najde. Ostatně pít se dá i „na smutek“. Alkohol je však zákeřná droga – přes prchavé okamžiky, v nichž máme pocit, že nám pomáhá, nás dokáže dovést až na dno osobnosti i společnosti. Při dlouhodobém podávání vede alkohol k orgánovým poškozením i k duševním poruchám a obojí má závažné sociální důsledky. Navíc není vzácností předávkování vedoucí ke smrti.
V kontrastu k těmto závažným skutečnostem panuje v naší kultuře přesvědčení, že sklenka vína nebo piva denně je zdraví prospěšná. Je sice pravda, že kladení rovnítka mezi jednu sklenku a závažné zdravotní důsledky je u tělesně i duševně zdravých, netěhotných, neřidičů, a na alkohol nepřecitlivělých osob poněkud hysterické, nicméně zdravotní prospěšnost i nízkých dávek je přinejmenším sporná. Toto přesvědčení vzniká zejména na základě zevšeobecnění dílčích výzkumů: například vliv alkoholu na kardiovaskulární systém bývá prezentován jako vliv na zdraví celkem. Prospektivní studie zkoumající účinky malých dávek alkoholu často zařazovaly mezi abstinenty ty, kdo přestali pít ze zdravotních důvodů, byli starší nebo dokonce pili alkohol nepravidelně a nárazově. I kdyby se určitý kardioprotektivní účinek alkoholu potvrdil, i malé dávky mohou zvyšovat mortalitu při úrazech či působit nebezpečné interakce s léky. U situačně nebo biologicky disponovaných osob navíc hrozí riziko vzniku závislosti.
Při konfrontaci s pivem zmoženými spoluobčany, jež je v ulicích českých měst i vesnic běžná, pak o kulturnosti tohoto nápoje nezbývá než pochybovat. Nejspíš by to však mohlo být i horší – jak naznačuje zkušenost decimace severoamerických indiánů ohnivou vodou. I zdraví české populace však alkohol devastuje značně. „Pokud sečteme ekonomické, zdravotní a sociální škody, které způsobí všechny u nás nelegální návykové látky dohromady, dostaneme se na úroveň třetiny až poloviny toho, co způsobuje užívání alkoholu,“ srovnává situaci Michal Miovský.

Výrobna ve vlastním těle

Síla drog spočívá v tom, že dokáží ovlivnit mozkové receptory. Aby to dokázaly, musejí se podobat látkám tělu vlastním. „Nejdůležitější rostlinné halucinogeny jsou stavebně příbuzné biologicky aktivním složkám, které se přirozeně nacházejí v mozku,“ píše Furst. Například psilocybin (halucinogen z rostliny povijnice) má velmi podobnou chemickou stavbu jako neurotransmiter serotonin, meskalin (halucinogen z kaktusu peyotlu) je zase příbuzný noradrenalinu. Podobnou závislost jako na psychoaktivních látkách tedy můžeme získat na činnostech, jimiž si vyrábíme tyto látky ve vlastním těle.
Tak jako je v marihuaně obsažen tetrahydrokanabinol, existuje i skupina látek tělu vlastních kanabinoidů. „Prvý objevený endokanabinoid byl anandamid,,látka vnitřního blaha‘, ale jsou i další,“ uvádí ve své knize Hormony a lidská mysl Vratislav Schreiber. Za zmínku stojí, že na objevu anandamidu se podílel i významný český vědec, Lumír Hanuš. Již dlouho je známa závislost sportovců na endogenních morfinech vyplavujících se při fyzické činnosti. Endorfiny však vznikají i při jiných typech stresu, ostatně je na nich založena adrenalinová zábava. Také producenti hororů a výrobci některých drog (amfetaminů, extáze, kokainu) těží z toho, že vyvolávají stresovou reakci. „Návyk na tyto drogy se podobá návyku na stres. Jde tu o přechodně příjemné zesílení aktivity sympato-adrenálního systému,“ píše Schreiber. Přemíra stresu je ovšem velmi nepříjemná. Řada lidí ji navíc řeší způsobem v důsledku kontraproduktivním, jímž je zase onen nešťastný alkohol – droga, jíž nám smí vnucovat i reklama.

***

VŮNĚ KÁVY
Milujete dobrý čaj? A nebo se probouzíte se šálkem kávy v ruce? Není divu, vždyť tyto lahodné nápoje odstraňují únavu, zrychlují reakce, usnadňují chápání, zlepšují náladu a básnicky vyjádřeno bystří mysl. Na jejich oslavu a počest byly napsány nesčetné ódy, čajové a kávové servisy tvoří pilíře užitého umění a zdobí leckterou malbu zátiší. Příčinou těchto efektů je zejména alkaloid kofein, v ještě větším množství obsažený v guaraně (paullinie nápojná) nebo v čaji maté (cesmína paraguayská) a naopak v malém množství obsažený i v kakau a některých dalších rostlinách.
Káva i čaj tedy obsahují stejnou drogu. Přesto jejich účinky nejsou totožné. Říká se, že káva působí rychleji, ale kratší dobu, způsobuje větší podrážděnost a méně rozjařuje. Důvodů je více. Předně: kofein v čaji je do jisté míry vázán na polyfenoly, látky, které mimo jiné způsobují jeho svíravou chuť. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že čaj je tím silnější, čím déle se louhuje. Je to ovšem pouze intuitivní pocit, vyvolaný nejspíš skutečností, že takový nápoj je tmavší a trpčí (právě díky polyfenolům). 80 % kofeinu se ovšem vylouhuje v prvních 30 vteřinách, zatímco polyfenoly potřebují čas několika minut. Pokud si tedy toužíte užít čaje, aniž byste se chtěli povzbudit, můžete pít pouze druhý nálev z lístků.
Dalším důvodem odlišnosti v povzbuzujícím účinku kávy a čaje je skutečnost, že čaj na rozdíl od kávy obsahuje ještě kofeinu příbuzný alkaloid teobromin, jehož stimulační účinek je zhruba desetkrát nižší, trvá ovšem déle a vedle zrychlení psychických funkcí pozvedá náladu. Teobromin je též základním alkaloidem kakaa.
Kofein je poměrně neškodnou drogou. Tedy – ne že by se jím nedalo předávkovat, ale již mírné předávkování bývá nepříjemné (tachykardie, močopudný efekt, podrážděnost, úzkostnost, svalový třes), a tak není důvod předávkování prohlubovat. Navíc dávkou, která způsobí smrt u poloviny osob (LD50) je až 10–19 gramů kofeinu, tedy asi 150 až 200 šálků kávy.
Žádané efekty kofeinu se pochopitelně dostavují společně s těmi nechtěnými. Při nižších dávkách sice ty pozitivní vlivy převažují (jinak bychom kofeinové nápoje nepili), ale úplně odstranit nepříjemné důsledky pochopitelně nelze. Jen reklama nás láká na „kávu pro chvíle pohody“, i když nás kofein namísto uklidnění znervózňuje. Tvůrci reklamních spotů se tak zřejmě snaží přerušit naši asociaci mezi kávou a podrážděností jí způsobenou.
Neměli bychom zapomínat, že kofein je látka návyková, a jako každá taková omezuje naši svobodu. Návyk na kofein ve slazených limonádách navíc může způsobovat tloustnutí a přidružené obtíže takto závislých osob. Poločas vyloučení kofeinu z těla je navíc 3,5 – 6 hodin, tedy i káva vypitá v brzkém odpoledni může ztížit večerní usnutí a ovlivnit kvalitu spánku.

