Archiv pro měsíc: Květen 2015

Lze vychovávat bez trestů?

V minulém článku jsem se zamýšlela nad možností zakázat fyzické tresty zákonem. A že psychické tresty mohou být ještě horší. Co s tím? Je možné, abychom se při výchově obešli docela bez trestů? Domnívám se, že to lze, ale ne vždy, ne všude, ne u všech dětí, ne všemi rodiči a ne za všech podmínek.

Všímám si toho, že rodiče často trestají děti zbytečně, a někdy ve výsledku kontraproduktivně. Mnohdy je to z bezradnosti nebo nepochopení.

Uvedu několik příkladů, kdy bychom dítě trestat neměli, ačkoli to často děláme.

– Když starší kojenec, dejme tomu dítě devíti- deseti- jedenáctiměsíční, hází stále dokola věci na zem, není to proto, že by nás chtěl naštvat, neposlouchal atp., ale prostě proto, že zkoumá: fascinuje ho gravitační zákon, který právě objevuje. Na místě je to přijmout, počítat s tím. Mohu se rozhodnout, zda s ním tu hru chci hrát, nebo ne, ale ne ho za ni trestat.

– Když batole běhá kolem stolu, já mu to zakážu, a ono běhá dál, je to proto, že ještě nezvládne pochopit, co od něj chci, a zároveň překonat touhu běhat (viz článek Proč děti neposlouchají). Ani zde trest není na místě.

– Když starší dítě lže, měli bychom v prvé řadě přemýšlet: Proč to dělá? Bojí se naší reakce na pravdu? Nejsem moc přísný/á? Například u obětí šikany se běžně stává, že dítě evidentně „něco tají“, lže, a dokonce rodičům třeba krade peníze. O tom, že tak činí ze zoufalství, že je ve škole trápeno spolužáky a „tlačeno ke zdi“, vůbec nemusíme vědět.
Děti se často stydí či bojí říci, co se jim děje. Pokud je necitlivě potrestáme a zaútočíme na ně s výčitkami, dosáhneme tak akorát prohloubení pocitu oběti. Dítě se propadá do smutku a zoufalství o to víc, a může dojít až třeba k sebevražedným tendencím. Překonat stud a říci, co se mi děje, tomu, kdo mě trestá, může být nemožné.

– Dále bychom dítě neměli trestat za nepozornost, za chybu, která se zkrátka může stát: rozlitý čaj, špinavé triko a podobně. Představte si, že by ten čaj rozlila třeba vaše kamarádka. Potrestali byste ji? Ani dítě to neudělalo schválně a má právo na stejné ohledy.

– Neměli bychom dítě trestat, když se chová „nemožně“ proto, že je unavené. Přetažené dítě se chová „příšerně“, protože se prostě neumí zklidnit. Jediné, co umí, je ventilovat nepohodu pláčem, křikem nebo řevem.

– Nikoho bychom neměli trestat za negativní pocity. Pocity každý má, jaké má. Nelze je zakázat, protože si je nelze poručit. Snažíme-li se o to, učíme dítě, aby k nám bylo neupřímné.

– Je též nesmyslné dítě trestat, když svého činu samo lituje (viz článek Jak se rodí svědomí).

Bez trestů to (ne)jde

Každý rodič je jiný. Někteří jsou impulzivnější, někteří intuitivnější, někteří přemýšlivější. Někteří měli sami štěstí na výchovu bez (nebo téměř bez) trestů, jiní byli „biti jako žito“. Vlastní výchova rodiče není omluvenkou: rodič, který byl týrán, nesmí týrat své dítě. Vychovávat bez trestů je však pro rodiče, kteří byli v dětství tvrdě trestáni za sebemenší prohřešek, výrazně těžší než pro rodiče vychovávané láskyplně a mírně.

Rozdíly jsou též v podmínkách: jinak se vychovává odpočatým rodičům, kteří nemusejí řešit problémy s financemi, bydlením a spoustou dalších věcí. Na své potomky mají dostatek času, pomoc od přátel a příbuzných. Zcela jiná je situace rodiče samoživitele, bez pomoci zvenčí.

