Archiv pro měsíc: Únor 2016

Spasit svět? Jak jednoduché…

Nad knihou: MICHAEL J. COHEN a kol.: The Web of Life Imperative. Regenerative ecopsychology techniques that help people think in balance with natural systems

Institute of Global Education a Trafford Publications, Portland 2003, Oregon

Názorům podobným těm našim rádi naslou­cháme. Tím spíš, má-li je mluvčí podloženy relevantními argumenty, rozšiřujícími náš ob­zor. Z takového setkání odcházíme obohaceni a vnitřně uklidněni, že naše představy o fun­gování světa jsou správné. A vice versa – je-li sdělovaná myšlenka v rozporu s naší, vyvo­lává v nás řečník nevoli. V oblasti vztahu člo­věka k přírodě mě tak dokáže nadzvednout ze židle třeba, tvrdí-li někdo, že lidé jsou nadřaze­ni ostatní přírodě, člověk přece není zvíře, ane­bo že odpad třídí pouze hlupák… Nedávno mě však paradoxně nadzvedla kniha, již jsem brala do ruky natěšena na relevantní podporu svých názorů a porozumění odborníka.

Publikace Michaela Cohena a jeho spoluau­torů vychází z tvrzení, že mnoho problémů lidí i světa jako celku spočívá v odcizenosti člověka přírodě, v zapomenutí přírodních způsobů myš­lení. Spása je naštěstí na dohled. Michael Cohen totiž vynalezl metodu jak tento neblahý vývoj zvrátit: v jeho Kurzu spojení s přírodou (Project Nature Connect) se přírodním způsobům myš­lení znovu naučíte. Recenzovaná publikace je koncipována jako průvodce k tomuto kurzu.

Myšlenka je to zajímavá. O to více, že odci­zení člověka přírodě potvrzuje množství vě­deckých studií. Další výzkumy pak poukazují na to, že kontakt s přírodou člověku prospí­vá, procházky v přírodním prostředí, domácí mazlíčci i stromy ve městech působí na naše fyzické i psychické zdraví velice příznivě.

Tím spíš nerozumím tomu, proč autoři saha­jí po nečestných přesvědčovacích praktikách. V podpoře svých tezí používají ideologická hes­la a fráze, kladou sugestivní otázky a nezdráha­jí se uchýlit ke strašení, vyhrožování a vyvolává­ní výčitek svědomí. Nezříkají se polopravd ani demagogických argumentů. Účel v jejich agre­sivním tažení zjevně světí prostředky.

48 utlumených inteligencí

Publikace je uvedena mnohonásobnou chvá­lou sebe sama ústy různých relevantních, v oboru známých osobností, jež ji prezentu­jí jako unikátní učební pomůcku, která vám pomůže „autenticky těžit z hluboké léčebné síly přírody; vzkřísit 48 utlumených přírod­ních inteligencí; zlepšit zdraví, vnitřní vyrov­nanost a sebeúctu…“ Po přečtení takovéhoto úvodu máte pocit, že držíte v rukou dílo, jež spasí svět. Zároveň si však říkáte: podobných chlubílků tu už bylo! A přemýšlíte, o jaký styl podvodu či podvůdku půjde.

Na světě vycházejí ročně miliony knižních ti­tulů, jejichž kvalita je všelijaká a literatura tvá­řící se, že spasit svět není problém, je obzvláště hojná a oblíbená. Nebyl by tedy důvod se po­zastavovat, kdyby ovšem… Michael J. Cohen nepůsobil na několika univerzitách (Portland State University, Akamai University a Inter­national University of Professional Studies), nebyl ředitelem Institutu globální výchovy (Institute of Global Education), nositelem ce­ny The Distinguished World Citizen Award, kdyby nebyl za svou knihu oceňován, kdyby ji s ním netvořilo dalších 36 vzdělaných a zkuše­ných spoluautorů, kdyby…

Hrušky s jablky

Na počátku vás autoři knihy vyzvou k zamyšle­ní: „Má Příroda regenerující a posilující úzdrav­nou sílu? Pokud ne, tak jak vytvořila a udržuje svou perfektní čistotu, vyrovnanost a mír spo­lu s optimy diverzity, spolupráce a života… aniž vytváří odpadky, znečištění či je přehna­ně drsná?“ Dosaďte si za slovo Příroda slovo Bůh a máte obvyklou sugestivně přesvědčovací formulku kreacionistů. Inu, když máme takový hezký argument, tak proč jej nevyužít, že?

Pro podporu svých tezí dále autoři knihy uvádějí množství argumentů, důkazů, fakt a vysoce ilustrativních příkladů. To je samo o sobě chvályhodné, potíž je v tom, že jsou zde vybrána pouze ta fakta, která se autorům „hodila do krámu.“ Manipulováno je pak i světlo, jímž jsou fakta nasvícena.

Autoři například lamentují, že „Když požá­dáte své současníky, aby nakreslili, nač myslí, obyčejně získáte obrázek zahrnující peníze, konflikt, kulturní modly, moderní techno­logie, sex, uklidňující prostředky nebo pro­fesní dovednosti.“ A aby dokázali dřívější provázanost člověka s přírodou, přetiskují 1000 let starý výtvor z mimbreské kerami­ky (americký jihozápad). Autor mimbreské kresby podle nich „před tisíci lety znázor­nil, že naše bytí, psychika i příroda je jedno a totéž.“ Překvapuje mě, s jakou jistotou au­toři vědí, co chtěl autor svou částečně abs­traktní kresbou s motivem ptáka a lidského obličeje znázornit, ale hlavně porovnávají hrušky s jablky. Chtějí-li srovnávat, neměli by žádat své současníky, aby nakreslili to, co se jim honí hlavou, ale podat jim hlině­nou nádobu a požádat je o její dekoraci. Vě­řím tomu, že mezi získanými kresbami by se našla nějaká zajímavá, již by bylo lze interpretovat jako znázornění jed­noty našeho bytí, psychiky a přírody.

Snaha po objektivitě v publikaci zjevně chybí – navíc dost neuměle, takže ideologizace z recenzovaného dílka přímo čiší. Potíž je též se základními termíny, s nimiž kni­ha operuje (příroda, myšlení, smysly…). Tyto výrazy totiž nejsou definovány, což je problematické zejména proto, že nejsou užívány v obvyklém smyslu. Často například ho­voří o „inteligenci přírody“ – a mají tím na mysli vyváže­nost, funkčnost, nikoli inteligenci v klasickém pojetí. Me­zi smysly pak Cohen počítá i smysl pro hlad, žízeň, soucit, barvu, sex, místo, společenství, péči, pohyb … divná to směska. Celkem má člověk podle něj 53 smyslů. Časté jsou též antropomorfizace typu „příroda ví“. Podobně pod po­jmem myšlení se skrývá kde co – od vnímání a prožívání až po cítění, či dokonce rovnováhu. Vnucuje se předsta­va, že autoři uvažovali následovně: 1) je potřeba přírodu představit tak, aby lidi přitahovala, imponovala jim; 2) in­teligence a moudrost jsou vážené termíny; 3) je potřeba tyto termíny pojmout tak, abychom je mohli uvádět jako přírodě vlastní. A jak bychom přírodu mohli v lidských očích ještě povýšit? Ano, budeme ji psát s velkým P, ane­bo ještě lépe, budeme hovořit o Matce Přírodě. V autor­ském kolektivu se zřejmě skrývají i mistři PR.

A jestli nás neposlechnete…!

Podstatou Kurzu spojení přírodou je znovunavození pří­rodních způsobů myšlení. K tomu slouží řada cvičení, spočívajících zejména v kontaktu s přírodou, ve vnímá­ní a uvědomování si květin, zvuků, větru, tepla, pohybu, barvy, tvaru, textury, pachů… Své zážitky, zkušenosti a úvahy přitom zapisujete a sdílíte se skupinou, s níž jste v e-mailovém a telefonickém kontaktu. Přírodě děkujete za to, že vám dovoluje ji vnímat, být s ní v kontaktu. Dá­le jste v kontaktu s přírodními prvky vedeni k opakování slova „přitažlivost“ nebo „vnímání“, „spojení“ či jiného výrazu zvyšujícího vaši spojitost s přírodou.

Jiné cvičení vás zase vyzve, abyste příjemný pocit, kte­rý máte v přírodě, doplnili do tvrzení o sobě. Například: „Mám rád tento strom, protože je krásný a silný“ napíše­te jako „Mám rád sám sebe, protože jsem krásný a silný“. „Můžete si být naprosto jisti, že nějaká vaše část může být touto větou popsána,“ ujišťují vás autoři. (Trochu to při­pomíná laciné návody jak se stát úspěšným a oblíbeným nebo si zvýšit sebevědomí.)

Kniha vypráví též příběhy, například o jedněch ekolo­gicky osvícených přátelích doktora Cohena, kteří vlast­nili les v sousedství národního parku. Nedávno se je prý doktor Cohen snažil přesvědčit, aby nenechali své stromy vytěžit za velké peníze. Strnulý výraz v jejich tvářích však dával tušit, že jeho radu neregistrují. „Po­stoj Cohenových přátel nám připomíná muže, který byl při dopravní nehodě zavalen troskami vlaku,“ píší auto­ři. V průběhu svého vyprošťování tvrdil, že je v pořád­ku, a dokonce žertoval se svými zachránci. Pak zemřel. Když jeho tělo následně vytáhli, zjistili, že mu havárie amputovala nohy. Traumatický šok jej ochránil před tím, aby si své zranění uvědomil.“ To pak autoři dávají dohro­mady s prvním příběhem: V podobném šoku podle nich byli i zmínění Cohenovi přátelé a je v něm i většina oby­vatel průmyslové společnosti, a to údajně „nejen v sou­vislosti s drancováním přírodního prostředí“. Jinými slo­vy: ačkoli si to neuvědomujeme, jsme na tom hodně zle a jediné, co nás může od jisté smrti zachránit, je Coheno­va metoda. Propagaci pomocí vyvolávání strachu a vý­hružek si snad autoři mohli odpustit.

Je pravda, že si lidstvo obrazně řečeno podřezává větev, na níž sedí, a většina lidí se přesto tváří, jakoby se nic nedě­lo, a dokonce se bez výčitek svědomí podílí na „tahání pil­ky“. Podstatou tohoto jevu však není traumatický šok, jak píše Cohen a spol., ale obranné mechanizmy ega. Varová­ní vědců jsou ignorována, zesměšňována a vyvracena jaký­mikoli slabými, nerelevantními a nelogickými argumenty, jen abychom se nemuseli postavit nepříjemné pravdě tváří v tvář. Zejména politici jsou v tomto ohledu mistry.

Změřte si své eko-IQ

Za zcela zoufalou považuji pasáž publikace, v níž autoři postulují eko-senzorické IQ a uvádějí test, jímž si ho mů­žete změřit. Jejich Test ekologické inteligence se skládá ze 70 citátů známých osobností od antických klasiků přes myslitele staré Číny až po slavné fyziky (nechybí pocho­pitelně ani Bible či Sigmund Freud), s nimiž na škále 1–10 vyjadřujete míru svého souhlasu. Některé položky však již od pohledu měří něco zcela jiného než eko-IQ (nábožen­ské přesvědčení, sklon k básnickému vyjadřování…). Vý­znamnou měrou se pak v testu projeví i obecná tenden­ce souhlasit. Posuďte sami: „Kamkoli jdete, i ta poslední rostlinka vám připomene Stvořitele; Příroda je neviditel­ná moudrost, jež nás vmilovala do bytí; Vítr nad jezerem, toť obraz vnitřní pravdy.“ Též názor „Příroda nedělá nic neužitečně.“ svědčí podle autorů o vaší eko-inteligenci.

Dalším faktorem, jež se velmi silně promítá do toho, co autoři označují jako eko-IQ, je eko-sebevědomí. Počet bodů získaných ze souhlasu s oněmi 70 citáty totiž máte vynáso­bit body získanými v jediné položce, a sice: „Jaké skóre by vám podle vašeho názoru připsala Matka Příroda, kdyby porovnala vaše spojení s přírodou s tímtéž u ostatních?“

Už jen na okraj zmíním, že vedle všech logických a me­todologických nesmyslů je v konstrukci testu ještě závaž­ná chyba technická – maximální dosažitelné IQ = 100. IQ skór je přitom definován mj. tím, že stu je rovna střed­ní hodnota. Samozřejmě v textu schází jakákoli zmínka o objektivitě, reliabilitě či validitě testu, jakož i o tom, zda byl či nebyl standardizován.

Mechanizmy skupinové psychoterapie

Několik stran publikace je věnováno ukázkám textů se­psaných absolventy Kurzu spojení s přírodou na zadání: „Uveďte konkrétní příklady ze svého života, kdy se vám kurz ukázal jako hodnotný. Nápad přidat do publika­ce pojednávající o kurzu zkušenosti jeho absolventů mi sám o sobě přijde velmi rozumný. Zkušenosti těch, kdož něčím prošli, mi mohou poskytnout ilustrativní obrázek. Ovšem ač je tomuto věnováno několik stran knihy, sku­tečně konkrétních příkladů je zde minimum. Nouze nao­pak není o litanie obecných frází typu: „Hodnota kurzu pro mne spočívá v tom, že mě dostala do přímého osob­ního vztahu se životem. Poprvé v životě se cítím být na­pojena na proud života“… „Kurz Spojení s přírodou mi pomohl si uvědomit, že se skládám z mnoha částí, které tvoří celek, a že i já sám jsem součástí většího celku“ … „Mému vnitřnímu dítěti je nyní dovoleno, aby rostlo a ob­jevovalo se jako právoplatná součást mé osoby“ … „Kurz pozitivně ovlivnil každičký aspekt mého života“.

Silně mi to připomnělo výtvory snaživých spolužáků smolících před téměř dvěma desetiletími slohovou práci na téma Proč chci vstoupit do SSM. Navzdory množství superlativů to dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Autoři nepo­pisují, podle čeho vybírali, čí vyjádření do knihy zařadí, a tak se můžeme domnívat, že sáhli po těch nejpozitivněj­ších. O lidech, kteří kurz znechuceně ukončili, publikace nepojednává. To jsem autorům ochotná prominout. Na­víc jim i věřím, že kurz může být jeho účastníky prožíván pozitivně. Avšak to, co Cohen vydává jako efekt navrace­ní přírodních smyslů pomocí kontaktu s přírodou (lesem, parkem, pokojovými rostlinami), může mít i jiné příčiny: Sednu-li si a hodinu denně strávím v lese nebo u své poko­jové květiny, působí na mě jak les či květina, tak to, že tu hodinu relaxuji, jsem sama se sebou, rovnám si myšlenky a možná i medituji… místo květiny by mě mohla klidně zaujmout umělohmotná spona do vlasů, místo lesa bych mohla spočinout v klidné místnosti. Efektivní bývá i pro­stá změna (prostředí či činnosti), sebezkušenost. Dále zde působí sdílení zkušeností s ostatními účastníky kurzu, zpětná vazba od nich a vzájemné vztahy – tedy stěžejní mechanizmy skupinové psychoterapie. Dále připočítejme placebo: věřím-li, že mi kurz pomůže, notabene za něj pla­tím, mám tendenci vnímat, že mi opravdu pomohl. Též si lze představit, že stimulem k vyhledání kurzu je pro řadu účastníků osobní krize, kterou se snaží řešit různými me­todami (uvědomovanými i neuvědomovanými). Je vysoce pravděpodobné, že dotyčný krizi časem překoná. Zlepše­ní stavu je pak možné interpretovat jako výsledek kurzu i v případě, že pravá příčina je jiná.

Mrzí mě, že autoři tyto mechanizmy zamlčují, respek­tive veškeré úspěchy interpretují jako důkaz geniality své metody.

Pokusím se nyní účinnost metody nahlédnout v ještě širších souvislostech. Autoři vykreslují špatné chování li­dí k přírodě jako vyplývající z odtrženosti člověka (a je­ho myšlení) od přírody. To je podle mne jedna strana mince. Ražba na druhé straně ukazuje opačný obrázek – lidskou exploataci přírody coby výsledek přirozeného sklonu v myšlení i chování. Jen jsme se příliš rychle sta­li příliš početnými a příliš mocnými. Léčba pomocí kon­taktu s přírodou, jíž navrhují autoři, tedy léčí z jedné stra­ny (mince, osobnosti). Z druhé si můžeme domýšlet léčbu pomocí kultivace specificky lidských hodnot: kultivova­ností, kulturností, moudrostí, vzděláním… Z obou stran pochopitelně ovlivňujeme celou osobnost – chladíme-li minci z jedné strany, ochlazuje se celá. Autoři tedy pocho­pitelně mají s „léčbou orla“ výsledky i u panny. (Orientace na stranu „orla“ je přitom o to vhodnější, že dnešní společ­nost je soustředěna spíše na „panny“.) Domnívám se, že v léčbě narcistické představy o veledůležitosti vlastní oso­by může pomoci jak setkání s velikostí přírody, tak s ge­nialitou umělců či vědců. V každém případě však není od věci vnímat minci (osobnost) v její celistvosti.

Dále mě pak ještě svírá jedna pochybnost: Autoři účastníkům kurzu radí, aby si pro kontakt s přírodou vybírali taková místa, jež jsou jim příjemná, v nichž se cítí bezpečně. Pokud cítíme úzkost či nepohodlí, máme prostředí změnit. S ohledem na účel cvičení je to rozum­ná rada. Mám však obavu, zda se nám jednostranné pře­svědčování, že přírodu musíme chránit, protože je nám v ní dobře, nemůže vymstít? Nebude mít absolvent kurzu pocit zrady, když přijede z výletu v přírodě se zlomenou nohou? Není lépe přiznat, že příroda může být krásná a inspirující, ale i nepohodlná a nebezpečná? A učit se ji mít rád takovou, jaká je?

Je snad chyba ve mně?

Nechápu, jak může někdo sklízet úspěchy s publikací (kurzem) takovéto kvality. Když ovšem odborníci píší, ji­ní odborníci tleskají a Koucká ne a ne pochopit velikost díla, není chyba v ní? Zkouším se nad tím zamyslet. Mož­ná že autoři vymýšleli svou metodu a psali knihu pro jiné publikum, pro masy těch, kdož trpí psychickými potíže­mi, a přitom netuší, že chyba se skrývá v jejich nedosta­tečném kontaktu s přírodou a nelásce k ní. Pokud by ta­kových lidí byla většina a na základě Cohenova kurzu by prohlédli, dalo by se teoreticky uvažovat o rapidním zlep­šení jejich psychického zdraví i stavu světa. Jenže v dneš­ním západním světě je módní mít rád přírodu. Nikdo vám dnes neřekne „Přírodu já rád nemám“; „Na přírodu kašlu“ nebo něco podobného. Taková slova by byla považována za neslušná a dotyčný by se znemožnil dokonce hůře, než kdyby se takto vyjádřil o dětech. Lidé – v USA stejně tak jako v Čechách – jsou většinou přesvědčeni, že mají příro­du rádi. Američtí občané by vám to hned vylíčili v miliar­dách dolarů, které ročně utrácejí za své domácí mazlíčky, američtí politici pak sumou, již věnují na ochranu přírody. Opačný názor zastává jen mizivé procento těch, kteří si zakládají jak na nadřazenosti člověčenstva nad přírodou, tak na jinakosti svého názoru a rádi šokují své okolí. Ta­kový člověk by však po Cohenově knize opět nesáhl, a po­kud by se mu snad i omylem dostala do rukou, během pár minut by ji vztekle odhodil. On přece nemá problém.

Přesto přese všechno jsem si říkala, možná že ten kurz je opravdu úžasný a převratný, akorát se to musí zažít – te­orie to třeba nedokáže sdělit. Navíc se domnívám, že dřív než začnu něco kritizovat, měla bych to pořádně poznat. Vyhledala jsem si tedy www stránky internetového Kurzu spojení s přírodou, připravena se přihlásit. Požadovaných 5560 amerických dolarů mě však rychle odradilo.

