Archiv pro měsíc: Říjen 2014

Nejde všechno po dobrém

V článku Jak se rodí svědomí jsem popsala příhodu, kdy můj tříletý syn mrštil ve vzteku na zem porcelánový hrnek a já se na něj zamračila. V diskusi jsem se dočetla, že jsem se zachovala agresivně, syna jsem trestala, popírala jeho emoce, snažila se u něj vyvolat výčitky svědomí. A ke všemu jsem se mu pak ani neomluvila! Měla jsem prý projevit empatii, dát najevo pochopení. Dítě se zachovalo přirozeně, má přece právo svobodně vyjadřovat své emoce.

Je zajímavé, jak někteří lidé spěchají dělat dětem advokáta, bít se za to, aby jim nebylo ubližováno – i tehdy, když jim ubližováno není. Někdy mi taková slova a fráze připomínají líbivá politická hesla.

Hezky to zní, když se řekne, že maminky by měly být vždy milující, trpělivé, chápavé a tolerantní. Stejně, jako když řekneme, že ve společnosti by měli všichni pracovat podle svých možností a brát si podle svých potřeb. Jednoduchá teorie zní hezky, má ale jeden háček: v praxi nefunguje.

Medaili za hodnost

„Byla jsem zlatá máma. Všichni to o mně říkali a já si na tom zakládala,“ vypráví Lenka. „Když byl Víteček miminko, nebyl to problém, užívala jsem si to. Jenže jak rostl a sílil, vyžadovalo to ode mě čím dál víc sebezapření, což jsem si dlouho neuvědomovala. Všechno se točilo kolem něho a já, když už jsem mu musela říct ne, říkala jsem to s omluvou: Promiň, Vítečku, vím, že bys moc rád šlapal na tenhle záhon, ale opravdu to nejde… Zlatíčko nezlob se, chápu, že jsi naštvaný, ale neměl bys bít maminku. A tak podobně.

Vítkovo chování bylo stále horší a po narození sestřičky se začal chovat prostě příšerně. Pořád se mu něco nelíbilo, celý den se vztekal, kňoural, rozkazoval mi, a když jsem hned neposlechla, zuřivě na mě útočil. Byla jsem vyčerpaná, i v noci jsem vstávala víckrát k němu než k malé. Začal mě strašně štvát, nikdy jsem ho ale ani neokřikla,“ vypráví Lenka a dává se do pláče.

„Co se pak stalo? Proč jste skončili v nemocnici?“

„Vítek začal ubližovat sestřičce. Dloubnul ji, vylekal… čím dál častěji. A jednou – šla jsem jen čůrat a hned zas za nimi: a uviděla ho, jak nad ní stojí s vázou v ruce. Nevím vlastně přesně, co se stalo, asi se mi zatmělo před očima. Myslím, že jsem ho srazila k zemi, popadla a znovu odhodila, možná i víckrát. Vyděšeně řval. Bála jsem se, že má něco zlomeného, vnitřní zranění… zavolala jsem záchranku. V nemocnici nakonec zjistili jenom naražená žebra. Mohlo to ale skončit hůř.“

Uznáváme právo dětí vyjadřovat vlastní emoce, nedusit je v sobě. My dospělí bychom se ovšem měli chovat stejně. Když se snažíme být vždy hodnými, nikdy na dítě nekřičet a nevztáhnout ruku, může pak najednou dojít k ničivému výbuchu, jako se to stalo Lence. Může dojít k vážnému fyzickému ublížení dítěti. Z psychického hlediska dítě zažívá šok – změna chování rodiče je vyděsí. Nadlouho pak může být narušena jeho důvěra v rodiče a potažmo i ve svět.

Jindy se negativní emoce projevují s menší razancí, nicméně o to zákeřněji: Josef by na svého osmiletého syna nikdy nevztáhl ruku, nezvyšuje na něj ani hlas, je k němu ovšem občas kousavě ironický, tu a tam pronese ponižující poznámku, dítě před návštěvou zesměšní. Syn je z toho zmatený, otce se bojí.

Dovolit si zlobu na své dítě

Pozorovali jste někdy kočky? Já to kdysi vydržela dlouhé hodiny a musím říct, že jsem obdivovala mimo jiné kočky-matky. Líbila se mi jejich láskyplná, obětavá péče; odhad, co mládě zvládne, a kdy je třeba vyrazit na pomoc; účinné řešení sporů; nastavování hranic; učení dovednostem… a mateřské sebevědomí.

