Archiv pro měsíc: Září 2014

Jak vychovat školáka

Iva Jungwirthová: Mezi školkou a pubertou. Výchova školáka

Portál, Praha 2013

 Při psaní knihy Zdravý rozum ve výchově mě inspirovali různí lidé. Jednou z nich byla dětská psycholožka Iva Jungwirthová. Její první kniha: Pohodoví rodiče – ­pohodové děti, i novinka Mezi školkou a pubertou jsou plné praktických rad, zajímavých příkladů ze života i rozumných úvah. Uvedu několik příkladů:

– „Důvěra je základní výchovný prostředek a nejlepší forma sebenaplňujícího proroctví.“

– „Používání trestů ve většině případů neprospívá našemu vztahu s dítětem. Přesto bych si netroufla tvrdit, že se jako rodiče dokážeme bez trestů plně obejít.“

– Pětiletému dítěti oblečení samozřejmě ještě připravujeme, v devíti letech už stačí zběžný pohled na dítě před odchodem do školy a případný věcný komentář, ne příkaz. Před nástupem puberty bychom měli na tuto oblast již zcela rezignovat, ušetříme si tím spoustu dohadů a konfrontací.“

– „Matka a otec nemusejí nutně mít na všechny výchovné otázky stejný pohled, ale měli by být schopni se shodnout na tom, která základní pravidla musí jejich dítě dodržovat a jaké základní požadavky na ně mají.“

– „Snažme se být k přátelům svých dětí otevření a přátelští. Čím větší zájem o ně budeme mít, tím lépe je budeme znát a důvěřovat jim.“

– „Děti, které se mohou pohybovat venku samy, samozřejmě v rozumný čas a za rozumně domluvených podmínek, jsou samostatnější, zodpovědnější, umějí reagovat na nečekané situace.“

– „Jakýkoli nátlak na dítě ve smyslu, co by ,mělo chtít dělat‘ a co by ho ,mělo bavit‘, pravděpodobně vytvoří ještě silnější protitlak a určité ustrnutí dítěte v pozicích, které jsou mnohdy extrémnější, než je jeho skutečný postoj, a které pak dítě nemůže bez ztráty sebeúcty opustit.“

– „Velkým rodičovským úkolem je přijímat své děti takové, jaké jsou, respektive dovolit jim hledat a nacházet vlastní cestu.“

Jungwirthová dává praktické rady o zapojení dítěte do chodu domácnosti, píše o kapesném, o výběru vhodných kroužků, o přístupu k nemocem a ke zlozvykům. Probírá školní zralost a připravenost, výběr školy, kontakt s učiteli, přístup ke školním povinnostem, ke známkám.

Shoduji se s názorem autorky, že při výchově dítěte čím dál méně záleží na výchově, zatímco se stále podstatnějším stává, jací jsme jako lidé. Nejvíce děti vychováváme vlastním příkladem. Tím, jak řešíme konflikty, jak se stavíme ke svým povinnostem, jak se vyrovnáváme s neúspěchem, do jaké míry ve vztahu k druhým potřebujeme něco předstírat, jak moc moralizujeme a jak se chováme, když nás nikdo nevidí. Neskrývejme proto své slabosti a nevylhávejme se z nich; děti o nich vědí mnohdy lépe než my sami. Raději děti upozorněme na reálné důsledky, které nám naše slabá místa přinášejí. Výborné samozřejmě je, když děti mohou pozorovat, jak se nám daří, co umíme a zvládáme. Nicméně: pozitivní vliv vlastního příkladu spolehlivě vymažeme, jakmile na něj začneme upozorňovat a dávat se dítěti za vzor.

Knihu lze doporučit rodičům i učitelům.

Géniové v plenkách

Zamyšlení nad knihou Davida Chamberlaina Fascinující mysl novorozeného dítěte

Žádná předchozí generace rodičů neměla k dispozici tolik informací o dětech jako ta dnešní. Když loni vyšla v češtině kniha amerického psychologa Davida Chamberlaina Fascinující mysl novorozeného dítěte, byla jsem na ni zvědavá. A natěšená.

Na velké otázky typu: „Je člověk ve své podstatě spíše dobrý, nebo spíše zlý?“ neexistují jednoduché odpovědi. Pokud ovšem jednoduchou odpověď předem známe a jsme o ní přesvědčeni, jistě nalezneme řadu důkazů, které nás v této víře utvrdí. Otázka „Jsou novorozenci inteligentní (vyspělí, vědomí)?“ je přesně tohoto typu. Můžeme jmenovat, co všechno novorozené děti ještě neumějí, co vše se budou muset naučit. A stejně tak můžeme žasnout, co již dovedou.

Vzpomínám na přednášku docenta Vladimíra Vondrejse, kterou jsem před lety vyslechla na Přírodovědecké fakultě. Líčil nám úžasné schopnosti jednobuněčných kvasinek, které mimo jiné komunikují, spolupracují, sbírají informace o okolním prostředí, pamatují si… Vondrejs svou přednášku zakončil slovy: „Kvasinka, milí přátelé, to je skoro člověk.“

Pamatujete si vlastní porod?

Zvědavě jsem tedy otevírala knihu autora, který je v oboru autoritou, je bývalým prezidentem Association for Prenatal and Perinatal Psychology and Health, přednášel ve 20 zemích a kniha byla přeložena do 14 jazyků. V průběhu čtení jsem však byla zklamaná. A naštvaná.

Nechci se vysmívat Chamberlainovi, a už vůbec ne novorozeným dětem. S autorem navíc sdílím názor, že si zaslouží respekt a citlivé zacházení. Praktiku oddělování matek a dětí po porodu považuji, stejně jako on, za psychofyzickou deprivaci a citové týrání žen i dětí. Necitlivé chování sester i lékařů k novorozencům nemá omluvu.

Pro tyto názory však nepotřebuji „důkazy“ novorozenecké paměti, inteligence a sebeuvědomování. Tím spíš, že se často o žádné skutečné důkazy nejedná. Respektive: autor plynule přechází mezi popisem reálných vědeckých poznatků ke studiím a výsledkům více či méně podezřelým a nepravděpodobným. Navíc neuvádí podstatné detaily výzkumů ani citace, takže jeho prameny povětšinou nelze dohledat.

Často trpí i logika. Autor například tvrdí, že děti si pamatují porod, a on dokonce vynalezl metodu, jež dokazuje věrohodnost těchto vzpomínek: srovnání vzpomínek matky a dítěte v hypnóze. Jenže ani absolutní shoda ve výpovědích není takovým důkazem. Dítě mohlo třeba slyšet matku o porodu vyprávět. Matka nemusí vědět, že ji dítě slyšelo, a dítě si nemusí uvědomovat, že jde o nepravou vzpomínku – známe přece fenomén falešných vzpomínek, jež mohou být až překvapivě komplexní.

O myšlení novorozenců Chamberlain píše: „Novorozené děti myslí hodně, prostřednictvím řeči i bez ní. Důkaz tohoto myšlení můžete zaregistrovat, když se vaše miminko po něčem natahuje, vysílá zvědavý pohled, mračí se nebo křičí na protest, vrní uspokojením nebo se zajíká vzrušením.“ Jenže to, že dítě křičí, vrní nebo se zajíká vzrušením, není důkazem myšlení. Navíc natahovat se po něčem jsem žádné novorozeně nikdy neviděla, autor má patrně na mysli dítě o pár měsíců starší. Pojmy novorozenec (0–1 měsíc) a kojenec (1–12 měsíců) ostatně používá prakticky synonymně.

Jedna paní povídala

Některé z příběhů, které autor vypráví, by se dobře vyjímaly v bulvárních časopisech, např.: „V anglickém Essexu navštívila jedna těhotná matka velmi hlasitý rockový koncert. Dítě ji kopalo tak silně, že přišla domů se zlomeným žebrem.“ Jiné zase na maminkovských fórech: „Anna si v kalendáři zaznamenávala teplotu a cyklus plodných a neplodných dnů. Jedné noci, poté, co se s manželem milovala, měla krátce před usnutím zřetelný dojem, že se s jejím tělem děje cosi spirituálního. Když se druhý den ráno vzbudila, prohlásila: ,Čekáme dítě.‘ Zakroužkovala si toto datum v kalendáři. Řekla, že tento pocit je jedinečný a jednoznačný. A ukázalo se, že byl správný.“ Anino vyprávění je pro Chamberlaina dokladem toho, že žena může cítit početí svého dítěte.