Sebevědomé mýty

O důsledcích vysokého sebeocenění

Představte si, že přijímáte nového pracovníka a máte dva uchazeče se stejnými znalostmi i zkušenostmi. První z nich je ovšem přesvědčen, že práci v pohodě zvládne, tvrdí, že má spoustu zkušeností, v kolektivu bývá oblíben, ničeho se nebojí. Druhý kandidát je skromnější: omlouvá se, že nemá praxi přímo v oboru, snad s pomocí ostatních – které by ovšem nechtěl příliš obtěžovat – by se časem dokázal zapracovat. Jistě tušíte, který z kandidátů je Čech a který Američan. Občané Spojených států jsou důrazem na sebeprosazení a sebevědomí pověstní. Svým způsobem je tato jejich snaha logická: vysoké sebevědomí je příjemné a lidé intuitivně chápou jeho důležitost pro psychické zdraví. Proto se snažíme o zachování a dle možností i zvyšování mínění o sobě samých. Tak je to ovšem všude na světě: vysoké sebevědomí si užívají lidé v Americe stejně jako v Evropě i jinde na světě.

Americká bublina
Vysvětlení vysokého sebehodnocení Američanů je pochopitelně složitější kulturně-historický fenomén. Nelze se zde zabývat celou jeho šíří – podíváme se na jeden jeho aspekt: na přesvědčení, že nízké sebevědomí stojí u zrodu všech individuálních a tudíž i společenských problémů. Na základě tohoto názoru se zvyšování sebevědomí jedinců stalo v tomto koutě světa obecným zájmem. Kampaněmi prosazujícími zvyšování sebevědomí se to začalo jen hemžit. Kalifornie si na sklonku 80. let od posilování sebevědomí svých občanů neslibovala málo: důsledky měly sahat od snížení kriminality přes zlepšené životní prostředí až po redukci počtu těhotenství adolescentů. John Vasconcellos, člen zdejšího zákonodárného shromáždění, si od zvyšování sebevědomí občanů sliboval i výpomoc státnímu rozpočtu, což opíral o pozorování, že lidé s vysokým sebevědomím vydělávají více peněz a tudíž platí větší daně.
Výzkumná zjištění ověřující platnost takovýchto proklamací jejich propagátory nikdy moc nezajímala. Společenský jev plošného zvyšování sebevědomí však zaujal vědce. Výzkum tohoto psychologického fenoménu za posledních patnáct let značně pokročil. Podívejme se, co bylo zjištěno, jaké důsledky může míra sebevědomí mít.
Předně je nutné zdůraznit, že výzkum sebevědomí není tak jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jedním z hlavních problémů je, že sebevědomí je zjišťováno prakticky výhradně pomocí sebeposouzení probandů. Výzkumníci se prostě dotazují, co o sobě lidé soudí. V čemž je skryto hned několik zádrhelů. Prvním z nich je obecná lidská snaha ukázat se v co nejlepším světle. Psychologové sice doplňují dotazníky o takzvaný lži-skór, který jim pomáhá tuto tendenci odfiltrovat – pro inteligentní respondenty však zpravidla nebývá obtížné příslušnou snahu odhalit a obejít. Oceňování sebe sama navíc nemusí být zcela vědomé: někteří výzkumníci rozdělují sebevědomí na explicitní a implicitní. Základ implicitní části přitom leží mimo vědomí respondenta a jako takový je jen velmi těžko zjistitelný. Například osobnosti se silnějšími narcistickými rysy mohou vykazovat velmi vysoké explicitní sebevědomí, pod nímž se však skrývá nízké sebevědomí implicitní – na méně vědomých rovinách o sobě takovíto lidé pochybují. To může vést na jedné straně k rozvinutí psychických obran (popření, racionalizace, projekce…) a na druhé k nestabilitě explicitního sebevědomí. Metoda sebeposouzení tak sloučí do jedné kategorie jak ty, kteří sami sebe skutečně cení vysoko, tak ty, kteří si to pouze myslí. A aby toho nebylo málo, tak se zde ocitnou i ti, kteří si ani nemyslí, že sami sebe vysoko cení, ale snaží se (z jakéhokoli důvodu) vyvolat takový dojem. To může výzkumná zjištění pochopitelně dosti zkreslovat.
Lepší metodu než sebeposouzení však psychologové k měření sebevědomí nemají. Je to škoda, neboť u řady podobných osobnostních vlastností se ukázalo, že sebehodnocení respondentů neodpovídá skutečnosti. Příkladem může být vztah sebehodnocení a tělesné přitažlivosti: mnoho studií poukazuje na pozitivní korelaci mezi sebevědomím a atraktivitou. Zdá se logické, že přitažliví lidé jsou oblíbenější a svými partnery a milenci výše cenění – což zvyšuje jejich sebevědomí. Jenže z pouhé korelace kauzalita nevyplývá, může to být i přesně naopak: a sice že sebevědomí lidé se chovají způsobem, který zvyšuje jejich přitažlivost. Teoreticky pak existuje ještě třetí eventualita: další proměnná stojící za nárůstem obou měřených – například přesvědčení o dokonalosti vlastní osoby: člověk, který vnímá sebe sama jako úžasnou bytost, bude pravděpodobně skórovat vysoce jak v udávané míře sebevědomí, tak v přesvědčení o vlastní přitažlivosti. Nakonec se však ukázalo, že je to celé ještě jinak: když badatelé neměřili fyzickou atraktivitu osob jejich sebehodnocením, vytratila se i prostá korelace. Například Edward Diener s kolegy nechal posuzovat fotografie respondentů osobami, které je neznaly – a korelace mezi sebevědomím a přitažlivostí klesla téměř na nulu. Jednoduše řečeno: lidé s vysokým sebevědomím jsou krásní ve vlastních očích, což ovšem neznamená, že je tak vnímá i jejich okolí. To, co se zpočátku jevilo jako silná souvislost mezi vzhledem a sebevědomím jedince, se ukázalo jako jednota pozitivního hodnocení sebevědomých lidí sebe sama z různých hledisek. Podobná jednota se pak objevuje i u lidí se sebevědomím nízkým: v různých rysech o sobě smýšlejí negativisticky. A zdá se dokonce, že se tento pesimismus u vlastní osoby nekončí.

Přátelství a milostný život
Jestliže si psychologové vysvětlovali korelaci sebehodnocení a přitažlivosti zvyšováním mínění o sobě samých u přitažlivých lidí, u sociální úspěšnosti předpokládali opačnou zapříčiněnost: oblíbenost měla být způsobena vysokým míněním o sobě samých. Dobrý sebeobraz měl svému nositeli pomoci k oblíbenosti u ostatních lidí. Předpokládalo se, že kontakt se sebejistým, pozitivním jedincem je příjemnější nežli styk s někým, kdo o sobě pochybuje. V souladu s touto domněnkou sebevědomí lidé uvádějí, že jsou oblíbení a hodnotí svá přátelství jako kvalitnější nežli lidé, kteří mají se sebevědomím potíže. Avšak i zde studie, v nichž se autoři ptali na oblíbenost nikoli pouze respondentů samotných, ale i lidí v jejich okolí (spolužáků, kolegů), souvislost mezi zmiňovanými vlastnostmi neobjevily. Ačkoli sebevědomí vysokoškolští studenti udávali, že jsou otevřenější, asertivnější, podporujícnější, lepší v navazování kontaktů a přátelství i v řešení konfliktů, jejich spolubydlící měli na věc jiný pohled: korelace všech sociálních dovedností se sebevědomím spadly prakticky na nulu, jen u schopnosti navazovat nové vztahy zůstala zachována signifikantní souvislost.
Některé studie dokonce poukázaly na to, že příliš sebevědomí lidé bývají vysloveně neoblíbeni: jejich okolí je totiž považuje za nafoukané. Celkově můžeme říci, že sebevědomí lidé se v současné době jeví sociálně úspěšnější pouze v navazování kontaktů.
Schopnost lehkého navazování nových vztahů je pro své nositele jistě přínosná. Je ovšem možné, že ji tolik neoceňují jejich životní druhové. Partnerskému životu lidí v závislosti na jejich sebevědomí se v posledních letech věnovala například Sandra Murrayová z New Yorské státní univerzity v Buffalu. Ukázala mimo jiné, že lidé, kteří o sobě pochybují, mají tendenci považovat se ve vztahu za méněcenné a nedůvěřovat projevům lásky a podpory svých partnerů. Jednají tak, jakoby neustále očekávali odmítnutí. Murrayová pak přišla i na to, že tuto nevyrovnanost ve vztahu lze ovlivnit: a to jak upozorňováním na kvality jedince, jehož sebehodnocení je nízké, tak poukazováním na chyby jeho partnera. Lidé s nízkým sebevědomím po takovéto ,terapii‘ oceňovali sami sebe výše a zároveň si užívali i vyšší ocenění ze strany partnera, vnímali jeho vyšší oddanost. Dá se tedy říci, že snížením sebevědomí partnera mohou lidé zvyšovat svou vlastní jistotu ve vztahu. Laického pochopení tohoto vztahu zneužívají mnozí původci domácího násilí.
Sociální souvislosti sebevědomí jsou však složitější, než můžeme ukázat a nové výzkumy přinášejí odpovědi stejně tak, jako formují nové otázky. Například ve studii zaměřené na žárlivost mezi kamarády bylo zjištěno, že dospívající s nízkým sebevědomím jsou žárlivější. Žárlivost není zrovna příjemná vlastnost a tak se zákonitě vynořují otázky: způsobuje nízké sebevědomí žárlivost přímo nebo je zde třetí proměnná? Pomůže zde prosté zvýšení sebevědomí? Jakým způsobem by k němu mělo dojít?…

Pracovní úspěchy – nepotvrzeno
Vraťme se však k Vasconcellosovi a jeho Národní asociaci pro sebeocenění (NASE). Podstatou přínosu, který mělo vysoké sebevědomí občanů Americe přinést, nebyly sociální úspěchy, ale úspěchy pracovní, respektive školní.
Roy Baumeister s kolegy píše: „Na počátku jsme měli všechny důvody se domívat, že v posílení sebevědomí nalezneme silný nástroj pomáhající studentům.“ Bylo logické se domnívat, že vysoké sebevědomí posílí studentovu snahu i vytrvalost a pomůže mu neupadnout do omezujících pochybností o sobě. Tuto úvahu podporovaly i starší studie prokazující souvislost mezi mírou sebevědomí a akademickou úspěšností. Nové studie, korelující proměnné ve dvou časových okamžicích, však nastíněnou kauzalitu zpochybňují. Některé z nich dokonce naznačují, že pouhým umělým zvýšením sebevědomí můžeme následnou akademickou úspěšnost zkoumané osoby snížit (Baumeister a kol., 2005). A podobné je to i s úspěšností pracovní. Některé studie sice hovoří o mírné korelaci mezi pracovními úspěchy a zvýšeným sebehodnocením jedince, naznačená souvislost je však jen malá a navíc není jasné, zda je zde míra sebevědomí příčinou či následkem.
Ani další slibovaný efekt pozitivnějšího sebeoceňování – redukce rizikového chování mládeže – se nepotvrdil. Idea byla taková, že teenageři, kteří o sobě pochybují, hledají v drogách, v sexu a dalších rizikových aktivitách útěchu. Vzhledem k závažnosti následků existuje na toto téma veliké množství výzkumných prací z různých kulturních prostředí. A výsledky? Velmi rozporuplné. Například u zneužívání psychotropních látek existují jak studie prokazující kladnou korelaci mezi výší sebevědomí a braním drog, tak studie, v nichž vyšla korelace záporná. Vysvětlení je možné hledat v rozličné motivaci různých uživatelů: někdo hledá útěchu, jiný vzrušení a další prostě nechce ,trhat partu‘. Podobné výsledky se ukazují i u dalších rizikových aktivit od účasti v dopravních nehodách až po nechráněný sex.
Ze společenského hlediska se dále jevila jako výhodná nižší náchylnost k předsudkům, která byla s vysokým sebevědomím spojována. Starší studie, v nichž respondenti jednoduše hodnotili různé náboženské, rasové a jiné skupiny, takovouto domněnku zdánlivě potvrzovaly: lidé s nízkým sebevědomím totiž hodnotili různé skupiny, do nichž nepatřili, negativněji nežli lidé se sebevědomím vysokým. Jenže se ukázalo, že tento jev je způsoben již zmíněným všeobecnějším rysem pesimistického pohledu na svět u lidí s nízkým sebevědomím. Jinak řečeno: když někdo hodnotí všechno a všechny (včetně sebe sama) negativně, těžko jej můžeme prohlásit za předsudečného jen proto, že tak hodnotí i skupiny, k nimž nepatří. V následných studiích, v nichž byl vzat do úvahy rozdíl mezi vlastní skupinou a skupinami ostatními – a nikoli pouze absolutní hodnocení cizích skupin – přinesly dokonce zcela opačné výsledky: náchylnější k předsudkům se nyní jeví lidé s vysokým sebevědomím.
Vysoké sebevědomí tedy zřejmě nepůsobí proti předsudkům, nesnižuje rizikové chování a nejspíš ani nepřináší pracovní úspěchy. Lidé s vysokým sebevědomím navíc mohou vyžadovat přednostní zacházení či využívat ostatní pro svůj prospěch. Ze společenského hlediska se proto americká kampaň za plošné zvyšování sebevědomí jako výhodná neprokázala.
Je tedy sebevědomí vůbec k něčemu dobré? Jistě – minimálně pro dobrý pocit jedince. Když se totiž podíváme na celou záležitost nikoli z hlediska společnosti, ale očima jednotlivce, vysoké sebevědomí se začne jevit jako vysoce žádoucí. V souladu se zkušeností laiků i výzkumné studie prakticky jednoznačně ukazují, že vysoké sebevědomí úzce souvisí s pocitem štěstí. Naopak nízké sebevědomí se ukazuje jako prediktor úzkostnosti, depresivních sklonů – a dokonce koreluje i se sebevražedným chováním.

Zlatá střední cesta
Obecným nešvarem psychologických sporů je hledání optima v extrému. Odborníci se dohadují, zda je lepší vysoké či nízké sebevědomí, laici se zase spoří třeba o to, zda jsou příjemnější extraverti nebo introverti: extraverti vyčítají introvertům, že s nimi není řeč, introverti extravertům to samé. Neuvědomují si přitom relativitu a subjektivitu obojího. Pokud snad lze v uvedených příkladech říci něco obecného, pak snad to, že oba extrémy jsou poměrně nepříjemné: s mimořádně extravertní i příliš introvertní osobou se žije velmi těžko. A podobné je to i u extrémně sebevědomého či takzvaně zakomplexovaného člověka.
Vraťme se nyní k imaginárnímu pracovníkovi, kterého jsme přijímali v prvních řádcích tohoto textu. Kterého si máme vybrat? Asi bude záležet na tom, o jakou pozici se jedná a s kým bude dotyčný spolupracovat. Ve většině případů se však vyplatí vyvarovat se extrémů: jak s mimořádně sebevědomým jedincem, tak s osobou, která si absolutně nedůvěřuje, bychom to zrovna nevyhráli.
Ani z hlediska jedince tedy nemůžeme říci, že ,čím více, tím lépe‘, čím větší sebevědomí, tím spokojenější člověk. Domnívám se, že ideálem by mělo být zdravé sebevědomí – čímž ovšem nemyslím pouze jeho absolutní míru, ale i to, o co se sebevědomí opírá. Například postoj: ,Vážím si sebe sama, protože dělám užitečnou práci, chovám se ekologicky, zodpovědně a s láskou se starám o své blízké.‘ považuji za zralejší a žádoucnější nežli stejnou absolutní míru sebevědomí vycházející kupříkladu z postoje: ,Jsem fakt dobrej, protože se oblíkám nejlíp z celý ulice a každej se mě bojí.‘ Zdravé sebevědomí by se mělo opírat o etiku, morálku, šířeji pojaté hodnoty. Zdravě sebevědomý člověk může být i vyloženě skromný. Zpravidla oceňuje lidi ve svém okolí a přispívá k jejich vyššímu sebehodnocení. Opakem je sebevědomí založené na moci, na snižování sebevědomí blízkých lidí. Vylučuje se se skromností.
Co však určuje, z čeho lidé své sebevědomí odvodí? Jennifer Crockerová s Lorou Parkovou (2004) hovoří o důležitosti snahy: lidé podle nich opírají své sebevědomí o úspěchy a ocenění v oblastech, do nichž investují úsilí. Naopak oblasti, v nichž se jedinec o úspěch nesnaží, zůstávají emočně neutrální a jako takové nemají na sebevědomí vliv. Například šachového velmistra (trávícího dlouhé hodiny denně nad šachovnicí) může zdrtit porážka od mistra světa, aniž by mu jakkoli vadilo, že neovládá žádný cizí jazyk a neumí vařit (patrně to nikdy nezkusil). Zatímco tedy neúspěch v subjektivně nedůležité oblasti nemá na jedince prakticky žádný vliv, nezdar v oblasti vysoce ceněné může vážně ohrozit sebevědomí a následně psychické i fyzické zdraví. Rozložení schopností tedy pravděpodobně ovlivňuje míru celkového sebeocenění úměrně tomu, jak je která oblast pro daného jedince důležitá, nakolik si ji cení. Sebevědomí společensky neobratného osaměle žijícího vědce (vynikajícího badatele) bude pravděpodobně záviset na tom, zda jsou pro něj blízké vztahy s lidmi důležité, zda se o jejich navázání snaží a kolik úsilí věnuje jejich udržení.
Malebnou ilustrací skutečnosti, že sebevědomí lze odvozovat skutečně od čehokoli, může být onen pán z filmu Knoflíkáři, který zakládal své sebevědomí na tom, že dokáže ,plivnout přesně na osmičku‘. Svým způsobem se není co divit: nikdo jiný na světě by to totiž nedokázal. Manželka tohoto pána si mimochodem zvyšovala své sebevědomí shazováním svého muže. Věta ,Neživíš, tak nepřepínej!‘ budiž toho ilustrací.
Domnívám se, že důležitější otázkou než zda zvyšovat sebevědomí občanů, je otázka způsobu tohoto zvyšování. Rozvíjeny by měly být prosociální praktiky, omezovány způsoby vysloveně nebezpečné: povyšování nad ostatní, ,shazování‘ druhých a tak podobně.
Sebevědomí se jeví jako velice důležité pro pohodu, spokojenost a potažmo i zdraví lidí. A ukazuje se i jeho důležitost pro celou společnost. Představme si například, jak by se mohla celá naše společnost ozdravit, kdyby vrcholní politici občas zapochybovali o své dokonalosti, nebo kdyby si mocí nad námi neléčili své komplexy méněcennosti.

Literatura:
Baumeister, R. F., Campbell, J. D., Krueger, J. I. and Vohs, K. D. (2005). Exploding the Self-Esteem Myth. Scientific American 292 (1) 70–77.
Crocker, J. and Park, L. E. (2004). The Costly Pursuit of Self-Esteem. Psychological Bulletin 130 (3) 392–414.
Murray, S. L., Rose, P., Holmes, J. G., Derrick, J., Podchaski, E. J., Bellavia G. and Griffin, D. W. (2005). Putting the Partner Within Reach: A Dyadic Perspective on Felt Security in Close Relationships. Journal of Personality and Social Psychology 88 (2) 327–347.

Umějí zvířata počítat?

Když paviána obklíčí čtyři hyeny, z nichž tři odběhnou jinam, docela se mu šikne spočítat si, že za křovím se stále jedna skrývá. Názory odborníků na matematické schopnosti zvířat ale nejsou jednotné.