Matka, která je na děti sama, od rána do večera v práci, a pak musí krom péče a výchovy stihnout nakoupit, navařit, uklidit, vyprat atd., vcelku logicky nachází mnohem obtížněji dostatek trpělivosti a času na to, aby se v problému dítěte dobře zorientovala, plně je pochopila a zareagovala tím nejlepším (a mnohdy energeticky náročnějším) způsobem.

Ze všeho nejvíce ovšem při odpovědi na naši otázku záleží na samotných dětech, na jejich chování. Některé děti jsou snadněji vychovatelné, s jinými je to obtížnější. Některé skutečně nemusejí být potrestány snad nikdy. U jiných se výchova bez trestů dost dobře neobejde: Když například starší dítě opakovaně odmítá podílet se na domácích pracích, je drzé a neplní ani své další povinnosti, rodiče mu zpravidla zkoušejí porozumět, zkoušejí mu domluvit. Pokud však vše selhává, je na místě trest.

Tresty by ovšem ve výchově měly být používány pouze, když jiné výchovné metody selhaly, jako nejzazší možnost. A měly by být přiměřené.

O tom, co je přiměřený a vhodný trest, zase příště.

 

Jak chválit a odměňovat

Po staletí dominoval výchově princip cukru a biče. Zejména onen bič býval zdůrazňován. Vzpomeňme na biblické „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ Ve 20. století se začala pomyslná váha ve výchově převracet na stranu cukru. Jak chválení a „uplácení“ ovlivňuje duševní vývoj dětí?

Psychologové vyzkoumali, že pozitivní motivace funguje lépe, a začali doporučovat rodičům a učitelům, aby se soustředili spíše na odměny. Po sametové revoluci tento trend ještě zesílil, neboť jsme začali nekriticky přebírat americké hodnoty. A s nimi i snahu zvyšovat sebevědomí dětí – a proto je chválit, chválit a chválit.

Odměně navzdory

V posledních letech začínáme chápat, že i odměny a pochvaly mají svá rizika. Odměny jsou totiž stejné jako tresty v tom smyslu, že jsou vnějším popudem, vnější motivací. Ovlivňují chování dítěte, ale nikoli jeho vnitřní chtění, touhu a radost z činnosti. Vnitřní motivaci mohou dokonce ničit – což prokázaly různé psychologické výzkumy.

Když například psychologové odměnili děti za obrázek, který namalovaly, jejich chuť napříště malovat bez odměny klesla. Děti, které odměnu nedostaly, se naopak znovu radostně chopily nabídnutých pastelek. Odměnou vlastně říkáme, že činnost, za niž odměňujeme, nestojí za to, aby byla vykonávána jen tak, sama pro sebe.

V knize Respektovat a být respektován popisují autoři podobný příběh ze školní družiny, kde děti vyráběly vánoční ozdoby:

První den vychovatelka dětem řekla, co budou dělat, dala jim materiál, ukázala několik postupů a vyzvala je, aby zapojily svou vynalézavost. Druhý den nabídla dětem za každou ozdobu bonbón. Výsledek je nasnadě: kvalitu vystřídala kvantita.

Pozitivní bylo, že alespoň některé děti si přesto zachovaly dobrou kvalitu práce. Jejich vnitřní motivace byla silnější než touha po odměně. Vlastně tvořily odměně navzdory. Je ovšem otázkou, jak dlouho by to dětem vydrželo. Připočtěme, že k pokušení odměny přistoupí ještě tlak vrstevníků: „Nebuď hloupá, co se s tím tak děláš?!“

Autoři zmíněného konceptu považují odměnu vlastně za úplatek. Což mimo jiné představuje i riziko pro morální vývoj dětí: přijímání morálky úplatků. A jelikož i pochvala je odměnou, jsou autoři i proti chválení dětí.