Vědomí, že se nacházím v ovulační fázi cyklu, spojené s představou armády spermií spěchajících k vajíčku jistě může vyvolat odpovídající pocity a následné přesvědčení. Nemají ovšem nic společného s tím, zda se skutečně něco takového děje. Kdyby Anna neotěhotněla, pravděpodobně by o svém pocitu nevyprávěla. A pokud přece ano, pan Chamberlain by o něm, domnívám se, nepsal.

Občas pak Chamberlain uvádí i údaje zcela mylné, například že spánkový lalok mozku je v době narození již plně myelinizován. Ve skutečnosti jde o proces, který pokračuje ještě řadu let po narození. „Pupeční šňůra spojuje izolovanou dělohu s okolním světem,“ píše autor. Jenže pupeční šňůra je celá v děloze – spojuje přece dítě s placentou. Ke konci knihy přechází Chamberlain již zcela do parapsychologie. Děti si podle něj vybavují nejen vzpomínky na porod a na svůj nitroděložní život, ale též na minulé životy. Jsou navíc schopny mimosmyslového vnímání. „Musíme být připraveni na prapodivné zprávy o novorozencích, kteří se vyjadřují slovy, zpívají jednoduché písně, usmívají se nebo se hlasitě smějí,“ píše autor.

Univerzita v děloze

Chamberlain nezůstává u tvrzení o vyspělosti a genialitě novorozenců. Nastávajícím rodičům doporučuje prenatální univerzitu, která prostřednictvím různých příruček a nahrávek slibuje zvyšovat IQ a další schopnosti (komunikaci, učení se jazyku atp.). To vše u dětí, které se ještě nenarodily. Děti, které projdou tímto výcvikem, prý dříve mluví, chovají se nezávisleji a dokážou se delší dobu soustředit.

John Medina, ředitel Mozkového centra pro aplikovaný výzkum učení na Seattle Pacific University, však na adresu prenatální univerzity a jejích výrobků říká: „Nikdy se neprokázalo žádným vědecky zodpovědným způsobem, že by jakýkoli komerční produkt jakkoli přispíval ke zlepšení výkonnosti mozku rozvíjejícího se plodu.“ Podle Mediny jde o podvodné vylákávání peněz z kapes nastávajících rodičů.

Nechci autorovi a jeho knize upírat přínosy. Myslím, že je dobré upozorňovat na schopnosti novorozenců a na jejich potřeby. Je prima šířit povědomí například o tom, že děti, které měly se svou matkou (nebo osobou, která ji zastupuje) v raném období vývoje dostatek kontaktu, jsou sebejistější, zdravější a mají v životě uspokojivější vztahy. A o tom, že rodiče, kteří byli se svými miminky v dostatečném kontaktu, projevují i později ve vztahu ke svým dětem větší jistotu, zájem a náklonnost. Myslím, že takové informace mohou rodiče povzbudit, aby se svými malými dětmi trávili více času, což je ku prospěchu všem.

V jistém smyslu lze pozitivně vnímat i popisy průběhu porodů odrostlými dětmi v hypnóze. Vedou čtenáře k tomu, aby se zamyslel, jak asi porod vnímá rodící se dítě, aby se snažil do něj vcítit. To nám může pomoci rozšířit naše obzory a stát se citlivějšími k průběhu porodu, k novorozencům i jejich matkám. Celkově však vnímám Chamberlainovu knížku negativně. A žasnu, že se publikaci plné chyb a zavádějících informací dostalo tolika výtisků a vydání. Jak je to možné?

Částečné vysvětlení vidím ve zcela oprávněné touze překonat necitlivé praktiky v porodnicích. A pak je tu lidská fascinace okultismem, všemi těmi šestými smysly, nadpřirozenými silami, telepatií, pamětí sahající do předchozích životů. Chamberlainova kniha si jistě i u nás najde své čtenáře. Není to však kniha psychologická, ale parapsychologická.

Literatura:

Chamberlain, D. (2013). Fascinující mysl novorozeného dítěte: Praha: Beta Books.

Síla magického myšlení

Magické myšlení je živé i dnes. Některé jeho formy jsou berličkami, jiné zkratkami. Něco je vyložené ohlupování. Ale existuje i magické myšlení, které stojí za to rozvíjet.

Taky zaklepete, když se bojíte, abyste něco nezakřikli? V mém výzkumu se s tímto zvykem svěřily dvě třetiny lidí. Většinou přitom nevěří, že zakřiknutí může fungovat. Ale „jistota je jistota“, a tak se klepe. Většinou na dřevo nebo prostě na něco tvrdého –  třeba na zuby; někdo jednou a jiný raději třikrát.

Věda popisuje čtyři druhy fyzikálních sil: gravitaci, elektromagnetismus a slabé a silné jaderné síly. U každé z těchto sil se zabývá jejím měřením a udává, kde se s ní můžeme setkat. Magické myšlení počítá s působením sil či mechanismů, jejich existence je v rozporu s poznatky vědy. Nelze je měřit, nelze je prokázat; musí se v ně věřit. Anebo se alespoň bát.

Když se bojíme, nebo si něco silně přejeme, magie často „funguje“, ačkoli víme, že nefunguje. Proto jsou životně důležité události, například svatby, i dnes spojeny s řadou pověr. Netroufneme si zde riskovat, protože: „Jeden nikdy neví.“ „Co kdyby to přece nějak…“

Doba technická

Magie bílá i černá (hodná i zlá) provázela lidstvo odnepaměti. Všeliká zaříkání, amulety, magické formulky, lektvary záhadného složení. V situaci magického ohrožení (či za účelem splnění přání) se šlo za někým, o kom se proslýchalo, že oplývá patřičnými schopnostmi – vědmy, kartářky, všelicí léčitelé, kořenářky. Farmakologické účinky bylin podpořila sugesce, placebo, víra a psychoterapie.

Nyní žijeme v technické, racionální době. Magické myšlení přisuzujeme dětem či přírodním národům. Dokonce i psychologický slovník The Penguin Dictionary of Psychology pod heslem magické myšlení uvádí: „Víra, že myšlení je rovno konání. U dětí normálním stadiem vývoje, během něhož děti věří, že jejich myšlenky a přání způsobují jevy okolo nich. U dospělých se vyskytuje v rámci rozličných psychiatrických poruch.“

Jenže tak to není, kartářky a všelicí léčitelé by mohli vyprávět. Stále myslíme magicky, jen se trochu přeskupila naše přesvědčení. Neznám například nikoho, kdo by v situaci nešťastného zamilování míchal magický nápoj lásky.

I dnes je řada lidí přesvědčena o funkčnosti různých magických praktik. Psychologii blízká je parapsychologie: telepatie, jasnovidnost, telekineze a jiné. Mnoho lidí je například přesvědčeno o tom, že pozná, když se na ně někdo zezadu dívá. Ale zkuste si na to téma udělat malý domácí experiment…

Jak funguje telepatie

Ze 104 osob, které vyplnily můj dotazník, bylo 38 přesvědčeno o funkčnosti telepatie. Pouze osm lidí však k vysvětlení použilo magické „vyšší světy“, „neznámé síly“ a „jiné úrovně reality“. Více než polovina lidí byla přesvědčena, že nejde o „žádnou magii“, a použila k vysvětlení pojmy vypůjčené z fyziky. Někteří přitom měli poměrně promyšlenou představu: „Princip kvantové provázanosti mozkových stavů, které tvoří kvantovou koherenci.“ Jiní stříleli od boku: „Laser?“ „Nějaké vlnění?“

A nejde jen o vědecké pojmy. Propagátoři různých nauk občas uvádějí i výzkumy, jež však nemají bezchybnou metodiku a nelze je zopakovat za kontrolovaných podmínek. Mám zde na mysli zejména komplexní a propracované nauky typu homeopatie či astrologie.

Pokud polykáte homeopatika, případně čtete horoskopy, pravděpodobně jsem vás naštvala. Možná budete mít tendenci vysvětlovat, že molekuly vody zachovávají otisk, či se ptát, jakým způsobem věda vysvětluje působení homeopatik na děti a zvířata. Nechci zabřednout do takových debat. Na to téma byla provedena řada výzkumů a napsány celé knihy.