„Mají opice ponětí o číslech, nebo je to čistě laboratorní cirkusové umění?“ ptá se Elizabet Brannonová z Duke University. Studie její postgraduální studentky Jessicy Cantlonové publikovaná v lednovém čísle Journal of Experimental Psychology ukazuje, že opice skutečně používají kategorii počtu, když rozeznávají předměty. A to dokonce i v případě, kdy za stejným účelem mohou použít tvar nebo barvu. Hank Davis z University of Guelph v Kanadském Ontariu soudí, že jde o velmi zajímavý výsledek. Na základě předchozích experimentů totiž odborníci soudili, že zvířata počty používají pouze tehdy, není-li možné použít jiného rozpoznávacího klíče.
„Pokud opice skutečně spontánně používají počty, znamená to, že matematika má hlubší evoluční kořeny, než jsme se dosud domnívali,“ soudí Cantlonová a vyvozuje, že tento výzkum může dokonce osvětlit, jak počítají malé děti. „Počet je pro lidi skutečně důležitý koncept – ale nyní se ukazuje, že nejsme jediní, kdo jej používají.“
Pokus, z něhož odbornice z Duke University vyvozují veliké závěry, byl prostý. Čtyři makaci byli odměňováni za správnou volbu identických obrázků. Tři z nich přitom byli již dříve trénováni v početních úlohách, čtvrtý makak dosud s počty do styku nepřišel. Na obrazovce počítače se objevil například obrázek čtyř červených srdcí, která následně vystřídaly dva obrázky: jeden zobrazoval opět čtyři červená srdce, kdežto druhý tři modré diamanty. Pokud opice vybrala obrázek identický s prvním, dostala hlt sladkého nápoje. Poté, co se zvířata zacvičila, dostala těžší úkol: jedna z voleb představovala obrázek identický počtem, druhá obrázek identický v kategorii barvy nebo tvaru zobrazených symbolů. Místo čtyř červených srdcí se například objevily čtyři červené diamanty nebo dvě červená srdce. V počtech trénovaní makaci preferovali volbu obrázku na základě počtu zobrazených symbolů, zejména byl-li počet zobrazených symbolů na druhém obrázku výrazně jiný. Netrénovaná opička si naproti tomu vybírala spíše na základě barvy nebo tvaru. Ukázalo se však, že i ona byla počtem ovlivněna, neboť častěji přiřazovala obrázky, kde si počty byly podobné.
Když se profesor Davis se svým kolegou Johnem Memmottem před lety zabývali výzkumem chování potkanů, zjistili, že je velmi obtížné naučit je počítat byť jen do tří. I oni tenkrát své výsledky zobecnili: „Většina zvířat preferuje jiné kategorie než počet.“ „Odhaduji, že počítání vyžaduje vysoké kognitivní schopnosti, a i když jsou jich zvířata schopna, stojí je to moc námahy,“ zastává Davis svůj názor ještě dnes. „Některým numerickým dovednostem se ostatně obtížně učí i lidé.“ Ovlivnění volby počtem u čtvrtého makaka zmiňované studie Davis relativizuje poukazem na jeho laboratorní minulost: ačkoli zvíře nebylo v početních úlohách trénováno, nepocházelo z volné přírody, ale žilo v lidské společnosti, v umělém prostředí. Studie publikovaná v časopise Cognition v říjnu 2005 však pracovala s divokými makaky a též zjistila, že tato zvířata spontánně věnují pozornost počtu. Jonathan Flombaum z Yale University upoutal pozornost divokých makaků pomocí několika citrónů. Ty pak schoval za zástěnu, makakům ukázal další citrusy, které opět přidal za zástěnu. Poté zástěnu zdvihl. Pokud odhalený počet citrónů odpovídal součtu obou skupin citrusů, opice odkryté hromádce nevěnovaly zvláštní pozornost, což poukazuje na to, že výsledek očekávaly. Pokud však výsledný počet plodů výrazně převýšil součet obou skupin, zvířata na hromádku hleděla o pár vteřin déle. Podle Marca Hausera z Harvard University to ukazuje, že zvířata mají přirozený smysl pro počet a dokonce pro sčítání.
Je zajímavé sledovat, jak velké závěry někdy vznikají na základě jednotlivých studií. Vzrušené debaty možná poukazují na potřebu výzkumníků dodat velkým teoretickým závěrem vlastní studii na důležitosti a možná také na zajímavost otázky, zda počítání je či není výsadou člověka.
Nemohu se však při sledování těchto disputací ubránit úsměvu. Složitá studie někdy objevuje cosi, co selský rozum věděl už dávno. Použijili obyčejnou lidskou empatii, či trochu zdravého antropomorfismu, přišlo by mi zvláštní, kdyby opičky v poslední zmiňované studii na hromadu citrónů, jež se za zástěnou najednou objevila, nevěřícně necivěly. Podobně v první studii by mě zarazilo, kdyby makaci na počet nikterak nereagovali. Nevím ale, do jaké míry výsledek hovoří o jejich schopnosti počítat – třeba jen čtyři srdce prostě zaberou větší prostor a opičky vnímají celkově větší a menší obrázek. A rozdíl větší-menší skutečným počítáním ještě není. Přesto se domnívám, že jisté početní schopnosti zvířata přirozeně mají a mohou v nich být dále cvičena. Násobit se však nenaučí ani geniální cirkusový kůň.

Literatura: www.apa.org

Obraz zvířete v pohádkách

„Zajíc se lišce vysmál,“ říká pohádka. Ale vysmál se skutečně zajíc lišce? Nebo to byl člověk s vlastnostmi zajíce, který se vysmál lišákovi z vedlejšího paneláku?

Byl jednou jeden sedlák, který měl dostatek peněz i polí, ale ač byl bohatý, přece mu něco chybělo. Neměl se svou ženou žádné děti. Když chodíval s ostatními sedláky do města, dělali si z něj často posměch a ptali se, proč nemá žádné děti. Nakonec se rozzlobil, a když přišel domů, řekl: „Chci mít dítě, i kdyby to měl být ježek.“ Jeho ženě se pak skutečně narodilo dítě, které bylo od pasu nahoru ježek a od pasu dolů chlapec…
Takto začíná pohádka Janježek ze sbírky bratří Grimmů. Narodí se tvor: napůl lidský a napůl zvířecí. Jinde než v pohádce by se to stát nemohlo. Pohádky jsou přitom plné nejen zvířat pomíchaných s člověkem, ale i zvířat jako takových. Dětská literatura, mýty a bájné příběhy zvířecími postavami a motivy nešetří: s čtyřnohými i okřídlenými průvodci člověka se zde setkáváme doslova na každém kroku. Hojně se vyskytují psi, kočky a jiná hospodářská zvířata, jakož i divocí obyvatelé hvozdů i vod. Nechybí ani hmyz.
Hojné zastoupení různých živočichů v tradovaných příbězích není překvapující: přežití člověka po většinu jeho vývoje záviselo zejména na tom, jak si byl schopen poradit se svými zvířecími nepřáteli a konkurenty. Úspěšnost našich předků nebyla tedy dána jen jejich silou a mrštností, ale i porozuměním a předvídáním chování zvířat, která lovili, jakož i těch, jimiž byli loveni. Značnou část historie nás též doprovázejí zvířata, kterým dnes říkáme domácí. Pes žije s člověkem podle některých odhadů přes sto tisíc let. Ostatní hospodářská zvířata se přidala v průběhu posledních deseti tisíc let.
Tato situace se však v posledních stoletích (a zejména ve století dvacátém) radikálně změnila: velká část dospělé městské populace dnes nemá čas, chuť ani energii se zvířaty zabývat. A není ani důvod: riziko napadení šelmou je prakticky nulové a maso kupujeme úhledně zabalené v supermarketu. Dětem však snad jejich náklonnost ke chundelatým tvorům zůstala. Marie-Louise Von Franzová píše: „Všimla jsem si, že děti dávají v určitém věku přednost příběhům o zvířatech. Začne-li se s příběhy o princích a princeznách, které odnesl čert, zeptají se: ,Co je to čert?‘ … Potřebují to pořádně vysvětlit. Ale když řeknete: ,Pes řekl kočce,‘ – poslouchají velmi napjatě. Zdá se tedy, že se jedná o základní materiál, nejhlubší a nejstarší formu vyprávění.“
U přírodních národů, pro jejichž přežití je znalost výskytu, chování a nebezpečnosti zvířat stále klíčová, představují vyprávění o zvířatech naprostou většinu všech tradovaných příběhů. Například u Křováků je to celých osmdesát procent. Seznam zvířecích druhů vyskytujících se v pohádkách domorodých národů je přitom často úctyhodný a zdaleka se neomezuje pouze na velké a huňaté živočichy. Například v příbězích uto-aztécké kultury O’odham figuruje 16 druhů bezobratlých, 13 druhů ryb, obojživelníků a plazů, 28 druhů ptáků a 20 savců (Nabhan a St. Antoine, 1993).
Naproti tomu v našich pohádkách došlo v průběhu civilizačního vývoje k jisté degeneraci obrazu zvířete. Hezky je to vidět už na zastoupení zvířecích druhů: kromě zdomácnělých zvířat se v našich bajkách a pohádkách obyčejně setkáváme jen s nevelkým počtem zvířat, a to ještě většinou vymezených nikoli rodově (neřku-li druhově) ale často až na úrovni zoologických čeledí, řádů či dokonce tříd – zejména u studenokrevných zvířat. V našich pohádkách tak vystupuje dost často had (nikoli užovka či zmije) a místo kapra, candáta či lína se hovoří prostě o rybě (někdy zlaté).
Dále můžeme vypozorovat, že zvířata se v našich pohádkách značně vzdálila svému přirozenému chování. Zoolog by zaplakal, my se pojďme podívat, co s sebou tato změna přináší a jaké role v pohádkách zvířata obecně naplňují. Stranou přitom ponecháme názory psychoanalytiků, hovořící o symbolech archetypů stínu, animy a dalších. Těmto interpretacím se věnuje dostatek jiných autorů i publikací.

Zvíře jako člověk

Zvíře v pohádce či bajce často vystupuje jako symbol lidské vlastnosti. Ostatně i mimo pohádky běžně využíváme zvířecí symboliky k metaforickému vyjádření lidských ctností i nectností: jsme pilní jako včeličky, líní, tlustí či špinaví jako prasata, prohnaní jako lišky a stateční jako lvi. Skutečnost, že je to v přírodě leckdy jinak (král zvířat lev například raději ukradne kořist hyenám, než aby se namáhal lovit sám), nehraje roli. Vyzdvižena je buď jedna dominantní vlastnost zvířete za současné ignorace vlastností ostatních, či se může dokonce jednat o čistou projekci bez racionálního základu. Jako projekční plátno slouží zvířata velmi dobře už proto, že nemluví a jejich mimika bývá jiná a zpravidla omezenější než naše.
„Antropologové se dohadují o tom, zda příběhy vyprávějí o lidech převlečených za zvířata, nebo o zvířatech převlečených za lidi,“ píše Von Franzová a pokračuje: „Jsou to zvířata i lidé a žádný primitiv by si tím hlavu nelámal; není v tom žádný rozpor.“ Křováci například říkají: ,Hyena – byl to samozřejmě člověk – řekla své ženě…’“
Přijmeme-li, že zvíře v příběhu není vlastně zvířetem, ale antropomorfní bytostí, mnohé pochopíme a další nás přestane zarážet. Ozřejmí se nám například, proč zvířátka v bajkách daleko častěji komunikují mezidruhově než v rámci svého druhu a proč vypravěč zapletl do příběhu zvířata, která spolu v přírodě nepřicházejí do kontaktu, jako například lišku se lvem v bajce Jak se liška poradila s rozumem.
Zvíře jako symbol vlastnosti či stavu nemusí navíc vystupovat celé: postačí některý jeho charakteristický znak (v ukázce v úvodu je to ježčí kůže, jinde kravská oháňka, oslí uši nebo medvědí hlava). Zde již nemůže být pochyb o tom, že zvířecí podoba se vztahuje k člověku.
Lidská podstata zvířete vystupuje jasně též v případě, kdy je hrdina do zvířete začarován, jako je tomu třeba u Žabího prince. Důvody zakletí mohou být různé. Někdy se jedná o trest za čin, jehož se hrdina dopustil, jindy jde jen o zlovůli toho, kdo kletbu vyslovil. A aby byla kletba zrušena, musí přijít někdo, kdo se k hrdinovi zachová hezky i v jeho zvířecí podobě, což je někdy poměrně jednoduché a jindy zase značně komplikované – v závislosti na rozpracování pohádky. Žabí princ například dostává lidskou tvář po jednom políbení, zatímco ruská Žabka carevna to tak jednoduché nemá: ženich ji musí představit celému dvoru v její zvířecí podobě, nechat ji jíst ze svého talíře, spát ve své posteli. Zkrátka se k ní chová tak, jako by byla ženou – a ona se pak v ženu skutečně promění. Zakletí do zvířete bylo zápletkou děje, obsahem pohádky je vysvobození, navrácení lidské podoby.
Zde se ukazuje, že jakkoli je vztah člověka ke zvířeti silný, obecně se dá říci, že by si lidé nepřáli se ve zvíře proměnit. Tento odpor však není zdaleka u všech zvířat stejný: existují jak obecné zákonitosti (proměnit se ve švába připadá skoro každému odpudivější než změna v opici či kočku), tak individuální rozdíly (ve lva by se chtěli proměnit zpravidla lidé toužící po moci, v zajíčka naopak lidé submisivnější). Elegantně těchto zákonitostí využívá dětská psychodiagnostika.

Zvíře jako zvíře

Ne všechna zvířata v pohádkách jsou ovšem zakletí lidé či symboly lidských vlastností. Některá jsou skutečně zástupci svého rodu. Jejich role pak bývá zpravidla trojí: mohou vystupovat jako hrdinovi pomocníci nebo nepřátelé; jsou-li vlastněna, vypovídají o sociální příslušnosti majitele.
I velcí hrdinové zpravidla mívají své pomocníky. Mohou jimi být jak lidé, tak pohádkové bytosti i různá zvířata. Zvířecí pomocníci přitom často bývají obdařeni nadpřirozenými schopnostmi, znalostmi a vědomostmi, jež obyčejným smrtelníkům unikají.
Pomáhat mohou prakticky všechna zvířata, od mušek po koně. Často bychom přitom řekli, že se jedná o reciproční altruismus: hrdinovi pomáhá zvíře, kterému předtím pomohl on (nebo je alespoň ,ušetřil’).
Na opačném pólu než zvíře-pomocník stojí zvíře-nepřítel. Toho je třeba přemoci. Často se jedná o zvíře mýtické, ve skutečnosti neexistující (drak, stvůra). Může se ale jednat i o zvíře, které našim předkům – či jejich stádům – skutečně bylo nebezpečné: u nás zejména vlk. Typickým způsobem vítězství nad drakem je fyzické přemožení (useknutí hlav), vlk bývá zpravidla přelstěn.
Zvíře též může symbolizovat sociální příslušnost majitele: Ježibaba zpravidla mívá svého kocoura, princ koně. Zdravý a silný kůň vozí kromě princů i jiné vysoce postavené hrdiny, kdežto chce-li vypravěč zdůraznit nízké postavení hrdiny/neúctu ostatních k němu, posadí jej na koně starého, kulhavého, na osla či dokonce kozla, prase či kohouta. Vedle druhu zvířete zde hraje roli jeho barva: špatné postavy dostávají zvířata černé barvy, dobré bývají vlastníky zvířat bílých či plavých.
Pro symboliku sociální příslušnosti někdy postačí i část zvířete (podobně jako u symboliky vlastností): čerti tak mají kopyto, rohy a oháňku, bytosti nadpozemské (andělé a víly) křídla.
Zvířata mohou symbolizovat i bohatství, pročež některé z pohádkových postav touží po jejich vlastnictví. Jedná se o zvířata jedinečná, zvláštní, často zlatá: pták Ohnivák, slepice snášející zlatá vejce a podobně.

Citlivé a necitlivé antropomorfismy

Podle legendy Koyukonských indiánů byla zvířata v dávných dobách lidmi: všichni žili pospolu a mluvili stejným jazykem. Tito indiáni se domnívají, že zvířata stále rozumějí lidské řeči, i když už ztratila schopnost mluvit (Nelson, 1993). My se nic takového nedomníváme (snad s výjimkou některých majitelů psů). Zvířátka v našich pohádkách však lidské řeči rozumějí, což je zajímavé, neboť my lidé ani v pohádkách zvířecí řeč neovládáme (ledaže jsme snědli maso bílého hada jako Jiřík). Způsobeno je to podle mého názoru tím, že do druhého člověka se snadněji vcítíme než do zvířete a na základě toho dokážeme odhadnout i jeho schopnosti. Naproti tomu zvíře pro nás představuje větší záhadu – a tudíž i širší prostor pro fantazii. Proč by tedy nemohlo rozumět naší řeči?
Kromě toho, že zvířata v pohádkách mluví, tak také přemýšlejí, mají lidské city a vlastnosti. Podobné antropomorfismy jsou zcela v pořádku: mají v pohádce svůj smysl a význam. Nazývám je proto antropomorfismy citlivými.
Jiné antropomorfismy jsou však zcela tristní: mám na mysli třeba animované slepičky, které mají v zobácích zuby a spí v postýlkách přikryté peřinkou. Na děj příběhu by nemělo žádný vliv, kdyby spaly na bidýlku a v zobácích se jim nic nepletlo. Též zajíček by se, myslím, nemusel cpát smaženou rybou, ani když mu ji připraví krtek z oblíbeného seriálu. Vždyť by to nejspíš ani nepřežil!? Takovéto antropomorfismy jsou opravdu necitlivé.
Nechci bojovat proti antropomorfismu. Vždyť se jedná o nástroj, který nám umožňuje využít v chápání zvířete empatii a tak mu na určité rovině lépe porozumět. Domnívám se však, že by tvůrci pohádek, bajek a animovaných filmů měli s tímto nástrojem umněji zacházet. Děti dokážou rozpoznat citlivý antropomorfismus a využít jej k pochopení smyslu příběhu a mnohdy i k pochopení samotného zvířete. Necitlivý antropomorfismus však mate. A my přece nechceme děti mást.

***

SYMBOLIKA NĚKTERÝCH ZVÍŘAT
Pes je ve vztahu k lidem obvykle velice pozitivní – je přítel, ochránce a vůdce (na rozdíl od vlka). Ze všech zvířat je pes člověku nejdokonaleji přizpůsoben, reaguje nejsilněji na jeho nálady, napodobuje ho a rozumí, co se od něj očekává. Je esencí vztahu jako takového. Může ovšem vystupovat i jako zvíře obávané.
Myši představují někdy duše mrtvých, jindy ježibab, jsou to ďáblova zvířata, nositelky moru. Jindy představují znepokojivou noční myšlenku, která se člověka zmocní a nelze se jí zbavit (jako když máte myši v domě: hryžou a hlodají celou noc a vy nemůžete spát).
Laň (jelen) často ukazuje cestu nebo najde výhodné místo, kde se dá přejít řeka. Jindy však hrdinu vláká do neštěstí, nebo mu dokonce přivodí smrt, když ho zavede do propasti či močálu. Může také vychovat sirotka či opuštěné dítě (jako například v pohádce o Smolíčkovi pacholíčkovi).
Prase v pohádkách zpravidla nevystupuje tak špatně, jak je známe z metafor běžné řeči. Symbolizuje však nízký sociální status toho, kdo se prasaty zabývá – pasáček vepřů či potupa Marfuši v sovětském kultovním díle Mrazík, kterou přiváží trojspřeží vepřů.
Netopýr bývá spojován s temnými mocnostmi, slouží zlým postavám.
Ptákům někdy závidíme jejich schopnost letu. V pohádkách je charakterizuje právě odpoutanost od země a spojitost s vzdušným prostorem. Zastupují obecně psychické bytosti s intuitivním a duchovním charakterem. Například duše v pohádce zemřelého člověka může opouštět jeho tělo v podobě ptáka.
Hadů se mnoho lidí bojí. A i ti, kdo se jich nebojí, jsou jimi zpravidla fascinováni: těžko se nám z hadů spouštějí oči. To se odráží i v účasti hadů v mýtech, metaforách, v náboženském symbolismu. Jejich postavení je přitom zpravidla ambivalentní.
Ropucha je prakticky ve všech kulturách bytost ženská. Byla, a dokonce stále ještě je pokládána za zobrazení uteru. V mnoha kostelích a kaplích v Bavorsku je prý socha Panny Marie obklopena samými voskovými ropuchami. Ženy, které je sem věší, doufají, že jim tak světice pomůže k nekomplikovanému porodu. Její spojitost s ženstvím se pak projevuje i v pohádkách.
Hmyz lidé zpravidla nemají příliš v lásce. Pohádky však dokáží využít toho, že se tito malí živočichové mohou snadno nepozorovaně někam dostat. To jim dává možnost pomoci hrdinovi například radou.

Literatura:
Nabhan, G. P. and St. Antoine, S. (1993) The Loss of Floral and Faunal Story: The Extinction of Experience. In: Kellert, S. R. and Wilson, E. O. (Eds.) The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 229-250.
Nelson, R. (1993): Searching for the Lost Arrow: Physical and Spiritual Ecology in the Hunter’s world. In: Kellert, S. R. and Wilson, E. O. (Eds.) The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 201-228.
Von Franz, M. L. (1998). Psychologický výklad pohádek. Praha: Portál.

Zelená terapie

Působí relaxačně a ozdravně, dokáže však zlepšit i naše kognitivní funkce, inspiruje nás. A kdo to vlastně je? No přece příroda.