***

KULT ČERVENÉ MUCHOMŮRKY
Široce rozšířené bylo dříve v eurasijské oblasti požívání červené muchomůrky, kult, který například mezi sibiřskými Korjaky přežívá dodnes. Konzumace této krásné houby, po usušení spíše halucinogenní než smrtelné, pochopitelně neunikla etnologům, kteří se do těchto končin vydali. Vliv muchomůrky na lidskou psychiku, potažmo důvody její konzumace, jim byly jasné. Záhadu však představovalo pití muchomůrkové moči (tedy moči osob či zvířat, která muchomůrku zkonzumovala). Proč pijí pastevci sobů něco tak nechutného, když samotná houba je vcelku chutná a všude kolem jí je habaděj?
Příčinu vysvětlili farmakologové. Psychoaktivními látkami muchomůrky jsou dvě formy isoxazolu, ibotenová kyselina a muscimol. Ibotenová kyselina se v těle mění na stabilnější muscimol, jenž je pak v nezměněné podobě vylučován močí. Další látka obsažená v muchomůrce, muskarin, naopak v muchomůrkové moči zřejmě chybí. A to je příjemné, neboť tato sloučenina způsobuje pocení a křeče.
Furst, 1996

***

Literatura:
Furst, P. T. (1996). Halucinogeny a kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa.
Schreiber, V. (2004). Hormony a lidská mysl. Praha: Triton.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, září 2006

 

 

Kalokagathia

Člověk je somato-psycho-spirituální jednota, říká moderní psychologie. To znamená, že psychické je v nás neoddělitelně spjato a provázáno s tělesnem a spiritualitou. Současná psychologie se proto zabývá duchovními potřebami člověka. A jak je tomu s tělesností?

“Osmdesát devět a půl – konečně,” pomyslela si Klára. Tolik se snažila, aby dostala obvod boků pod devadesát centimetrů. Půl roku to trvalo – z původních devadesáti osmi. “Co teď? Mám přestat hubnout? Konečně se mi to začalo dařit. A takové dva cenťáky do rezervy by se hodily. A vlastně by mi i slušely.” Klára se usmála. Dneska nebude snídat. A k obědu? Mohla by si dát jablko. Ale ne moc sladké.
Kult těla, zdraví a štíhlosti ovládá v posledních dvou desetiletích celou západní společnost. Vzhled považujeme za velmi důležitý. Módní průmysl a plastičtí chirurgové nemají nouzi o zákazníky, top-modelky vydělávají miliony a jsou považovány za celebrity. Zdá se, že jsme svými těly posedlí. Kam se hrabou staří Řekové se svou kalokagathií – ideálem harmonické dokonalosti těla i ducha. To teprve my tělesnost opravdu oceňujeme. Ale je to tak skutečně? Myslím, že nikoli. Uctívání model(ek) krásy je pouze matoucím pozlátkem, kult není kultura. A kultura tělesnosti je v naší společnosti spíše ubohá. Ostatně – není se co divit. Srovnáním s umělecky nafocenými, nalíčenými a oblečenými modelkami, jejichž pleť je na výsledném obrázku vyretušovaná, zorničky rozšířeny a nohy počítačově prodlouženy, lehce získáváme dojem, že nemá cenu, abychom se sebou něco dělaly/i a svou frustraci zatláskneme nějakou dobrotou (dobře funguje čokoláda, zmrzlina anebo sušenky). Lehce se z nás stávají obtloustlice, bulimičky anebo anorektičky.
Když výše uvedené spojíme s tradicí knedla- -vepřa-zela mohutně zapitého zlatavým mokem, nemůžeme se divit, že to s naší tělesností dopadá, jak dopadá. A mladá generace McDonaldistů to moc nemění (viz recenze Super Size Me na straně 43). Inu, pivo dělá hezká těla a kokakola ještě “hezčí”.
Ale abych nevyvolávala dojem, že jsme národ tlusťochů – to bych nerada. Zkuste si třeba představit, jak vypadá typický intelektuál – pravděpodobně vám vytane na mysli hubený chlapík s knihou. Tedy člověk, který nemá potíže s obezitou, nicméně o své tělo také zrovna nedbá – jeho minimální fyzická aktivita spojená s odbýváním jídla způsobila vyhublost až rachitičnost. Ačkoli takto zdaleka nemusí vypadat každý intelektuál, obecně můžeme říci, že intelektuálové mívají ve zvyku pohrdat tělesností a následně tělesnost zanedbávat. Možných vysvětlení je více. Osobně se domnívám, že majoritní roli zde hraje obecná lidská tendence identifikovat se s tím, v čem jsem dobrý/dobrá. V případě intelektuálů tedy ex nomine s intelektem. A tomu, s čím se identifikujeme a co nám připadá hodnotnější, jaksi nadržujeme co do našeho času a energie. Intelektuálům nepřijde důležité cvičit či pravidelně a zdravě jíst. Výsledkem jsou bolavá záda a žaludeční potíže – ty ovšem pochopitelně ruší intelektuála v soustředění a dále tak jeho vztah k tělesnosti zhoršují. “Pozitivní” zpětnou vazbou se bludný kruh uzavírá.
Ferenc Takács, profesor Fakulty tělesné výchovy a sportu Semmelweiské Univerzity v Budapešti přirovnává chování lidí současné západní společnosti k sobě samým k péči o software počítače za současného ničení hardwaru.
Na jedné straně tedy obézní pijáci piva a McDonaldisté, na druhé vyhublé modelky a rachitičtí intelektuálové. Kam se poděla kalokagathie? Kde hledat kulturu naší tělesnosti? U pivařů sotva, intelektuály vynechávám … snad u modelek? To ne, myslím, že i ony jsou s kalokagathií na štíru. Vyhublá postava se silikonovými prsy mi prostě harmonická nepřijde. Pravda, najdou se i Češi, kteří o svá těla dbají – například cvičí, snaží se jíst zdravě. Celkově lze ovšem říci, že oceňován je pouze vzhled těla, jemuž se přirozená a zdravá tělesnost nezřídka obětuje. Důležité je být štíhlá / mít vypracované tělo; irelevantní přitom je, jakým způsobem bylo tohoto ideálu dosaženo a prakticky žádná pozornost není věnována tomu, co toto tělo dokáže. Kam se poděla důležitost fyzické výkonnosti, odvahy a vytrvalosti? Ocenění ladných pohybů? A co teprve charakteristiky, které nejsou primárně pozorovatelné zvenčí – například tělesná pohoda? Harmonie? Zdá se tedy, že chceme-li se zajímat o kalokagathii, musíme zpět mezi staré Řeky.