Na magický strach magická ochrana?

Otázkou je, jak má psycholog pomoci, když za ním přijde někdo, kdo se bojí nějakého magického ohrožení. Jak nejlépe poskytnout pomoc tomu, kdo strádá strachem řekněme z uřknutí? Myslím, že jde o otázku na kterou není jednoznačná odpověď. Záleží na konkrétním člověku i konkrétním terapeutovi, na situaci a na času.

Na první pohled paradoxně: ze zmíněného uřknutí nemají často strach ti, kteří v ně plně věří. Jejich rozvinuté magické myšlení jim totiž poskytuje i magickou obranu: „Proti černé magii bych použil magii bílou, to je jednoduché.“ „Jsou na to rituály, které zvyšují ochranu těla.“ Takovýmto lidem by asi nebylo na místě na potkání vysvětlovat, že uřknutí nefunguje – narušili bychom i jejich ochranu. Lidé s takto rozvinutým magickým myšlením však v případě magického ohrožení nechodí za psychology, navštíví raději nějakého mága.

Za psychologem přijde spíše člověk, jehož magické myšlení není tak silné. V moc uřknutí nevěří, ale přesto se bojí. Pomáhá často už to, že se psycholog nebojí – nebojí se uřknutí, nebojí se povídat o strachu z něj. Ujistí příchozího, dodá mu důvěru v sebe sama. Mluvit lze o člověku, z kterého strach pramení, o vztahu klienta k němu atd. Magický strach se většinou pomalu rozplyne a mluví se o reálných možnostech.

Magie pro zdraví?

Další otázkou je, jak reagovat například u lidí s psychosomatickými potížemi, kteří hledají pomoc u nauk typu homeopatie, numerologie, astrologie. Z nějakého důvodu však přijdou též za námi. Pokud se zdá, že tyto nauky někomu pomáhají, většinou je hned nekomentuji, přišlo by mi zde unáhlené víru člověka narušovat. Zejména v případě homeopatie jde o magii čistě bílou, a svým způsobem není vůbec důležité, zda jde o působení otisku účinné látky v molekulách vody, nebo o placebo efekt a psychoterapeutické působení.

Též astrologie mnoha lidem pomáhá. Například tím, že dává možnost nazírat určité skutečnosti z jiného úhlu, poskytuje přesvědčení typu „už tomu rozumím.“

Pokud se však zmínky o homeopatických lécích či slovech astrologa opakují, je to pro mě téma k hovoru a svůj názor zde nezastírám. Myslím si totiž, že z dlouhodobého hlediska je lepší, když takové berličky nepotřebujeme. Když jsme schopni přijmout, že ne všechny souvislosti chápeme, ne všemu rozumíme – a nemusíme se uchylovat k vysvětlením používajícím postavení planet, ascendentů a znamení zvěrokruhu. Když nazveme věci pravými jmény a věnujeme se v případě potřeby psychosomatice a psychoterapii. Minimálně tak ušetříme peníze za nesmyslné preparáty. Nutno však dodat, že nejde o krátkodobou záležitost, o jedno vysvětlení. Je třeba postupně budovat důvěru ve své vlastní schopnosti.

Magické myšlení pozvedávající

Existují ovšem i víry, jež nesdílím, ale nenarušuji je nikdy. Mám na mysli různá náboženství. S respektem a úctou zde sleduji, jak kultivované magické myšlení dokáže dodávat sílu a smysl, člověka pozvedávat a pomáhat mu přesahovat sebe sama. Spiritualita je specificky lidským fenoménem, který rozhodně stojí za to kultivovat a rozvíjet.

Trable citlivých

Nebuď tak přecitlivělý! To ti to fakt tak vadí?! Ty sis toho všimla? Taková maličkost ti udělala radost… slýcháte občas takové věty? Možná patříte do menšiny HSP vysoce citlivých lidí.

 Citlivost na smyslové podněty je podstatou rozdílu mezi introverty a extraverty – domníval se autor klasického modelu osobnosti Hans Jürgen Eysenck. Dokládal to klasickým „testem citrónové kapky“, v němž se ukázalo, že když kápneme na jazyk několik kapek citronové šťávy, introverti produkují dvakrát více slin, než extraverti. Zní to logicky: když reagujete na podněty silně, zvládnete jich méně, a stahujete se do ústraní.

V 90. letech se však objevil samostatný koncept vysoce citlivé osobnosti (HSP – Highly Sensitive Person). Autorka konceptu dr. Elaine Aronová tvrdí, že vysoká citlivost je samostatnou kategorií, nikoli vlastností introvertů. Zhruba 30 % vysoce citlivých lidí podle výzkumů tvoří extraverti.

Všímavost k detailům a pečlivé zpracování

Vysoce citliví lidé reagují silněji na smyslové vjemy. Vadí jim hluk, silné pachy, ostré světlo. Stěžují si, že drsnější tkaniny škrábou a na horor by do kina nešli ani za úplatu. Nemají rádi chaos či přemíru podnětů, snadno se přetíží.

Nemají přitom dokonalejší smysly, ostatně: i mezi nimi se vyskytují lidé krátkozrací či nedoslýchaví. HSP si však všímají detailů a zpracovávají smyslové informace důkladněji – zobrazovací techniky potvrzují vyšší aktivitu v těch oblastech mozku, jež jsou zodpovědné za komplexní zpracování smyslových informací. Například při čtení nemají aktivnější oblasti rozpoznávající jednotlivá písmena, ale oblasti zodpovědné za detekování významů slov.

Podle Aronové, autorky dnes již několika knih na téma vysoce sensitivních lidí, je vysoká citlivost vrozená: buď se jako HSP narodíte, nebo ne. A na rozdíl od zmíněné introverze – extraverze se nejedná o dimenzi, ale o kategorii: Není to tedy tak, že by většina lidí byla někde uprostřed a extrémní jedinci na obou koncích. Prostě 15 – 20 % populace tvoří HSP a 80 – 85 % HSP nejsou.

Dvakrát měř, jednou řež

Menšina vysoce citlivých jedinců prý byla zjištěna u mnoha biologických druhů od octomilek po člověka. Vysoce citliví jedinci nejdříve pozorují, dělají si názor, přemýšlejí, a teprve poté jednají. Taková je jejich životní strategie. Někdy se vyplácí, a jindy je znevýhodňující až osudná – v neznámé situaci, v níž je nutné reagovat rychle: hrozí například nějaké nebezpečí, nebo je třeba „chytit příležitost za pačesy“.

Výhodu mají vysoce citliví ve známých prostředích: pokud se totiž dostávají do stejné situace opakovaně, dřívější hloubková analýza způsobí, že nyní již uvažovat nepotřebují, a reagují rychleji, než ti, kteří dříve tolik nepřemýšleli.

V úloze, v níž lidé vyhledávali různě otočená písmena T mezi různě otočenými L, se ukázalo, že HSP lidé jsou rychlejší a přesnější, ale zároveň stresovanější, než ti, kteří HSP nejsou. I v dalších testech a situacích se zdá, že HSP snadněji znervózní. Nabízí se otázka, jek je to s jejich psychickým zdravím.

Podle prvních studií byl koncept HSP sdružený s depresivitou či neurotickými potížemi. V dalších studiích se však ukázalo, že to neplatí vždy. Pokud měli vysoce citliví lidé problematické dětství, riziko rozvoje deprese, přehnaného studu či úzkostné poruchy je u nich vyšší, než u lidí, kteří HSP nejsou. Citliví jedinci, kteří měli přiměřeně dobré dětství, však vyšší riziko rozvoje těchto problémů nevykazují, a dokonce existují náznaky, že se jim daří lépe – jsou zdravější a šťastnější – než méně citliví lidé.

Podobně i studie opic druhu makak rhesus, u nichž byl též shledán tento osobnostní rys, ukázala, že pokud byly HSP opičky vychovávány zkušenými matkami, rychleji vyspívaly, byly odolnější ke stresu a dokonce se častěji staly dominantními zvířaty ve skupině.

 Na prohlídce města

Vysoká sensitivita tedy má své výhody i nevýhody. V každém případě stojí hodně energie. Nejčastějším rizikem vysoké citlivosti je pak prostě to, že se přetížíte. Analýza všech detailů vás vyčerpá. Pokud je situace komplikovaná, zmatená či prostě trvá dlouho, jste přestimulovaní, přetažení, unavení.