Je pravda, že pochvaly mají svá rizika. Příjemné pocity po vyslechnutí pochvaly se mohou mísit s rozpaky, s nejistotou (Jak mám reagovat? Nepřehání to?). Někdy se též stává, že se po pochvale raději stáhneme a už se neprojevujeme, abychom nepokazili dojem. Veřejné pochvaly dětí (před sourozenci, před třídou) mohou vést i k závisti a ke zhoršení vztahů. Některé děti dokonce raději zhorší svůj výkon, jen aby nebyly veřejně chváleny. Pochvalu též můžeme cítit jako závazek, jako břemeno, že musíme dostát vysoko nastavené laťce. Kvůli negativním pocitům plynoucím ze závazku dokonce někdy děti opouštějí činnost, za kterou jsou hodně chváleny.

Autoři konceptu Respektovat a být respektován doporučují namísto pochvaly popis toho, co vidíme. Tedy místo: „No ty jsi ale šikulka! Vidíš, že už se umíš obout sám, když chceš,“ prostě popsat: „Vidím, že už jsi obutý. Pravá i levá bota jsou správně a bačkůrky jsou taky uklizené.“

Též když nám dítě ukazuje svůj obrázek či jiný výtvor, měli bychom se prý zdržet chvály. „Když předkládanou věc popíšeme, a dítě přesto naléhá: A je to hezké?, je vhodné reagovat otázkou: Co myslíš ty? Tobě se to líbí? Pokud chce i nadále slyšet naše hodnocení, je důležité vyjadřovat jen svůj názor. Můžeme použít já-výrok: Myslím si, že… zdá se mi… mně se na tom líbí… a případně se ještě vrátit k popisu. Měli bychom se snažit vyhnout hodnotícím soudům typu: Ano, je to hezké.

Nebojme se tolik

Osobně zde již s autory Respektovat a být respektován nesouhlasím. Jejich vyhýbání se odměnám a zejména pochvalám považuji za přehnané. Myslím, že je přirozené říct dítěti: „Ano, je to hezké.“ A třeba i spontánně zvolat: „Jé, to je hezké!“ Autory doporučované chování na mě působí vyhýbavě, strojeně.

Podobně v situaci, kdy se dítě například zastalo jiného dítěte, doporučují manželé Kopřivovi říci: „To jsi na sebe asi hrdý, že ses Michala zastal,“ namísto: „Jsem na tebe hrdý, že se umíš zastat druhých.“ Ani zde bych jejich způsob nevolila, přišlo by mi, že dítěti vnucuji, co má cítit. To už bych spíš zvolila druhé vyjádření, anebo řekla: „Myslím, že Michal je rád, že ses ho zastal.“

Simona Hoskovcová Horáková, která se dlouhodobě zabývá psychickou odolností dětí, chválit naopak doporučuje. V knize Výchova k psychické odolnosti dítěte se dočteme: „Pro děti je důležité, abychom jim pomohli dosáhnout úspěchu, a pak je náležitě pochválili.“ 

A dále pak ještě: „Ukazuje se, že samostatné a odolné děti jsou při úspěšné činnosti chváleny a kladně hodnoceny, a to na obecné úrovni (Ty jsi šikovný…, Ty jsi chytrá hlavička, jsem na tebe pyšný! atp.). Tyto děti jejich vychovatelé hodnotí při neúspěchu konkrétně. Nehodnotí dítě jako takové, ale hodnotí negativně jeho konkrétní výkon. Nepovedený výkon by měl při hodnocení být také vymezen v čase jako dočasný.“

Sečteno a podtrženo: Vyvarujme se extrémů. Někdy není od věci dítě pochválit či jinak odměnit. Spíše s tím ale šetřeme: i odměny mají svá rizika a lepší než dávat požadované činnosti smysl odměnou je umožnit dětem vnímat její skutečný smysl a význam. Vysvětlit, k čemu je dobré to, co po nich chceme. A poté je nechat pocítit přirozenou radost z výsledku – vnímat radost člověka, kterému jejich pomoc pomohla, prožít aha zážitek, když na něco samy přijdou (pochopí), radost z toho, že něco zvládly (naučily se), hřejivý pocit sounáležitosti.

Použitá literatura:
Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T. (2008). Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála. 286 str.
Hoskovcová Horáková, S. a Suchochlebová Ryntová, L. (2009). Výchova k psychické odolnosti dítěte. Praha: Grada. 224 str.