Cogito ergo sum

Termín kalokagathia je složen ze tří starořeckých slov. Kalos (krásný), kai (a) a agathos (dobrý). Kalos označuje obvykle pozitivní atribut těla, agathos je používán jako pozitivní ohodnocení lidské duše. V souladu s tímto pochopením je celek člověka považován za složeninu těla a duše a harmonie člověka znamená krásu a dokonalost těchto dvou částí, jejich vzájemné vyladění.
Ideál kalokagathie pochází z helénistického Řecka, z doby vzniku Olympijských her (8. století př. n. l.). Sportovní duch byl Řekům vlastní: vedle atletů zde soutěžili i filozofové, řečníci, básníci a další umělci. Atleti však nebyli posuzováni pouze podle své síly a rychlosti. Důležitou roli hrála poctivost jejich hry, estetický dojem a morální dokonalost vůbec. Nešlo tedy pouze o dokonalost těl, ale také o ideály férovosti a mravní dokonalosti. Soupeři museli vyhovět pravidlům, akceptovat sportovního ducha založeného na respektu k sobě samému, jakož i na respektu protivníka. Na rozdíl od dnešních sportovních utkání nebyla výhrou peněžitá odměna, ale olivový věnec.
Olympijské hry byly ve starém Řecku dokonce tak významné, že v jejich průběhu a dokonce nějaký čas před jejich zahájením a po jejich skončení bylo vyhlášeno příměří všech ozbrojených konfliktů a nepřátelství, božský mír (ekecheíria). Účastníci her tak mohli svobodně cestovat i přes oblasti válečných konfliktů (Georgiadis, 1998).
Po ovládnutí Řecka Římany (146 př. n. l.) nastal úpadek Olympijských her a ve 4. století n. l. jejich tisíciletá tradice skončila. Ostře se totiž proti nim jakožto proti pohanským hrám stavělo křesťanství, které se tou dobou stalo oficiálním náboženstvím Římské říše.
Avšak navzdory ideálu kalokagathie musíme uznat, že “hmota a duch” jsou v evropském myšlení spíše příslovečnou protikladnou dvojicí. Mysl se cítí být hmotou zatěžována a omezována – a to již od antiky. “Pro Platóna je látka (hylé) spíše příležitostí pro jevy a úzce souvisí s prostorem. S tím je spojeno nízké ocenění lidské tělesnosti, což je častý antický problém, umocněný také vlivem ,orfické’ myšlenky, že tělesné zrození je pádem duše z oblasti božské,” píše filosof Zdeněk Kratochvíl (Kratochvíl, 1994). Protikladnost hmoty a ducha i záměna hmoty za cosi, co zabírá prostor, pak vrcholí ve filosofii i ve vědě klasického novověku. Descartes určuje ducha (duši, mysl) jako res cogitans, věc myslící, a vše ostatní, tedy látkové, jako res extensa, věc rozprostraněnou. Slavné Cogito ergo sum se stalo motem intelektuálů následujících století až po dnešek a přispívá k výše zmíněnému pohrdání tělesností.
Obrovský vliv na naši kulturu navíc mělo a stále má křesťanství. “Status těla v křesťanství je záhadný a paradoxní,” říká Zdeněk Kratochvíl a doplňuje: “Ve své intelektuální teorii a dokonce v oficiálním dogmatu většiny křesťanských církví má tělo obrovsky vysoký status: vtělení syna Božího, lidské narození, vzkříšení těla… na úrovni nauky se obtížně hledají náboženství s podobně pozitivním vztahem k tělesnosti. Na úrovni reálné je tomu ovšem přesně naopak – obtížně se hledají náboženství s podobně špatným vztahem k tělesnosti.” Více o vztahu křesťanství k tělesnosti viz rámeček na předchozí straně.
S blížící se moderní dobou se objevují i příznivější momenty ve vztahu k tělu.. Například rok 1862, kdy vzniká Tělocvičná jednota pražská. U vzniku Sokola stojí profesor UK Miroslav Tyrš a podnikatel Jindřich Fügner. Jejich ideálem je tělocvičný spolek vychovávající člověka pro budoucnost českého národa, spolek, který by rozvíjel nejen tělesnou, ale také mravní sílu, učinil člověka vytrvalým, odhodlaným, statečným… Tradice českého Sokola se bohatě rozvinula zejména v období první republiky a byla obnovena po revoluci v roce 1990. V současnosti však vzrůstá především obliba neorganizovaných sportovních aktivit, jako jsou horská kola, kolečkové brusle, běh a různé formy aerobiku. Vedle klasických sportů (plavání, míčové hry, tanec) se Češi věnují i novodobým (strečink, aerobic). Poměrně oblíbené jsou též z Asie pocházející bojová umění a jóga. Zejména jóga přitom rozvíjí vztah tělesna s psychičnem.