V praxi to vypadá tak, že HSP člověk po celém dni stráveném prohlídkou města si pamatuje výrazně více detailů než jeho kolegové, večer však s nimi již zpravidla netouží návštívit noční klub.

Sama si nemyslím, že by citlivost – zde definovaná jako hloubka zpracování smyslových vjemů a všímavost k detailům – byla kategorií. Nemyslím si ani, že by šlo o čistě vrozenou, prostředím neovlivnitelnou vlastnost. Přesto považuji koncept HSP za zajímavý a inspirující.

Je dobré o sobě vědět, že jsme prostě citliví, někdy přecitlivělí. Uvědomit si a přiznat, že i když máme lidi rádi, nemusíme mít chuť chodit na diskotéky či do hospody, a vůbec, že nemusíme mít chuť se družit vždy a všude.

http://www.hsperson.com/

Výchovné „kuchařky“ nefungují

Moje bývalá redakční kolegyně, psycholožka Pavla Koucká říkávala, že do přelidněného světa snad ani nemusí přivést vlastní potomky. Když čekala svou prvorozenou, byla přesvědčená, že se brzy po porodu zase naplno vrátí do práce. Dnes, po šesti letech, má tři děti, jimž se s láskou plně věnuje, a své zkušenosti zúročila v konceptu uvolněného rodičovství, který představila v knížce Zdravý rozum ve výchově. (V časopiseckých rozhovorech nemívám moc ráda, když si zúčastnění tykají, ale tentokrát mi to vykání prostě nejde – takže se vám tímto, milí čtenáři, omlouvám.)

 Přiznáváš, že jako nastávající matka jsi příliš těhotenské a rodičovské literatury nepřečetla. Co se změnilo, když se narodily děti?

Začala jsem číst o výchově a rodičovství snad všechno, bylo to vlastně jediné, co mě bavilo číst. Zaujala mě dětská vývojová psychologie, dětské potřeby i téma rodičovství. Ve volných chvílích jsme se setkávaly s kamarádkami, hodně jsme diskutovaly, zajímalo mě, jak k tomu kdo přistupuje.

 Existuje na tomto typu literatury něco, co ti vadí?

Rozčiluje mě, když se něco bere do extrémů, autor vidí jen svou optikou a všechno je zkreslené. Domnívám se, že na každé teorii něco je, že někdy může určitému rodiči s určitým dítětem výborně pomoct s konkrétním výchovným problémem. Ale pokud se rodiče snaží za každou cenu dodržovat určitý výchovný styl, může nastat problém. A nemusí jít zdaleka jen o extrémy typu volná výchova, pevné objetí nebo disciplína za každou cenu. Setkala jsem se mnohokrát s rodiči, kteří například tvrdí, že všechno berou intuitivně. Jenže pod intuici se schová leccos. Když jednám spontánně, může to být intuitivní reakce, ale klidně to mohou být moje neuvědomované vzorce chování, které si nesu z dětství, nebo vliv toho, jak se chovají lidi z okolí, či projev mého momentálního vnitřního nastavení. Když zareaguju na dítě tím, že na něj křiknu, jsem-li rovna rozčílená, není to intuitivní. Nebo mám naopak výbornou náladu, všechno se mi daří, a tak chování, které bych v jiné situaci odkázala do patřičných mezí, nechám bez povšimnutí, protože se mi ho teď řešit nechce.

 Nicméně najdeme rodiče, kteří chtějí získat „kuchařku“, podle které při výchově pojedou…

Ano, jsou takoví, ale není to pro rodičovství vhodné. Spíš jde o to najít svoji cestu. Mohu samozřejmě hledat inspiraci, ale není dobré se držet předem daného schématu. Vždycky je na místě reflektovat rady vzhledem k osobnosti dítěte i mé. Nejdůležitější nejsou výchovné styly, ale to, jaký jsem člověk. Jestli jsem upřímná sama k sobě, jestli jsem ochotná na sobě pracovat. Svým způsobem jde o děti, ale cesta vede přes rodiče. V rodině je třeba myslet na všechny členy. Je pravda, že potřeby dítěte jsou neodkladnější, já mohu počkat a svoje potřeby odložit, ale neměla bych na ně zapomínat.

 Kdy jsi vytvořila svoji koncepci? Kolik už jsi měla dětí a zkušeností?

Krystalizovala postupně. Původně vyklíčila jako jakýsi rodičovský minimalismus, protože spoustu věcí z těch dlouhých seznamů, které se rodičům doporučují, jako vanička, kočárek, monitor dechu, chůvička atd, jsem nikdy neměla a nikdy jsem je nepotřebovala. Ale říkala jsem si, že to není jen záležitost věcí, ale mnohem širší. Jako uvolněné rodičovství jsem to pojmenovala asi před dvěma lety. Čerpám částečně z konceptu kontinua, z „líného rodiče“, ale i z čistě praktických doporučení, například ohledně uspávání, disciplíny, stanovení hranic.

Rodiče vnímají jako důležitou hodnotu, aby jejich dítě bylo šťastné, aby si „užilo dětství“…

Jenže snaha, aby děti byly hlavně šťastné, k jejich štěstí nevede. Štěstí přichází jaksi mimochodem, když jsou spokojení rodiče, pomáhají vhodné podmínky pro výchovu. Pokud se na dítě soustředím, všechno pro něj dělám, sama sebe obětuju, ale nejsem přitom v pohodě, nemůže být šťastné ani to dítě.

Co jsou správné podmínky pro výchovu?

To je otázka! Hodně se mluví o výši rodičovského příspěvku a materiálním zajištění. To je samozřejmě důležité. Ale důležitější je sociální prostředí, kam se dítě rodí. Dnešní matky trápí osamocenost. Dřív se spousta věcí dělala komunitně, ženy pracovaly spolu, děti si spolu hrály a byly nablízku. Když je matka doma sama s dítětem a má udělat byť jen nějaké domácí práce, dítě je vlastně samo. Pro mámu je to těžší. Určitá rodičovská nejistota pramení i z toho, že jsme přirozeně neodkoukali obecně vyhovující výchovu v průběhu svého dětství. Jedna, dvě poslední generace vyrůstaly odtržené od rodičů, většinou jsme měli tak jednoho sourozence s věkovým rozdílem dvou tří let, takže jsme jako dospívající neviděli vyrůstat jiné malé děti. O to více ve své rodičovské roli tápeme.

Daniela Kramulová

Generace pevného objetí

Na našem trhu je nespočet publikací o výchově, několik z nich se týká výchovy šťastných dětí. Pořádají se kurzy rodičovství. Zjevně se nám však nedaří to, co jde v jiných kulturách zcela přirozeně, hladce, s mnohem menším rodičovským nasazením.

– „Občas po mně chtěli, abych vyfotil smutného černouška – jako reklamu na nějaké dárcovské konto nebo něco podobného,“ vypráví fotograf, který řadu let jezdí fotit do Afriky. „Vyfotit v Africe smutné dítě je ale prakticky nemožné.“

– „Tříletý kluk cestuje s mámou celý den autobusem,“ líčí mi kamarádka svůj zážitek z Indie. „Celou dobu má dobrou náladu. Sedí a klidně kouká z okýnka. Tu a tam na něco ukáže, na něco se zeptá, usmívá se, přitaká.“

Představuju si všechny ty problémy, jaké v takové situaci „vymyslí“ moje tříleté dítě: Chce sedět támhle, a ne tady. Sedačka je blbá. Potřebuje čůrat dvě minuty poté, co se autobus rozjel, ačkoli se mu těsně před cestou rozhodně nechtělo. Chce pití, ale jiné, než máme… Rozlada, vztek, pláč.

Podobně jako má „indická“ kamarádka hovoří i další cestovatelé do nezápadních zemí:

– „V Indonésii nevidíš vztekající se dítě.“

– „Všechny asijské děti jsou špinavé a šťastné.“

I psychologické výzkumy ukazují, že děti mimo západní svět jsou spokojenější, šťastnější. Už jako miminka méně pláčou. A větší jsou poslušnější: neodmlouvají, běžně pomáhají a méně se vymezují. „Stádium opozičního vzdoru“ mimo západní kulturu neznají. Čím to je?

Mamí, já se nudím!