Jak antikoncepce změnila ženu

O hormonální antikoncepci se říká, že osvobodila ženu od nutnosti rodit. Proč, když už prastará přerušovaná soulož je relativně spolehlivá a vždy dostupná?

Od nepaměti lidé řeší, jak předejít nežádoucímu těhotenství, jak milostný akt oddělit od plození. Sex nám totiž neslouží pouze k výrobě potomků, jeho další podstatnou funkcí je sbližování muže a ženy, udržování vztahu. Nechceme se ho vzdát jen proto, že nemáme v úmyslu zplodit (dalšího) potomka.

Brzy poté, co naši předci pochopili, jak vlastně dítě v těle ženy vznikne, začali vymýšlet metody, jak početí bránit. První účinnou metodou byla pravděpodobně přerušovaná soulož, následovaly různé bariérové prostředky (kondomy zhotovované např. ze zvířecích střev) a bylinné přípravky (v našich podmínkách routa, pelyněk, šalvěj a další).

Hormonální antikoncepce (HA) však znamenala zásadní změnu. Čím to?

Touha rozsévače

Než odpovím, pozvu Vás na chvíli do subsaharské Afriky, konkrétně přímo do Nigeru, kde je nejvyšší porodnost na světě (přes 7 dětí na jednu ženu). Zajímavou věc zde zjistíte, když se dostanete k místním ženám blíž, a začnou se vám svěřovat. Dozvíte se od nich, že kdyby záleželo čistě na jejich vůli, rodily by 3-4x. K vyššímu počtu dětí je vede tlak zvenčí: zejména jejich manželé a širší rodina, a také náboženství. Cena ženy se zde často měří počtem dětí, které porodí.

Obecné povědomí říká, že je to zejména žena, kdo touží po dětech, a že muž takovou touhu nemá. Když se ale na onu „touhu po dětech“ podíváme blíže, pak zjistíme, že žena touží zejména pečovat. Plodit touží především muž. Zpravidla jsou to ženy, kdo má potřebu svou plodnost kontrolovat a počet potomků omezovat.

Proto způsobila hormonální antikoncepce takovou změnu: ovládá ji totiž žena. Jednoduše: když muž nechce: nepřerušuje, kondom si nebere, a žena, chce-li vztah udržet, má jen omezené možnosti početí bránit. Byliny sice fungují, ale jsou méně účinné, ne vždy dostupné a s řadou vedlejších účinků.

Vítězné tažení

První hormonální antikoncepční pilulky (Enovid) byly schváleny ve Spojených státech amerických roku 1960. Dnes užívá hormonální antikoncepci přes 100 milionů žen po celém světě. V průběhu více než půl století proměnilo složení pilulek, zejména kleslo množství podávaných hormonů, a tím i nežádoucích účinků. Ženy si dnes mohou vybrat z řady preparátů, jež obsahují různé podíly syntetických estrogenů a progestinu, tak, aby jim sedly. Místo pilulek mohou zvolit též jinou formu aplikace: náplasti, které se nalepí kdekoli na kůži 1x týdně, depotní injekce 1x za tři měsíce či podkožní implantát fungující roky. Krom ochrany před otěhotněním poskytují pilulky i další pozitiva. Některé uživatelky si libují, že mírní jejich periodické krvácení včetně bolestí a výkyvů nálad; jsou šťastné, že si mohou „menstruaci“ volně posouvat, a vylepšit tak třeba letní dovolenou.

Různé země a kontinenty se v oblibě antikoncepčních metod liší. Hormonální antikoncepce je nejpoužívanější metodou v Africe a – v České republice. Hormonální antikoncepci užívá 54 % Češek v plodném věku. V Evropské unii celkem je to přitom 24 % žen; v pravlasti antikoncepční pilulky, USA, je to 17 % a třeba v Japonsku pouhé 1 %.

Čím je dána tak vysoká obliba HA u Českých žen je otázkou, jež by stála za hlubší analýzu: Může za to lobbing farmaceutických firem, jimž čeští lékaři podléhají více, než v zahraničí? Nebo jde o specifika vztahu mezi českými muži a ženami? A jak se to projeví po letech a desetiletích na naší společnosti?