Představte si, že je v Praze zákaz osobní automobilové dopravy. Mnoha lidem to působí komplikace, dopravní podnik nakupuje nové dopravní prostředky, rozšiřuje síť cyklostezek, zaměstnává další řidiče. To je ta komplikovaná strana mince. A jaká je ta druhá? Radikální zlepšení fyzického i psychického zdraví obyvatel, pramenící ze snížení emisí i hlučnosti, zvýšení bezpečnosti na silnicích i z rozšíření zelených ploch: tam, kde na ulicích stojí vozy, by mohly růst stromy, parkoviště by se proměnila v dětská hřiště.
Výzkumy opakovaně ukázaly, že se lidem více líbí ty městské části, ulice a sídliště, kde je více zeleně – obzvláště stromů. Na takových místech by chtěli bydlet i pracovat. Naopak množství aut obyvatele odpuzuje. Uvedené přitom platí i v obecnějším měřítku: pohled na přírodní scenérie se lidem líbí, zklidňuje je. Naproti tomu výdobytky moderní civilizace – nahuštění sídel, automobilová doprava, průmyslové závody – s sebou přinášejí kromě ekonomického růstu a určitého typu pohodlí také hluk, prach a další stresující faktory.
Množství studií, stejně tak jako osobní zkušenost většiny z nás hovoří jasně: potřebujeme přírodu a jsme-li od ní odtrženi, chybí nám. Přesto však bývá silný terapeutický potenciál pobytu v přírodním prostředí psychoterapeuty opomíjen. Proč tomu tak je, nevím. Možná odborníkům nepřipadají stromy dostatečně odborné, možná, že pobyt pacienta či klienta v přírodním prostředí nepřidává psychologům na prestiži, možná je důvodem, že za ni klienti terapeutům neplatí. Snad je tomu tak jen z neznalosti. Ráda bych proto zmínila některé z těchto opomíjených možností přírodního prostředí.

Co dokážou rybičky

Mezi každodenní problémy většiny z nás patří únava. Sedíme za kancelářskými stoly, hledíme na monitor, přemýšlíme. Za nějakou dobu (většinou kratší, než bychom chtěli) se však již nemůžeme soustředit – myšlenky se zatoulávají, oči pálí, hlava bolí. Je načase si odpočinout. Avšak není odpočinek jako odpočinek a všechna prostředí nemají stejný relaxační potenciál.
Podle Kaplanovy teorie obnovení pozornosti (Attention Restoration Theory) má být prostředí pro efektivní regeneraci příjemné, dostatečně rozsáhlé a strukturované, a zároveň jiné než to, v němž k únavě došlo. Má stimulovat bezděčnou pozornost (bez zapojení naší vůle). Podle Kaplanovy teorie je tedy ideálním řešením vstát od počítače a jít se třeba projít do parku nebo se posadit v zahradě. Přírodní prostředí podmínkám Kaplanovy teorie totiž vyhovuje velmi dobře. Podobně přitom hovoří též praxe: naše osobní zkušenost i výzkum.
V jednom elegantním experimentu (Hartig a kol., 1991) vědci zkoumali efektivitu různých typů odpočinku. Nejprve za tímto účelem probandy stresovali kognitivně obtížnou úlohou. Třetina z nich se pak procházela v zeleni na okraji města, třetina bloumala klidnou městskou čtvrtí a ostatní si četli v časopisech či poslouchali hudbu. Ukázalo se, že nejlépe se zregenerovali lidé procházející se v zeleni: byli naladěni pozitivněji než jejich kolegové z ostatních skupin, a navíc si vedli lépe i v následující kognitivní úloze.
Relaxačního potenciálu přírody jsme si často vědomi, přesto však volíme jiné způsoby odreagování. Ve studii Thomase Herzoga a jeho spolupracovníků (Herzog a kol., 2002) hodnotili respondenti různé aktivity podle toho, jak by si je vybrali jako odpočinek v přestávce mezi náročnou činností. Ukázalo se, že aktivity v přírodě (kemping, návštěva arboreta, práce na zahrádce…) byly preferovány před alkoholem či domácí prácí, avšak zábavní aktivity typu televize, návštěvy restaurace či sportu se umístily ještě výše. Zajímavé ovšem je, že měli-li ti samí lidé uvést, co by poradili ve stejné situaci kamarádovi, volili přírodní aktivity častěji. Taktéž, když nebyli tázáni, co by si vybrali, ale o jaké činnosti se domnívají, že by si při ní nejlépe odpočinuli, předstihla příroda ostatní zábavu. Autoři studie uvedené rozdíly téměř nekomentují. Můžeme však uvažovat o komplikaci přírodních aktivit jejich horší dosažitelností (málokdo má arboretum za domem) a časovou náročností (kemping). Též nepřízeň počasí by zřejmě mnohé odradila.
Avšak uklidňujícího efektu přírody si můžeme užívat i v teple domova. Velký potenciál má i tak malý kousek přírody, jako je akvárium. Výzkumy ukazují, že pozorování rybiček odvrací pozornost od stresující události, snižuje krevní tlak. Jedna studie zjišťovala relaxační účinek akvária na pacienty v čekárně u zubaře. Akvárium zde mělo stejný uklidňující účinek jako relaxační hypnotická sugesce.

Stačí se podívat

Na základě dalších experimentů je možné konstatovat, že uklidňující efekt mohou mít i fotografie a obrazy přírodních scenérií. Lepší než obraz je ovšem skutečná příroda – alespoň za oknem. Výzkumnými objekty studií zde byli zejména vězni a pacienti v nemocnicích: do fyzického kontaktu s přírodou za okny se tito lidé totiž nedostali – přesto však na ně působila. Roger Ulrich například zkoumal pacienty po operaci žlučníku. Polovička z nich obývala pokoje s výhledem na stromy, polovička hleděla na cihlovou stěnu. Ukázalo se, že lidé s výhledem do zeleně vykazovali méně malých pooperačních komplikací, jako jsou bolesti hlavy či nevolnost, byli veselejší a vyžadovali méně analgetik.
Příznivý efekt přírodních prvků na lidské zdraví se však zdaleka neomezuje na redukci napětí a rekonvalescenci. Nesčetné množství studií prokázalo například mnohostranně pozitivní působení domácích mazlíčků (většinou psů a koček). Jen velmi stručně řečeno, zvířata zvyšují sebevědomí svých majitelů, usnadňují navazování sociálních vztahů a i sama o sobě zmírňují pocit osamělosti. Zvyšují kvalitu života seniorů a pomáhají handicapovaným dětem. Poskytují lidem bezpodmínečnou lásku: nehodnotí, nekritizují ani nesoudí. Podporují pocit smysluplnosti, vracejí chuť do života. Celé terapeutické školy využívají jejich vliv (ze známějších canisterapie či hipoterapie).
Význam zvířat potvrzují výzkumy nejen na rovině psychologické a sociální, ale i na rovině fyziologické. Opakovaně se prokázalo, že psi i jiná domácí zvířata snižují krevní tlak i pulz ve stresových situacích – obzvláště sociálního charakteru.
Domácí zvířata bývají také často uváděna jako důležitý zdroj sociální podpory. Děti dokonce pravidelně uvádějí své zvíře, když jsou dotázány, za kým by šly s problémem. Některé výzkumy ukazují, že děti vyrůstající s domácími zvířaty se lépe zapojují ve skupině, jsou kooperativnější a méně agresivní než ostatní. Další studie ukazují na větší extraverzi a altruismus těchto dětí. Je však třeba dodat, že podobné práce často neodfiltrovávají všechny interagující proměnné. Pravdou též zůstává, že jen málo pozornosti je věnováno možnému negativnímu vlivu domácích zvířat na psychiku člověka (strachu ze zvířete, stresu působeného nutností péče či zvířetem vyvolanými konflikty mezi členy rodiny).

Čím to je

Kromě aktuálního psychického stavu jednotlivce ovlivňuje kontakt se zvířaty a s přírodou obecně i osobnostní vlastnosti. Taylorová a kol. (2002) například zjistila, že příroda v okolí domova ovlivňuje sebedisciplínu chicagských dětí. Čím přírodnější bylo prostředí před okny domova, tím vyšší byla sebedisciplína dívek. Efektem přírody bylo možno vysvětlit celých 20 % variability tohoto osobnostního rysu.
Pozitivní vliv přírody na naše fyzické i psychické zdraví vysvětluje řada hypotéz, z nichž se většina soustředí na přidružené efekty: nižší množství emisí mimo města a průmyslové zóny, ticho, klid, spojitost pobytu v přírodě se sportem. Tyto teorie však nevysvětlují vše: nevysvětlují, že nás příroda regeneruje i v případě, že nesportujeme a žijeme v neznečištěné oblasti. Principiální vysvětlení tohoto faktu postihuje evoluční psychologie. Snad nejlépe je zřetelné evoluční vysvětlení na výjimce z popsaného relaxačního působení přírodních prvků.
Pohled na hada či pavouka většinu lidí neuklidní, ba naopak. Rozšířený strach z těchto tvorů a pohotovost, s níž si lidé dokáží vypěstovat fobii z nich, ukazuje na biologickou předpřipravenost negativních reakcí na ně. Stejně nebezpečné, avšak mnohem mladší pistole, nože, auta či dráty elektrického vedení pak takovéto strachy nevzbuzují, neboť naše soužití s nimi není dostatečně dlouhé, aby mohla vzniknout genetická podloženost vyvolávající negativní emoce z jejich spatření.
Podobně, jako bylo pro naše předky výhodné pociťovat nepříjemné emoce v přítomnosti nebezpečných zvířat, evolučně se hodil i opačný proces: uklidnění v bezpečném prostředí. Tuto teorii potvrzuje řada výzkumů, založených například na preferenci určitých (bezpečných) typů krajiny: zejména přehledné krajiny savanového typu, která je biology považována za nejpřívětivější prostředí pro předky moderního člověka. Právě o takové krajině se lidé vyjadřují přívlastky relaxační, poklidná, příjemná, právě v takové krajině si většinou přejí strávit dovolenou. V přírodě, která nás v současnosti obklopuje, se prakticky nevyskytují velké šelmy ani jiná člověku nebezpečná zvířata. Naše příroda je bezpečná, a tudíž není divu, že spouští naše vrozená schémata uklidnění – obzvláště nyní, když je venku teplo.

***

Literatura:
Hartig, T., Mang, M. and Evans, G. W. (1991). Restorative Effects of Natural Environment Experiences. Environment and Behavior 23: 3-26.
Herzog, T. R., Chen, H. C. and Primeau, J. S. (2002). Perception of the Restorative Potential of Natural and Other Settings. Journal of Environmental Psychology 22, 295-306.
Taylor, A. F., Kuo, F. E. and Sullivan, W. C. (2002). Views of nature and self-discipline: evidence from inner city children. Journal of Environmental Psychology, 22, 49-63.

Na univerzitě Sigmunda Freuda

Vídeň. Na Sigmund Freud Privat Universität Wien (SFU) se koná vůbec první den otevřených dveří. Před pouhými třemi lety založená univerzita se utěšeně rozvíjí. Původně hlásilo zájem o návštěvu jedenáct psychologů z Česka, nakonec však přijíždím jen já.

Scházím se se zástupkyní univerzity pro Českou republiku Beátou Holou. Den otevřených dveří začíná až v jedenáct, což nám dává chvíli času na procházku centrem města.
Na SFU je možno studovat psychoterapii i psychologii. Vedle psychoanalýzy zde vyučují též sedm dalších psychoterapeutických škol, včetně školy kognitivně-behaviorální. Diplom je uznáván v celé EU. Za semestr studia zaplatíte 5000 euro, ale můžete si vzít půjčku jen s 3,5% úrokem. Studenti různého věku se prý rekrutují z celého světa, žen je zhruba třikrát více než mužů. Zajímám se o porovnání výuky na SFU a u nás. „Je zde menší tlak na penzum povinné literatury. Ke zkoušce často stačí nastudovat jedna skripta,“ vysvětluje Beáta, která studuje zároveň na SFU a na katedře psychologie FSS MU v Brně, a dodává: „O to větší je ale tlak na praktické aplikace, na to o čteném a učeném samostatně přemýšlet. Také si na sobě vyzkoušíme všechny dotazníky, o kterých se učíme. Taktika školy je taková, že je lépe umět deset diagnostických metod pořádně, než jich dokázat 156 vyjmenovat. Celý víkend jsme třeba probírali, jak snímat anamnézu; šla do toho i profesorka, hrála nám fiktivního klienta.“
U vchodu do univerzity nás vítá známý Freudův obraz s doutníkem. Zapisuju se, dostávám propagační tužku a stoupáme vzhůru. Moderní budova působí poněkud bezduše: funkcionalistický styl, okna panelákového typu, nízké stropy a pravé úhly. V kontrastu s úzkými chodbami se mi vybavují důvěrně známé budovy Karlovy univerzity se svými velkolepými kamennými schodišti.

Freud s doutníkem i bez
Nejdříve míříme do pracovny zakladatele a rektora univerzity, psychoterapeuta Alfreda Pritze. Na stěně visí další dva Freudovy portréty: jeden v barvě: kolorovaná klasická fotografie s doutníkem, druhý moderní schematický, barevný. Spolu s dalšími návštěvníky nasloucháme bodrému muži středních let Alfredu Pritzovi. „Těžištěm zdejšího studia je vědecká psychologie a psychoterapie. Velice důležitý je sebezkušenostní výcvik,“ vysvětluje Pritz a Beáta doplňuje, že skupinový výcvik je v rámci školy zdarma, individuální si musí každý platit.
Dozvídáme se utěšující čísla: před dvěma lety nastoupilo do prvního ročníku 23 studentů, loni 43 a letošní školní rok zahájilo již 56 prváků. A horká novinka: minulý týden bylo povoleno doktorské studium.
Mladá zájemkyně o studium konstatuje, že psychoterapeutické povolání je těžší nežli jiné pomáhající profese, a ptá se, jak jsou na tom psychoterapeuté s počtem sebvražd. „Osobně jsem neslyšel ani o jediném případu,“ uklidňuje ji Pritz. „Povolání psychoterapeuta ale existuje teprve 17 let, dosud se neuskutečnil výzkum na toto téma.“ I v psychoterapii jde podle něj zčásti o rutinu. „Hranice mezi vcítěním se a odstupem je uměním, které vás tu naučíme.“
Z pracovny Alfreda Pritze pokračujeme ke Giselheru Guttmannovi, známému výzkumníkovi a profesoru neuropsychologie. Na rozdíl od vřelého Pritze působí Guttman jako kognitivně orientovaný člověk, v pravém slova smyslu vědec. Seznamuje nás s úspěchy biofeedbacku a hned předvádí praktickou ukázku – v omezeném čase však počítač monitoruje jenom tepovou frekvenci v závislosti na rušení okolím. Prostředníkem je zde senzor umístěný na prstě pokusné osoby. Měnící se křivka na monitoru před námi zobrazuje stoupající a klesající hodnoty aktivace v závislosti na uvolnění či napětí testované osoby. Profesor Guttmann líčí s vědeckým zápalem různé možnosti využití.
Den otevřených dveří vzali na SFU doslova. Místnosti jsou otevřené, profesoři vítají příchozí úsměvy, na stole mají připravené pamlsky a džusy.
Jutta Fieglová, vícerektorka univerzity a vedoucí sekce systemické rodinné terapie, nás seznamuje s ideovými základy univerzity. Propojení terapie a praxe zdůrazňoval prý již sám Sigmund Freud. V Rakousku ovšem přišel psychoterapeutický výzkum dosud vždy zkrátka, protože psychoterapie byla výsadou privátní sféry. SFU by to měla změnit. Vedle důležitosti praxe uvádí Fieglová i další ideové „sloupy“ univerzity. Učitelé by měli používat základ všech souvisejících věd a přizpůsobit metody výuky jejímu obsahu. Výzkum prý musí být vedle užitečnosti též pro studenty zajímavý.
Ačkoli je ambulance při SFU s více než osmi sty pacienty týdně největší v Rakousku, její kapacita již nestačí. Čekací doby se protáhly již téměř na čtvrt roku. Terapeuti jsou si však vědomi naléhavosti některých případů. Řešením je otevřená psychoterapeutická skupina, do níž je možné vstoupit okamžitě. V ambulanci se přitom mohou léčit i nemajetní klienti, těm je totiž poskytována terapeutická péče zdarma. Poplatek za hodinu terapie se běžně pohybuje od 5 do 75 euro v závislosti na doloženém příjmu. Zkušení terapeuté pak mají tyto hodiny placené pojišťovnou, studenti poskytují péči bez nároku na honorář v rámci své praxe.

Psychoanalytická pohovka
Univerzita Sigmunda Freuda je zajímavá i v dalších ohledech. Nabízí zde například výuku a výzkum spojený s etnopsychoterapií či dějinami mentality. Ve Vídni je velké zastoupení národnostních menšin, takže poskytuje pro tyto obory vhodné prostředí. Zajímavá diskuse na toto téma se rozvinula v psychoanalytické pracovně, kde bylo chvílemi více vyučujících nežli návštěvníků. Ono vůbec se zdálo, že vyučující si den otevřených dveří užívají – přišli i ti, kteří nemuseli, a jejich svítící oči nezanechávaly pochyb, že se dobře baví. Nacházíme se na pracovišti, kde provádí původní Freudovu psychoanalýzu. Pacienti leží na kanapi, volně asociují a terapeut sedící za jejich hlavou interpetuje jejich představy, sny i asociace.
„Při volných asociacích vyvstává klientovo osobní dětství, jeho svět, kterému já říkám interpretace. Ale představa, že terapeut dominantně určuje interpretace a říká, kdy je klient v odporu, to je zcela nefreudiánské, to z toho udělali až Freudovi následovníci,“ vyvrací mýtus Johannes Reichmayr. „Metoda jako taková není striktně dána. S každým novým pacientem se objevuje nová psychoanalýza.“ Freudiánský terapeut dále zdůrazňuje, že než začne interpretovat, musí toho o klientovi spoustu vědět, musí znát celou jeho biografii, orientovat se v jeho vztahu s matkou, otcem a dozvědět se i mnoho dalšího. Ani interpretace pak není jednostrannou záležitostí, ale dialogem, kdy se oba zúčastnění snaží shodnout na podstatě. K historii psychoanalýzy prý patří sugesce, hypnóza, interpretace i vnucování a Freudovo zavedení metody volných asociací bylo spíše odvratem od vnucování v psychoanalýze. „Psychoanalytik rozhodně není v psychoanalýze tím, kdo má patent na rozum. Je to o hlubokém poznání, o vztahu,“ dodává psychoanalytik.
Ptáme se, jak je možné Freudovu psychoanalýzu, metodu vzniklou ve specifické společnosti vídeňské střední vrstvy 19. století, aplikovat ve zcela jiných kontextech. Dozvídám se, že i v Africe lze pracovat s klasickou psychoanalýzou. „To, co je nevědomé, je univerzální pro celé lidstvo. Muži všech národností mají oidipův komplex, jen jeho projevy mohou být různé.“
Filolog a filosof Stephan Steiner pak hovoří o dějinách mentality, které jsou na SFU vyučovány v rámci oddělení pro transkulturální psychoterapii a vědeckohistorický výzkum. Jde o hnutí, které ve 20. letech 20. století popřelo, že by pro lidský život byly nejdůležitější velké dějinné události, války atp. Jeho zastánci naopak tvrdí, že daleko důležitější jsou události individuálního života – narození, dětství, svatba, smrt. A odtud se Steiner dostává k důležitosti psychoanalýzy a k její funkčnosti napříč kulturami. Přítomný psychoanalytik peruánského původu ilustruje: „Když třeba v Číně řeknete ,Ahoj, jak se máš‘, jde o něco velice osobního. Znamená to opravdový zájem. Už v těchto každodenních maličkostech začíná etnopsychologie i dějiny mentality.“ Terapeut z Jižní Afriky dodává: „Když jdeš u nás doma po ulici, jsou lidé veselí, usmívají se, zdraví, mávají na sebe. Je to rituál, prostě se takto chováme. Když byste ale nepozdravili a pak se na něco ptali, nikdo vám neodpoví, protože jste nesplnili ten první rituál.“

Velký penis nad schody
Odpoledne se schyluje ke konci a my čekáme na povolení klientů otevřené psychoanalytické skupiny účastnit se jejich sezení. Před skupinou se seznamuji s Evou Pritzovou, manželkou zakladatele univerzity Alfreda Pritze. Tato extravagantně oblečená energická dáma učí na SFU a zajišťuje výstavy, často s psychoanalytickou tematikou. „Naposledy jsme se proti tomu se spolužačkou ohradily,“ vypráví Beáta. „Vystavované obrazy ztvárňovaly sexuální tematiku opravdu nechutným způsobem. Obrovské penisy a jiné sexuální malby na sto způsobů, umístěné na chodbě, kudy chodí klienti do ambulance… “ (Výstava posléze vyvolala širší pohoršení a od té doby se k výběru témat výstav přistupuje s větší rozvahou.) Dostáváme povolení od klientů zúčastnit se jejich sezení a já v průběhu hodiny obdivuji, s jakou lehkostí klienti otevírají své duše před námi, zcela neznámými lidmi. Jistý muž vypráví o své chuti někoho zabít, z dalšího si dělá skupina legraci, co jim na sebe nechce prozradit. Hovor se stále vrací k reflexi sebe sama.
Terapie končí a s ní i den otevřených dveří. Jdeme na vlak a máme toho spoustu na povídání. Vyptávám se, jakým způsobem jsou uchazeči přijímáni do studia. Prý formou celodenního semináře v menší skupině a dvou individuálních pohovorů s kmenovými pedagogy školy. Hovoří se o motivacích, zkoušejí se jednoduché techniky. Lektoři nezjišťují jen přehled o oboru, znalosti a vědomosti, ale spíše osobnostní zralost, sílu a slabosti budoucího studenta. Pokud někdo například trpí psychiatrickou poruchou, která by mohla studium ohrozit, je mu doporučeno, aby se nejdříve stabilizoval. Uchazeč je tedy přijat na základě dojmu, který zanechá.
Kromě praxe v psychoterapeutické ordinaci je podstatnou součástí studia i účast na psychologickém či psychoterapeutickém výzkumu. Podstatnou částí studia je psychodiagnostika a vědecká metodologie (jen statistice je věnováno osm semestrů). Též je potřeba se zorientovat v podpůrném sociálním systému, získat přehled o pracovištích.
Velikým plusem univerzity jsou pedagogové, rekrutující se z význačných kapacit oboru. Například vedoucím psychoanalytického oddělení je Felix de Mendelson, systemickou terapii vyučuje například Kurt Ludewig nebo Billie Rauscher Gföhler, účastnice kurzů Virginie Satirové spolupracující se světovými systemiky. Z celého světa přijíždějí hostovat a přednášet význační terapeuti.
Zdá se, že univerzitě chybí jediné: důstojná budova. A i to se zřejmě změní. Alfred Pritz nám prozradil, že škola se bude stěhovat. Jednou z možností je přitom budova v Burggasse, což je ulice, kde bydlel duchovní otec školy Sigmund Freud.