„Africká máma se dítěti vůbec nevěnuje tak, jak jsme zvyklé u nás. Aby si sedla a stavěla s ním třeba kostky nebo malovala… to se prostě neděje. Na to nemá čas a ani si nemyslí, že by měla,“ vysvětluje Renata, která vychovávala své dnes již dospělé děti v Nigerii. Přesto, nebo možná právě proto jsou tamní matky pohodovější. Nemají dnes a denně výčitky, že se dětem dost nevěnovaly, nestihly všechna logopedická cvičení, nečetly…

Děti v Asii, Africe a Jižní Americe vůbec nenapadne chtít po rodičích, aby jim „obstarávali zábavu“. Máma a táta poskytují bezpečí, vyřeší problém, je-li potřeba. Děti však za nimi nechodí s tím, že si chtějí hrát, nebo snad že se nudí. Už jako tříleté tráví většinu dne ve společnosti jiných dětí a domů se chodí najíst a vyspat, případně utěšit. Často běhají venku celý den a domů se dostanou večer. Není čas ani důvod vymezovat se vůči rodičům. Křičet a vztekat se, prosazovat svou vůli.

V dnešní Praze si děti minimálně do deseti let nic takového neužijí. Mé předškolní děti nemají možnost běhat s partou venku. Není s kým a vlastně už by to bylo divné. Tři dny v týdnu jsou část dne ve školce, ale jinak je mám víceméně pořád u sebe. Snažím se s nimi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává…

Vnucování lásky

Mnohokrát jsem přemýšlela o emocích, jež vzbudilo u české veřejnosti pevné objetí Jiřiny Prekopové. Ve zkratce řečeno při něm láskyplně, pevně objímáte vztekající se dítě. Až do odeznění vzteku, třeba i hodinu nebo dvě. Máte je u sebe na klíně, otočené směrem k vám, snažíte se o oční kontakt. V mnoha rodinách se metoda osvědčila, řada dospělých je však znechucena a rozhořčena, jen si dlouhé pevné objímání proti vůli dítěte představí. Nelíbí se nám „vnucování lásky“.

Jenže: neděláme něco podobného svým dětem vlastně všichni, a to pořád? Sice ne tak okatě a tak nablízko, ale stejně je držíme u sebe. S ohledem na jejich bezpečí je nepouštíme samotné ven. Vodíme je do školy a ze školy, dozorujeme na hřištích. Možná proto Jiřina Prekopová veřejnost tak nadzvedla – prostě jsme se díky ní podívali do zrcadla a vybudili psychické obrany (popření a projekci), abychom nemuseli přiznat, že dětem samou láskou něco vnucujeme, o něco je ochuzujeme a vlastně jim v určitém ohledu ubližujeme.

„Když si představím, co jsme dělali jako děti my, svým dětem to nikdy nedovolím,“ říká otec dvou předškoláků Dalibor, a když se zajímám víc, rozvádí: „Lezli jsme bez jištění po stromech, po skalách, koupali se sami pod jezem.“ Své děti by Dalibor nikdy nevystavil takovému riziku. „Byla jen náhoda, že se nikomu z nás nic nestalo,“ soudí. Zároveň však ale uznává, že právě na tyhle chvíle má ty nejhezčí vzpomínky: riziko, dobrodružství, akce; zábava a hra; volný pohyb venku. Kamarádi.

Co kdyby vám spadnul do silnice?!

Myslím, že ztrácíme přirozenou důvěru ve své děti. Jejich samostatnost se za poslední generaci posunula o několik let. Sama důvěřuji poměrně hodně, ale cítím, jak mě společnost tlačí do platné normy. Okolí má prostě pocit, že „důvěřuju moc“, a vznikají tak problémy.

Jako každý čtvrtek odpoledne vyzvednu ve školce syna a společně se vydáváme pro jeho starší sestřičku. Syn nasedá na odrážedlo a tradá! parkem dolů. Já v mírném poklusu za ním. Radost z pohybu, pohoda, už jsme skoro dole, kde park končí. „Stůůůj!“ křičí na syna nějaká žena a vybíhá za ním. Syn se leká a zrychluje. Žena na něj křičí už hystericky a pokouší se ho chytit.

„Nechte ho!“ křičím na ni zas já, když vidím, jak mé dotyčnou osobou vyděšené dítě prchá směrem k silnici. Tak tak to na poslední chvíli vybral a zahnul po chodníku doprava, jako vždycky. Uf! Milá dáma jednala ze strachu, aby dítě nevjelo do vozovky. Nenapadlo ji, že prostě úplně normálně samo zahne a bude pokračovat po chodníku. Že je tak zvyklé, že je dost rozumné. Nedůvěřovala mu a chtěla ho zachránit. Jenže právě svou záchrannou akcí málem způsobila neštěstí.

Jiný čtvrtek při odchodu ze školky: syn je už obutý, já ještě balím věci, navazuji jeho mladší sestřičku do šátku. „Tak dobře, běž a počkej na mě venku.“ Když po minutě vycházím, slyším z chodníku řev. Jistá paní drží syna za ruku a tahá ho k domu. On se brání, nechce se nechat. „Stál tady sám, až na obrubníku!“ vysvětluje mi dotyčná s výčitkou. „Co kdyby vám spadnul do silnice?!“ Jde o jednosměrku, v níž skoro nic nejezdí, a za obrubníkem u kraje se tu a tam parkuje, takže auta nemohou jezdit blízko, zásadní problém tedy nevidím. Nicméně děkuji dotyčné a říkám si, že příště bude lepší, když na mě syn počká v domě.

Je šest večer, jdeme z hřiště. Už jsme skoro doma, když se zastavujeme, děti se zakoukaly na řemeslníka opravujícího schody. Vyptávají se nejdříve mě, co pán dělá, a posléze se baví s řemeslníkem samotným. Mají chuť mu pomáhat. Stojím tam a přemýšlím, co vše nás ještě čeká, než půjdou spát: dovařit večeři, vykoupat, rozestlat, zoubky vyčistit, pohádku přečíst… musíme jít.

Děti smlouvají, pán si jejich zájem užívá a já bych je vlastně docela ráda nechala, aby mu chvíli pomáhaly. Vzala bych domů jen naši nejmladší, dovařila, a starší by se samy vrátily. Trefí, zazvonit umí… Jenže vzpomínám na tu paní, co tahala Horymírka z obrubníku. Ne, na ulici je samotné nenechám, ještě by někdo kontaktoval sociálku. Deset minut koukáme a pak je, naštvané, táhnu domů.

Chápeme, že ptáček ve zlaté kleci není šťastný, chápeme, že by chtěl volně létat venku. V kleci má, na rozdíl od volného života, vždy co jíst a pít, nestrádá zimou a ani kočka se k němu nedostane, šťastný však není. S našimi dětmi je to stejné. Nejsou tak šťastné jako ušmudlaní a občas i hladoví Indové či Afričánci ze stejného důvodu – držíme je ve zlaté kleci, v pevném objetí.

Prsa jako psychický problém

Malé dítě je napojené na matku tak silně, že vnímá i její nevědomí a reaguje na ně. Cítí, když mu máma sice nabídne prs, ale činí tak nerada. Reaguje na to, když je máma v hloubi duše přesvědčena, že mu její mléko nebude stačit. Cítí její strach, že se nepřisaje. Problémy s kojením tak mohou pro ženu být impulsem k sebepoznání a ke změně.

Znám spoustu maminek a jejich dětí, kterým jde kojení samo, nepotřebovaly žádný zácvik, rady ani pomůcky. Dítě se prostě hned chytlo a sálo. Vedle nich je ale i řada dvojic, které to měly složitější. Některé matky vyvíjejí obrovské úsilí, aby dítěti své mléko mohly dát.

V současné době je kojení široce propagované. I já obdivuju ženy, které čtvrt roku odstříkávají, aby udržely mléko pro své nedonošeňátko. Ženy, kterým popraskaly bradavky a při kojení jim tečou slzy jako hrachy. Ty, jež trápí opakované záněty mléčné žlázy… a přesto vydrží.