Sport a kniha

Definice kalokagathie jakožto harmonie těla a duše však není dostatečná. Neříká totiž nic o tom, co to je harmonie, co je duše a co tělo, ani o způsobech jejich vzájemného harmonizování. Lidé si obvykle myslí, že harmonii těla a duše zařídí tak, že se budou věnovat něčemu intelektuálnímu a k tomu připojí trochu sportu. Tak dostává péči tělo i duše a člověk se harmonizuje. Takhle to ale většinou nefunguje.
Irena Martínková, jež přednáší o kalokagathii na FTVS UK, vysvětluje tuto skutečnost pomocí Aristotelova rozlišení dvou různých pojetí celku: to pan a to holon. To pan je pouhou sumou již existujících celků. Tak je tomu například v Descartově pojetí člověka jako sumy těla a duše. Naproti tomu lze chápat člověka jako celek ve smyslu to holon: celek, který předchází částem. Bez něj by části nemohly existovat. Části člověka jsou charakteristické tím, že se k sobě navzájem nutně vztahují, stejně tak jako ke svému celku. “Kalokagathia nemůže vycházet z dualistického pohledu, který předpokládá dvě o sobě existující substance (tělesnou a duševní). A tudíž nemůže být pochopena na základě doslovného překladu slova, které ji označuje,” píše Martínková (2003). Dále nesmíme zapomínat, že člověk je jen částečným celkem, že nikdy neexistuje sám o sobě, ale vždy v relaci ke svému okolí, ke světu. A toho se týká i jeho harmonizace.
V kalokagathii tedy nejde jednoduše o fyzickou aktivitu, rozhodně ne za každou cenu. Otec rodiny, který vstává v půl šesté, aby si před prací zaplaval a po pracovní době běží do posilovny, takže přijde domů utahaný v devět, nají se a zalehne, představu harmonie zrovna nevyvolává. V kalokagathii jde o harmonii osobnosti, o fyzické, psychické i sociální zdraví. Nevyváženost tělesna a duševna navíc nemusí pramenit pouze ze zanedbávání tělesné složky. Například vrcholový sportovec se může lehce dostat do druhého extrému.
Kalokagathia je komplexem péče a starostlivosti o sebe sama, vyplývajícím z citlivosti ke svým potřebám, tělesným i duševním. Jde o práci na sobě, o porozumění sobě i o potěšení ze sebe samého. Harmonizován je též vztah k bližním a ke světu celkem.

Dynamická rovnováha

Často je ovšem potřeba, aby si muži uvědomili, že kultura těla se nerovná svalům vydřeným v posilovně a ženy aby pochopily, že extrémní vyhublost není zdravá a už vůbec není ženská. Jedná se o fyziologickou záležitost – syntéza ženských pohlavních hormonů estrogenů je totiž závislá na určitém minimálním množství tukové tkáně. A pokud je této tkáně vážnější nedostatek, hladina estrogenů klesá. Míry 90-60-90 jsou přirozené pouze pro mladé dívky určitého genotypu. Pro jiné ženy je dosažení tohoto “ideálu” nutně spojeno s “tvrdou prací”. Výsledek takové práce ovšem nemusí být zdraví prospěšný. Než se za každou cenu snažit vyhovět prchavému společenskému ideálu krásy, je možná lepší respektovat sebe samu, svou biologii a své tvary. Jak toho dosáhnout? Ve stylu James-Langeovy teorie emocí se lze domnívat, že začne-li se někdo ke svému tělu chovat, jako by je měl rád, jako by je respektoval, začne to tak skutečně cítit. Ženám nespokojeným se svými oblými tvary, jež se roky snaží neúspěšně shodit, lze například doporučit orientální tanec. Břišní tanečnice, která symbolicky své tělo hladí a představuje je divákům, je může mít jen těžko nerada. Je pravděpodobné, že rozvlnění bříška a boků ujistí tanečnice o jejich ženskosti a kráse jejich plných tvarů.
Řekli jsme, že v kalokagathii nevystačíme s dualistickým rozdělením člověka na duši a tělo. Jaké části tedy máme harmonizovat? Na takovou otázku se nedá jednoduše odpovědět, neboť člověk se skládá z bezpočtu částí, jež lze seskupovat a třídit na mnoha úrovních, podle různých hledisek. Většinou se přitom harmonizují přirozeně samy. Organismus sám má tendenci se udržovat ve stavu dynamické rovnováhy: stálou hladinou pH počínaje a cirkanuálními rytmy konče. Většinou se tedy harmonizujeme jaksi mimochodem, aniž bychom tomu museli věnovat pozornost. Do našeho vědomí se pak dostává spíše narušení homeostáze, narušení harmonie.
Je-li vše v pořádku, neuvědomujeme si například, že máme a kde máme v těle šlachy. Pokud však nějakou z nich postihne zánět, bolestí nás upozorňuje na svou existenci a na potřebu klidu. Vyslechneme-li tento signál, pak s největší pravděpodobností harmonii za pár dní obnovíme. A podobné je to i v psychické oblasti. Pokud je vše v pořádku, nepřemýšlíme příliš o své náladě, o smyslu svého konání a podobně. Jakmile však například to, co k nám přinášejí naše smysly, přestane odpovídat naší představě světa, či se zachováme v rozporu s naším přesvědčením, harmonie je narušena a žádá si nápravu. O takovém stavu mluvíme jako o kognitivní disonanci, a ta je prožívána jako nepříjemná.
Ve většině případů je tedy harmonie dosahováno jaksi přirozeně, aniž bychom ji museli složitě vymýšlet a plánovat. Problematické však jsou různé patologie a zlozvyky. Jsme-li navyklí například na nikotin, nemůžeme očekávat, že přestaneme bez zapojení své aktivní vůle. Bude-li poškozeno centrum sytosti v hypothalamu, budeme mít potřebu se přejídat.
Základem kalokagathie ovšem zůstává citlivost k sobě samému, již si ale nesmíme plést s hypochondrickým sebepozorováním a s přecitlivělostí. Pokud chceme být harmoničtí, neřešíme bolavá záda pilulkou, po níž bolest přejde, ale pátráme po příčině této bolesti a tu se pak snažíme odstranit.