Vyučované psychoterapeutické školy
* existenciální analýza
* individuální psychologie
* integrativní Gestaltterapie
* na osobnost zaměřená psychoterapie
* psychoanalýza
* systemická rodinná terapie
* transakční analýza
* KBT

Co SFU nabízí
Sigmund Freud privat universität Wien (SFU) nabízí bakalářské i magisterské studium psychoterapie, studium psychologie i doktorské studijní programy. Pořádá též letní školy v zahraničí. Kompletní studium psychoterapeutické vědy (bakalářské a magisterské studium) splňuje předpoklady pro získání Evropského certifikátu pro psychoterapii (ECP). Další informace na www.sfu.ac.at

Je nepořádek vždycky naším nepřítelem?

„Pořádek je pro debily, inteligent zvládá zmatek!“ odsekávali jsme coby děti rodičům na výzvu po úklidu pokojíku. S léty se však většina z nás naučila považovat pořádek za důležitou hodnotu, a pokud druhého člověka shledáme nepořádným, máme tendenci přisuzovat mu i jiné negativní vlastnosti. Přesto například úspěšný kalifornský guvernér Schwarzenegger má pověst chaotika, nejeden vynikající vědec či umělec na tom není o mnoho lépe…

Také už jste si někdy koupili něco znovu, protože jste to prostě nemohli najít? Anebo jste dokonce zapomněli, že už to máte? Věci zbytné (mobilní telefony, foťáky a spousta dalšího spotřebního zboží) jsou na rozdíl od věcí nezbytných (nájemné, vytápění, potraviny) stále levnější. A tak se naše domovy plní a plní, a spolu s tím stoupají i nároky, jak v tom všem udržet pořádek. A to ve vlastnictví věcí ještě stále zaostáváme za svými západními vzory – zatímco v Praze nedávno začala fungovat první firma pronajímající soukromníkům skladovací prostory, v USA připadá na každého obyvatele 6,5 m2 takových ploch.
Potřeba pořádku se však netýká pouze našich domů, v prvé řadě jde o nás samé, o to, zda žijeme chaoticky a ve zmatku, či zda má náš život určitý řád. Důležitost pořádku a řádu v životě výrazně vnímají například terapeuti drogově závislých. „Já na pořádek a pravidelnost ve svých profesních začátcích moc nevěřil,“ svěřuje se primář mužského oddělení léčby závislostí PL Bohnice Karel Nešpor. „Ale tuto stránku uváděli často jako důležitou naši dlouhodobě abstinující bývalí pacienti. Závislost totiž vede k tomu, že se návykovému chování přizpůsobuje vše ostatní. V životě nastává naprostý zmatek, a to v bludném kruhu zhoršuje závislost. Pravidelnost, dobrá organizace času a rozumné hospodaření se silami naopak usnadňují sebeovládání.“
Nestor české alkohologie Jaroslav Skála byl znám svým důrazem na pořádek nejen u pacientů, ale i v životě terapeutů. „Moje přiznání k řádu a k pořádku jde až tak daleko, že jsem do šesté komunity Big SURu nepřijal kuřáky, i když to byli výborní lektoři,“ řekl například. „To je, jako kdyby byl někdo obézní a přednášel o zdravém životním stylu.“ Podobně neviděl rád, když účastníci výcviků a budoucí psychoterapeuti ponocovali. Únava druhý den jim nutně znemožňovala kvalitně pracovat. Důležitost řádu je též patrná u dětí: v chaotickém prostředí jsou nejisté, přetáhnou-li se, nemohou usnout.
A jak je to s námi dospělými? Řada z nás by si přála větší sebedisciplínu, lepší schopnost organizovat svůj čas i větší pořádek ve svých písemnostech, šuplících, domech a kancelářích. V Americe je prý teď dobrým džobem dělat manažera pořádku, tedy učit lidi, jak pořádek udržet. Jiní však začínají obhajovat nepořádek.

Čistý stůl

Barry Izsak, předák amerických manažerů pořádku, prý dokládá skutečnost, že uspořádávání věcí se vyplácí, pomocí dvou balíčků karet. Jeden má zamíchaný, druhý seřazený podle barev a hodnoty karet. Izsak pak vyjmenuje čtyři karty a požádá dvě osoby, aby je v balíčku nalezly. Samozřejmě že osoba s uspořádaným balíčkem hladce vyhraje (16 vteřin oproti 35).
Autoři knihy Báječný chaos Eric Abrahamson a David Freedman však spočítali náklady na uspořádání balíčku – v průměru 140 vteřin. Celkové náklady na uspořádání balíčku a nalezení čtyř karet tedy činí 156 vteřin, což je oproti celkovým 35 v neuspořádaném balíčku výrazně více. Abrahamson s Freedmanem upozorňují na často přehlíženou skutečnost, kterou je cena za pořádek. Může být dosti vysoká a je dobré ji zohledňovat. Řadit karty kvůli jednomu hledání se například rozhodně nevyplatí.
Jiná situace by ovšem nastala, kdybychom různé karty vyhledávali vícekrát. Vrácení čtyř karet na svá místa trvá zhruba stejně dlouho, jako jejich vyhledání. Na vyhledání čtyř karet ve srovnaném balíčku a jejich vrácení tak můžeme počítat s 32 vteřinami, zatímco tytéž úkony u neuspořádaného balíčku zaberou 36 vteřin (zde počítáme jednu vteřinu na vrácení). Jednoduchým výpočtem zjistíme, že v našem případě se uspořádání vyplatí až po 35. opakování.
Pojďme však k praktičtějším úvahám. Ukázkou vaší pořádnosti může být váš psací stůl. Jak vypadá? Počítač a několik úhledných hromádek písemností? Nebo snad nepřehledné hromady všeho možného? Anebo je snad zcela čistý? Abrahamson s Freedmanem upozorňují na to, že kdykoli uvidíte fotografii mocného člověka, má čistý stůl. Neschopnost udržet na pracovním stole pořádek je prý neslučitelná s vlastnostmi, které by měl vedoucí pracovník či veřejný činitel mít.
Některé americké firmy, například General Motors či UPS (významná firma v oblasti přepravy zásilek) mají dokonce oficiálně zakotvenou zásadu „čistých stolů“. Máte-li na stole nepořádek, můžete přijít o práci, což se prý stalo veliteli policie v pensylvánském Bradfordu.
„Naštěstí pro svět nepracoval Albert Einstein ani pro UPS, ani pro město Bradford,“ píší autoři Báječného chaosu. Na Einsteinově stole býval totiž podle dochovaných fotografií a osobních vzpomínek ohromný nepořádek. Na stolech výzkumníků a akademiků ostatně obecně bývá věcí spíše více, srovnaných spíše méně.

Arnoldův instinktivní trénink

Ovšem nenechme se zmýlit prvním dojmem. Zdánlivý chaos může skrývat systém, jenž umožňuje snadný přístup k dokumentům, a zároveň je efektivně třídí podle naléhavosti. Lidé, kteří mají neuklizené stoly, užívají – často nevědomky – různé strategie, které jim umožňují mít potřebné písemnosti a věci po ruce. Naléhavé materiály spočívají obvykle blízko a nahoře, zatímco věci, které lze opomenout, bývají kdesi na dně hromad či někde vzadu.
Chcete-li, aby určitý dokument v hromadě upoutával vaši pozornost, není problém ho povytáhnout nebo otočit tak, aby vyčníval. Jestliže dokument logicky patří do dvou hromad, je možné ho umístit tak, aby ležel přes obě hromady. Chcete-li najít určitou písemnost, můžete ji objevit nejen podle její naléhavosti či klienta, jehož se týká, ale též podle času, který uplynul do chvíle, kdy jste ji naposledy viděli, či podle písemností, které přišly zhruba současně s ní.
A hromady papírů na stole skrývají ještě jednu další výhodu: Patrně i vám se už stalo, že jste při probírání hromady písemností narazili na úkol, který jste sice nehledali, ale jeho splnění bylo mnohem důležitější než to, co jste původně měli v plánu vyřídit.
Tolerance nepořádku nám tak šetří náklady na udržování pořádku, vrací do naší paměti zapomenuté, a když se navíc nepořádkem přestaneme trápit, zvýšíme svou psychickou pohodu.
Abrahamson s Freedmanem používají k podpoře své adorace chaosu příklady veleúspěšných a přitom chaotických osobností. Jedním z nich je guvernér státu Kalifornie, bývalý kulturista a hvězda akčních filmů Arnold Schwarzenegger. „Schwarzenegger v sobě směšuje několik typů nepořádku či neuspořádanosti – časovou chaotičnost, neboť nemá pevně stanovený denní program, improvizaci při plnění svých úkolů, nejasnost politických a společenských hranic, nesoustavnost, co se postojů týče, i nesoustředěnost, jež se projevuje přeskakováním od jednoho povolání k druhému.“ Schwarzeneggerova záliba v improvizaci má podle autorů kořeny již v jeho rané kulturistické kariéře. „Zatímco se ostatní vzpěrači soustředili na přísný tréninkový režim…, Schwarzenegger byl průkopníkem metody, jejíž podstata spočívala v náhradě neměnných a ustavičně opakovaných postupů nahodilým střídáním postupů různorodých.“
Když jsem přemýšlela nad závěry autorů, nějak mi to nešlo na rozum. Zdálo se mi, že pozapomněli na časové náklady neustálého hledání věcí v nepořádku. A s tím Arnoldem – laicky si představuju, že budoucí hvězda kulturistiky k sobě musí být tvrdá. Že by to šlo i chaoticky? Abych oříšek rozlouskla, zkontaktovala jsem PhDr. Luďka Noska, bývalého prezidenta světové kulturistické organizace IFBB v Čechách, který svého času působil jako Arnoldův osobní trenér.
„Myslím, že se autoři mýlí,“ domnívá se Nosek. „Stoprocentně mohu potvrdit, že se jedná o špatný výklad metody, které se říká instinktivní trénink. To je něco jiného než nahodilý, chaotický trénink. Arnold byl propagátorem instinktivního tréninku jako jedné z nejvyšších a nejnáročnějších metod, které vyžadují znalosti, zkušenosti a hlavně vysoké morálně-volní vlastnosti. Zjednodušeně řečeno: když si chci zpestřit monotónní trénink něčím novým, mohu se řídit svými okamžitými pocity a zaimprovizovat, ale to neznamená trénink ošidit, naopak!
Vím jistě, že Arnold byl a jistě stále je velmi tvrdě pracující člověk, který se vedle tréninků též vzdělával a studoval ekonomii,“ dodává Nosek. Upozorňuje též na Arnoldův smysl pro humor a na to, že se dokáže obklopit lidmi, kteří jsou ještě vzdělanější a chytřejší než on, a nechá si poradit. A právě zde podle něj spočívá těžiště jeho politického úspěchu.
Zdá se tedy, že autoři popisují (a možná i vnímají) vše optikou, která se jim „hodí do krámu“. Jednak není jisté, zda se nemýlí i v jiných příkladech, a pak: zcela určitě bychom našli též příklady lidí úspěšných, a přitom pořádných a pořádkumilovných.

Demilitarizovaná zóna

Patrně se to má tak, že nejekonomičtější je umět tolerovat určitou míru nepořádku a vyvážit tak ztráty času, které by na jedné straně způsobilo neustálé hledání ztracených věcí, a na druhé straně udržování zbytečného pořádku. Podobně to děláme i ve svých životech – na jedné straně se snažíme například o pravidelnost v biorytmu, která nám umožňuje dobře fungovat, na druhé straně, když se dobře bavíme, tak třeba zůstaneme vzhůru déle, únavu vyváží jiný přínos. Většina z nás to tak dělá intuitivně a nepotřebuje ani manažery pořádku, ani Báječný chaos. Pro každého ostatně vede zlatá střední cesta jinudy. Dobré však je se čas od času zamyslet, dělám-li to dobře.
Moje kamarádka Markéta je taková sympatická chaotička. Když k ní přijdete na návštěvu, neuklízí a nemyje nádobí, raději se vám věnuje. A když přebalí malou Terezku, padni, kde padni, plínka zůstane ležet prostě tam, kde se Terezka v tu chvíli zrovna nacházela. „Večer to posbírám,“ říká Markéta. I proto je s ní příjemné být. Problém je v tom, že Markétin manžel si to nemyslí. „Když je Dan doma, tak tohle nemůžu,“ říká Markéta. „To musím všechno hned uklidit, a stejně lozí po koberci a ždíbe drobky. On to myslí dobře, ale mě to hrozně rozčiluje,“ svěřuje se.
V soužití pořádkumilovného člověka s člověkem nepořádným nutně vznikají problémy. K napětí a stresu přitom mohou vést i malé rozdíly v celkové toleranci nepořádku anebo jen v toleranci určitých druhů nepořádku. Občasné neshody na této bázi vznikají snad v každé domácnosti. Průzkumy přitom odhalily zajímavé rozdíly mezi pohlavími. Zatímco muži obvykle považují sebe sama i své partnerky za stejně pořádné, ženy mají sklon považovat se za pořádnější, než jsou muži, s nimiž žijí. Zajímavé je také to, že ženy hodnotí sebe i své partnery, pokud jde o pořádek, přísněji než muži.
Obecně se v partnerství pořádných s nepořádnými doporučuje snaha o kompromis. Partner, kterému nepořádek nevadí, by se měl snažit být o něco pořádnější, a ten, kdo je nepřítelem nepořádku, by se měl umět zhluboka nadechnout, když se tu a tam nějaký nepořádek objeví. Vedle toho existuje například metoda takzvané demilitarizované zóny v oblasti nepořádku, kdy má nepořádný partner k dispozici určitý prostor, v němž může mít, co chce, a nikdo mu do toho nemluví. Do zbytku bytu však žádné poházené věci nepatří.
Spory ohledně uklízení jsou sice časté, většinou však poměrně lehce řešitelné, partneři zpravidla najdou cestu, jak spolu vyjít. Vážnější problém nastává u extrémů. Někdy může jít až o problém duševního zdraví – například když vás partner nutí rovnat boty podle velikosti a ručníky podle barev, může se jednat o obsedantně-kompulzivní poruchu, a namístě je návštěva odborníka. Markéta s Danem se dohodli na časové obdobě demilitarizované zóny: v jejich bytě se od rána hromadí poházené plínky, hračky i špinavé nádobí, než se však Dan vrátí z práce, Markéta poklidí. „Stejně bych to časem uklidila, a takhle toho pak aspoň není moc,“ říká. Přijmou také paní na úklid, která jednou týdně vytře, vysaje, utře prach a umyje koupelnu i záchod.
Je zcela na vás, jakou míru a jaký typ pořádku si zvolíte. Knížky na policích můžete srovnat buď podle autora, nebo podle žánru, nebo podle oblíbenosti či data vydání. Ať zvolíte jakékoli kritérium, musíte oželet kritéria další, z jejich hlediska budou vaše knihy neuspořádané. Přesto se nějaký systém vyplatí, jinak byste publikaci, po níž se vám zrovna zastesklo, mohli hledat hodně dlouho.

***

Trávníkové šílenství

Abrahamson a Freedman popisují případ jednoho obyvatele buffalského předměstí, jemuž byly vyměřeny pokuty 30 000 dolarů za to, že odmítal zlikvidovat plochu o rozměru šest krát šest metrů, na níž pěstoval divoce rostoucí květiny. Sousedům „nepořádek“ kontrastující s jejich úhlednými trávníky natolik vadil, že dotyčnému začali vyhrožovat zabitím, a dokonce na něj stříleli. „Přírodní krajina je totiž možná krásná, unikátní, téměř ,bezúdržbová‘ a ekologická, ale její nehomogennost, křovinatost, nestejnoměrná výška, mnohobarevnost a celkově neupravený vzhled přivádějí některé skupiny lidí k šílenství,“ konstatují autoři.

/ Anketa /
Jste pořádkumilovní?