Je třeba si přiznat, že hormonální antikoncepce má též nežádoucí účinky a rizika, a to nejen zdravotní, ale i psychologické a sociální. Podstatným způsobem totiž ovlivňuje chování i prožívání žen, jejich osobnost. A ač si to málo uvědomujeme, promítá se i do chování mužů a vzájemného vztahu mezi pohlavími.

Změny mozku, chování i prožívání

Výsledky studií o vlivu hormonální antikoncepce shrnuli vloni v časopise Frontiers in Neuroscience rakouští odborníci Belinda Pletzerová a Hubert Kerschbaum. Píší o vlivu syntetických i přirozených hormonů na strukturu a funkci mozku, na kognitivní funkce či emoce, a upozorňují i na to, jak málo byly vlivy HA zkoumány a jak málo vlastně víme. Výsledky řady výzkumů se navíc liší.

Rozdílné výsledky přinášejí například odborné studie zkoumající vliv HA na emoce a náladu. Některé referují o pozitivních vlivech na většinu uživatelek, jiné naopak varují před zvýšeným rizikem deprese, úzkostných poruch, únavy či podrážděnosti. Pletzerová s Kerschbaumem přitom zpochybňují studie o pozitivních efektech: zkoumaly totiž ty uživatelky, které nepřestaly pilulky užívat. Ženy, které HA brzy vysadí (často právě kvůli nepříjemnostem v oblasti emocí), zahrnuty nejsou.

Velmi problematické je podle zmíněných autorů též to, že s užíváním antikoncepce začínají dnes dívky často ještě v pubertě, typické svou neuroplasticitou. Nikdo totiž dnes nedokáže s jistotou říci, jak tato skutečnost mění jejich mozek, prožívání i chování. Vědci se dnes neshodnou ani na tom, zda syntetické hormony v pilulkách ženy spíše feminizují, či maskulinizují. Jisté je naopak to, že změny mozku jsou ve značné míře nevratné – zůstávají i po vysazení antikoncepce. „Množství žen, které užívají hormonální antikoncepci konstantně stoupá, a věk, kdy ji ženy začínají brát, klesá,“ píší autoři zmíněné studie a předpokládají, že změny v osobnosti  a sociálním chování uživatelek HA má významné důsledky pro celou společnost.

V této chvíli je na místě upozornit na to, že u mladých žen (mezi 15 a 29 letu) v České republice je procento uživatelek HA ještě vyšší: 70 %. Někteří gynekologové předepisují antikoncepční pilulky i dívkám, které ještě nežijí sexuálním životem.

Sexuální uvolnění

Účinnost hormonální antikoncepce je vysoká – různé studie uvádějí různá čísla, dají se však shrnout do vyjádření, že při optimálním způsobu užívání (což znamená zhruba to, že pilulku polknete každý den ve cca stejnou dobu, a že jí pak nevyzvracíte), máte více než 99% jistotu, že v průbehu jednoho roku neotěhotníte. Není divu, že se ženy užívající antikoncepční pilulky sexuálně uvolnily. Milují se s muži, a nevyžadují za to jistotu manželského svazku.

Široce rozšířené užívání hormonální antikoncepce přitom neovlivňuje jen ty páry, kde žena pilulky polyká, ale vztahy celkově. Nesezdané soužití se stává normou. Zatímco v roce 1990, kdy u nás hormonální antikoncepce nebyla zdaleka tak rozšířená, se rodila mimo manželství necelá desetina dětí, dnes je to 45 % (statistika za rok 2013). Vlivů je zde samozřejmě více, nicméně: když dříve muž přivedl ženu do jiného stavu, zpravidla si ji vzal (říkalo se, že se „musí“ ženit). Dnes se za její těhotenství necítí zodpovědný: obecné mínění totiž říká, že je to žena, kdo se může, a má, před početím chránit.

Dále má hormonální antikoncepce vliv i na stabilitu vztahů. Svazky, které vznikly v době, kdy žena užívala pilulky, se rozpadají častěji, než vztahy, do nichž vstupují ženy neovlivněné umělými hormony. Důvodem může být, že žena, která užívá hormonální antikoncepci, má pozměněné čichové preference. Nevědomě tak může volit jiného partnera, než by tomu bylo bez antikoncepce.