„Já ze zdravotních důvodů kojit nemohla a strašně mě to mrzelo,“ svěřuje se Lada. „Trápilo mě, že jsem malýmu nemohla dát svoje mlíko. A před lidmi jsem se styděla ho krmit. Jen jsem vytáhla lahvičku, viděla jsem podezřívavé pohledy, že dítě nekojím z pohodlnosti nebo prostě proto, že nechci. Zlepšilo se to až s příkrmy.“

Vyskytují se i ženy, které kojit mohou, ale nechtějí. A ženy, které kojit chtějí, mléko mají, a přece se nedaří. Ženy, které z nejrůznějších důvodů nekojí, trpí často výčitkami a pocity nedostačivosti.

Proč to nejde

Setkala jsem se s vícero psychickými překážkami kojení. Zde jsou některé z nich.

Prsa jsou pro muže

„Moje prsa pro mě vždycky byla sexuálním objektem a už samotná představa, že je bude ožužlávat dítě, mi byla nepříjemná,“ svěřuje se Julie. Synovi prso sice nabídla, ale byla šťastná, když je odmítl, a ihned sáhla po Nutrilonu.

V naší kultuře jsou ženská prsa vnímána jako sexuální a to může některé ženy blokovat v tom, aby byly schopné je nabídnout dítěti. Jindy mají strach, aby kojením jejich vnady nepovadly.

Julie je se svým rozhodnutím spokojená, syna má ráda, ale „odcaď pocaď“. Synovi budou v létě dva roky a od září se Julie vrací do práce, už se těší. Sedíme na hřišti, kde se občas potkáváme, a já pozoruji jejího syna, jak si spokojeně hraje na písku. Naslouchám jí a nic nevnucuji. Není důvod.

Nejsem kus žvance

Šárce vadilo, že má svému dítěti sloužit jako potrava. „Vím, že se říká, že kojení upevňuje pouto mezi dítětem a matkou, ale mě prostě štvalo, že by mě mělo mít dítě rádo proto, že ho krmím. Nechci, aby láska kohokoli ke mně procházela žaludkem.“

Z obecného hlediska lze říct, že Šárka svého syna nekojila, protože měla problém s přijetím své biologické podstaty. Do terapie se původně dostala z jiného důvodu. V jejím průběhu si však uvědomila, že vlastně nemá ráda sebe samu, své tělo. Nechce mu naslouchat, nechce se mu věnovat. Připadá si ošklivá.

Postupně rozkrývala i v dětství pramenící příčiny tohoto stavu. Začala se lépe chápat, učila se o sebe pečovat, relaxovat. Zjistila, že když ji bolí záda, lépe než prášek jí pomůže jóga a teplo. Naučila se cvičit a relaxovat.

Krom toho se věnovala svému synovi a vnímala u něj, jak moc je tělesné a psychické v člověku spojené. Pro miminko totiž toto platí dvojnásob. Kojenec ještě nerozlišuje příčiny svých pocitů, prostě je mu buď dobře, nebo špatně – dokonce můžeme říci, že když má hlad, je pro něj v tu chvíli celý svět špatný. Je-li nasycený, vyspaný a opečovávaný, je celý svět dobře.

Díky synovi a terapii Šárka postupně přijala i svou tělesnost. Uvědomila si, že je někdy protivná prostě proto, že má hlad. A odpustila si, že to tak má. Ve zkratce lze říci, že Šárka díky psychoterapii a díky svému prvnímu dítěti pochopila a přijala, že láska má i svou fyzickou stránku. Že žaludkem prostě prochází, a není to špatně. Své druhé dítě nyní bez problémů kojí.

Záhada jménem Blanka

Záhadou je pro mě jedna moje kamarádka, říkejme jí třeba Blanka. Blanka kojit chtěla, ale malá Amálka prs prostě odmítala.

Jdu Blanku navštívit, když jsou Amálce asi tři měsíce. „Z lahvičky pije bez problémů, ale když vidí prso, rozbrečí se,“ stěžuje si Blanka. „Nevím proč. Pár týdnů se kojila docela normálně, a pak začaly problémy.“ Nechápu to. Pro mé děti bylo kojení v prvních měsících života nabídkou, která se neodmítá. Nikdy a nikde. „Můžu to zkusit?“ ptám se nesměle a Blanka přikyvuje.

Amálka se bez okolků přisává a pije. „Ona pije! Mami, mami, pojď se honem podívat!“ volá Blanka a babička přibíhá. Hlasité nadšení, nevěřícné pohledy – a Amálka se leká, pouští prs a dává se do pláče. Nerozumíme tomu: ani já, ani Blanka. Co se to děje?

Blanka po celý rok ručně odstříkávala a krmila dceru vlastním mlékem z lahvičky. S Amálkou totiž nic nesvedlo ani několik laktačních poradkyň. Odstříkávání Blance zabralo 20 až 30 minut, a dalších 15 pak dcerce držela lahvičku. Amálka chtěla pít zhruba po dvou hodinách, ve dne i v noci. Blanka tak touto činností trávila mnoho hodin denně a prakticky se ani nedostala z bytu, o bolavých zádech nemluvě.

V roce věku Blanka dcerku postupně odstavila, nicméně jídlu stále věnuje podstatnou část dne. Vaří zdravě a výborně. Všelijak naklíčená semínka, luštěniny, celozrnné obiloviny. Zelenina syrová, spařená, dušená, nakvašená. Regionální produkty, maximum bio surovin.

S odstupem času tak uvažuji, jestli Amálka nereagovala na podvědomí své maminky. Možná Blanka z nějakého důvodu potřebovala věnovat přípravě mléka pro dítě takovou dobu? Pravděpodobně se důvod nikdy nedozvíme, a nejspíš ani nebude jeden jediný, spíš nešťastná konstelace vícera příčin.

Dítě vnímá matčino nevědomí

Obecně však lze říct, že malé dítě je napojené na matku tak silně, že vnímá i její nevědomí a reaguje na ně. Cítí, když mu máma sice nabídne prs, ale činí tak nerada (případ Julie a jejího syna). Reaguje na to, když je máma v hloubi duše přesvědčena, že dítěti její mléko nebude stačit. Cítí její strach, že se nepřisaje. Často to pak vypadá, že je problém na straně dítěte – nechce se přisávat; nejde mu to; mléko matky mu nestačí.

Rozpoznat příčinu problémů ve své psychice nemusí být pro matku jednoduché. Často tyto ženy problémy s kojením upřímně trápí, příčinu však nejsou schopny nalézt. Pokud se kojení nedaří a laktační poradenství nepomohlo, může proto být vhodné navštívit psychologa či psychoterapeuta.

Kojení není nutnost ani povinnost a psychické překážky kojení jsou stejně závažné jako ty fyzické. Pokud se však kojení daří, je to velká výhoda. Prospívá fyzickému i psychickému zdraví dítěte. Kojení představuje pro dítě potravu, kontakt a komunikaci. Je v mámině náruči, její kůže je teplá a hebká. Naslouchá důvěrně známému tlukotu srdce, cítí známou vůni. Rytmus dumlání je upokojuje. Příjemné pocity, které u dítěte sání z prsu vyvolává, dávají základ pozdější lásky k matce, a potažmo ke světu.

Hormon prolaktin, jehož hladina je u kojící matky vyšší než u nekojící, podporuje tvorbu mléka. Krom toho však též ženu zklidňuje a koncentruje její zájem na dítě. Maminka tak tráví více času s dítětem a to ji naplňuje, cítí se přitom šťastná. Žaludkem dítěte tak prochází nejen jeho láska k mámě, ale i láska mámy k dítěti.

Generace pevného objetí

Na našem trhu je nespočet publikací o výchově, několik z nich se týká výchovy šťastných dětí. Pořádají se kurzy rodičovství. Zjevně se nám však nedaří to, co jde v jiných kulturách zcela přirozeně, hladce, s mnohem menším rodičovským nasazením.

 

– „Občas po mně chtěli, abych vyfotil smutného černouška – jako reklamu na nějaké dárcovské konto nebo něco podobného,“ vypráví fotograf, který řadu let jezdí fotit do Afriky. „Vyfotit v Africe smutné dítě je ale prakticky nemožné.“

 

– „Tříletý kluk cestuje s mámou celý den autobusem,“ líčí mi kamarádka svůj zážitek z Indie. „Celou dobu má dobrou náladu. Sedí a klidně kouká z okýnka. Tu a tam na něco ukáže, na něco se zeptá, usmívá se, přitaká.“

 

Představuju si všechny ty problémy, jaké v takové situaci „vymyslí“ moje tříleté dítě: Chce sedět támhle, a ne tady. Sedačka je blbá. Potřebuje čůrat dvě minuty poté, co se autobus rozjel, ačkoli se mu těsně před cestou rozhodně nechtělo. Chce pití, ale jiné, než máme… Rozlada, vztek, pláč.