Ludmila Čírtková, policejní psycholožka Pořádkumilovná jsem. Mám totiž ráda řád, strukturu, přehled ve věcech kolem sebe. Slovo pořádek proto ve mně nevzbuzuje asociace na uklízení v bytě či kanceláři, ale slyším ho jako „ po-řád-ek“. Řád je pro mě něco jako systém, který mi pomáhá věci třídit a vyznat se v nich. Řád potřebuji kvůli tomu, abych se v množství informací, názorů a úkolů zorientovala. Prubířským kamenem mé pořádkumilovnosti je momentálně počítač. Vždy, když hledám nějaký důležitý soubor a nemůžu ho rychle najít, začnu „uklízet“. Zavádím nové pořádky. A doufám, že příště už nebudu tápat. Ve svém počítači chci mít prostě pořádek. Jitka Vodňanská, psycholožka, psychoterapeutka a supervizorka Přítelkyně Lorna, matka čtyřčat, měla slogan „Binec v bytě, zdravé dítě“. Čtyřčata nemám, ale slogan se hodil. K větší pořádkumilovnosti dorůstám, znám teoreticky její přednosti. Šetří čas, nervy, zaručuje pohodu, klid, mír, řád. Mám doma spoustu skřítků, kteří mají svérázné představy o pořádku. Je s nimi legrace, tak je nechávám být. Jen Papírníci jsou nesnesitelní. Schovávají, přehazují, zastrkávají. Někdy pochybuji o jejich zdravém rozumu. Jednou, až se se všemi dohodnu, bude doma pořádek, klid a mír. Stanislav Kratochvíl, vedoucí klinický psycholog Psychiatrické léčebny v Kroměříži Pořádkumilovný jsem, ale ne přehnaně. Mám rád, když vím, kde věci jsou, jak na pracovišti, tak doma, abych je rychle našel. Nemám rád špinavé nádobí ve dřezu. Jsem rád, když celek pracovny nebo oddělení působí uspořádaně a esteticky. Za svoje pracoviště jsem si i proto zvolil Psychiatrickou léčebnu v Kroměříži, která je skvostem secesní architektury. Na druhé straně dovedu snášet, když má kolega u sebe „pracovní nepořádek“, a není mi příjemné, když na lůžkovém oddělení, se kterým spolupracuji, je kladeno uklízení a bodování pořádku na zvlášť významné místo. Luděk Kolman, na ČZU se věnuje psychologii práce a manažerskému výcviku Určitě pořádkumilovný jsem. V nepořádku se ztrácím, a kdybych neměl pořádek, nebyl bych schopen nic dotáhnout do konce. Jistě ale jsou rozdíly v tom, kde pořádek chci a dbám o něj. Možná každý máme místa, kam se nedíváme a kde necháváme vše jen tak plynout. Například účty nezakládám, jen je dávám do krabice a věřím, že je tam později najdu. Zatím to stačilo. A jsou také oblasti, kde na pořádek dbám, ale moc se to nedaří. Patří sem zcela jistě vztahy s lidmi. Ty se snažím udržovat srovnané, ale ne vždy to jde. Vadí mi nepořádek a špína na ulicích apod. V tomto směru, myslím si, jsou města a obce v Německu výrazně lepší než to, co máme u nás. Blanka Čepická, psycholožka a členka odborné rady Asociace klinických psychologů Můžu snad o sobě říct, že jsem bordelář? To by bylo silné kafe. Tedy samozřejmě pořádkumilovná jsem. Zvláště co se týká pořádku jinde. Když jsem jezdila za studií domů k rodičům, vždy jsem mámě čistila její „zákoutíčka“. Jednalo se o několik košíčků, které měla v kuchyni a v pokoji, kam si odkládala věci, které „budou potřeba“: dvě sponky (ty se mají dát k těm druhým, které jsou někde uklizené), verzatilka bez náplně (ta se musí koupit), špaček tužky (co když bude potřeba něco rychle zapsat) a jiné. Máma se toho vždycky děsila, protože jsem tohle všechno zlikvidovala pro absolutní nepotřebnost, ale za týden bylo opět co uklízet. V mé vlastní domácnosti mám samozřejmě pořádek, jenom mám taky ráda věci „po ruce“. Takže moje dcera mi při svých návštěvách pravidelně vyhazuje moje košíčkové potřebnosti a já si říkám, kde se to v tom dítěti bere a proč mi to dělá. Přece vím, proč právě tohle schraňuji a k čemu to určitě ještě bude dobré. Pořádná fakt jsem. Jiří Růžička, psycholog a psychoterapeut Ano! Jsem pořádkumilovný. Mám na mysli nejen pořádek na stole, v koupelně, ale i pořádek ve vztazích, účtech i svědomí. Dělám si více méně pravidelně bilance a kontroly. V účetnictví je to moje povinnost vůči pracovišti. A denně se snažím si udělat lad v srdci i svědomí. Myslím si dokonce, že na pořádku tohoto druhu mi záleží více než na pořádku v dílně nebo v knihovně. Ale pořádek mám rád všude. Také vím, že pořádek v dílně může zastírat nepořádek v duši. A nepořádek v kuchyni nemusí být známkou nepořádku v hodnotách. I když mám pořádek ve velké ceně i zálibě, v mnoha ohledech jej nemám takový, jaký bych si přál. Někde mám i pěkný binec. A to mne často trápí a hryže! Ale pořádkumilovný jsem beze všech pochyb, i když to tak asi někdy nevypadá.

Proměny lásky

Romantická, osudová, krásná, hravá. Ale i slepá a šílená bývá láska. Tento komplexní cit zkoumají biologové, psychologové i kulturologové. Přesto si láska ponechává jakousi tajuplnost. Vedle vědeckých teorií záleží na Amorovi, koho svým šípem zasáhne.

Petr je rozvedený čtyřicátník s hlubokým zájmem o umění. Jorga je dynamická, volnomyšlenkářská třicátnice, která miluje přírodu a společnost. Když se do sebe zamilovali, jejich přátelé nechápali. Co mají ti dva společného?
Lidé „postižení“ láskou nevnímají racionální argumenty, chovají se „jako ve snách“. Okolí nechápe. Zamilovanost bývá charakterizována jako stav iluze, psychologové hovoří o projekci vlastního (vytouženého) obrazu na partnera, někdo ji dokonce přirovnává k manické psychóze. Láska však není tak slepá, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Proč se do sebe lidé zamilují? První fáze vztahu, kdy se do sebe budoucí milenci zahledí, je dána přitažlivostí vzhledu a chování. Biologové zdůrazní analýzu tělesného pachu a v případě polibku též slin. Ti, kdo si chutnají a voní, jsou prý z genetického hlediska vhodnými partnery.
Sociobiologové zase dovedou spočítat sexuální atraktivitu, jež hraje prim v krátkodobých vztazích, i cenu obou partnerů na „sňatkovém trhu“, jež dominuje vztahům dlouhodobým. Žena zde dostane body hlavně za mládí a krásu, muž zejména za sociální postavení a ochotu do ženy investovat. Lidé se přitom mají tendenci zamilovat do partnera přibližně stejné „hodnoty“. Psychologové se pak podle svého zaměření zamýšlejí nad osobnostmi mateřských a otcovských postav obou aktérů či nad jejich pozicí mezi sourozenci (muže, který měl starší sestru, údajně přitahují ženy, které měly mladší sourozence atp.). Jiní pak původní rodinu příliš neřeší a zaměřují se spíše na kompatibilitu vlastností. Slavný švýcarský párový terapeut Jürg Willi pak vysvětluje výběr partnerů na základě osobnostního rozvoje: vybíráme si takové partnery, u nichž očekáváme, že nám nejlépe pomohou rozvinout vlastní potenciál.
Petra s Jorgou však názory přátel, biologů ani psychologů nezajímají a plně si své růžové brýle užívají.

Zasaženi Amorovým šípem

Fyzické i psychické prožívání zamilovaných je pod vlivem koktejlu hormonů. Poté, co je okouzlily feromony toho druhého, zaplavil jejich tělo fenyletylamin. Jeho vliv se podobá amfetaminům, zvyšuje výlev serotoninu a katecholaminů v mozkových centrech odměny a štěstí (především v nucleus accumbens a amygdalae). Díky fenyletylaminu a adrenalinu též tluče srdce zamilovaných rychleji, cítí se čilí, v povznesené náladě.
Zajímavé je, že zamilovaným mužům – na rozdíl od většiny savců – klesá hladina testosteronu v krvi. Zřejmě proto jsou dočasně něžnější. Naopak ženám testosteron stoupá, což má za následek větší touhu po sexu. Vyšší hladina „stresového“ hormonu kortizonu u zamilovaných však naznačuje, že zamilovanost je příjemná, leč stresová situace.
Co se stane s Petrem a Jorgou dál? V následujících týdnech se budou pravděpodobně hlouběji poznávat. Pokud budou zjišťovat převážně shody ve svých zájmech, hodnotách a postojích, jejich zamilovanost se pravděpodobně prohloubí. Budou objevovat další a další kvality svého protějšku. Petr bude dávat najevo svou lásku Jorze, což její vztah k němu zintenzivní, a to zase zapůsobí jako pozitivní zpětná vazba na Petra. Milostné poblouznění však netrvá věčně. Přibližně po roce a maximálně do tří let vystřízlivějí.
Jorga, které bylo milé, že Petr netušil, kde se kupuje mýdlo, z toho začne být zoufalá. Petrovi sice kdysi připadalo úžasné, jak si s ním Jorga povídala o každé maličkosti, po letech před tím bude utíkat z domu. Oba se neubrání úvahám: Tohle mám snášet do konce života? Co my dva vůbec máme společného?

Láska v dějinných proměnách

V historické době obvykle láska nebyla základním kamenem, na němž byl budován vztah muže a ženy. V popředí stála zejména ekonomická směna. Romantická láska byla předmětem opěvovaného ideálu. Po několik století to byl kult rytířské, dvorné lásky.
„Šlo o záležitost podobnou kultu Panny Marie, kultu absolutní krásy či absolutní pravdy. Tedy o ideál, k němuž je vzhlíženo, ale kterého nikdy není dosaženo. Ba dokonce jeho dosažení ani není skutečným cílem,“ vysvětluje etnograf František Krejča. „Na základě skutečností konstatovaných v lidových písních, pověstech a zvycích mohu s jistotou konstatovat, že láska byla chápána jako něco, co nastupuje po uzavření řádného manželství. To platilo ve všech společenských vrstvách,“ říká Krejča. Všeobecně též platila povinnost pro ženy, aby si udržely panenství do svatby. Ve výběru partnerů se však napříč společenskými vrstvami určité rozdíly vyskytovaly. „U šlechty hrála roli nejen majetková vazba, ale zejména povinnost vybírat si partnera modré krve,“ upozorňuje Jiřina Langhammerová, vedoucí Národopisného oddělení Národního muzea. „Láska, tolik opěvovaná v lidových písních, kvetla zejména mezi vesnickou mládeží, ale nešlo obvykle o lásku fyzickou. Pokud se vztah takto vyvinul, řešil se obvykle svatbou. Problém nastal tehdy, stala-li se z děvčete svobodná matka. Ta byla pak ve společnosti hrubě odsuzována. Naopak příslušníci vyšších a zejména majetných vrstev společnosti dokázali v případě ,následků‘ zabezpečit matce i potomkovi osud lepší.“
Obrovskou změnu ve vztazích mezi muži a ženami pak způsobila v druhé polovině 20. století ženská emancipace. Skutečnost, že ženy mohou mít vlastní příjem, a navíc existují spolehlivé metody antikoncepce, umožnila skutečně partnerské, rovnoprávné vztahy.
Na počátku vcelku rozumné změny však stál bouřlivý experiment volné lásky květinových dětí. Dodržování vnější věrnosti se na přelomu 60. a 70. let pokládalo za pokrytectví. Nastal boom mimomanželských sexuálních vztahů, běžný byl skupinový sex, média propagovala ideál otevřeného manželství. Žárlivé reakce byly pokládány za nezralé majetnické myšlení. Přednost dostal „život beze lži“. Předpovídal se konec manželství i monogamie a zánik rodiny.
Poměrně brzy však nastalo vystřízlivění a naše kultura přijala skutečnost, že jakkoli je přirozená touha po mimomanželském sexu, přirozená je i žárlivost. Společně se strašákem AIDS byl hedonistický ideál 70. let nahrazen v letech 90. opět ideálem romantické lásky.
Tento kult má v evropské tradici hluboké kořeny. Vyrůstá ze středověkého ideálu vztahu rytíře ke své paní a později z ideálu galantního vztahu aristokrata ke své dámě. Dnes je navíc posílen individualismem soudobé západní kultury, kdy máme pocit, že máme „právo na štěstí“, a tedy i „právo na lásku“. Romantické filmy a braková literatura ideál hluboké a vášnivé lásky navíc prezentují nikoli jako něco výjimečného a ideálního, ale jako běžnou zkušenost. V reálných vztazích však tento obraz způsobuje spíše problémy. „Romantická láska je pouhým snem a touhou, na jejím základě se vztah stavět nedá,“ domnívá se v historických souvislostech František Krejča. „A její soudobé vykreslení v médiích je něčím tak zavádějícím a jedovatým, jako jsou reklamní slogany nebo výhodné nabídky půjček,“ dodává.

Dějství druhé – partneři

Faktem je, že každé zamilování se jednou rozplyne. To však nemusí způsobit konec vztahu, ba ani zklamání. V optimálním případě vyklidí fenyetylamin
pole endorfinům a vzrušení z přítomnosti druhého či jen z myšlenky na něj nahradí pocity klidu, důvěry, bezpečí a spokojenosti. Partnerská láska kombinuje pocity hlubokého připoutání, vzájemnosti a důvěry. Šťastná partnerská láska má však jednu nezbytnou podmínku: oboustranné budování vztahu. Podle psycholožky Ivy Stuchlíkové, která se zabývá emocemi, je klíčové též udržování komunikace pozitivních pocitů. „To je v začátcích vztahu snadné a samozřejmé, později často – ke škodě vztahu – ustupuje pozitivní posilující komunikace denním starostem a stresu,“ domnívá se Stuchlíková. Pro některé páry je pak běžné, že jsou k sobě méně ohleduplní a zdvořilí, než jsou k neznámým lidem.
Velmi důležitou roli má v partnerském vztahu též pocit spravedlnosti. Partneři jsou spokojenější tam, kde cítí rovnoprávný, vyvážený vztah. V termínech Jürga Williho: podstatou partnerství je jak to, že partner rozvíjí naši osobnost, tak i opačná strana mince, že my rozvíjíme osobnost partnerovu, a to zejména v těch nejintimnějších a nejosobnějších oblastech. „Představa, že můžeme podpořit druhého v hledání jeho cesty, může mít zvláštní přitažlivost. Chceme svému druhovi pomoci, aby se stal tím, kým opravdu je,“ uvádí Willi. Pro dlouhodobý spokojený vztah je přitom důležité, aby rozvíjení osobností bylo oboustranné.
Podle nestora české manželské terapie Stanislava Kratochvíla by pak láska měla být především aktem vůle. „Milovat někoho není jen silný cit, je to i rozhodnutí, je to soud, je to slib,“ domnívá se Kratochvíl.

Degradace sexu v manželství

V rámci dlouhodobého vztahu stoupá intimita a zejména oddanost. Vášeň a spolu s ní sexualita nutně upadají. Je to logické: sexualita je vybudována na touze. A touha po někom, s nímž již řadu let sdílíme lože, nutně vyhasíná. Kouzlo sexuálního objevování podlehne shonu všedního dne. Výjimečnost, dobývání, napětí – to všechno je po letech pryč.
Určité nedorozumění v sexuální oblasti může pramenit i z rozdílného vývoje sexuality u muže a u ženy. Na počátku vztahu chtějí obě pohlaví něžnosti i sex, po letech však dochází k polarizaci: muži chtějí především sex a ženy něhu. Muž přicházející po dlouhém pracovním dni domů redukuje předehru a žena si pak vcelku oprávněně stěžuje, že mu „jde jen o jedno“. Ona se dožaduje přípravy, povídání, něžností a navození harmonie, touží po prolomení všednosti a překvapení, chce, aby se o ni muž ucházel a sváděl ji. Pod břemenem svého všedního dne však ani ona často nijak zvlášť nepřispívá k vášnivosti předehry a namísto toho jednostranně očekává, že vášeň obstará muž. Když se její představy nevyplní, touha ji přejde. V nejlepším případě se pohlavní život vyvine podle hesla: Muži si povídají se ženami, aby s nimi mohli spát, a ženy spí s muži, aby si s nimi mohly povídat.
Někteří lidé zvyšují sexuální napětí žárlivostí, jiní vyvolají prudkou hádku, která má vyústit smířením v sexuálním aktu. Další hledají stimulaci ve společném sledování erotických filmů, nacvičování poloh dle Kámasutry, podstoupit lze i kurz tantrické lásky, navštívit swingerclub. Nepomůže nic. Naopak hrozí, že celá iniciativa sklouzne do pocitu zbytečné námahy, umělosti a nepatřičnosti. Jde spíše o to, nebrat degeneraci sexu v manželství jako problém, ale jako přirozený vývoj. Něco ztrácíme a něco jiného zase dostáváme. A nezískáváme málo: je-li partnerství spokojené, přítomnost dlouhodobého partnera uklidňuje, přináší pocit bezpečí a spokojenosti. Jakkoli manželská sexualita nevyniká ve frekvenci, kreativitě ani intenzitě, neměla by vymizet zcela. Zůstává jí důležitá role potvrzení vzájemné lásky, je oblastí, která je jen pro ně dva, oblastí, do níž nikoho jiného nepustí. Manželský sex vyjadřuje a potvrzuje, že ve svém nejhlubším nitru a tělesnosti patříme jen jeden druhému.
Navíc existují možnosti, jak udržet manželský sexuální život na uspokojivé, byť nižší úrovni. Psychologické výzkumy například ukázaly, že sexuální aktivita je vyšší u párů, kde žena prožívá rozdělení práce jako spravedlivé – za pravdu tak daly lidově-psychologickému poznatku, že nejspolehlivějším afrodisiakem je umyté nádobí. Oživující efekt může mít dále neobvyklé prostředí a epizody, které patří jenom páru (například dovolená či alespoň volný večer bez dětí).

Od velké lásky k velké nenávisti

Typickým rysem lásky, který připomíná lidová moudrost, je její ambivalentní povaha. Čím to, že se láska snáze promění v nenávist než v přátelství? Proč bojujeme proti těm, které nejvíc milujeme?
Partneři se milují, zároveň však spolu soupeří – o rozdělení povinností, o vliv na vztah. Navíc toho o sobě mnoho vědí, znají citlivá místa toho druhého, a tak mohou ubližovat více než lidé cizí. Násobeno tím, že ublížení od člověka, kterého máme rádi, bolí víc než od člověka cizího. Láska je tedy velmi komplexním citovým vztahem. „Sobecké malé já každého z nás nechce ustoupit a proměnit se, přitom však chce těžit ze všech poryvů vášně a světlých stránek citu… Život ve dvou je bitevním polem, na němž probíhá boj pýchy proti pýše,“ vysvětluje Guy Corneau v knize Anatomie lásky. „Člověk, kterého nejvíc milujeme, také nejvíce ohrožuje naši osobní identitu, a proto se může stát tím, kterého budeme nejvíc nenávidět.“
Z pragmatického hlediska by se tedy mohlo zdát, že vzplanutí, v jehož rámci partnerovy chyby buď nevnímáme, nebo omlouváme, není pro trvalý vztah tím nejšťastnějším začátkem. Nebylo by lepší nechat partnera vyplnit dotazník? Výzkumy Jürga Williho ukazují, že nikoli. Willi obhajuje důležitost zamilování i lásky. „Počáteční zamilovanost je významným základem dlouhodobého milostného vztahu,“ tvrdí Willi. Nejdůležitějším faktorem dlouhodobého soužití páru pak je vzájemná láska. Willi dokonce boří mýtus slepoty lásky na první pohled: „Lidé, kteří se zamilovali na první pohled, nebyli v partnerském vztahu méně spokojení a méně šťastní než ti, kdo k tomu potřebovali více času.“ Ve Williho výzkumech se nepotvrdil ani častý názor, že muži se zamilovávají rychleji než ženy. Jde o pouhý dojem, protože muži svou zamilovanost projevují otevřeněji, zatímco ženy jsou zdrženlivější.

To je on!

Zamilování nám přináší důležitý pocit, který můžeme vyjádřit zvoláním: To je on! Najednou máme dojem, že jsme potkali člověka, na kterého jsme vždycky čekali, člověka, kterého potřebujeme, abychom byli šťastni. Míváme též dojem, že jsme sami pro tohoto člověka jako stvoření. U někoho se tato představa opírá o materiální a společenskou rovinu – představují si, že jim partner uvolní cestu do vyšší sociální vrstvy, nabídne život v bohatství, zajistí rodinu. Zralejší lidé se pak vztahují spíše k psychologické a osobnostní rovině, jde jim o mnohem niternější vývoj ve dvou, rozvinutí svých potencialit, spolupráci na společném projektu. Domnívají se, že s podporou tohoto člověka se mohou odvážit něčeho, na co si dosud netroufli či čemu se dokonce vyhýbali. Můžeme mít pocit, že s takovým člověkem budeme moct svobodněji vyjádřit své city.
Manželství založená na rozumu mohou fungovat a mohou být i poměrně spokojená. Více než jiným jim však hrozí, že se jeden z partnerů zamiluje do někoho jiného a partnerství se rozpadne. Chybí zde též onen jedinečný prožitek, ono přesvědčení zamilovaných, že jsou si souzení. Stejně jako zamilováni tento pocit časem vyprchává, lze si však na něj vzpomenout a oživit jej. Možná proto se manželství založená na základě veliké lásky méně rozvádějí. Láska totiž hory přenáší, byť je sama o sobě hořkosladká.

Literatura:

Corneau, G. (2007). Anatomie lásky. Praha: Portál.
Kratochvíl, S. (2005). Manželská terapie. Praha: Portál.
Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál.
Willi, J. (2006). Psychologie lásky. Praha: Portál.