Začíná nová doba?

Vedle mainstreamu žen, jež u nás hormonální antikoncepci užívají, se stále častěji potkávám se ženami, které volí jiné možnosti. Jako důvod uvádějí obavy z vedlejších účinků umělých hormonů, jejich negativní vliv na životní prostředí (viz rámeček), strach o svou plodnost, příklon k přirozenosti, zdravý životní styl. Některé ženy uvádějí vlastní či zprostředkovanou silně negativní zkušenost: „Hormonální antikoncepce způsobila několika mým kamarádkám velké zdravotní problémy. Já ji nikdy nebrala a brát nehodlám. Vždyť existuje tolik jiných možností!“

Možná se začíná uplatňovat i skutečnost, že ženy nejsou na mužích tak závislé, jako tomu bylo dříve. Partnerství jsou vyrovnanější, a koncepce/antikoncepce je více chápána jako záležitost páru. Muž, který navzdory vůli ženy antikoncepci odmítne řešit, se mnohem pravděpodobněji může setkat s tím, že žena se rozhodne vztah s ním ukončit.

Též někteří lékaři mění postoj, a další (nejznáměji Helena Máslová) vyloženě varují před užíváním hormonální antikoncepce mladými dívkami, jejichž plodnost se teprve vyvíjí.

Velkou roli hraje též vývoj a dostupnost dalších antikoncepčních metod, tradičních i netradičních: můžeme používat spermicidní gely, nitroděložní tělíska; sterilizace je od dubna 2012 dostupná na vlastní žádost ženám i mužům nad 21 let. A například pro tradiční počítání plodných a neplodních dní nabízí dnešní trh minipočítače, s jejichž pomocí je účinnost prakticky totožná s pilulkami. Řada párů se navrací ke kondomu či přerušované souloži.

Ženy, jež volí jinou než hormonální antikoncepci, jsou se svou volbou většinou spokojenější. „Pilulky jsem brala několik let, a myslela jsem si, že je to pro mě dobré rozhodnutí. Pak jsem vysadila, a poznala, že to tak nebylo. Konečně se zase cítím jako žena, mám zpátky své tělo.“ „My s partnerem používáme jen spermicidní gel. Některý kámošky mi říkaj, že riskuju, ale já to nevidím tak tragicky. Jednak ty statistiky jsou poměrně slušný, a pak: věřím na osud. Pokud by mělo dítě přijít, tak by prostě přišlo, a my bychom ho přijali.“

Rámeček:

Xenohormony a životní prostředí

Otázkou, jež vzbuzuje obavy, je též další působení hormonů v pilulkách. S močí uživatelek se totiž dostávají polknuté xenohormony do životního prostředí, kde dále působí. Hodně se mluví o jejich vlivu na pohlaví ryb v řekách či dokonce na feminizaci mužů.

Panika z endogenních disruptorů je oprávněná. Dnešní muži jsou méně mužní, než před desítkami let (například vousy dnešních dvacetiletých mužů jsou výrazně řidší, než u jejich otců), a rybí samci vlivem endogenních disruptorů skutečně mění pohlaví, plodnost samic se snižuje.

Otázkou ovšem je, do jaké míry za to může antikoncepce. Když totiž srovnáme množství estrogenů vyloučených močí žen užívajících HA s množstvím estrogenů vyloučených jinými ženami v reprodukčním věku, zjistíme, že je velmi podobné. A taková obyčejná kráva vyčůrá za jediný den víc estrogenů, než žena za rok. Nutno sice podotknout, že v tabletách obsažený syntetický 17α-ethinylestradiol je sice odolnější vůči biodegradaci, než přirozený 17β-estradiol, a v životním prostředí tedy zůstává déle. Celkově se ovšem domnívám, že spíše než přímo hormony z antikoncepce se v životním prostředí uplatňují jiné zdroje: Jako hormonální disruptory funguje široká škála látek od fungicidů, pesticidů a plastů až po nátěrové hmoty a další běžně užívané látky.

článeik vyšel v Lidových novinách – příloha Relax 25. 4. 2015