Tělo pro psychology

Psychologie se odedávna o tělesno nějakým způsobem zajímala – dlouhou tradici má snaha diagnostiků po využití tělesnosti. Na těsném spojení vlastností osobnosti s biologickou organizací jedince zakládá široký proud konstitučních koncepcí. Jednou z prvních a zároveň nejznámějších je učení o čtyřech typech temperamentu. Vypracoval je ve druhém století našeho letopočtu lékař Galenos podle starších řeckých zdrojů (Hippokrates). Jednotlivé temperamenty podle tohoto konceptu vycházejí z kvantitativních poměrů mezi čtyřmi základními druhy “tělesných šťáv”. U sangvinika převládá krev, u flegmatika hlen, u cholerika žluč a u melancholika černá žluč.
“Zejména v 18. století se pak stalo módou vyvozování psychických rysů z vnějšího vzhledu člověka (frenologie, fyziognomika). Fyziognomika i frenologie byly odsouzeny k nezdaru, konstitučně typologické koncepty temperamentu jsou dodnes rozvíjeny a uvažovány,” (Mikšík, 2001). V Evropě je nejznámější koncepce Ernsta Kretschmera, který na základě deskriptivního zpracování psychiatrických případů popsal pyknický, leptosomní, atletický a nevyhraněný (dysplastický) tělesný typ. Podle této koncepce mají například lidé zaoblené postavy (pyknici) tendenci k střídání veselé a smutné nálady, jsou společensky bezprostřední a přizpůsobiví. Výsledky výzkumů však ukazují, že pokud existuje takový vztah mezi tělesným typem a temperamentem, jedná se o vztah zcela nevýrazný.
Současná psychologie se ve vztahu k tělesnosti již méně soustředí na diagnostiku a více se zaměřuje na výzkum a využití. Na tělo zaměřená psychoterapie pomocí těla koriguje psychické stavy a děje. Psychologický výzkum objevuje možnosti a mechanismy tohoto propojení. Podle Ladislava Kováče dostává ideál kalokagathie novou perspektivu v kognitivní psychologii. Kováč chápe myšlení jako abstraktní pohyb, a z toho vyvozuje, že učení by mělo vycházet z pohybových aktivit a řešení praktických problémů jak jen to je možné. “Péče o tělo a motoriku je péčí o správnost myšlení,” píše Kováč.
A nelze si než přát, aby propojenost fyzické a psychické stránky osobnosti vstoupila i do osnov studentů psychologie. Je výborné, když psycholog dokáže pomocí terapeutických rozhovorů zlepšit stav člověka trpícího například únavou, nadměrnou spavostí a depresí. Bylo by ovšem také dobré, kdyby dotyčného psychoodborníka napadla i otázka, zda má příchozí v pořádku hladinu thyreoidních hormonů. Tím spíš, je-li jeho stav provázen zvýšením tělesné hmotnosti.
Řada výzkumů ukázala, že kultivace tělesnosti má pozitivní vliv na celou osobnost – na emotivitu, kognitivní schopnosti, sebevědomí, morálku i estetický cit. Odborníci na psychiku by se proto o tělo měli zajímat.

***

Literatura:
Georgiadis, K. (1998). Report on the I.O.A´s special sessions and seminars, Athens: International Olympic Academy.
König, W.; di Pol, G. and Schaeffer, G. (1989). Autogénny tréning. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy, n.p.
Kováč, L. (1995). Biopedagogy: teaching and learning in the optics of cognitive biology. In: Stránský, Z. Z. (Ed.) The University on the Threshold of the New Millennium. Vol. I. Brno: Masaryk University, 83-88.
Kratochvíl, Zdeněk (1994). Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann a synové.
Lysebeth, A. (2000). Jóga. Praha: Argo.
Machač, M., Machačová, H., Hoskovec, J. (1984). Duševní hygiena a prevence zátěže. Praha: SPN.
Martínková, I. (2003). Kalokagathia – harmonie duše a těla nebo harmonie člověka? Česká kinantropologie, 7 (1) 75-81.
Mikšík, O. ( 2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2006

 

To je moje!

Majetek. Umožňuje nám užívat si materiálních slastí, dává jistotu, zvyšuje naši sociální atraktivitu, přispívá k vytvoření osobní identity. Zároveň však zavazuje, svazuje a dokáže člověka i zničit.

Když se po zimě konečně oteplilo, vzala paní Drobná svou dcerku na pískoviště. Těšilo ji, když viděla, jak dcerka od podzimu vyspěla: byla teď mnohem zručnější. Její radost z Petruščina vývoje však byla záhy zkalena – to když sousedovic synek sáhl po lopatce její dcerky a začal s ní nakládat na svůj trakař. Holčičku rázem přešla dobrá nálada, zakabonila se a chtěla svou lopatku zpátky. “To je moje lopatka! Dej mi ji.” Chlapec však nástroj potřeboval a rozhodně jej neměl v úmyslu vrátit, Petruškou lomcoval vztek, domlouvání maminky, aby Románkovi lopatku půjčila, se zdálo marné. “Jak to, že je moje dcera najednou tak sobecká?” přemýšlela paní Drobná.