Tři pilíře lásky
Podle amerického psychologa Roberta Sternberga stojí láska na třech sloupech. – Důvěrnost (blízkost, intimita): Pocity vzájemného těsného spojení s partnerem, porozumění a sdílení, poctivé sebeodhalování. Vzájemné poskytování si emoční podpory, snaha všestranně pomáhat druhému a očekávání pomoci od něj, oceňování významu partnera ve vlastním životě. – Vášeň: Tělesná přitažlivost, sexuální uspokojování. Souvisí se značnou fyziologickou aktivací (bušení srdce apod.) a silnou motivací k dotekům a tělesnému sblížení. Přináší plno intenzivních emocí, zejména kladných, ale i záporných (stesk, žárlivost). – Oddanost (rozhodnutí, závazek, angažovanost): Vědomé rozhodnutí milovat partnera, odhodlání udržet lásku, angažovat se ve vztahu k němu. Každá jednotlivá složka trojúhelníku lásky má v průběhu vztahu odlišný vývoj. Vášeň vzniká a stupňuje se rychle, ale její úroveň také brzy klesá. Důvěrnost roste pomalu a klesá pomalu. Oddanost narůstá zvolna a u dlouhodobých vztahů se udržuje natrvalo. Ve zdařilém manželství nejvíce přispívá k jeho stabilitě. Dojde-li k rozvratu, klesne samozřejmě na nulu.

Proč podléháme sektám?

Potřeba porozumět složitému světu, touha po lidské blízkosti a naděje na spasení. To vše jsou obecné lidské potřeby, které mohou být syceny sektou. Nádavkem se přimkneme k silnému vůdci, jenž za nás převezme zodpovědnost. Funguje to dobře, ale jen na čas. Pak obvykle prohlédneme manipulaci či dokonce objevíme lež a podvod.

Třiačtyřicetiletý podnikatel z Mladé Boleslavi poslal 30 milionů korun náboženské skupině Matka Lasana, jejímž byl příznivcem. „Myslel jsem si, že jsou vyvolení, ale je to podvod,“ říká dnes podnikatel o skupině kolem matky a dcery Schořových, které vedou na zámku ve vesnici Vlčí Pole nedaleko Mladé Boleslavi vlastní náboženské společenství. Označují se za božské bytosti, boží matky, které nesou lásku a světlo. Dokáží prý léčit, proměňovat osobnost a obracet zlé v dobré.
Bývalého ředitele Finančního úřadu v Hořovicích Petra Konečného zase dokázal okouzlit vůdce hnutí imanuelitů Jan Dietrich Dvorský alias Parsifal Imanuel. Inženýr s manželkou a dvěma dětmi prodali dům a odevzdali Dvorskému přes milion korun v naději, že tak stanou vyvolenými. Dvorský však časem u Konečného diagnostikoval „nesprávnou barvu aury“ a z komunity ho vykázal. Psychická manipulace byla podle Konečného strašná. Rodina se jej hned druhý den zřekla. Dvorský však i přes to jeho manželku, syna i dceru vyhostil.
Čím to je, že v době, kterou považujeme za technickou, racionální a pragmatickou, podléháme laciným svodům sekt?

Konflikt a moc
Termín sekta není jednoznačný (Profant a Štampach, 2000). V jednom pojetí je sekta náboženskou společností vzniklou ve snaze reformovat nauku či praktiky větší a starší náboženské společnosti, například některé etablované církve. Obvykle přejímá většinu nauky původní skupiny, ale má i nové, odlišné ideje. Protože porušila tradice, existuje mezi ní a okolím určité napětí. Mnoho takových sekt brzy zanikne. Jiné přežívají. Další rostou a vyvíjejí se v etablované náboženské společnosti, od nich se případně zase odštěpují nové sekty. Jako sekty v tomto smyslu začínala mnohá dnes etablovaná náboženství, včetně křesťanství.
V dalším pojetí jde o náboženskou společnost, v níž převládají tendence k autoritářství, uzavřenosti, fanatismu, nesnášenlivosti, selekci informací a podobně. A právě o sektách v tomto smyslu slova bude řeč.
Elegantní, i když nejednotnou definici poskytuje Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Podle Zdeňka Vojtíška z výboru společnosti je sektou taková náboženská či paranáboženská skupina, která je v konfliktu s majoritní společností. Prokop Remeš z téhož výboru pak pojímá sektu v malinko užším smyslu: hlavní problém vidí v tom, že jsou to mocenské, totalitní organizace, jejichž vedení má velkou moc nad členy.
Sekty jsou většinou přísně organizovaný systém řízený shora dolů. Podle Jana Chmelíka z kriminální policie jsou vůdci sekty a dalším „vyvoleným“ přisuzovány až božské atributy. Výroky zakladatele a dalších řídících osobností sekty jsou považovány za závazné. „Vedoucí jsou nezpochybnitelnými autoritami, které si činí nárok na organizaci a rozhodování o všech činnostech a oblastech života. Nepřipouštějí žádnou alternativu. Totalita se projevuje zpočátku nenápadně. Jedna osoba nebo skupina osob pomalu začne zcela uplatňovat svůj vliv. Třeba pod rouškou Bible může zcela ovládnout myšlení i soukromý život všech členů,“ popisuje Chmelík. Emoční vztahy jsou přípustné pouze vertikálně, tedy k vůdci a dalším osobnostem sekty, nikoli však ke kolegovi. Emoce mezi řadovými členy jsou povrchní, hlubší citové vztahy jsou záměrně potlačovány.

Správný vztah
Poslušnost není přímo vynucována, členové poslouchají dobrovolně. Ovládání je dokonce paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Nemusejí totiž rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti. Rozhodování autority je proto bráno jako odnětí břemene rozhodování a odpovědnosti za své činy. Odpovědnost přebírá vůdce.
„Správný“ vztah člena ke skupině se v sektě projevuje tím, že se snaží napodobovat vůdce, papouškovat jeho slova, kopírovat jeho způsob mluvy. Individualita osobnosti je podezřelá.
A jaká bývá osobnost vůdce/učitele/kazatele/ mesiáše? Typicky jde o autoritářskou osobnost se sklonem k narcismu. Vůdce bývá charismatický a jungovsky vzato aktivuje v členech archetypální představy otce či moudrého starce. Některé charakteristiky vůdce (touha po moci) se zřejmě odvíjejí od základů jeho osobnosti. Jiné mohou vyplývat z přesvědčení o vlastní pravdě, která může nabývat až mesiášského komplexu. Svým způsobem je přirozené, že přesvědčení o vyšším poslání zvyšuje jeho sebevědomí a sebedůvěru, vyvolává pocit nadřazenosti a optimismus. Jde o vlastnosti schopné zapůsobit na ostatní, které nám navíc dodávají sílu plnit svůj úkol, zdolávat překážky.
Vůdce od svých členů autoritativně vyžaduje naprostou oddanost. Jakákoli pochybnost je brána jako reflexe nehodnosti člena sekty nebo jako důsledek vlivu vnějšího zla. Členové musí být pokorní, poslušní a svého vůdce uctívající.
Od svých následovníků vůdce zpravidla žádá, aby něco obětovali. Podle Michaela Roggeho (Rogge, 1996) se může toto zakládat na jeho přesvědčení, že lidé jsou „spící“. Aby se probudili, je potřeba zásadní změny. A lidé jsou ochotni i prodat střechu nad hlavou, jak jsme viděli na příkladu rodiny Konečných.
Dokud je vůdce naživu, je ústřední postavou hnutí. Své učení může časem pozměňovat na základě zpětné vazby – toho, jak vidí, že učení na jeho lidi působí, jak na ně reagují. Když ovšem vůdce zemře, učení se stává rigidním. Jeho následovníci si zpravidla nedovolí je mírnit či dokonce měnit. Změna může nastat pouze, vynoří-li se v rámci hnutí jiná charismatická a dominantní osoba, která dokáže nabrat nový směr – ať už lepší či horší.

Známe veliké tajemství
„Sekty žijí vírou ve své spasitelské poslání,“ uvádí Jan Chmelík. „Tvrdí, že jen jejich prostřednictvím je možné dostat se k pravdě, dát životu smysl a napravit svět. Mají recept na řešení všech lidských problémů a klíč k otevření říše dobra a štěstí.“
Všichni ostatní se samozřejmě mýlí. Je tedy vzbuzován dojem jedinečnosti (my jediní, vyvolení). Jako důkazy jedinečnosti sekty a jejího učení slouží překrucování vědeckých objevů i společenských jevů. Poukazuje se též na jedinečnost místa a doby: jako argument zde slouží jaderné nebezpečí i znečišťování, které jsou brány například jako doklady blížícího se konce světa. Navenek se sekta tedy snaží vzbudit dojem, že zná cosi zásadního, co zůstává lidem skryto. Někdy se dokonce snaží vyvolat dojem, že ona jediná má přístup k Bohu. Ono „poznání všeho“ však sekta nesděluje. Motivací je vzbudit zvědavost, závist a touhu se k poznání dostat – což nelze jinak než přes členství. Ani pak ale poznání jen tak nepřichází. Kýžené tajemství totiž zůstává skryto i řadovým členům. Zná je jen vůdce a možná i další vysoce postavení členové. Sami na to rozhodně nemůžete přijít. Pokud ovšem budete následovat vůdce, něco vám prozradí. Tedy alespoň si to máte myslet. Jakkoli paradoxně to zní, největším tajemstvím může být, že žádné tajemství neexistuje.
Další rovinou tajemství, jež musí zůstat skryto i před řadovými členy, může být třeba skutečný život vůdce, například to, že sám nedodržuje tvrdou disciplínu, kterou vyžaduje od svých stoupenců. Mohou to být i dřívější skutky a dílo představitele, které byly v rozporu s jeho nynějším učením či se ukázaly jako mylné až zcestné. A tak ačkoli je obecně v sektách velmi ctěno dílo zakladatele, a často je členové hnutí znají takřka zpaměti, jiné, zakladatele se týkající skutečností, jsou pečlivě tajeny. Svědci Jehovovi například zřídka vůbec vědí o existenci sedmi svazků svého zakladatele Charlese Taze Russella (18521916).

Dobro proti zlu
Výchova a manipulace v sektě vede k postupné cenzuře informací a vnějších vlivů: členové sekty nesledují televizi, neposlouchají rozhlas, čtou pouze doporučenou literaturu a podobně. Okolní svět je vnímán jako nebezpečný, podporováno je černobílé vidění: my versus oni, dobro proti zlu. Svým způsobem to je pro členy sekty příjemné: vždyť komu by se hezky neposlouchalo: „Jsme ti jediní správní, znalí, probuzení a vyvolení.“ Kritické názory zvenčí jsou vnímány jako potvrzení tohoto přesvědčení. Tento způsob vnímání může vést až k pěstování paranoi u některých skupin.
Zajímavé přitom je, že ani ostrý nesoulad mezi učením a skutečností (například nedojdeli k předpovězenému konci světa) nezpůsobí ztrátu důvěry. Naopak: členové vymýšlejí, kde a v čem výrok svého zakladatele nepochopili, viní sami sebe nebo vnější svět, nikdy vůdce. Výsměch okolí je semkne ještě více k sobě. I když i zde jsou pochopitelně limity: pokud predikce nevyjde vícekrát za sebou, řadoví členové zpravidla začnou pochybovat o jejich správnosti. Několikrát za sebou nesplněné zásadní očekávání dokonce může přivodit i rozpad hnutí. (Rogge, 1996)
Podle Michaela Roggeho (1996) jsou ideálním prostředím pro upevňování víry masová setkání. Členové hnutí se na nich vzájemně ve své víře podporují a rozněcují se až k euforickým, extatickým prožitkům. Pro vůdce je to ideální příležitost ohlásit nová pravidla, pronést neuvěřitelná proroctví. Vše je přijato okamžitě a bez výhrad. Toto bezvýhradné přijetí vůdcova pojetí světa je svým způsobem příjemné. Členové sekty mají pocit, že rozumějí tomu, co se děje, a případně i vědí, co se stane. Společenství navíc sytí i touhu po lidské blízkosti – fyzické, emoční i ideové. Hřejivý je i pocit vyvolenosti a naděje na spasení. Členství v sektě tedy bývá i velmi příjemné -bohužel však jen po určitou dobu. Růžové brýle obvykle vydrží pár let, zřídkakdy navždy.
Vysoká úroveň excitace a nadšení z práce v sektě se však časem obvykle vytrácí. Proto je nahrazována tvrdou disciplínou a morálkou, které zase časem nahrazuje vmanipulovaný strach z exkomunikace (do nepřátelského a zlého světa).

Obtížný odchod
Téměř jistě jste byli někdy v životě osloveni svědky Jehovovými, tedy zástupci největší sekty u nás. Na ulici či v obchodě, možná dokonce zvonili u vašich dveří. „Přemýšlel jste někdy o smyslu života?“ či jinak podobně zřejmě zněla jejich první otázka. Možná jste se s nimi pustili do diskuse, možná jste se tomu vyhnuli. Zřejmě to však nebylo jednoduché, neboť na takovou první otázku se těžko odpovídá jednoduše negativně. Když jim povíte, že na ně nemáte čas, s pochopením ve tváři nabízejí, ať jim jen řeknete, kdy jej budete mít – rádi přijdou tak, aby vás zrovna nerušili. Prý však existuje jednoduchá a rychlá metoda, jak se svědků Jehovových „zbavit“: stačí říci, že jste bývalým svědkem… Zdá se tedy, že bývalí členové jsou u svých exbratrů a exsester v nelásce. Čím to?
Po výstupu ze sekty není cesty zpátky. Jakmile člověk prohlédne manipulaci, černobílost vidění a to, že vůdce nemá vždy pravdu, nemůže dál zůstat. Jednak jemu samotnému již sekta nemůže přinášet zmíněná pozitiva a pak: z hlediska sekty by působil jako rušivý prvek, a tudíž musí být odvržen – a zavržen.
I když se jedinec rozhodne opustit sektu dobrovolně, není to jednoduché. Ve členech sekt je totiž záměrně vzbuzován pocit osobní viny za jakýkoli neúspěch, ať již osobní, nebo kolektivu. Řadoví členové tak neustále žijí ve vědomí drtivé nedostatečnosti výkonu i prokazované oddanosti sektě. Jde o součást promyšlené manipulace organizací, která nikdy nemůže udělat chybu. I když člověk již manipulaci prohlédl, tento pocit je v něm tak hluboce indoktrinován, že není jednoduché se jej zbavit. Pocit viny je také hnacím motorem, který způsobuje neuvěřitelné výkony členů sekt.
Další problém sektu opouštějících členů je v tom, že mimo společenství sekty často již nemají nikoho, s kým by si byli blízcí. Sekta jejich kontakty s kýmkoli mimo ni totiž záměrně omezovala a ničila. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. „Rodiče jsou sektou označováni například jako „biologičtí rodiče“ (církev sjednocení), „zploditelé“ (imanuelité) či dokonce „utlačovatelské osoby“ (scientologická církev). (Chmelík, 2003) Okolí člověka, který se stal členem sekty, zpočátku nese velmi nelibě jeho odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační zeď. Postupem času se vztahy často až zcela přeruší. Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Z takzvaných přátelství se členy sekty nezbývá po jejím opuštění nic. Za svého pobytu v sektě se též členové sekty stali velmi závislými na vůdci: na jeho „lásce“, přijetí, názorech, rozhodnutích. Odchodem ze sekty tuto významnou vztahovou osobu ztrácejí, musí přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj život. Řada odcházejících členů si s sebou navíc nese přesvědčení, že je za jejich odpadlictví stihne trest. Opuštění sekty je proto krizovou situací v životě. Řada lidí pak potřebuje pomoc psychologa či dokonce psychiatra.

Kdo nezažil, nepochopí
Též zdravé mezilidské vztahy jsou pak navazovány s obtížemi. Ti z exčlenů, kteří strávili v sektě velkou část svého života, zdravé lidské vztahy prostě neznají. Bývalí přátelé i noví známí se většinou diví, proč se dotyčný k sektě připojil a proč z ní jednoduše neodešel, jakmile pochopil, oč jde. Vysvětlování psychické manipulace bývá zdlouhavé a obtížné, lidé, kteří ji nezažili, těžko chápou.
Exčlenové sekt, kteří praktikují dlouhé meditace, modlitby, mantry, vizualizace či jiné hypnotické techniky, mívají podle slovenské psycholožky Zuzany Škodové problémy s koncentrací a jinými kognitivními funkcemi. Často trpí pocity úzkosti, že nedobrovolně upadnou do změněného stavu vědomí a budou zažívat pocity disociace, depersonalizace či derealizace.
Sarinový útok sekty Óm šinrikjó v japonském metru zamával s námi se všemi. Střízlivě však můžeme konstatovat, že sekty málokdy obracejí svou agresi ven, jejich nebezpečí spočívá zejména ve škodě vlastním členům. Sekty prakticky vždy psychicky manipulují se svými členy a mohou tak poškodit jejich psychické zdraví či ohrozit jejich osobní svobody, i když se jich členové vzdávají „dobrovolně“. Jiří Šustr (2002) píše: „V letech 1969-1998 bylo spácháno ve světě celkem 1286 hromadných sebevražd příslušníků sekt.“
Nelze položit rovnítko mezi sektu a škodlivost, nebezpečí, agresi. Některé působení může být i pozitivní: například u některých lidí je pravděpodobné, že by se bez závislosti na sektě dostali do jiného typu závislosti. Přesto však nelze nevidět, že většinou jsou sekty svým členům skutečně nebezpečné. A tak: když jde o sektu, mějme se raději na pozoru.

Motivy ke členství
Osobnostní faktory:
* osobnosti se silnou tendencí k závislosti
* lidé silně věřící, připravení (až toužící) přinášet oběti
* lidé, kteří cítí potřebu utéci od vulgárního konzumu
* lidé, u nichž přetrvává potřeba autority, přirozená v dětství Situační proměnné:
* lidé, kteří prožívají či prožili něco hrůzného a potřebují „změnit svůj život“
* jedinci strádající osamělostí
Rogge, 1996

Když chce náš blízký vstoupit do sekty
Nevěřím knížkám, které hovoří o výstupovém poradenství. Když si přečtete třeba Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů od pana Stevena Hasana, přijde vám to úžasné. Ale setkal jsem se s rodinnými příslušníky, jejichž děti byly v péči Stevena Hasana bez jakéhokoli efektu. A ti lidé říkají velmi zatrpkle: „Víte, jim nejde o nic jiného než o peníze.“ Knížka je tedy jen reklamou. Jedna konzultace přijde na zhruba 30 tisíc dolarů, takže jde o hodně dobrý job. V našem prostředí se ukázalo, že perspektivnější, než působit na samotného člověka vstoupivšího do sekty, je působit na jeho rodinné příslušníky, aby dotyčného nezavrhli. Tím spíš, že 80 % vstupů do sekt je projevem separačního procesu. Když rodiny udržují příliš silné vazby a rodiče jsou „chobotnicoví“, dětem prakticky nezbývá, než udělat opravdu radikální krok, aby se osamostatnily. Takže odejdou třeba do hnutí Hare Krišna. A když takoví rodiče přijdou za mnou na poradu, hledím na ně, poslouchám je a říkám si, že být na místě jejich dítěte, utekl bych snad rovnou do Indie. Separační krok je vlastně pozitivní věc, a když se tu separaci podaří zvládnout na straně rodiny, umožňuje to pak dospělý návrat. Takže, když někdo blízký chce vstoupit do sekty, tak bychom hlavně neměli dopustit ztrátu veškerého kontaktu, ale naopak, měli bychom se snažit s ním udržet blízký mezilidský vztah. Pak má totiž šanci se vrátit. Rozmlouvání nefunguje. Když se totiž člověk přimyká k nové identitě, vnímá všechny rozmlouvající jako nepřátele a naopak ho to utvrzuje v konverzi. V okamžiku, kdy začne mít pochybnosti, sám začíná hledat protiargumenty. A tady už je zase rozmlouvání zbytečné, protože on sám je nastartován ve svém vývoji k odchodu. Popravdě sekty jsou spíše průchoďáky, nikoli černé díry. Šance dostat se ven je relativně velká. Čtyři z pěti lidí, kteří do sekty vstoupí, zase odejdou. Ale většinou až po letech. Trvá to dlouho a po tu dobu to musí okolí zvládnout. Prokop Remeš

Literatura:
Chmelík, J. (2003). Sekty. Kriminalistika: 36 (2)

Profant, V. a Štampach, I. O. (2000). Co je a co není sekta. Dingir č. 4.

Rogge, M. (1996). On the psychology of Spiritual Movements: http://www.xs4all.nl/~wichm/psymove.html

Škodová, Zuzana Psychické problémy bývalých členov siekt: http://www.slovanet.sk/integra/clanky/problemy.pdf

Šustr, J. (2002). Vyléčen proti své vůli. Psychologie dnes 10 (8) 14 -15.