Podobně jako má „indická“ kamarádka hovoří i další cestovatelé do nezápadních zemí:

– „V Indonésii nevidíš vztekající se dítě.“

– „Všechny asijské děti jsou špinavé a šťastné.“

I psychologické výzkumy ukazují, že děti mimo západní svět jsou spokojenější, šťastnější. Už jako miminka méně pláčou. A větší jsou poslušnější: neodmlouvají, běžně pomáhají a méně se vymezují. „Stádium opozičního vzdoru“ mimo západní kulturu neznají. Čím to je?

 

Mamí, já se nudím!

„Africká máma se dítěti vůbec nevěnuje tak, jak jsme zvyklé u nás. Aby si sedla a stavěla s ním třeba kostky nebo malovala… to se prostě neděje. Na to nemá čas a ani si nemyslí, že by měla,“ vysvětluje Renata, která vychovávala své dnes již dospělé děti v Nigerii. Přesto, nebo možná právě proto jsou tamní matky pohodovější. Nemají dnes a denně výčitky, že se dětem dost nevěnovaly, nestihly všechna logopedická cvičení, nečetly…

Děti v Asii, Africe a Jižní Americe vůbec nenapadne chtít po rodičích, aby jim „obstarávali zábavu“. Máma a táta poskytují bezpečí, vyřeší problém, je-li potřeba. Děti však za nimi nechodí s tím, že si chtějí hrát, nebo snad že se nudí. Už jako tříleté tráví většinu dne ve společnosti jiných dětí a domů se chodí najíst a vyspat, případně utěšit. Často běhají venku celý den a domů se dostanou večer. Není čas ani důvod vymezovat se vůči rodičům. Křičet a vztekat se, prosazovat svou vůli.

V dnešní Praze si děti minimálně do deseti let nic takového neužijí. Mé předškolní děti nemají možnost běhat s partou venku. Není s kým a vlastně už by to bylo divné. Tři dny v týdnu jsou část dne ve školce, ale jinak je mám víceméně pořád u sebe. Snažím se s nimi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává…

 

Vnucování lásky

Mnohokrát jsem přemýšlela o emocích, jež vzbudilo u české veřejnosti pevné objetí Jiřiny Prekopové. Ve zkratce řečeno při něm láskyplně, pevně objímáte vztekající se dítě. Až do odeznění vzteku, třeba i hodinu nebo dvě. Máte je u sebe na klíně, otočené směrem k vám, snažíte se o oční kontakt. V mnoha rodinách se metoda osvědčila, řada dospělých je však znechucena a rozhořčena, jen si dlouhé pevné objímání proti vůli dítěte představí. Nelíbí se nám „vnucování lásky“.

Jenže: neděláme něco podobného svým dětem vlastně všichni, a to pořád? Sice ne tak okatě a tak nablízko, ale stejně je držíme u sebe. S ohledem na jejich bezpečí je nepouštíme samotné ven. Vodíme je do školy a ze školy, dozorujeme na hřištích. Možná proto Jiřina Prekopová veřejnost tak nadzvedla – prostě jsme se díky ní podívali do zrcadla a vybudili psychické obrany (popření a projekci), abychom nemuseli přiznat, že dětem samou láskou něco vnucujeme, o něco je ochuzujeme a vlastně jim v určitém ohledu ubližujeme.

„Když si představím, co jsme dělali jako děti my, svým dětem to nikdy nedovolím,“ říká otec dvou předškoláků Dalibor, a když se zajímám víc, rozvádí: „Lezli jsme bez jištění po stromech, po skalách, koupali se sami pod jezem.“ Své děti by Dalibor nikdy nevystavil takovému riziku. „Byla jen náhoda, že se nikomu z nás nic nestalo,“ soudí. Zároveň však ale uznává, že právě na tyhle chvíle má ty nejhezčí vzpomínky: riziko, dobrodružství, akce; zábava a hra; volný pohyb venku. Kamarádi.

 

Co kdyby vám spadnul do silnice?!

Myslím, že ztrácíme přirozenou důvěru ve své děti. Jejich samostatnost se za poslední generaci posunula o několik let. Sama důvěřuji poměrně hodně, ale cítím, jak mě společnost tlačí do platné normy. Okolí má prostě pocit, že „důvěřuju moc“, a vznikají tak problémy.

Jako každý čtvrtek odpoledne vyzvednu ve školce syna a společně se vydáváme pro jeho starší sestřičku. Syn nasedá na odrážedlo a tradá! parkem dolů. Já v mírném poklusu za ním. Radost z pohybu, pohoda, už jsme skoro dole, kde park končí. „Stůůůj!“ křičí na syna nějaká žena a vybíhá za ním. Syn se leká a zrychluje. Žena na něj křičí už hystericky a pokouší se ho chytit.

„Nechte ho!“ křičím na ni zas já, když vidím, jak mé dotyčnou osobou vyděšené dítě prchá směrem k silnici. Tak tak to na poslední chvíli vybral a zahnul po chodníku doprava, jako vždycky. Uf! Milá dáma jednala ze strachu, aby dítě nevjelo do vozovky. Nenapadlo ji, že prostě úplně normálně samo zahne a bude pokračovat po chodníku. Že je tak zvyklé, že je dost rozumné. Nedůvěřovala mu a chtěla ho zachránit. Jenže právě svou záchrannou akcí málem způsobila neštěstí.

Jiný čtvrtek při odchodu ze školky: syn je už obutý, já ještě balím věci, navazuji jeho mladší sestřičku do šátku. „Tak dobře, běž a počkej na mě venku.“ Když po minutě vycházím, slyším z chodníku řev. Jistá paní drží syna za ruku a tahá ho k domu. On se brání, nechce se nechat. „Stál tady sám, až na obrubníku!“ vysvětluje mi dotyčná s výčitkou. „Co kdyby vám spadnul do silnice?!“ Jde o jednosměrku, v níž skoro nic nejezdí, a za obrubníkem u kraje se tu a tam parkuje, takže auta nemohou jezdit blízko, zásadní problém tedy nevidím. Nicméně děkuji dotyčné a říkám si, že příště bude lepší, když na mě syn počká v domě.

Je šest večer, jdeme z hřiště. Už jsme skoro doma, když se zastavujeme, děti se zakoukaly na řemeslníka opravujícího schody. Vyptávají se nejdříve mě, co pán dělá, a posléze se baví s řemeslníkem samotným. Mají chuť mu pomáhat. Stojím tam a přemýšlím, co vše nás ještě čeká, než půjdou spát: dovařit večeři, vykoupat, rozestlat, zoubky vyčistit, pohádku přečíst… musíme jít.

Děti smlouvají, pán si jejich zájem užívá a já bych je vlastně docela ráda nechala, aby mu chvíli pomáhaly. Vzala bych domů jen naši nejmladší, dovařila, a starší by se samy vrátily. Trefí, zazvonit umí… Jenže vzpomínám na tu paní, co tahala Horymírka z obrubníku. Ne, na ulici je samotné nenechám, ještě by někdo kontaktoval sociálku. Deset minut koukáme a pak je, naštvané, táhnu domů.

Chápeme, že ptáček ve zlaté kleci není šťastný, chápeme, že by chtěl volně létat venku. V kleci má, na rozdíl od volného života, vždy co jíst a pít, nestrádá zimou a ani kočka se k němu nedostane, šťastný však není. S našimi dětmi je to stejné. Nejsou tak šťastné jako ušmudlaní a občas i hladoví Indové či Afričánci ze stejného důvodu – držíme je ve zlaté kleci, v pevném objetí.

 

Generace pevného objetí

Na našem trhu je nespočet publikací o výchově, několik z nich se týká výchovy šťastných dětí. Pořádají se kurzy rodičovství. Zjevně se nám však nedaří to, co jde v jiných kulturách zcela přirozeně, hladce, s mnohem menším rodičovským nasazením.