Vlastním, tedy jsem

Podle Marie Vágnerové, vývojové psycholožky z Husitské teologické fakulty UK, se Petruška paní Drobné nachází ve věku, kdy své vlastnictví považuje za součást sebe sama. Její chování tedy není projevem sobeckosti, ale přirozeného vývoje. “Ve druhé polovině batolecího věku začínají děti používat přivlastňovací zájmena můj a tvůj. Děti, které dosáhly této úrovně, mají větší tendenci považovat určité hračky za svoje a bránit je vehementně před ostatními dětmi,” uvádí Vágnerová. Svoje věci chápou starší batolata jako součást osobního teritoria, jako součást vlastní identity. Stejný význam měla hračka sice už v kojeneckém věku, ovšem pouze v tu chvíli, kdy ji dítě drželo v ruce. Jakmile ji pustilo, hračka tento význam ztratila.
Vysoký význam vlastnictví pro starší batole vyplývá i z konceptu Sigmunda Freuda. Podle něj se batole nachází v takzvané anální fázi psychosexuálního vývoje, pro niž je typický velký význam zadržování a vypuzování – a to nejen ve vztahu k vlastním exkrementům. Z neuspokojení, či neadekvátního uspokojení potřeb dítěte v tomto věku pramení fixace jedince v tomto stádiu, jež se projevuje mimo jiné nezdravým vztahem k penězům, potažmo majetku. Pokud je výchova dítěte k čistotě příliš přísná, hrozí podle Freuda nebezpečí, že takto vedený jedinec bude mít sklon k zadržování peněz. Opačný extrém podporuje zase přehnanou rozhazovačnost.
S dalším vývojem dochází k posílení vědomí vlastní identity dítěte a odvozování vědomí sebe sama od vlastněných předmětů postupně ztrácí na významu. Přesto však v naší konzumní, materiálně založené společnosti osobní vlastnictví neztrácí svůj identifikační význam zcela ani v dospělosti.
Určité typy věcného majetku slouží svým vlastníkům jako známka společenského postavení. Podle Marie Vágnerové již děti předškolního věku chápou, že vlastnictvím nějaké věci či třeba zvířete je možno zvýšit svou sociální atraktivitu. Tyto strategie pak mohou přetrvávat až do dospělosti, i když se mění charakter majetku, od nějž je toto postavení odvozováno. U starších dětí nastupuje na místo hraček značkové oblečení, mobilní telefony, počítače a počítačové hry. Zároveň se však rozvíjí schopnost uvažování (Piagetovo stádium formálních logických operací), pubescenti se zdokonalují v kritickém myšlení. Na rozdíl od dětství, jež je charakteristické úsilím o poznání a pochopení světa jaký je, je dospívání typické potřebou a schopností uvažovat o tom, jaký by tento svět být mohl, respektive měl. A tak se v období dospívání setkáváme také s kritikou v současné společnosti dominujícího důrazu na konzum a hromadění majetku, jež se projevuje například módou roztrhaných džín a vytahaných svetrů.
Značkové oblečení však postupně ztrácí na významu i u těch dospívajících, kteří nepřišli na chuť roztrhaným tričkům. Psychicky dospělý člověk svou hodnotu od martensek a levisek neodvozuje. To ovšem ještě neznamená, že vlastnictví v dospělosti přestává přinášet prestiž.

Pro muže a pro ženy

Zejména určitá skupina mužů opírá své sebevědomí o drahé hodinky a luxusní vozy s velkou nádrží. Zajímavé je, že u žen tato potřeba nebývá tak silně vyvinuta. Pouze málo vzdělané ženy nižších vrstev mívají někdy ve zvyku měřit svou hodnotu hmotností svých prstenů a počtem řetízků. Evoluční psychologové by tento rozdíl mezi pohlavími hravě vysvětlili s pomocí pohlavního výběru potažmo partnerského trhu – prostě žena je tím přitažlivější, čím je hezčí a mladší (tím více kvalitních potomků dokáže potenciálnímu partnerovi zajistit), u mužů hraje zase velkou roli jejich sociální postavení a bohatství (důležité pro výživu potomků a zajištění rodiny). Hezky to ostatně ilustrují seznamovací inzeráty. Muži upozorňují na své byty, chaty, chalupy a automobily, zdůrazňují, že jsou “zajištěni”. Ženy naproti tomu o svých majetcích taktně mlčí, neopomenou se však zmínit o své přitažlivosti, byť jen decentní poznámkou “dle mínění okolí pohledná”.
Touha po sociální atraktivitě však není tím jediným, co nás táhne ke koupi movitého i nemovitého majetku. Vedle prestiže je to samozřejmě i potřeba: u různých věcí různě silná. Například bez oblečení se v naší kultuře a klimatických podmínkách prostě neobejdeme. Otázkou zde však je: Kolikery boty potřebuji? Někomu možná stačí jedny, jiný používá troje – v závislosti na počasí. Zejména ženy však mohou být přesvědčeny, že potřebují vhodnou obuv do práce, pohodlné obutí na doma, odpružené boty na sport, přeskáče do lyží a lodičky a střevíčky různých barev a typů, jež by ladily s paletou jejich sukní a blůz. A taky s náladou dotyčné, abych nezapomněla.
Ač bývá pojem potřeby vnímán černobíle, říkáme “tohleto potřebuji a tamto ne”, bylo by jistě přesnější vnímat potřebu jako míru: “Pohodlné polobotky potřebuji hodně; bez pískově žlutých lodiček se nějak obejdu.”
Skutečná potřeba se přitom může rapidně lišit od potřeby zdánlivé, mohutně podporované reklamním průmyslem. Hezky je to vidět u dětí, jež jsou vůči reklamním svodům obecně dosud málo odolné. Maminky si proto často zoufají, jak jejich dítka “chtějí všechno, co vidí v televizi”. Po zhlédnutí dotyčného šotu může mít jeden až skoro pocit, že dobrá máma se pozná podle toho, zda svému robátku kupuje smetanový dezert té správné značky.
Ale i nás dospělé reklama dnes a denně přesvědčuje, co vše si potřebujeme koupit, co musíme mít, abychom byli šťastní. Erazim Kohák ilustruje vábení reklamy následovně: “Reklama na černou limonádu z dovozu neslibuje prostě, že nabízený nápoj uhasí žízeň, což je ostatně nepravděpodobné vzhledem k obsahu cukru. Slibuje něco zcela jiného – štěstí, ne-li přímo blaženost. Žena se s blaženým úsměvem napije, kolem ní se rozezní hudba, objeví se bahamští tanečníci a ona sama je mávnutím kouzelného proutku přenesena na ostrov blažených.” Podobně je tomu s reklamou na všechno od pracích prášků až po vražedně silné automobily. Reklama neslibuje výměnou za správný nákup nic menšího než blaženost. Vlastnictví reklamou nabízených produktů se pochopitelně blaženými nestaneme. Příslib však vábí dál. Reklama nás opětovně ujišťuje, že štěstí je skutečně na dosah, jen jsme si ještě nekoupili to správné, jen jsme si ještě nekoupili dost.
Množství věcí, jež vlastníme, je však dáno nejen jejich reklamou podporovaným nabýváním, ale i tím, jak se jich zbavujeme. To, co vlastníme, si můžeme buď ponechat, či to ztratit, někomu darovat nebo vyhodit. Existují lidé, kteří na majetku nelpí a svých věcí se zbavují bez obtíží: někomu dělá radost dávání, jiní bez problémů vyhazují. Jsou ale i tací, kteří lpí i na tom, co už dávno nepotřebují (schválně se zkuste zamyslet: kolik máte doma předmětů, jichž jste již léta nepoužili?) Svým způsobem je to pochopitelné: abychom se něčeho zbavili, musíme nejprve vynaložit určité psychické úsilí – musíme se rozhodnout (snad až na ztrátu, ta plánována nebývá). Tím to však nekončí, následuje další námaha, tentokráte fyzická: odnesení či odvoz. Podle prastarého čínského architektonického umění feng šuej, jež se zabývá harmonizací obytných prostor, však haraburdí v bytech nesvědčí jejich obyvatelům. Jedna ze základních zásad feng šuej proto říká, že nepoužívané předměty mají jít z bytu.