Dělají šaty člověka?

Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka, zpívali Voskovec s Werichem. Jsme sice schopní jim oponovat, nicméně: neměli pravdu alespoň zčásti? Módní vlny i zisky textilního průmyslu naznačují, že ano. Posviťme si na tuto otázku z různých perspektiv.

Dokonalý make-up dokončen, vlasy upraveny. Eva přistupuje k šatníku, „listuje“ ramínky a polohlasem říká: „To ne, to ne… to taky ne…“ Roman se snaží Evě pomoci: „Což kdyby sis vzala ty nové červené?“ radí.
„Ty jsou moc červené,“ odsekává Eva.
„A co ty úpletové, které máš ráda?“ „Ty se nehodí.“ „A takové ty černé, víš, jak jsme kupovali spolu?“ nevzdává se Roman.
„Zbláznil ses? V těch vypadám moc vyzývavě.“ Když Eva dojde na konec řady, zaúpí: „Vidíš, nemám co na sebe!“
Jakkoli Roman chápe, že Eva je před přijímacím pohovorem nervózní, a snaží se najít řešení, je pro něj záhadou, jak může jeho žena něco takového prohlásit před nacpanou skříní.
Vybíravost člověka – zejména v něžnějším provedení – je v přírodě jedinečná. Koním je zdá se jedno, jsou-li grošovaní, hnědáci nebo běloušové. A lev nosí svou hřívu hrdě, podobně kohout hřebínek. Zvířata jsou spokojena tak, jak jsou. Nikoli však člověk, který od pradávna své tělo všelijak zdobí, maluje a obléká. Minimálně takto tedy šaty dělají člověka. Zkusme se podívat, kde se tato naše vlastnost vzala.

Ukloň se, mám dražší šat
Biblický příběh vypráví, že když Adam s Evou okusili jablka ze stromu poznání, uvědomili si, že jsou nazí. Zastyděli se a utrhli fíkový list, jímž se zakryli. Podle této pověsti to byl tedy stud, jenž vedl naše předky k tomu, aby se oděli. Historie a etnologie poskytují poněkud jiný obrázek. Zdá se totiž, že stydlivost je záležitost kulturní, daná výchovou. Nepopiratelnou výhodou oděvu je jeho izolační funkce. Podle klasické teorie vznikl Homo sapiens v savanové Africe, odkud migroval do končin převážně chladnějších. Jeho přežití přitom z velké části záleželo právě na oděvu. Lovci mamutů byli oblečeni v dokonalých kožešinových oblecích podobných těm, které známe od Inuitů.
Nutnost oděvu jakožto izolace nutné k přežití roztála společně s ledy doby ledové, lidé však svůj šat neodhodili. Izolační funkce již není tak naléhavá, nicméně stoupla jeho funkce reprezentační. Ruku v ruce se zvyšováním velikosti lidské populace se rozvíjela estetika, individualita i hierarchičnost odívání.
„Když byste byla v tureckých lázních a přišel by tam za vámi váš muž, tak by vás nenašel. Oblečenou by vás poznal hned,“ vysvětluje individualizační funkci oděvu Helena Jarošová, která přednáší dějiny módy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Odlišení se od jiných je tedy další rovinou, na níž šaty dělají člověka. Pro urozené a mocné navíc bylo výhodné, aby každý na první pohled poznal, s kým má tu čest. Čím větší byly ve společnosti majetkové a mocenské rozdíly, tím honosnější vizáž si mocní pěstovali. Vznešené Římany charakterizovala tóga, oděv z jednoho kusu látky, jež se přehazovala přes levé rameno, vedla přes záda a pod pravou paží přes prsa. Pak se ovinovala kolem těla – tolikrát, kolikrát stačila látka.
„S úpravou tógy pomáhali římskému švihákovi otroci zvaní vestiarové.
Ti ji na pánovi urovnával i, zažehlovali záhyby a sklady zatěžovali olůvky. Když večer pána svlékli, činili totéž na figuríně, aby se záhyby přes noc nezmačkaly,“ uvádí Želmíra Živná (idnes.cz nedávno vydalo zprávu, že knihu ve skutečnosti napsal Jiří Dienstbier, který v té době nesměl oficiálně publikovat) v knize Šaty dělají člověka. Tóga byla vznešená už proto, že ten, kdo ji měl na sobě, se musel pohybovat klidně, pomalu a odměřeně, jinak by se mu rozsypala. Člověk v tóze ovšem raději využíval nosítek, což lépe odpovídalo jeho vznešenosti. Chudí tógu samozřejmě nenosili, jejich oděv tvořila kytlice, tunika a přes rameno pláštík nebo pláštěnka s kápí. Jediným oblečením otroků, vykonávajících těžké práce, byla jakási zástěra.
Oděv jako vyjádření stavovské příslušnosti, ať už urozených či neurozených, ale také podle typu zaměstnání, je vynálezem středověku. První doklady k takovému dělení je možné shledávat od 13. století.
V pozdním středověku se mnozí šlechtici jen těžko smiřovali s tím, že bohatí měšťané se jim v tolika ohledech podobají. Družina středověkého rytíře, který se vydává na turnaj, byla velmi pěkně oděná, oděv pážat byl estesticky půbivý, nicméně pážata nesměla mít například samet, nesměla mít zlato.
Pořádky přitom nepředstavovaly pouze jakési veřejně dostupné vyhlášky; městské úřady neuposlechnutí trestaly, většinou pokutou. Pokud byly vymezeny tresty vězením, musel je vykonat muž za ženu, otec za dceru.
Šaty králů a královen představovaly celé majetky – luxusní látky bohatě řasené a vyšívané, zdobené krajkami, perlami a drahými kameny. Vše pochopitelně špičková ruční práce.
Zajímavý však je posun, k němuž došlo s nástupem buržoazie. Namísto toho, aby si bohatí a mocní podnikatelé vydobyli právo zdobit se stejně jako šlechtici, gentleman 19. století se již zdobit nepotřebuje. Vysvětlováno to bývá odlišnými etickými hodnotami kapitalistů. Přesto bohatnoucí měšťák musí někde ukázat, na co má. Vedle briliantových jehlic a zlatých hodinek parádí svou ženu. A tento stav zůstal v zásadě doposud. Jen manželku v nádherných šatech vystřídala milenka v minisukni a briliantovou jehlici nahradil nejnovější mobil.

Co říká zelený svetr
Psychologicky nejzajímavější, nicméně též nejkomplikovanější rovinou, na níž můžeme chápat rčení o tom, že šaty dělají člověka, je reprezentace osobnosti. Rádoby psychologické klíče odhalující, co o člověku ta která část jeho oděvu říká, sice existují, jejich vypovídací hodnota je však podobná lidovým snářům. Říkají nám totiž buď odborně nepodložené výmysly tvůrců či fakta všeobecně známá (žena v minisukni z červené kůže zřejmě opravdu nebude přehnaně stydlivá či puritánka). Zorganizovat solidní psychologický výzkum na toto téma je totiž velice komplikované. Do hry vstupuje spousta faktorů. Například má-li pan Novák na sobě zelený svetr, může to namátkou znamenat, že: tíhne k přírodě a má potřebu to sdělit; zelenou má ráda jeho žena, která mu svetr koupila; když pan Novák potřeboval svetr, zelený byl jediný, který v jeho velikosti měli; a tak dále a tak podobně. Zkrátka: o panu Novákovi nám tento samotný fakt neříká vůbec nic. Výzkumy preference různých částí oděvů navíc nejsou převoditelné napříč časem a kulturami. I pokud by tedy vznikl před lety dejme tomu v Americe solidní výzkum preference svetrů, jenž by se snažil odfiltrovat všechny faktory mimo osobnostních, v našich podmínkách to může být úplně jinak.
Zelený svetr však může promluvit v kontextu celého oděvu: například je-li paní Nováková oblečena od hlavy až k patě v zelené, hnědé a pískové, sukni má lněnou, svetr z čisté vlny a není nalíčená, můžeme se domnívat, že jde o osobu, jež má ráda přírodu a přirozenost. Nebo zkombinujeli zelený svetr s krátkou, jasně červenou sukní, pruhovanými punčochami a kanárkově žlutou bundou extravagantního střihu, zřejmě nás napadne, že máme tu čest s kreativní osobou.
Svůj kontext pak má i celý oděv. Hodnotíme, zda dotyčnému sluší a zda je přiměřený situaci -zejména si všimneme, pokud přiměřený není (červené šaty na pohřbu, tepláky v divadle, kravata na vysokohorské túře).
I posuzování oděvu ve všech kontextech však představuje pouze první dojem, náchylný k mnoha chybám. Neznámý člověk nás může svým vzhledem mást – snaží se třeba vypadat „nezávisle“, ačkoli, nebo možná právě proto, že závislý je. A my sami jsme ovlivněni subjektivní zkušeností.

Vznešená i nemravná
Přes úskalí, jež interpretace zeleného svetru přináší, je použití barev na oděvu psychologicky velmi zajímavé. Osobní preference se snoubí s tím, co dotyčné osobě sluší, kulturou i módou. Tmavšími barvami navozujeme důstojnost, pestré jsou zase veselejší. Prakticky se přitom nestává, že by jediná barva dokázala člověka nadchnout natolik, aby se oblékal výhradně do ní. Snad s jedinou výjimkou: Osoby oblečené výhradně v černé můžeme potkat relativně často. Symbolika černého oděvu přitom je poměrně různá – smutek, elegance, revolta… Často preferujeme určitý styl barev – třeba barvy jasné, nebo naopak tlumené. Nebo barvy studené či teplé. Někdy máme jednu nebo dvě barvy, kterým se vyhýbáme, a ostatní nám nevadí. „Řada mužů se úzkostlivě vyhýbá růžové – a přitom sluší i brunetům i opáleným blonďákům,“ říká estetička Jarošová. „A jedna moje známá by si zase neoblékla červený kabát, snad ani kdyby měla zmrznout,“ dodává se smíchem.
Zajímavý je příběh žluté. Ta byla po dlouhou dobu vzácná, pro nabarvení látky bylo totiž potřeba veliké množství květů šafránu. „Žlutá se proto stala barvou módní, do žlutých šatů se oblékaly ženy vznešené a bohaté, nosily žlutá roucha i závoje,“ píše Ludmila Kybalová. Proti tomu se však ozývali mravokárci, kteří to považovali za příliš velkou rozmařilost a zbytečný přepych. Žlutá se tak stala postupně barvou diskutabilní, až nakonec skončila jako doplněk oděvu těch, kdo byli označováni jako nepočestní. Těm byla ve středověku dokonce předepsána. „Ženy prodejné byly často viditelně označeny kdysi módním žlutým šlojířem nebo šlojířem se žlutým okrajem. Židé nosili povinné žluté kolečpozději žlutý krejzlík jako příslušníci deklasované třídy.“ (Kybalová, 2001)
Celkově se dá říci, že naši předkové měli rádi barevnost. Středověký oděv dokonce preferoval velmi pestré barvy. Kybalová píše: „Obvyklé je spojení červené a modré, žluté a zelené v co možná výrazných kontrastech.“ Oblíbené byly například nohavice různých barev společně s barevně půleným kabátcem: pokud byla pravá část kabátce červená a levá modrá, u nohavic byla červená levá a modrá pravá.“
Nesmíme však zapomenout, že i chápání barev, jakkoli nám může připadat „nad slunce jasnější“, je kulturně podmíněné. Například barvou smutku v Japonsku není černá, ale tradičně naopak bílá. Pastelové odstíny, zejména růžové, jsou pro nás typicky ženskými. Za ludvíkovského baroka však byly barvami šlechty, a proto je s oblibou nosili i pánové.

Nemám co na sebe
V naší kultuře tradičně odlišujeme různé typy oděvu vhodného pro různé příležitosti. Někdy se potřebujeme obléci pracovně, jindy slavnostně, občas chodíme v negližé a krom toho známe různé speciální příležitosti. To kdyby si Roman uvědomil, chápal by Eviny pocity před šatníkem lépe. Kdyby navíc počet věcí v šatníku vydělil ročními obdobími, náladami své choti a názory jejích kamarádek, asi by se podivil, že se vůbec kdy dokáže jeho žena obléknout.
Roman ale není jediný, kdo se diví šatníku toho druhého. Eva zase nechápe, proč na sebe Roman navléká oblek, kravatu a uzavřené boty, i když je horko. Nota bene když oblek nesnáší.
Eva by mohla pochopit Adamovu oblekománii, kdyby znala jeho šéfa. A nebo něco z dějin odívání. „Evropský muž se od středověku vždy upíná a zahaluje těsným oděvem od nohavic až ke krku,“ říká Helena Jarošová. Naopak ženin oděv je otevřený jak dole – sukní, tak nahoře – dekoltem, což doktorka Jarošová vysvětluje symbolikou pohlaví. Dalším vysvětlením většího odhalení těla ženy ve společnosti je skutečnost, že ženino tělo je chápáno jako nositel krásy. „Když se řekne krásné tělo, automaticky si již od renesance vybavíme tělo ženy,“ říká Jako, rošová. Navíc ženám jak známo více záleží na tom, jak vypadají. Univerzalita obleku naopak mužům umožňuje, aby nad svým oděvem nemuseli přemýšlet.
Chápání estetiky ženského těla však ženám přineslo i velké komplikace. Pro eleganci štíhlého pasu se naše předkyně po stovky let upoutávaly do korzetů a šněrovaček. Ideálních měr, jak byly chápány před sto lety: 97-46-97, se věru nedosahovalo snadno.
Jeptišky, lékaře i zástupce hnutí punk poznáme na první pohled. Jakkoli jsou tyto názorově i profesně rozdí lné skupiny navzájem odlišné, všechny dávají svým oděvem jasné sdělení, s kým máme tu čest. Profesionální oděv je vysoce praktickou záležitostí. Je fajn, když člověk pozná v obchodě na první pohled, kdo je zaměstnanec, a v nemocnici, kdo je lékař. V současné době jsou však v módě odívací kódy ve firmách a v podnicích – po americku často zvané dress code. Jejich základem jsou obleky a kostýmy, boty s uzavřenou špičkou a punčochy, filozofií profesionální vzhled a deklarace loajality zaměstnance. S pří lišnou orientací na image firmy a vynucování si vyjadřované loajality pomocí nepříjemných odívacích kódů však houfně dochází ke ztrátě důležitější loajality vnitřní. Když svým zaměstnancům firma říká: „Budete nosit toto, protože jsme tak rozhodli. Jestli se vám to líbí, nebo ne, nás nezajímá,“ v zaměstnancích narůstá vnitřní nespokojenost. Nebo byste měli chuť obětovat se pro firmu, jež nerespektuje vaši individualitu, názor ani pohodlí?
To, jak smýšlíme, jak se chováme a jak vypadáme, spolu souvisí. Svým oděvem s vnějším světem komunikujeme. Náš oděv tak spoluvytváří naši osobnost v očích druhých. A neovlivňuje i to, jak o sobě smýšlíme my sami?

Literatura:
Kybalová, L. (2001). Dějiny odívání. Středověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Larkeyová, J. (1991). Šaty dělají zázraky. Praha: Prúdy.

Živná, Ž. (1976). Šaty dělají člověka. Praha: Albatros.

***

/ Kouzlíme s oděvem /

Do užité psychologie odívání bytostně patří vytváření optických klamů, jež nechávají určitým partiím našeho těla vyniknout či naopak od nich dokáží odpoutat pozornost. Pomocí barev, vzorů a střihů lze změnit dojem proporcí našeho těla. Notoricky známá je například skutečnost, že tmavé barvy a svislé linie na oděvu zeštíhlují a opticky prodlužují, světlé barvy a vodorovné linie naopak. Méně využívané jsou možnosti působení vzorů, s jejichž pomocí lze účinně upoutat či naopak odpoutat pozornost od určitých partií těla, využití tvaru a velikosti výstřihů (výstřih ve tvaru U například prodlužuje krk a hodně široký výstřih dokáže dokonce vyvážit příliš široké boky). Řešení rukávů pomůže při příliš tenkých či silných pažích, širokých, úzkých či sedlých ramenech, ovlivní i pozornost věnovanou poprsí a dokáže i vyvážit vnímání silných stehen. To jsou už věci, které si uvědomujeme méně, a o doplňcích v těchto souvislostech téměř neuvažujeme. A tak se například stane, že žena, jež se trápí kvůli širokému pozadí, si je nechtíc leč významně opticky zvětší pomocí rozměrné kabely v barvě sukně, umístěné na boku. Na toto téma byly vydány celé knihy (například Larkeyová, 1991). Většina těchto zákonitostí je však logická – stačí se zamyslet.

Slovníček pojmů

krejzlík – stojací zdobený límeček

kytlice – dlouhá košile, oblékala se přes hlavu

šlojíř – šátek sloužící jako pokrývka hlavy

tóga – dlouhé roucho římského občana

tunika -rovný přepásaný a podkasaný oděv

Kdo vládl skupině lovců mamutů?

Skupiny lovců a sběračů žíjící v původním, pro ně přirozeném prostředí, májí určité charakteristické rysy. Mezi ně patří sdílení zdrojů, tj. považuje se za samozřejmé, že ti úspěšnější a schopnější se dělí o zdroje s těmi méně úspěšnými a schopnými. S tím souvisí někdy až úzkostlivé rovnostářství, které mezi členy skupiny panuje. Zároveň se velmi cení autonomie a schopnost nezávislého rozhodování každého člena skupiny, přičemž osobnost každého člověka je respektována, a to včetně dětí. Takový člověk, vůdce, vládce, v tom smyslu, jak jej chápeme my, který by určoval, co kdo má nebo nemá dělat, ve skupině není. Eventuální vůdce nebo vůdcové se objeví ad hoc v případě nutnosti při mimořádné, extrémní situaci, splní (nebo nesplní) svou roli, čímž jejich vůdcovství skončí a skupina se vrátí k běžnému životu.
Skupina tedy (až na tyto zcela výjimečné situace) žádného vůdce neměla a nevládl jí nikdo. Měla ale svoje autority (autoritu), na které (na kterou) se členové skupiny v případě potřeby obraceli. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že nejrespektovanější osobou byl někdo, kdo byl nejlépe schopen komunikovat s neviditelným světem, světem duchovní stránky přírody. Pro lovce a sběrače je totiž typické, že vidí celé své okolí oživené neviditelnými silami. Nejen každý člověk, ale i zvíře, strom, nebo třeba řeka má svoji duši (ducha, více duší). Když tedy například lovec uloví zvíře, není to považováno v prvé řadě za zásluhu lovce, ale za zásluhu zvířete samotného, protože se má za to, že se zvíře samo rozhodlo obětovat se lidem. Proto ten, kdo uměl komunikovat s duchovními stránkami přírody, nebo je dokonce dokázal ovlivnit, měl v očích tehdejších lidí největší autoritu. Pro úplnost dodávám, že takovou osobností určitě nemohl být „obecní hlupáček“, ale pouze člověk hluboce duchovně založený, nadprůměrně vnímavý a intuitivní. Rád bych zde zdůraznil, že můj pohled na popisovanou skupinu v pravěku žijících lidí není založen na fantazírování, ale (mimo jiné i) na studiu literatury, pro zájemce uvádím výběr.
Vít Lang

Literatura:

Abramova, Z. A. (1966). Izobraženije čelověka v paleolitičeskom iskusstve Jevrazii. Moskva: Nauka.

Ember, C. R., Ember, M. (2002). Cultural Anthropology. Prentice Hall, Upper Saddle River.

Lee, R. B. and Daly, R. (eds) (2006). The Cambridge Encyclopedia of Hunters and Gatherers. Cambridge University Press.

Roebroeks, W., Mussi, M., Svoboda, J. Fenema, K. (eds) (2000). Hunters of the Golden Age. University of Leiden.

Shennan, S. (2002). Genes, Memes and Human History. London: Thames and Hudson.

Stone, L. and Lurquin, P. F. , Cavalli-Sforza, L. L. (2007). Genes, Culture, and Human Evolution. Blackwell Publishing.

Svoboda, J. (1999). Čas Lovců. Brno: Archeologický ústav AV ČR.

Trinkhaus, E. and Svoboda, J. (eds) (2006). Early Modern Human Evolution in Central Europe. The People of Dolní Věstonice and Pavlov. Oxford University Press.