·      „Občas po mně chtěli, abych vyfotil smutného černouška – jako reklamu na nějaké dárcovské konto nebo něco podobného,“ vypráví fotograf, který řadu let jezdí fotit do Afriky. „Vyfotit v Africe smutné dítě je ale prakticky nemožné.“

·      „Tříletý kluk cestuje s mámou celý den autobusem,“ líčí mi kamarádka svůj zážitek z Indie. „Celou dobu má dobrou náladu. Sedí a klidně kouká z okýnka. Tu a tam na něco ukáže, na něco se zeptá, usmívá se, přitaká.“

Představuju si všechny ty problémy, jaké v takové situaci „vymyslí“ moje tříleté dítě: Chce sedět támhle, a ne tady. Sedačka je blbá. Potřebuje čůrat dvě minuty poté, co se autobus rozjel, ačkoli se mu těsně před cestou rozhodně nechtělo. Chce pití, ale jiné, než máme… Rozlada, vztek, pláč.

Podobně jako má „indická“ kamarádka hovoří i další cestovatelé do nezápadních zemí:

·      „V Indonésii nevidíš vztekající se dítě.“

·      „Všechny asijské děti jsou špinavé a šťastné.“

I psychologické výzkumy ukazují, že děti mimo západní svět jsou spokojenější, šťastnější. Už jako miminka méně pláčou. A větší jsou poslušnější: neodmlouvají, běžně pomáhají a méně se vymezují. „Stádium opozičního vzdoru“ mimo západní kulturu neznají. Čím to je?

Mamí, já se nudím!

„Africká máma se dítěti vůbec nevěnuje tak, jak jsme zvyklé u nás. Aby si sedla a stavěla s ním třeba kostky nebo malovala… to se prostě neděje. Na to nemá čas a ani si nemyslí, že by měla,“ vysvětluje Renata, která vychovávala své dnes již dospělé děti v Nigerii. Přesto, nebo možná právě proto jsou tamní matky pohodovější. Nemají dnes a denně výčitky, že se dětem dost nevěnovaly, nestihly všechna logopedická cvičení, nečetly…

Děti v Asii, Africe a Jižní Americe vůbec nenapadne chtít po rodičích, aby jim „obstarávali zábavu“. Máma a táta poskytují bezpečí, vyřeší problém, je-li potřeba. Děti však za nimi nechodí s tím, že si chtějí hrát, nebo snad že se nudí. Už jako tříleté tráví většinu dne ve společnosti jiných dětí a domů se chodí najíst a vyspat, případně utěšit. Často běhají venku celý den a domů se dostanou večer. Není čas ani důvod vymezovat se vůči rodičům. Křičet a vztekat se, prosazovat svou vůli.

V dnešní Praze si děti minimálně do deseti let nic takového neužijí. Mé předškolní děti nemají možnost běhat s partou venku. Není s kým a vlastně už by to bylo divné. Tři dny v týdnu jsou část dne ve školce, ale jinak je mám víceméně pořád u sebe. Snažím se s nimi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává…

Vnucování lásky

Mnohokrát jsem přemýšlela o emocích, jež vzbudilo u české veřejnosti pevné objetí Jiřiny Prekopové. Ve zkratce řečeno při něm láskyplně, pevně objímáte vztekající se dítě. Až do odeznění vzteku, třeba i hodinu nebo dvě. Máte je u sebe na klíně, otočené směrem k vám, snažíte se o oční kontakt. V mnoha rodinách se metoda osvědčila, řada dospělých je však znechucena a rozhořčena, jen si dlouhé pevné objímání proti vůli dítěte představí. Nelíbí se nám „vnucování lásky“.

Jenže: neděláme něco podobného svým dětem vlastně všichni, a to pořád? Sice ne tak okatě a tak nablízko, ale stejně je držíme u sebe. S ohledem na jejich bezpečí je nepouštíme samotné ven. Vodíme je do školy a ze školy, dozorujeme na hřištích. Možná proto Jiřina Prekopová veřejnost tak nadzvedla – prostě jsme se díky ní podívali do zrcadla a vybudili psychické obrany (popření a projekci), abychom nemuseli přiznat, že dětem samou láskou něco vnucujeme, o něco je ochuzujeme a vlastně jim v určitém ohledu ubližujeme.

„Když si představím, co jsme dělali jako děti my, svým dětem to nikdy nedovolím,“ říká otec dvou předškoláků Dalibor, a když se zajímám víc, rozvádí: „Lezli jsme bez jištění po stromech, po skalách, koupali se sami pod jezem.“ Své děti by Dalibor nikdy nevystavil takovému riziku. „Byla jen náhoda, že se nikomu z nás nic nestalo,“ soudí. Zároveň však ale uznává, že právě na tyhle chvíle má ty nejhezčí vzpomínky: riziko, dobrodružství, akce; zábava a hra; volný pohyb venku. Kamarádi.

Co kdyby vám spadnul do silnice?!

Myslím, že ztrácíme přirozenou důvěru ve své děti. Jejich samostatnost se za poslední generaci posunula o několik let. Sama důvěřuji poměrně hodně, ale cítím, jak mě společnost tlačí do platné normy. Okolí má prostě pocit, že „důvěřuju moc“, a vznikají tak problémy.

Jako každý čtvrtek odpoledne vyzvednu ve školce syna a společně se vydáváme pro jeho starší sestřičku. Syn nasedá na odrážedlo a tradá! parkem dolů. Já v mírném poklusu za ním. Radost z pohybu, pohoda, už jsme skoro dole, kde park končí. „Stůůůj!“ křičí na syna nějaká žena a vybíhá za ním. Syn se leká a zrychluje. Žena na něj křičí už hystericky a pokouší se ho chytit.

„Nechte ho!“ křičím na ni zas já, když vidím, jak mé dotyčnou osobou vyděšené dítě prchá směrem k silnici. Tak tak to na poslední chvíli vybral a zahnul po chodníku doprava, jako vždycky. Uf! Milá dáma jednala ze strachu, aby dítě nevjelo do vozovky. Nenapadlo ji, že prostě úplně normálně samo zahne a bude pokračovat po chodníku. Že je tak zvyklé, že je dost rozumné. Nedůvěřovala mu a chtěla ho zachránit. Jenže právě svou záchrannou akcí málem způsobila neštěstí.

Jiný čtvrtek při odchodu ze školky: syn je už obutý, já ještě balím věci, navazuji jeho mladší sestřičku do šátku. „Tak dobře, běž a počkej na mě venku.“ Když po minutě vycházím, slyším z chodníku řev. Jistá paní drží syna za ruku a tahá ho k domu. On se brání, nechce se nechat. „Stál tady sám, až na obrubníku!“ vysvětluje mi dotyčná s výčitkou. „Co kdyby vám spadnul do silnice?!“ Jde o jednosměrku, v níž skoro nic nejezdí, a za obrubníkem u kraje se tu a tam parkuje, takže auta nemohou jezdit blízko, zásadní problém tedy nevidím. Nicméně děkuji dotyčné a říkám si, že příště bude lepší, když na mě syn počká v domě.

Je šest večer, jdeme z hřiště. Už jsme skoro doma, když se zastavujeme, děti se zakoukaly na řemeslníka opravujícího schody. Vyptávají se nejdříve mě, co pán dělá, a posléze se baví s řemeslníkem samotným. Mají chuť mu pomáhat. Stojím tam a přemýšlím, co vše nás ještě čeká, než půjdou spát: dovařit večeři, vykoupat, rozestlat, zoubky vyčistit, pohádku přečíst… musíme jít.

Děti smlouvají, pán si jejich zájem užívá a já bych je vlastně docela ráda nechala, aby mu chvíli pomáhaly. Vzala bych domů jen naši nejmladší, dovařila, a starší by se samy vrátily. Trefí, zazvonit umí… Jenže vzpomínám na tu paní, co tahala Horymírka z obrubníku. Ne, na ulici je samotné nenechám, ještě by někdo kontaktoval sociálku. Deset minut koukáme a pak je, naštvané, táhnu domů.

Chápeme, že ptáček ve zlaté kleci není šťastný, chápeme, že by chtěl volně létat venku. V kleci má, na rozdíl od volného života, vždy co jíst a pít, nestrádá zimou a ani kočka se k němu nedostane, šťastný však není. S našimi dětmi je to stejné. Nejsou tak šťastné jako ušmudlaní a občas i hladoví Indové či Afričánci ze stejného důvodu – držíme je ve zlaté kleci, v pevném objetí.