Je hromadění majetku přirozené?

Historicky vzato, k zásadnímu obratu ve vztahu člověka k majetku došlo zhruba před deseti tisíci lety v období takzvané zemědělské revoluce. Ta totiž znamenala usazení dříve kočovných skupin lovců a sběračů a umožnila majetek hromadit (na zádech toho jeden moc neunese). Konzumní společnost dneška pak dotáhla hromadění majetku takřka k “dokonalosti”. Za pomoci již zmíněné reklamy v nás výrobci vyvolávají nespokojenost, přesvědčují nás, že ke štěstí nám chybí právě jejich produkt. A tak si jej koupíme. Záhy ale zjistíme, že to vlastně nepotřebujeme, koupený vynález nás omrzí. A tak jej někam založíme. Brzy nato opět podlehneme a koupíme si další nezbytnost… a tak v bludném kruhu stále dál.
Podle Erazima Koháka je však tento stav nejen neblahý, ale též nepřirozený. “Chtít stále víc, nesmyslně, bezdůvodně víc, je zcela nepřirozené,” uvádí Kohák. V převážné většině lidských i zvířecích společenství, která žijí v rámci určitého řádu, je podle Koháka pravidlem “dost” a nikoli “víc”. Zvířata i lidé původních kultur přestávali pracovat, když uspokojili svou potřebu. Pak odpočívají nebo si hrají. Nám je však pojem dostatku cizí. Chceme stupňovat bez ohledu na to, kolik máme. “Chamtiví lidé mezi námi žili vždycky, avšak chamtivost se zřídka kdy jevila jako ctnost.” Chamtivost, touha mít stále víc, byla pokládána za chorobný jev. Dnes se však jeví jako samozřejmý lidský postoj, ne-li přímo jako podnikatelská ctnost.
Socioložka Hana Librová však s Kohákovým názorem na nepřirozenost touhy po “stále víc” ostře nesouhlasí a upozorňuje na lidský sklon k růstu potřeb a k hromadění, jenž je podle ní hluboko zakotven v lidské psychice. To Librová vysvětluje jako evoluční odpověď na nejistou existenci člověka žijícího v trvalém ohrožení potravními konkurenty a neúrodou. “Naši předkové, od primátů až k našim dědečkům, hromadili zásoby a – pokud to šlo – přejídali se. Pamatujme, že žili v permanentním ohrožení hladem.”
Vedle úvah nad historií lidského druhu a vedle pohledů do zvířecí říše se odborníci snažili zjistit přirozené tendence moderního člověka pohledem do lovecko-sběračských společností. A zde zjistili zajímavou věc – a sice relativní nedůležitost soukromého vlastnictví v primitivních společnostech. “Loviště nejsou nikde soukromým vlastnictvím a oblasti lovu ryb a sběru divokých semen jsou rovněž všude společné,” píše Robert Murphy a vysvětluje tímto přístupem k soukromému vlastnictví mimo jiné i to, proč obyvatelé Nového světa tak lehce přišli o svou zemi: “Když na počátku koloniální éry Indiáni přidělovali usedlíkům území, nepředpokládali, že vlastnictví Evropanů přetrvá. Indiáni jim udělovali pouze povolení k používání půdy, stejné, jaké používali oni sami. Právo přístupu na území nepovažovali za osobní legální právo, nýbrž za právo, s nímž se už člověk narodil.”
Prvotní sdílení majetku v loveckých společnostech si přitom můžeme odvodit i logicky: když lovec skolil větší zvíře, jeho kořist byla jaksi automaticky majetkem kmene. K soukromničení nebyl důvod: mrtvá žirafa je horou masa mnohem větší, než může pod africkým sluncem spotřebovat jeden lovec či jedna rodina. A navíc odmítnout kus masa méně šťastnému hladovému lovci třímajícímu v ruce oštěp se nemusí zrovna vyplatit. Naproti tomu rozdělení s sebou přináší prestiž, vděk a možnost oplaty v budoucnosti.
Sdílení majetku má tedy, zdá se, svoje výhody. Na druhé straně však není ani zdaleka bez problémů. Zásadní potíž vyjadřuje termín tragédie obecních statků. Matematicky tento problém vyjádřil roku 1954 Scott Gordon, ekonom studující rybolov. Nejčastěji ovšem bývá ilustrován na příkladu obecní pastviny (viz Rámeček 1).

Z extrému do extrému

Tragičnost společného vlastnictví v naší zemi ukázala nedávno minulá léta socialistická. Soukromé podniky byly zestátněny, půda znárodněna. Ve školách jsme slýchali, jak je to správné, jak přemíra soukromého majetku společnosti škodí. Ideálem byl komunismus s maximem veřejného majetku a soukromým vlastnictvím pouze věcí osobní potřeby. Ani ideologie, ani legislativa (například vyšší tresty za krádež majetku v socialistickém vlastnictví než za obdobné provinění na majetku ve vlastnictví soukromém) však nedokázala prosadit odpovědný vztah ke společnému vlastnictví. Do nekonečna opakované fráze a hesla v psychice lidí vyvolávala opačný extrém – představu vyjadřovanou rčením “kdo nekrade, okrádá rodinu”. Lidé přestávali rozlišovat mezi vlastními zájmy a obecným dobrem, obrazně řečeno nelitovali zapálit chrám, aby se ohřáli.
V sedmdesátých letech však vyvlastňování a zestátňování propagovali ekonomičtí teoretikové a političtí praktikové i v zemích mimo socialistický tábor. Tyto praktiky podle nich představovaly jediný možný lék na tragédie obecních statků. Ve skutečnosti však jejich recepty působily skutečné katastrofy. Tragédiím obecních statků nepředešly – naopak, vytvořily je (viz Rámeček 2).
V současných Čechách je velmi prosazováno vlastnické právo, právo vlastníků. To je fajn, nicméně bychom si měli uvědomit, že když se nějaké “právo” začne uplatňovat do extrému, bývá tím ohroženo právo jiné. V lese nebo na louce se dnes setkáváme s cedulemi “nevstupovat – soukromý majetek”. Je hezké, že jedinec může vlastnit lesní či jinou půdu, nicméně přijít o svobodu pohybu bychom nejspíše také nechtěli. Ony cedule však představují nebezpečí plíživého znepřístupnění krajiny. Naše společnost se stále ještě nevzpamatovala z tragédie společného vlastnictví za socialismu a je nastavena chápat a respektovat majitele pozemků, kteří zamezují lidem ve vstupu na ně. Majitelé tedy za své cedule či dokonce ploty většinou nebývají napomenuti ani potrestáni (kde není žalobce, není ani soudce), ač je jejich chování protizákonné – viz například zákon č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny, zákon 289/1995 Sb. O lesích či Listina základních práv a svobod. Praxe ovšem bývá často taková, že co se stane zvykem, dostane se dříve nebo později také do zákona. Proto takové cedule považuji za nebezpečné.
Bylo by hezké, kdybychom si dokázali uvědomit, že ideálem není extrém: ani adorace společného vlastnictví, ani jednostranné upřednostňování majetku soukromého. A podobně je to i s množstvím hmotných statků – když nemáme nic, máme problém. A když toho máme moc, doléhá na nás zase příliš negativ: starosti o majetek, závist okolí, svázanost povinnostmi. A kde leží optimum? Každému někde jinde, rozhodně však ne tam, kam nás zavádějí reklamní kampaně a konzumní posedlost naší doby. Méně je někdy více.