Kočka máma má tu výhodu, že o svých mateřských kompetencích nepochybuje. Neuvažuje, zda svá mláďata dost miluje, zda optimálně pečuje a zda zvolila správný styl výchovy. O svá mláďata se stará zkrátka tak, jak to cítí a jak jí to okolnosti dovolují.

Matky a otcové, které vídám, často o svých rodičovských schopnostech pochybují. Mimo jiné se to projevuje i v tom, že se bojí na dítě rozzlobit. Však se dnes zdůrazňuje, že bychom dítě neměli bít, že bychom je měli pozitivně stimulovat, podporovat a za všech okolností milovat. Jenže i dobrá myšlenka může ublížit, pojmeme-li ji dogmaticky.

Když kotě kousne v hravém zápalu svou mámu příliš bolestivě, – bunk! máma ho klepne tlapkou. Okamžitě, bez rozmýšlení. Jemně a bez vytažených drápků, nicméně tak, že to kotě pocítí a ze své rozdováděnosti se probere. Vše je v okamžení vyřízeno. Žádné výčitky, tresty, promlouvání do duše a sáhodlouhé vysvětlování. A taky žádné omlouvání a soběvyčítání.

Chování kočky je tedy přesně opačné, než co dělala Lenka. Kočka dala svou nevoli najevo okamžitě a pár vteřin nato už byla zase milující mámou. Lenka najevo dlouho nic nedávala, zatímco její negativní emoce sílily a vnitřní napětí rostlo.

Nechci říct, že bychom měli dětem uštědřit políček, kdykoli se nám něco nelíbí. To samozřejmě ne. Svou nevoli a nesouhlas jim však musíme srozumitelně sdělit – třeba jasným ne či zamračeným obličejem. Rozhodně bychom se neměli snažit usmívat a tvářit se přívětivě, když to tak necítíme.

Unést, že se na nás dítě zlobí

„Včera se mi to zase nějak nepovedlo,“ vypráví Roman. „Ve dvě přišli kluci ze školy, měli si napsat úkoly a pak měli slíbeno, že můžou až do sedmi na kolo. Jenže oni do šesti pařili hry na počítači, i když jsem jim dvakrát přišel připomenout ty úkoly a kolo. No a v šest přišli, že honem na kolo, dokud je trochu vidět, a že si udělaj úkoly před spaním. Což jsem jim zatrhnul, kolo nebylo. Byli pak ale naštvaní až do večera, odsekávali mi, celou večeři se mračili… nevím, co jsem měl udělat jinak. Mám pocit, že jsem to nějak nezvládl. Přece musí být nějaká cesta, jak se dohodnout tak, abychom byli spokojení všichni.“

Když to shrnu: Roman měl se syny určitou dohodu, kterou kluci nedodrželi, a Roman trval na předem dohodnutých důsledcích. Kluci to v zásadě akceptovali, i když projevovali určitou nelibost. Roman však není se svým (!) jednáním spokojen.

Špatně neseme, když se nám nedaří s dětmi vycházet ve všem po dobrém. Jenže ono po dobrém zkrátka všechno nejde. V jedné domácnosti, mezi blízkými lidmi, nutně vznikají třecí plochy a negativní emoce. Jedinou dlouhodobě udržitelnou cestou je stavět se k problémům čelem: přiznávat je a řešit, a své negativní emoce přitom dávat pokud možno kultivovaně najevo. A právě tomu své děti učíme. Vlastním příkladem i tím, co od nich očekáváme a vyžadujeme.

Batole, kterému zakážeme házet s telefonem, nás plácne. Předškolák, který musí ve stanovený čas domů, ačkoli se mu nechce, už je obvykle schopný vyjádřit své rozpoložení slovy: „Ach jo! Zrovna jsem si tak pěkně hrál!“ A synové pana Romana by měli pracovat na tom, aby ve svém naštvání otci neodsekávali a při večeři se na rodiče nemračili.

Jak dávat své emoce kultivovaně najevo je téma na knihu – a do diskuse. Záleží na okolnostech, na době, na povaze atd. Jedno zamračení není stejné jako jiné, jedno plácnutí nerovná se druhému.

Romanovi prospělo, když připustil, že se na něj synové mohou naštvat, a on se tím nemusí trápit. A znám mnoho dalších rodin, kde se celková atmosféra zlepšila poté, co rodiče přijali skutečnost, že po dobrém všechno nejde. Že rodiče se mohou zlobit na své děti a děti se mohou zlobit na rodiče.