***

TRAGÉDIE OBECNÍ PASTVINY
Představíme-li si racionálně uvažující majitele stád pasoucích se na obecní pastvině, snadno dojdeme k následujícímu závěru: každý majitel si snadno spočte, že neprohloupí, rozšíří-li své stádo o další zvíře. Tutéž úvahu ovšem udělají i jeho kolegové a – pozemek je přepasen, prodělají všichni.
Tato úvaha je jednoduchá a logicky správná. Praxe obecních pastvin však naštěstí takto tragická nebyla. Důvodem je, že obecní pastviny nejsou a nebývaly zdarma pro každého. Byly pečlivě regulovaným občinovým vlastnictvím. Na nezasvěceného mohly působit dojmem, že jsou otevřeny všem bez rozdílu. Jejich užívání se ovšem řídilo relativně malým počtem psaných pravidel, jež určovala, kdo na nich může pást, stejně tak jako další pravidla stanovovala, kdo a kdy může kácet palivové dříví v přilehlých, taktéž obecních lesích.
Ve středověké Anglii například podléhalo využívání obecních pozemků složité pavučině žárlivě střežených majetkových práv, na něž dohlížel zdánlivě benevolentní šlechtic nebo jeho správce. Ten půdu formálně vlastnil, nesměl však omezovat práva svých vesničanů. Existovala zvláštní práva k pastvě dobytka na pastvinách a pastvě vepřů v dubových lesích. Další práva umožňovala lov ryb, sbírání dříví, těžbu rašeliny, štěrku, písku a kamene. Všechna tato práva byla v soukromém vlastnictví jednotlivců. Později, když se hroutil starý manoriální systém, přešla tato práva do společného vlastnictví pod šlechtickou správou. A pak, během procesu takzvaného ohrazování, se na ně pozapomnělo, vyprchala nebo byla pošlapána bohatými podnikateli. Nikdy však právy nedisponoval každý.
V současnosti, kdy bylo pastevní právo plně zkomercionalizováno a pastevní licence lze kupovat a prodávat za peníze, anglické společné pastviny se změnily v částečně privatizované komunální vlastnictví.
Tvrzení, že každé společné vlastnictví je ohroženo tragédií obecních statků, tak ztrácí smysl. Společný či komunální majetek je něco zcela jiného než majetek, který je k dispozici všem zdarma a bez omezení…

***

POZOR NA ZESTÁTŇOVAČE
Africké vlády během koloniální éry i po získání nezávislosti v 50. a 60. letech zestátňovaly velkou zvěř s tvrzením, že jen tak zabrání pytlákům ve vybíjení tohoto cenného přírodního zdroje. V důsledku toho se vládou vlastnění sloni a buvoli stali nepřáteli rolníků, kteří v nich již neviděli zdroj masa, peněz a dalších produktů, ale škůdce svých polí a konkurenty svého dobytka. “Africký rolník dnes nenávidí slony stejně vášnivě, jako je sentimentální běloch miluje,” prohlásil David Western, náčelník keňské Wildlife Service. Vymírání afrických slonů, nosorožců a dalších zvířat je tragédií obecních statků, kterou zavinilo zestátnění. Důkazem toho je dramatický zvrat situace v zemích, kde se právo hospodařit s divokou zvěří vrátilo do rukou místních obyvatel. Například v Zimbabwe se ujal program Campfire (Táborový oheň), v jehož rámci vydražují sportovní lovci od vesnických družstev licence k odstřelu určitého počtu zvířat. Od doby, kdy vláda Zimbabwe vrátila právo disponovat se zvěří majitelům půdy, se plocha vyhrazená divočině rozrostla ze 17 000 na 30 000 čtverečních kilometrů.
Ještě nápadnější škody napáchaly dobré úmysly ústředních vlád na asijských zavlažovacích systémech. V Nepálu závisí zavlažování na křehkých dohodách mezi majiteli pozemků v pramenných oblastech a majiteli půdy níže po proudu. Kdyby rolníci na horních tocích pěstovali žíznivé plodiny, například rýži, nebo kdyby pouze plýtvali, mohli by vyčerpat všechnu vodu, takže by se jejich kolegové hospodařící na spodních úsecích toků ocitli na suchu. To však rolníci z pramenných oblastí většinou nepřipustí. Vedou je k tomu ryze sobecké důvody: s údržbou zadržovacích hrází na horních tocích se pojí těžká dřina a lidé hospodařící níže po proudu jim nabízejí svou práci výměnou za část zadržené vody. Když se však do věci vložila vláda, která například v Kamale vybudovala velkou a bytelnou přehradu, narušily se křehké vztahy mezi jednotlivými rolníky. Ti z pramenných oblastí ztratili zájem vycházet se svými sousedy a omezili množství vody, kterou jim po proudu pouštějí…
Vláda a její byrokracie nejsou lékem na tragédie obecních statků, jsou jejich nejčastější příčinou.
Ridley, 2000

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, květen 2006